DAENERYS

Daenerys Targaryen se provdala za khala Droga plna strachu, obklopena barbarskou nádherou na
planině za hradbami Pentosu, protože Dothrakové věřili, že všechny věci pro člověka důležité se musí
odehrávat pod širým nebem.
Drogo svolal svůj khalasar, aby se k němu připojil, a oni přišli, čtyřicet tisíc dothrackých válečníků a
nepočítané množství žen, dětí a otroků. Před městskými hradbami pak tábořili se svými početnými stády,
stavěli si paláce z trávových rohoží, jedli všechno, co bylo k mání, a činili dobré občany Pentosu
podrážděnějšími s každým míjejícím dnem.
„Moji druhové magistři zdvojnásobili počet městských stráží,“ řekl jim Illyrio nad tácy medové kachny
a pomeranči nadívaných paprik jednoho večera v paláci, který býval Drogův. Khal se připojil ke svému
khalasaru a svoje sídlo předal až do svatby Daenerys a jejímu bratrovi.
„Nejlépe bude, když princeznu Daenerys provdáme hezky rychle, dřív než dají polovinu bohatství
Pentosu najatým vrahům a hrdlořezům,“ vtipkoval ser Jorah Mormont. Rytíř ve vyhnanství nabídl jejímu
bratrovi svůj meč ještě té noci, kdy Dany byla prodána khalu Drogovi; Viserys jej s nadšením přijal.
Mormont byl od té doby jejich nerozlučným společníkem.
Magistr Illyrio se tiše zasmál skrze svůj vidlicovitý vous, ale Viserys se příliš neusmíval. „Může ji mít
zítra, bude-li chtít,“ řekl její bratr. Pohlédl na Dany a ona sklopila oči. „Pokud zaplatí požadovanou cenu.“
Illyrio lenivě mávl rukou a na jeho tlustých prstech se při tom pohybu zaleskly prsteny. „Říkal jsem ti,
že všechno je ujednáno. Věř mi. Khal ti slíbil korunu a budeš ji mít.“
„Ano, ale kdy?“
„Až se khal uráčí,“ odpověděl Illyrio. „Nejdříve mu dáme děvče, a jakmile budou oddáni, musí se
v procesí odebrat do Vaes Dothrak, kde ji představí stařenám dosh khaleenu. Potom možná. Pokud znamení
budou příznivě nakloněna válce.“
Viserys překypoval netrpělivostí. „Já na dothracká znamení kašlu. Na trůně mého otce sedí Uchvatitel.
Jak dlouho ještě budu muset čekat?“
Illyrio mocně pokrčil rameny. „Čekal jsi po většinu svého života, velký králi. Co znamená dalších pár
měsíců nebo i let?“
Ser Jorah, který cestoval daleko na východ, až do Vaes Dothrak, souhlasně přikývl. „Radím ti být
trpělivý, Tvoje Výsosti. Dothrakové umějí dostát svému slovu, ale jejich panovníci si prostě dávají načas.
Méně významní mužové mohou od khala žádat službu, ale nikdy se nesmějí uchýlit k tomu, že by ho začali
častovat výčitkami.“
Viserys se naježil. „Dávej si pozor na jazyk, Mormonte, nebo ti ho nechám vytrhnout. Já nejsem žádný
méně významný muž, ale pravoplatný vladař Sedmi království. Drak nikdy nežebrá.“
Ser Jorah uctivě sklopil oči. Illyrio se nevyzpytatelně usmál a utrhl si křidýlko z kachny. Když okusoval
křehoučké maso, po jeho tlustých prstech stékal med a omastek a odkapával do jeho vousů. Draci už
neexistují, pomyslela si Dany s pohledem upřeným na svého bratra, ale neodvážila se říci to nahlas.
Té noci však o jednom měla sen. Viserys ji bil, ubližoval jí. Byla nahá, neohrabaná strachy. Utíkala před
ním, ale její tělo jako by bylo podivně zavalité a nemotorné. Znovu ji udeřil. Zakopla a upadla na zem.
„Probudila jsi draka,“ křičel na ni, když do ní kopal. „Probudila jsi draka, probudila jsi draka.“ Její stehna
byla lepkavá krví. Zavřela oči a zasténala bolestí. Jakoby v odpověď se ozval příšerný trhavý zvuk a
praskání jako od velkého ohně. Když znovu vzhlédla, Viserys byl pryč, všude kolem se zvedaly vysoké
sloupce plamenů a v jejich středu byl drak. Pomalu otáčel hlavu. Když jeho žhavé oči našly její, probudila
se, celá rozechvělá a zbrocená potem. Nikdy předtím nepoznala takový strach...
... až do dne, kdy konečně nastal její svatební den.
Obřad začal za svítání a pokračoval až do soumraku, nekonečný den pití, hodování a zápolení.
Uprostřed paláců z trávy bylo navršeno rozměrné vyvýšené pódium z hlíny a tam byla Dany usazena vedle
khala Droga, nad vlnícím se mořem Dothraků. Nikdy neviděla takové množství lidí na jednom místě, ani
lidí tak podivných a tak děsivého vzhledu. Při návštěvách Svobodných měst se páni koní možná halili do
bohatých látek a voněli se těžkými parfémy, ale venku pod širým nebem zachovávali svoje staré zvyklosti.
Jak muži, tak ženy, na sobě měli pomalované kožené vesty oblečené přes holé hrudníky, kamaše
z koňských žíní a opasky s bronzovými medailony a válečníci si pomazali svoje dlouhé copy tukem
z poražených vepřů. Cpali se koňským masem rožněným s medem a paprikami, opíjeli se do němoty
kvašeným kobylím mlékem a Mlýnovými jemnými víny, u ohňů na sebe pokřikovali žerty a oplzlosti
jazykem, který Danyiným uším zněl drsně a cize.
Viseryse usadili pod ni, nádherného v jeho nové černé vlněné tunice s šarlatovým drakem na hrudi.
Illyrio a ser Jorah seděli vedle něho. Náležela jim velmi čestná místa, hned pod khalovými vlastními
pokrevními jezdci, ale Dany ve fialových očích svého bratra viděla hněv. Nelíbilo se mu, že sedí pod ní, a
zuřil, když otroci pokaždé nabídli jídlo nejdříve khalovi a jeho nevěstě a jemu pak servírovali porce, které
oni odmítli. Nemohl dělat nic, než si jen hýčkat svůj vzdor, a tak si jej hýčkal a jeho nálada byla hodinu od
hodiny černější s každou další urážkou jeho osoby.
Dany se nikdy necítila tak osamělá, jako když seděla uprostřed té nezměrné hordy. Její bratr jí řekl, aby
se usmívala, a tak se usmívala, dokud ji obličej nebolel a do očí jí proti její vůli nevnikly slzy. Snažila se ze
všech sil, aby je ukryla, vědouc, jak rozzuřený by Viserys byl, kdyby ji viděl plakat, plna strachu, jak by
mohl reagovat khal Drogo. Přinášeli jí jídlo, kouřící hromady masa a silných černých klobás a dothrackých
krvavých sekaných a později ovoce a stonky sladkých trav a jemné pečivo z kuchyní Pentosu, ale ona
všechno mávnutím ruky odmítala. Žaludek měla jako na vodě a věděla, že nic z toho, co by pozřela, by v
něm neudržela.
Nebyl tam nikdo, s kým by mohla promluvit. Khal Drogo halekal příkazy a vtipy dolů na svoje pokrevní
jezdce, a smál se jejich odpovědím, ale zřídkakdy pohlédl na Dany sedící vedle něho. Neměli společný
jazyk. Dothračtina pro ni byla nesrozumitelná a khal znal jen pár slov ze smíšené valyrijštiny Svobodných
měst a nic ze Společného jazyka Sedmi království. Uvítala by dokonce i rozhovor s Illyriem a svým
bratrem, jenže ti od ní byli příliš daleko, než aby je slyšela.
A tak tam seděla ve svých svatebních šatech z hedvábí, svírala v dlaních číši vína s medem, bála se jíst a
tiše mluvila sama se sebou. Jsem krev draka, opakovala si. Jsem Daenerys za bouře zrozená, princezna
Dračího kamene, z krve a semene Aegona Dobyvatele.
Slunce urazilo teprve čtvrtinu své cesty vzhůru po obloze, když viděla zemřít prvního muže. Všude
kolem zněl divoký rytmus bubnů a některé z žen tančily pro khala. Drogo je pozoroval bez výrazu, ale jeho
oči sledovaly jejich pohyby a čas od času hodil dolů bronzový medailon, aby se o něj ženy popraly.
Válečníci se na ženy dívali taky. Nakonec jeden z nich vkročil do kruhu, popadl jednu tanečnici za paži,
stlačil ji k zemi a přímo na místě se jí zmocnil, tak jako se hřebec páří s klisnou. Illyrio ji varoval, že k
něčemu takovému možná dojde. „Dothrakové se páří jako zvířata z jejich stád. V khalasaru neexistuje
žádné soukromí a oni nechápou hřích nebo stud v tom smyslu jako my.“
Když si Dany zděšeně uvědomila, co se děje, odvrátila od souložící dvojice zrak, ale to už mezi ženy
vešel druhý válečník a třetí a brzy neměla kam odvrátit oči. Pak dva muži popadli stejnou ženu. Uslyšela
výkřik, uviděla, jak jeden strčil do druhého a v okamžiku byly venku arakhy, dlouhé, jako břitva ostré
čepele, napůl meče, napůl kosy. Započal tanec smrti, při kterém válečníci kroužili jeden kolem druhého a
sekali po sobě, skákali proti sobě, točili svými arakhy nad hlavami a křičeli na sebe urážky při každém
střetu jejich čepelí. Nikdo neudělal jediný pohyb, aby mezi ně zasáhl.
Skončilo to tak rychle, jako to začalo. Arakhy třeskly o sebe v okamžiku rychlejším, než Dany stačila
sledovat, pak jeden z mužů šlápl vedle a druhý mávl svou zbraní v plochém oblouku. Ocel se zahryzla do
masa těsně nad pasem Dothraka a otevřela jeho tělo od páteře až k pupku. Jeho vnitřnosti vyhřezly na zem
do prachu. Když poražený zemřel, vítěz popadl nejbližší ženu - dokonce ani ne tu, kvůli které se začali bít -
a vzal si ji přímo na místě. Otroci odnesli tělo a znovu začal tanec.
Na tohle magistr Illyrio Dany také upozornil předem. „Dothracká svatba bez nejméně tří úmrtí je
považována za nudnou událost,“ řekl. Její svatba musela být poctěna zvlášť výjimečně; než den skončil, o
život přišel celý tucet mužů.
Jak hodiny míjely, v Dany narůstalo zděšení a jediné, nač dokázala myslet, bylo přání dát se do
hlasitého pláče. Bála se Dothraků, jejíchž způsoby jí připadaly cizí a obludné, jako by to byla spíš zvířata
v lidských kůžích než skuteční lidé. Bála se svého bratra, toho, co by mohl udělat, kdyby ho zklamala. Ze
všeho nejvíc se bála toho, co se možná stane dnešní noci pod hvězdami, až ji její bratr odevzdá tomu
mohutnému obrovi, který seděl vedle ní a pil, s obličejem nehybným a krutým jako bronzová maska.
Jsem krev draka, řekla si v duchu znovu.
Když konečně slunce stálo nízko nad obzorem, khal Drogo tleskl a bubny, výkřiky a zvuky hodování
náhle ustaly. Drogo vstal, zvedl Dany na nohy a postavil ji vedle sebe. Byl čas na dary pro jeho nevěstu.
A po darech, věděla, poté, co slunce zapadne, nastane jejich svatební noc, jejich první spojení mezi
mužem a ženou. Dany se pokoušela zaplašil tu myšlenku, ale ona ji neopouštěla. Objala sama sebe, ve
snaze zabránit chvění celého těla.
Její bratr Viserys jí daroval tři služebné. Dany věděla, že ho to nic nestálo; ty dívky mu nepochybně dal
Illyrio. Irri a Jhiqui byly Dothrakijky s bronzovou pletí, černými vlasy a mandlově tvarovanýma očima,
zatímco Doreah byla světlovlasá modrooká dívka z Lysu. „To nejsou obyčejné služky, drahá sestro,“ řekl jí
bratr, když před ni jedna po druhé byly předvedeny. „Illyrio a já jsme je pro tebe vybrali osobně. Irri tě
bude učit jízdě na koni, Jhiqui dothrackému jazyku a Doreah tě vyškolí v ženském umění lásky.“ Mírně se
usmál. „Je velmi dobrá, jak Illyrio, tak já to můžeme dosvědčit.“
Ser Jorah Mormont se za svůj dar omlouval. „Je to jen maličkost, moje princezno, ale je to jediné, co si
ubohý exulant může dovolit,“ řekl, když před ni položil malou hromádku starých knih. Viděla, že jsou to
historické spisy a písně Sedmi království napsané ve Společném jazyce. Poděkovala mu za ně z celého
srdce.
Magistr Illyrio zamumlal příkaz a kupředu se rozběhli čtyři statní otroci, nesoucí mezi sebou velkou
truhlici z cedrového dřeva, zpevněnou bronzovými obručemi. Když ji otevřela, nalezla v ní hromady
nejjemnějšího sametu a damašku, jaký ve Svobodných městech dokáží vytvořit... a nahoře, v hnízdě
z měkké látky, tři obrovská vejce. Dany zalapala po dechu. Byly to ty nejkrásnější věci, jaké kdy viděla:
každé bylo jiné než to druhé, vzorované tak bohatými barvami, že si zpočátku myslela, že jsou vykládaná
drahokamy, a tak velká, že musela každé držet v obou dlaních. Opatrně je jedno po druhém zvedla,
přesvědčená, že budou vyrobená z nějakého jemného porcelánu nebo emailu, či dokonce z foukaného skla,
ale vejce byla mnohem těžší, jako by všechna byla z kamene. Povrch skořápek byl pokrytý droboučkými
šupinami, a když vejce obracela mezi prsty, leskla se v paprscích zapadajícího slunce jako leštěný kov.
Jedno vejce bylo tmavě zelené, s blýskavými bronzovými skvrnami, které se objevovaly a ztrácely, podle
toho, jak Dany vejce natočila. Další bylo světle krémové se zlatými proužky. Poslední bylo černé, stejně
černé jako půlnoční moře, a přece živé šarlatovými vlnkami a spirálami. „Co je to?“ zeptala se, hlasem
tichým a plným údivu.
„Dračí vejce ze Stínozemí za Ašajem,“ odpověděl magistr Illyrio. „Věky je proměnily v kámen, a přesto
stále jasně plápolají krásou.“
„Budu je navždy opatrovat.“ Dany slýchala pověsti o takových vejcích, ale nikdy žádné neviděla, ani si
nemyslela, že někdy nějaké spatří na vlastní oči. Byl to skutečně skvostný dar, i když věděla, že Illyrio si
může dovolit být navýsost štědrý. On sám za to, že ji prodal khalu Drogovi, získal hojnost koní a otroků.
Khalovi pokrevní jezdci jí nabídli tři tradiční zbraně a byly to zbraně vskutku nádherné. Haggo ji
obdaroval velkým koženým bičem se stříbrnou rukojetí, Cohollo nádherným arakhem z tepaného zlata a
Qotho dvojitě zaobleným lukem z dračí kosti, větším, než byla sama. Magistr Illyrio a ser Jorah ji naučili
tradičnímu odmítnutí těchto darů. „Toto je dar hodný velkého válečníka, ó krvi mé krve, a já jsem jenom
žena. Dovolte mému muži přijmout je místo mne.“ A tak tyto „dary pro nevěstu“ získal khal Drogo.
Následovalo množství darů od ostatních Dothraků: sandály a šperky a stříbrné kroužky do vlasů, opasky
s medailony, malované vesty a hebké kožešiny, oděvy z pískového hedvábí a nádobky s vůněmi, jehly a
pera a droboučké lahvičky z purpurového skla a šaty ušité z tisíce myších kožíšků. „Pěkný dar, khaleesi“
poznamenal magistr Illyrio nad tím posledním, když se dozvěděl, co to je. „Měli šťastnou ruku.“ Dary se
kupily kolem ní ve velkých hromadách, víc darů, než si vůbec dokázala představit, víc, než mohla chtít
nebo potřebovat.
Jako úplně poslední jí svůj dar předal samotný khal Drogo. Když opustil místo po jejím boku, ze středu
tábora se v očekávání zvedla vlna mumláni, která narůstala, dokud nepřestoupila celý khalasar. Když se
vrátil, hustý shluk těl Dothraků se před ním rozdělil a on před Dany jejich středem provedl koně.
Byla to mladá kobylka, živá a nádherná. Dany toho věděla o koních právě tolik, aby pochopila, že to
není jen nějaké obyčejné zvíře. Bylo na ní něco, co jí bralo dech. Byla šedivá jako zimní moře, s hřívou
jako stříbrný kouř.
Váhavě natáhla ruku, pohladila koně po krku a prohrábla prsty stříbro jeho hřívy. Khal Drogo řekl něco
v dothračtině a magistr Illyrio překládal. „Stříbro ke stříbru tvých vlasů, říká khal.“
„Je krásná,“ zamumlala Dany.
„Je pýchou khalasaru,“ řekl Illyrio. „Zvyk velí, že khaleesi se musí projet na koni důstojném jejího
postavení po boku khala.“
Drogo popošel kupředu a položil dlaně kolem jejího pasu. Zvedl ji vzhůru tak lehce, jako by byla
malým dítětem, a posadil ji do úzkého dothrackého sedla, o tolik menšího, než na jaké byla zvyklá. Dany
tam chvíli seděla nejistá. O téhle části obřadu jí nikdo předem neřekl. „Kam mám jet?“ zeptala se Illyria.
Odpověděl jí ser Jorah Mormont. „Vezmi otěže a jeď. Není třeba jet daleko.“
Dany nervózně vzala do rukou otěže a vklouzla chodidly do krátkých třmenů. Byla jen sváteční
jezdkyní, mnohem víc času strávila cestováním lodí, povozem a nosítky než na koňském hřbetě.
S modlitbou, aby nespadla a neutržila ostudu, koně velmi lehce a co nejšetrněji stiskla koleny.
A poprvé po celých hodinách zapomněla mít strach. Nebo to možná bylo vůbec poprvé v jejím životě.
Stříbrohnědá kobylka se pohybovala hladkou a hedvábnou chůzí a dav se před ní dělil, oči všech
přítomných upřené na jezdkyni a jejího koně. Dany zjistila, že se pohybuje rychleji, než měla v úmyslu, a
přesto to bylo spíš vzrušující než děsivé. Kůň přešel v klus a ona se smála. Dothrakové před ní ustupovali,
vyklízeli jí cestu. Stačil nejjemnější stisk koleny, to nejlehčí zatahání za otěže, a kobylka reagovala.
Zrychlila do cvalu a Dothrakové křičeli nadšením, vesele se smáli, povzbuzovali ji a uskakovali jí z cesty.
Když koně otočila nazpět, zvedalo se před ní ohniště, přímo v její dráze. Dothrakové byli natěsnáni z obou
stran a nebylo kde zastavit. Tehdy Daenerys naplnila odvaha, jakou nikdy nepoznala, a ona ke koni sklonila
hlavu.
Stříbrná kobylka plameny přeskočila, jako by měla křídla.
Když zastavila před magistrem Illyriem, řekla: „Pověz khalu Drogovi, že mi daroval vítr.“ Zatímco její
slova překládal khalu Drogovi, tlustý Pentosan si hladil svůj žlutý vous a Dany poprvé viděla svého
manžela usmát se na ni.
Právě tehdy za vysokými zdmi Pentosu na západě zmizel poslední oblouček slunce. Dany úplně ztratila
pojem o čase. Khal Drogo svým pokrevním jezdcům poručil přivést před něj jeho vlastního koně, štíhlého
rudého hřebce. Když khal koně sedlal, Viserys se naklonil blízko k Dany na její stříbrné kobylce, zaryl jí
prsty do nohy a řekl: „Potěš ho, sladká sestro, nebo ti přísahám, že uvidíš probouzet se draka, tak jako se
neprobudil nikdy předtím.“
Tehdy se k ní její strach vrátil, s bratrovými slovy. Znovu si připadala jako dítě, teprve třináctiletá a
zcela opuštěná, vůbec nepřipravená na to, co mělo následovat.
Vyjeli společně, když na nebi vyšly hvězdy, opouštějíce khalasar a paláce z trávy za nimi. Khal Drogo
k ní nepromluvil ani slovo, jenom jel na svém hřebci pevným klusem v houstnoucím šeru. Droboučké
stříbře zvonky v jeho dlouhém copu při jízdě tiše cinkaly. „Jsem krev draka,“ šeptala nahlas, když ho
následovala, ve snaze dodat odvahu sama sobě. „Jsem krev draka, jsem krev draka.“ Drak nikdy nemá
strach.
Potom nebyla schopná říci, jak daleko nebo jak dlouho jeli, ale když zastavili na travnatém místě blízko
malé bystřiny, byla již tma. Drogo sesedl ze svého koně a sundal ji dolů z jejího. Cítila se v jeho rukou
křehká jako sklo a končetiny měla slabé jako voda. Stála tam bezmocná a rozechvělá ve svých svatebních
šatech, zatímco on uvazoval koně, a když se otočil a podíval se na ni, dala se do pláče.
Khal Drogo hleděl na její uslzenou tvář a jeho obličej byl podivně prázdný a bez výrazu. „Ne,“ řekl.
Zvedl ruku a neohrabaně jí slzy otřel zmozolnatělým palcem.
„Ty hovoříš Společným jazykem?“ vydechla Dany udiveně.
„Ne,“ řekl znovu.
Možná zná jen to jediné slovo, pomyslela si, ale bylo to o slovo víc, než si myslela, že umí, a to jí
maličko pozvedlo náladu. Drogo se lehce dotkl jejích vlasů, nechal si stříbrosvětlé prameny klouzat mezi
prsty a tiše něco mumlal v dothračtině. Dany jeho slovům nerozuměla, a přesto z jejich tónu zaznívala
vřelost a něha, které od toho muže nikdy neočekávala.
Dal jí palec pod bradu a zvedl jí hlavu, takže se dívala vzhůru do jeho očí. Drogo se nad ní tyčil, tak
jako se tyčil nad každým. Něžně ji vzal v podpaždí, zvedl ji a posadil ji na oblý kámen vedle potoka. Pak si
sedl na zem proti ni, s nohama zkříženýma pod sebou. Jejich obličeje se konečně ocitly ve stejné úrovni.
„Ne,“ řekl.
„To je jediné slovo, které znáš?“ zeptala se ho.
Drogo neodpověděl. Jeho dlouhý těžký cop ležel stočený na zemi vedle něho. Přehodil si ho přes pravé
rameno a začal si sundávat zvonečky z vlasů, jeden po druhém. Dany se k němu po chvíli naklonila, aby
mu pomohla. Když byli hotovi, Drogo jí naznačil, co má dělat. Rozuměla. Pomalu, opatrně, začala rozplétat
jeho cop.
Trvalo to dlouho. Po celou tu dobu tam tiše seděl a pozoroval ji. Když byla hotová, zavrtěl hlavou a
jeho vlasy se rozprostřely kolem něho jako řeka tmy, naolejovaná a lesknoucí se. Nikdy neviděla vlasy tak
dlouhé, tak černé a tak husté.
Pak byl na řadě on. Začal ji svlékat.
Jeho prsty byly hbité a podivně něžné. Jeden po druhém z ní opatrně svlékal kousky hedvábí, zatímco
Dany tam jen seděla, nehýbala se a mlčky mu hleděla do očí. Když obnažil její malá ňadra, odvrátila
pohled a zakryla si je dlaněmi. „Ne,“ řekl Drogo. Odtáhl jí ruce z hrudi, něžně, ale pevně, pak znovu zvedl
její obličej, aby ji přiměl dívat se na něho. „Ne,“ opakoval.
„Ne,“ řekla v ozvěně.
Postavil ji a přitáhl ji k sobě, aby jí sundal poslední kousek oděvu. Noční vzduch ji chladil na holé
pokožce. Zachvěla se a na pažích a nohou jí naskákala husí kůže. Tolik se obávala toho, co mělo přijít, ale
dlouho se nedělo nic. Khal Drogo dál seděl s nohama zkříženýma, díval se na ni, vpíjel se do jejího těla
očima.
Po chvíli se jí začal dotýkat. Nejdříve lehce, pak naléhavěji. Cítila prudkou sílu jeho rukou, ale
neubližoval jí. Držel její dlaň ve své a hladil jí prsty, jeden po druhém. Něžně sjel rukou dolů po její noze.
Hladil jí obličej, objel křivku jejích uší, jemně jezdil prstem kolem jejích úst. Otočil ji, masíroval jí ramena,
pak sjel kotníkem dolů po její páteři.
Připadalo jí to jako celé hodiny, než jeho ruce konečně zabloudily k jejím prsům. Hladil hebkou
pokožku pod nimi, dokud se jí netetelila. Palci dělal kroužky kolem jejích bradavek, bral je mezi palec a
ukazováček, pak za ně začal tahat, nejdříve velmi jemně, pak silněji, dokud jí bradavky neztvrdly a
nezačaly bolet.
Pak vstal a přitáhl ji k sobě na klín. Dany byla celá zčervenalá a bez dechu, srdce jí splašeně bilo
v hrudi. Vzal její obličej do dlaní a pohlédl jí do očí. „Ne?“ řekl a ona věděla, že to byla otázka.
Vzala ho za ruku a vedla ji dolů do vlhka mezi svými stehny. „Ano,“ zašeptala, když do ní vložil prst.