EDDARD

Zdál se mu starý sen o třech rytířích v bílých pláštích a dávno spadlé věži a o Lyanně na jejím
krvavém loži. V tom snu s ním jeli jeho přátelé, tak jak to bylo ve skutečnosti. Hrdý Martyn Cassel, Joryho
otec; věrný Theo Wull; Ethan Glower, který byl Brandonovým panošem; ser Mark Ryswell, milý řečí a
něžného srdce; muž z jezerního sídliště Howland Reed; lord Dustin na svém velkém rudém oři. Ned poznal
jejich obličeje, stejně dobře jako poznal svůj vlastní, tak jako vypadal kdysi. Roky se jako pijavice přisávají
na lidskou paměť, dokonce i ty, o kterých si přísahal, že na ně zapomene. Ve snu byli pouhými stíny,
šedivými mátohami na koních utkaných z mlhy.
Bylo jich sedm, stáli proti třem. V tom snu všechno bylo jako opravdové. A přesto to nebyli obyčejní tři
muži. Čekali před kulatou věží, s rudými horami Dorne za zády, a jejich bílé pláště se nadouvaly ve větru.
Tihle nebyli žádnými stíny; jejich obličeje jasně zářily. Ser Arthur Dayne, Meč jitra, měl smutný úsměv na
rtech. Nad jeho pravým ramenem vyčníval jílec jeho velkého meče, Úsvitu. Ser Oswell Whent klečel na
koleni a ostřil čepel svého meče brouskem. Na jeho bíle smaltované přilbici prostíral křídla černý netopýr
jeho rodu. Mezi nimi stál ohnivý ser Gerold Hightower, Bílý Býk, lord velitel Královské gardy.
„Hledal jsem vás na Trojzubci,“ řekl jim Ned.
„Nebyli jsme tam,“ odpověděl ser Gerold. „Běda Uchvatiteli, kdybychom tam byli,“ dodal ser Oswell.
„Když Královo přístaviště padlo, ser Jaime uťal vašemu králi hlavu zlatým mečem a já si říkal, kde
jste.“
„Daleko odsud,“ řekl ser Gerold, „jinak by Aerys dál seděl na Železném trůně a naši proradní bratři by
hořeli v sedmi peklech.“
„Přijel jsem na jih do Bouřlivého konce, abych ukončil jeho obléhání,“ řekl jim Ned, „a lordi Tyrell a
Redwyne sklonili svoje praporce a všichni jejich rytíři poklekli na kolena, aby nám odpřísáhli věrnost. Byl
jsem si jistý, že budete mezi nimi.“
„Naše kolena se neohýbají tak snadno,“ řekl na to ser Arthur Dayne.
„Ser Willem Darry uprchl do Dračího kamene s vaší královnou a princem Viserysem. Myslel jsem, že
jste možná odpluli s nimi.“
„Ser Willem je dobrý muž a věrný,“ poznamenal ser Gerold. „Královská garda však před nikým
neutíká.“
„Tehdy ani nikdy,“ dodal ser Arthur. Nasadil si svou přilbici.
„Odpřísáhli jsme věrnost,“ vysvětloval ser Gerold.
Nedovy mátohy se přesunuly k němu, se stínovými meči v rukou. Bylo jich sedm proti třem.
„A teď to začne,“ řekl ser Arthur Dayne, Meč jitra. Tasil z pochvy Úsvit a podržel jej oběma rukama.
Jeho ostří bylo bledé jako mléčné sklo, živé světlem.
„Ne,“ řekl Ned se smutkem v hlase. „Teď to skončí.“ Když se střetli ve zteči oceli a stínu, slyšel
vykřiknout Lyannu. „Eddarde!“ zvolala. Přes krví potřísněnou oblohu k nim zavanul příval okvětních
lístků růží, modrých jako oči smrti.
„Lorde Eddarde,“ zvolala Lyanna znovu.
„Slibuji,“ zašeptal. „Lyo, slibuji...“
„Lorde Eddarde,“ ozval se v ozvěně mužský hlas ze tmy.
Eddard Stark se sténáním otevřel oči. Vysokými okny Pobočníkovy věže pronikalo dovnitř měsíční
světlo.
„Lorde Eddarde?“ Nad jeho ložem se skláněl stín.
„Jak... jak dlouho?“ Pokrývky byly zmuchlané, jeho noha v dlahách a obvázaná. Vzhůru do boku mu
vystřelovala tupá pulzující bolest. „Šest dnů a sedm nocí,“ Hlas patřil Vayonu Pooleovi. Majordomus zvedl
pohár a přidržel ho u Nedových rtů. „Pij, můj pane.“
„Co...?“
„Jenom voda. Mistr Pycelle říkal, že budeš mít žízeň.“
Ned se napil. Jeho rty byly vysušené jako pergamen a rozpraskané. Voda chutnala sladce jako med.
„Král vydal příkaz,“ řekl mu Vayon Poole, když byl pohár prázdný. „Chce s tebou mluvit, můj pane.“
„Zítra,“ odpověděl Ned. „Až budu silnější.“ Nyní se s Robertem setkat nechtěl. Sen ho zanechal slabého
jako kotě.
„Můj pane,“ řekl Poole, „král nám nařídil poslat tě k němu v okamžiku, kdy otevřeš oči.“ Majordomus
byl zaneprázdněn zapalováním svíce vedle postele.
Ned tiše zaklel. Robert nikdy nebyl znám svou trpělivostí. „Vyřiď mu, že jsem příliš slabý, než abych za
ním mohl přijít. Jestli si se mnou přeje mluvit, s radostí ho přijmu zde. Doufám, že ho probudíš
z hlubokého spánku. A zavolej ke mně...“ Chtěl říct Joryho, když vtom si vzpomněl, že Jory už není.
„Zavolej ke mně kapitána mé stráže.“
Jen pár okamžiků poté, co majordomus odešel, do ložnice vstoupil Alyn. „Můj pane.“
„Poole mi sdělil, že to trvalo šest dní,“ řekl Ned. „Musím vědět, co se mezitím stalo.“
„Králokat uprchl z města,“ řekl mu Alyn. „Povídá se, že odjel do Casterlyovy skály, aby se připojil ke
svému otci. Příběh o tom, jak lady Catelyn zajala Skřeta, jde od úst k ústům. Postavil jsem stráže navíc, pro
tvoje bezpečí.”
„Dobře,“ přikývl Ned. „Co moje dcery?“
„Navštěvovaly tě každý den, můj pane. Sansa se tiše modlila, ale Arya...“ Zaváhal. „Od té doby, co tě
sem přinesli, nepromluvila ani slovo. Je to divoké stvoření, můj pane. Nikdy jsem v malém děvčeti neviděl
tolik zloby.“
„Ať se stane cokoli,“ řekl Ned, „chci moje dcery udržet v bezpečí. Obávám se, že tohle je pouhý
začátek.“
„Nic se jim nestane, lorde Eddarde,“ ujistil ho Alyn. „Dávám na to svůj život.“
„Jory a ostatní...“
„Předal jsem je tichým sestrám, aby je poslali na sever do Zimohradu. Jory by určitě chtěl odpočívat
v hrobě vedle svého děda.“
Muselo to být vedle jeho děda, protože Joryho otec byl pohřben daleko na jihu. Martyn Cassel zahynul
společně s ostatními. Ned tam nechal strhnout jednu městskou věž a její krvavé kameny použil
k vybudování osmi mohyl na pahorku. Říkalo se, že Rhaegar to místo nazval Věží radosti, ale pro Neda to
byla hořká vzpomínka. Bylo jich sedm proti třem, ale jenom dvěma se podařilo přežít a odjet z toho místa;
Eddardu Starkovi samotnému a tomu malému z jezerního sídliště, Howlandu Reedovi. Nepovažoval to za
dobré znamení, že se mu ten sen zdál znovu, po tolika dlouhých letech.
„Dobrá práce, Alyne,“ pochválil ho Ned, když se Vayon Poole vrátil. Majordomus se hluboce uklonil.
„Jeho Výsost čeká venku, můj pane, a královna je s ním.“
Ned se na loži posunul výš, zamrkal, když jeho nohou projela ostrá bolest. Neočekával, že přijde také
Cersei. Její příchod nevěstil nic dobrého. „Uveď je dovnitř a nech nás o samotě. To, o čem budeme mluvit,
by nemělo proniknout za tyto zdi.“ Poole se v tichosti vzdálil.
Robert si dal záležet, když se oblékal. Měl na sobě černý sametový kabátec s korunovaným jelenem
Baratheonů vyšitým na hrudi zlatou nití, zlatý plášť a na něm ještě pláštík s šachovnicí černých a zlatých
čtverců. V ruce držel džbán vína a jeho obličej již byl uzardělý pitím. Cersei Lannister vešla za ním, se
šperky vykládaným diadémem ve vlasech.
„Tvoje Výsosti,“ začal Ned. „Omlouvám se, ale nemohu vstát.“
„Na tom nezáleží,“ řekl král rozmrzele. „Dáš si víno? Ze Stromoviny. Dobrý ročník.“
„Malou číši,“ odpověděl Ned. „Mám hlavu stále těžkou po makovém mléce.“
„Muž na tvém místě by se měl považovat za šťastného, že má hlavu stále na ramennou,“ prohlásila
královna.
„Zmlkni, ženo,“ okřikl ji Robert. Podal Nedovi pohár vína. „Bolí tě ta noha ještě?“
„Trochu,“ odpověděl Ned. Hlava se mu točila, ale před královnou by slabost nepřiznal. „Pycelle mne
ujistil, že se uzdravíš bez následků.“ Robert se zamračil. „Předpokládám, že víš, co provedla Catelyn.“
„Vím to.“ Ned polkl malý doušek vína. „Moji ženu nelze z ničeho vinit, Tvoje Výsosti. Všechno, co
udělala, vykonala na můj příkaz.“
„Nejsem tím potěšen, Nede,“ zamumlal Robert.
„Jakým právem ses opovážil vztáhnout ruce na moji krev?“ naléhala na něj Cersei. „Kdo si myslíš, že
jsi?“
„Pobočník krále,“ odpověděl jí Ned s ledovou zdvořilostí. „Jmenovaný tvým vlastním manželem, aby
udržoval králův mír a prosazoval královu spravedlnost.“
„Byl jsi pobočníkem,“ začala Cersei, „ale teď-“
„Ticho!“ zahřímal král. „Položil jsem mu otázku a on na ni odpověděl.“ Cersei poslechla, rudá vzteky,
a Robert se otočil zpátky k Nedovi. „Abys udržoval králův mír, říkáš. Takhle udržuješ můj mír, Nede?
Sedm mužů je mrtvých...“
„Osm,“ opravila ho královna. „Tregar zemřel dnes ráno, na zranění, která od lorda Starka utržil.“
„Únosy na královské cestě a opilecké potyčky v mých ulicích,“ řekl král. „Nic takového si nepřeji,
Nede.“
„Catelyn měla dobrý důvod k tomu, aby Skřeta zajala -“
„Řekl jsem, že si to nepřeji! Do pekla s jejími důvody. Nařídíš jí, aby ho okamžitě propustila, a ujednáš
mír s Jaimem.“
„Tři z mých mužů byli zavražděni před mýma očima, protože Jaime Lannister si přál potrestat mě. Na to
mám zapomenout?“
„Můj bratr nebyl příčinou té potyčky,“ řekla Cersei králi. „Lord Stark se vracel opilý z nevěstince. Jeho
muži napadli Jaimeho a jeho stráže, tak jako jeho žena napadla Tyriona na královské cestě.“
„Ty mne přece znáš natolik, abys věděl, že bych nic takového neudělal,“ hájil se Ned. „Zeptej se lorda
Baeliše, pokud o mně pochybuješ. Byl tam s námi.“
„S Malíčkem jsem mluvil,“ řekl Robert. „Tvrdí, že odjel ještě předtím, než potyčka začala, aby přivedl
zlaté pláště, ale připouští, že ses skutečně vracel z jakéhosi bordelu.“
„Jakéhosi bordelu? Budiž proklaty tvoje oči, Roberte, jel jsem tam, abych se podíval na tvoji dceru! Její
matka jí dala jméno Barra. Vypadá jako to první děvče, které jsi zplodil, když jsme byli ještě chlapci
v Údolí,“ Když mluvil, pozoroval královnu; její obličej byl jako maska, nehybný a bledý, nic
neprozrazující.
Robert se začervenal. „Barra,“ zamumlal. „To mne jako má potěšit? Proklaté děvče. Myslel jsem, že má
víc rozumu.“
„Nemůže jí být víc než patnáct, je to děvka, a ty sis myslel, že bude mít rozum?“ řekl Ned nevěřícně.
Noha jej začala velmi bolet. Bylo těžké mírnit se v takovém stavu. „To ubohé dítě je do tebe zamilované,
Roberte.“
Král pohlédl na Cersei. „Tohle není téma vhodné pro královniny uši.“
„Jejímu Veličenstvu se nebude zamlouvat nic z toho, co mám na srdci,“ odpověděl Ned. „Bylo mi
řečeno, že Králokat uprchl z města. Dej mi čas, abych se mohl rozjet za ním a přivést ho zpátky kvůli
spravedlnosti.“
Král točil vínem ve svém poháru, zamyšlen. Napil se. „Ne,“ řekl nakonec. „Už toho bylo dost, Nede.
Jaime zabil tři tvoje muže a ty pět jeho. Už tomu musí být konec!“
„Tohle je tvoje představa spravedlnosti?“ vybuchl Ned. „Pokud ano, pak jsem potěšen, že už nejsem
tvým pobočníkem.“
Královna pohlédla na svého manžela. „Kdyby se jakýkoli člověk odvážil hovořit s Targaryenem tak,
jako on mluví s tebou -“
„Považuješ mne snad za Aeryse?“ přerušil ji Robert.
„Považuji tě za krále. Jaime a Tyrion jsou tvoji bratři, podle všech zákonů manželských a pout, která
spolu sdílíme. Starkové jednoho zahnali na útěk a druhého se zmocnili. Tento muž tě zneucťuje každým
svým výdechem, a přesto tu stojíš pokorně a ptáš se ho, jestli ho bolí noha a zdali nechce víno.“
Robertův obličej byl temný vzteky. „Kolikrát ti mám říkat, abys držela jazyk za zuby, ženo?“
Cersein obličej byl příkladnou ukázkou výrazu pohrdání, „v jakém rozmaru nás dva bohové svedli
dohromady?“ řekla. „Podle všech práv bys ty měl být v sukních a já ve zbroji.”
Purpurový vzteky, král ji prudkým úderem vedeným zespodu vzhůru udeřil do boční strany hlavy.
Zapotácela se proti stolu a ztěžka dopadla na zem, ale přesto Cersei Lannister nevykřikla. Štíhlými prsty si
přejela po tváři, kde bledá hladká pokožka již začínala rudnout. Zítra bude polovinu jejího obličeje
pokrývat modřina. „Budu ji nosit jako odznak cti,“ prohlásila.
„Nos ji v tichosti, nebo tě poctím znovu,“ ujistil ji Robert a křikl na stráže. Do místnosti vstoupil ser
Meryn Trant, vysoký a vážný ve své bílé zbroji. „Královna je unavena. Doprovoď ji do její ložnice.“ Rytíř
pomohl Cersei vstát a beze slova ji odvedl pryč.
Robert sáhl po džbánu a dolil si svůj pohár. „Vidíš, co se mnou dělá, Nede.“ Král se posadil, s pohárem
v ruce. „Moje milující žena. Matka mých dětí,“ Hněv už z něj vyprchal; nyní Ned v jeho očích viděl cosi
smutného a vystrašeného. „Neměl jsem ji udeřit. Nebylo to... nebylo to královské.“ Hleděl dolů na své
ruce, jako by docela nechápal, co to je. „Vždycky jsem byl silný... nikdo přede mnou neobstál, nikdo. Jak
máš proti někomu bojovat, když ho nemůžeš udeřit?“ Zmaten, král zavrtěl hlavou. „Rhaegar... Rhaegar
zvítězil budiž proklat. Já ho zabil, Nede, prohnal jsem kladivo rovnou skrze to jeho černé brnění až do jeho
černého srdce a on zemřel u mých nohou. Složili o tom písně. A přesto svým způsobem vyhrál on. Má teď
Lyannu, zatímco já mám ji.“ Král dopil svůj pohár.
„Tvoje Výsosti,“ řekl Ned Stark, „musíme si promluvit...“
Robert si přitiskl konečky prstů ke spánkům. „Z mluvení už jsem unavený k smrti. Zítra jedu do
královského lesa na hon. Cokoli mi chceš říci, může to počkat, dokud se nevrátím.“
„Pokud jsou bohové dobří, až se vrátíš, už tady nebudu. Nařídil jsi mi, abych se vrátil do Zimohradu,
nevzpomínáš?“
Robert vstal, kvůli rovnováze se chytil jednoho ze sloupků postele. „Bohové zřídkakdy bývají dobří,
Nede. Tu máš, tohle je tvoje.“ Z kapsy v podšívce svého pláště vytáhl těžkou stříbrnou sponu a hodil jí na
postel. „Ať se ti to líbí, či ne, stále jsi mým pobočníkem, proklatě. Zakazuji ti odjet.“
Ned si stříbrnou sponu vzal. Jinou možnost mu král nenabídl. Jeho noha pulzovala bolestí a připadal si
bezmocný jako dítě. „To Targaryenovo děvče -“
Král zasténal. „U sedmi pekel, nezačínej s tím zas. To už je ujednáno a já o tom nechci víc slyšet.“
„Proč chceš, abych byl tvým pobočníkem, když odmítáš naslouchat mým radám?“
„Proč?“ Robert se dal do smíchu. „A proč ne? Někdo přece musí vládnout tomuhle proklatému
království. Připni si ten odznak, Nede. Sluší ti. A jestli mi ho ještě někdy hodíš do obličeje, přísahám ti, že
tu zatracenou věc připnu Jaimemu Lannisterovi,“