CATELYN

„Do Králova přístaviště dorazíme za hodinu.“ Catelyn se odvrátila od zábradlí a přinutila se usmát.
„Tvoji veslaři si vedli dobře, kapitáne. Každý z nich dostane stříbrňák, na znamení mé vděčnosti.“
Kapitán Moreo Tumitis ji obdařil poloviční úklonou. „Jsi až příliš štědrá, lady Stark. Pocta z toho, že
mohou přepravovat tak urozenou paní jako ty, je pro ně veškerou odměnou, po které by mohli toužit.“
„Ale stříbro si vezmou taky.“
Morco se usmál. „Jak si přeješ.“ Hovořil plynule Společným jazykem, jenom se slabým náznakem
tyrošského přízvuku. Řekl jí, že po mořích se plaví už třicet let, nejdříve jako veslař, pak kormidelník a
nakonec kapitán své vlastní obchodní galéry. Bouřlivá tanečnice byla jeho čtvrtou lodí a nejrychlejší ze
všech, dvoustěžňovou galérou s šedesáti vesly.
Zajisté to byla nejrychlejší z lodí dostupných v Bílém přístavu, kam Catelyn a ser Rodrik Cassel dorazili
po svém bezhlavém cvalu dolů na jih podél řeky. Tyrošané jsou pověstní svou lakotou a ser Rodrik ji
přemlouval, aby si najali rybářskou šalupu z ostrovů Tři sestry, ale Catelyn trvala na galéře a dobře udělala.
Po většinu cesty vály větry proti nim a bez vesel galéry by se stále ještě plahočili na moři za Prsty, místo,
aby se blížili ke Královu přístavišti a konci své cesty.
Tak blízko, pomyslela si. Pod plátěnými obvazy, tam, kde se do nich zakousla ocel dýky, jí v prstech
stále bolestně cukalo. Ta bolest je mým bičem, říkala si Catelyn, kdybych náhodou zapomněla. Nedokázala
ohnout dva poslední prsty na levé ruce a ty ostatní už nikdy nebudou tak ohebné jako dřív. Jistě, byla to
malá cena za Branův život.
V tu chvíli na palubu vyšel ser Rodrik. „Můj dobrý příteli,“ řekl Moreo přes svůj vidlicovitě tvarovaný
zelený vous. Tyrošané milovali zářivé barvy, dokonce i na vlasech a vousech. „Rád vidím, že už se ti vede
lépe.“
„Ano,“ přikývl ser Rodrik. „Už celé dva dny netoužím umřít.“ Uklonil se Catelyn. „Moje paní.”
Skutečně vypadal lépe. O odstín hubenější, než když vypluli z Bílého přístavu, ale již takřka opět sám
sebou. Silné větry v Kousanci a rozbouřené úzké moře se s ním neshodly a on takřka spadl přes palubu,
když je nečekaně zasáhla bouře za Dračím kamenem, ale jaksi se mu podařilo chytit se provazu a držet se,
dokud jej tři z Moreových mužů nezachránili a neodnesli do bezpečí v podpalubí.
„Kapitán mi pravé sdělil, že naše cesta je téměř u konce,“ řekla.
Seru Rodrikovi se podařilo suše usmát. „Tak brzy?“ Bez svých velkých bílých licousů vypadal podivně;
jaksi menší, méně dychtivý a o deset let starší. Nicméně, tam v Kousanci se zdálo nanejvýš rozumným
podřídit se břitvě muže z posádky, poté co licousy byly už potřetí beznadějně potřísněny, když se nakláněl
přes zábradlí a zvracel do rozbouřených vod.
„Ponechám vás o samotě, abyste mohli probrat svoje záležitosti,“ řekl kapitán Moreo. Uklonil se a
vzdálil se.
Galéra letěla po vodě jako vážka, její vesla se zvedala a padala v dokonalém rytmu. Ser Rodrik se opřel
o zábradlí a zahleděl se na ubíhající pobřeží. „Nepatřím mezi nejchrabřejší ochránce.“
Catelyn se jemně dotkla jeho paže. „Jsme tady, sere Rodriku, a jsme v pořádku. To je jediné, na čem teď
záleží.“ Rukou zajela pod svůj plášť, kde tuhými prsty zašmátrala po dýce visící u jejího pasu. Zjistila, že
se jí musí tu a tam dotknout, aby sama sebe ujistila. „Nyní musíme najít králova zbrojmistra a modlit se,
aby to byl člověk, kterému lze důvěřovat.“
„Ser Aron Santagar je ješitný muž, ale čestný.“ Ser Rodrik si zvedl ruku k obličeji, s úmyslem uhladit si
licousy, jen aby znovu zjistil, že je tam nemá. Zatvářil se rozpačitě. „Možná tu dýku zná, ano... ale moje
paní, od okamžiku, kdy vystoupíme na břeh, budeme vystaveni nebezpečí. A u dvora jsou takoví, kteří tě
poznají podle vzhledu.“
Catelynina ústa se pevně stáhla. „Malíček,“ zamumlala. Před očima se jí zjevil jeho obličej; chlapecký
obličej, třebaže chlapec už to dávno nebyl. Jeho otec zemřel před několika lety, takže nyní to byl lord
Baeliš, ale přesto mu stále říkali Malíček. To její bratr Edmure mu dal to jméno, před dávnou dobou
v Řekotočí. Skromné pozemky, kde se nacházelo sídlo jeho rodu, byly na nejmenším z Prstů a Petyr byl na
svůj věk hubený a malý.
Ser Rodrik si odkašlal. „Lord Baeliš kdysi, ehm...“ Odmlčel se při hledání vhodného výrazu.
Catelyn byla nad veškerou jemnost povznesená. „Byl to svěřenec mého otce. Vyrůstali jsme spolu
v Řekotočí. Já ho považovala za svého bratra, ale jeho city vůči mně byly... víc než bratrské. Když bylo
oznámeno, že se provdám za Brandona Starka, Petyr si stál na svém právu na moji ruku. Bylo to šílené.
Brandonovi bylo dvacet, Petyrovi sotva patnáct. Musela jsem Brandona prosit, aby ušetřil Petyrův život.
Nechal ho ze souboje vyjít s pouhou jizvou. Potom ho můj otec poslal pryč. Od té doby jsem ho neviděla.“
Nastavila obličej vodní spršce, jako by rychlý vítr byl schopný odvát ty vzpomínky pryč. „Napsal mi, že se
se mnou chce setkat v Řekotočí, poté co byl Brandon zabit, ale já jsem ten dopis spálila. Tehdy už jsem
věděla, že se se mnou místo svého bratra ožení Ned.“
Prsty sera Rodrika opět zašmátraly po neexistujících licousech. „Malíček je teď členem malé rady.“
„Věděla jsem, že to dotáhne vysoko,“ řekla Catelyn. „Vždycky byl chytrý, dokonce jako chlapec, ale
jednou věcí je být chytrý, a jinou moudrý. Přemýšlím, co se z něho za ta léta stalo.“
Vysoko nad jejich hlavami zavolal muž hlídky ze svého koše. Kapitán Moreo se vyškrábal na palubu,
začal chrlit příkazy a všude kolem nich na Bouřlivé tanečnici vypukla zuřivá aktivita, když před sebou
spatřili Královo přístaviště rozložené na vrcholu jeho tří vysokých kopců. Catelyn věděla, že před třemi sty
lety byly tyto kopce porostlé lesy a jenom hrstka rybářů žila na severním břehu Černovodého proudu, kde
se vody hluboké, rychlé řeky řítily do moře. Pak z Dračího kamene připlul Aegon Dobyvatel. Tehdy se
jeho armády vylodily na břeh a na nejvyšším z kopců postavily svou první hrubou pevnůstku ze dřeva a
hlíny.
Nyní město pokrývalo pobřeží tak daleko, kam až Catelyn dohlédla; paláce, arboreta a sýpky, cihlová
skladiště, dřevené hospody a kupecké krámky, putyky, hřbitovy a nevěstince, všechno nakupené jedno na
druhém. Dokonce i na tuto vzdálenost slyšela hluk doléhající k nim z rybího trhu. Mezi budovami se táhly
široké cesty lemované stromy, hrbolaté uličky pro pěší i chodníčky tak úzké, že dva lidé tam nemohli jít
vedle sebe. Visenyin kopec byl korunován Velkým Baelorovým septem s jeho sedmi krystalovými věžemi.
Za městem na Rhaenysině kopci stály zčernalé zdi Dračího doupěte, jehož obrovitý dóm se zřítil v ruinu a
jehož bronzová vrata byla již po století zavřená. Mezi nimi běžela Ulice sester, rovná jako šíp. V dálce se
zvedaly městské hradby, vysoké a mocné.
Nábřeží lemovala stovka mol a přístav byl přeplněný kotvícími loděmi. Rybářské čluny pro hluboké
vody i říční čluny připlouvaly a odplouvaly, převozníci se odstrkovali bidly sem a tam přes Černovodý
proud, obchodní galéry vykládaly zboží z Braavosu, Pentosu a Lysu. Catelyn spatřila královninu
přepychově zdobenou veslici, kotvící vedle bachraté velrybářské lodi z přístavu Ibben, jejíž trup byl černý
dehtem, a o kus dál po řece odpočíval u svých mol tucet štíhlých zlatých válečných lodí, s plachtami
vykasanými a strašlivými železnými klouny oblévanými vodou.
A nad tím vším, zahlížející dolů z Aegonova vysokého kopce, stála Rudá bašta; sedm obrovitých
bubnovitých věží korunovaných železným cimbuřím, rozměrný ponurý barbakán, síně s klenutými stropy a
kryté mosty, kasárna, sklepení, sýpky a masivní parkánová zeď prošpikovaná střílnami pro lučištníky, to
vše z bledě červeného kamene. Baštu nařídil postavit sám Aegon Dobyvatel. Dokončena byla za jeho syna
Maegora Krutého, který posléze nechal stít hlavy všem kameníkům, tesařům a zedníkům, co na ní
pracovali. Zapřísahal se, že jenom krev draka bude znát všechna tajemství této pevnosti Dračích pánů.
A přesto nyní praporce, které vlály z jejích hradeb, byly zlaté, ne černé, a tam, kde kdysi dštil oheň
tříhlavý drak, nyní skotačil korunovaný jelen rodu Baratheonů.
Z přístavu právě vyplouvala loď z Letních ostrovů, štíhlá jako labuť, s vysokým stěžněm a obrovitými
bílými plachtami obtěžkanými větrem. Bouřlivá tanečnice proplula kolem ní, neúnavně míříc k pobřeží.
„Moje paní,“ řekl ser Rodrik, „zatímco jsem odpočíval, promyslel jsem si, jak nejlépe postupovat. Ty
nesmíš vstoupit do hradu. Já tam půjdu místo tebe a přivedu sera Arona na nějaké bezpečné místo.“
Pozorovala starého rytíře, zatímco galéra se blížila k molu. Moreo svým mužům udílel příkazy v drsné
valyrijštině, řeči Svobodných měst. „Vystavil bys tím svůj život stejnému riziku jako já svůj!“
Ser Rodrik se usmál. „Já myslím, že ne. Díval jsem se předtím na svůj odraz ve vodě a stěží jsem sám
sebe poznal. Moje matka byla posledním člověkem na světě, který mne viděl bez licousů, a ta už je čtyřicet
let mrtvá. Věřím, že jsem v bezpečí, moje paní.”
Moreo zahalekal rozkaz. Jako jedno se čtyřicet vesel zvedlo nad hladinu, pak se ponořilo a zabralo
opačným směrem. Galéra zastavila. Další výkřik. Vesla zajela do trupu. Když přiráželi k molu, tyrošští
muži vyskočili, aby loď uvázali. Na palubu přichvátal Moreo, samý úsměv. „Královo přístaviště, moje
paní, jak jsi přikázala, a mohu tě ujistit, že moje loď nikdy nevykonala rychlejší ani bezpečnější plavbu.
Budeš potřebovat pomoc při přenesení svých zavazadel do hradu?“
„My do hradu nepůjdeme. Snad bys mi mohl navrhnout hostinec, něco čistého, pohodlného a nepříliš
vzdáleného od řeky.“
Tyrošan si prsty prohrábl svůj zelený vous. „Přesně tak. Znám několik podniků, které by mohly
vyhovovat tvým potřebám. Ovšem nejdříve, mohu-li být tak troufalý, je zde záležitost vyplacení druhé půle
platby, na níž jsme se dohodli. A samozřejmě stříbrňáky navíc, které jsi tak laskavě slíbila. Myslím, že to
bylo šedesát stříbrných.“
„Pro veslaře,“ připomněla mu Catelyn.
„Och, to zajisté,“ řekl Moreo. „Napadlo mě, že bych je pro ně mohl uschovat, dokud se nevrátíme do
Tyroše. To kvůli jejich ženám a dětem. Když jim stříbro dáš lady, moje paní, prohrají je v kostkách nebo
budou celou noc holdovat neřestem.“
„Existují horší věci, za které se dají utrácet peníze,“ vložil se do rozhovoru ser Rodrik. „Zima se blíží.“
„Každý z nich ať se rozhodne sám za sebe,“ řekla Catelyn. „Zasloužili si to stříbro. Jak je utratí, to už
není moje starost.“
„Jak pravíš, moje paní,“ odpověděl Moreo, samá úklona a úsměv.
Jen pro jistotu Catelyn vyplatila veslaře sama, stříbrňák každému muži a po měďáku navíc dvěma, kteří
vynesli jejich truhlice polovinu cesty do Visenyina kopce, do hostince, který jim Moreo doporučil. Byla to
stará stavba nepravidelného půdorysu v Úhoří ulici. Žena, která hostinec vlastnila, byla zapšklá čarodějnice
s bloudivým okem, jež si je podezřívavé změřila a kousla do mince, kterou jí Catelyn nabídla, aby se
ujistila, že není falešná. Místnosti však byly prostorné a vzdušné a Moreo přísahal, že její rybí guláš je ten
nejšťavnatější v celých Sedmi královstvích. A co bylo nejlepší, ani v nejmenším se nezajímala o jejich
jména.
„Myslím, že bude nejlépe, když se budeš zdržovat mimo společnou jídelnu,“ řekl jí ser Rodrik, jakmile
se nastěhovali. Měl na sobě kroužkovou zbroj, dýku a dlouhý meč pod tmavým pláštěm s kapucí, kterou si
mohl přetáhnout přes hlavu. „Vrátím se do setmění, společně se serem Aronem,“ slíbil. „Nyní si odpočiň,
moje paní.“
Catelyn byla unavená. Cesta byla dlouhá a vyčerpávající, a ona již nebyla tak mladá, jako bývala kdysi,
Z jejího okna byl výhled přes uličku a střechy na Černovodý proud za nimi. Dívala se, jak ser Rodrik
odchází, spěšně kráčí rušnými ulicemi, dokud se neztratil v davu, a pak se rozhodla dát na jeho radu.
Matrace byla vycpaná slámou místo peřím, ale Catelyn nečinilo potíže usnout na ni.
Probudilo ji naléhavé bušení na dveře.
Catelyn se prudce posadila. Střechy Králova přístaviště za oknem se koupaly v červené záři
zapadajícího slunce. Spala déle, než měla v úmyslu. Na dveře znovu udeřila čísi pěst a cizí hlas zvolal:
„Otevřte ve jménu krále.“
„Okamžik,“ odpověděla. Zahalila se do svého pláště. Na stolku vedle postele ležela dýka. Vzala ji a
otevřela petlici těžkých dřevěných dveří.
Muži, kteří vtrhli dovnitř, na sobě měli černou kroužkovou zbroj a zlaté pláště Městské hlídky. Jejich
velitel se při pohledu na dýku v její ruce usmál a řekl: „To není třeba, moje paní. Jsme tady, abychom tě
doprovodili do hradu.“
„Na čí příkaz?“ zeptala se.
Ukázal jí stuhu. Catelyn zatajila dech. Pečeť byla z šedivého vosku a na ní drozd. „Petyr,“ vydechla.
Tak brzy! Seru Rodrikovi se určitě něco stalo. Pohlédla na velitele stráží. „Víte, kdo jsem?“
„Ne, moje paní,“ odpověděl. „Můj pán Malíček nám pouze nařídil přivést tě k němu a dohlédnout na to,
aby se ti nic nestalo.“
Catelyn přikývla. „Mohli byste počkat venku, než se obléknu?“
Vykoupala si ruce v míse a omotala je čistým plátnem. Když se snažila sešněrovat si korzet kolem těla a
zavázat olivově hnědý plášť kolem krku, prsty měla obhroublé a podivně cizí. Jak se Malíček mohl
dozvědět, že je tady? Ser Rodrik by mu to sám nikdy neřekl. Třebaže starý, byl tvrdohlavý a dokázal být
věrný až za hrob. Dorazili příliš pozdě, takže Lannisterové se do Králova přístaviště dostali před ní? Ne,
pokud by tohle byla pravda, Ned by tu byl také a určitě by za ní přišel. Jak...?
Pak si vzpomněla. Moreo. Tyrošan věděl, kdo jsou a kde jsou, proklatec. Doufala, že za tu informaci
dostal řádně zaplaceno.
Poslali pro ni koně. Když vyrazili, podél ulic byly zapalovány lampy a Catelyn jedoucí obklopena muži
hlídky ve zlatých pláštích na sobě cítila oči města. Když přijeli k Rudé baště, padací mříž byla spuštěná a
velká brána na noc zavřená, ale okna hradu byla stále živá blikajícími světýlky. Strážní nechali svoje koně
venku před hradbami a doprovodili ji dovnitř úzkým postranním vchodem a pak vzhůru po nekonečných
schodech k jedné z věží.
Byl sám v místnosti, seděl na těžkém dřevěném stolci a vedle něj stála olejová lampa, v jejímž světle
cosi psal. Když ji přivedli dovnitř, odložil brk a pohlédl na ni. „Cat,“ řekl tiše.
„Proč jsem sem byla přivedena tímto způsobem?“
Vstal a briskně pokynul strážím. „Nechte nás o samotě.“ Muži se vzdálili. „Doufám, že s tebou
nezacházeli špatně,“ řekl, jakmile muži odešli. „Dal jsem jim výslovné příkazy.“ Všiml si jejích obvazů.
„Tvoje ruce...“
Catelyn ignorovala naznačenou otázku. „Nejsem zvyklá být před někoho předváděna jako ta poslední
služka,“ řekla ledovým hlasem. „Jako chlapec jsi ještě věděl, co je to zdvořilost.“
„Vidím, že jsem tě rozzlobil, moje paní. To nebylo mým úmyslem.“ Zatvářil se zkroušeně. Ten pohled
přinesl Catelyn na mysl živé vzpomínky. Býval to uličnický chlapec, ale po svých neplechách se vždycky
tvářil jako velký kajícník; byl to dar, kterým byl obdařen. Léta ho příliš nezměnila. Petyr býval malým
chlapcem a vyrostl v malého muže, o palec či dva menšího než Catelyn, štíhlého a hbitého, s ostrými rysy,
které si pamatovala, a stejnýma usměvavýma šedozelenýma očima. Měl nyní malou špičatou bradku a bílé
nitky ve vlasech, třebaže teprve nedávno dovršil třicítku. Hodila se k stříbrnému drozdovi, který zdobil jeho
plášť. Dokonce i jako dítě vždycky miloval stříbro.
„Jak ses dozvěděl, že jsem ve městě?“ zeptala se ho.
„Lord Varys ví všechno,“ odpověděl Petyr s prohnaným úsměvem. „Zakrátko nás navštíví, ale já jsem
se s tebou chtěl nejdříve setkat o samotě. Už je to tak dlouho, Cat. Kolik let?“
Catelyn jeho srdečnost ignorovala. Měla na srdci mnohem důležitější otázky. „Takže to byl králův
Pavouk, kdo mě našel?“
Malíček zamrkal. „Raději mu tak neříkej. Je na to velmi háklivý. Tuším to bude tím, že je eunuch.
V tomto městě se nestane nic, o čem by Varys nevěděl. Často dokonce ví věci ještě předtím, než k nim
dojde. Má svoje informátory všude. Svoje ptáčky, jak jim říká. Jeden z těch jeho ptáčků se doslechl o tvojí
návštěvě. Můžeme děkovat náhodě, že Varys s tím přišel nejdříve za mnou.“
„Proč za tebou?“
Pokrčil rameny. „Proč ne za mnou? Jsem správce pokladny, králův rádce. Selmy a lord Renly odjeli na
sever naproti Robertovi a lord Stannis odjel do Dračího kamene a ponechal tu jenom mistra Pycelleho a
mne. Zcela přirozeně se rozhodl pro mne. Vždycky jsem byl přítelem tvé sestry Lysy, Varys to ví.”
„Ví Varys o...“
„Lord Varys ví všechno... až na to, proč jsi tady.“ Zvedl obočí. „Proč jsi tady?“
„Ženě je dovoleno tesknit po svém muži, a když matka zatouží mít své dcery nablízku, kdo jí to může
mít za zlé?“
Malíček se zasmál. „Och, velmi dobře, moje paní, ale neočekávej ode mne, prosím, že tomu uvěřím.
Znám tě až příliš dobře. Připomeň mi, jak zněla slova Tullyů.“
Její hrdlo bylo vyschlé. „Rodina. Povinnost. Čest“ zarecitovala škrobeně.
„Rodina. Povinnost. Čest,“ opakoval v ozvěně. „To všechno od tebe bylo zapotřebí na Zimohradu, kam
si tě náš pobočník odvedl. Ne, moje paní, něco se stalo. Tato tvoje náhlá cesta vypovídá o jisté naléhavosti.
Prosím, dovol mi pomoci ti. Staří dobří přátelé by nikdy neměli váhat spoléhat se jeden na druhého.“ Jeho
slova přerušilo tiché zaklepání na dveře. „Dále,“ zvolal Malíček.
Muž, který prošel dveřmi, byl otylý, navoněný, napudrovaný a holohlavý jako vejce. Měl na sobě
zlatými vlákny protkávanou vestu oblečenou přes volnou róbu z purpurového hedvábí a na nohou měl
špičaté trepky z měkkého sametu. „Lady Stark!“ zvolal a vzal její ruku do obou svých, „vidět vás po tolika
letech je pro mne nesmírným potěšením.“ Jeho dlaně byly měkké a vlhké a jeho dech voněl liliemi. „Och,
tvoje ubohé ruce. Spálila ses, drahá paní? Prsty jsou delikátní věc... Náš dobrý mistr Pycelle vyrábí
vynikající hojivou mast, mám poslat pro džbánek?“
Catelyn jemně vytáhla prsty z jeho sevření. „Děkuji ti, můj pane, ale můj vlastní mistr Luwin má
zranění již ošetřil.“
Varys sklonil hlavu na stranu. „S velkým zármutkem jsem si vyslechl zvěsti o tvém synovi. Je ještě tak
mladý. Bohové jsou krutí.“
„V tom se spolu shodneme, lorde Varysi,“ řekla. To oslovení bylo spíš jen zdvořilostí náležející mu jako
členovi rady, jinak Varys nebyl lordem ničeho, snad jenom pavoučí sítě, mistrem ničeho než svých
našeptávačů.
Eunuch rozepjal svoje měkké ruce. „Doufám, že ve více věcech než jenom v téhle, drahá paní. Chovám
ve vysoké úctě tvého manžela, našeho nového pobočníka, a vím, že oba milujeme krále Roberta.“
„Ano,“ byla nucena říci. „To jistě.“
„Nikdy nežil král tak milovaný jako náš Robert,“ zavtipkoval Malíček. Prohnaně se usmál. „Alespoň co
lord Varys slyšel.“
„Milá paní,“ řekl Varys s velkou starostlivostí. „Ve Svobodných městech žijí muži se zázračnými
léčivými schopnostmi. Řekni jediné slovo a já některého pošlu ke tvému drahému Branovi.“
„Mistr Luwin dělá pro Brana všechno, co pro něj udělat lze,“ řekla mu. Nechtěla mluvit o Branovi, ne
tady, ne s těmito muži. Malíčkovi důvěřovala jen málo a Varysovi vůbec ne. Nenechá je pást se na vlastním
žalu. „Lord Baeliš říká, že ti mám poděkovat za to, že jsi mne sem dal přivést.“
Varys se zasmál jako malé děvčátko. „Ach, ano. Předpokládám, že já jsem vším vinen. Doufám, že mi
odpustíš, laskavá paní.“ Usadil se do křesla a složil si ruce v klíně. „Napadlo mě, zda bychom tě mohli
požádat, abys nám ukázala tu dýku?“
Catelyn Stark hleděla na eunucha v ohromené nevíře. On je opravdu pavouk, pomyslela si zděšeně,
čaroděj nebo něco ještě horšího. Ví věci, které nikdo vědět nemůže, pokud ovšem... „Co jste udělali seru
Rodrikovi?“ zeptala se.
Malíček byl zmaten. „Připadám si jako rytíř, který přijel do bitvy bez svého brnění. O jaké dýce to
mluvíte? Kdo je to ser Rodrik?“
„Ser Rodrik Cassel je zbrojmistrem na Zimohradu,“ informoval ho Varys. „Ujišťuji tě, lady Stark, že
tomu dobrému rytíři se nic nestalo. Navštívil nás dnešního odpoledne. Se serem Aronem Santagarem byli
ve zbrojnici a hovořili spolu o jisté dýce. Kolem západu slunce společně vyšli z hradu a odebrali se k tomu
strašlivému doupěti, kde jsi přebývala. Stále tam jsou, pijí v jídelně a čekají na tvůj návrat. Ser Rodrik byl
velmi rozrušen, když zjistil, že jsi pryč.“
„Jak to všechno víš?“
„Šeptání malých ptáčků,“ řekl Varys s úsměvem. „Já znám hodně věcí, milá paní. Je to povahou mého
povoláni.“ Pokrčil rameny. „Tu dýku máš u sebe, viď?“
Catelyn ji vytáhla zpod svého pláště a položila ji na stůl před něho. „Tady. Možná ti tvoji ptáčkové
pošeptají jméno člověka, kterému patři.“
Varys dýku zvedl s přehnanou jemností a projel palcem podél jejího ostří. Vytryskla krev a on maličko
vykřikl a upustil zbraň zpátky na stůl.
„Opatrně,“ řekla mu Catelyn, „je velmi ostrá.“
„Nic nemá čepel tak ostrou jako valyrijská ocel,“ řekl Malíček, když Varys začal sát svůj krvácející
palec, zahlížeje na Catelyn s tichou výtkou. Malíček vzal dýku do ruky, sevřel její jílec. Vyhodil ji do
vzduchu, pak ji chytil druhou rukou. „Skvělé vyvážení. Ty chceš najít majitele? Je tohle důvod tvojí
návštěvy? K tomu nepotřebuješ sera Arona, moje paní. Měla jsi rovnou přijít za mnou.“
„A kdybych přišla,“ řekla, „co bys mi řekl?“
„Řekl bych ti, že v Králově přístavišti existuje jen jedna dýka jako tahle.“ Uchopil čepel mezi palec a
ukazováček, zvedl dýku nad svoje rameno a mrštil jí přes místnost nacvičeným pohybem zápěstí. Narazila
na dřevo a zabodla se hluboko do dubu. „Je moje.“
„Tvoje?“ Nedávalo to smysl, Petyr vůbec nebyl v Zimohradu.
„Až do turnaje v den jména prince Joffreye,“ řekl, přešel místnost a vykroutil dýku ze dřeva. „Vsadil
jsem si na sera Jaimeho při rytířském klání, společně s polovinou dvora.“ Petyr se rozpačitě usmál a v tu
chvíli vypadal opět jako napůl chlapec. „Když ho Loras Tyrell shodil z koně, mnozí z nás o něco zchudli.
Ser Jaime prohrál sto zlatých dragonů, královna přišla o svůj smaragdový přívěsek a já musel odevzdat
svoji dýku. Její Výsost dostala svoje smaragdy zpátky, ovšem zbytek si vítěz ponechal.”
„Kdo?“ naléhala na něj Catelyn, s ústy vyprahlými strachem. V prstech jí cukalo připomenutou bolestí.
„Skřet,“ odpověděl Malíček, zatímco lord Varys pozoroval její obličej. „Tyrion Lannister.“