DAENERYS

Koňská brána Vaes Dothrak byla tvořena dvěma obrovitými bronzovými hřebci, vzepjatými na
zadních, jejichž kopyta se setkávala ve výši sta stop nad cestou a vytvářela lomený oblouk.
Dany nebyla schopná říci, proč to město má bránu, když tam nebyly žádné zdi... a žádné budovy, které
by viděla. Přesto tam stála, obrovitá a nádherná a velcí koně tvořili rám pro purpurovou horu v dálce za
nimi. Bronzoví hřebci vrhali dlouhé stíny přes rozvlněné traviny, zatímco khal Drogo vedl svůj khalasar
pod jejich kopyty a po boží cestě, se svými pokrevními jezdci po boku.
Následovala Dany na své stříbrné, provázená serem Jorahem Mormontem a svým bratrem Viserysem,
který už opět jel na koni. Po dni v trávách, kdy ho nechala vrátit se ke khalasaru pěšky, jej Dothrakové se
smíchem zvali khal Rhae mhar, Král s bolavýma nohama. Khal Drogo mu příštího dne nabídl místo ve
voze a Viserys je přijal. Ve své zarputilé nevědomosti si dokonce ani neuvědomil, že je tím urážen; vozy
byly určené pro eunuchy, mrzáky, rodičky, velmi mladé a velmi staré. To mu vysloužilo další přezdívku:
khal Rhaggat, Vozový král. Její bratr se domníval, že to je khalův způsob omluvy za špatnost, kterou mu
Dany provedla. Prosila sera Joraha, aby mu neříkal pravdu, jinak by Viserys byl zahanben. Rytíř
odpověděl, že králi trocha hanby neuškodí..., přesto ale udělal, oč ho požádala. Vyžádalo si to mnoho
prošení a polštářových triků, kterým ji naučila Doreah, než Dany byla schopná obměkčit Droga, aby
Viserysovi dovolil připojit se k nim v čele průvodu.
„Kde je město?“ zeptala se, když projížděli pod bronzovým obloukem. Neviděla tam žádné budovy,
žádné lidi, jenom trávu a cestu lemovanou prastarými monumenty ze všech zemí, které Dothrakové během
staletí plenili.
„Před námi,“ odpověděl ser Jorah. „Pod horou.“
Za koňskou bránou se nad nimi z obou stran tyčily ukradené sochy bohů a hrdinů. Projížděla na své
stříbrné kolem chodidel zapomenutých božstev mrtvých měst, která se oháněla svými zlámanými
hromoklíny na pozadí oblohy. Ze svých kamenných trůnů na ni shlíželi kamenní králové, jejichž obličeje
byly popraskané a místy odloupané, a dokonce i jejich jména byla ztracená v mlhách času. Na
mramorových podstavcích tančily nebo vylévaly vzduch ze svých rozbitých džbánů štíhlé mladé panny
oděné jen do květin, v trávě vedle cesty stála monstra: kovoví černí draci s drahokamy místo oči, řvoucí
ptákové Nohové, ostnochvosti s ocasy plnými ostrých bodců, připravenými zaútočit, a další obludy, které
nedokázala pojmenovat. Některé ze soch byly tak půvabné, že jí braly dech, zatímco jiné byly tak
znetvořené a strašlivé, že Dany se na ně stěží dokázala podívat. Ser Jorah jí řekl, že ty děsivé
pravděpodobně pocházejí ze Stínozemí za Ašajem.
„Je jich tolik,“ vydechla, zatímco její stříbrná pomalu jela dál, „a z tolika zemí.”
Na Viseryse to představení zapůsobilo méně. „Odpad z mrtvých měst,“ ušklíbl se. Dbal na to, aby
hovořil jen Společným jazykem, kterému rozumělo pouze pár Dothraků, ale dokonce i přesto Dany zjistila,
že se ohlíží na muže svého khasu, aby se ujistila, že mu nikdo nerozuměl. Bezstarostně žvanil dál. „Jediné,
co tihle divoši umějí, je krást věci, které vyrobili nebo postavili lidé lepší než oni... a zabíjet.“ Zasmál se.
„Ti vědí, jak zabíjet. Jinak by mi nebyli nic platní.”
„Teď jsou to moji lidé,“ ohradila se Dany. „Neměl bys je zvát divochy, bratře.“
„Drak mluví, jak se mu chce,“ odsekl Viserys ve Společném jazyce. Otočil se přes rameno na Agga a
Rakhara, jedoucí za nimi, a obdařil je urážlivým úsměvem. „Vidíš, ti barbaři nepobrali ani tolik rozumu,
aby porozuměli řeči civilizovaných lidí.“ Nad cestou se tyčil mechem obrostlý monolit, padesát stop
vysoký. Viserys na něj hleděl s nudou zračící se mu v očích. „Jak dlouho musíme prodlévat mezi těmito
ruinami, než mi Drogo dá moji armádu? To čekání už mě unavuje.“
„Princezna musí být představena dosh khaleenu...“
„Těm babiznám,“ přerušil ho její bratr pohrdavě, „a taky musí provést tu frašku s proroctvím ohledně
toho štěněte v jejím břiše, jak jsi mi řekl. Co z toho budu mít já? Už mě unavuje jíst koňské maso a ze
zápachu těch divochů je mi nanic.“ Přičichl si k širokému, volně visícímu rukávu své tuniky, kde měl ve
zvyku nosit váček s vonnými bylinami. Příliš mu to nepomohlo. Tunika byla špinavá. Všechno hedvábí a
silná vlna, ve kterých Viserys vyjel z Pentosu, byly znečištěné dny jízdy a prosáklé potem.
„Na západním tržišti nalezneš mnohem víc pokrmů, které uspokojí tvoji chuť, výsosti,“ řekl mu ser
Jorah Mormont. „Kupci ze Svobodných měst tam přicházejí prodávat svoje zboží. Khal svůj slib splní, až
přijde čas.“
„To by měl,“ řekl Viserys zamračeně. „Slíbil mi korunu a já ji dostanu. Drakovi se nikdo nebude
posmívat.“ Když zahlédl obscénní sochu ženy s šesti prsy a fretčí hlavou, poodjel k ní, aby si ji prohlédl
zblízka.
Dany si oddechla, ale přesto se jí neulevilo. „Modlím se, aby ho moje slunce-a-hvězdy nenechávalo
čekat příliš dlouho,“ řekla seru Jorahovi, jakmile její bratr byl z doslechu.
Rytíř na Viseryse pochybovačně pohlédl. „Tvůj bratr měl zůstat v Pentosu. Pro takového jako on není
v khalasaru místo. Illyrio se ho snažil varovat.“
„Odejde, jakmile dostane svých deset tisíc mužů. Můj manžel mu slíbil zlatou korunu.“
Ser Jorah si odfrkl. „Ano, khaleesi, ale... Dothrakové na tyto věci pohlížejí odlišně než my na západě.
Snažil jsem se mu to vysvětlit, stejně jako se o to pokoušel Illyrio, ale tvůj bratr je umíněný a neposlouchá.
Páni koní nejsou obchodníky. Viserys si myslí, že tě prodal, a zatím nedostal zaplaceno. Khal Drogo by ale
řekl, že tě dostal darem. Dá Viserysovi dar na oplátku, to ano... ale až sám bude chtít. O dar se nežádá, ne
od khala. Od khala nikdy nesmíš nic žádat.“
„Není správné nutit ho čekat.“ Dany nevěděla, proč svého bratra obhajuje, a přesto to dělala. „Viserys
říká, že s deseti tisíci dothrackých bojovníků by mohl smést celých Sedm království.”
„Viserys by nedokázal s deseti tisíci košťat ani pozametat stáje,“ řekl ser Jorah zamračeně.
Dany nedokázala skrýt překvapení nad pohrdáním v jeho hlase. „Co kdyby... co kdyby to nebyl
Viserys?“ zeptala se. „Kdyby se do jejich čela postavil někdo jiný? Někdo silnější a schopnější? Byli by
Dothrakové skutečně schopni dobýt Sedm království?“
Obličej sera Joraha dostal zamyšlený výraz. „Když jsem sem odešel do exilu a setkal se s Dothraky
poprvé, pohlížel jsem na ně jako na polonahé barbary, stejně divoké jako jejich koně. Kdyby ses mě zeptala
tehdy, princezno, odpověděl bych ti, že tisíc dobrých rytířů by nemělo problémy zahnat na útěk stokrát
tolik Dothraků.“
„A když se tě zeptám teď?“
„Teď,“ odpověděl rytíř, „jsem si tím méně jistý. Jsou to lepší jezdci než kterýkoli rytíř, rozhodně méně
bojácní, a jejich luky jsou mnohem lepší než naše. V Sedmi královstvích jsou lučištníci většinou pěšáci,
střílejí zpoza štítové zdi nebo barikády z naostřených kůlů. Dothrakové střílejí z koní, ať už útočí, nebo
ustupují, na tom nezáleží, v obou případech jsou stejně smrtonosní... a je jich tolik, moje paní. Tvůj manžel
sám má ve svém khalasaru čtyřicet tisíc válečníků na koních.“
„Je to opravdu tak hodně?“
„Tvůj bratr Rhaegar přivedl k Trojzubci stejný počet mužů,“ připustil ser Jorah, „jenomže z toho počtu
jich pouhá necelá desetina byli rytíři. Zbytek tvořili lučištníci, lehká jízda a pěší oddíly vyzbrojené kopími
a oštěpy. Když Rhaegar padl, mnozí zahodili zbraně a uprchli z bitevního pole. Jak dlouho si myslíš, že by
taková chátra dokázala odolávat nájezdu čtyřiceti tisíc dothrackých bojovníků řvoucích po krvi? Jak by je
jejich kabátce z vařené kůže a drátěné košile ochránily, když by na ně šípy padaly jako déšť?“
„Ne dlouho,“ odpověděla, „ne dobře.“
Přikývl. „Ujišťuji tě, že pokud šlechticové Sedmi království mají tolik rozumu, kolik ho bohové nadělili
huse, nikdy k tomu nedojde. Jezdci příliš nevynikají v umění obléhání. Pochybuji o tom, že by se dokázali
zmocnit dokonce i jen toho nejslabšího hradu v Sedmi královstvích, ale kdyby byl Robert Baratheon takový
blázen, aby se s nimi utkal v poli...“
„A je?“ zeptala se Dany. „Myslím takový blázen?“
Ser Jorah její otázku chvíli zvažoval. „Robert se měl jako Dothrak narodit,“ řekl nakonec. „Tvůj khal by
řekl, že pouze zbabělec se skrývá za kamennými zdmi, místo aby nepříteli čelil jen s mečem v ruce.
Uchvatitel by souhlasil. Je to silný muž, statečný... a dostatečně zbrklý, aby se s Dothraky utkal na
otevřeném poli. Jenomže muži kolem něho, nu, jejich pištci, ti hrají jinou melodii. Jeho bratr Stannis, lord
Tywin Lannister, Eddard Stark...“ Odplivl si.
„Ty toho lorda Starka nenávidíš,“ poznamenala Dany.
„Vzal mi všechno, co jsem miloval, a to kvůli několika zavšiveným pytlákům a té jeho vzácné cti,“ řekl
ser Jorah hořce. Z tónu jeho hlasu usuzovala, že ta ztráta ho stále bolí. Rychle změnil téma. „Podívej,“ řekl
a ukázal prstem před sebe. „Vaes Dothrak. Město pánů koní.”
Khal Drogo a jeho pokrevní jezdci je vedli přes rozlehlý bazar Západního tržiště a po širokých cestách
za ním. Dany na své stříbrné jela těsně za nimi, užasle hleděla na roztodivnost kolem sebe. Vaes Dothrak
bylo největším a zároveň tím nejmenším městem, jaké kdy viděla. Říkala si, že musí být desetkrát větší než
Pentos, rozlehlé, bez zdí a bez hranic, se širokými, větrem vymetanými ulicemi, porostlými trávou a
pokrytými udusanou hlínou, pokladené koberci květin. Ve Svobodných městech na západě se věže, domy,
chatrče, mosty, obchody a síně tísnily jedny na druhých, ale Vaes Dothrak se rozlézalo do stran, prastaré,
arogantní a prázdné se vyhřívalo v paprscích horkého slunce.
Dokonce i budovy jejím očím připadaly tak zvláštní. Viděla akány z otesaného kamene, honosné domy
z tkaných trávových rohoží velké jako paláce, vratké dřevěné věže, stupňovité pyramidy se stěnami
z mramoru, dvorany z klád otevřené do oblohy. Namísto zdí byly některé paláce obklopeny živými ploty
z trnitých keřů. „Každý je úplně jiný,“ řekla udiveně.
„Tvůj bratr měl částečně pravdu,“ připustil ser Jorah. „Dothrakové nestavějí. Před tisíci lety, když si
chtěli postavit dům, jednoduše vykopali díru v zemi a přikryli ji střechou ze spletené trávy. Budovy, které
vidíš kolem sebe, byly postaveny otroky, které si přivezli ze zemí, jež drancovali, a ti každou z nich
postavili podle zvyklostí svého vlastního lidu.“
Většina budov, dokonce i těch největších, vypadala prázdná. „Kde jsou lidé, kteří tu žijí?“ zeptala se
Dany. Bazar byl plný pobíhajících dětí a pokřikujících lidí, ale jinde viděla jen pár eunuchů jdoucích si po
svém.
„Ve svatém městě nastálo přebývají jenom stařeny dosh khaleenu se svými otroky a služebnictvem,“
odpověděl ser Jorah, „a přesto je Vaes Dothrak dostatečně velké, aby se sem vešel každý člověk každého
khalasaru, kdyby se všichni khalové vtáhli k Matce najednou. Stařeny prorokovaly, že jednoho dne se tak
stane, a tak Vaes Dothrak musí být připraveno obejmout všechny svoje děti.”
Khal Drogo konečně zastavil blízko Východního tržiště, kam přicházely za obchodem karavany z Yi Ti,
Ašaje a Stínozemí. Před nimi se tyčila Matka hor. Dany se musela usmát při vzpomínce na otrokyni
magistra Illyria a na její řeči o paláci se dvěma stovkami místností a dveřmi z ryzího stříbra. „Palácem“
byla rozměrná dřevěná hodovní síň, jejíž hrubě opracované dřevěné zdi sahaly do výše čtyřiceti stop a jejíž
střechu tvořilo sešité hedvábí, obrovitá, větrem nadouvaná plachta, která se dala napnout, aby vnitřek
chránila před zřídkavými dešti, nebo stáhnout, aby dovnitř vpustila nekonečnou oblohu. Kolem síně byly
rozlehlé travnaté koňské ohrady ohraničené vysokými živými ploty, ohniště a stovky kulatých hliněných
domů, které se vydouvaly ze země jako miniaturní kopečky pokryté trávou.
Vyšla jim vstříc malá armáda otroků, aby Drogův khalasar připravila na vjezd do města. Každý jezdec,
který se zhoupl ze sedla, si odepjal svůj arakh a předal jej čekajícímu otrokovi, stejně jako všechny ostatní
zbraně, které u sebe měl. Dokonce ani khal Drogo nebyl výjimkou. Ser Jorah jí vysvětlil, že ve Vaes
Dothrak je zakázáno nosit zbraň nebo prolít krev svobodného člověka. Dokonce i válčící khalasary
zapomínaly na svoje sváry a na dohled od Matky hor se spolu dělily o jídlo a pití. Na tomto místě, jak
rozhodly stařeny dosh khaleenu, se všichni Dothrakové stávali jednou krví, jedním khalasarem, jedním
stádem.
Když Irri a Jhiqui pomáhaly Dany dolů z její stříbrné, přijel k nim Cohollo. Byl to nejstarší
z Drogových tří pokrevních jezdců, podsaditý holohlavý muž se zahnutým nosem a ústy plnými zlámaných
zubů, rozbitých před dvaceti lety, když zachránil mladého khalakku před žoldáky, kteří doufali, že ho
prodají nepřátelům jeho otce. Jeho život byl spjatý s Drogovým ode dne, kdy se její manžel narodil.
Každý khal měl svoje pokrevní jezdce. Zpočátku je Dany považovala za něco jako dothrackou
Královskou gardu, která je přísahou zavázána chránit svého pána, ale tady šlo o víc než to. Jhiqui jí
vysvětlila, že pokrevní jezdec je mnohem víc než strážným; byli to khalovi bratři, jeho stíny, jeho
nejoddanější přátelé. „Krev mé krve,“ říkával jim Drogo, a tak tomu i bylo; dělili se spolu o jediný život.
Prastaré tradice pánů koní vyžadovaly, aby když khal zemře, jeho pokrevní jezdci zemřeli s ním, aby jeli po
jeho boku do nočních krajin. Pokud khal zahynul rukou nepřítele, žili jen tak dlouho, aby jeho smrt
pomstili, a pak ho radostně následovali do hrobu. V některých khalasarech, řekla jí Jhiqui, se pokrevní
jezdci dělí s khalem o víno, jeho stan i jeho manželky, třebaže nikdy ne o jeho koně. Mužův kůň patří
jenom jemu a nikomu jinému.
Daenerys byla ráda, že khal Drogo se těchto dávných zvyklostí nedrží. Nelíbilo by se ji, kdyby se o ni
měl dělit se svými pokrevními jezdci. Zatímco starý Cohollo se k ní choval poměrně laskavě, ti druzí dva ji
děsili; Haggo, obrovitý a mlčenlivý, často na ni zahlížel, jako by zapomínal, kým Daenerys je, a Qotho měl
kruté oči a rychlé ruce, které rády ubližovaly. Kdykoli se dotkl Doreah, zanechal na její hebké bílé kůži
modřiny, a Irri kvůli němu za nocí někdy plakávala. Zdálo se, že dokonce i jeho koně se ho bojí.
Jenomže byli s Drogem svázaní na život a na smrt, a tak Daenerys neměla jinou možnost, než se s nimi
smířit. A někdy zjišťovala, že si přeje, aby její otec byl býval chráněn takovými muži. V písních byli bílí
rytíři Královské gardy vždy šlechetní, chrabří a věrní, a přesto byl král Aerys zavražděn jedním z nich,
krásným chlapcem, kterému teď říkají Králokat, a druhý, ser Barristan Chrabrý, se dal na stranu
Uchvatitele. Přemýšlela o tom, zda jsou všichni muži v Sedmi královstvích tak proradní. Až její syn usedne
na Železný trůn, postará se o to, aby jej jeho vlastní pokrevní jezdci proti všem zrádcům z jeho Královské
gardy ochránili.
„Khaleesi,“ oslovil ji Cohollo v dothračtině. „Drogo, který je krví mojí krve, mi přikázal, abych ti
vyřídil, že dnešní noci musí vystoupit na Matku hor, aby přinesl oběť bohům za svůj bezpečný návrat.“
Dany věděla, že na Matce smějí stanout nohou pouze muži. Khalovi pokrevní jezdci půjdou s ním a
vrátí se za svítání. „Řekni mému slunci-a-hvězdám, že o něm sním a toužebně očekávám jeho návrat,“
odpověděla s vděčností. Dany se nyní unavila snadněji, když v jejím břiše rostlo dítě, a noc odpočinku bude
nanejvýš vítaná. Její těhotenství jako by jen prohloubilo Drogovu touhu po ní a poslední dobou ji jeho
objetí vyčerpávala.
Doreah ji odvedla k dutému hliněnému kopci, který byl připraven pro ni a jejího khala. Uvnitř bylo
chladno a šero, jako ve stanu postaveném z hlíny. „Jhigui, lázeň, prosím,“ nařídila. Chtěla ze své pokožky
smýt prach z cesty a namočit svoje znavené kosti. Bylo příjemné vědět, že se zde chvíli zdrží a nebude
nucena hned zítra zas vysednout na svoji stříbrnou.
Voda byla tak horká, že z ní stoupala pára, tak jak to měla ráda. „Dám dnes večer mému bratrovi jeho
dary,“ rozhodla se, když jí Jhiqui myla vlasy. „Měl by ve svatém městě vypadat jako král, Doreah, běž ho
najít a pozvi ho, aby se mnou povečeřel.“ Viserys se k dívce z Lysu choval laskavěji než k dothrackým
služebným, možná proto, že magistr Illyrio mu ještě v Pentosu dovolil jít s ní na lože. „Irri, ty jdi na bazar a
kup tam nějaké ovoce a maso. Cokoli kromě koňského.“
„Koňské je nejlepší,“ namítla Irri. „Konina dělá muže silným.“
„Viserys koňské maso nesnáší.”
„Jak poroučíš, khaleesi.“
Vrátila se s kozí kýtou a košem plným ovoce a zeleniny. Jhiqui maso opekla se sladkou trávou a
pálivými lusky a podlévala je při pečení vodou s medem. Mezi ovocem byly melouny, granátová jablka,
švestky a jakési podivné východní plody, které Dany neznala. Zatímco její služebné připravovaly jídlo,
Dany vytáhla oblečení, které nechala ušít podle bratrových měr: tuniku a kamaše z jemného bílého hedvábí,
kožené sandály, které se šněrovaly ke kolenům, opasek s bronzovými medailony, koženou vestu
pomalovanou draky dštícími oheň. Doufala, že Dothrakové si ho budou víc vážit, když nebude vypadat
jako žebrák, a možná jí Viserys dokonce odpustí, že ho tehdy zahanbila tam v travinách. Koneckonců, stále
to je její král a její bratr. Oba jsou z dračí krve.
Připravovala poslední z jeho darů - hedvábný plášť, zelený jako tráva, se světle šedým lemem, který
zdůrazní stříbro v jeho vlasech - když tu přišel Viserys táhnoucí Doreah za paži. Bylo znát, že ji udeřil,
protože měla oko celé zrudlé. „Jak se opovažuješ poslat tuhle děvku, aby mi přikazovala, co mám dělat?“
zasyčel. Prudce dívkou smýkl na koberec.
Jeho hněv Dany vyvedl z míry. „Jen jsem chtěla... Doreah, co jsi mu řekla?“
„Khaleesi, omlouvám se, promiň mi to. Šla jsem za ním, jak jsi poručila, a řekla jsem mu, že mu
nařizuješ připojit se k tobě při večeři.“
„Drakovi nebude nikdo nic nařizovat,“ zavrčel. „Já jsem tvůj král! Měl jsem ti zpátky poslat její hlavu!“
Dívka z Lysu zakvílela, ale Dany ji uklidnila dotekem. „Neboj se, on ti neublíží. Drahý bratře, prosím,
odpusť jí, ta dívka se přeřekla, já jí nařídila, ať tě poprosí, abys se mnou povečeřel, nechť se zlíbí Tvojí
Výsosti.“ Vzala ho za ruku a odvedla si ho přes místnost. „Podívej se. Tohle všechno je pro tebe.“
Viserys se podezřívavě zamračil. „Co to má znamenat?“
„Nové oblečení. Nechala jsem je pro tebe ušít.“ Dany se plaše usmála.
Pohlédl na ni a ušklíbl se. „Dothracké hadry. Ty bys mě do nich chtěla obléknout?“
„Prosím... bude ti v nich chladněji a příjemněji a myslela jsem si... možná, kdyby ses oblékal jako oni,
jako Dothrakové...“ Dany nevěděla, jak mu to říci, aniž by v něm probudila draka.
„Příště mi řekneš, že chceš, abych si zapletl vlasy.“
„To bych nikdy...“ Proč je vždycky tak krutý? Vždyť mu jenom chtěla pomoci. „Nemáš právo zaplétat
si vlasy, zatím jsi nevyhrál žádná vítězství.”
Uvědomila si, že neřekla rozumnou věc. V jeho fialových očích se zablesklo vzteky, ale udeřit se ji
neodvážil, ne s jejími služebnými kolem a s válečníky jejího khasu venku. Viserys zvedl plášť a přičichl
k němu. „Páchne to hnojem. Snad bych to mohl použít jako koňskou deku.“
„Doreah to na moji prosbu ušila speciálně pro tebe,“ řekla mu ublíženě. „Tohle je oděv hodný khala.“
„Já jsem pán Sedmi království, ne nějaký trávou zmazaný divoch se zvonečky ve vlasech,“ odsekl
Viserys. Popadl ji za paži. „Zdá se, že na to zapomínáš, ty couro. Myslíš si, že to tvoje velké břicho té
zachrání, když probudíš draka?“
Jeho prsty se bolestivě zaryly do její paže a Dany si na okamžik opět připadala jako malé dítě chvějící
se tváří v tvář jeho hněvu. Natáhla svoji volnou ruku a popadla první věc, kterou její prsty nahmataly,
opasek, který mu chtěla darovat, těžký řetěz z ozdobných bronzových medailonů. Mávla jím po něm vší
silou.
Zasáhl jej naplno do obličeje. Viserys ji pustil. Tam, kde mu tvář rozsekla hrana jednoho z medailonů,
mu tekla krev. „Ty sám zapomínáš na to, kdo jsem já,“ řekla mu Dany. „Copak ses z toho dne v travinách
nepoučil?“ Teď odejdi, než zavolám můj khas, aby tě odsud vypráskali. A modli se, aby se o tom
nedozvěděl khal Drogo, jinak ti vlastnoručně otevře břicho a pozře tvoje vnitřnosti.”
Viserys se vyškrábal zpátky na nohy. „Až se vrátím do svého království, budeš tohoto dne litovat,
děvko.“ Vyšel ven, s rukou na rozříznuté tváři, bez darů, které pro něj přichystala.
Nádherný hedvábný plášť byl potřísněn kapkami jeho krve. Dany si přitiskla hebkou látku ke tváři a
posadila se s nohama zkříženýma na svoje spací rohože.
„Tvoje večeře je hotova, khaleesi“ oznámila jí Jhiqui.
„Nemám hlad,“ řekla Dany smutně. Najednou se cítila velmi unavená. „Rozdělte si jídlo mezi sebou a
nějaké pošlete seru Jorahovi, jestli chcete.“ Po chvíli dodala: „Prosím, přineste mi jedno z dračích vajec.“
Irri jí přinesla vejce s temně zelenou skořápkou. Když je Dany obracela ve svých malých dlaních, mezi
jeho šupinami zářily bronzové skvrnky. Lehla si, schoulila se na boku do klubíčka, přetáhla přes sebe
hedvábný plášť a kolébala vejce v prohlubenince mezi svým vystouplým břichem a malými, hebkými
ňadry. Ráda je takto držívala. Byla tak krásná a někdy jí pouhá jejich blízkost navozovala pocit, že je
silnější, statečnější. Jako by z malých kamenných draků uzamčených uvnitř čerpala energii.
Ležela tam a držela vejce, když tu ucítila, jak se dítě v ní pohnulo... Jako by se natahovalo, bratr
k bratrovi, krev ke krvi. „Ty jsi drak,“ šeptala mu Dany, skutečný drak. Já to vím. Já to vím.“ S úsměvem
odplula do spánku a snila o domově.