EDDARD

Návštěvníci proudili branami hradu v řece zlata, stříbra a lesklé oceli, v síle tří set mužů, v pýše
vazalů a rytířů, těch, co přísahali věrnost na meč, i svobodných jezdců. Nad jejich hlavami se v severním
větru třepetal tucet zlatých praporců s vyšitým korunovaným jelenem rodu Baratheonů.
Ned mnohé z jezdců znal. Támhle je ser Jaime Lannister s vlasy zářícími jako tepané zlato, a tam zase
Sandor Clegane s jeho strašlivým spáleným obličejem. Vysoký chlapec vedle něj může být jedině korunní
princ, a ten mužík trpasličího vzrůstu za nimi určitě bude Skřet, Tyrion Lannister.
Avšak obrovitý muž v čele průvodu, po jehož boku jeli dva rytíři v sněhobílých pláštích Královské
gardy, Nedovi připadal takřka jako cizinec..., dokud s povědomým zahalekáním nesesedl ze hřbetu svého
válečného oře a nezmáčkl Neda v kosti drtícím objetí. „Nede! Ach, to je nádhera vidět zas ten tvůj zmrzlý
obličej.“ Král si ho prohlédl od hlavy k patě a zasmál se. „Ty ses vůbec nezměnil.“
Kéž by tak Ned mohl to samé říci o něm. Před patnácti lety, když spolu vyjeli bojovat o trůn, byl lord
Bouřlivého konce čistě oholený, s jasnýma očima a svalnatý jako z dívčího snu. Šest a půl stopy vysoký,
přímo se nad muži menšího vzrůstu tyčil, a když oblékl své brnění a nasadil si na hlavu přilbici s velkým
parožím svého rodu, stal se skutečným obrem. Také silou obra oplýval a jeho oblíbenou zbraní bylo
železnými hřeby poseté válečné kladivo, které Ned stěží uzvedl. V těch dnech na něm jako parfém lpěl
pach kůže a krve.
Nyní na něm jako parfém ulpíval zas jenom parfém a pas měl stažený podbřišníkem, aby šířka jeho těla
odpovídala jeho výšce. Ned krále naposledy viděl před devíti lety, během povstání Balona Greyjoye, kdy se
jelen a zlovlk spojili, aby učinili přítrž neoprávněným nárokům samozvaného krále Železných ostrovů. Od
noci, kdy stáli bok po boku v Greyjoyově padlé pevnosti, kde Robert přijal kapitulaci rebelantského lorda a
Ned si vzal jeho syna Theona jako rukojmí a svěřence, král přibral nejméně osm kamenů. Jeho čelisti
pokrýval vous drsný jako kartáč a černý jako kovové dráty, který maskoval jeho dvojitou bradu a vodopád
královských laloků tuku, ovšem nic nedokázalo schovat jeho břicho ani tmavé kruhy pod očima.
Jenomže Robert nyní byl nejenom jeho přítelem, ale především jeho králem, a tak Ned řekl jen: „Tvoje
Výsosti. Zimohrad je ti k službám.“
Doté doby už sesedali i ostatní a k jejich koním přicházeli štolbové. Robertova manželka, královna
Cersei Lannister, přišla se svými mladšími dětmi pěšky. Kolový dům, ve kterém všichni cestovali,
rozměrný patrový povoz z olejem napuštěného dubového dřeva, zpevněný kovem, tažený čtyřiceti
mohutnými valachy, byl příliš široký, než aby projel bránou hradu. Ned poklekl do sněhu, aby políbil
královnin prsten, zatímco Robert objal Catelyn jako dlouho ztracenou sestru. Pak byly kupředu přivedeny
děti, vzájemně představeny a oboustranně vychvalovány.
Ještě než tyto uvítací formality skončily, král se otočil ke svému hostiteli a řekl: „Odveď mne dolů do
krypty, Eddarde. Rád bych vyjádřil úctu mrtvým.“
Ned ho za to měl rád, za to, že si na ni po všech těch letech vzpomněl. Zavolal, aby jim přinesli lucernu.
Žádných dalších slov nebylo zapotřebí. Jen královna začala protestovat. Jsou na cestě od svítání, všichni
jsou unavení a prokřehlí, zajisté by se měli nejdříve občerstvit. Mrtví počkají. Víc říci nestačila; Robert se
na ni podíval a její bratr, dvojče Jaime, ji beze slova vzal za paži a ona už neřekla nic.
Společně se odebrali dolů do krypty, Ned a jeho král, kterého stěží poznával. Ned s lucernou šel po
točitém úzkém schodišti z kamene první. „Začínal jsem mít obavy, že se na Zimohrad nikdy nedostaneme,“
stěžoval si Robert cestou do hlubin. „Když tam na jihu mluvíme o mých Sedmi královstvích, člověk snadno
zapomíná, že tvoje část je stejně velká jako šest ostatních dohromady.“
„Věřím, že pro tebe cesta byla příjemná, Tvoje Výsosti.“
Robert si odfrkl. „Na sever od Šíje není nic než bažiny, lesy, pole a zřídkakdy nějaký slušný hostinec.
Nikdy jsem neviděl tak rozlehlou pustinu. Kde jsou všichni tvoji lidé?“
„Pravděpodobně se příliš stydí, než aby vycházeli ven,“ zažertoval Ned. Cítil, jak se nahoru po schodišti
krade chlad, studený dech z hlubin podzemí. „Krále tady na severu vídají zřídkakdy.“
Robert se zamračil. „Spíš se všichni schovávali pod sněhem. Pod sněhem, Nede.“ Král přiložil dlaň na
zeď, aby se při sestupu podepřel.
„Sněhové metelice jsou zde v pozdním létě obvyklým jevem,“ poznamenal Ned. „Doufám, že ti
nezpůsobily žádné potíže. Většinou bývají velmi mírné.“
„Tvoje mírné metelice ať vezmou Jiní,“ zaklel Robert. „Jak to tady bude vypadat v zimě? Celý se při
tom pomyšlení třesu.“
„Zimy tu bývají kruté,“ připustil Ned. „Starkové ale vydrží ledacos. Vždycky jsme museli.“
„Měl bys přijet na jih,“ řekl mu Robert. „Potřebuješ si užít léta, než skončí. Ve Vysoké zahradě jsou
pole zlatých růží, která se táhnou tak daleko, kam až člověk dohlédne. Ovoce je tak zralé, že se ti rozprskne
v ústech - melouny, broskve, ohnivé švestky, žes nikdy takovou sladkost neochutnal. Však uvidíš, přivezl
jsem ti nějaké. Dokonce i v Bouřlivém konci, kde vanou větry ze zálivu, jsou dny tak horké, že se stěží
můžeš hýbat. A měl bys vidět ta města, Nede! Všude květiny, tržiště přetékající jídlem, letní vína tak levná
a dobrá, že se opiješ jen z toho, jak dýcháš vzduch. Každý je tam tlustý, opilý a bohatý.“ Zasmál se a
poplácal se po svém objemném břiše. „A ta děvčata, Nede!“ zvolal a oči se mu zaleskly. „Přísahám, že
ženy v tom horku ztrácejí všechen svůj ostych. Plavou nahé v řece, hned pod hradem. Dokonce i v ulicích
je příliš horko pro vlnu nebo kožešiny, a tak tam chodí jen v krátkých šatech, v hedvábí, pokud mají stříbro,
a v bavlně, pokud ne, ale u všech je to stejné, když se začnou potit a látka se jim lepí na kůži. Mohly by
docela dobře chodit nahé.“ Král se šťastně zasmál.
Robert Baratheon vždycky byl mužem při chuti, mužem, který věděl, jak uspokojit svoje choutky.
O Eddardu Starkovi by nikdo nic podobného říci nemohl. Přesto si Ned nemohl pomoci, aby si nevšiml, jak
si tato potěšení vybírají na králi svoji daň. Než sestoupili na konec schodiště, Robert ztěžka dýchal a jeho
obličej byl ve světle lampy zrudlý. Vešli spolu do temnoty krypty.
„Tvoje Výsosti,“ řekl Ned uctivě. Opsal lucernou široký půlkruh. Stíny se pohnuly a zakolébaly se.
Mihotavé světlo dopadlo na kameny pod jejich nohama a pohladilo dlouhé procesí žulových sloupů, které
se po dvou táhly před nimi, dál a dál, až daleko do tmy. Mezi sloupy seděli u zdí mrtví králové na svých
kamenných trůnech, zády proti hrobkám, které obsahovaly jejich tělesné pozůstatky. „Je úplně na konci,
s otcem a Brandonem.“
Kráčel mezi sloupy a Robert jej mlčky následoval, třesoucí se chladem v syrovém podzemním vzduchu.
Tam dole vždycky byla zima. Zvuk jejich kroků se rozléhal po kamenech a odrážel se ozvěnou od klenby
nad jejich hlavami. Kráčeli spolu mezi mrtvými vladaři dynastie Starků, jejichž podobizny byly vytesány
do kamenů, kterými byly zapečetěny hrobky. Seděli tam v dlouhých řadách, s očima upřenýma do věčné
temnoty, zatímco u jejich chodidel odpočívali velcí kamenní zlovlci stočení do klubíček. V posouvajících
se stínech se zdálo, jako by se kamenné postavy hýbaly, když kolem nich procházeli živí.
Podle prastarého zvyku byl na klín každého, kdo byl pánem Zimohradu, položen železný meč, aby byli
pomstychtiví duchové udrženi ve svých hrobkách. Ty nejstarší se už dávno rozpadly v prach a nezůstalo
z nich víc než pár rudých skvrn na místech, kde kov spočíval na kameni. Neda napadlo, zda to znamená, že
jejich duchové jsou nyní volní a mohou se svobodně potulovat hradem. Doufal, že tomu tak není. První
lordi Zimohradu byli muži stejně tvrdí jako země, které vládli. Ve staletích předtím, než zpoza moře přišli
Dračí páni, nebyli ničími spojenci ani vazaly a sami sebe zvali králi severu.
Ned se konečně zastavil a zvedl olejovou lucernu. Krypta se před ním dál táhla do tmy, ale za tímto
místem již byly hrobky prázdné a nezapečetěné; černé díry čekající na svoje mrtvé, na něho a jeho děti.
Ned na to nerad myslel. „Tady,“ řekl svému králi.
Robert tiše přikývl, poklekl a sklonil hlavu.
Byly tam tři hrobky, jedna vedle druhé. Lord Rickard Stark, Nedův otec, měl dlouhý, přísný obličej.
Kameník ho dobře znal a věrně vystihl jeho podobu. Seděl tam s tichou důstojností. Kamenné prsty pevně
svíraly meč, který měl položený na klíně, ale za jeho života ho všechny jeho meče zklamaly. V menších
hrobkách po obou jeho stranách ležely pozůstatky jeho dětí.
Brandonovi bylo dvacet, když tak absurdně zemřel, na příkaz Šíleného krále Aeryse Targaryena, jen pár
dnů předtím, než se měl oženit s Catelyn z rodu Tullyů z Řekotočí. Jeho otec byl nucen dívat se, jak umírá.
On byl pravým dědicem, nejstarším, zrozeným k tomu, aby vládl.
Lyanně bylo teprve šestnáct, byla napolo dítětem, napolo ženou nepřekonatelného půvabu. Ned ji
miloval celým svým srdcem. Robert ji měl rád ještě víc. Měla se stát jeho nevěstou.
„Byla mnohem krásnější, než je tady,“ řekl král po dlouhém mlčení. Upíral oči na Lyannin obličej, jako
by měl moc přivést ji pohledem zpátky k životu. Nakonec vstal, v důsledku své hmotnosti poněkud
neohrabaně. „Ach, proklatě, Nede, musel jsi ji pohřbít zrovna na tomhle místě?“ Jeho hlas byl drsný znovu
probuzeným žalem. „Zasluhovala by si víc než jen tmu...“
„Byla z rodu Starků ze Zimohradu,“ řekl Ned tiše. „Tady je její místo.“
„Měla by ležet někde na kopci, pod ovocným stromem, se sluncem a mraky nad hlavou a deštěm, který
by ji omýval.“
„Když umírala, byl jsem s ni,“ připomněl Ned králi. „Chtěla se vrátit domů, odpočívat vedle Brandona a
otce.“ Stále její slova tu a tam slyšel. Slib mi to, naříkala v místnosti, která byla cítit krví a růžemi. Slib mi
to, Nede. Horečka z ní vysála všechnu sílu a její hlas byl slabý jako šepot, ale když jí dal svoje slovo, strach
z očí jeho sestry zmizel. Ned si vzpomínal na to, jak se tehdy usmála, jak pevně její prsty sevřely jeho,
když z ní život vyprchal a z dlaně se jí vysypaly růžové okvětní plátky, zčernalé a mrtvé. Víc si
nepamatoval. Našli ho tam, jak stále objímá její tělo, tichého žalem. Ten malý muž z jezerního sídliště,
Howland Reed, vyndal její ruku z jeho. Ned si na nic z toho nevzpomínal. „Nosím jí květiny, když mohu,“
řekl. „Lyanna měla... květiny ráda.“
Král se dotkl její tváře, jeho prsty přejely po drsném kameni tak něžně, jako by to bylo živé maso.
„Přísahal jsem, že Rhaegara za to, co jí udělal, zabiju.“
„Udělal jsi to,“ připomněl mu Ned.
„Jen jednou,“ řekl Robert s hořkostí.
Utkali se spolu u brodu Trojzubce, zatímco kolem zuřila bitva, Robert se svým válečným kladivem a
přilbicí s obrovským parožím a targaryenský princ oděný celý v černém. Na hrudním plátu měl tříhlavého
draka svého rodu, vysázeného z rubínů, které ve slunečním svitu zářily jako oheň. Vody Trojzubce rudě
proudily kolem kopyt jejich ořů, kteří kroužili kolem sebe a naráželi do sebe, zas a znovu, dokud poslední
drticí úder Robertova kladiva nezasáhl draka na pancíři a hrudník pod ním. Když se na místě zápasu
konečně objevil Ned, Rhaegar ležel mrtvý v proudu, zatímco muži obou armád pátrali ve vířících vodách
po rubínech uvolněných úderem z jeho brnění.
„Ve svých snech ho zabíjím každou noc,“ přiznal se Robert, „i tisíc smrtí by bylo méně, než si
zasluhuje.“
Neexistovalo nic, co by na to Ned mohl říci. Po chvíli ticha poznamenal: „Měli bychom se vrátit, Tvoje
Výsosti. Tvoje manželka tě jistě očekává.“
„Moji ženu ať vezmou Jiní,“ zamumlal Robert s hořkostí v hlase, ale vydal se zpátky cestou, kterou
přišli, a jeho hřmotné kroky se rozléhaly temnotou. „A jestli ještě jednou uslyším to Tvoje Výsosti, nechám
tvoji hlavu nabodnout na kůl. My přece jeden pro druhého znamenáme víc než to.“
„Já na to nezapomněl,“ odpověděl Ned tiše. Když král nic neříkal, pobídl ho: „Pověz mi o Jonovi.“
Robert zavrtěl hlavou. „Nikdy jsem neviděl, že by nemoc člověka sklátila tak rychle. V den jména mého
syna jsme pořádali turnaj. Kdybys Jona viděl tehdy, přísahal bys, že bude žít navěky. O čtrnáct dnů později
byl mrtvý. Ta nemoc byla jako oheň v jeho útrobách. Prohořela jeho tělem skrz naskrz.“ Zastavil se vedle
sloupu před hrobkou dlouho mrtvého Starka. „Měl jsem toho starého muže rád.“
„Oba jsme měli.“ Ned se na okamžik odmlčel. „Catelyn se bojí o svoji sestru. Jak Lysa snáší svůj bol?“
Robertova ústa se trpce zkřivila. „Abych pravdu řekl, ne moc dobře,“ připustil. „Myslím, že ztráta Jona
tu ženu připravila o rozum, Nede. Odvezla chlapce na Orlí hnízdo, navzdory mému přání. Doufal jsem, že
si ho vezme do pěstounské péče Tywin Lannister v Casterlyově skále. Jon neměl žádné bratry, žádné další
syny. Copak jsem toho chlapce měl nechat vychovávat ženami?“
Ned by spíš svěřil dítě jeskynní zmiji než lordu Tywinovi, ale raději svoje pochybnosti nahlas
nevyslovil. Některé staré rány se nikdy úplně nezacelí a začnou znovu krvácet po jediném slově. „Ta žena
ztratila manžela,“ řekl opatrně. „Možná se jako matka bála, že přijde i o svého syna. Ten chlapec je ještě
velmi malý.“
„Je mu šest, je nemocný a je to pán Orlího hnízda, bohové smilujte se,“ zaklel král. „Lord Tywin nikdy
předtím ničím poručníkem nebyl. Lysa by si takové pocty měla vážit. Lannisterové jsou významným a
vznešeným rodem. Odmítla si můj návrh dokonce jen vyslechnout a pak odjela uprostřed noci, aniž by se
s někým patřičně rozloučila. Cersei zuřila.“ Zhluboka si povzdechl. „Ten hoch je můj jmenovec, věděl jsi
to? Robert Arryn. Přísahal jsem, že ho budu ochraňovat. Jak to mám udělat, když ho jeho matka unesla a
odvlekla pryč?“
„Sám se stanu jeho poručníkem, budeš-li si to přát,“ řekl Ned. „S tím by Lysa měla souhlasit. Ona a
Catelyn si byly jako dívky blízké a rádi ji tu uvítáme.“
„Štědrá nabídka, můj příteli,“ řekl král, „ale je příliš pozdě. Lord Tywin již také dal svůj souhlas. Svěřit
chlapce do péče jinam by pro něj bylo bolestnou urážkou.“
„Mně leží na srdci spíš dobro mého synovce než Lannisterova uražená hrdost,“ prohlásil Ned.
„To je proto, že ty s žádným z Lannisterů nespáváš.“ Robert se zasmál a ten zvuk se rozlehl mezi
hrobkami a odrazil se od klenutého stropu. Jeho úsměv byl zablesknutím bílých zubů v houštině objemného
černého plnovousu. „Ach, Nede,“ řekl, „ty jsi stále tak vážný.“ Položil masivní paži kolem Nedových
ramen. „Měl jsem v úmyslu posečkat pár dní, než si s tebou pohovořím, ale teď vidím, že to není zapotřebí.
Pojď se mnou.“
Vydali se na zpáteční cestu mezi sloupovím. Slepé kamenné oči jako by je sledovaly, když kolem nich
procházeli. Král měl paži položenou kolem Nedových ramen. „Určitě se divíš, proč jsem se nakonec přece
jen odhodlal navštívit Zimohrad, po tak dlouhé době.“
Ned měl určité podezření, ale neodvážil se je vyslovit. „Zajisté proto, aby ses potěšil mojí společnosti,“
řekl nenuceně. „A navíc je tu Zeď. Měl by ses na ni podívat, Tvoje Výsosti, projít se po jejích hradbách a
promluvit s těmi, kdo na ní stráží říši. Noční hlídka je už jen pouhým stínem toho, čím bývala kdysi.
Benjen říká -“
„Nepochybuji o tom, že se dostatečně brzy doslechnu, co říká tvůj bratr,“ přerušil ho Robert. „Ta Zeď
tam stojí- kolik - osm tisíc let? Pár dní ještě posečká. Já mám naléhavější starosti. Jsou těžké časy. Potřebuji
kolem sebe dobré muže. Muže jako Jon Arryn. Sloužil mi jako pán Orlího hnízda, jako strážce východu,
jako pobočník krále. Nebude snadné nalézt za něj náhradu.“
„Jeho syn...“ začal Ned.
„Jeho syn zdědí Orlí hnízdo a všechny jeho pozemky a výnosy,“ řekl Robert příkře. „Nic víc.“
To Neda překvapilo. Ohromeně se zastavil a otočil se, aby pohlédl na svého krále. „Arrynové vždycky
byli strážci východu,“ vyhrkl spontánně. „Tento titul je nerozlučně spjat s vlastnictvím jejich půdy a
statků.“
„Možná až bude starší, může tento titul získat zpět,“ řekl Robert. „Mám na to tento rok k přemýšlení a
ještě další. Šestiletý chlapec nemůže být vojenským velitelem, Nede.“
„V míru je tento titul pouze čestný. Ať si jej ten chlapec ponechá. Kvůli památce jeho otce, když už ne
kvůli němu. Za jeho dlouholeté služby to Jonovi zajisté dlužíš.“
Král jeho slovy nebyl potěšen. Sundal paži z Nedova ramene. „Jonova služba byla závazkem, jímž byl
povinován svému lennímu pánovi. Nejsem žádný nevděčník, Nede. Ty ze všech lidí nejvíc bys to měl
vědět. Jenomže syn není otec. Malý chlapec nemůže mít na starosti celý východ.“ Pak jeho tón změkl.
„Dost už o tom. Mně teď leží na srdci mnohem důležitější úřad, o kterém si s tebou chci pohovořit, a nerad
bych se s tebou hádal.“ Robert ho uchopil za loket. „Potřebuji tě, Nede.“
„Jsem ti k službám, Tvoje Výsosti. Vždycky jsem byl a budu.“ Byla to slova, která musel říci, a tak je
řekl, pln strachu z toho, co možná bude následovat.
Zdálo se, že Robert je stěží slyšel. „Ta léta, která jsme spolu strávili v Orlím hnízdě. Bohové, byla to
zatraceně dobrá léta. Chtěl bych tě opět mít po svém boku, Nede. Chci tě mít tam dole v Králově přístavišti,
ne tady nahoře na samém konci světa, kde nejsi nikomu užitečný.“ Robert se zahleděl stranou do temnoty a
na okamžik vypadal stejně melancholicky jako Stark. „Ujišťuju tě, že sedět na trůně je tisíckrát obtížnější
než ho získat. Zákony jsou úmornou záležitostí a počítání měďáků je ještě horší. A lidé... stěžují si, dokud
nemám mysl zcela otupenou a zadek v jednom ohni. Všichni něco chtějí, peníze, půdu nebo spravedlnost.
Kdybys slyšel ty lži, co mi povídají do očí... a moji lordi a lady nejsou o nic lepší. Jsem obklopen
pochlebovači a blázny. Člověka to dohání k šílenství, Nede. Polovina se jich neodvažuje říct mi pravdu a ta
druhá polovina není schopna dopídit se jí. Přiznám se ti, že za nocí si někdy přeju, abychom to tehdy u
Trojzubce byli prohráli. Ach ne, ve skutečnosti ne, ale...“
„Já ti rozumím,“ řekl Ned tiše.
Robert na něj pohlédl. „Myslím, že ano. Pokud je tomu tak, jsi jediný, můj příteli.“ Usmál se. „Lorde
Eddarde Starku, jmenuji tě pobočníkem krále.“
Ned poklekl na koleno. Nabídka jej nepřekvapila. Jaký jiný důvod by Robert měl, aby se vydal na tak
dalekou cestu? Pobočník krále byl druhým nejmocnějším mužem v Sedmi královstvích. Mluvil královým
hlasem, velel královým armádám, vynášel královy zákony, někdy dokonce sedával na Železném trůně, aby
vykonával královu spravedlnost, když král sám byl nepřítomen, nemocný nebo jakkoli jinak
indisponovaný. Robert mu nabízel zodpovědnost tak velkou, jako byla jeho říše sama.
Byla to ta poslední věc na světě, po které Ned toužil.
„Tvoje Výsosti,“ řekl, „takové pocty nejsem hoden.“
Robert zasténal s dobře naladěnou netrpělivostí. „Kdybych tě chtěl poctít, nechal bych tě odejít do
výslužby. Mám v plánu nechat tě vládnout království a bojovat ve válkách, zatímco já budu jíst a pít a
špásovat s děvčaty až do předčasného hrobu.“ Poplácal si svoje objemné břicho a zašklebil se. „Znáš to
přísloví o králi a jeho pobočníkovi?“
Ned je znal. „To, o čem král sní,“ řekl, „pobočník uvádí v život.“
„Jednou jsem šel do postele s rybářskou děvečkou, která mi řekla, že obyčejní lidé znají pikantnější
způsob, jak to vyjádřit. Král jí, řekla, a pobočník po něm uklízí svinčík.“ Zvrátil hlavu dozadu a zařičel
smíchy. Ozvěna se rozlehla temnotou a mrtví Zimohradu všude kolem nich jako by si je změřili chladným,
nesouhlasným pohledem.
Nakonec jeho smích utichl a odezněl docela. Ned stále klečel, oči zvednuté ke svému vladaři. „Proklatě,
Nede,“ posteskl si král, „mohl bys mě alespoň oblažit úsměvem.“
„Říká se, že tady na severu bývá taková zima, že když se člověk směje, smích mu zamrzne v hrdle a
udusí se jím,“ odvětil Ned klidným hlasem. „Možná proto Starkové tak málo oplývají smyslem pro
humor.“
„Pojeď se mnou na jih a já tě naučím, jak se znovu smát,“ slíbil mu král. „Pomohl jsi mi získat ten
proklatý trůn, teď mi pomoz udržet si ho. Bylo nám souzeno vládnout společně. Kdyby žila Lyanna, byli
bychom bratry, svázanými pokrevním poutem a také náklonností. Nu, ještě není příliš pozdě. Mám syna.
Ty máš dceru. Můj Joff a tvoje Sansa spojí naše rody, tak jako jsme to kdysi měli udělat Lyanna a já.“
Tato nabídka jej překvapila. „Sanse je teprve jedenáct.“
Robert netrpělivě mávl rukou. „Na zásnuby je stará dost. Sňatek může pár let počkat.“ Král se usmál.
„Nyní vstaň a řekni ano, proklatě.“
„Nic by mi nemohlo poskytnout větší potěšení, Tvoje Výsosti,“ odpověděl Ned. Zaváhal. „Tyto pocty
přišly tak neočekávaně. Nedal bys mi nějaký čas na uváženou? Musím o tom říct své ženě...“
„Ano, ano, samozřejmě, pověz to Catelyn, vyspi se na to, když to potřebuješ.“ Král se sklonil, popadl
Neda za ruku a s mocným heknutím ho zvedl na nohy. „Hlavně mě nenechávej čekat příliš dlouho. Jsem
ten nejméně trpělivý ze všech lidí.“
Na kratičký okamžik Eddarda Starka ovládl strašlivý pocit neblahé předtuchy. Tohle je místo, kam patří,
tady na severu. Rozhlédl se po kamenných postavách kolem nich a zhluboka se v chladném tichu podzemní
krypty nadechl. Cítil na sobě oči mrtvých. Věděl, že naslouchali. A že zima se blíží.