CATELYN

Když nad Údolím Arryn vyšlo slunce, východní obloha měla barvu bledých růží a zlata. Catelyn
Stark, s rukama položenýma na jemně tesaném kameni balustrády před jejím oknem, se dívala, jak se světlo
rozlévá. Úsvit se plazil přes pole a lesy a svět pod ní se měnil z černi v tmavou modř a zeleň. Z Alyssiných
slz, tam kde přízračné vody přepadávaly dolů přes rameno hory, aby započaly svůj dlouhý pád po stěně
Obrova kopí, se zvedaly bílé mlhy. Catelyn na obličeji cítila slabý dotek spršky vodní tříště.
Alyssa Arryn viděla, jak popravují jejího manžela, její bratry a všechny její děti, a přesto za svého
života neuronila jedinou slzu. A tak se po její smrti bohové uradili, že nebude mít klidu, dokud slzy jejího
pláče nezavodní černou zemi v Údolí, kde byli pohřbeni ti, které milovala. Alyssa byla mrtvá již šest tisíc
let, ale ani kapka přívalu vod nikdy nedosáhla dna doliny hluboko pod vrcholem hory. Catelyn si říkala, jak
velký bude vodopád z jejích slz, až sama zemře. „Pokračuj,“ řekla.
„Králokat zůstal v Casterlyově skále,“ odpověděl ser Rodrik Cassel stojící v místnosti za ní. „Tvůj bratr
píše, že tam poslal jezdce a požadoval, aby lord Tywin veřejně oznámil svoje úmysly, ale nedostal žádnou
odpověď. Edmure nařídil lordu Vancemu a lordu Piperovi střežit průsmyk pod Zlatým zubem. Přísahá ti, že
nedovolí, aby na území Tullyů vstoupila jediná noha, aniž by ji předtím nesmáčel krví Lannisterů.“
Catelyn se odvrátila od vycházejícího slunce. Jeho krása pramálo pozvedla její náladu; měla pocit, že je
kruté, aby den začínal tak nádherně a končil tak ošklivě, jak sliboval ten dnešní. „Edmure poslal jezdce a
přísahal,“ řekla, „jenomže Edmure není pánem Řekotočí. Co můj otec?“
„Ve zprávě nebylo o lordu Hosterovi ani zmínky, moje paní,“ Ser Rodrik se zatahal za svoje licousy.
Zatímco se zotavoval ze svých zranění, narostly mu bílé jako sníh a rozježené jako trnitý keř; vypadal nyní
téměř stejně jako předtím.
„Můj otec by nesvěřil obranu Řekotočí Edmurovi, pokud by sám nebyl vážně nemocen,“ řekla ustaraně.
„Měli jste mě probudit ihned, jakmile pták přiletěl.”
„Mistr Colemon mi sdělil, prý tvoje sestra si myslí, že bude lépe ponechat tě spát.“
„Měli jste mne vzbudit,“ trvala na svém.
„Mistr říká, že tvoje sestra má v úmyslu promluvit si s tebou po souboji,“ řekl ser Rodrik.
„To znamená, že nadále má v úmyslu uspořádat tu frašku?“
Catelyn se zamračila. „Trpaslík na ni hrál jako na řadu fléten, ale ona je tak hluchá, že tu melodii vůbec
neslyší. Cokoli se dnes dopoledne stane, sere Rodriku, je nejvyšší čas, abychom odsud odjeli. Moje místo je
na Zimohradu s mými syny. Pokud už jsi dost silný, abys mohl cestovat, požádám Lysu o doprovod, aby
nás převedli do Města racků. Odtamtud můžeme pokračovat dál lodí.“
„Další loď?“ Ser Rodrik maličko zezelenal, ale podařilo se mu neroztřást se. „Jak poroučíš, moje paní.”
Starý rytíř vyšel ven, aby počkal přede dveřmi, zatímco Catelyn zavolala služebné, které jí přidělila
Lysa. Když ji oblékaly, říkala si, že kdyby se svou sestrou promluvila ještě před soubojem, možná by si to
Lysa rozmyslela. Lysina rozhodnutí se měnila s jejími náladami a její nálady se měnily hodinu od hodiny.
Plachá dívka, kterou znala v Řekotočí, vyrostla v ženu, která byla střídavě hrdá, krutá, zasněná,
bezstarostná, vystrašená, umíněná, domýšlivá a především nestálá.
Když jim ten její odpudivý žalářník přišel oznámit, že Tyrion Lannister chce učinit doznání, Catelyn na
Lysu naléhala, aby před ně trpaslíka dala předvést soukromě, ale Lysa ne, nedala jinak, než že z toho musí
udělat představení pro polovinu Údolí. A teď tohle...
„Lannister je mým vězněm,“ řekla seru Rodrikovi, když sestupovali po schodišti z věže a kráčeli
chladnými bílými síněmi Orlího hnízda. Catelyn na sobě měla prostý oděv z šedé vlněné látky, ozdobený
pouze stříbrným opaskem. „Mojí sestře je to třeba připomenout.“
U dveří do Lysiných komnat se srazili s jejím strýcem, který se z nich nadurděně vyřítil ven. „Taky se
jdete podívat na tu slavnost bláznů?“ vyštěkl ser Brynden. „Nejraději bych ti řekl, abys svojí sestře
v políčkovala alespoň krapet rozumu, kdyby to mělo být k něčemu dobré, ale obávám se, že by sis jen
nadělala modřiny na ruce.“
„Přiletěl pták z Řekotočí,“ začala Catelyn, „s dopisem od Edmura...“
„Já vím, dítě.“ Černá ryba, kterou měl sepnutý svůj plášť, byla Bryndenovým jediným ústupkem
ozdobnosti. „Musel jsem se to dozvědět od mistra Colemona. Žádal jsem tvoji sestru, aby mi dovolila vzít
si tisíc udatných mužů a odjet s nimi co nejrychleji do Řekotočí. Víš, co mi na to řekla? Údolí si nemůže
dovolit uvolnit ani jednoho muže, natožpak tisíc, strýče, řekla. Jsi Rytířem brány. Tvoje místo je tady.“
Otevřenými dveřmi za nimi k nim dolehl zvuk dětského smíchu a její strýc se zamračeně ohlédl přes
rameno. „Nu a já jsem jí na to řekl, že si zpropadeně může najít jiného Rytíře brány. Černá ryba, nebo ne,
stále jsem Tully. Před setměním vyrazím do Řekotočí.”
Catelyn nedokázala skrývat svoje překvapení. „Sám? Stejně dobře jako já víš, že na horské cestě
samotný nikdy nemůžeš přežít. Ser Rodrik a já se vracíme do Zimohradu. Pojeď s námi, strýče. Dám ti
tvých tisíc mužů. Řekotočí nebude bojovat samo.“
Brynden se na okamžik zamyslel, pak rozhodně přikývl. „Jak pravíš. Domů je to dlouhá cesta, ale já se
tam musím dostat. Počkám na tebe dole.“ Ráznou chůzí odkráčel pryč, s pláštěm vlnícím se za ním.
Catelyn si vyměnila pohled se serem Rodrikem. Dveřmi prošli za vysokého, dráždivého zvuku dětského
chichotání.
Lysiny komnaty se otevíraly do malé zahrady, kruhu hlíny a trávy, osázeného modrými květinami a na
všech stranách lemovaného vysokými bílými věžemi. Stavitelé měli v úmyslu pojmout ji jako boží háj, ale
Orlí hnízdo stálo na tvrdé skále a bez ohledu na to, kolik hlíny bylo nahoru vytaženo z Údolí, nikdy se jim
nepodařilo přimět tam zakořenit čarostrom. A tak tam majitelé Orlího hnízda zasadili trávu a mezi nízké
kvetoucí keře rozestavěli sochy. Právě tam se dva bojovníci měli utkat, aby vložili životy svoje i Tyriona
Lannistera do rukou bohů.
Lysa, čerstvě vykoupaná a oděná v krémovém sametu s náhrdelníkem ze safírů a měsíčních kamenů
kolem svého mléčně bílého hrdla, měla panstvo sezvané na terase, z níž byl výhled na dějiště souboje, a
byla obklopená svými rytíři, vazaly a pány urozenými i nízkého původu. Většina z nich stále doufala, že se
s ní ožení, budou s ní léhat a vládnout po jejím boku Údolí Arryn. Podle toho, co viděla během svého
pobytu v Orlím hnízdě, Catelyn jim dávala pramálo naděje.
Nad zahradou bylo vztyčeno dřevěné pódium, na kterém stál Robertův trůn; tam seděl pán Orlího
hnízda, chichotal se a tleskal rukama, zatímco hrbatý loutkář v modrobílém šaškovském oděvu nutil dva
dřevěné rytíře bušit a sekat jeden do druhého. Sluhové roznesli mísy se zmrzlinou a košíky plné ostružin a
hosté popíjeli sladké, pomerančem navoněné víno z rytinami zdobených stříbrných pohárů. Brynden to
nazval slavností bláznů, a nebylo divu.
Na druhém konci terasy se Lysa hlasitě smála nějakému vtipu lorda Huntera a uždibovala ostružiny
z hrotu dýky sera Lyna Corbraye. Byli to nápadníci, kteří na žebříčku Lysiny náklonnosti stáli na
nejvyšších příčkách... alespoň dnes. Catelyn by se musela velmi obtížně rozhodovat, kdyby měla říci, který
z mužů je jako nápadník nešťastnější volbou. Eon Hunter byl dokonce ještě starší, než byl Jon Arryn,
napolo zmrzačený dnou a proklatý třemi věčně se svářícími syny, z nichž jeden byl hrabivější než druhý.
Ser Lyn představoval jiný druh pošetilosti; štíhlý a pohledný, dědic starého, třebaže zbídačeného rodu, ale
domýšlivý, lehkomyslný, horkokrevný... a, jak se šeptalo, notoricky se nezajímající o intimní ženské
půvaby.
Když Lysa spatřila Catelyn, uvítala ji sesterským objetím a vlhkým polibkem na tvář. „Není to půvabné
ráno? Bohové se na nás usmívají. Vezmi si pohár vína, drahá sestro. Lord Hunter byl natolik laskavý, že
pro ně poslal do svých vlastních sklepů.“
„Děkuji, nechci. Lyso, musíme si spolu pohovořit.“
„Později,“ slíbila jí sestra, která se od ní již začínala odvracet.
„Teď.“ Catelyn promluvila hlasitěji, než měla v úmyslu. Muži se začínali otáčet jejím směrem, aby se
podívali, co se děje. „Lyso, přece v tomhle šílenství nemíníš pokračovat. Živý má Skřet cenu, mrtvý bude
dobrý jen pro vrány. A pokud jeho bojovník zvítězí -“
„To sotva, moje paní,“ ujistil ji lord Hunter, poklepávaje jí na rameno rukou plnou jaterních skvrn. „Ser
Vardis je chrabrý bojovník. Udělá s tím žoldákem krátký konec.“
„Skutečně, můj pane?“ opáčila Catelyn chladně. „To jsem zvědavá.“ Viděla Bronna bojovat na horské
cestě; nebylo náhodou, že přežil, zatímco ostatní muži padli. Pohyboval se jako panter a ten jeho ošklivý
meč jako by byl součástí jeho ruky.
Lysini nápadníci se kolem nich shromáždili jako včely kolem květu. „Ženy těmto věcem moc
nerozumějí,“ řekl ser Morton Waynwood. „Ser Vardis je rytíř, drahá paní. Ten druhý, nu, takoví jako on
jsou všichni v srdci zbabělci. Užiteční v bitvě, s tisícovkami spolubojovníků kolem sebe, ale postav je do
boje samotné a veškerá odvaha z nich vyprchá.“
„Dejme tomu, že máš pravdu,“ řekla Catelyn se zdvořilostí, ke které se musela nutit. „Co získáme
trpaslíkovou smrtí? Myslíš, že Jaimemu bude záležet na tom, zda jeho bratr měl řádný soud, než jsme ho
svrhli z hory?“
„Setněte tomu muži hlavu,“ navrhl ser Lyn Corbray. „Až ji Králokat dostane na tácu, bude to pro něj
varováním.“
Lysa netrpělivě potřásla svými do pasu dlouhými zlatohnědými vlasy. „Lord Robert ho chce vidět
letět,“ řekla, jako by to celou záležitost mělo vyřešit. „A Skřet může dávat vinu jen sám sobě. To on přece
vyžadoval boží soud.“
„Lady Lysa neměla žádný čestný způsob, jak mu to odmítnout, dokonce i když si to přála,“ poznamenal
lord Hunter těžkopádně.
Ignorujíc je všechny, Catelyn se znovu otočila ke své sestře a kladouc důraz na každé slovo, řekla jí:
„Připomínám ti, že Tyrion Lannister je mým vězněm.“
„A já připomínám tobě, že trpaslík zavraždil mého manžela!“ Její hlas zesílil. „Otrávil pobočníka krále
a ponechal moje sladké dítě bez otce a já ho za to teď chci vidět pykat!“ Otočila se, její sukně zavířily
kolem ní a Lysa odchvátala pryč přes terasu. Ser Lyn, ser Morton a ostatní nápadníci se Catelyn omluvili
chladnými pokývnutími a jeden jako druhý se odtrousili za ní.
„Myslíš, že to skutečně udělal?“ zeptal se jí ser Rodrik tiše, když znovu byli sami. „Chci říct, zda
zavraždil lorda Jona? Skřet to stále popírá a to velmi zaníceně...“
„Věřím, že lorda Arryna zavraždili Lannisterové,“ odpověděla Catelyn, „ale zda to byl Tyrion nebo ser
Jaime nebo královna nebo všichni dohromady, to říct nemohu.“ V dopise, který poslala do Zimohradu,
Lysa jmenovala Cersei, ale nyní si byla jistá, že vrahem je Tyrion... možná proto, že ho měla na svém
hradě, zatímco královna byla v bezpečí za zdmi Rudé bašty, stovky lig na jihu. Catelyn si téměř přála, aby
sestřin dopis tehdy byla spálila, ještě předtím, než si ho vůbec přečetla.
Ser Rodrik se zatahal za svoje licousy. „Inu... mohla by to být trpaslíkova práce, to ano. Nebo Cerseina.
Říká se, že jed je ženskou zbraní, ráčíš-li prominout, moje paní, Králokat, nevím... Nemám toho muže
zrovna v lásce, ale ten mezi takové nepatří. Příliš se kochá pohledem na krev a na ten svůj zlatý meč. Byl to
vůbec jed, moje paní?“
Catelyn se s nepříjemným pocitem zamračila. „Jak jinak by to mohlo vypadat jako přirozená smrt?“
Lord Robert za ní vyjekl potěšením, když jeden z loutkových rytířů přesekl toho druhého vpůli a na terasu
se vyvalil oblak rezavých pilin. Pohlédla na svého synovce a povzdechla si. „Ten chlapec vůbec nemá
disciplínu. Nikdy nebude dost silný, aby mohl vládnout, pokud jej zavčas neodeberou jeho matce.“
„Jeho otec by s tebou souhlasil,“ řekl hlas u jejího lokte. Otočila se a spatřila mistra Colemona
s pohárem vína v ruce. „Víš, měl v úmyslu poslat chlapce do Dračího kamene, do pěstounské péče... och,
ale já mluvím, aniž bych dostal slovo.“ Ohryzek na jeho krku pod mistrovým volným náhrdelníkem se
úzkostlivě zhoupl. „Obávám se, že jsem vypil příliš mnoho toho vynikajícího vína lorda Huntera.
Pomyšlení na krveprolití mne činí poněkud nervózním...“
„Mýlíš se, mistře,“ řekla Catelyn. „Byla to Casterlyova skála, kam ho chtěli poslat, ne Dračí kámen, a
tyto přípravy byly konány až po pobočníkově smrti, bez souhlasu mojí sestry.“
Mistrova hlava na konci jeho dlouhého krku sebou škubla tak mocně, jako by sám byl loutkou. „Ne,
prosím o prominutí, moje paní, ale byl to lord Jon, kdo -“
Nad jejich hlavami hlasitě zazvonil zvonec. Urození pánové i služebnictvo, všichni ustali v tom, co
právě dělali, a pospíchali k balustrádě. Dva strážní v nebesky modrých pláštích přivedli do zahrady pod
nimi Tyriona Lannistera. Zavalitý septon Orlího hnízda jej odvedl do středu zahrady, k plačící ženě
vytesané z žilkovaného modrého mramoru, která nepochybně měla být Alyssou.
„Ošklivý malý člověk,“ řekl lord Robert a zahihňal se. „Matko, mohu ho přinutit letět? Chci ho vidět
letět.“
„Později, moje sladké dítě,“ slíbila mu Lysa.
„Nejdříve soud,“ poznamenal ser Lyn Corbray, „pak poprava.“
O okamžik později z opačných konců do zahrady vešli oba bojovníci. Rytíře provázeli dva mladí
panoši, žoldáka zbrojnoši Orlího hnízda.
Ser Vardis byl od hlavy k patě v oceli, oděný v těžké plátové zbroji navlečené na drátěné košili a
prošívaném vatovaném kabátci. Zranitelná spojení jeho paží a hrudi chránily velké okrouhlé pláty, na
kterých byl emailem v krémové barvě a modři vyveden znak rodu Arrynů, měsíc a sokol. Plátová suknička
a stehenní šušky z překrývajících se proužků kovu pokrývaly jeho tělo od pasu do poloviny stehen, zatímco
jeho krk krylo pevné ohrdlí. Po stranách jeho přilbice vyčnívala sokolí křídla a jeho hledí mělo tvar
špičatého kovového zobanu s úzkou vodorovnou štěrbinou pro oči.
Bronn byl ve srovnání s ním oděn ve zbroji tak lehké, že vedle rytíře vypadal jako nahý. Měl na sobě
jenom košili z černého kroužkového pletiva oděnou na vařené kůži, kulatou ocelovou polopřilbu
s nánosníkem a kroužkovým závěsem přes hrdlo. Vysoké kožené boty s ocelovými holenními chrániči
poskytovaly určitou ochranu jeho nohám a k prstům rukavic měl našity kulaté plíšky z černého železa.
Přesto si Catelyn všimla, že žoldnéř je o půl dlaně vyšší než jeho sok a jeho ruce dál dosáhnou... a kromě
toho byl Bronn o patnáct let mladší, pokud měla vycházet z jejich vzhledu.
Poklekli do trávy pod plačící ženu, obličeji proti sobě, s Lannisterem mezi nimi. Septon z měkkého
plátěného měšce u svého pasu vyndal křišťálovou kouli s nesčetným množstvím vybroušených plošek.
Zvedl ji vysoko nad hlavu a světlo se rozptýlilo. Trpaslíkův obličej zalily duhy světla. Septon vysokým,
vážným, zpěvavým hlasem žádal bohy, aby shlédli dolů a stali se svědky, aby nalezli pravdu v duši tohoto
muže, aby mu darovali život a svobodu, pokud je bez viny, smrt, jestliže se provinil. Jeho hlas se odrážel
od okolních věží.
Když poslední ozvěna jeho slov odumřela, dal septon kouli zpátky do svého měšce a spěšně odkráčel,
Tyrion se naklonil na stranu, a než ho zbrojnoši stačili odvést, rychle něco pošeptal Bronnovi do ucha.
Žoldnéř se smíchem vstal a smetl si stéblo trávy z kolena.
Robert Arryn, pán Orlího hnízda a obránce Údolí, se neklidně vrtěl ve svém vyvýšeném křesle. „Kdy už
začnou bojovat?“ dožadoval se ufňukaným hlasem.
Seru Vardisovi pomohl na nohy jeden z jeho panošů. Druhý mu přinesl trojúhelníkovitý štít téměř čtyři
stopy vysoký, z těžkého dubového dřeva posázeného železnými hroty. Připnuli mu jej k levému předloktí.
Když Lysin zbrojnoš přinesl podobný štít Bronnovi, žoldnéř si odplivl a mávnutím ruky naznačil, že ho
nechce. Jeho bradu a tváře pokrývalo třídenní strniště, ale pokud se neoholil, nebylo to kvůli tomu, že by
neměl břitvu; čepel jeho meče měla nebezpečný lesk oceli, která byla obtahována brouskem každou hodinu
každého dne, dokud nebyla příliš ostrá i na pouhý dotek.
Ser Vardis zvedl ruku v železné rukavici a jeho panoš mu do ní vložil nádherný dvousečný meč. Čepel
byla zdobena rytinou znázorňující obrysy horských vrcholů pod klenbou oblohy; jeho hruška měla tvar
sokolí hlavy a ochranná mřížka byla utvářena do podoby křídel. „Nechala jsem tento meč vykovat pro sera
Jona v Králově přístavišti,“ řekla Lysa svým hostům hrdě, když sledovali sera Vardise, jak mečem zkusmo
seká do vzduchu. „Měl ho u sebe pokaždé, když dosedl na Železný trůn místo krále Roberta. Není to
nádherná věc? Napadlo mne, že bude vhodné, když náš bojovník pomstí Jonovu smrt jeho vlastním
mečem.“
Zdobený stříbrný meč byl nepochybně krásný, ale Catelyn měla pocit, že ser Vardis by se cítil
pohodlněji se svým vlastním mečem. Přesto neřekla nic; už byla z těch prázdných argumentů své sestry
unavená.
„Ať už bojují!“ vykřikl lord Robert.
Ser Vardis stanul tváří v tvář pánu Orlího hnízda a zvedl svůj meč na pozdrav. „Za Orlí hnízdo a
Údolí!“
Tyriona Lannistera posadili na terasu z druhé strany zahrady, kde byl obklopen strážemi. Právě k němu
se Bronn otočil se strohým pozdravem.
„Čekají na tvůj příkaz,“ řekla lady Lysa svému synovi.
„Bojujte!“ vykřikl chlapec, jeho ruce, jimiž tiskl opěrky křesla, se začaly třást.
Ser Vardis se otočil, zvedl do výše svůj těžký štít. Bronn se také otočil a stanul proti němu tváří. Jejich
meče zkusmo zazvonily o sebe, jednou, dvakrát. Žoldnéř o krok ustoupil. Rytíř ho hnal před sebou, se
svým těžkým štítem v ruce. Pokusil se po něm seknout, ale Bronn uskočil dozadu, těsně mimo dosah a
stříbrná čepel proťala jen vzduch. Bronn poodskočil doprava. Ser Vardis se otočil, aby ho následoval, se
svým štítem mezi nimi. Rytíř vyrazil kupředu, opatrně pokládaje chodidla na nerovnou zem. Žoldnéř před
ním ustupoval a na rtech mu přitom pohrával mírný úsměv. Ser Vardis zaútočil, sekl, ale Bronn před ním
opět uskočil, lehce přeskočil malý, mechem obrostlý kámen. Pak se žoldnéř pohnul doleva, pryč od štítu,
směrem k rytířově nechráněné straně. Ser Vardis zkusil seknout po jeho noze, ale nedosáhl na ni. Bronn
odtančil ještě dál doleva. Ser Vardis se otáčel na místě.
„Ten muž je zbabělec,“ prohlásil lord Hunter. „Stůj na místě a bojuj, sketo!“ Hlasy ostatních jako
v ozvěně vyjadřovaly stejný názor.
Catelyn pohlédla na sera Rodrika. Její zbrojmistr krátce zavrtěl hlavou. „Chce, aby ho ser Vardis honil.
Tíha brnění a štítu by unavila i toho nejsilnějšího muže.“
Téměř každý den viděla muže procvičovat se na nádvoří v šermu, zhlédla za život polovinu stovky
turnajů, ale toto bylo něco docela jiného a děsivějšího: byl to tanec, kde ten nejmenší chybný krok
znamenal smrt. Zatímco se dívala, Catelyn vytanula na mysli vzpomínka na jiný souboj v jiném čase, tak
živá, jako by se to událo včera.
Utkali se spolu na dolním nádvoří Řekotočí. Když Brandon viděl, že Petyr má jenom přilbici a pancíř na
drátěné košili, sundal si většinu svého brnění, Petyr ji prosil o dárek, který by u sebe mohl mít, ale ona jeho
žádost odmítla. Její otec ji zaslíbil Brandonu Starkovi, a tak svůj dar dala jemu, bledě modrý šátek, na který
vyšila skákajícího pstruha Řekotočí. Když mu ho tiskla do dlaně, prosila ho: „Je to jenom bláznivý chlapec,
ale mám ho ráda jako svého bratra. Zarmoutilo by mne, kdybych ho viděla zemřít.“ Její snoubenec na ni
pohlédl chladnýma šedýma očima Starka a slíbil ji, že život chlapce, kterého měla ráda, ušetří.
Boj skončil téměř tak brzy, jako začal, Brandon byl urostlým mužem. Hnal Malíčka celou cestu přes
nádvoří a dolů ke schodišti vedoucímu k řece a na každém kroku ho zasypával deštěm oceli, dokud chlapec
nevrávoral a nekrvácel z tuctu ran. „Vzdej se!“ volal na něho nejednou, ale Petyr vždycky jenom zavrtěl
hlavou a bojoval dál. Když na jejich kotníky začala dorážet řeka, Brandon souboj ukončil, brutálním
výpadem, který proťal Petyrovo drátěné pletivo a kůži a zajel do měkkého masa pod žebry, tak hluboko, že
Catelyn si byla jistá, že rána je smrtelná. Když padal, pohlédl na ni a zasténal: „Cat!“ Mezi jeho prsty
v kroužkové rukavici se začala řinout krev. Myslela si, že už na to zapomněla.
To bylo naposledy, co viděla jeho obličej... až do dne, kdy ji před něj přivedli v Králově přístavišti.
Čtrnáct dní uplynulo, než byl Malíček dost silný na to, aby mohl z Řekotočí odejít, ale její otec jí
zakázal navštěvovat ho ve věži, kde ležel na loži. Lysa pomáhala jejich mistrovi starat se o něj; byla v těch
dnech hodnější a plašší, Edmure ho také navštívil, ale Petyr ho poslal pryč. Její bratr byl při souboji
Brandonovým panošem a Malíček mu to nezapomněl. Jakmile byl dost silný, aby se mohl pohybovat, lord
Hoster Tully poslal Petyra Baeliše v zavřených nosítkách pryč, aby pokračoval v léčení na Prstech, na
větrem ošlehávaném skalnatém výběžku, kde se narodil. Zvonivý třeskot oceli vrátil Catelyn zpět do
přítomnosti. Ser Vardis tvrdě útočil na Bronna, hnal ho před sebou se svým štítem a mečem. Žoldnéř
ustupoval dozadu, odrážel každý výpad, zlehka překračoval kameny a kořeny, jeho oči nikdy neopouštěly
jeho soka. Catelyn viděla, že je rychlejší; rytířův meč nikdy nestačil dopadnout tak, aby ho zasáhl, ale jeho
vlastní ošklivý šedivý meč odštípl kousek z ramenního plátu sera Vardise.
Krátký divoký střet skončil tak rychle, jako začal, když Bronn ustoupil stranou a vklouzl za sochu
plačící ženy. Ser Vardis učinil výpad z místa, kde stál a odsekl přitom jiskru bílého mramoru z Alyssyna
stehna.
„Oni se nebijí dobře, matko,“ stěžoval si pán Orlího hnízda. „Chci, aby spolu bojovali.“
„Budou, moje sladké dítě,“ chlácholila ho matka. „Ten žoldák před ním nemůže utíkat celý den.“
Někteří z pánů na Lysině terase pronášeli ironické vtipy a poznámky a dolévali si poháry vínem, ale
Tyrionovy různobarevné oči pozorovaly tanec bojovníků z druhého konce zahrady, jako by na světě
neexistovalo nic jiného.
Bronn prudce vyběhl zpoza sochy, stále přitom mířil doleva, a svíraje meč oběma rukama, sekl jím po
rytířově nechráněné pravé straně. Ser Vardis jeho výpad odrazil, ale nepříliš šikovně, a žoldákova čepel
vyjela vzhůru proti jeho hlavě. Ozvalo se zazvonění kovu o kov a jedno sokolí křídlo s praskotem odpadlo
na zem. Ser Vardis udělal půlkrok dozadu, aby se bránil, a zvedl svůj štít. Bronnův meč narazil na dřevěnou
přepážku a ze štítu odlétly třísky. Žoldnéř znovu uskočil doleva, pryč od štítu a zasáhl sera Vardise do
břicha. Ostrá hrana jeho meče zanechala zřetelnou sečnou ránu tam, kde se zakousla do rytířova plátu.
Ser Vardis udělal úkrok dopředu a v divokém oblouku mávl svým stříbrným mečem dolů. Bronn jej
odrazil a odtančil stranou. Rytíř narazil do plačící ženy, rozhoupal ji na jejím podstavci. Zapotácel se a
ustoupil dozadu. Jeho hlava se otáčela na tu stranu a na druhou, když marně hledal svého protivníka.
Štěrbina hledí jeho vidění značně omezovala.
„Za tebou, sere!“ vykřikl lord Hunter. Příliš pozdě. Bronn sekl svým mečem dolů oběma rukama a
zasáhl sera Vardise do lokte ruky, ve které držel meč. Jeden z tenkých překládaných plátů, které chránily
kloub, pukl. Rytíř zasténal, otočil se, zvedl svou zbraň vzhůru. Tentokrát Bronn zůstal stát na místě. Meče
se rozletěly proti sobě a jejich ocelová píseň vyplnila zahradu a zazvonila kolem bílých věží Orlího hnízda.
„Ser Vardis je zraněný,“ řekl ser Rodrik vážným hlasem.
Catelyn nebylo třeba to říkat; měla oči, viděla jasný pramínek krve stékající po rytířově předloktí, vlhko
uvnitř loketního spojení zbroje. Každé jeho odražení nyní bylo pomalejší a o něco níž vedené než to
předchozí. Ser Vardis se k nepříteli natočil bokem, pokusil se využít svůj štít, aby se jím bránil, ale Bronn
proklouzl kolem něho, rychlý jako kočka. Žoldnéř jako by každým okamžikem byl silnější. Jeho výpady
nyní zanechávaly svoje stopy. Po celém rytířově brnění se leskly hluboké seky, na jeho pravém stehně, na
zobanovitém hledí, křížily se na jeho hrudním plátu, jeden dlouhý byl na přední části jeho ohrdlí. Kruhový
plát s měsícem a sokolem na pravém rameni byl rozštípnutý vpůli, visel tam připevněný jenom řemínkem.
Slyšeli rytířův namáhavý dech, prostupující vzduchovými otvory jeho hledí.
Třebaže byli zaslepeni svou arogancí, dokonce i rytíři a lordi Údolí viděli, co se tam dole pod nimi děje,
ale její sestra jako by to neviděla. „Už toho mám dost, sere Vardisi!“ zavolala lady Lysa dolů. „Skoncuj to
s ním, moje děťátko je z toho unavené.“
Od sera Vardise bylo smutné, že tak věrně plnil příkazy své paní, až do posledních chvil. V jednom
okamžiku vrávoral dozadu, napolo skrčený pod svým zjizveným štítem; v dalším vyrazil. Náhlý býčí výpad
připravil Bronna o rovnováhu. Ser Vardis se na něj řítil dál, až udeřil okrajem svého štítu do žoldnéřova
obličeje. Bronn téměř, téměř, ztratil půdu pod nohama... zapotácel se, přeskočil kámen a zachytil se plačící
ženy, aby nespadl. Ser Vardis odhodil svůj štít stranou, rozběhl se za ním a oběma rukama zvedl nad hlavu
svůj těžký meč. Pravou ruku měl celou krvavou od lokte až po prsty, a přesto by jeho poslední zoufalý
výpad rozsekl Bronna od krku až k pasu..., kdyby tam žoldnéř stál a přijal jej.
Jenomže Bronn uskočil dozadu. Nádherný stříbrný meč Jona Arryna se odrazil od mramorového lokte
plačící ženy a čistě se rozlomil ve třetině čepele. Bronn se zapřel ramenem do zad sochy. Větrem ošlehaná
podoba Alyssy Arryn se zakymácela, s hlasitým třeskotem spadla, srazila sera Vardise Egena a přimáčkla
ho k zemi.
Bronn byl v okamžiku u něho. Kopl do toho, co zbylo z rozseknutého ramenního chrániče, aby obnažil
zranitelné místo mezi paží a hrudním plátem. Ser Vardis ležel na boku, přišpendlený pod zlomeným torzem
plačící ženy. Catelyn slyšela rytíře sténat. Žoldnéř zvedl meč a celou svou vahou jej vrazil dolů, pod
rytířovu paži a skrze žebra. Ser Vardis Egen se zachvěl a zůstal nehybně ležet.
„Už to skončilo, matko?“ zeptal se pán Orlího hnízda.
Ne, chtěla mu říci Catelyn. Tohle je teprve začátek.
„Ano,“ odpověděla Lysa zachmuřeně, hlasem stejně chladným a mrtvým, jako byl kapitán jejích stráží.
„Uvidím teď toho malého člověka letět?“
Tyrion Lannister na druhém konci zahrady vstal. „Ne tohoto malého člověka,“ řekl. „Tento malý člověk
teď pojede dolů v koši na tuřín, děkuji vám poníženě.“
„Ty si myslíš -“ začala Lysa.
„Myslím si, že rod Arrynů si pamatuje svá vlastní slova,“ řekl Skřet. „Jak vysoko, tak čestně.“
„Slíbila jsi mi, že ho uvidím letět,“ vykřikl pán Orlího hnízda na svoji matku a začal se třást.
Obličej lady Lysy byl rudý vzteky. „Bohové shledali vhodným prohlásit ho nevinným, dítě. Nemáme
jinou možnost než dát mu svobodu.“ Zvýšila hlas. „Stráže. Odveďte lorda Lannistera a toho jeho... netvora
pryč z mých očí. Doprovoďte je ke Krvavé brané a propusťte je. Postarejte se o to, aby měli koně a zásoby
postačující k dosažení Trojzubce, a ujistěte se, že jim byly vráceny všechny jejich věci a zbraně. Na horské
cestě je budou potřebovat.“
„Na horské cestě,“ opakoval Tyrion Lannister. Lysa si dovolila malý, samolibý úsměv. Catelyn si
uvědomila, že to je jen další druh rozsudku smrti. Tyrion Lannister to musel vědět taky. Přesto trpaslík
vysekl lady Arryn urážlivou poklonu. „Jak pravíš, moje paní,“ řekl. „Myslím, že cestu znám.“