DAENERYS

Její bratr zvedl šaty do výše, aby si je mohla prohlédnout. „To je nádhera! Dotkni se jich. Neboj se.
Pohlaď si tu látku.“ Dany se jich dotkla. Látka byla tak hladká, že měla pocit, jako by jí protékala mezi
prsty jako voda. Nevzpomínala si, že by na sobě kdy měla oblečeného něco tak hebkého. Vyděsilo ji to.
Odtáhla ruku a vydechla: „To je opravdu moje?“
„Dar od magistra Illyria,“ odvětil Viserys s úsměvem. Její bratr byl dnes večer v té nejlepší náladě.
„Ten odstín zdůrazní fialovou barvu tvých očí. A budeš na sobě mít také zlato a všemožné šperky. Illyrio to
slíbil. Dnes večer musíš vypadat jako princezna.“
Princezna, pomýšlela si Dany. Už zapomněla, jaké to je. Možná to ve skutečnosti nikdy opravdu
nevěděla. „Proč nám toho tolik dává?“ zeptala se. „Co od nás vlastně chce?“ Již téměř půl roku žili
v magistrově domě, jedli jeho pokrmy, byli rozmazlováni jeho sloužícími. Dany dovršila třináct let, a byla
tudíž dost stará na to, aby pochopila, že takové dary zde ve svobodném městě Pentosu zřídkakdy bývají
zadarmo.
„Illyrio není blázen,“ řekl Viserys. Byl to štíhlý mladý muž s nervózníma rukama a horečnatým
pohledem ve světle fialových očích. „Magistr ví, že na své přátele nezapomenu, až usednu na trůn.“
Dany mlčela. Magistr Illyrio obchodoval s kořením, drahými kameny, dračími kostmi a jinými, méně
pikantními věcičkami. Říkalo se, že má přátele ve všech devíti svobodných městech, ba dokonce ještě dál,
ve Vaes Dothrak a v bájných zemích za Nefritovým mořem. Také se povídalo, že nikdy neměl přítele,
kterého by s lehkým srdcem za výhodnou cenu neprodal. Dany naslouchala řečem v ulicích a často slýchala
tyto věci, ale byla natolik moudrá, že se na to raději nevyptávala svého bratra, který si tak rád tkal pavučiny
svých snů. Jeho hněv byl strašlivý, když se v něm rozhýbal. Viserys mu říkal „probuzení draka“.
Její bratr pověsil šaty vedle dveří. „Illyrio sem pošle otrokyně, aby tě vykoupaly. Dbej na to, abys ze
sebe smyla pach stájí. Khal Drogo má tisíc koní a dnes večer mu půjde o jiný druh jízdy.“ Kriticky si ji
prohlížel. „Stále se hrbíš. Narovnej se.“ Rukama jí stáhl ramena dozadu. „Ať vidí, že tvoje tělo již oplývá
ženskými tvary.“ Jeho prsty lehce přejely po jejích pučících ňadrech a sevřely se kolem bradavky. „Dnes
večer mne nesmíš zklamat. Jestli ano, zažiješ krušné časy. Nechceš přece probudit draka, viď, že ne?“ Jeho
prsty ji štíply, prudce se sevřely přes drsnou látku její tuniky. „Že ne?“ opakoval.
„Ne,“ odpověděla Dany pokorně.
Její bratr se usmál. „Dobře.“ Dotkl se jejích vlasů, takřka láskyplně. „Až budou sepisovat historii mé
vlády, drahá sestro, řeknou, že to všechno začalo dnešního večera.“
Když odešel, Dany přešla k oknu svého pokoje a roztouženě se zahleděla na vody zálivu. Čtvercovité
věže Pentosu s cibulovitými vršky byly černými siluetami vykreslenými na pozadí zapadajícího slunce.
Dany slyšela prozpěvování rudých kněží, kteří zapalovali noční ohně, a výkřiky otrhaných dětí bezstarostně
si hrajících za zdmi paláce. Na okamžik zatoužila být jedním z nich, bosou, uhoněnou a oblečenou
v cárech, s žádnou minulosti, žádnou budoucností a žádnou hostinou, která na ni čekala v sídle khala
Droga.
Tam někde za zapadajícím sluncem, za úzkým mořem, leží země zelených kopců, luk porostlých květy
a velkých řek s prudce se řítící vodou, kde se uprostřed nádherných modrošedých hor zvedají města
z tmavého kamene a rytíři v brnění jezdí do bitev pod korouhvemi svých lenních pánů. Dothrakové tu zemi
zvali Rhaesh Andahli, zemí Andalů. Ve svobodných městech hovořili o Západozemí a Královstvích
zapadajícího slunce. Její bratr měl jednodušší pojmenování. „Naše země,“ říkal tomu. Ta slova z jeho úst
zněla jako modlitba. Pokud je bude říkávat dost často, bohové je zajisté uslyší. „Naše pokrevním právem,
odejmutá nám zradou, ale stále naše, navždycky naše. Drakovi nic ukrást nemůžeš, ach ne. Drak
nezapomíná.“
A možná si drak i pamatoval, ale Dany nemohla. Nikdy neviděla tu zemi, o které její bratr tvrdil, že
patří jim, tu říši za úzkým mořem. Všechna ta místa, o kterých mluvil, Casterlyova skála a Orlí hnízdo,
Vysoká zahrada a Údolí Arryn, Dorne a Ostrov tváří, ta všechna pro ni byla pouhými slovy. Když uprchli
z Králova přístaviště, aby unikli postupující armádě Uchvatitele, Viserys byl osmiletý chlapec, ale
Daenerys tehdy nebyla víc než pouhým zárodkem v lůně jejich matky.
A přesto si Dany někdy představovala, jaké to asi bylo, tak často jí její bratr vypravoval příběhy.
O půlnočním útěku do Dračího kamene, o měsíčním světle lesknoucím se na černých plachtách lodi.
O jejich bratrovi Rhaegarovi bojujícím proti Uchvatiteli v krvavých vodách Trojzubce a umírajícím pro
ženu, kterou miloval. O vydrancování Králova přístaviště jedněmi z těch, které Viserys zval
Uchvatitelovými psy, lordy Lannisterem a Starkem. O princezně Elie z Dorne prosící o milost, když byl
Rhaegarův dědic oderván od jejího prsu a zavražděn před jejíma očima. O naleštěných lebkách posledních
draků slepě na ně shlížejících ze stěn trůnní síně, kde Králokat otevřel otcovo hrdlo zlatým mečem.
Ona přišla na svět v Dračím kameni devět měsíců po útěku, zatímco zuřící letní bouře hrozila roztrhnout
pevnost na ostrově vpůli. Říkali, že ta bouře byla strašlivá. Targaryenské loďstvo kotvící v přístavu bylo
rozmetáno a ze zdí se uvolňovaly obrovité kamenné kvádry, které byly silou vichru vrhány do divokých
vod úzkého moře. Její matka při porodu zemřela a její bratr Viserys jí to nikdy neodpustil.
Ani na Dračí kámen už si nevzpomínala. I odtamtud utekli, těsně předtím, než se Uchvatitelův bratr
vydal na cestu se svou nově postavenou flotilou. Do té doby zůstala ze Sedmi království, která kdysi patřila
jim, jen Dračí skála, prastaré sídlo jejich rodu. Neměla jim patřit dlouho. Posádka pevnosti byla připravena
prodat je Uchvatiteli, ale jedné noci ser Willem Darry a čtyři věrní muži vtrhli do dětského pokoje a oba je
odvedli, společně s její kojnou, a pod příkrovem temnoty je vypravili na cestu lodí do bezpečí braavoského
pobřeží.
Matně si vzpomínala na sera Willema, obrovitého šedivého medvěda, poloslepého, řvoucího a
hulákajícího příkazy ze svého lože, na kterém ležel upoután nemocí. Služebnictvo žilo v hrůze ze svého
pána, ale k Dany se vždy choval laskavě. Říkával jí „malá princezna“ a někdy také „moje paní“ a jeho ruce
byly měkké jako stará kůže. Nikdy však neopouštěl svoje lože a pach nemoci na něm lpěl ve dne v noci,
horký, vlhký, nepříjemně nasládlý. To bylo tehdy, když žili v Braavosu, ve velkém domě s červenými
dveřmi. Dany tam měla svůj vlastní pokoj, s citroníkem rostoucím před jejím oknem. Poté, co ser Willem
zemřel, služebnictvo rozkradlo to málo peněz a věcí, co po něm zbyly, a oni sami byli z velkého domu brzy
vyhnáni. Dany plakala, když se pro ně červené dveře zavřely navždy.
Od té doby byli stále na cestě, z Braavosu do Myru, z Myru do Tyroše a pak dál do Qohoru, Volantisu a
Lysu, nikdy nezůstávajíce příliš dlouho na jednom místě. Její bratr to nedovolil. Tvrdil, že Uchvatitelem
najatí hrdlořezové jsou jim stále v patách, třebaže Dany nikdy žádného neviděla.
Zpočátku byli magistrové, archoni a obchodní knížata potěšeni, když ve svých domech a u svých stolů
mohli hostit poslední Targaryeny, ale jak léta ubíhala a Uchvatitel dál seděl na svém Železném trůně, dveře
se před nimi zavíraly a způsob jejich života byl stále nuznější. Roky míjely a oni byli nuceni prodat svých
posledních několik pokladů a nyní byly pryč dokonce i peníze, které dostali za korunu své matky.
V uličkách a vinných peleších Pentosu jejímu bratrovi říkali „žebrácký král“. Raději ani nechtěla vědět, jak
říkají jí.
„Jednoho dne to všechno budeme mít zpátky, drahá sestro,“ sliboval jí. Někdy se mu třásly ruce, když
o tom mluvil. „Šperky a hedvábí. Dračí kámen a Královo přístaviště, Železný trůn a Sedm království.
Všechno, co nám vzali, dostaneme zpátky.“ Viserys žil jen pro ten den. Jediné, po čem toužila Daenerys,
byl velký dům s červenými dveřmi, citroník před jejím oknem a dětství, které nikdy nepoznala.
Ozvalo se tiché zaklepání na dveře. „Vstupte,“ řekla Dany a odvrátila se od okna. Do pokoje vešly
Illyriovy služebné a pustily se do práce. Byly to otrokyně, dar od jednoho z magistrových početných
dothrackých přátel. Ve svobodném městě Pentosu otroctví jako takové neexistovalo. Toto však byly
otrokyně. Stará žena, malá a šedivá jako myš, nikdy nepromluvila jediné slovo, zato dívka mluvila za obě.
Byla to Illyriova oblíbená služebná, světlovlasé modrooké děvče ve stáří šestnácti let, které při práci bez
ustání brebentilo.
Naplnily jí lázeň horkou vodou přinesenou z kuchyně a provoněly ji vonnými oleji. Dívka Dany
přetáhla její hrubou bavlněnou tuniku přes hlavu a pomohla jí do lázně. Voda byla palčivě horká, ale Dany
sebou neškubla ani nevykřikla. Měla horko ráda. Navozovalo jí pocit čistoty. Kromě toho, její bratr jí
vždycky říkával, že pro Targaryeny nikdy není příliš horko. „Náš rod je rodem draka,“ říkával jí. „Oheň je
v naší krvi.“
Stará žena jí v naprosté tichosti umyla její dlouhé, stříbřitě světlé vlasy a jemně rozčesala zacuchaná
místečka. Dívka jí vydrhla záda a chodidla a přitom jí povídala, jaké že má Dany štěstí. „Drogo je tak
bohatý, že dokonce i jeho otroci nosí zlaté obojky. V jeho khalasaru jezdí sto tisíc jezdců a jeho palác ve
Vaes Dothrak má dvě stě pokojů s dveřmi z ryzího stříbra.“ Povídala toho víc, mnohem víc, o tom, jak
krásný muž khal je, vysoký a ohnivý, nebojácný v bitvě, ten nejlepší jezdec, jaký kdy vysedl na koně,
démonický archon. Daenerys neříkala nic. Vždycky si myslela, že až na to bude mít věk, provdá se za
Viseryse. Po celá staletí se Targaryenové ženili a vdávali mezi sebou, bratři se sestrami, už od dob, kdy
Aegon Dobyvatel pojal za manželky svoje dvě sestry. Je nutné udržovat neposkvrněnost rodové linie,
zdůrazňoval jí Viserys snad tisíckrát; jejich žilami protéká královská krev, zlatá krev staré Valyrie, krev
draka. Draci se nepáří s obyčejnými zvířaty a Targaryenové nemísí svoji krev s krví podřadných lidí. Přesto
se nyní zdálo, že Viserys má v úmyslu prodat ji cizinci, barbarovi.
Když byla umytá, otrokyně jí pomohly z vody a utřely ji dosucha. Dívka jí dlouho kartáčovala vlasy,
dokud se neleskly jako tekuté stříbro, zatímco stařena voněla její tělo parfémem kořenokvětky
z dothrackých pláni, dotek na každé zápěstí, za uši, na hroty ňader a ten poslední, co ji zastudil na pyscích,
rovnou mezi nohy. Oblékly ji do pavučinkového prádla, co poslal magistr Illyrio, a pak jí daly šaty ze
švestkově modrého hedvábí, které mělo podtrhnout fialovou barvu jejích očí. Dívka jí obula pozlacené
sandály, zatímco stará žena jí vetkla čelenku do vlasů a na zápěstí jí navlékla zlaté náramky zdobené
ametysty. Jako poslední přišel na řadu náhrdelník, těžký zlatý šperk zdobený rytinami prastarých
valyrijských run.
„Teď vypadáš úplně jako princezna,“ vydechla dívka obdivně, když skončily. Dany pohlédla na svůj
obraz do postříbřeného prohlížecího skla, které jí Illyrio tak prozíravě poslal. Princezna, pomyslela si, ale
vzpomněla si na to, co dívka řekla, že prý khal Drogo je tak bohatý, že dokonce i jeho otroci nosí zlaté
obojky. Pocítila náhlý chlad a na holých pažích jí naskákala husí kůže.
Její bratr čekal v chladu vstupní haly, usazený na kraji bazénu, kde rukou čeřil vodu. Když se objevila,
vstal a prohlédl si ji kritickým okem. „Zůstaň stát,“ nařídil jí. „Otoč se. Ano. Dobře. Vypadáš...“
„Královsky,“ řekl magistr Illyrio, který vstoupil klenutým průchodem. Na muže tak rozměrné postavy
se pohyboval s překvapující lehkostí a půvabem. Pod volným oděvem z hedvábí v barvě plamenů se mu při
chůzi natřásaly vrstvy tuku. Na každém prstě se mu leskly drahé kameny a jeho sluha mu tak dlouho natíral
jeho vidlicovitý žlutý vous olejem, dokud nezářil jako skutečné zlato. „Ať tě Pán Světla zahrne požehnáním
v tento nejšťastnější den, princezno Daenerys,“ řekl magistr, když ji vzal za ruku. Uklonil se, usmál se na ni
a mezi zlatem jeho vousu na okamžik probleskly jeho křivé žluté zuby. „Je jako zjevení, Tvoje Výsosti,“
řekl jejímu bratrovi. „Drogo bude uchvácen.“
„Je příliš kostnatá,“ namítl Viserys. Jeho vlasy, stejně stříbřitě světlé jako její, byly pečlivě staženy
dozadu a sepnuty sponou z dračí kosti. Tento přísný vzhled podtrhoval pevné, štíhlé rysy jeho obličeje.
Položil ruku na jílec meče, který mu Illyrio půjčil a řekl: „Jsi si jistý, že khalu Drogovi se líbí takto mladé
ženy?“
„Už měla krvácení. Pro khala je stará dost,“ řekl mu na to Illyrio, nikoli poprvé. „Podívej se na ni. Ty
stříbrozlaté vlasy, ty fialové oči... je to krev staré Valyrie, bez pochyby, bez pochyby... a urozená, dcera
starého krále, sestra nového, vsadil bych se o cokoli, že našeho Droga uchvátí!“ Když pustil její ruku,
Daenerys zjistila, že se chvěje.
„To doufám,“ řekl její bratr zamyšleně. „Slyšel jsem, že ti divoši mají prazvláštní choutky. Chlapce,
koně, ovce...“
„Před khalem Drogem se o ničem takovém raději nezmiňuj,“ poradil mu Illyrio.
Fialové oči jejího bratra se zaleskly hněvem. „Považuješ mne snad za blázna?“
Magistr se mírně uklonil. „Považuji tě za krále. Králové postrádají obezřetnost obyčejného lidu. Pokud
jsem tě urazil, přijmi moji omluvu.“ Odvrátil se a zatleskal rukama na svoje nosiče.
Když se v Illyriově důmyslně zdobeném palankýnu vydali na cestu, ulice Pentosu byly hrobově temné.
Dva sluhové běželi před nimi, aby jim svítili na cestu, drželi v rukou bohatě zdobené olejové lampy
s tabulkami ze světle modrého skla, zatímco tucet silných mužů nesl na ramennou tyče nosítek. Uvnitř za
zataženými závěsy bylo horko a těsno. Dany pod Illyriovými těžkými parfémy cítila pach jeho bledého těla.
Její bratr, rozvalený na polštářích vedle ni, si toho nevšímal. Jeho mysl bloumala daleko za úzkým
mořem. „Nebudeme potřebovat celý jeho khalasar,“ řekl. Jeho prsty si hrály s jilcem půjčeného meče,
třebaže Dany věděla, že ve skutečnosti s mečem nikdy nebojoval. „Deset tisíc jich bude stačit. Ano, dokážu
smést Sedm království s deseti tisíci dothrackými bojovníky. Říše povstane za svého pravoplatného krále.
Tyrell, Redwyne, Darry, Greyjoy, žádný z nich nemá Uchvatitele o nic víc v lásce než já. Dornové hoří
touhou pomstít princeznu Eliu a její děti. A obyčejní lidé půjdou s námi. Budou provolávat slávu svému
králi.“ Rozdychtěně pohlédl na Illyria. „Budou, že ano?“
„Je to tvůj lid a tvůj lid tě miluje,“ odpověděl magistr Illyrio přívětivě. „V pevnostech po celé říši muži
tajně připíjejí na tvoje zdraví, zatímco ženy šijí zástavy s drakem a schovávají je na den tvého návratu
zpoza moře.“ Mocně pokrčil rameny. „Alespoň tak to říkají moji zvědové.“
Dany neměla žádné zvědy, žádný způsob, jak by se mohla dozvědět, co dělá nebo si myslí kdokoli tam
za úzkým mořem, ale nevěřila Illyriovým sladkým slovům a nevěřila vůbec ničemu, co se Illyria týkalo.
Její bratr však dychtivé pokyvoval hlavou. „Zabiju Uchvatitele svou vlastní rukou,“ sliboval, on, který
nikdy nikoho nezabil, „tak jako on zabil mého bratra Rhaegara. A Lannistera, Králokata, toho zabiju taky,
za to, co udělal mému otci.“
„To by bylo velmi příhodné,“ řekl magistr Illyrio. Dany si všimla sotva postřehnutelného náznaku
úsměvu hrajícího kolem jeho plných rtů, ale její bratr to neviděl. S přikývnutím odhrnul závěs a zahleděl se
do noci venku a Dany věděla, že v duchu už zas bojuje bitvu na Trojzubci.
Devítivěžové sídlo khala Droga stálo vedle vod zálivu, jeho vysoké cihlové stěny byly porostlé bledým
břečťanem. Illyrio jim řekl. že khal je dostal do vlastnictví od magistrů Pentosu. Svobodná města byla k
dothrackým pánům vždycky štědrá. „Není to proto, že bychom se těch barbarů báli,“ vysvětloval Illyrio s
úsměvem. „Pán Světla ochrání zdi našeho města proti milionu Dothraků, či to alespoň rudí kněží slibují..., a
přesto, proč spoléhat na náhodu, když jejich přátelství lze koupit tak levně?“
Nosiči s jejich palankýnem zastavili u brány, kde jeden ze správců domu prudce roztáhl závěsy. Měl
měděnou kůži a tmavé mandlové oči Dothraků, ale jeho obličej byl bez vousů a na hlavě měl špičatou
bronzovou čepičku Neposkvrněných. Prohlížel si je kamenným pohledem. Magistr Illyrio k němu zabručel
cosi v drsné dothracké řeči; strážný stejným jazykem odpověděl a mávnutím ruky je poslal přes bránu.
Dany si všimla, že ruka jejího bratra se těsně sevřela kolem jílce jeho vypůjčeného meče. Vypadal téměř
stejně vystrašeně, jako se cítila sama. „Drzý eunuch,“ zamumlal Viserys, když byl jejich palankýn nesen
vzhůru směrem k domu.
Slova magistra Illyria byla med sám. „Na dnešní slavnosti budou mnozí význační muži. Takoví lidé
mají nepřátele. Khal musí svoje hosty chránit, a tebe mezi nimi především, Tvoje Výsosti. Uchvatitel by za
tvoji hlavu nepochybně štědře zaplatil.“
„Ach, ano,“ řekl Viserys zamračeně. „Pokouší se o to, Illyrio, to mi věř. Najal si hrdlořezy, aby nás
sledovali všude, kam jdeme. Jsem poslední drak a on nebude pokojně spát, dokud já budu naživu.“
Muži s nosítky zpomalili a zastavili se. Závěsy byly roztaženy a k Daenerys natáhl ruku otrok, aby jí
pomohl vystoupit ven. Všimla si, že jeho obojek je z obyčejného bronzu. Její bratr ji následoval, s rukou
stále pevně sevřenou kolem jílce svého meče. K tomu, aby sundali na zem magistra Illyria, bylo zapotřebí
dvou mužů.
Vzduch uvnitř domu byl těžký vůněmi koření, kadidla, sladkých citronů a skořice. Byli provedeni
vstupní halou, kde mozaika z barevných sklíček znázorňovala Zkázu Valyrie. V černých železných
lampách podél stěn hořel olej. Pod vstupním obloukem z proplétajícího se kamenného listoví eunuch
oznámil jejich příchod. „Viserys z rodu Targaryenů, třetí svého jména,“ prozpěvoval vysokým, sladkým
hlasem, „král Andalů a Rhoynů a Prvních lidí, pán Sedmi království a ochránce říše. Jeho sestra Daenerys
za bouře zrozená, princezna Dračího kamene. Jeho ctěný hostitel, Illyrio Mopatis, magistr svobodného
města Pentosu.“
Prošli kolem eunucha na nádvoří se sloupy porostlými bledým břečťanem. Měsíční světlo pomalovalo
listy odstíny slonoviny a stříbra, Drogovi hosté se procházeli mezi nimi. Mnozí byli dothračtí velmožové,
obrovití muži s hnědorudou kůži, s převislými kníry spoutanými kovovými prstenci a s černými vlasy,
naolejovanými, spletenými do copů a ověšenými zvonečky. A přesto se mezi nimi pohybovali najatí
vrahové a prodejní žoldnéři z Pentosu, Myru a Tyroše, rudý kněz dokonce ještě objemnější než Illyrio,
zarostlí muži z přístavu Ibben a urození pánové z Letních ostrovů, s kůží černou jako leštěný eben.
Daenerys si je všechny prohlížela s údivem... a s náhlým záchvěvem strachu si uvědomila, že je mezi nimi
jedinou ženou.
Illyrio k nim šeptal. „Tamti tři jsou Drogovi pokrevní jezdci,“ říkal. „Tamhle u sloupu stojí khal Moro
se svým synem Rhogorem. Ten muž se zelenou bradou je bratrem archona z Tyroše a muž za ním je ser
Jorah Mormont.“
To poslední jméno upoutalo Daenerysinu pozornost. „Rytíř?“
„Nic menšího.“ V Illyriově žlutém vousu se zableskly zuby v úsměvu. „Pomazaný sedmi oleji
samotným nejvyšším septonem.“
„Co ten tady dělá?“
„Uchvatitel chtěl jeho hlavu,“ řekl jim Illyrio. „Kvůli jakési nicotné urážce. Mormont prodal pár pytláků
tyrošskému otrokáři, místo aby je odevzdal Noční hlídce. Absurdní zákon. Člověk by měl mít právo dělat si
se svými nevolníky, cokoli se mu zlíbí.”
„Rád bych si se serem Jorahem promluvil, než dnešní noc skončí,“ řekl její bratr. Dany zjistila, že si
rytíře zvědavě prohlíží. Byl to již starší muž, po čtyřicítce a plešatějící, ale stále silný a urostlý. Místo
hedvábí a bavlny byl oděný ve vlně a kůžích. Na jeho tunice temně zelené barvy byla vyšita podobizna
černého medvěda stojícího na zadních.
Stále se dívala na toho podivného muže z domoviny, kterou nikdy nepoznala, když magistr Illyrio
položil svoji vlhkou dlaň na její holé rameno. „Tamhle, drahá princezno,“ zašeptal, „to je khal sám.“
Dany by nejraději utekla a někam se schovala, ale její bratr se na ni díval, a ona věděla, že pokud se mu
znelíbí, probudí draka jeho hněvu. Opatrně se otočila a pohlédla na muže, o kterém Viserys doufal, že se
mu zaslíbí, než noc skončí.
Pomyslela si, že mladičká otrokyně zas tolik nepřeháněla. Khal Drogo byl o hlavu větší než ten nejvyšší
muž v místnosti, a přesto jako by na chodidlech tančil, jako panter v Illyriově zvěřinci. Byl mladší, než si
myslela, ne víc než třicetiletý. Jeho pokožka měla barvu leštěné mědi a jeho husté kníry byly svázané
zlatými a bronzovými prstenci.
„Musím jít a vyjádřit mu svou pokoru,“ řekl magistr Illyrio. „Počkejte tady. Přivedu ho sem.“
Zatímco se zavalitý Illyrio sunul ke khalovi, její bratr ji vzal za paži a jeho prsty ji stiskly tak prudce, že
ji to zabolelo. „Vidíš jeho cop, drahá sestro?“
Drogův cop byl černý jako půlnoc, těžký vonnými oleji a ověšený droboučkými zvonečky, které při
každém jeho pohybu tiše cinkaly. Houpal se pod jeho pasem, dokonce pod jeho hýžděmi a jeho koneček se
dotýkal zadní části jeho stehen.
„Vidíš, jak ho má dlouhý?“ řekl Viserys. „Když jsou Dothrakové poraženi v boji, na znamení potupy je
jim uříznut cop, aby se svět dozvěděl o jejich hanbě. Khal Drogo v bitvě nikdy neprohrál. Je to nový Aegon
Dračí pán a ty se staneš jeho královnou.“
Dany pohlédla na khala Droga. Jeho obličej byl tvrdý a krutý, jeho oči chladné a temné jako onyx. Její
bratr jí občas ubližoval, když v něm probudila draka, ale nikdy z něj nebyla tak vyděšená jako teď z tohoto
muže. „Já nechci být jeho královnou,“ slyšela sama sebe říkat tichým, tenkým hlasem. „Prosím, prosím,
Viserysi, já ho nechci, já chci jít domů.“
„Domů?“ Nadále k ní mluvil tichým hlasem, ale ona v jeho tónu rozpoznala hněv. „Jak můžeme jít
domů, drahá sestro? Náš domov nám přece vzali!“ Odtáhl ji do stínu, aby na ně neviděli, a jeho prsty se
zaryly do její pokožky. „Jak můžeme jít domů?“ opakoval a mínil tím Královo přístaviště, Dračí kámen a
říši, o kterou přišli.
Dany měla na mysli jenom jejich pokoje v Illyriově domě, zajisté ne skutečný domov, třebaže jediný,
který kdy měli, ale její bratr o tom nechtěl ani slyšet. Tam jeho domov nebyl. Dokonce ani velký dům s
červenými dveřmi pro něj nebyl domovem. Jeho prsty se zarývaly stále hlouběji do její paže, vyžadovaly
odpověď. „Já nevím...“ řekla nakonec zlomeným hlasem. Oči se jí naplnily slzami.
„Já ale vím,“ řekl ostře. „Domů se vrátíme s armádou, drahá sestřičko. S armádou khala Droga, tak
půjdeme domů. A ty se za něho kvůli tomu musíš provdat a musíš s ním léhat.“ Usmál se na ni. „Nechal
bych s tebou souložit celou jeho armádu, kdyby to bylo zapotřebí, sestřičko, všech čtyřicet tisíc mužů a
taky jejich koně, kdyby to bylo nutné k tomu, abych dostal svoje vojsko. Buď ráda, že to bude jen Drogo.
Časem se možná naučíš mít ho ráda. Teď si osuš oči. Illyrio ho vede k nám a on tě nesmí vidět plakat.“
Dany se otočila a uviděla, že to je pravda. Magistr Illyrio, samý úsměv a poklona, vedl khala Droga na
místo, kde stáli. Hřbetem ruky si otřela slzy, které nestačily stéci.
„Usmívej se,“ zašeptal Viserys nervózně a jeho ruka klesla k jílci jeho meče. „A postav se rovně. Ať
vidí, že už máš prsa. Bohové vědí, že jinak toho zatím máš poskrovnu.“
Daenerys se usmála a napřímila se.