EDDARD

Vysokými úzkými okny rozlehlé trůnní síně Rudé bašty
pronikalo světlo zapadajícího slunce, rozlévalo se po podlaze,
kladlo tmavě rudé pruhy na stěny, kde kdysi visely hlavy draků.
Nyní byl kámen pokryt tapiseriemi s loveckými výjevy, zářivými
zelení, hnědí a modří, a přesto měl Ned Stark pocit, že jedinou
barvou v síni je barva krve.
Seděl vysoko na ohromném prastarém trůnu Aegona Dobyvatele,
monstrózní železné věci plné hrotů, zubatých hran a groteskně
pokrouceného kovu. Bylo to, jak ho Robert předem varoval,
pekelně nepohodlné křeslo, a nikdy ne víc než právě teď, s jeho
zlámanou nohou pulzující od minuty k minutě stále ostřejší bolestí.
Kov pod ním jako by byl stále tvrdší a rozježená ocel mu
znemožňovala opřít se v křesle. Králi by se nikdy nemělo sedět
pohodlně, prohlásil Aegon Dobyvatel, když svým zbrojířům
nařídil ukovat pro něj velký trůn z mečů ukořistěných jeho
nepřátelům. Budiž proklat Aegon za jeho arogantnost, pomyslel si
Ned ponuře, a budiž proklat také Robert za jeho hon.
„Jste si docela jistí, že to nebyli obyčejní lapkové?“ zeptal se
Varys tiše od sněmovního stolu pod trůnem. Velmistr Pycelle se
nepohodlně zavrtěl, zatímco Malíček si hrál s brkem. Byli jedinými
rádci, kteří se dostavili. V královských lesích byl spatřen bílý
jelen a lord Renly i ser Barristan se připojili ke králi s úmyslem
ulovit ho, společně s princem Joffreym, Sandorem Cleganem,
Balonem Swannem a polovinou dvora. A tak Ned musel během
jeho nepřítomnosti sedět na Železném trůně místo svého krále.
Alespoň že mohl sedět. Kromě rady museli všichni ostatní uctivě
stát nebo klečet. Prosebníci tísnící se poblíž vysokých dveří, rytíři
a urození pánové pod tapiseriemi, obyčejný lid na galerii, stráže ve
zbroji a pláštích, zlatých nebo šedivých: ti všichni stáli.
Vesničané klečeli: muži, ženy a děti, všichni v cárech a zakrvácení,
s obličeji poznamenanými strachy. Tři rytíři, kteří je
- 5 -
přivedli, aby vypovídali, stáli za nimi,
„Lapkové, lorde Varysi?“ Z hlasu sera Raymuna Darryho přímo
čišela zášť. „Och, byli to lapkové, to určitě. Lannisterovi lapkové.“
Urození páni i služebnictvo se ztišili, aby naslouchali. Ned cítil
napětí panující v síni. Nedokázal předstírat překvapení. Od té
doby, co Catelyn zajala Tyriona Lannistera, byl západ troudníkem.
Jak Řekotočí, tak Casterlyova skála svolaly svoje vazaly a armády
se tísnily v průsmyku pod Zlatým zubem. Bylo jen otázkou času,
kdy začne téci krev. Jedinou otázkou, která ještě zbývala, bylo,
jakým nejlepším způsobem nevyhnutelné krvácení zmírnit.
Ser Karyl Vance se smutnýma očima, který by byl pohledný,
nebýt vínově zbarveného mateřského znaménka, které hyzdilo
jeho tvář, ukázal na klečící vesničany. „Tohle jsou všichni, co
zbyli z šererské tvrze, lorde Eddarde. Ostatní jsou mrtví, společně
s obyvateli městečka Vendiš a Šaškova brodu.“
„Povstaňte,“ nařídil Ned vesničanům. Nikdy nevěřil tomu, co mu
říkal člověk na kolenou. „Vy všichni, vstaňte.“
Po jednom, po dvou se obyvatelé Šereru zvedali na nohy.
Jednomu prastarému muži museli pomoci a mladá dívka v zakrvácených
šatech zůstala klečet, prázdně hledíc na sera Aryse
Oakhearta, který stál u úpatí trůnu v bílé zbroji Královské gardy,
připravený ochraňovat a bránit krále... nebo, jak alespoň Ned
předpokládal, králova pobočníka.
„Jossi,“ vybídl ser Raymun Darry otylého plešatého muže v
pivovarnické zástěře. „Řekni pobočníkovi, co se stalo v Šereru.“
Joss přikývl. „Nechť se zlíbí Jeho Výsosti -“ „Jeho Výsost je na
lovu za Černovodým proudem,“ řekl Ned, přemýšleje o tom, jak
může člověk žít celý život několik dnů jízdy od Rudé bašty a
nemít ponětí o tom, jak vypadá jeho král. Ned byl oděný v bílém
lněném kabátci se zlovlkem Starků na hrudi; svůj černý vlněný
plášť měl připevněný k límci stříbrnou sponou ve tvaru ruky, na
- 6 -
znamení hodnosti. Černá, bílá a šedá, všechno barvy pravdy.
„Jsem lord Eddard Stark, králův pobočník. Pověz mi, kdo jsi a co
víš o těch jezdcích.“
„Mám... míval jsem... míval jsem pivovar, můj pane, v Šereru, u
kamenného mostu. Nejlepší pivo jižně od Šíje, každý to říkával,
prosím za prominutí, můj pane. Je pryč, stejně jako všechno
ostatní, můj pane. Přijeli a vypili, co se do nich vešlo, a zbytek
vylili a potom mi zapálili střechu nad hlavou a taky by prolili moji
krev, kdyby mě byli chytili, můj pane.“
„Vypálili nás,“ pokračoval farmář vedle něho. „Přijeli za tmy, z
jihu, a zapálili pole i domy, a ty, co se je snažili zastavit, zabili.
Žádní loupeživí nájezdníci to ale nebyli, můj pane. Neměli v
úmyslu ukrást nám dobytek, tihle ne, ti zabili moji dojnou krávu na
místě, kde stála, a nechali ji tam ležet pro mouchy a vrány.“
„Uštvali mého učně,“ naříkal podsaditý muž s kovářskými svaly
a obvazem kolem hlavy. Vzal si na sebe na návštěvu ke dvoru
svoje nejlepší šaty, ale jeho kalhoty byly i tak celé záplatované a
jeho plášť plný skvrn z cesty a uprášený. „Na koních ho honili tam
a zpátky přes pole, strkali do něho svými kopími, jako by to byla
nějaká hra, a smáli se, zatímco chlapec padal a křičel, dokud ho ten
velký neprobodl naskrz.“
Dívka na kolenou zvrátila hlavu a pohlédla vzhůru na Neda,
sedícího na trůnu vysoko nad ní. „Taky zabili moji matku, Tvoje
Výsosti. A taky... taky...“ Její hlas odezněl, jako by zapomněla, co
chtěla říci. Začala vzlykat.
Slova se ujal ser Raymun Darry. „Ve Vendiši lidé hledali útočiště
v jejich tvrzi, ale její zdi byly postaveny z trámů. Jezdci
nakupili ke sténám slámu a nechali je tam hořet zaživa. Jakmile
obyvatelé Vendiše otevřeli brány tvrze, aby před ohněm uprchli,
stříleli po nich šípy, když běželi kolem nich, dokonce i po ženách s
kojenci.“
„Och, to je strašné,“ mumlal Varys. „Jak krutí mohou lidé být.“
- 7 -
„To samé by udělali i s námi, ale šererská tvrz je postavená z
kamene,“ řekl Joss. „Někteří nás chtěli vykouřit, ale ten velký řekl,
že vzhůru po řece je zralejší ovoce, a vyrazili směrem na Šaškův
brod.“
Když se naklonil kupředu, Ned pod svými prsty cítil chladnou
ocel. Pod každým prstem měl čepel, hroty pokroucených mečů
vyčnívajících jako tesáky z opěrek trůnu. Dokonce i po třech
staletích byly některé ostré tak, že dokázaly říznout. Železný trůn
byl pro neopatrného plný pastí. V písních se pravilo, že bylo třeba
tisíce mečů, aby ho vyrobili, rozžhavených doběla ve výhni
plamenů dštících ze chřtánu Baleriona Černého děsu. Kovali jej
padesát devět dní. Konec jejich snažení korunovalo toto
pokroucené černé monstrum vyrobené z jako břitva ostrých hran,
hrotů a pásů kovu; trůn, který mohl zabít člověka, a také zabil,
pokud lze věřit příběhům.
Jak bylo možné, že na něm sedí. to Eddard Stark nechápal, a
přesto tam seděl a lidé před ním k němu vzhlíželi s prosbou o
spravedlnost. „Jaký důkaz máte, že to byli lannisterští jezdci?“
zeptal se a snažil se přitom držet svůj hněv na uzdě. „Měli snad na
sobě purpurové pláště nebo nesli korouhev se lvem?“
„Dokonce ani Lannisterové nejsou tak stupidní.“ vyštěkl ser
Marq Piper. Byl to naparující se mladíček, na Nedův vkus příliš
nezkušený a horkokrevný, třebaže věrný přítel Catelynina bratra
Edmura Tullyho.
„Každý jejich muž byl na koni a ve zbroji, můj pane,“ odpověděl
ser Karyl klidným hlasem. „Byli ozbrojeni kopími s ocelovými
hroty, meči a bitevními sekerami určenými k vraždění.“ Pokynul
směrem k jednomu z otrhaných přeživších. „Ty. Ano, ty, nikdo ti
neublíží. Pověz pobočníkovi to, co jsi řekl mně.“
Starý muž pokývl hlavou. „Co se týče jejich koní.“ řekl, „jeli na
válečných ořích. Mnoho let jsem pracoval ve stájích starého sera
Willuma, takže poznám ten rozdíl. Žádný z nich nikdy netáhl pluh,
- 8 -
bohové jsou svědky, že se nemýlím.“
„Skutečně dobře vybavení lapkové,“ poznamenal Malíček.
„Možná ty koně ukradli na posledním místě, na které zaútočili,“
„Kolik mužů bylo v té skupině?“ zeptal se Ned.
„Nejméně stovka,“ odpověděl Joss ve stejném okamžiku, kdy
kovář s obvázanou hlavou řekl: „Padesát,“ a jakási stařena za ním:
„Stovky a stovky, můj pane, celá armáda to byla.“
„Máš větší pravdu, než tušíš, dobrá ženo,“ řekl jí lord Eddard.
„Říkáš, že neměli žádné praporce. Jakou měli zbroj? Všiml si
některý z vás ornamentů a dekorací, znaků na přílbách nebo
mečích?“
Sládek Joss zavrtěl hlavou. „Mrzí mne to, můj pane, ale ne,
zbroj, kterou měli na sobě, byla holá, bez ozdob, jenom... ten,
který je vedl, byl ve zbroji stejné jako ostatní, ale člověk si ho i tak
nemohl s nikým splést. Byl strašně velký, můj pane. Ti, co říkají,
že obři vymřeli, nikdy neviděli takového muže, to přísahám. Byl
velký jako vůl a jeho hlas lámal skály.“
„Hora!“ zvolal ser Marq. „Pochybuje snad někdo o tom? Byla to
práce sera Gregora.“
Ned zpod oken na vzdáleném konci síně uslyšel mumlání.
Dokonce i ti na galerii si mezi sebou nervózně šeptali. Urození
pánové i obyčejný lid věděli, co by to mohlo znamenat, kdyby měl
ser Marq pravdu. Ser Gregor Clegane byl vazalem lorda Tywina
Lannistera.
Prohlížel si zděšené obličeje vesničanů. Nebylo divu, že měli
takový strach; mysleli si, že jsou sem vlečeni proto, aby nazvali
lorda Tywina krvavým řezníkem před králem, který byl jeho
synem ve sňatku. Divil se, zda by jim rytíři vůbec dali tu šanci.
Velmistr Pycelle rozvážně vstal od sněmovního stolu a řetěz jeho
úřadu na jeho krku zacinkal. „Se vší úctou, sere Marqu, nemůžeš
přece vědět, zda ten ničema byl ser Gregor. V říši je mnoho
- 9 -
velkých mužů.“
„Tak velkých jako Hora, která jede?“ opáčil ser Karyl. „Já
takového nikdy neviděl,“
„Ani žádný člověk zde přítomný,“ dodal ser Raymun spěšně.
„Dokonce i jeho bratr je vedle něj štěně. Moji lordi, otevřte oči.
Copak potřebujete vidět na mrtvolách jeho pečeť? Byl to Gregor.“
„Proč by měl ser Gregor pořádat nájezdy na bezbranné vesničany?“
divil se Pycelle. „Z milosrdenství svého lenního pána je
majitelem mocné pevnosti a svých vlastních pozemků. Ten muž je
oleji pomazaným rytířem.“
„Falešným rytířem!“ vyhrkl ser Marq. „Šíleným psem lorda
Tywina.“ „Můj lorde pobočníku,“ zvolal Pycelle škrobeným
hlasem, „naléhám na tebe, abys tomuto dobrému rytíři připomněl,
že lord Tywin Lannister je otcem naší vznešené královny.“
„Děkuji ti, velmistře Pycelle,“ řekl Ned. „Obávám se, že bychom
na to mohli zapomenout, kdybys nám to nepřipomněl,“
Z výhodné pozice na vrcholu svého trůnu viděl muže, kteří se
vytráceli dveřmi na vzdáleném konci síně. Zajíci pelášící do
pelechu, pomyslel si... nebo krysy uždibující z královnina sýra.
Nahoře na galerii zahlédl septu Mordane a vedle ní Sansu. Ned
pocítil nával hněvu; tohle nebylo místo pro dívku. Jenomže septa
nemohla tušit, že dnešní audience bude něčím jiným než jen
obvyklou únavnou záležitostí vyslechnutí petic, řešení sporů mezi
rivalskými pevnostmi a rozhodování o umístění hraničních
kamenů.
Ser Baeliš u sněmovního stolu dole pod trůnem ztratil zájem o
svůj brk a naklonil se kupředu. „Sere Marqu, sere Karyle, sere
Raymune - mohl bych vám položit otázku? Ty tvrze byly pod vaší
ochranou. Kde jste byli, když všechno to vraždění a vypalování
probíhalo?“
„Byl jsem navštívit svého lorda otce v průsmyku pod Zlatým
- 10 -
zubem, stejně jako ser Marq,“ odpověděl ser Karyl Vance. „Když
se zvěst o tom běsnění dostala k uším sera Edmura Tullyho, poslal
vzkaz, abychom vyslali malý oddíl mužů pátrat po těch, co přežili,
a přivedli je před krále.“
Pak promluvil ser Raymun Darry. „Ser Edmure mne povolal do
Řekotočí s celým mým vojskem. Tábořil jsem přes řeku od jeho
hradeb a čekal na jeho příkazy, když jsem se doslechl tu zvěst. Než
jsem se mohl vrátit na svoje vlastní území, Clegane a ta jeho havěť
byli zpátky za Rudým bodcem, mířili k lannisterským kopcům.“
Malíček si zamyšleně hladil špičku své bradky. „A co když
přijedou znovu, pánové?“
„Když přijedou znovu, použijeme jejich krev k zavlažení polí, co
vypálili,“ prohlásil rozohněně ser Marq.
„Ser Edmure poslal svoje muže do každé vesnice a tvrze do
vzdálenosti jednoho dne jízdy od hranice,“ vysvětloval ser Karyl.
„Příští nájezd nebude tak snadný jako ten poslední.“
A to je možná přesně to, co lord Tywin chce, řekl si Ned v duchu,
vykrvácet síly Řekotočí, přimět toho chlapce rozptýlit svoje meče.
Bratr jeho ženy byl mladý a spíš galantní než moudrý. Bude se
snažit udržet každou píď půdy a bránit každého muže, ženu a dítě,
kteří mu říkají pane, a Tywin Lannister byl natolik vychytralý, aby
to věděl.
„Pokud vašim polím a tvrzím již nehrozí žádné nebezpečí.“ řekl
lord Petyr, „co v tom případě žádáte od trůnu?“
„Lordi Trojzubce udržují králův mír,“ odpověděl ser Raymun
Dany. „Lannisterové jej porušili. Žádáme o svolení pomstít se jim,
ocelí za ocel. Žádáme spravedlnost pro obyčejný lid z Šereru,
Vendiše a Šaškova brodu.“
„Edmure souhlasí, musíme to seru Gregoru Cleganovi oplatit
jeho vlastní krvavou mincí.“ prohlásil ser Marq, „ale starý lord
Hoster nám nařídil, abychom se předtím, než zaútočíme, vydali
- 11 -
sem a prosili o královo svolení.“
V tom případe díky bohům za starého lorda Hostera. Tywin
Lannister byl nejenom lvem, ale také liškou. Pokud skutečně
poslal sera Gregora pálit a drancovat - a Ned nepochyboval o tom,
že to udělal -, postaral se o to, aby tam jel pod příkrovem noci, bez
zástav, údajně jako obyčejný nájezdný lapka. Kdyby na ně
Řekotočí zaútočilo, Cersei a její otec by trvali na tom, že to byli
Tullyové, kdo porušil králův mír, ne Lannisterové. Jen bohové
vědí, čemu by Robert uvěřil.
Velmistr Pycelle byl znovu na nohou. „Můj lorde pobočníku,
pokud tito dobří lidé věří, že ser Gregor porušil svoje svaté sliby
plundrováním a násilněním, ať se vydají za jeho lenním pánem a
tam si stěžují. Ať hledají spravedlnost u lorda Tywina.“
„Všechno podléhá králově spravedlnosti,“ řekl mu Ned. „Sever,
jih, východ či západ. Vše, co činíme, činíme v Robertově jménu.“
„Králově spravedlnosti,“ přikývl velmistr Pycelle. „To je pravda,
a proto bychom tuto záležitost měli odložit, dokud se král -“
„Král je na lovu za řekou a nevrátí se možná celé dny,“ přerušil
ho lord Eddard. „Robert mi přikázal sedět tady na jeho místě,
naslouchat jeho ušima, mluvit jeho hlasem. Právě to mám v
úmyslu udělat... Ačkoli souhlasím s tím, že se o tom král musí
dozvědět.“ Uviděl pod tapiseriemi známý obličej. „Sere Robare.“
Ser Robar Royce popošel kupředu a uklonil se. „Můj pane.“
„Tvůj otec je na lovu s králem,“ řekl Ned. „Odvezeš jim vzkaz o
tom, co tady dnes bylo vyřčeno a vykonáno?“
„Neprodleně, můj pane.“
„Máme tedy povolení pomstít se seru Gregorovi?“ zeptal se
Marq Piper pobočníka.
„Pomstít?“ opáčil Ned. „Já myslel, že jsme mluvili o spravedlnosti.
Vypálení Cleganových polí a povraždění jeho lidí neobnoví
králův mír, jenom vaši zraněnou pýchu.“ Než mladý rytíř
- 12 -
stačil vyslovit svůj názor, odvrátil se od něj a pohlédl na vesničany.
„Lidé Šereru, nemohu vám vrátit vaše domy ani vaši úrodu,
ani nemohu vaše mrtvé přivést zpět k životu. Ale možná vám ve
jménu našeho krále Roberta mohu poskytnout alespoň malou míru
spravedlnosti,“
Každé oko v síni se na něho upíralo, čekalo. Ned pomalu vstal,
vší silou svých paží se odstrčil od opěrek trůnu a snažil se přitom
ignorovat úpornou bolest nohy v dlaze. Nebyl to okamžik vhodný
k tomu, aby viděli jeho slabost. „První lidé věřili, že soudce, který
vynese rozsudek smrti, sám musí tít mečem a na severu se této
staré zvyklosti stále držíme. Nerad někoho posílám, aby za mne
zabíjel, avšak zdá se, že jinou možnost nemám.“ Ukázal na svoji
zlomenou nohu.
„Lorde Eddarde!“ Výkřik přišel ze západní strany síně, od
pohledného mladého chlapce, který si odvážně razil davem cestu
vpřed. Bez své zbroje ser Loras Tyrell vypadal ještě mladší než na
svých šestnáct let. Měl na sobě světle modré hedvábí a jeho opasek
byl řetězem spojených zlatých růží, znaku jeho rodu. „Prosím tě o
čest zastupovat tě v této záležitosti. Svěř tento úkol mně, můj pane,
a slibuji ti, že tě nezklamu.“
Malíček potlačil smích. „Sere Lorasi, kdybychom tě tam poslali
samotného, ser Gregor by nám zpátky poslal tvoji hlavu se
švestkou nacpanou v těch tvých pěkných ústech. Hora není muž,
který by ohýbal krk před číkoli spravedlností.“
„Já se Gregora Clegana nebojím,“ prohlásil ser Loras
vychloubačně.
Ned se pomalu posadil zpátky na tvrdé železné sedátko
Aegonova nestvůrného trůnu. Jeho oči pátraly v obličejích podél
zdí. „Lorde Beriku,“ zvolal. „Thorosi z Myru. Sere Gladdene.
Lorde Lothare.“ Jmenovaní muži vystupovali jeden po druhém
vpřed. „Každý z vás shromážděte dvacet mužů a odvezte můj
vzkaz do Gregorovy pevnosti. Dvacet mužů mé stráže pojede s
- 13 -
vámi. Lorde Beriku Dondarrione, ty budeš velitelem, jak přísluší
tvé hodnosti.“
Mladý lord s rudozlatými vlasy se uklonil. „Jak poroučíš, lorde
Eddarde.“
Ned zvýšil hlas, takže se nesl až ke vzdálenému konci trůnní
síně. „Ve jménu Roberta z rodu Baratheonů, prvního svého jména,
krále Andalů, Rhoynů a Prvních lidí, pána Sedmi království a
ochránce říše, výnosem Eddarda z rodu Starků, jeho pobočníka,
nařizuji vám jet se vším spěchem do západních zemí, překročit
Rudý bodec Trojzubce pod královou vlajkou a vykonat královu
spravedlnost na falešném rytíři Gregoru Cleganovi, a všech, kteří
se podíleli na jeho zločinech. Veřejně ho žaluji, odsuzuji ke ztrátě
občanských práv a zbavuji ho všech hodností a titulů, všech
pozemků, příjmů a majetku a odsuzuji ho k smrti. Ať se bohové
slitují nad jeho duší.“
Když ozvěna jeho slov odumřela, Rytíř květin se zdál být
vyveden z míry. „Lorde Eddarde, a co já?“
Ned na něj pohlédl dolů. Z výše Loras Tyrell vypadal téměř tak
mladý jako Robb. „Nikdo nepochybuje o tvé odvaze, sere Lorasi,
ale my tady jednáme o spravedlnosti, zatímco tobě jde o pomstu.“
Pohlédl zpět na lorda Berika. „Vyjeďte za prvního kuropění. Tyto
věci je nejlépe vykonat rychle.“ Zvedl ruku. „Trůn dnes nevyslyší
žádné další petice.“
Alyn a Porther vyšli po příkrých kovových schodech, aby mu
pomohli dolů. Když s nimi sestupoval, cítil na sobě zamračený
pohled Lorase Tyrella, ale chlapec odešel ještě předtím, než Ned
dosáhl podlahy trůnní síně.
Při úpatí železného trůnu Varys sbíral papíry ze sněmovního
stolu. Malíček a velmistr Pycelle již odešli. „Jsi statečnější muž
než já, můj pane,“ poznamenal eunuch tiše.
„Jak to myslíš, lorde Varysi?“ zeptal se Ned příkře. Bolela ho
- 14 -
noha a neměl náladu na nějaké slovní hříčky.
„Kdybych tam nahoře byl já, poslal bych sera Lorase. Tolik tam
chtěl jít... a člověk, který má Lannistery za nepřátele, by se snažil
udělat Tyrelly svými přáteli.“ „Ser Loras je mladý,“ řekl Ned.
„Odvažuji se říct, že z toho zklamání vyroste.“
„A ser Ilyn?“ Eunuch se pohladil po masité, napudrované tváři.
„Konec konců, on je vykonavatelem královy spravedlnosti. Poslat
tam jiného muže, aby udělal, co přísluší jemu... Někteří by to
mohli považovat za vážnou urážku.“
„Nechtěl jsem nikoho urazit, ani v nejmenším.“ Ve skutečnosti
Ned němému rytíři nedůvěřoval, i když to možná bylo jen proto,
že katy neměl rád. „Nezapomeň, že Payneové jsou vazaly
Lannisterů. Myslel jsem, že bude lépe vybrat muže, kteří nejsou
lordu Lannisterovi ničím povinováni.“
„Velmi moudré, nepochybně,“ řekl Varys. „Přesto jsem se náhodou
podíval na samý konec síně, kde stál ser Ilyn. Hleděl na nás
těma svýma bledýma očima a musím říct, že nevypadal potěšeně,
třebaže být si něčím jistý je u našeho tichého rytíře velmi obtížné.
Doufám, že i on z toho zklamání vyroste. On svoji práci tak
miluje...“