CATELYN

Moje paní, měla jsi poslat vzkaz o svém příjezdu,“ řekl jí ser Donnel Waynwood, když jejich koně
stoupali průsmykem. „Poslali bychom pro tebe doprovod. Pro tak malou skupinu, jako je tvoje, dnes není
horská cesta tak bezpečná, jako bývala kdysi.“
„O tom jsme se k našemu zármutku přesvědčili na vlastní kůži, sere Donneli,“ řekla Catelyn. Někdy
měla pocit, jako by se její srdce proměnilo v kámen; šest udatných mužů zemřelo, aby se dostala až sem, a
ona v sobě nedokázala najít ani tolik slz, aby je oplakala. Dokonce i jejich jména už jí vybledávala
v paměti. „Jezdci z klanů nás hnali dnem a nocí. Během prvního útoku jsme přišli o tři muže, o další dva ve
druhém, a Lannisterův sluha zemřel na horečku, když se mu zanítily rány, které utržil v boji. Když jsme
slyšeli přijíždět tvoje muže, byla jsem přesvědčena, že jsme najisto odsouzeni k záhubě.“
„Od té doby, co Jon Arryn zemřel, klany jsou stále troufalejší,“ řekl ser Donnel, Byl to urostlý
dvacetiletý mladík, upřímný a přátelský, se širokým nosem a čupřinou hustých hnědých vlasů. „Kdyby to
bylo na mně, poslal bych do hor stovku mužů, vykouřil bych je z jejich pevností a dal jim pořádně za
vyučenou, ale tvoje sestra to zakázala. Dokonce ani nechtěla našim rytířům povolit účast v pobočníkově
turnaji. Prý všechny svoje bojovníky potřebuje tady, aby chránili Údolí… ovšem proti čemu, tím si nikdo
není jistý. Proti stínům, říkají někteří.“ Znepokojeně na ni pohlédl, jako by si náhle uvědomil, s kým mluví.
„Doufám, že jsem neřekl nic špatného, paní. Nerad bych tě urazil.“ „Upřímná řeč mne nikdy nemůže urazit,
sere Donneli.“ Catelyn věděla, čeho se její sestra bojí. Ne stínů, ale Lannisterů, pomyslela si a ohlédla se
přitom za sebe, tam, kde vedle Bronna jel Skřet. Ti dva teď byli jedna ruka, od té doby, co Chiggen
zahynul. Malý muž byl mazanější, než si myslela. Když vjížděli do hor, byl jejím zajatcem, spoutaným a
bezmocným. Čím byl teď? Stále jejím zajatcem, ovšem jel sám, s dýkou za pasem a sekerou připevněnou
k sedlu, na sobě měl plášť ze stínokočky, který vyhrál na zpěvákovi při hře v kostky, a drátěnou košili,
kterou svlékl z mrtvého Chiggena. Z obou stran trpaslíka a zbytku její zbídačené skupiny jely dvě desítky
mužů, rytířů a zbrojnošů ve službách její sestry Lysy a malého syna Jona Arryna, a přesto na Tyrionovi
nebyl patrný sebemenší náznak strachu. Že bych se přece jen mýlila? podivila se Catelyn v duchu, a nebylo
to poprvé. Že by byl nakonec nevinen, neměl nic společného ani s Branem, ani s Jonem Arrynem, vůbec
s ničím? Pokud je opravdu bez viny, kvůli čemu to všechno dělala? Šest mužů zemřelo, jen aby ho dostali
až sem.
Rázně své pochybnosti odsunula stranou. „Až přijedeme do vaší pevnosti, byla bych ti velmi vděčná,
kdybys ke mně ihned zavolal mistra Colemona. Ser Rodrik trpí horečkou vyvolanou zraněními.“ Ba co víc,
obávala se, že statečný starý rytíř cestu nepřežije. Ke konci stěží dokázal sedět na koni a Bronn na ni
naléhal, aby ho ponechala jeho osudu, ale ona ho neposlechla. Místo toho jej přivázala do sedla a nařídila
zpěvákovi Marillionovi, aby na něj dával pozor.
Než ser Donnel odpověděl, zaváhal. „Lady Lysa mistru Colemonovi nařídila, aby ani na chvíli
neopouštěl Orlí hnízdo, kde se stará o sera Roberta,“ řekl. „O naše zraněné pečuje septon, kterého máme u
brány. Ten se na rány tvého rytíře může podívat.“
Catelyn věřila spíš v mistrovo umění než v septonovy modlitby. Už to seru Donnelovi chtěla říci, když
tu před sebou uviděla cimbuří, dlouhé hradby, vestavěné do samotných skalisek hor z obou stran cesty.
Tam, kde se průsmyk tenčil do soutěsky stěží široké na to, aby po ní mohli jet čtyři muži vedle sebe, ke
skalám lnula dvojice strážních věží, spojených krytým mostem z větrem ošlehaného šedivého kamene,
který se klenul nad cestou. Z úzkých štěrbin střílen na věži, na hradbách a na mostě je pozorovaly tiché
obličeje. Když se dostali téměř na vrchol, vyjel jim v ústrety rytíř. Jeho kůň i se zbrojí byl šedivý, ale plášť
zdobila zvlněná modř a červeň Řekotočí a jeho záhyby byly k rytířovu rameni připjaty lesklou černou
rybou ze zlata a obsidiánu. „Kdo projíždí Krvavou bránou?“ zvolal.
„Ser Donnel Waynwood a lady Catelyn Stark se svým doprovodem,“ odpověděl mladý rytíř.
Rytíř brány zvedl svoje hledí. „Říkal jsem si, že mi ta lady připadá povědomá. Jsi daleko od domova,
malá Cat.“
„Ty také, strýče,“ řekla, usmívajíc se navzdory všemu, čím prošla. Když slyšela ten drsný, přívětivý
hlas, přeneslo ji to do doby před dvaceti lety, do dnů jejího dětství.
„Můj domov je na mých zádech,“ řekl skoupě.
„Tvůj domov je v mém srdci,“ odvětila Catelyn. „Sundej si přilbici. Ráda bych znovu spatřila tvůj
obličej.“
„Obávám se, že léta jej nevylepšila,“ namítl Brynden Tully, ale když si sundal přilbici z hlavy, Catelyn
viděla, že lhal. Jeho rysy byly ostře řezané a větrem ošlehané a čas mu ukradl jeho zlatohnědé vlasy a
ponechal mu jen šedivé, ale jeho úsměv byl tentýž jako kdysi, stejně jako jeho bujné obočí, silné jako
housenky, a žertovná světýlka v jeho hlubokých modrých očích. „Ví Lysa, že přijedeš?“
„Nebyl čas poslat předem posla se vzkazem,“ odpověděla mu Catelyn. „Obávám se, že jedeme před
čelem bouře, strýčku.“ Jeden po druhém k nim dorazili ostatní.
„Můžeme vstoupit do Údolí?“ zeptal se ser Donnel, Waynwoodové si vždycky potrpěli na obřadnost.
„Ve jménu Roberta Arryna, pána Orlího hnízda, obránce Údolí a pravého strážce východu, dovoluji ti
svobodně vstoupit do Údolí a ukládám ti za povinnost střežit jeho klid,“ odpověděl ser Brynden.
„Pojeďme.“
A tak jela za ním, pod stínem Krvavé brány, kde ve Věku hrdinů tucet armád rozprášilo sebe navzájem.
Na vzdálené straně kamenné stavby se mezi horami náhle rozevíral průhled na širá pole, modrou oblohu a
zasněžené vrcholky hor, který jí vzal dech. Údolí Arryn se koupalo ve svitu ranního slunce.
Prostíralo se před nimi na zamlžený východ, do pokojné krajiny s úrodnou černozemí, širokými, líně
tekoucími řekami a stovkami malých jezer, která zářila jako zrcadla ve slunci, chráněná ze všech stran
vysokými štíty hor. Na polích tam do výše rostla pšenice, oves a ječmen, a dokonce ani ve Vysoké zahradě
nebyly dýně obrovitější a žádné ovoce sladší než právě tady. Stáli na západní straně doliny, kde horská
cesta dosahovala vrcholu ve svém posledním průsmyku a začínala klikatý sestup do nižších poloh dvě míle
hluboko pod nimi. Údolí tady bylo úzké, ne víc než půl dne jízdy napříč, a severní hory se zdály být tak
blízko, že Catelyn mohla natáhnout ruku a téměř se jich dotknout. Do výše nad nimi se tyčil rozeklaný
vrchol zvaný Obrovo kopí, hora, ke které vzhlížely dokonce i hory a jejíž vrcholek se ztrácel v mrazivých
mlhách tři a půl míle vysoko nade dnem údolí. Nad jeho masivním západním ramenem vytékal přízračný
vodopád Alyssyných slz. Dokonce i z této dálky Catelyn rozlišila lesknoucí se stříbrné vlákno, jasné proti
tmavému kameni.
Když její strýc viděl, že se zastavila, popojel se svým koněm blíž a ukázal před sebe. „Je to tamhle,
vedle Alyssyných slz. Jediné, co je vidět odsud, je občasné bílé zablesknutí, když se tam upřeně zadíváš a
slunce se správně dotkne stěn.“
Sedm věží, řekl jí Ned, jako bílé dýky vražené do břicha oblohy, tak vysoko, že když tam stojíš na
hradbách, díváš se dolů na mraky. „Jak je to odsud daleko?“ zeptala se.
„K hoře jsme schopni dostat se do setmění,“ odpověděl strýc Brynden, „ale výstup samotný nám potrvá
další den.“
Zezadu se ozval ser Rodrik Cassel. „Moje paní,“ řekl, „obávám se, že dnes již nemohu jet dál,“ Jeho
tváře pod rozcuchanými, nově vyrostlými licousy byly propadlé a vypadal tak unaveně, že Catelyn dostala
strach, aby nespadl ze svého koně.
„To bys ani neměl,“ řekla. „Udělal jsi všechno, co jsem po tobě mohla žádat a ještě stokrát víc. Můj
strýc mne po zbytek cesty na Orlí hnízdo doprovodí. Lannister musí jet se mnou, ale není důvodu, proč by
sis s ostatními nemohl odpočinout zde a nabrat nových sil.“
„Bude nám poctou přijmout je u nás jako hosty,“ řekl ser Donnel s vážnou zdvořilostí mladíka. Kromě
sera Rodrika ze skupiny, která vyjela z hostince na rozcestí, zůstali jenom Bronn, ser Willis Wode a zpěvák
Marillion.
„Moje paní,“ řekl Marillion, který popojel kupředu. „Prosím tě, abys mi dovolila činit ti společnost
během cesty na Orlí hnízdo, abych viděl konec příběhu, když už jsem byl svědkem jeho začátku.“ Hlas
toho chlapec zněl vyčerpaně, a přesto podivně odhodlaně, a měl horečnatý lesk v očích.
Catelyn zpěváka nežádala, aby se k nim připojil, to on sám se rozhodl, a jak se stalo, že cestu přežil,
když tolik statečnějších mužů leželo mrtvých a nepohřbených za nimi, to nechápala. Přesto tu byl, se
strništěm vousů na bradě, které mu téměř propůjčovaly vzhled muže. Možná mu dlužila něco za to, že se
dostal tak daleko. „Dobrá,“ souhlasila.
„Já pojedu taky,“ prohlásil Bronn.
To se jí zamlouvalo ještě méně. Věděla, že bez Bronna by Údolí nikdy nedosáhla; žoldák byl tím
nejdivočejším bojovníkem, jakého kdy viděla, a jeho meč jim pomohl prosekat si cestu do bezpečí. Ale
navzdory všemu se Catelyn ten muž nezamlouval. A viděla ho jet vedle Lannistera až příliš často, bavili se
spolu tichými hlasy a smáli se nějakým soukromým vtipům. Nejraději by ho od trpaslíka oddělila, teď a
tady, ale když už souhlasila s tím, že Marillion může na Orlí hnízdo jet s ní, nenapadal ji jediný zdvořilý
způsob, jak by stejné právo mohla upřít Bronnovi. „Jak si přeješ,“ řekla, třebaže si uvědomila, že ve
skutečnosti se jí na svolení vůbec neptal.
Ser Willis Wode zůstal se serem Rodrikem v péči septona s jemným hlasem, obskakujícím je a jejich
zranění. Svoje koně také nechali vzadu, ubohé uštvané tvory. Ser Donnel jí slíbil, že na Orlí hnízdo a do
Měsíční brány pošle ptáky se vzkazem o jejich příchodu. Ze stájí byli vyvedeni čerství koně, horské
plemeno s jistou chůzí a chundelatou srsti, a během hodiny se znovu vydali na cestu. Když započali sestup
na dno Údolí, Catelyn jela vedle svého strýce. Za nimi následoval Bronn, Tyrion Lannister, Marillion a šest
Bryndenových mužů.
Teprve když urazili třetinu cesty dolů po horské stezce a ocitli se daleko z doslechu ostatních, Brynden
Tully se k ní otočil a řekl: „Tak, dítě. Pověz mi o té svojí bouři.“
„Dítě už nejsem mnoho let, strýče,“ odvětila Catelyn, ale přesto se mu svěřila. Zabralo to víc času, než
si představovala, že to všechno potrvá, od Lysina dopisu a Branova pádu, přes vrahovu dýku a Malíčka až
k náhodě, která chtěla tomu, že se v hostinci na rozcestí setkala s Tyrionem Lannisterem.
Její strýc naslouchal v tichosti, oči zastíněné mohutným obočím, a mračil se během Catelynina povídání
stále víc. Brynden Tully vždycky věděl, jak naslouchat... Všem, kromě jejího otce. Byl bratrem lorda
Hostera, o pět let mladším, ale ti dva se spolu svářili tak dlouho, co si Catelyn pamatovala. Během jedné
z jejich hlasitějších hádek, když Catelyn bylo osm, lord Hoster Bryndenovi vynadal do ,černé kozy
z Tullyovic stáda‘. Brynden se smíchem poznamenal, že ve znaku jejich rodu je skákající pstruh, takže by
měl být spíš černou rybou než černou kozou, a od toho dne měl černou rybu ve svém osobním znaku.
Jejich válka neskončila až do dne, kdy se Lysa provdala. Při svatební hostině Brynden řekl svému
bratrovi, že opouští Řekotočí, aby sloužil Lyse a jejímu novému choti, pánovi Orlího hnízda. Lord Hoster
od té doby se svým bratrem nepromluvil, jak věděla od svého bratra Edmura z jeho nepříliš častých dopisů.
Nicméně, během všech těch let Catelynina dětství, to byl Brynden Černá ryba, ke kterému se děti lorda
Hostera utíkaly se svými radostmi i nářky, když otec byl příliš zaneprázdněn a matka příliš nemocná.
Catelyn, Lysa, Edmure... a ano, dokonce i Petyr Baeliš, svěřenec jejich otce... všem jim naslouchal trpělivě,
tak jako nyní naslouchal jí, radoval se z jejich vítězství a litoval je v jejich dětských trápeních.
Když skončila, její strýc dlouhou dobu mlčel, zatímco jeho kůň jistými kroky našlapoval po příkré,
kamenité horské stezce. „Je nutné obeznámit s tím tvého otce,“ řekl nakonec. „Kdyby se Lannisterové dali
na pochod, Zimohrad je daleko a Údolí je chráněno v bezpečí svých hor, zatímco Řekotočí leží přímo na
jejich trase.“
„Mne trápí stejné obavy,“ připustila Catelyn. „Jakmile dorazíme na Orlí hnízdo, požádám mistra
Colemona, aby poslal ptáka se vzkazem.“ Měla k odeslání i další zprávy; příkazy, které jí dal Ned pro své
vazaly, aby se připravili k obraně severu. „Jaká panuje nálada v Údolí?“ zeptala se.
„Hněvivá,“ odpověděl Brynden Tully. „Lorda Jona velmi milovali, pociťují to jako velkou urážku jeho
cti, že král jmenoval do úřadu, který Arrynové zastávali bezmála tři sta let, Jaimeho Lannistera. Lysa nám
nařídila zvát jejího syna pravým strážcem východu, ale nikoho tím neoklame. Také to není pouze tvoje
sestra, kdo se nepřestává divit nad způsobem pobočníkovy smrti. Nikdo se otevřeně neodváží vyslovit, že
Jon byl zavražděn, ale podezření vrhá dlouhý stín.“ Upřeně na Catelyn pohlédl, s ústy staženými. „A je tu
taky chlapec.“
„Chlapec? Co je s ním?“ Když projížděli pod nízkým skalním převisem kolem ostrého ohybu, naklonila
hlavu na stranu.
Hlas jejího strýce byl ustaraný. „Lord Robert,“ povzdechl si. „Šest let stár, nemocný, a když mu vezmeš
jeho panenky, dá se do pláče. Pravoplatný dědic Jona Arryna, při všech bozích, jenomže jsou i takoví, co
říkají, že je příliš slabý, než aby mohl sedět na otcově stolci. Těch uplynulých čtrnáct let, co Jon sloužil
jako pobočník v Králově přístavišti, byl nejvyšším správcem Nestor Royce a mnozí si šeptají, že on by měl
vládnout, dokud chlapec nedospěje. Jiní se domnívají, že Lysa by se měla znovu vdát a to co nejdříve.
Nápadníci už se slétavají jako mouchy na bitevní pole. Orlí hnízdo je jich plné.“
„To se dalo čekat,“ řekla Catelyn. V tomto ohledu nebylo divu; Lysa byla ještě mladá a království Hor a
Údolí bylo milým svatebním darem. „Hodlá Lysa pojmout nového manžela?“
„Říká, že ano, za předpokladu, že najde muže, který se jí bude líbit,“ odpověděl Brynden Tully, „ale už
odmítla lorda Nestora a tucet dalších vhodných mužů. Přísahá, že tentokrát si manžela vybere sama.“
„Ty ze všech lidí na světě ji z toho sotva můžeš vinit.“
Ser Brynden si odfrkl. „To ani nedělám, ale... zdá se mi, že Lysa si na námluvy jenom hraje. Ta hra se jí
líbí, ale já si myslím, že ve skutečnosti tvoje sestra hodlá vládnout sama, dokud chlapec nebude dost stár,
aby se stal pánem Orlího hnízda ve skutečnosti, nejenom podle jména.“
„Žena je schopná vládnout stejně moudře jako muž,“ namítla Catelyn.
„Správná žena ano,“ řekl její strýc a obezřetně na ni pohlédl. „Nenech se zmýlit, Cat. Lysa není jako
ty.“ Na okamžik zaváhal. „Mám-li být upřímný, obávám se, že svoji sestru neshledáš tak... vstřícnou, jak
by se ti líbilo.“
Byla zmatená. „Co tím chceš říct?“
„Lysa, která se vrátila z Králova přístaviště, není toutéž dívkou, co odešla na jih, když byl její manžel
jmenován pobočníkem. Ta léta pro ni byla krušná. Sama to určitě víš. Lord Arryn jí byl věrným manželem,
ale jejich manželství bylo uzavřeno kvůli politice, ne z vášně.“
„Stejně jako moje.“
„Začala obě stejně, ale tvoje se vyvedlo šťastněji než Lysino. Dvě děti porozené mrtvé, dvakrát tolik
potratů, smrt lorda Arryna... Catelyn, bohové Lyse nadělili jen jedno dítě, a to je jediné, pro co teď tvoje
sestra žije, ten ubohý chlapec. Tvoje sestra se bojí, děvče, a nejvíc ze všeho má strach z Lannisterů. Utekla
do Údolí, vykradla se z Rudé bašty pod příkrovem noci jako zlodějka jen proto, aby vyrvala svého syna ze
lví tlamy... a ty teď přivádíš lva k jejím dveřím.“
„V řetězech,“ řekla Catelyn. Po její pravici se otevřela rozsedlina, jejíž dno se ztrácelo hluboko
v temnotě pod nimi. Přitáhla uzdu svého koně a opatrně se ubírala dál, krok za krokem.
„Skutečně?“ Její strýc se ohlédl zpět, tam, kde Tyrion Lannister na svém koni pomalu sestupoval za
nimi. „Já vidím sekeru na jeho sedle, dýku u jeho pasu a žoldáka, který se za ním táhne jako hladový pes.
Kde jsou ty řetězy, moje milá?“
Catelyn se nepohodlně zavrtěla v sedle. „Skřet je tady, a nejel s námi dobrovolně. Řetězy nebo ne, je
mým vězněm a Lysa bude chtít, aby se zodpovídal ze svých zločinů. Byl to její manžel, koho Lannisterové
zavraždili, a její dopis, ve kterém nás před nimi varovala.“
Brynden Černá ryba se na ni znaveně usmál. „Doufám, že máš pravdu, dítě,“ povzdechl si tónem, který
říkal, že se velmi mýlí.
Slunce se již sklánělo hodně k západu, když se země pod kopyty jejich koní začala zplošťovat. Cesta se
rozšiřovala a narovnávala, a vůbec poprvé si Catelyn všimla planě rostoucích květin a trav. Jakmile přijeli
na dno údolí, mohli jet rychleji a cesta jim příjemně ubíhala. Projížděli svěže zelenými lesy a ospalými
malými vískami, kolem sadů a polí zlaté pšenice, rozstřikovali desítky sluncem zalitých potůčků. Její strýc
před ně poslal vlajkonoše s dvojitým praporcem vlajícím z žerdi; nahoře byl měsíc a sokol rodu Arryna a
pod nimi jeho vlastní znak, černá ryba. Farmářské povozy, vozíky obchodníků a jezdci z méně významných
rodů uhýbali stranou, aby je nechali projet.
Než však dorazili k majestátnímu hradu, který stál na úpatí Obrova kopí, byla již tma. Na vrcholu
hradního cimbuří blikaly pochodně a na hladině temné vody jeho příkopu tančil srpek měsíce. Padací most
byl zvednutý a mříž spuštěná, ale Catelyn viděla světla žhoucí ve strážnici u brány a linoucí se z oken
čtverhranné věže za ní.
„Měsíční brána,“ řekl jí strýc, když jejich skupina zastavila. Vlajkonoš přijel k okraji příkopu, aby
pozdravil muže ve strážnici. „Sídlo lorda Nestora. Měl by nás očekávat. Pohlédni nahoru.“
Catelyn zvedla oči, výš a výš a ještě výš. Jediné, co zpočátku viděla, byl kámen a stromy, tyčící se masa
velké hory oděné do noci, černá jako obloha bez hvězd. Pak si všimla záře vzdálených ohňů vysoko nad
nimi; hradní věže, postavené na příkrém srázu hory, jejíž světla na ně seshora shlížela jako oranžové oči.
Nad nimi byla další, vyšší a vzdálenější, a o kus výš pak třetí, ne víc než blikající jiskřička vysoko u
oblohy. A nakonec, až tam, kde plachtili sokoli, se tu a tam zableskla běl v měsíčním svitu. Když hleděla
vzhůru na bledé věže vysoko nad nimi, jímala ji závrať.
„Orlí hnízdo,“ slyšela mumlat bázní ochromeného Marilliona.
Kouzlo okamžiku narušil ostrý hlas Tyriona Lannistera. „Arrynové možná nebudou naší společností
příliš nadšeni. Jestli máš v úmyslu přinutit mě šplhat tam nahoru potmě, byl bych raději, kdybys mě zabila
na místě.“
„Strávíme noc zde a výstup uskutečníme zítra časně zrána,“ řekl mu Brynden.
„Už se nemohu dočkat,“ odpověděl trpaslík. „Jak se tam dostaneme? S ježděním na kozách žádné
zkušenosti nemám.“
„Na mulách,“ odpověděl Brynden s úsměvem.
„V hoře jsou vytesané schody,“ řekla Catelyn. Ned jí o nich řekl, když jí vypravoval o svém mládí
stráveném v Orlím hnízdě s Jonem Arrynem a Robertem Baratheonem.
Její strýc přikývl. „Je už hodně tma, než aby byly vidět, ale schody tam skutečně jsou. Pro koně příliš
příkré a úzké, ale muly si s nimi po většinu cesty poradí. Stezka je střežená třemi hrady, Kamenem, Sněhem
a Oblohou. Muly nás vyvezou až k Obloze.“
Tyrion Lannister pochybovačně vzhlédl. „A za ní?“
Brynden se usmál. „Za ní je stezka příliš příkrá dokonce i pro muly. Po zbytek cesty budeme vystupovat
pěšky. Pokud ovšem nechceš cestovat v koši. Orlí hnízdo je přilepené k hoře přímo nad Oblohou a v jeho
sklepeních je šest velkých rumpálů s železnými řetězy k vytahování zásob zezdola nahoru. Pokud je to pro
tebe přijatelnější, lorde Lannistere, mohu zařídit, aby tě vytáhli nahoru společně s chlebem, pivem a
jablky.“
Trpaslík vyprskl smíchy. „To bych chtěl, kdybych byl dýní,“ řekl. „Kromě toho, můj otec by
nepochybně byl nanejvýš rozezlen, kdyby měl jeho syn z rodu Lannisterů jet vstříc svému osudu jako
náklad tuřínu. Když půjdete po svých vy, obávám se, že musím učinit totéž. My Lannisterové máme
určitou hrdost.“
„Hrdost?“ vyštěkla Catelyn. Jeho urážlivý tón a nenucené chování ji rozčilovaly. „Někteří by to
výstižněji nazvali povýšeností. Povýšeností, hrabivostí a záluskem na moc.“
„Můj bratr nepochybně je povýšený,“ opáčil Tyrion Lannister. „Můj otec je samou duší hrabivosti a
moje sestra Cersei lační po moci každým krokem, který udělá. Nicméně já jsem nevinný jako malý
beránek. Mám vám tu zabečet?“ Usmál se.
Než stačila odpovědět, se skřípotem byl dolů spuštěn padací most a rozlehl se rachot naolejovaných
řetězů, když byla vytahována mříž. Z hradu vyjeli zbrojnoši se zapálenými pochodněmi, aby jim posvítili
na cestu, a její strýc zamířil v čele jejich skupiny přes hradní příkop. Lord Nestor Royce, nejvyšší správce
Údolí a strážce Měsíční brány, na ně čekal na nádvoří, aby je uvítal, obklopen svými rytíři. „Lady Stark,“
řekl s úklonou. Byl to mohutný muž s mocným hrudníkem a jeho poklona byla poněkud neohrabaná.
Catelyn sesedla ze svého koně a stanula před ním. „Lorde Nestore,“ řekla. Znala toho muže pouze podle
jeho věhlasu; synovec Bronzového Yohna, z méně významné větve rodu Royceů, a přesto mocný pán ve
svém vlastním úřadu. „Máme za sebou dlouhou a únavnou cestu. Je-li to možné, poprosila bych na dnešní
noc o pohostinnost pod tvou střechou.“
„Moje střecha je tvojí, moje paní,“ odpověděl lord Nestor drsným hlasem, „ale tvoje sestra Lysa poslala
dolů z Orlího hnízda vzkaz. Přeje si vidět tě neprodleně. Zbytek tvojí skupiny bude ubytován zde a odebere
se nahoru za prvního světla.“
Její strýc se zhoupl ze svého koně. „Co je tohle za šílenství?“ řekl otevřeně. Brynden Tully nikdy nebyl
mužem, který by otupoval ostří svých slov. „Noční výstup, aniž by alespoň měsíc byl v úplňku? I Lysa by
měla vědět, že tohle je pozvánka ke zlomenému vazu.“
„Muly cestu znají, sere Bryndene.“ Před lorda Nestora vystoupila pružná dívka zhruba sedmnáctiletá či
osmnáctiletá. Tmavé vlasy měla ostříhané rovně a nakrátko a měla na sobě kožený jezdecký oděv a lehkou
drátěnou košili. Uklonila se Catelyn, mnohem půvabněji než její pán. „Slibuji ti, moje paní, že se ti nic
nestane. Bude mi ctí vyprovodit tě nahoru. Potmě jsem tam vystupovala už stokrát. Mychel říká, že můj
otec byl zřejmě kamzík.“
Mluvila tak domýšlivě, že Catelyn se musela usmát. „Máš nějaké jméno, dítě?“
„Mya Kámen, nechť se ti zlíbí, moje paní,“ odpověděla dívka.
Nelíbilo se jí to; pro Catelyn bylo těžké uchovat si úsměv na tváři. Kámen bylo v Údolí jméno pro
bastardy, stejně jako Sníh na severu a Květ na jihu; v každém ze Sedmi království bylo zvykem dávat tato
příjmení dětem, které neměly svoje vlastní jména. Proti dívce samotné Catelyn nic neměla, ale najednou si
nemohla pomoci, aby si nevzpomněla na Nedova bastarda na Zdi, a ta vzpomínka ji naplnila hněvem a
pocitem viny zároveň. Snažila se nalézt slova, kterými by jí odpověděla.
Nastalé ticho vyplnil lord Nestor. „Mya je šikovná dívka, a když slíbí, že tě bezpečně dovede k lady
Lyse, věřím jí. Ani jednou mne zatím nezklamala.“
„V tom případě se odevzdávám do tvých rukou, Myo Kameni,“ řekla Catelyn. „Lorde Nestore, nařizuji
ti držet přísný dohled nad mým vězněm.“
„A já ti nařizuji přinést tomu vězni pohár vína a dokřupava opečenou slaninu, protože umírá hlady,“
dodal Lannister. „Nějaké děvče by také nebylo k zahození, ale předpokládám, že to už bych toho po tobě
chtěl příliš.“ Žoldák Bronn se hlasitě zasmál.
Lord Nestor jeho vtipkování ignoroval. „Jak pravíš, moje paní, tak bude vykonáno.“ Teprve pak pohlédl
na trpaslíka. „Doprovoďte našeho lorda Lannistera do cely ve věži a přineste mu jídlo a pití.”
Když Tyriona odvedli, Catelyn opustila svého strýce a ostatní a vydala se za dívkou přes hrad. Na
horním nádvoří již čekaly dvě muly, osedlané a připravené na cestu. Mya jí pomohla vysednout na jednu
z nich, zatímco strážný v nebesky modrém plášti otevřel nízkou boční bránu. Za ní byl hustý les borovic a
smrků a černá stěna hory, ve které byly schody, vytesané hluboko do kamene, stoupající vzhůru k obloze.
„Některým lidem připadá snadnější jet se zavřenýma očima,“ řekla Mya, když muly vyváděla bránou do
temného lesa. „Když mají strach nebo se jim dělá nevolno, drží se někdy muly příliš křečovitě. Zvířatům se
to nelíbí.“
„Narodila jsem se jako dcera z rodu Tullyů a provdala jsem se za Starka,“ řekla Catelyn. „Já se tak
snadno nepolekám. Máš v úmyslu zapálit pochodeň?“ Schody byly černé jako hrobová jáma.
Dívka protáhla obličej. „Pochodeň by tě jen oslepovala. Za jasné noci, jako je tahle, je dostačujícím
světlo hvězd a měsíce. Mychel říká, že mám oči sovy.“ Nasedla a popohnala svoji mulu na první schod.
Catelyn a její zvíře je pomalu následovaly.
„Už dvakrát ses zmínila o Mychelovi,“ řekla Catelyn. Muly vystupovaly po schodech navyklým
tempem, pomalým, ale pravidelným a neúnavným. Dokonale jí to vyhovovalo.
„Mychel je moje láska,“ vysvětlovala Mya. „Mychel Redfort. Je panošem sera Lyna Corbraye.
Vezmeme se ihned, jakmile se stane rytířem, příští rok nebo napřesrok.“
Tolik jí připomínala Sansu, tak šťastnou a nevinnou se svými sny. Catelyn se usmála, ale její úsměv byl
poznamenaný smutkem. Věděla, že Redfortové z Údolí jsou starým a váženým rodem a v jejich žilách
koluje krev Prvních lidí. Možná je jeho láskou, ale žádný Redfort se nikdy neožení s bastardem. Jeho
rodina pro něj přichystá mnohem výhodnější partii z rodu Corbrayů, Waynwoodů nebo Royceů nebo
možná dceru nějakého většího rodu mimo Údolí, i kdyby Mychel Redfort s touto dívčinou léhal, bylo by to
na špatné straně pokrývky.
Výstup byl snadnější, než se Catelyn odvažovala doufat. Stromy se tiskly blízko ke stezce, nakláněly se
nad ni a vytvářely ševelící zelenou střechu, která před nimi ukrývala dokonce i měsíc, takže se zdálo, jako
by se pohybovaly dlouhým, vzhůru vedoucím černým tunelem. Muly ale kladly kopýtka před sebe pevně a
s jistotou a Mya Kámen jako by skutečné byla požehnaná darem nočního viděni. Plahočily se vzhůru,
v serpentinách, na jednu stranu a na druhou přes tvář hory, podle toho, kam se stáčely schody. Stezku jako
koberec pokrývala hustá vrstva spadaného jehličí a podkovy jejich mul vydávaly na kameni jen ten nejtišší
zvuk. To ticho ji uklidňovalo a něžný kolébavý pohyb rozkolébal i Catelyn v jejím sedle. Netrvalo to
dlouho a bojovala se spánkem.
Možná si i na okamžik zdřímla, protože najednou se před nimi tyčila masivní, železem okovaná brána.
„Kámen,“ oznámila Mya zvesela a sesedla z muly. Na vrcholech mohutných kamenných zdí byly
v pravidelných odstupech rozmístěny silné železné bodce a vysoko nad hrádkem čněly do výše dvě
bachraté kulaté věže. Mya zavolala a brána se otevřela. Statný rytíř uvnitř, který hrádku velel, pozdravil
Myu jménem a nabídl jim jehlice pečeného masa s cibulí, ještě horké z rožně. Catelyn si až doposud
neuvědomila, jaký má hlad. Pojedla vestoje na nádvoří, zatímco štolbové přendávali jejich sedla na čerstvé
muly. Horká šťáva jí stékala dolů po bradě a kapala jí na plášť, ale Catelyn byla příliš vyhladovělá, než aby
si toho všímala.
Pak nasedla na novou mulu a znovu vyjely do měsíčního svitu. Druhá část výstupu Catelyn připadala
zrádnější. Stezka byla příkřejší, schody ošlapanější, a tu a tam zasypané oblázky a úlomky kamení, Mya
musela půltuctukrát sesednout, aby z jejich trasy spadané kamení odstranila. „Nechci, aby si tady nahoře
muly zlámaly nohy,“ vysvětlovala. Catelyn byla nucena souhlasit s ni. Nyní také víc vnímala výšku.
Stromy zde rostly řidčeji a vítr foukal ostřeji, v prudkých poryvech, které jí drásaly šaty a vháněly vlasy do
očí. Čas od času se schody stáčely nad sebou a ona viděla Kámen pod nimi, a o něco níž Měsíční bránu,
jejíž pochodně teď nebyly jasnější než plamínky svící.
Sníh byl menší než Kámen, jediná opevněná věž, dřevěná strážnice a stáj za nízkou zdí z neomítnutého
kamene. Přesto hnízdil proti stěně Obrova kopí takovým způsobem, že vládl celé délce schodiště nad
nižším hrádkem. Nepřítel mající v úmyslu dobýt Orlí hnízdo by si musel probojovat cestu z Kamene schod
za schodem, zatímco ze Sněhu nad ním by na něj pršely šípy a kamení. Velitel hrádku, dychtivý mladý rytíř
s obličejem poďobaným od neštovic, jim nabídl chléb a sýr a příležitost ohřát se u jeho ohně, ale Mya
odmítla. „Měly bychom jet dál, moje paní,“ řekla. „Pokud souhlasíš.“ Catelyn přikývla.
Opět dostaly čerstvé muly. Její byla bílá. Když ji Mya uviděla, usmála se. „Běluška je dobrá, moje paní.
Jistá v nohou, dokonce i na ledě, ale přesto musíš být opatrná. Když se jí nebudeš líbu, kopne tě.“
Zdálo se, že Catelyn se bílé mule líbí; díky bohům ji kopat nezačala. Také tam nebyl les, za což byla
velmi vděčná. „Moje matka říká, že před stovkami let tohle bylo místo, kde začínal sníh,“ řekla jí Mya.
„Nad tímto bodem bylo stále bílo a sníh nikdy neroztával.“ Pokrčila rameny. „Nevzpomínám si, že bych
kdy takhle nízko viděla na hoře sníh, ale možná tu někdy byl, ve starých časech.“
Tak mladá, pomyslela si Catelyn a snažila se vzpomenout si, zda někdy také bývala taková. Dívka
prožila polovinu života v létě, a to bylo jediné, co znala. Zima se blíží, dítě, chtěla jí říci. Ta slova byla na
jejích rtech, téměř je vyslovila. Možná se z ní přece jen nakonec stává Stark.
Nad Sněhem jako by vítr byl živou bytostí, chvílemi vyjící kolem nich jako vlk na měsíc a pak
skomírající do ničeho, jako by je chtěl ukolébat ke klidu a bezstarostnosti. Připadalo ji, že hvězdy tam
nahoře září jasněji, tak blízko, že se jich téměř mohla dotknout, a srpek měsíce na jasné tmavomodré obloze
byl obrovitý. Catelyn při výstupu zjistila, že je lépe dívat se nahoru než dolů. Schody byly popraskané a
narušené staletími střídání mrazu a oblev a kroky nesčetných mul, a dokonce i ve tmě jí z těch výšin srdce
bušilo až v krku. Když vystoupily do vysokého sedla mezi dvěma kamennými věžemi, Mya sesedla. „Teď
bude nejlépe muly vést,“ řekla. „Vítr tady bývá poněkud děsivý, moje paní.”
Catelyn strnule vystoupila ze stínů a pohlédla na stezku před nimi; dvacet stop dlouhou a necelé tři
stopy širokou, ale po obou stranách se stěny prudce svažovaly dolů do hlubokých temných propastí.
Slyšela, jak tam skučí vítr. Mya na stezku vkročila s lehkostí a její mula za ní šla tak klidně, jako by
přecházely lávku přes potok. Byla řada na ní. Avšak ještě než stačila udělat první krok, strach sevřel
Catelyn do svých čelistí. Prázdnotu pod sebou přímo cítila, nezměrnou černou propast ničeho, která se
rozevírala kolem ní. Zastavila se, rozechvělá, neschopná pohnout se. Vítr na ni řval a trhal jí plášť, snažil se
srazit ji přes okraj. Catelyn začala pozpátku těmi nejopatrnějšími krůčky couvat, ale její mula stála za ní,
takže neměla kam ustoupit. Určitě tady zemřu, pomyslela si. Cítila studený pot stékající jí dolů po zádech.
„Lady Stark!“ zavolala na ní dívka přes propast. Catelyn měla pocit, jako by od ní byla tisíc lig daleko.
„Jsi v pořádku?“
Catelyn Tully Stark spolkla to, co zůstalo z její hrdosti. „Já... já to nedokážu, dítě,“ odpověděla.
„Ale ano, dokážeš,“ zavolala na ni dívka bastard. „Já vím, že to zvládneš. Jen se podívej, jak je stezka
široká.“
„Já se nechci dívat.“ Svět jako by se kolem ní otáčel, hora a obloha a muly, celý se točil jako dětský
vlček. Catelyn zavřela oči, aby zklidnila svůj přerývaný dech.
„Vrátím se pro tebe,“ řekla Mya. „Zůstaň na místě, moje paní a nehýbej se.“
Hýbat se bylo tou poslední věcí, kterou Catelyn byla schopná udělat. Naslouchala ječení vichru kolem
sebe a šoupání kůže o kámen. Pak už Mya byla u ní a něžně ji uchopila za paži. „Jestli chceš, měj zavřené
oči. Teď pusť provaz, Běluška se o sebe postará. Velmi dobře, moje paní. Převedu tě, je to snadné, uvidíš.
Teď udělej krok. To je ono, pohni chodidlem, jenom jím šoupni o kousek dopředu. Vidíš. Teď druhým. Je
to tak snadné. Vždyť bys to mohla přeběhnout. Další krok, nezastavuj se. Ano.“ A tak, chodidlo po
chodidle, krůček po krůčku, dívka bastard vedla Catelyn přes propast, slepou a rozechvělou, zatímco bílá
mula poslušně šla za nimi.
Hrádek zvaný Obloha nebyl ničím víc než jen vysokou, do půlkruhu utvářenou zdí z neomítnutého
kamene, přilepenou k úbočí hory, ale dokonce ani nebetyčné vrcholky věží Valyrie by Catelyn nemohly
připadat krásnější. Zde konečně začínalo sněhové temeno hory; živly ošlehané kameny Oblohy byly
pokryté námrazou a ze svahů nad nimi visely dlouhé oštěpy rampouchů.
Na východě se již probouzel úsvit, když Mya Kámen zahalekala na strážné a brána před nimi se
otevřela. Uvnitř za zdmi byla jenom řada zešikmených plošin a obrovitá hromada balvanů a kamenů všech
velikostí. Nepochybně by bylo tou nejsnadnější věcí na světě spustit odsud kamennou lavinu. Ve skalnaté
tváři před nimi zel otvor. „Uvnitř jsou stáje a obytné prostory,“ řekla jí Mya. „Poslední část výstupu vede
nitrem hory. Možná je tam trochu tma, ale alespoň tam nefouká vítr. Muly s námi dál jít nemohou. Za tímto
místem se cesta podobá komínu, je spíš kamenným žebříkem než řádnými schody, ale tak zlé to zase není.
Ještě hodinu a budeme nahoře.“
Catelyn vzhlédla. Přímo nad hlavou, bledé ve světle úsvitu, viděla základy Orlího hnízda. Nemohly být
víc než šest set stop nad nimi. Odsud vypadaly jako malá bílá plástev. Vzpomněla si na to, co její strýc říkal
o koších a rumpálech. „Lannisterové možná mají svou hrdost,“ řekla Mye, „ale Tullyové zas pobrali víc
rozumu. Jsem na cestě celý den a po většinu noci. Řekni jim, aby spustili koš. Klidně pojedu nahoru
s tuřínem.“
Slunce již bylo vysoko nad horami, když Catelyn Stark konečně dosáhla Orlího hnízda. Z koše jí
pomohl urostlý stříbrovlasý muž v nebesky modrém plášti a tepaném kyrysu s měsícem a sokolem na
hrudi; ser Vardis Egen, kapitán domácí stráže Jona Arryna. Vedle něj stál mistr Colemon, hubený a
nervózní, s příliš málo vlasy a příliš dlouhým krkem. „Lady Stark,“ oslovil ji ser Vardis, „naše potěšení je
stejně velké, jako je neočekávané.“ Mistr Colemon souhlasně pokyvoval hlavou. „Vskutku je, moje paní,
vskutku je. Poslal jsem vzkaz tvojí sestře. Vydala příkaz, aby ji probudili ihned, jakmile dorazíš.“
„Doufám, že si v noci řádně odpočinula,“ řekla Catelyn s náznakem sarkasmu v hlase, ale zdálo se, že
nikdo si toho nevšiml.
Muži ji po točitém schodišti odvedli z místnosti s rumpálem. Podle měřítek významných rodů bylo Orlí
hnízdo malým hradem; sedmero štíhlých bílých věží stojících těsně vedle sebe jako šípy v toulci na rameni
vysoké hory. Nepotřeboval žádné stáje, kovárny ani psinec, ale Ned říkal, že jeho obilná sýpka je stejně
velká jako ta na Zimohradu a v jeho věžích by mohlo být ubytováno na pět set mužů. Přesto Catelyn
připadal podivně opuštěný, když jím procházela. Jeho světlé kamenné haly se odrážely ozvěnou a byly
prázdné.
Lysa na ni čekala samotná ve svém soláru, stále oblečená ve spacím úboru. Dlouhé kaštanově hnědé
vlasy jí neučesaně spadaly přes holá bílá ramena a dolů po zádech. Za ní stála služebná, která jí rozčesávala
vlasy zacuchané spánkem, ale když Catelyn vstoupila, její sestra s úsměvem na tváři vstala. „Cat,“ řekla.
„Och, Cat, jak je dobře, že tě zase vidím. Moje drahá sestro.“ Rozběhla se přes místnost, aby svou sestru
objala. „Jak už je to dlouho,“ mumlala do jejích vlasů. „Och, jak je to velice dlouho.“
Ve skutečnosti to bylo pět let; pro Lysu pět krutých let. Vybraly si na ní svoji daň. Její sestra byla o dva
roky mladší, a přesto nyní vyhlížela starší. Menší než Catelyn, Lysa ztloustla, vybledla a její obličej byl
odulý. Měla modré oči Tullyů, ale ty její byly bledé a vodnaté a nikdy ani na chvíli nevydržely v klidu. Její
malá ústa byla uštěpačně našpulená. Když ji Catelyn držela v objetí, vzpomínala na štíhlou dívku s vysoko
posazenými ňadry, která vedle ní stála toho dne v septu v Řekotočí. Jak půvabná a plná naděje tehdy byla.
Jediné, co zůstalo z bývalé krásy její sestry, byl vodopád hustých zlatohnědých vlasů, které jí v kaskádách
spadaly až k pasu.
„Vypadáš dobře,“ zalhala Catelyn, „ale... unaveně.“
Její sestra uvolnila svoje objetí. „Unaveně. Ano. Och, ano.“ Zdálo se, že teprve nyní si všimla ostatních;
svojí služebné, mistra Colemona, sera Vardise. „Nechte nás o samotě,“ řekla jim. „Chci se svojí sestrou
hovořit v soukromí.“ Když odcházeli, držela Catelyn za ruku...
... a pustila ji v okamžiku, kdy se za nimi zavřely dveře. Catelyn viděla, jak se její obličej mění. Bylo to,
jako by slunce zašlo za mrak. „Přišla jsi o rozum?“ vyštěkla na ni Lysa. „Přivést ho sem, beze slova
dovolení, bez jakéhokoli varování, zatáhnout nás do svých sporů s Lannistery...“
„Mých sporů?“ Catelyn stěží věřila svým uším. V krbu plápolal velký oheň, ale v Lysině hlase nebylo
po teple ani památky. „Nejdříve to byly tvoje spory, sestro. Byla jsi to ty, kdo mi poslal ten proklatý dopis,
ve kterém jsi psala, že Lannisterové zavraždili tvého manžela.“
„Chtěla jsem tě jen varovat, aby ses od nich držela co nejdál! Nikdy jsem s nimi nechtěla bojovat!
Bohové, Cat, víš, co jsi udělala?“
„Mami?“ ozval se slabý hlásek. Lysa se obrátila, její těžká róba se jako vír otočila s ní. Ve dveřích stál
Robert Arryn, pán Orlího hnízda, tiskl k sobě otrhanou hadrovou panenku a díval se na ně velkýma očima.
Bylo to bolestně hubené dítě, na svůj věk malé a po celý čas churavé. Každou chvíli se celé jeho tělíčko
zachvělo. Třesavá nemoc, říkali tomu mistrové. „Slyšel jsem hlasy.“
Není divu, pomyslela si Catelyn; Lysa na ni téměř křičela. Přesto její sestra probodla pohledem ji, jako
by byla hlučná Catelyn. „To je tvoje teta Catelyn, dítě. Moje sestra, lady Stark. Pamatuješ si na ni?“
Chlapec na ni bezvýrazně pohlédl. „Myslím, že ano,“ řekl a zamrkal, třebaže mu byl necelý rok, když
ho Catelyn viděla naposledy.
Lysa se posadila blízko ohně a řekla: „Pojď k matce, moje sladké děťátko.“ Urovnala mu jeho noční
úbor a začala se probírat jeho jemnými hnědými vlasy. „Není krásný? A také silný, nevěř řečem, které
slyšíš. Jon to věděl. Sémě je silné. Jeho poslední slova. Stále opakoval Robertovo jméno a chytil mne
přitom za paži tak prudce, že tam zůstaly otisky. Řekni jim to, sémě je silné. Jeho sémě. Chtěl, aby každý
věděl, jak dobrý a silný chlapec se z mého dítěte stane.“
„Lyso,“ řekla Catelyn, „jestli je to, co říkáš o Lannisterech, pravda, je to jen další důvod, abychom
jednaly co nejrychleji. Musíme -“
„Ne před dítětem“ zarazila ji Lysa. „Má útlocitnou povahu, viď, ty můj drahoušku?“
„Chlapec je pánem Orlího hnízda a obráncem Údolí,“ připomněla jí Catelyn, „a není čas na nějaký
jemnocit. Ned si myslí, že možná dojde k válce.“
„Ticho!“ okřikla ji Lysa. „Ty toho chlapce děsíš.“ Malý Robert přes rameno kratičce pohlédl na Catelyn
a začal se celý třást. Jeho panenka spadla na rohož a on se prudce přitiskl ke své matce. „Neboj se, moje
drahé děťátko,“ šeptala mu Lysa. „Matka je tady, nic se ti nestane.“ Rozepjala svůj šat a vytáhla z něj těžký
bílý prs s růžovou bradavkou. Chlapec jej dychtivě popadl, zabořil tvář do její hrudi a začal sát. Lysa ho
pohladila po vlasech.
Catelyn byla tak ohromená, že nenacházela slov. Syn Jona Arryna, pomyslela si nevěřícně. Vzpomněla
si na svoje vlastní dítě, tříletého Rickona, o polovinu mladšího než tento chlapec a pětkrát tak divočejšího.
Není divu, že lordi Údolí jsou nepokojní. Vůbec poprvé chápala, proč se král snažil vzít dítě jeho matce a
svěřit je do pěstounské péče Lannisterům...
„Tady jsme v bezpečí,“ říkala Lysa. Zda jí či chlapci, tím si Catelyn nebyla jistá.
„Nebuď blázen,“ řekla Catelyn, ve které narůstal hněv. „Nikdo není v bezpečí. Jestli si myslíš, že když
se tady budeš schovávat, Lannisterové na tebe zapomenou, žalostně se mýlíš.“
Lysa přikryla chlapcovu hlavu dlaní. „Dokonce i kdyby byli schopní provést armádu horami a Krvavou
bránou, Orlí hnízdo je nedobytné. Sama jsi to viděla. Žádný nepřítel by se k nám sem nahoru nedostal.“
Catelyn by jí nejraději vyťala políček. Uvědomila si, že strýc Brynden se ji snažil varovat. „Žádný hrad
není nedobytný.“
„Tenhle ano,“ trvala Lysa na svém. „Každý to říká. Jedinou otázkou je, co mám udělat se Skřetem,
kterého jsi sem přivedla?“
„Je to špatný člověk?“ zeptal se pán Orlího hnízda a prs jeho matky mu vypadl z úst, s bradavkou
vlhkou a zrudlou.
„Velmi špatný člověk,“ odpověděla mu Lysa, zahalujíc si hruď, „ale matka nedovolí, aby ti ublížil,
děťátko moje.“
„Nauč ho létat,“ řekl Robert dychtivě.
Lysa svého syna pohladila po vlasech. „Možná to uděláme,“ zamumlala. „Přesné tohle možná
uděláme.“