CATELYN

„Moje paní, měla by sis přikrýt hlavu,“ řekl jí ser Rodrik, když se jejich koně trmáceli na sever.
„Prostydneš.“
„Vždyť je to jenom voda, sere Rodriku,“ namítla Catelyn. Vlasy měla mokré a těžké, uvolněný pramen
se jí lepil k čelu a dokázala si představit, jak rozcuchaně a divoce musí vypadat, ale pro tentokrát se o to
nestarala. Jižní déšť byl měkký, hebký a teplý. Catelyn se líbilo, jak ji laská na tváři, jemně jako matčiny
polibky. Ve vzpomínkách ji odnášel zpátky do dětství, k dlouhým šedivým dnům v Řekotočí. Vzpomněla si
na boží háj, na převislé větve těžké kapičkami vody a zvuk bratrova smíchu, když ji honil vrstvami vlhkého
listí. Pamatovala si, jak s Lysou dělala blátivé bábovičky, jak byly těžké a bláto bylo kluzké a hnědé mezi
jejími prsty. Se smíchem je předložily Malíčkovi, a ten se tenkrát najedl tolik bláta, že mu z toho týden
bylo zle. Jak mladí tehdy všichni byli.
Catelyn na takové deštíky téměř zapomněla. Na severu byl déšť studený a prudký a někdy za nocí se
voda měnívala v led. Úrodu dokázal spíš poničit, než aby ji vyživoval vláhou, a dospělé muže svými
bičujícími provazci zaháněl do úkrytů. To nebyl déšť, ve kterém by si malá děvčátka mohla hrát.
„Já jsem promoklý naskrz,“ stěžoval si ser Rodrik. „Dokonce i moje kosti jsou mokré.“ Les se svíral
těsně kolem nich a neúnavné ťukání dešťových kapek do listů bylo provázeno tichými čvachtavými zvuky,
které vydávali koně, když vytahovali kopyta z bláta. „Dnes večer to bude chtít oheň, moje paní, a horké
jídlo by nám prospělo oběma.“
„Před námi na rozcestí je hostinec,“ řekla mu Catelyn. Mnohokrát tam strávila noc v mládí, když
cestovala se svým otcem. Lord Hoster Tully byl ve svých nejlepších letech nepokojným mužem, neustále
musel někam cestovat. Ještě si pamatovala na to, jak hostinec vypadá zevnitř, i na tlustou hostinskou
jménem Máša Heddle, která ve dne v noci přežvykovala kousek kyselistu a měla zdánlivě nevyčerpatelnou
zásobu úsměvů a sladkostí pro děti. Sladkosti byly nasáklé medem, bohaté a hutné na jazyku, ale jak se
Catelyn děsila těch úsměvů. Kyselist zabarvil Mašiny zuby do temně ruda a její úsměv učinil krvavým
děsem.
„Hostinec,“ opakoval ser Rodrik roztouženě. „Kéž by tak... jenomže my se to neodvážíme riskovat.
Pokud si přejeme zůstat nepoznáni, myslím, že nejlépe bude, když vyhledáme nějakou malou tvrz...“
Odmlčel se, protože na cestě před sebou uslyšeli zvuky, šplouchání vody, zařinčení kroužkové zbroje,
koňské zaržání. „Jezdci,“ varoval ji a sevřel v pěsti jílec svého meče. Dokonce ani na královské cestě nikdy
neškodilo být ostražitý.
Projeli za zvuky kolem líného ohybu cesty a uviděli je; kolonu ozbrojených mužů hlučně se brodících
přes rozvodněný tok. Catelyn zastavila svého koně, aby mohli projet kolem. Praporec v ruce prvního jezdce
visel z žerdě nasáklý vodou a zplihlý, ale zbrojnoši na sobě měli indigové oděvy a na jejich ramennou letěl
stříbrný orel Mořské stráže. „Mallisterové,“ pošeptal jí ser Rodrik, jako by to sama nevěděla. „Moje paní,
nejlépe bude stáhnout si kápi do čela.“
Catelyn se ani nepohnula. Jel s nimi lord Jason Mallister sám, obklopen svými rytíři, se svým synem
Patrekem po boku, jejich panoši těsně za nimi. Během uplynulých týdnů se to po královské cestě jezdci
hemžilo jako mouchami; rytíři a svobodní jezdci, trubadúři se svými harfami a bubny, těžké povozy
naložené chmelem, obilím a bečkami medu, obchodníci, řemeslníci a nevěstky, ti všichni směřovali na jih.
Odvážně si prohlížela lorda Jasona. Když ho viděla posledně, žertoval s jejím strýcem na její svatební
hostině; Mallisterové byli vazaly Tullyů a jeho svatební dary byly přeštědré. Jeho hnědé vlasy byly nyní
posoleny bělí, čas otesal jeho obličej do vyhublosti, a přesto mu roky nic neubraly z hrdosti. Jel jako muž,
který nemá z ničeho strach. Catelyn mu to záviděla; ona prožívala strachu až příliš. Když je jezdci míjeli,
Jason jí stroze pokývl na pozdrav, ale bylo to jen gesto šlechtické zdvořilosti vůči cizincům, které náhodně
potkali na cestě. V jeho divokých očích se neobjevil záblesk poznání a jeho syn se ani neobtěžoval
pohlédnout na ni.
„Nepoznal tě,“ řekl pak ser Rodrik udiveně.
„Viděl pár blátem potřísněných poutníků u cesty, provlhlých a znavených. Nikdy by ho ani ve snu
nenapadlo, že jedním z nich je dcera jeho lenního pána. Myslím, že v hostinci nám nic nehrozí, sere
Rodriku.“
Byla téměř tma, když k němu přijeli, na křižovatku severně od velkého soutoku Trojzubce. Máša
Heddle byla tlustější a šedivější, než si ji Catelyn pamatovala, stále přežvykovala svůj kyselist, ale obdařila
je pouze tím nejchvatnějším pohledem a ani jedním ze svých strašidelných rudých úsměvů. „Dva pokoje na
konci schodiště, to je všechno, co vám můžu nabídnout,“ řekla, po celou dobu přežvykujíc. „Jsou pod věží
zvonice, nezmeškáte jídlo, i když podle některých je to tam až příliš hlučné. Jinak vám nemůžu pomoci.
Jsme plní nebo takřka plní. Buď vezmete zavděk těmito pokoji, nebo musíte spát venku na cestě.“
Vzali si pokoje, nízké, uprášené komůrky na vrcholu uzoučkého křivého schodiště. „Boty si nechte tady
dole,“ řekla jim Máša, když si od nich nechala zaplatit předem. „Chlapec vám je očistí. Nechci, abyste mi
zašlapali schody. Pozor na zvonění. Ti, co přijdou k jídlu pozdě, nejedí vůbec.“ Nenásledovaly žádné
úsměvy ani zmínky o sladkostech.
Když zazvonil zvonec k večeři, jeho zvuk byl ohlušující. Catelyn se převlékla do čistých šatů. Seděla
vedle okna a dívala se, jak dolů po okenní tabulce stékají provázky deště. Sklo bylo mléčné a plné bublinek
a venku se snášel vlhký soumrak. Catelyn stěží rozeznala blátivou křižovatku, kde se setkávaly dvě velké
cesty.
To rozcestí jí nedávalo pokoj. Kdyby se odsud vydali na západ, rychle a bez problémů by přijeli do
Řekotočí. Její otec pro ni vždy měl moudrou radu, když ji nejvíc potřebovala, a Catelyn toužila promluvit
s ním, varovat ho před blížící se bouří. Kdyby se Zimohrad musel posílit pro válku, mnohem víc by to
potřebovalo Řekotočí, o tolik bližší Královu přístavišti a Casterlyově skále, tyčící se na západě jako stín.
Kdyby jen její otec byl silnější, možná by se o to pokusila, ale Hoster Tully byl poslední dva roky upoután
na lůžko a Catelyn nesnášela pomyšlení, že by ho měla něčím obtěžovat.
Východní cesta byla divočejší a nebezpečnější, šplhala přes skalnatá úpatí kopců a hustými lesy do
Měsíčních hor, přes úzké průsmyky a kolem hlubokých strží až do Údolí Arryn a kamenitých Prstů za nimi.
Vysoko nad Údolím se tyčilo nedobytné Orlí hnízdo, jehož věže sahaly k obloze. Tam by nalezla svoji
sestru... a možná některé z odpovědí, po kterých Ned pátral. Lysa určitě ví víc, než se odvážila napsat do
svého dopisu. Možná má přesně ten důkaz, který Ned potřebuje, aby mohl Lannistery popohnat
k zodpovědnosti a zničit je, a kdyby došlo k válce, potřebovali by Arryny a východní lordy, kteří jim byli
povinováni věrností.
Horská cesta však byla nebezpečná. Kolem průsmyků číhaly stínokočky, obvyklým jevem tam byly
prudké sesuvy kamení, ovšem největší nebezpečí představovaly horské klany, sebranka zákon neznajících
lapků a hrdlořezů, kteří sestupovali z horských výšin, aby loupili, zabíjeli a vytráceli se jako pára, kdykoli
po nich vyjeli pátrat rytíři z Údolí. Dokonce i Jon Arryn, nejmocnější pán, jakého Orlí hnízdo kdy poznalo,
vždy cestoval s početným doprovodem zbrojnošů, kdykoli musel těmito horami projíždět. Catelyninou
jedinou posilou byl stárnoucí rytíř ozbrojený svou věrností.
Ne, pomyslela si, Řekotočí a Orlí hnízdo budou muset počkat. Její cesta vedla na sever do Zimohradu,
kde na ni čekali její synové a její povinnosti. Jakmile budou v bezpečí za Šíjí, může se dát poznat
některému z Nedových manů a poslat dopředu jezdce s příkazy postavit hlídku podél královské cesty.
Déšť pole za křižovatkou rozmazával došediva, ale Catelyn krajinu viděla víc než zřetelně ve svých
vzpomínkách. Hned za cestou bylo tržiště a o míli dál vesnice, polovina stovky bílých domečků
obklopujících malé kamenné septum. Teď jich tam bude víc; léto bylo dlouhé a poklidné. Na sever odsud
královská cesta vedla podél Zeleného bodce Trojzubce, přes úrodná údolí a zelené lesíky, kolem
vzkvétajících měst, neohrožených pevností a hradů říčních lordů.
Catelyn je znala všechny: neustále se spolu svářící Blackwoody a Brackeny, jejichž spory musel její
otec urovnávat; lady Whent, poslední z jejího rodu, která se svými duchy přebývala v rozlehlých síních
Harrenhallu, zlostného lorda Freye, jenž přežil sedm manželek a plnil svoje dva stejné hrady dětmi,
pravnuky a prapravnuky, a také bastardy a prabastardy. Všichni to byli vazalové Tullyů, kteří přísahali, že
budou k službám Řekotočí. Catelyn napadlo, zda by to stačilo, kdyby došlo k válce. Její otec byl tím
nejvěrnějším mužem, jaký kdy žil, a ona nepochybovala o tom, že by svoje vazaly povolal... Ale dostavili
by se? Darryové, Rygerové a Mootoni také složili přísahu Řekotočí, a přesto na Trojzubci bojovali po boku
Rhaegara Targaryena, zatímco lord Frey přijel se svým vojskem dlouho poté, co bitva skončila, čímž
vzbudil určité pochybnosti, ke které armádě se vůbec hodlal připojit (k jejich, ujišťoval pak vítěze se vší
vážností, ale její otec ho od té doby zval Zpozdilým lordem Freyem). Válka nesmí přijít, pomyslela si
rozohněně. Nesmějí to dopustit.
Ser Rodrik pro ni přišel v okamžiku, kdy zvon ustal ve svém hlaholu. „Měli bychom si pospíšit, pokud
se dnes chceme navečeřet, moje paní.”
„Možná by bylo bezpečnější, když nebudeme rytířem a lady, dokud nepřejedeme Šíji,“ řekla mu.
„Obyčejní cestovatelé přitahují méně pozornosti. Dejme tomu otec a dcera zastižení na cestě za nějakou
rodinnou záležitostí.“
„Jak si přeješ, moje paní,“ souhlasil ser Rodrik. Teprve tehdy si uvědomil, co vlastně řekl. „Staré zvyky
se těžko odvykají, moje - moje dcero.“ Zkusil se zatahat za svoje chybějící licousy, a nezbývalo mu, než si
jen zoufale povzdechnout.
Catelyn ho vzala za paži. „Pojď, otče,“ řekla. „Shledáš, že Máša Heddle umí připravit opravdu skvělou
krmi, ale raději se nesnaž chválit ji. Určitě bys ji nechtěl vidět usmívat se na tebe.“
Jídelna byla dlouhá a vystavená průvanu, s řadou velkých dřevěných sudů na jednom konci a ohništěm
na druhém. Mladý sluha pobíhal sem a tam s tácy masa, zatímco Máša čepovala pivo ze sudů a po celou
dobu žvýkala svůj kyselist.
Lavice byly obsazené městskými lidmi a farmáři svobodně se mísícími způsobem vlastním
cestovatelům. Rozcestí vytvářela podivná společenství; barvíři s černýma a purpurovýma rukama seděli na
lavici s rybáři páchnoucími rybinou, kovář, jehož tělo hrálo svaly, se tísnil vedle vyzáblého starého septona,
větrem ošlehaní prodavači zbroje a měkoučcí zavalití obchodníci si vyměňovali novinky jako dobří
společníci.
Dohromady mezi nimi bylo víc ozbrojenců, než se Catelyn zamlouvalo. Tři u ohně drželi praporec
s rudým ořem Brackenů a byla tam velká skupina v modré kroužkové zbroji a stříbřitě šedých přilbicích.
Na jejich ramennou byl další známý znak, dvojitá věž rodu Freyů. Prohlížela si jejich obličeje, ale všichni
byli příliš mladí, než aby ji znali. Ten nejstarší mezi nimi nemohl být v době, kdy odešla na sever, starší
než Bran.
Ser Rodrik pro ně našel prázdné místo na lavici blízko kuchyně. Přes stůl proti nim seděl pohledný
mladík a probíral se prsty ve strunách harfy. „Sedmero požehnání vám, dobří lidé,“ řekl jim, když se
posadili. Na stole před ním stála prázdná číše od vína.
„Tobě taky, pěvče,“ vrátila mu pozdrav Catelyn. Ser Rodrik zavolal o chléb, maso a pivo, tónem, který
znamenal ihned. Zpěvák, kterému nemohlo být víc než osmnáct, si je neomaleně prohlížel a ptal se, kam
mají namířeno, odkud cestují a jaké zprávy mají, střílel po nich svoje otázky rychle jako šípy a nikdy
nečekal na odpověď. „Před čtrnácti dny jsme vyjeli z Králova přístaviště,“ řekla Catelyn, odpovídajíc na
nejbezpečnější z jeho otázek.
„Právě tam mám namířeno,“ řekl mladík. Jak předpokládala, šlo mu spíš o to, aby jim mohl vyprávět
svůj příběh, než aby si vyslechl jejich. Trubadúři nemilovali ani zpoloviny nic tak hodně jako zvuk svých
vlastních hlasů. „Pobočníkův turnaj znamená bohaté pány s tučnými měšci. Posledně jsem odtamtud odešel
s více stříbrem, než jsem dokázal pobrat... či spíš bych odešel, kdybych to všechno nevsadil na Králokata,
abych vyhrál ještě víc.“
„Bohové se na hazardní hráče mračí,“ řekl ser Rodrik přísně. Byl ze severu a co se turnajů týkalo, sdílel
názor Starků.
„Na mne se zamračili určitě,“ řekl zpěvák. „Vaši krutí bohové a Rytíř květin mi dali co proto.“
„Nepochybuji o tom, že to pro tebe bylo ponaučením,“ řekl ser Rodrik.
„Bylo. Tentokrát svoje peníze vsadím na sera Lorase.“
Ser Rodrik se opět pokusil zatahat za licousy, které tam nebyly, ale než stačil říci nějakou další výtku,
přispěchal k nim sluha s jídlem. Položil před ně tácy s chlebem, naplnil je kusy hnědého masa z jehlice a
pokapal je horkou šťávou. Na další jehlici byly drobné cibulky, ohnivé papričky a kulaťoučká bříška hub.
Ser Rodrik se do nich lačně pustil, zatímco chlapec odběhl, aby jim přinesl pivo.
„Jmenuji se Marillion,“ představil se zpěvák, brnkaje na strunu své harfy. „Nepochybně jste mne už
někde slyšeli hrát.“
Jeho způsoby přinutily Catelyn usmát se. Jen pár potulných pěvců zavítalo až do Zimohradu, ale takové
jako on znala z dob svého dětství v Řekotočí. „Obávám se, že ne,“ řekla mu.
Vyloudil ze své harfy teskný tón. „Vaše škoda,“ řekl. „A kdo je podle vás tím nejlepším trubadúrem,
jakého jste kdy slyšeli?“
„Alia z Braavosu,“ odpověděl ser Rodrik bez přemýšlení.
„Pche, já jsem mnohem lepší než ten starý suchar,“ vychloubal se Marillion. „Kdybyste měli stříbrňák
na píseň, rád bych vám to dokázal.“
„Možná i mám měďák či dva, ale raději bych je hodil do studny než poslouchat to tvoje vytí,“ zabručel
ser Rodrik. Jeho mínění o zpěvácích bylo dobře známo; hudba je půvabná věc pro dívky, ale on nechápe,
proč by zdravý chlapec měl v rukou držet harfu, když v nich může třímat meč.
„Ten tvůj taťka je ale kyselý chlapík,“ řekl Marillion Catelyn. „Chtěl jsem ti prokázat čest. Složit hold
tvojí kráse. Ve skutečnosti jsem byl zrozen k tomu, abych zpíval králům a urozenému panstvu.“
„Och, to vidím,“ řekla Catelyn. „Slyšela jsem, že lord Tully má písně rád. Nepochybně jsi byl i
v Řekotočí.“
„Nastokrát,“ řekl zpěvák nadutě. „Vždycky mi tam přidělí moji vlastní komnatu a mladý lord se ke mně
chová jako bratr.“
Catelyn se usmála a pomyslela si, co by na to řekl Edmure. Jistý zpěvák kdysi svedl dívku, která se
Edmurovi líbila; od té doby trubadúrské plémě nenáviděl. „A Zimohrad?“ zeptala se. „Cestoval jsi někdy
na sever až na Zimohrad?“
„Proč bych měl?“ opáčil Marillion. „Tam nahoře není nic než sněhové metelice a medvědí kůže a
Starkové neznají jinou hudbu než vlčí vytí.“ Matně si uvědomila, že na vzdáleném konci místnosti se
hlučně otevřely dveře.
„Hospodo,“ ozval se hlas sluhy za ní, „máme koně, které potřebují ustájit, a můj pán, lord Lannister,
vyžaduje pokoj a horkou lázeň.“
„Och, bohové,“ zalapal po dechu ser Rodrik, než ho Catelyn stačila umlčet. Její prsty se tvrdě sevřely
kolem jeho předloktí.
Máša Heddle se ukláněla a usmívala se svým ošklivým rudým úsměvem: „Je mi to líto, můj pane, jsme
plní, každičký pokoj.“
Catelyn viděla, že jsou čtyři. Starý muž v černém oděvu Noční hlídky, dva zbrojnoši... a on, malý a
troufalý jako život sám. „Moji muži se vyspí ve vaší stáji, a co se mne týče, nu, nevyžaduji nijak velký
pokoj, jak nepochybně vidíš.“ Na tváři se mu objevil urážlivý úsměv. „Pokud tam bude oheň v krbu a
slamník bez blech, budu spokojeným člověkem.“
Máša Heddle byla celá nešťastná. „Můj pane, nemám tu opravdu nic, koná se turnaj, nemohu ti být
nápomocná, ach...“
Tyrion Lannister vyndal ze svého měšce minci, vyhodil si ji nad hlavu, chytil ji, znovu ji vyhodil.
Dokonce i na druhém konci místnosti, kde seděla Catelyn, bylo vidět, jak se zlato blýská.
Od stolu vstal svobodný jezdec ve vybledlém modrém kabátci. „Buď vítán v mém pokoji, můj pane.“
„To je přece chytrý muž,“ řekl Lannister, když minci spirálovitě hodil přes místnost. Svobodný jezdec ji
chytil v letu. „A navíc umí šikovně chytat.“ Trpaslík se obrátil k Máše Heddle. „Doufám, že budeš schopná
připravit pro mne jídlo?“
„Cokoli se ti zlíbí, můj pane, cokoli na světě,“ slíbila hostinská. Ať se tím zadusí, pomyslela si Catelyn,
ale byl to Bran, koho v duchu viděla dusit se, topit se ve své vlastní krvi.
Lannister pohlédl k nejbližším stolům. „Moji muži si dají cokoli servíruješ těmto lidem. Dvojité porce,
máme za sebou dlouhou cestu. Já bych si dal pečenou drůbež - kuře, kachnu, holuba, na tom nesejde. A
pošli mi nahoru džbán svého nejlepšího vína. Yorene, povečeříš se mnou?“
„S radostí, můj pane,“ odpověděl černý bratr.
Trpaslík zběžně pohlédl na vzdálený konec místnosti a Catelyn si pomyslela, jak je vděčná za přeplněné
lavice mezi nimi, když tu najednou Marillion vyskočil. „Můj pane z Lannisterů!“ zvolal. „Bude mi
potěšením zabavit tě, zatímco budeš jíst. Dovol mi zazpívat ti baladu o velkém vítězství tvého otce
v Králově přístavišti!“
„Nic by moji večeři nemohlo zkazit víc,“ opáčil trpaslík suše. Jeho různobarevné oči chvíli pozorovaly
zpěváka, pak se začaly přesouvat stranou... a našly Catelyn. Pár vteřin se na ni díval, ohromen. Odvrátila
obličej, ale bylo již příliš pozdě. Trpaslík se usmíval. „Lady Stark, jaké neočekávané překvapení,“ řekl. „Je
mi líto, že jsem tě nezastihl na Zimohradu.“
Marillion na ni zíral, se zmatkem ustupujícím zlosti, zatímco Catelyn pomalu vstávala. Slyšela sera
Rodrika zaklít. Kdyby se jen ten muž zdržel na Zdi, pomyslela si, kdyby jen...
„Lady... Stark?“ ozvala se Máša Heddle přiškrceným hlasem.
„Když jsem zde nocovala posledně, byla jsem ještě Catelyn Tully,“ řekla hostinské. Slyšela mumlání,
cítila na sobě oči všech přítomných. Catelyn se rozhlédla po místnosti, po obličejích rytířů a zbrojnošů a
zhluboka se nadechla, aby zpomalila zběsilé bušení svého srdce. Má se odvážit vzít na sebe takové riziko?
Nebyl čas, aby si to mohla promyslet, měla jen okamžik a v uších jí zvonil zvuk vlastního hlasu. „Ty tam
v rohu,“ řekla staršímu muži, kterého si až doposud nevšimla. „Je to černý netopýr Harrenhalu, kterého
vidím vyšitého na tvém kabátci, sere?“
Muž vstal. „Je, moje paní.“
„A je lady Whent skutečným a poctivým spojencem mého otce, lorda Hostera Tullyho z Řekotočí?“
„Je,“ odpověděl muž srdnatě.
Ser Rodrik tiše vstal a vytáhl svůj meč z pochvy. Skřet na ně mrkl, s bezvýrazným obličejem; se
zmatkem zračícím se v jeho odlišně zbarvených očích.
„Rudý oř byl v Řekotočí vždy vítán,“ řekla trojici mužů u ohně. „Můj otec Jonose Brackena počítá mezi
svoje nejstarší a nejvěrnější vazaly.“
Trojíce zbrojnošů si vyměnila nejisté pohledy. „Náš pán je mu zavázán svou ctí,“ řekl jeden z nich
váhavě. „Závidím tvému otci všechny ty skvělé přátele,“ zavtipkoval Lannister, „ale nechápu účel tvého
konání, lady Stark.“
Ignorovala ho. Otočila se k velké skupině mužů v modrém a šedém. Oni byli srdcem celé záležitosti,
bylo jich víc než dvacet. „Znám dobře také váš znak: dvojitou věž Freyů. Jak se má váš dobrý pán,
serové?“
Jejich kapitán vstal. „Lord Walder se má dobře, moje paní. Má v úmyslu vzít si novou manželku ve svůj
devadesátý den jména a požádal tvého otce, aby poctil jeho sňatek svou přítomností.”
Tyrion Lannister se uchechtl. Tehdy už Catelyn věděla, že má vyhráno. „Tento muž přišel do mého
domu a tam zesnoval úkladnou vraždu mého syna, sedmiletého chlapce,“ prohlásila do celé místnosti,
s prstem namířeným na Lannistera. Ser Rodrik přešel k jejímu boku, s mečem v ruce. „Ve jménu krále
Roberta a dobrých pánů, kterým sloužíte, vás vyzývám, abyste se ho chopili a pomohli mi vrátit se s ním na
Zimohrad, kde bude očekávat královu spravedlnost.“
Nevěděla, co jí poskytuje větší uspokojení: zda zvuk tuctu tasených mečů, nebo pohled do obličeje
Tyriona Lannistera.