EDDARD

Bolest je darem od bohů, lorde Eddarde,“ řekl mu velmistr Pycelle.
„Znamená to, že kost srůstá, maso se hojí. Buď za to vděčný.“
„Budu vděčný, až mě ta noha přestane tak krutě bolet.“
Pycelle na stolek vedle lůžka postavil lahvičku. „Makové mléko,
až se bolest stane příliš nesnesitelnou.“
„Už tak hodně spím.“
„Spánek je velký léčitel,“
„Já doufal, že to jsi ty.“
Pycelle se znaveně usmál. „Je dobré vidět tě v tak humorném
rozpoložení, můj pane.“ Naklonil se k němu blíž a ztišil hlas.
„Dnes ráno přiletěl havran s dopisem pro královnu, od jejího otce.
Napadlo mne, že bys to měl vědět.“
„Temná křídla, temná slova,“ řekl Ned ponuře. „Co v něm
bylo?“
„Lord Tywin je velmi rozezlený kvůli mužům, které jsi poslal za
serem Gregorem Cleganem,“ svěřoval se mu mistr. „Obával jsem
se, že tomu tak bude. Jak si možná vzpomeneš, varoval jsem tě i
na zasedání rady.“
„Ať si klidně má vztek,“ řekl Ned. Pokaždé, když mu bolestně
cuklo v noze, vzpomněl si na úsměv Jaimeho Lannistera a na
mrtvého Joryho ve svém náručí. „Ať si královně píše, kolik dopisů
chce. Lord Beric se vydal na cestu pod královskou zástavou.
Pokud se lord Tywin pokusí bránit výkonu královy spravedlnosti,
bude se muset zodpovídat samotnému Robertovi. Jedinou věci, v
níž se Jeho Výsost vyžívá víc než v lovu, je válčení proti pánům,
kteří se pokoušejí vzdorovat mu.“
Pycelle se odtáhl zpátky, jeho mistrovský řetěz zařinčel. „Jak
myslíš. Navštívím tě zas zítra.“ Starý muž spěšně posbíral svoje
věci a odešel. Ned nepochyboval o tom, že si to namířil rovnou do
- 26 -
královských komnat, aby to všechno vyzvonil královně. Napadlo
mne, že bys to měl vědět, skutečně... Jako by mu Cersei nenařídila,
aby mu o výhrůžkách jejího otce pověděl. Doufal, že jeho
odpověď ji přinutí skřípat těmi jejími dokonalými zuby. Ned si
Robertem nebyl ani zdaleka tak jistý, jak předstíral, ale nebylo
důvodu, proč by o tom Cersei měla vědět.
Když Pycelle odešel, Ned si nechal přinést pohár medem slazeného
vína. To mu také zatemňovalo mysl, ale ne tak hodně.
Potřeboval být schopný přemýšlet. Tisíckrát se ptal sám sebe, co
by Jon Arryn byl udělal, kdyby žil dostatečně dlouho, aby mohl
jednat na základě toho, co se dozvěděl. Nebo možná ve skutečnosti
i jednal, a proto musel zemřít.
Bylo zvláštní, jak někdy nevinné dětské oči dokáží vidět věci, ke
kterým jsou dospělí lidé slepí. Někdy, až Sansa vyroste, bude jí
muset povědět, jak se zasloužila o to, že mu náhle všechno bylo
tak jasné. On se ani v nejmenším nepodobá tomu starému, opilému
králi, prohlásila, rozhněvaná a nevědoucí, a prostá pravda jejích
slov se od té doby svíjela v jeho nitru, chladná jako smrt. To byl
ten meč, který zabil Jona Arryna, pomyslel si Ned, a zabije také
Roberta, pomalejší smrtí, ale stejně tak jistou. Zlámané nohy se
časem zhojí, ale některé zrady podebírají duši hnisem a vyplavují
do ní jed.
Hodinu poté, co odešel mistr Pycelle, přišel za ním na návštěvu
Malíček, oděný ve švestkově zbarveném kabátci, s drozdem
vyšitým na hrudi černým vláknem a v pruhovaném černobílém
plášti. „Nemohu se zde zdržet dlouho, můj pane, oznámil.
„Obědvám dnes s lady Tandou. Nepochybuji o tom, že pro mne
upeče pěkně vykrmené telátko. Pokud se bude alespoň přibližovat
vypasenosti její dcery, s radostí se najím tak, že puknu a zemřu. Co
dělá tvoje noha?“
„Je zanícená, bolí a cuká to v ní tak, že mne to přivádí k šílenství.“
Malíček zvedl obočí. „V budoucnu se snaž nedopustit,
- 27 -
aby na tebe padali koně. A také tě prosím, aby ses vynasnažil co
nejrychleji uzdravit. V říši narůstá nepokoj. Varys zaslechl
zlověstné šeptání ze západu. U Casterlyovy skály se houfují
svobodní jezdci a žoldnéři, a neřekl bych, že to je kvůli potěšení z
konverzace s lordem Tywinem.“
„Neposlal král vzkaz?“ zeptal se Ned. „Jak dlouho ještě může
Robert být na lovu?“
„Kdybych měl vycházet z jeho choutek, věřil bych, že v lese
zůstane, dokud ty i královna nesejdete věkem,“ odpověděl lord
Petyr s mírným úsměvem. „Poněvadž to ale nejde, domnívám se,
že se vrátí, jakmile se mu podaří něco zabít. Zdá se, že konečně
narazili na toho bílého jelena, či spíš na to, co z něj zůstalo. Jacísi
vlci ho našli první a nechali Jeho Výsosti stěží víc než nějaké to
kopýtko a paroží. Robert zuřil, dokud se nedoslechl o obrovitém
kanci hlouběji v lese. Nedal jinak, než že ho musí dostat. Princ
Joffrey se vrátil dnes ráno, s Royceovými, serem Balonem
Swannem a přibližně dvaceti dalšími z jejich družiny. Ostatní jsou
stále s králem.“
„A Ohař?“ zeptal se Ned zamračeně. Z lannisterské družiny mu
právě Sandor Clegane dělal největší starosti, teď když ser Jaime
uprchl z města, aby se připojil ke svému otci.
„Och, ten se vrátil s Joffreym a šel rovnou za královnou.“
Malíček se usmál. „Dal bych sto stříbrných za to, abych byl
červotočem v trámoví, když se dozvěděl, že lord Beric byl vyslán
stít hlavu jeho bratrovi.“
„Dokonce i slepec musí vidět, že Ohař svého bratra nenávidí.“
„Ach, jenomže Gregor byl jeho, aby ho mohl nenávidět, ne tvůj,
abys ho zabil. Jakmile Dondarrion usekne našemu Horovi hlavu,
půda a příjmy Cleganů, to všechno připadne Sandorovi, ale já bych
na díky nečekal, ne od něho. A nyní mne musíš omluvit. Lady
Tanda mě očekává se svými tučnými telátky.“
- 28 -
Na cestě ke dveřím lord Petyr spatřil na stolku masivní svazek
velmistra Malleona a zastavil se, aby nenuceně otevřel jeho desky.
„Rodokmeny a historie významných dynastií Sedmi království s
popisy mnoha urozených pánů a vznešených dam a jejich dětí,“
četl. „Hm, tohle je ta nejnudnější četba, jakou jsem kdy viděl.
Nápoj na spaní, můj lorde?“ Na kratičký okamžik Ned uvažoval,
že mu o všem řekne, ale v Malíčkových vtipech bylo něco, co ho
odpuzovalo. Ten muž byl příliš vychytralý a také namyšlený a ze
rtů mu nikdy nemizel jeho typický urážlivý úsměv. „Jon Arryn
tuto knihu studoval, když onemocněl,“ řekl Ned opatrným tónem,
aby viděl, jak zareaguje.
A on zareagoval jako vždycky: vtipem. „V tom případě,“ řekl,
„smrt musela být požehnanou úlevou.“ Lord Petyr Baeliš se
uklonil a odešel, Eddard Stark sám sobě dovolil zaklít. Kromě jeho
vlastních přívrženců bylo v celém městě stěží člověka, kterému
mohl důvěřovat. Malíček ukryl Catelyn a pomohl mu v jeho
pátrání, a přesto jej jeho spěch zachránit si vlastní kůži, když proti
nim z deště vyjeli Jaime a jeho muži, stále bodal jako osten. Varys
byl ještě horší. Navzdory všem jeho ujišťováním o věrnosti toho
eunuch věděl příliš hodně a dělal příliš málo. Velmistr Pycelle jako
by byl den ode dne stále víc Cerseiným člověkem a ser Barristan
byl již starý a příliš ustrnulý. Řekl by Nedovi, aby konal svoji
povinnost.
Času bylo nebezpečně málo. Král se brzy vrátí z honu a smysl
pro čest a povinnost bude od Neda vyžadovat, aby za ním šel se
vším, co se dozvěděl, Vayon Poole zařídil, že Sansa a Arya za tři
dny ode dneška vyplují na Větrné čarodějnici z Braavosu. Před
sklizní budou zpátky na Zimohradu. Ned už nebude moci využívat
svoje obavy o jejich bezpečí jako výmluvu pro další odklady.
Přesto se mu minulé noci zdálo o Rhaegarových dětech. Lord
Tywin položil jejich těla pod Železný trůn, zahalená v purpurových
pláštích jeho domácí stráže. To od něj bylo chytré; krev
- 29 -
nebyla na tmavě rudé látce tak znát. Malá princezna byla bosá,
stále oblečená ve svém spacím úboru a ten chlapec... ten chlapec...
Ned nemohl dopustit, aby se něco takového stalo znovu. Říše by
nevydržela druhého šíleného krále, další tanec smrti a odplaty.
Musí nalézt nějaký způsob, jak ty děti zachránit.
Robert uměl být milosrdný. Ser Barristan nebyl jediným mužem,
kterému kdy udělil milost. Velmistr Pycelle, Varys Pavouk, lord
Balon Greyjoy; každý z nich byl kdysi považován za Robertova
nepřítele a každému bylo nabídnuto přátelství a bylo mu dovoleno
ponechat si za slib věrnosti svoje tituly a úřad. Pokud byl člověk
statečný a čestný, Robert se k němu choval se vší úctou a
respektem náležejícími odvážnému nepříteli.
Tohle však bylo něco jiného: jed ve tmě, nůž vražený do duše.
Tohle Robert nemůže nikdy odpustit, stejně jako neodpustil
Rhaegarovi. Zabije je všechny, uvědomil si Ned.
A přesto věděl, že mlčet nemůže. Měl povinnost vůči Robertovi,
vůči říši, vůči památce Jona Arryna... a vůči Branovi, který určitě
musel odhalit nějakou část pravdy. Proč jinak by se pokoušeli
zavraždit ho?
Později toho odpoledne k sobě zavolal Tomarda, tělnatého
strážného se skořicově zbarvenými kníry, kterému děti říkali
Tlustý Tom. S Jorym mrtvým a Alynem na cestě za Cleganem byl
Tlustý Tom velitelem jeho domácí stráže. To pomyšlení Neda
plnilo tichým znepokojením. Tomard byl dobrým mužem: přívětivým,
věrným, neúnavným, schopným svým omezeným způsobem,
ale bylo mu téměř padesát, a dokonce ani jako mladík příliš
neoplýval energií. Možná neměl tak unáhleně posílat pryč
polovinu svojí stráže a mezi nimi svoje nejlepší muže.
„Budu potřebovat tvoji pomoc,“ řekl Ned, když se Tomard
objevil. Ve tváři měl mírně bázlivý výraz, jako vždycky, když byl
zavolán před svého pána. „Odveď mne do božího háje.“
- 30 -
„Je to moudré, lorde Eddarde? S tvojí nohou a vůbec?“
„Možná ne. Ale je to nezbytné.“
Tomard zavolal Varlyho. S rukama kolem ramen obou mužů se
Nedovi podařilo sejít po schodech věže a přehopkat přes nádvoří,
„Zdvojnásobte stráže,“ nařídil Tlustému Tomovi. „Nikdo
nevstoupí do Pobočníkovy věže ani z ní neodejde bez mého
svolení.“
Tom zamrkal. „Můj pane, když je pryč Alyn a ostatní, už tak
máme co dělat, abychom -“
„Bude to jen na krátký čas. Prodlužte dobu hlídek.“
„Jak poroučíš, můj pane,“ odpověděl Tom. „Mohl bych se zeptat,
proč -“
„Raději ne,“ odpověděl Ned stroze.
Boží háj byl prázdný, tak jako býval vždycky v této citadele
jižních bohů. Když Neda postavili do trávy vedle stromu srdce,
měl co dělat, aby nevykřikl bolestí. „Děkuji vám.“ Vytáhl ze svého
rukávu papír zapečetěný znakem jeho rodu. „Toto laskavě nech
okamžitě doručit.“
Tom pohlédl na jméno, které Ned předtím napsal na papír a
nervózně si oblízl rty. „Můj pane...“
„Udělej, co jsem ti nařídil Tomnarde,“ řekl Ned.
Jak dlouho prodléval v božím háji, to nedokázal říci. Bylo to tam
poklidné. Silné zdi jej chránily před hlomozem hradu a slyšel tam
zpívat ptáky, cvrlikat cvrčky, ševelit listí v mírném vánku.
Stromem srdce byl dub, hnědý a bez tváře, a přesto Ned cítil
přítomnost svých bohů. Jeho noha jako by jej tam tolik nebolela.
Přišla za ním při západu slunce, když mraky nad zdmi a věžemi
červenaly. Přišla sama, jak ji o to požádal. Pro tentokrát se oblékla
jednoduše, do vysokých kožených bot a lovecké zeleně. Když si z
hlavy sundala kápi svého hnědého pláště, uviděl tam, kde ji udeřil
- 31 -
král, velkou modřinu. Tmavá švestková barva vybledla ve žlutou a
otok splaskl, ale nebylo pochyb o tom, co to Cersei má na tváři,
„Proč tady?“ zeptala se ho Cersei Lannister, stojíc nad ním.
„Aby bohové byli svědky.“
Posadila se vedle něho do trávy. Každý její pohyb byl půvabný.
Její světlé vlnité vlasy povívaly ve větru a oči měla zelené jako
letní listoví. Bylo to již dlouho od té doby, co Ned poprvé spatřil
její krásu, ale nyní přímo bila do očí. „Znám pravdu o tom, proč
zemřel Jon Arryn,“ řekl jí.
„Skutečně?“ Královna pozorovala jeho obličej, ostražitá jako
kočka. „Proto jsi mne sem zavolal, lorde Starku? Abys mi dával
hádanky? Nebo máš v úmyslu zmocnit se mne, tak jako tvoje žena
zajala mého bratra?“
„Pokud by sis myslela tohle, nikdy bys za mnou nepřišla.“ Ned
se lehce dotkl její tváře. „Udělal ti to už někdy předtím?“
„Jednou či dvakrát.“ Odtáhla se od jeho dlaně. „Nikdy předtím
mne neuhodil do obličeje. Jaime by ho za to zabil, dokonce i
kdyby ho to mělo stát život.“ Cersei na něj vzdorovitě pohlédla.
„Můj bratr má cenu stovky tvých přátel.“
„Tvůj bratr?“ řekl Ned. „Nebo tvůj milenec?“
„Obojí.“ Neucukla před pravdou. „Od té doby, co jsme spolu
jako děti vyrůstali. A proč ne? Targaryenové uzavírali sňatky
bratři se sestrami po více než tři sta let, aby zachovali čistotu
pokrevní linie. A Jaime a já jsme si víc než jen bratrem a sestrou,
jsme jeden člověk ve dvou tělech. Sdíleli jsme spolu matčino lůno.
Náš starý mistr říkával, že se narodil do tohoto světa a držel mne
přitom za chodidlo. Když je ve mně, cítím se... celá.“ přes její rty
přelétl náznak úsměvu.
„Můj syn Bran...“
Cersei ke své cti neodvrátila pohled. „Viděl nás. Ty svoje děti
miluješ, že ano?“
- 32 -
Tu samou otázku mu položil i Robert, ráno v den turnaje. Dal mu
na ni tutéž odpověď. „Celým svým srdcem.“
„O nic méně, než já miluju svoje.“
Kdyby na to přišlo, pomyslel si Ned, postavit život nějakého
dítěte, které je mi cizí, proti Robbovi, Sanse, Arye, Branovi a
Rickonovi, co bych udělal? Ba co víc, co by udělala Catelyn, kdyby
šlo o synův život proti životům dětí z jejího těla? Nevěděl to.
Modlil se, aby se to nikdy dozvědět nemusel.
„Všichni tři jsou Jaimeho,“ řekl. Nebyla to otázka.
„Díky bohům.“
Sémě je silné, křičel Jon Arryn na svém smrtelném loži, a byla to
pravda. Všichni královi bastardi měli vlasy tmavé jako noc.
Velmistr Malleon zaznamenal poslední spáření mezi jelenem a
lvem před zhruba devadesáti lety, když se Tya Lannister provdala
za Gowena Baratheona, třetího syna vládnoucího lorda. Jejich
jediné dítě, nepojmenovaný syn popsaný v Malleonově svazku
jako velký a temperamentní chlapec narozený s hlavou plnou
černých vlasů, zemřel v dětském věku. Třicet let předtím jeden
lannisterský muž pojal za manželku dívku z rodu Baratheonů.
Porodila mu tři dcery a syna, všechny tmavovlasé. Bez ohledu na
to, jak daleko Ned hledal v těch křehkých zažloutlých stránkách,
vždycky našel zlato ustupující ve prospěch uhlové černi.
„Dvanáct let,“ řekl Ned. „Jak je možné, že nemáš žádné děti od
krále?“
Vzdorovitě zvedla hlavu. „Tvůj Robert mne jednou obtěžkal
dítětem,“ řekla hlasem zastřeným pohrdáním. „Můj bratr našel
ženu, která mne toho zbavila. Nikdy se to nedozvěděl. Mám-li
být upřímná, stěží snesu, když se mne dotkne, a do sebe jsem ho
nepustila už celé roky. Znám jiné způsoby, jak ho uspokojit, když
opustí svoje děvky na tak dlouho, aby se dopotácel do mojí
ložnice. Cokoli spolu děláme, král je obvykle tak opilý, že do
- 33 -
příštího rána všechno zapomene.“
Jak mohli být všichni tak slepí? Po celou dobu měli pravdu před
očima, vepsanou do tváří dětí. Nedovi se z toho dělalo zle.
„Pamatuju si Roberta, jaký byl v den, kdy se zmocnil trůnu,
každým coulem král,“ řekl tiše. „Tisíc jiných žen by ho milovalo
celým svým srdcem. Co ti udělal, že tě přiměl tolik ho nenávidět?“
Její oči v soumraku zahořely zeleným ohněm, jako u lvice, která
byla v jejím erbu. „Té noci v den naší svatby, když jsme spolu
poprvé sdíleli lože, oslovoval mne jménem tvojí sestry. Byl na
mně, ve mně, páchl vínem a šeptal Lyanno.“
Ned Stark pomyslel na bledě modré růže a na okamžik pocítil
touhu rozplakat se. „Nevím, koho z vás mám litovat víc.“
Zdálo se, že královna je tím pobavena. „Svou lítost si schraňuj
pro sebe, lorde Starku. Já ji nepotřebuju.“
„Víš, co musím udělat.“
„Musíš?“ Položila mu ruku na jeho zdravou nohu, hned nad
koleno. „Opravdový muž dělá to, co chce, ne to, co musí.“ Prsty
jej lehce hladila po stehně, doteky naplněnými těmi nejjemnějšími
z příslibů. „Říše potřebuje silného pobočníka. Joff nedospěje ještě
po celá léta. Nikdo nechce další válku, a já ze všech nejméně.“ Její
ruka se dotkla jeho obličeje, jeho vlasů. „Pokud se přátelé dokáží
měnit v nepřátele, nepřátelé se mohou stát přáteli. Tvoje žena je
tisíc lig daleko a můj bratr odjel. Buď ke mně laskavý, Nede.
Přísahám ti, že toho nikdy nebudeš litovat.“
„Učinila jsi stejnou nabídku Jonu Arrynovi?“
Vyťala mu políček na tvář.
„Budu to nosit jako odznak cti,“ řekl Ned suše.
„Cti“ zasyčela. „Jak se ty opovažuješ hrát si přede mnou na
čestného muže? Za co mne vlastně považuješ? Sám máš bastarda,
viděla jsem ho. Kdo byl jeho matkou, říkám si? Nějaká dornská
selská děvečka, cos ji znásilnil, zatímco hořela tvrz? Děvka? Nebo
- 34 -
to byla lkající sestra sera Arthura Daynea, lady Ašara? Řekli mi, že
se vrhla do moře. Kvůli čemu to asi bylo? Kvůli bratrovi, kterého
jsi zabil, nebo kvůli dítěti, cos jí ukradl? Pověz mi, ctěný lorde
Eddarde, nakolik se ty lišíš od Roberta, ode mě nebo od Jaimeho?“
„Tak především,“ řekl Ned, „já nezabíjím děti. Uděláš dobře,
když teď budeš poslouchat, moje paní. Řeknu to jen jednou. Až se
král vrátí z lovu, mám v úmyslu vyjevit mu pravdu. Do té doby
musíš být pryč. Ty a tvoje děti, všechny tři, a ne v Casterlyově
skále. Kdybych byl na tvém místě, vydal bych se lodí do
Svobodných měst nebo ještě dál, na Letní ostrovy nebo do přístavu
Ibben. Tak daleko, kam až vanou větry.“
„Exil,“ řekla. „Hořký kalich k vypití.“
„Sladší než tvůj otec předložil Rhaegarovým dětem,“ řekl Ned,
„a laskavější, než si zasluhuješ. Tvůj otec a tvoji bratři se o tebe
postarají. Lord Tywin ti koupí veškeré pohodlí a najme muže, aby
se starali o tvoje bezpečí. Budeš je potřebovat. Ujišťuji tě, že bez
ohledu na to, kam uprchneš, Robertův hněv tě bude pronásledovat,
až za hranice bytí. bude-li to třeba.“
Královna vstala. „A co můj hněv, lorde Starku?“ zeptala se tiše.
Její oči pátraly v jeho obličeji. „Měl sis říši zabrat pro sebe. Sama
se ti nabízela. Jaime mi vyprávěl, jak jsi ho našel sedět na
Železném trůnu v den, kdy padlo Královo přístaviště, a přinutil ho
vzdát se jej. To byl tvůj okamžik. Jediné, co stačilo udělat, bylo
vyjít po těch schodech a sednout si. Jak smutná chyba.“
„Dopustil jsem se více chyb, než si pravděpodobně dokážeš
představit,“ řekl Ned, „ale tahle mezi nimi nebyla.“
„Ale byla, můj pane,“ trvala na svém Cersei. „Když hraješ hru o
trůny, buď zemřeš, nebo zvítězíš. Žádná střední cesta neexistuje.“
Zvedla si na hlavu kápi, aby skryla svůj zhmožděný obličej a
nechala ho tam ve tmě pod dubem, uprostřed tichého božího háje
pod modročernou oblohou. Začínaly vycházet hvězdy.