DAENERYS

„Dothracké moře,“ řekl ser Jorah Mormont, když svého koně zastavil vedle jejího na vrcholu
pahorku. Pod nimi se táhla planina, nezměrná a pustá, rozlehlá, prázdná plocha, která se prostírala až
k vzdálenému obzoru a ještě dál. Je to moře, pomyslela si Dany. Nebyly tam žádné kopce, žádné hory,
stromy, města ani cesty, jenom nekonečná tráva, jejíž vysoká stébla se pohybovala ve vlnách čechraných
závany větru. „Je tak zelená,“ řekla.
„Teď a tady,“ souhlasil ser Jorah. „Měla bys ji vidět, když kvete, všude jsou tmavě červené květy od
obzoru k obzoru, jako moře krve. Přijeď sem v období sucha a svět na sebe vezme barvu starého bronzu. A
tohle je jenom hranna, dítě. Tam venku rostou stovky druhů trav, trav žlutých jako citron a tmavých jako
indigo, modrých trav a oranžových a trav žíhaných jako duha. Říká se, že na jihu ve Stínozemích za
Ašajem jsou oceány duchotrávy, vyšší než člověk na koni, se stonky světlými jako mléčné sklo. Zabíjí
všechny ostatní trávy a ve tmě světélkuje duchy proklatých. Dothrakové tvrdí, že jednoho dne duchotráva
pokryje celičký svět a pak zanikne veškerý život.“
Dany se při té představě zachvěla. „Nechci teď o ničem takovém mluvit,“ řekla. „Je tady tak krásně,
nechci přemýšlet o tom, že by všechno mělo zahynout.“
„Jak si přeješ, khaleesi,“ řekl ser Jorah uctivě.
Uslyšela zvuk hlasů a otočila se, aby se podívala za sebe. Společně s Mormontem zbytek jejich skupiny
o hodný kus cesty předjela a ostatní nyní vyjížděli do svahu pod nimi. Její služebná Irri a mladí lučištníci
jejího khasu se na svých koních pohybovali hladce a plynule jako kentauři, ale Viserys s krátkými třmeny a
plochým sedlem stále zápolil. Její bratr si tady venku nevedl právě nejlépe. Nikdy se sem neměl vydat.
Magistr Illyrio ho nabádal, aby počkal v Pentosu, nabídl mu pohostinnost svého domu, ale Viserys to
odmítl. Zůstane s Drogem, dokud nebude splacen dluh, dokud nezíská korunu, která mu byla slíbena. „A
jestli se pokusí podvést mne, dozví se ke svému zármutku, co to znamená probudit draka,“ zapřísahal se
Viserys s rukou položenou na jilci svého vypůjčeného meče. Illyrio při jeho slovech jen zamrkal a popřál
mu hodně štěstí.
Dany si uvědomila, že právě teď nechce poslouchat žádné z dalších bratrových stížností. Den byl až
příliš nádherný. Obloha byla hluboce modrá a vysoko nad nimi kroužil jestřáb na lovu. Zelené moře se
vlnilo a vzdychalo s každým poryvem větru, vzduch na jejím obličeji byl příjemně teplý a Dany cítila
nesmírný klid. Nedovolí Viserysovi zkazit to.
„Zůstaň tady,“ řekla Dany seru Jorahovi. „Řekni jim všem, aby počkali. Pověz jim, že jsem to nařídila.“
Rytíř se usmál. Ser Jorah nebyl pohledným mužem. Krk a ramena měl jako býk a jeho paže a hrudník
byly tak hustě porostlé hrubými černými chlupy, že už nezbylo nic na jeho hlavu. Jeho úsměvy přesto
vždycky dokázaly Dany uklidnit a potěšit. „Učíš se mluvit jako královna, Daenerys.“
„Ne jako královna,“ opravila ho Dany. „Jako khaleesi.“ Otočila svého koně dokola a samotná se rozjela
dolů po úbočí pahorku.
Svah byl příkrý a kamenitý, ale Dany jela beze strachu, a radost a nebezpečí jízdy jí byly písní v srdci.
Po celý život jí Viserys zdůrazňoval, že je princezna, ale teprve tehdy, když začala jezdit na své stříbrné,
Daenerys Targaryen si takto začala připadat.
Zpočátku to pro ni nebylo snadné. Khalasar strhl tábor ráno po její svatbě a zamířil na východ směrem
k Vaes Dothrak. Třetího dne byla Dany přesvědčená, že zemře. Na jejích hýždích se objevily opruzeniny
od sedla, ošklivé a krvavé. Její stehna byla rozedřená do masa, ruce měla samý puchýř od otěží, svaly na
stehnech a na zadku tak bolavé, že stěží dokázala sedět. Než padl soumrak, její služebné jí musely pomáhat
dolů z koně.
Dokonce ani noci jí nepřinášely úlevu. Během celodenní jízdy ji khal Drogo ignoroval, stejně jako ji
přehlížel v den jejich svatby, a večery trávil pitím se svými válečníky a pokrevními jezdci, proháněl se na
ukořistěných koních, kochal se pohledem na ženy, jak tančí, a na muže, jak umírají. Dany v těchto
součástech jeho života neměla svoje místo. Musela jíst samotná nebo se serem Jorahem a svým bratrem a
poté plakat, dokud neusnula. A přesto každé noci, v čas až někdy před úsvitem, Drogo přicházíval do jejího
stanu a potmě ji budil, aby si ji vzal tak nelítostně, jako jezdíval na svém oři. Vždycky se s ní spojil zezadu,
po dothrackém způsobu, za což byla Dany vděčná; takto alespoň její manžel neviděl slzy smáčející její
obličej a ona mohla zabořit tvář do polštáře, který tlumil její výkřiky bolesti. Když byl hotov, zavřel oči a
začal tiše chrápat a Dany ležela vedle něho, s tělem plným modřin a bolavým, příliš bolavým na to, aby
mohla spát.
Den následoval za dnem a noc následovala za nocí a Dany věděla, že už to nevydrží ani o okamžik déle.
Jedné noci se rozhodla, že než by takto měla pokračovat dál, raději se zabije...
A přesto když pak té noci spala, znovu snila svůj dračí sen. Viserys v něm tentokrát nebyl. Byla tam
jenom ona a drak. Jeho šupiny byly černé jako noc, vlhké a slizké krví. Její krví, vycítila Dany. Jeho oči
byly jezírky rozžhaveného magmatu, a když otevřel tlamu, s burácením mu z ní vytryskl žhavý sloupec
plamene. Slyšela, jak jí zpívá. Otevřela svoje paže ohni, objala jej, nechala se jím celá pohltit, dovolila mu
očistit ji, přetvořit ji a vycídit dočista. Cítila, jak je její tělo sežeháváno, černá a olupuje se, jak se její krev
vaří a mění se v páru, a přesto nevnímala žádnou bolest. Připadala si silná, nová a živá.
A příštího dne, ač to bylo s podivem, měla pocit, že už ji to tolik nebolí. Bylo to, jako by ji bohové
vyslyšeli a smilovali se nad ní. Dokonce i služebné si všimly její proměny. „Khaleesi,“ řekla Jhiqui, „co se
děje? Jsi nemocná?“
„Byla jsem,“ odpověděla, stojíc nad dračími vejci, která jí v den svatby daroval Illyrio. Dotkla se
jednoho, největšího z těch tří, jemně prsty přejela po jeho skořápce. Černá a purpurová, pomyslela si, jako
drak v mém snu. Kámen byl pod jejími prsty podivně teplý... nebo ještě stále sní? Nervózně ruku odtáhla.
Od té hodiny byl každý další den snadnější než ten, co mu předcházel. Její nohy sílily; její puchýře
praskaly a ruce mozolnatěly, její hebká stehna tuhla, stávala se pružnými jako kůže.
Khal přikázal služebné Irri učit Dany jezdit na koni po dothrackém způsobu, ale byla to klisna, kdo se
stal jejím opravdovým učitelem. Kůň jako by znal její nálady, jako by spolu sdíleli jedinou mysl. S každým
ubíhajícím dnem se Dany cítila v sedle jistější. Dothrakové byli tvrdí a nesentimentální lidé a nepatřilo
mezi jejich zvyky pojmenovávat svá zvířata, takže Dany o ní smýšlela jenom jako o stříbrné. Nikdy
v životě nic nemilovala víc.
Když už pro ni jízda nebyla pouhým utrpením, Dany si začínala všímat přírodních krás kolem sebe.
Jezdívala v čele khalasaru s Drogem a jeho pokrevními jezdci, takže přišla do každé krajiny svěží a
neposkvrněné. Velká horda za nimi mohla rozdírat zemi, kalit řeky a vysílat k nebi oblaka dusivého prachu,
ale pole před nimi byla vždy bujná a zelená.
Přejeli vlnící se kopce Nervosu, kolem terasovitých farem a malých vesnic, kde je obyvatelé s obavami
pozorovali z vrcholků svých bílých štukovaných zdí. Přebrodili tři široké mírné řeky a čtvrtou, která byla
rychlá, úzká a zrádná, tábořili vedle vysokého modrého vodopádu, převalili se přes rozbořené ruiny
rozlehlého mrtvého města, o kterém se říkalo, že tam duchové kvílejí mezi zčernalými mramorovými
sloupy. Uháněli po valyrijských silnicích tisíc let starých a rovných jako dothracký luk. Polovinu měsíce
projížděli Qohorským lesem, kde nad nimi listoví vytvářelo zlatý baldachýn a kmeny stromů byly široké
jako městské brány. V tom lese žili obrovští losi, pruhovaní tygři a lemurové se stříbrnou srstí a velkýma
purpurovýma očima, ale všechna zvířata utekla před přibližujícím se khalasarem a Dany je vůbec
nezahlédla.
Tehdy už byla její agónie jen blednoucí vzpomínkou. Stále byla po celodenní jízdě rozbolavělá, ale
bolest v sobě nyní měla i podivnou nepochopitelnou slast a Dany se každého rána dychtivě vyšvihla do
sedla, zvědavá, jaké divy na ni čekají v krajinách před nimi. Začínala nalézat potěšení dokonce i v nocích, a
pokud stále plakávala, když se jí Drogo zmocnil, nebylo to vždycky bolestí.
Dole na úpatí pahorku trávy rostly do výše kolem ní, vysoké a ohebné. Dany zpomalila do klusu a vjela
na planinu, ztracená v zeleni, požehnaně sama. V khalasaru sama nikdy nebyla. Khal Drogo za ní sice
přicházel až v noci, ale její služebné ji krmily a koupaly ji a spaly u dveří jejího stanu, Drogovi pokrevní
jezdci a muži jejího khasu nikdy nebyli daleko, a nevítaným stínem jí byl ve dne v noci také její bratr. Dany
ho slyšela z vrcholu pahorku, když hlasem ostrým hněvem křičel na sera Joraha. Jela dál, nořila se stále
hlouběji do Dothrackého moře.
Zeleň ji pohltila. Vzduch byl bohatý vůněmi země a trávy, smíšený s pachem koňského těla, Danyina
potu a oleje v jejích vlasech. Dothracké vůně. Zdálo se, jako by tam patřily. Dany je všechny vdechovala a
nahlas se smála. Zmocnila se jí náhlá touha cítit zemi pod nohama, zavrtat prsty do hutné černé hlíny.
Zhoupla se dolů ze sedla, nechala stříbrnou pást se a začala si stahovat vysoké jezdecké boty.
Viserys se nad ní zjevil tak náhle jako letní bouře, a když prudce zatáhl za otěže, jeho kůň se nad ní
vzepjal do výše. „Jak se opovažuješ?“ křikl na ni. „Ty budeš dávat příkazy mně? Ty mně?“ Seskočil z
koně, ale při dopadu na zem zakopl. Když se snažil vstát, jeho obličej zrudl. Popadl ji za ramena a zatřásl jí.
„Zapomněla jsi snad, kdo jsi? Podívej se na sebe. Podívej se na sebe!“
Dany se dívat nemusela. Byla bosá, s naolejovanými vlasy, měla na sobě dothracké jezdecké kůže a
malovanou vestu, kterou dostala svatebním darem. Vypadala, jako by tam patřila. Viserys byl ve svém
hedvábí a kroužkové zbroji, umazaný a plný skvrn.
Nepřestával na ni křičet. „Ty nebudeš rozkazovat drakovi. Rozumíš mi? Já jsem pán Sedmi království a
nebudu poslouchat rozkazy od nějaké koňské coury, slyšíš?“ Jeho ruka zajela pod její vestu, jeho prsty se
bolestně zaryly do její hrudi. „Slyšíš?“
Dany jej od sebe prudce odstrčila.
Viserys na ni hleděl fialovýma očima rozšířenýma údivem. Nikdy předtím mu nevzdorovala. Nikdy se
nebránila. Jeho rysy zkřivil hněv. Věděla, že jí ublíží a hodně.
Prásk.
Bič vydal zvuk podobný zahřmění. Jeho smyčka sevřela Viseryse kolem krku a trhla jím dozadu. Natáhl
se do trávy, ohromený a kašlající, bojující o dech. Dothračtí jezdci na něj hlasitě hulákali, zatímco Viserys
se marně snažil osvobodit. Ten s bičem, mladý Jhogo, skřípavým hlasem vyslovil otázku. Dany jeho
slovům nerozuměla, ale to už k nim dorazila Irri, ser Jorah a zbytek jejího khasu. „Jhogo se ptá, jestli ho
chceš mít mrtvého, khaleesi,“ řekla Irri.
„Ne,“ odpověděla Dany. „Ne.“
Jhogo to nechápal. Jeden z ostatních vyštěkl jakousi poznámku a Dothrakové se dali do smíchu. Irri jí
řekla; „Quaro si myslí, že bys mu měla uříznout ucho, abys ho naučila úctě.“
Její bratr klečel na kolenou, marně se snažil vedrat prsty pod koženou smyčku biče, nesrozumitelně
chroptěl a lapal po dechu. Smyčka těsně svírala jeho dýchací trubici.
„Pověz jim, že si nepřeju, aby mu ublížili,“ řekla Dany.
Irri opakovala její slova v dothračtině. Jhogo prudce zatáhl za bič, smýkl Viserysem jako loutkou na
provázku. Osvobozen ze svého sevření, její bratr se znovu natáhl na zem. Pod bradou, tam, kde se zasekl
bič, se mu táhla úzká krvavá čára.
„Já jsem ho varoval, co se stane, moje paní,“ ozval se ser Jorah Mormont. „Řekl jsem mu, aby zůstal na
pahorku, jak jsi nařídila.“
„Já vím, že jsi to udělal, „odpověděla Dany, s očima upřenýma na Viseryse. Ležel na zemi, hlasité
nasával vzduch, obličej měl rudý a vzlykal. Vypadal jako ubožák. Vždycky byl ubožákem. Jak je možné, že
si toho nevšimla nikdy předtím? V jejím nitru, lam, kde dřív sídlil strach, teď bylo jen prázdné místo.
„Vezmi jeho koně,“ nařídila Dany seru Jorahovi. Viserys na ni hleděl s ústy otevřenými. Nevěřil tomu,
co slyšel; ani Dany svým slovům docela nevěřila. Přesto je vyslovila. „Nechte mého bratra dojít za námi ke
khalasaru pěšky.“
Muž, který nejede na koni, pro Dothraky mužem vůbec nebyl, jen tím nejnižším mezi nízkými, bez cti a
hrdosti. „Ať ho takto každý vidí.“
„Ne!“ vykřikl Viserys. Otočil se k seru Jorahovi, začal prosit ve Společném jazyce, slovy, kterým muži
na koních nerozuměli. „Udeř ji, Mormonte. Ubliž jí. Tvůj král ti to poroučí. Zabij ty dothracké psy a dej jí
za vyučenou.“
Rytíř v exilu pohlédl z Dany na jejího bratra; ona bosá s hlínou mezi prsty na nohou a olejem ve
vlasech, on ve svém hedvábí a oceli. Dany na jeho obličeji viděla rozhodnutí. „Půjde pěšky, khaleesi,“ řekl.
Vzal do ruky otěže koně jejího bratra, zatímco ona vysedla na svoji stříbrnou.
Viserys na něj pohlédl jako zbitý pes a posadil se zpátky na zem. Neřekl ani slovo, ale když odjížděli,
zůstal sedět na miste a jeho oči byly plné jedu. Brzy se jim ztratil ve vysoké trávě. Když ho nikde neviděli,
Dany začala mít strach. „Najde cestu zpátky?“ zeptala se sera Joraha.
„Dokonce i muž slepý jako tvůj bratr by měl být schopen sledovat naši stopu,“ odpověděl.
„Je hrdý. Možná se bude příliš stydět, než aby se vrátil.“
Jorah se zasmál. „Kam jinam by šel? Když on nebude moci najít khalasar, khalasar si určitě najde jeho.
Je těžké utonout v Dothrackém moři, dítě.“
Dany musela připustit, že to je pravda. Khalasar připomínal spíš město na pochodu, což ovšem
neznamenalo, že by pochodoval slepě. Před hlavním tělesem vždycky pátrali průzkumníci, dávali pozor na
jakékoli známky divoké zvěře nebo kořisti či nepřátel, zatímco jezdci předvoje střežili jejich boky. Neušlo
jim nic, ne v této krajině, na místě, odkud pocházeli. Tyto planiny byly součástí jich samých... a nyní i jí.
„Uhodila jsem ho,“ řekla s údivem v hlase. Teď, když bylo po všem, jí to připadalo jako nějaký divný
sen, který se jí zdál. „Sere Jorahu, myslíš si..., bude se hněvat, až se vrátí...?“ Zachvěla se. „Probudila jsem
draka, že ano?“
Ser Jorah si odfrkl. „Copak ty dokážeš probouzet mrtvé, děvče? Tvůj bratr Rhaegar byl posledním
drakem a ten zemřel na Trojzubci. Viserys není ani pouhým stínem hada.“
Jeho troufalá slova ji ohromila. Měla pocit, jako by všechny věci, ve které vždycky věřila, najednou
přišly vniveč. „Ty... přísahal jsi mu věrnost...“
„To jsem udělal, děvče,“ řekl ser Jorah. „A pokud je tvůj bratr stínem hada, co to dělá z jeho
služebníků?“ Jeho hlas byl plný hořkosti.
„On je přece opravdovým králem. On je...“
Jorah zastavil svého koně a pohlédl na ni. „Teď pravdu. Ty bys ráda viděla Viseryse sedět na trůně?“
Dany se nad tím zamyslela. „On by nebyl příliš dobrým králem, viď, že ne?“
„Byli už horší... ale ne zas o tolik.“ Rytíř kopl svého koně do slabin a opět se vydal kupředu.
Dany jela blízko za ním. „Přesto,“ řekla, „obyčejný lid na něho čeká. Magistr Illyrio říká, že šijí dračí
zástavy a modlí se, aby se Viserys vrátil zpoza úzkého moře, aby je osvobodil.“
„Obyčejný lid se modlí za déšť, zdravé děti a za to, aby léto nikdy neskončilo,“ řekl jí ser Jorah. „Jim
nezáleží na tom, zda si urození pánové hrají svoji hru o trůny, pokud jsou oni ponecháni na pokoji.“ Pokrčil
rameny. „Nikdy jim na tom nezáleželo.“
Dany chvíli jela dál v tichosti, zpracovávala jeho slova ve své mysli jako skládací krabičku. Bylo to
v rozporu se vším, co jí Viserys vždycky zdůrazňoval, myslet si, že lidem by mělo tak málo záležet na tom,
zda jim vládne skutečný král nebo uchvatitel. Avšak čím déle nad Jorahovými slovy přemýšlela, tím víc jí
zvonila pravdou.
„Za co se modlíš ty, Jorahu?“ zeptala se ho.
„Za domov,“ odpověděl jí. Jeho hlas byl zastřený touhou.
„Já se také modlím za domov,“ řekla mu a věřila tomu.
Ser Jorah se zasmál. „V tom případě se podívej kolem sebe, khaleesi.“
Jenomže to nebyly planiny Dothrackého moře, které kolem sebe Dany v tom okamžiku viděla. Bylo to
Královo přístaviště a jeho velká Rudá bašta, kterou nechal postavit Aegon Dobyvatel. Byl to Dračí kámen,
kde se narodila. Svým vnitřním zrakem viděla hořet tisíce jasných světel, oheň plápolající v každém okně.
Před jejíma očima byly všechny dveře červené.
„Můj bratr Sedm království nikdy zpět nezíská,“ řekla Dany. Uvědomila si, že to ví již dlouho. Věděla
to po celý svůj život. Jenom to sama sobě nikdy nedovolila vyslovit, dokonce ani zašeptat. Nyní to ale
řekla, aby ta slova slyšel Jorah Mormont a celý svět s ním.
Ser Jorah se na ni pátravě zadíval. „Ty myslíš, že ne?“
„Nebyl by schopen vést armádu, dokonce i kdyby mu ji můj manžel dal,“ řekla Dany. „Nemá peníze a
jediný rytíř, který je mu věrný, ho považuje za méně cennějšího než hada. Dothrakové urážejí jeho slabost.
Nikdy nás neodvede domů.“
„Moudré dítě.“ Rytíř se usmál.
„Já už nejsem dítě,“ řekla mu rozohněně. Přitiskla paty ke slabinám svého koně a popohnala stříbrnou
do klusu. Rychleji a rychleji ujížděla, ponechávajíc Joraha, Irri a ostatní daleko za sebou. Vlasy jí čechral
teplý vítr a zapadající slunce barvilo její obličeji doruda. Než přijela ke, khalasaru, snášel se soumrak.
Otroci vztyčili její stan na břehu pramenem napájeného jezírka. Skrze stěny paláce z trávových rohoží
stojícího na kopci slyšela hrubé hlasy. Brzy se ozve smích, až muži jejího khasu budou vyprávět příběh,
který se dnes stal mezi trávami. Než Viserys přikulhá zpátky do tábora, každý muž, žena a dítě budou
vědět, že šel pěšky. V khalasaru neexistovala žádná tajemství.
Dany dala svoji stříbrnou otrokům, aby se o ni postarali, a vstoupila do svého stanu. Pod hedvábím bylo
příjemně chladno a šero. Když za sebou nechala spadnout plentu vchodu, Dany spatřila, jak se prst
prašného červeného světla dotkl jejích dračích vajec ležících na opačném konci stanu. Na okamžik před
jejíma očima vytrysklo tisíc kapiček šarlatového plamene. Zamrkala, a byly pryč.
Kámen, řekla sama sobě. Je to jenom kámen, dokonce i Illyrio to řekl, všichni draci jsou mrtví. Položila
dlaň na černé vejce, prsty jemně roztáhla po oblině skořápky. Kámen byl teplý. Téměř horký. „Slunce,“
zašeptala Dany. „Slunce je ohřálo, když jsme jeli.“
Poručila svým služebným, aby jí připravily koupel. Doreah rozdělala oheň před stanem, zatímco Irri a
Jhiqui sundaly ze soumarů velkou měděnou vanu - další svatební dar - a naplnily ji vodou z jezírka. Když
se z lázně kouřilo, Irri jí pomohla do vany a vlezla za ní.
„Viděly jste někdy draka?“ zeptala se, když jí Irri drhla záda a Jhiqui vyplachovala písek z vlasů.
Slyšela, že první draci přišli z východu, ze Stínozemí za Ašajem a z ostrovů za Nefritovým mořem. Možná
tam stále nějací žijí, v divokých, nepoznaných končinách.
„Draci už nejsou, khaleesi,“ řekla Irri.
„Draci mrtví,“ souhlasila Jhiqui. „Dávno, velmi dávno.“
Viserys jí řekl, že poslední targaryenští draci zemřeli před necelým půldruhým stoletím, během vlády
Aegona III., kterému říkali Drakozhouba. Dany to nepřipadalo zas tak dávno. „Všude?“ řekla zklamaně.
„Dokonce i na východě?“ Kouzla a magie na západě odumřely, když na Valyrii a Země Dlouhého léta
dolehla Zkáza, a ani čarami zakletá ocel, ani zaříkávači, ani draci je nedokázali přivolat zpátky, ale Dany
vždycky slýchala, že východ je jiný. Říkalo se, že na ostrovech Nefritového moře se plíží ostnochvosti, že
baziliškové zamořují džungle Yi Ti, že zaklínači, černokněžníkové a aeromanceři otevřeně praktikují svá
umění v Ašaji, zatímco poutači stínů a krvaví mágové tam praktikují strašlivé čáry za temných nocí. Proč
by tam nemohli existovat také draci?
„Žádní draci,“ řekla Irri. „Stateční muži je zabili, protože draci byli strašlivé bestie. To ví každý.“
„To ví každý,“ souhlasila Jhiqui.
„Obchodník z Qarthu mi jednou řekl, že draci přišli z měsíce,“ řekla světlovlasá Doreah, která jí
ohřívala ručník nad ohněm. Jhiqui a Irri byly přibližně stejného věku jako Dany, dothracká děvčata zajatá
jako otrokyně, když Drogo zničil khalasar jejich otce. Doreah byla starší, téměř dvacetiletá. Magistr Illyrio
ji našel v domě rozkoší v Lysu.
Dany prudce otočila hlavu a před očima se jí zhouply vlhké stříbrné vlasy. „Z měsíce?“ zeptala se
zvědavě.
„Pověděl mi, že měsíc je vejce, khaleesi,“ řekla dívka z Lysu. „Kdysi byly na obloze dva měsíce, ale
jeden odešel příliš daleko ke slunci a praskl horkem. Vyvalil se z něj tisíc tisíců draků a pili oheň slunce.
Proto draci vydechují oheň. Jednoho dne se slunce dotkne i druhý měsíc a ten pak taky pukne a draci se
k nám vrátí.“
Obě dothracké dívky se chichotaly a smály, „jsi bláznivá otrokyně, co má v hlavě slámu,“ řekla Irri.
„Měsíc není vejce. Měsíc je bůh a jeho manželkou je slunce. To ví každý.“
„To ví každý,“ souhlasila Jhiqui.
Když vystoupila z lázně, Danyina pokožka byla zčervenalá a růžová. Jhiqui ji položila, aby jí
naolejovala tělo a vydrhla špínu z pórů. Potom ji Irri postříkala kořenokvětkou a skořicí. Zatímco Doreah
kartáčovala její vlasy, dokud se neleskly jako tepané stříbro, přemýšlela o měsíci, o vejcích a o dracích.
Její večeře byla skromným jídlem sestávajícím z ovoce, sýra a pečeného chleba, se džbánkem
medového vína na zapití. „Doreah, zůstaň tady a jez se mnou,“ nařídila Dany své služebné, když ostatní
dvě dívky poslala pryč. Dívka z Lysu měla vlasy barvy medu a oči jako letní obloha.
Když se ocitly o samotě, sklopila je. „Prokazuješ mi velkou čest, khaleesi,“ řekla, ale nebyla to čest,
jenom služba. Dlouho poté, co vyšel měsíc, tam spolu seděly a povídaly si.
Té noci, když přišel khal Drogo, Dany na něj čekala. Stál ve dveřích jejího stanu a překvapeně se na ni
díval. Pomalu vstala, rozevřela svoje noční hedvábí a spustila je na zem. „Dnešní noci musíme jít ven, můj
pane,“ řekla mu, protože Dothrakové věřili, že všechny věci pro člověka důležité se musí odehrávat pod
širým nebem.
Khal Drogo ji následoval ven v měsíčním svitu a zvonečky v jeho vlasech přitom tiše cinkaly. Nedaleko
jejího stanu bylo lože z měkké trávy a tam ho Dany stáhla na zem pod sebe. Když se ji snažil převrátit,
položila ruku na jeho hrudník. „Ne,“ řekla. „Této noci se budu dívat do tvého obličeje.“
V srdci khalasaru neexistuje žádné soukromí. Dany na sobě cítila oči, když ho svlékala, slyšela tiché
hlasy, když dělala věci, které jí poradila Doreah. Nezáleželo jí na tom. Copak nebyla khaleesi? Jeho oči
byly jediné, na kterých záleželo, a když se s ním spojila, viděla v nich něco, co tam nebylo nikdy předtím.
Jela na něm tak divoce, jako vždycky jezdívala na svojí stříbrné, a v okamžiku, kdy přišlo jeho vyvrcholení,
khal Drogo vykřikl její jméno.
Byli na vzdálené straně Dothrackého moře, když Jhiqui pohladila prsty měkkou oblinu Danyina břicha a
řekla: „Khaleesi, ty v sobě nosíš dítě.“
„Já vím,“ odpověděla Dany.
Byl to její čtrnáctý den jména.