DAENERYS

Když khal položil srdce před ni, syrové a zakrvácené, v chladném
večerním vzduchu se z něj kouřilo. Khalovy ruce byly rudé po
lokty. Na písku za ním klečeli jeho pokrevní jezdci vedle mrtvoly
divokého hřebce, s kamennými noži v rukou. Hřebcova krev byla
v mihotavé oranžové záři pochodní, které lemovaly vysoké
křídové stěny jeskyně, černá jako noc.
Dany se dotkla naběhlého kopce svého břicha. Na kůži se jí
perlily kapky potu a stékaly jí dolů po čele. Cítila, jak ji staré ženy
sledují, prastaré báby Vaes Dothrak, s očima, které z jejich
vrásčitých obličejů svítily temně jako naleštěné kousky křemene.
Nesmí sebou cuknout ani odvrátit pohled. Jsem krev draka, říkala
si, když vzala koňské srdce do obou dlaní, zvedla si je k ústům a
zakousla se do tuhého, vláknitého masa.
Horká krev jí zaplnila ústa a začala jí stékat dolů po bradě.
Hrozilo, že se tou chutí zalkne, ale přemohla se a jala se žvýkat a
polykat. Srdce hřebce učiní jejího syna silným, rychlým a nebojácným,
či alespoň tak Dothrakové věřili, ale jenom pokud je
matka dokáže sníst celé. Jestliže se začne dusit krví nebo zvracet,
znamení budou méně příznivá; dítě se možná narodí mrtvé nebo
přijde na svět neduživé, slabé, zdeformované, nebo to bude děvče.
Její služebné jí pomohly připravit se na obřad. Navzdory choulostivému
žaludku těhotné ženy, který ji trápil uplynulé dva
měsíce, Dany večeřívala mísy napolo sražené krve, aby si zvykla
na tu chuť a Irri ji nutila žvýkat pásky sušeného koňského masa,
dokud ji nebolely čelisti. Den a noc před obřadem hladověla, v
naději, že hlad jí pomůže pozřít a udržet v žaludku syrové maso.
Srdce divokého hřebce bylo samý sval a Dany musela žvýkat
pomalu a důkladně, každé sousto držet v ústech velmi dlouho. Ve
svatých prostorách Vaes Dothrak, pod stínem Matky hor, nebyla
povolena žádná ocel; musela srdce trhat na kusy zuby a nehty.
- 36 -
Žaludek se jí zvedal a říhala, ale přesto pokračovala dál, s
obličejem potřísněným krví, která někdy jako by přímo
explodovala proti jejím rtům.
Když jedla, khal Drogo stál nad ní, s obličejem tvrdým jako
bronzový štít. Jeho dlouhý černý cop byl lesklý olejem. V knírech
měl zlaté prstence, ve svém copu zlaté zvonečky a kolem pasu
těžký opasek z medailonů z ryzího zlata, ale jeho hrudník byl holý.
Pohlédla na něj, kdykoli měla pocit, že ji síla opouští; pohlédla na
něj a žvýkala a polykala, žvýkala a polykala, žvýkala a polykala.
Ke konci se Dany zdálo, že v jeho tmavých mandlových očích
zahlédla divokou jiskru pýchy, ale jistá si tím nebyla. Khalův
obličej zřídkakdy prozrazoval pocity skrývající se pod ním.
Konečně bylo po všem. S tvářemi a prsty lepkavými krví Dany
sama sebe přinutila pozřít poslední sousto. Teprve tehdy obrátila
oči zpátky ke starým ženám, stařenám dosh khaleenu,
„Khalakka dothrae mr'anha!“ zvolala v dothračtině, jak nejlépe
uměla. Princ jede v mém těle! Se svou služebnou Jhiqui se tu větu
učila celé dny.
Nejseschlejší ze stařen, ohnutý a vrásčitý klacík ženy s jediným
černým okem, zvedla ruku vysoko nad hlavu. „Khalakka
dothrae!“ vykřikla. Princ jede!
„Jede!“ odpověděly ostatní ženy. „Rakh! Rakh! Rakh haj!“
zvolaly. Chlapec, chlapec, silný chlapec!
Rozcinkaly se zvonečky, jako by se rozezpívalo hejno bronzových
ptáčků, táhlým nízkým tónem zahoukal válečný roh a staré
ženy začaly prozpěvovat. Pod jejich malovanými koženými
vestami se jim komíhaly povadlé prsy, sem a tam, lesklé olejem a
potem. Eunuchové, kteří jim sloužili, naházeli do velkého
bronzového koše otýpky trav a vzhůru k měsíci a hvězdám začala
stoupat oblaka voňavého kouře. Dothrakové věřili, že hvězdy jsou
koně stvoření z ohně, velké stádo, které za nocí pádí přes oblohu.
- 37 -
Když kouř rovně stoupal k nebi, prozpěvování ustalo a prastará
bába zavřela své jedno oko, aby lépe viděla do budoucnosti. Ticho,
které se rozhostilo, bylo nezměrné. Dany slyšela vzdálené volání
nočních ptáků, sykot a praskání pochodní, něžné šplouchání vody
v jezeře. Dothrakové na ni hleděli očima noci, plni očekávání.
Khal Drogo položil ruku na Danyino rameno. Cítila napětí v jeho
prstech. Dokonce i khal tak mocný jako Drogo věděl, co je to
strach, když stařena dosh khaleenu hleděla do kouře budoucnosti.
Za Danyinými zády se nervózně chvěly její služebné.
Konečně stařena otevřela oko a zvedla ruce. „Viděla jsem jeho
obličej a slyšela jsem dunění kopyt jeho koně,“ zvolala slabým,
rozkolísaným hlasem.
„Dunění kopyt!“ zazpívaly ostatní ženy v ozvěně.
„Tak rychle jako vítr jede a za ním jeho khalasar pokrývá zemi,
bezpočet mužů s arakhy zářícími jim v rukou jako stébla ostřice.
Divoký jako bouře bude tento princ. Jeho nepřátelé se před ním
budou chvět a jejich ženy budou plakat krvavé slzy a rvát si v žalu
maso. Zvonečky v jeho vlasech budou vyzvánět o jeho příchodu a
mléční muži v jejich kamenných stanech budou mít strach z jeho
jména.“ Stará žena se zachvěla a podívala se na Dany, téměř jako
by se bála. „Princ jede a stane se hřebcem, který si osedlá svět.“
„Hřebcem, který si osedlá svět!“ začali všichni přihlížející
vykřikovat v ozvěně, dokud noc nezvonila hlaholem jejich hlasů.
Jednooká stařena pohlédla na Dany. „Jak se bude jmenovat, ten
hřebec, co si osedlá svět?“
Vstala, aby odpověděla. „Bude se jmenovat Rhaego,“ řekla,
používajíc slova, kterým ji naučila Jhiqui. Dlaněmi se v
ochranném gestu dotkla oblého břicha pod svými prsy a z
dothrackých hrdel kolem ní se zvedl pokřik. „Rhaego,“ volali,
„Rhaego, Rhaego, Rhaego!“ To jméno jí stále znělo v uších, i ve
chvíli, kdy ji khal Drogo odváděl z jeskyně. Jeho pokrevní jezdci
- 38 -
šli za nimi. Procesí je následovalo na boží stezku, širokou
travnatou cestu, která běžela srdcem Vaes Dothrak, od koňské
brány až k Matce hor. Stařeny dosh khaleenu šly první, se svými
eunuchy a otroky. Některé z nich, potácející se na svých starých
roztřesených nohou, se při chůzi opíraly o vysoké vyřezávané hole,
zatímco jiné kráčely stejně hrdě jako kteříkoli páni koní. Každá z
těch starých žen kdysi byla khaleesi. Pokaždé, když manžel
některé z nich zemřel a jeho místo zaujal nový khal, s novou
khaleesi jedoucí po jeho boku, byla poslána sem, aby vládla
početnému dothrackému národu. Dokonce i ti nejmocnější z khalů
se skláněli před moudrostí a autoritou dosh khaleenu. Přesto měla
Dany husí kůži při pomyšlení na to, že jednoho dne by sem mohla
být poslána, aby se stala jednou z nich, ať si to bude přát, či ne.
Za moudrými ženami šli ostatní; khal Ogo a jeho syn, khalakka
Fogo, khal Jommo a jeho manželky, náčelníci Drogova khalasaru,
Danyiny služebné a khalovi služebníci, otroci a další. Kráčeli po
boží stezce za cinkotu zvonečků a majestátního dunění bubnů. Ve
tmě podél okrajů cesty tiše přemýšleli ukradení rekové a bohové
dávno mrtvých národů. Trávami vedle procesí běželi otroci s
pochodněmi v rukou a velké památníky jako by v mihotavém
světle plamenů ožívaly.
„Co znamená to jméno, Rhaego?“ zeptal se khal Drogo, když
kráčel vedle Dany, používaje Společný jazyk Sedmi království.
Když mohla, každou chvíli ho naučila pár novým slovům. Drogo
se učil rychle, když si to umínil, třebaže jeho přízvuk byl tak silný
a barbarský, že ani ser Jorah ani Viserys nerozuměli slovu z toho,
co říkal,
„Můj bratr Rhaegar byl mocným válečníkem, moje slunce a
hvězdy,“ odpověděla. „Zemřel předtím, než jsem se narodila. Ser
Jorah říká, že to byl poslední z draků.“
Khal Drogo na ni shlédl dolů z výše. Jeho obličej byl měděnou
maskou, ale Dany se zdálo, že pod jeho dlouhým černým knírem,
- 39 -
visícím pod vahou jeho zlatých prstenců, zahlédla náznak úsměvu.
„Je to dobré jméno, Dan Ares ženo, měsíci mého života,“ řekl. Šli
k jezeru, kterému Dothrakové říkali Lůno světa. Bylo obklopené
prstencem rákosí a jeho voda byla tichá a nehybná. Jhiqui jí řekla,
že před tisíci tisíců let se z hlubin toho jezera vynořil první člověk,
jedoucí na hřbete prvního koně.
Procesí čekalo na travnatém břehu, zatímco Dany se svlékla a
nechala svoje špinavé oblečení padnout na trávu. Nahá bázlivě
vstoupila do vody. Irri řekla, že jezero nemá dno, ale Dany si razila
cestu vysokými stvoly rákosu a cítila měkké bláto prolézající jí
mezi prsty. Na hladině černé vody plul měsíc, tříštící se a znovu se
skládající, když se přes něj přelévaly vlnky, které dělala svými
pohyby. Na bledé pokožce jí naskákala husí kůže, jak se nahoru po
jejích stehnech šplhal chlad, stále výš a výš, až ji políbil na dolní
pysky. Na prstech a kolem úst jí ulpěla hřebcova krev. Dany
ohnula dlaně do tvaru misky a zvedla si svatou vodu nad hlavu,
aby jí očistila sebe i dítě uvnitř svého těla, zatímco khal a ostatní
se dívali. Slyšela stařeny dosh khaleenu mumlat si mezi sebou,
když se na ni dívaly, a říkala si, co si o ní asi povídají.
Jakmile se vynořila z jezera, celá rozechvělá a s vodou odkapávající
z jejího těla, její služebná Doreah se k ní rozběhla s
oděvem z písečného hedvábí, ale khal Drogo ji mávnutím ruky
poslal pryč. Se zalíbením se díval na její naběhlá ňadra a křivku
jejího oblého břicha a Dany viděla jeho mužství napínající se proti
látce jeho jezdeckých kalhot pod těžkými zlatými medailony jeho
opasku. Šla k němu a pomohla mu rozvázat poklopec. Pak ji její
velký khal vzal za boky a zvedl ji vzhůru, jako by zvedal dítě.
Zvonečky v jeho vlasech tiše cinkaly.
Když do ní vnikl, Dany jej objala pažemi kolem ramen a přitiskla
svůj obličej proti jeho krku. Tři prudká přiražení a byl hotov.
„Hřebec, který si osedlá svět,“ zašeptal Drogo zastřeným hlasem.
Jeho ruce stále páchly koňskou krví. V okamžiku svého
- 40 -
vyvrcholení ji kousl do krku, a když ji zvedl od sebe, byla plná
jeho semene, které stékalo po vnitřní straně jejích stehen. Teprve
tehdy ji Doreah směla zahalit do navoněného písečného hedvábí a
Irri navléknout měkké sandály na chodidla.
Khal Drogo se zašněroval, vydal příkaz a na břeh jezera byli
přivedeni koně. Cohollo byl obdařen ctí pomoci khaleesi na její
stříbrnou. Drogo popohnal svého hřebce a rozjel se po boží stezce
pod zářícím měsícem a hvězdami, Dany na své stříbrné pomalu
jela za ním.
Plachta z hedvábí, která zastřešovala síň khala Droga, byla dnes
v noci srolována, aby dovnitř mohl měsíc. Ze tří obrovitých,
kameny lemovaných ohnišť šlehaly do vzduchu deset stop vysoké
zlatavé plameny. Vzduch byl hustý vůněmi pekoucího se masa a
kvašeného kobylího mléka. Když do síně vstoupili, byla plná lidí a
veselí, všechny polštáře byly obsazeny těmi, jejichž hodnost a
jméno nestačily k tomu, aby jim dovolily zúčastnit se obřadu.
Když Dany jela pod obloukovitým vjezdem a pak uličkou
uprostřed síně, každé oko se upíralo na ni, Dothrakové hlasitě
vykřikovali poznámky o jejím břiše a jejích prsou a oslavovali
život v jejím těle. Nerozuměla všemu, co volali, ale jedna věta jí
byla jasná. „Hřebec, který si osedlá svět,“ slyšela provolávat
tisícem hlasů.
Do noci zazněly zvuky bubnů a rohů. Na nízkých stolech mezi
kýtami masa a tácy vysoko navršenými švestkami, datlemi a
granátovými jablky se otáčely a tančily polonahé ženy. Mnozí z
mužů byli opilí z kvašeného kobylího mléka, ale Dany věděla, že
dnes o sebe arakhy třeskat nebudou, ne zde ve svatém městě, kde
byly meče a krveprolévání zakázány.
Khal Drogo sesedl a zaujal svoje místo na vysoké lavici. Khal
Jommo a khal Ogo, kteří byli v době příchodu khala Droga ve
Vaes Dothrak se svými khalasary, dostali čestná místa po Drogově
pravici a levici. Pod nimi seděli pokrevní jezdci všech tří khalů a o
- 41 -
něco níž pak čtyři manželky khala Jomma.
Dany sesedla ze své stříbrné a podala otěže jednomu z otroků.
Když Doreah a Irri upravovaly její polštáře, hledala očima svého
bratra. Dokonce i v přeplněné síni by byl Viserys nápadný svou
bledou pletí, stříbrnými vlasy a svými žebráckými cáry, ale neviděla
ho nikde.
Její pohled zabloudil k přeplněným stolům blízko zdí, kde na
roztřepených rohožích a plochých polštářích u nízkých stolů seděli
muži, jejichž copy byly dokonce ještě kratší než jejich přirození,
ale všechny obličeje, které viděla, měly černé oči a měděnou
pokožku. Blízko středu síně, nedaleko centrálního ohniště, uviděla
sera Joraha Mormonta. Bylo to místo čestné a vážené; Dothrakové
si cenili rytířovy odvahy a umění bojovat. Dany poslala Jhiqui, aby
ho přivedla k jejímu stolu. Mormont přišel okamžitě a poklekl před
ní na koleno. „Khaleesi,“ řekl. „Jsem zde k tvým službám.“
Dotkla se rukou vycpaného polštáře z koňské kůže vedle sebe.
„Posaď se a mluv se mnou.“
„Prokazuješ mi čest.“ Rytíř se posadil na polštář, nohy zkřížil
pod sebe. Ihned před něj poklekla otrokyně s dřevěným tácem
plným zralých fíků. Ser Jorah si jeden vzal a polovinu si ukousl,
„Kde je můj bratr?“ zeptala se Dany. „Měl být tady, přijít sem na
hostinu.“
„Viděl jsem Jeho Výsost dnes ráno,“ odpověděl. „Řekl mi, že jde
na západní tržiště poohlédnout se po nějakém víně.“
„Po víně?“ řekla Dany pochybovačně. Viserys nesnášel chuť
kvašeného kobylího mléka, co pili Dothrakové, to věděla, a pobýval
v tyto dny často na bazarech, kde pil s kupci, co přicházeli s
velkými karavanami z východu i západu. Zdálo se, že jejich
společnost shledává příjemnější než její.
„Po víně,“ přikývl ser Jorah, „a má v úmyslu zrekrutovat nějaké
muže pro svoji armádu, z žoldnéřů, kteří střeží karavany.“
- 42 -
Služebná před něj položila krvavý koláč a on se do něj pustil
oběma rukama.
„Je to moudré?“ zeptala se. „Vždyť nemá zlato, aby vojákům
zaplatil. Co když ho přepadnou a zajmou?“ Strážci karavan si
zřídkakdy dělali starosti s nějakou ctí a Uchvatitel v Králově
přístavišti by za hlavu jejího bratra štědře zaplatil. „Měl jsi tam jít
s ním, starat se o jeho bezpečí. Přísahal jsi mu věrnost.“
„Jsme ve Vaes Dothrak,“ připomněl jí. „Nikdo tu nesmí nosit
nůž, dýku ani meč a nikdo nesmí prolít lidskou krev.“
„Přesto tu lidé umírají.“ namítla. „Jhogo mi to pověděl. Někteří z
kupců s sebou mají eunuchy, obrovité muže, kteří škrtí zloděje
šálami z hedvábí. Takto není prolita krev a bohové nejsou
rozezleni.“
„V tom případě doufejme, že tvůj bratr bude natolik moudrý, aby
nic neukradl.“ Ser Jorah si hřbetem ruky otřel mastnotu z úst a
naklonil se k ní. „Měl v úmyslu vzít si tvoje dračí vejce, ale já ho
varoval, že bych mu nechal useknout ruku, kdyby se jich jen
dotkl.“
Dany byla na okamžik tak šokovaná, že ztratila řeč. „Vejce... Ale
ta jsou přece moje, magistr Illyrio mi je dal jako svatební dar, proč
by Viserys chtěl... Jsou to jenom kameny...“
„Totéž by se dalo říct o rubínech, diamantech a ohnivých opálech,
princezno... a dračí oči jsou mnohem vzácnější. Ti kupci, co s
nimi pil, by prodali svoje vlastní mužství dokonce jen za jeden z
těch kamenů, a za všechny tři by si Viserys mohl koupit tolik
mečů, kolik by si jen mohl přát.“
Dany to nevěděla, dokonce ji to ani nenapadlo. „V tom případě...
bych mu je měla dát. Nemusí je krást. Stačí, když o ně požádá. Je
to můj bratr... a můj pravý král.“
„Je to tvůj bratr,“ připustil ser Jorah.
„Ty tomu nerozumíš, pane,“ řekla. „Matka zemřela při mém
- 43 -
porodu a můj otec a můj bratr Rhaegar dokonce ještě dřív. Nikdy
bych neznala ani jejich jména nebýt Viseryse, který mi je řekl. On
je jediný, kdo z nich zbyl. Jediný. On je vším, co mám.“
„Kdysi tím byl.“ řekl ser Jorah. „Teď už ne, khaleesi. Ty nyní
patříš k Dothrakům. Ve tvém lůně jede hřebec, který si osedlá
svět.“ Zvedl svůj pohár a otrokyně jej naplnila kvašeným kobylím
mlékem, kysele páchnoucím, s hustými vločkami sraženiny.
Dany ji mávnutím ruky poslala pryč. Dokonce i jen z toho pachu
se jí dělalo zle a rozhodně nechtěla vyzvrátit koňské srdce, které s
takovým sebezapřením snědla. „Co to znamená?“ zeptala se. „Co
je ten hřebec? Každý to na mě křičí, ale já tomu nerozumím.“
„Hřebec je khal khalů přislíbený v pradávném proroctví, dítě.
Sjednotí Dothraky do jediného khalasaru a pojede s nimi až na
samý konec světa, či alespoň tak to bylo prorokováno. Všichni lidé
se stanou jeho stádem.“
„Och,“ řekla Dany slabým hlasem a uhladila si látku šatů na
svém oblém břiše. „Pojmenovala jsem ho Rhaego.“
„Jméno, při kterém bude Uchvatiteli stydnout krev v žilách.“
Najednou ji Doreah zatahala za rukáv. „Moje paní,“ zašeptala
služebná naléhavě, „tvůj bratr...“
Dany pohlédla na konec dlouhé síně bez střechy a spatřila svého
bratra, jak kráčí směrem k ní. Z jeho vrávoravé chůze poznala, že
tentokrát Viserys našel víno... a něco, co vypadalo jako odvaha.
Měl na sobě svůj šarlatový purpur, zmazaný a plný skvrn z cesty.
Jeho plášť a rukavice byly z černého sametu, vybledlé sluncem.
Kůže jeho bot byla vyschlá a popraskaná a jeho stříbřitě světlé
vlasy byly mastné a zacuchané. U pasu mu v kožené pochvě visel
meč. Když je míjel, Dothrakové se na ten meč dívali; Dany slyšela
kletby, hrozby a hněvivé mumlání zvedající se všude kolem ní
jako přiliv. Hudba odezněla v nervózní skomírání bubnů.
Její srdce sevřel pocit strachu. „Jdi za ním,“ nařídila seru
- 44 -
Jorahovi. „Zastav ho. Přiveď ho sem. Pověz mu, že si ta dračí
vejce může vzít, pokud mu jde o ně.“ Rytíř rychle vstal
„Kde je moje sestra?“ rozkřikl se Viserys, hlasem zastřeným
vínem. „Přišel jsem na její hostinu. Jak jste se opovážili začít
hodovat beze mne? Nikdo nesmí jíst dřív než král. Kde je moje
sestra? Ta děvka se před drakem neschová.“
Zastavil se vedle největšího ze tří ohnišť a začal se rozhlížet po
obličejích Dothraků. V hale bylo na pět tisíc lidí a jen hrstka z nich
znala Společný jazyk. Ale dokonce i přesto, že jeho slova byla
nesrozumitelná, stačilo podívat se na něj, aby věděli, že je opilý.
Ser Jorah rychle přešel k němu, pošeptal mu něco do ucha a vzal
ho za paži, ale Viserys se z jeho sevření vykroutil. „Jak se
opovažuješ vztáhnout na mne ty svoje špinavé pracky! Draka se
nikdo nesmí dotknout bez jeho svolení.“
Dany nervózně pohlédla vzhůru na vysokou lavici. Khal Drogo
něco říkal ostatním khalům vedle sebe. Khal Jommo se ušklíbl a
khal Ogo se začal hlasité smát.
Zvuk smíchu přiměl Viseryse zvednout oči. „Khale Drogo,“ řekl
hlasitě, tónem téměř zdvořilým. „Přišel jsem na hostinu.“
Odpotácel se od sera Joraha a namířil si to ke třem khalům na
vysoké lavici, aby se k nim připojil.
Khal Drogo vstal, vyplivl pár slov v dothračtině, rychleji, než
aby mu Dany mohla rozumět, a namířil prstem. „Khal Drogo říká,
že tvoje místo není na vysoké lavici,“ překládal ser Jorah pro
jejího bratra. „Khal Drogo říká, že tvoje místo je támhle.“
Viserys pohlédl tam, kam khal ukazoval. Na konci dlouhé síně, v
koutě u zdi, hluboko ve stínu, tak aby se na ně lepší muži nemuseli
dívat, seděli ti nejnižší z nejnižších; nezkušení, bojem nepokřtění
zelenáči, staří muži se zakalenýma očima a ztuhlými klouby,
slabomyslní a zmrzačení. Daleko od masa, daleko od cti. „To není
místo pro krále,“ zvolal její bratr.
- 45 -
„Je to místo,“ odpověděl khal Drogo ve Společném jazyce,
kterému ho učila Dany, „pro Krále s bolavýma nohama.“ Tleskl
rukama o sebe. „Vozík! Přineste vozík pro khala Rhagata!“
Pět tisíc Dothraků se začalo smát a pokřikovat. Ser Jorah stál
vedle Viseryse, křičel mu cosi do ucha, ale povyk v síni byl tak
ohlušující, že Dany neslyšela, co mu říká. Její bratr na něj také
něco křičel a pak spolu ti dva začali zápasit, dokud Mormont
Viseryse prudce nesrazil k zemi.
Její bratr tasil svůj meč.
Holá ocel se zlověstně zaleskla v rudé záři linoucí se z ohnišť.
„Drž se ode mé dál!“ zasyčel Viserys. Ser Jorah udělal krok
zpátky a její bratr vrávoravě vstal. Mával svým mečem nad
hlavou, půjčenou zbraní, kterou mu dal magistr Illyrio, aby s ní
vypadal královštěji. Dothrakové na něj křičeli ze všech stran,
chrlili strašlivé kletby a nadávky.
Dany beze slov vykřikla hrůzou. Věděla, co tady znamená tasený
meč, dokonce i kdyby to její bratr nevěděl.
Její hlas přinutil Viseryse otočit hlavu a podívat se jejím směrem.
„Tamhle je,“ řekl s úsměvem, když ji uviděl. Vydal se k ní, švihaje
ve vzduchu svým mečem, jako by si chtěl prosekat průchod davem
nepřátel, třebaže nikdo se neodvážil zastoupit mu cestu.
„Ten meč... to nesmíš,“ prosila ho. „Prosím, Viserysi. Je to
zakázáno. Skloň svůj meč a sedni si ke mně na moje polštáře. Je tu
jídlo, pití... toužíš po dračích vejcích? Můžeš si je vzít, ale jen
když odložíš svůj meč.“
„Udělej, co ti říká, ty blázne,“ vykřikl ser Jorah, „než nás
všechny zabijí.“
Viserys se zasmál. „Oni nás nemohou zabít. Nemohou prolít
krev zde ve svém svatém městě... ale já mohu.“ Položil hrot svého
meče mezi Daenerysina ňadra a sjížděl jím dolů, přes křivku jejího
vystouplého břicha. „Chci to, kvůli čemu jsem sem přišel,“ řekl jí.
- 46 -
„Chci korunu, kterou mi slíbil. Koupil si tě, ale nikdy za tebe
nezaplatil. Řekni mu, že chci to, co jsem si s ním usmlouval, nebo
si tě vezmu zpátky. Tebe a taky vejce. To svoje zatracené hříbě si
může nechat. Vyřežu toho bastarda z tvého břicha a nechám mu ho
tady.“ Hrot meče probodl její hedvábí a píchl ji do břicha. Viděla,
že Viserys pláče; plakal a smál se zároveň, muž, který kdysi byl
jejím bratrem.
Nejasně, jakoby z velké dálky, Dany slyšela svoji služebnou
Jhiqui vzlykat strachy. Dívka naříkala, že se neodvažuje překládat
Viserysova slova, že khal ji sváže a potáhne ji za svým koněm
celou cestu vzhůru až na Matku hor. Dany svou služebnou objala.
„Neboj se,“ uklidňovala ji. „Řeknu mu to sama.“
Nevěděla, zda na to bude znát dost slov, ale když skončila, khal
Drogo pronesl několik příkrých vět v dothračtině, a ona věděla, že
jí rozuměl Slunce jejího života sestoupilo dolů z vysoké lavice.
„Co říkal?“ zeptal se muž, který býval jejím bratrem, cukaje sebou.
Rozhostilo se takové ticho, že slyšela zlaté zvonečky ve vlasech
khala Droga, jemně cinkající při každém jeho kroku. Jeho
pokrevní jezdci ho následovali jako tři měděné stíny. Daenerys
zalila vlna chladu. „Říká, že budeš mít nádhernou zlatou korunu,
při pohledu na kterou se lidé budou třást hrůzou.“
Viserys se usmál a sklonil svůj meč. To byla ta nejsmutnější věc,
věc, která jí nedávala spát ještě dlouho poté... způsob, jakým se
usmíval. „To je vše, co jsem kdy chtěl,“ řekl. „Jen to, co mi bylo
slíbeno.“
Když k ní slunce jejího života přišlo, Dany jej objala kolem pasu.
Khal řekl slovo a jeho pokrevní jezdci skočili kupředu. Qotho
popadl muže, který býval jejím bratrem, za paže. Haggo mu
jediným prudkým pohybem své mohutné ruky zkroutil zápěstí a
Cohollo mu z ochablých prstů vytáhl meč. Dokonce ani tehdy to
Viserys nechápal. „Ne,“ vykřikl, „vy se mě nesmíte dotknout. Já
jsem drak, drak, a budu korunován!“
- 47 -
Khal Drogo si rozepjal svůj opasek. Jeho medailony byly z ryzího
zlata, masivní a důmyslně zdobené, každý byl velký jako
mužská dlaň. Vykřikl povel. Otroci kuchaři stáhli z ohniště velký
železný hrnec, ve kterém se dusilo maso, vyklopili jídlo na zem a
zavěsili hrnec zpátky nad plameny. Drogo svůj opasek hodil
dovnitř a bez výrazu se díval, jak medailony rudnou a začínají
ztrácet tvar. Viděla ohně tančící v onyxu jeho očí. Otrok mu podal
pár koňských rukavic a on si je navlékl, aniž se na muže, který
býval jejím bratrem, jedinkrát podíval. Viserys začal křičet
vysokým, bezeslovným křikem zbabělce čelícího smrti. Kopal a
svíjel se, skučel jako pes a plakal jako dítě, ale Dothrakové jej
pevně drželi mezi sebou. Ser Jorah si protlačil cestu k Dany a
postavil se vedle ní. Položil jí ruku na rameno. „Nedívej se tam,
princezno, prosím tě.“
„Ne.“ Objala si rukama břicho, jako by je chtěla ochránit.
Konečně se na ni Viserys podíval. „Sestro, prosím... Dany, řekni
jim... Donuť je, drahá sestřičko...“
Když bylo zlato napolo roztavené a začínalo se roztékat, Drogo
sáhl do plamenů a vytáhl hrnec. „Koruna!“ vykřikl. „Zde je.
Koruna pro Krále s bolavýma nohama!“ A zvedl hrnec nad hlavu
muže, který býval jejím bratrem.
Zvuk, který Viserys Targaryen vydal, když ta strašlivá kovová
přilbice pokryla jeho obličej, se nepodobal ničemu lidskému. Jeho
nohy vydupávaly šílený tanec na hliněné podlaze, pomaleji a
pomaleji, až se zastavily. Velké kapky roztaveného zlata skapávaly
dolů na jeho hrudník, a šarlatové hedvábí pod nimi začalo doutnat,
ale nebyla prolita ani kapka krve...
Žádný drak to nebyl, pomyslela si Dany, podivně klidná. Draka
oheň nezabije.