CATELYN

Ned a děvčata byli pryč již osm dní, když mistr Luwin jednoho večera přišel do Branova pokoje
s čtecí lampou a účetními knihami v rukou. „Je nejvyšší čas, abychom si prošli cifry, moje paní,“ řekl.
„Nepochybně bys ráda věděla, kolik nás královská návštěva stála.“
Catelyn pohlédla na Brana v jeho loži a odhrnula mu vlasy z čela. Uvědomila si, že mu narostly velmi
dlouhé. Měla by mu je ostříhat. „Nepotřebuju se na ta čísla dívat, mistře Luwine,“ řekla, aniž zvedla oči od
Brana. „Vím, co nás ta návštěva stála. Odnes si svoje knihy pryč.“
„Moje paní, králova družina měla vskutku zdravou chuť k jídlu. Musíme zaplnit naše spíže, než -“
„Řekla jsem, aby sis ty knihy odnesl,“ přerušila ho. „Majordomus se o naše potřeby postará.“
„Žádného majordoma nemáme,“ připomněl jí mistr Luwin. Je jako malá šedivá krysa, pomyslela si,
nenechá toho a nenechá. „Poole odjel na jih, aby spravoval domácnost lorda Eddarda v Králově přístavišti.“
Catelyn nepřítomně přikývla. „Ach, ano, vzpomínám si.“ Bran vypadal tak bledý. Napadlo ji, zda by
neměla jeho postel přestěhovat pod okno, aby k němu mohlo dopolední slunce.
Mistr Luwin postavil lampu do výklenku u dveří a nervózně si pohrával s jejím knotem. „Je zde několik
záležitostí, které si vyžadují tvoji neodkladnou pozornost, moje paní. Kromě majordoma potřebujeme také
kapitána stráží, který by nastoupil na Joryho místo, nového vrchního podkoního -“
Její oči přelétly přes místnost a zabodly se do jeho. „Vrchního podkoního?“ Její hlas zněl jako šlehnutí
biče.
Mistr byl šokován. „Ano, moje paní. Hullen odjel na jih s lordem Eddardem, takže -“
„Můj syn tady leží zlámaný a umírající, Luwine, a ty se mnou chceš diskutovat o novém vrchním
podkoním! Copak si myslíš, že mě zajímá, co se děje ve stájích? Myslíš si, že mi na tom špetičku záleží?
Klidně bych vlastníma rukama podřezala krk všem koním na Zimohradu, kdyby to mělo Branovi otevřít
oči, rozumíš? Rozumíš?“
Sklonil hlavu. „Ano, moje paní, ale tato místa -“
„Já se o ně postarám,“ řekl Robb.
Catelyn ho neslyšela vejít, ale najednou stál ve dveřích a díval se na ni. S náhlým záchvěvem hanby si
uvědomila, že předtím křičela. Co se to s ní děje? Byla tak unavená a po celou dobu ji bez přestání bolela
hlava.
Mistr Luwin pohlédl z Catelyn na jejího syna. „Vypracoval jsem seznam těch, kdo by mohl přicházet
v úvahu na uvolněné úřady,“ řekl a podal Robbovi papír, který vytáhl ze svého rukávu.
Její syn přelétl očima seznam jmen. Catelyn viděla, že přišel zvenku: jeho tváře byly zčervenalé
chladem, vlasy měl rozcuchané a rozváté větrem. „Dobří muži,“ řekl. „Promluvíme si o nich zítra.“ Podal
seznam zpátky mistru Luwinovi.
„Jak si přeješ, můj pane.“ Papír zmizel v jeho rukávu.
„Nyní nás nech o samotě,“ řekl Robb. Mistr Luwin se uklonil a odešel. Robb za ním zavřel dveře a
otočil se k ní. Všimla si, že u sebe má meč. „Matko, co to děláš?“
Catelyn si vždycky myslela, že Robb vypadá jako ona; stejně jako Bran, Rickon a Sansa zdědil po
Tullyích barvu pleti, zlatohnědé vlasy a modré oči. Přesto nyní vůbec poprvé viděla v jeho obličeji cosi
z Eddarda Starka, cosi tak strohého a tvrdého jako sever sám. „Co dělám?“ řekla v ozvěně, zmatená. „Jak
se můžeš tak ptát? Co si myslíš, že dělám? Starám se o tvého bratra. Pečuji o Brana.“
„Takto tomu říkáš? Nevyšla jsi z této místnosti od té doby, co se to Branovi stalo. Dokonce jsi ani
nepřišla k bráně, když otec a děvčata odjížděli na jih.“
„Řekla jsem jim sbohem odsud a z okna jsem se dívala, jak odjíždějí.“ Prosila Neda, aby neodjížděl, ne
teď, ne po tom, co se stalo; všechno se nyní změnilo, copak to nechápe? Nebylo to k ničemu. Řekl jí, že
nemá na výběr a odjel. „Já ho nemohu opustit, dokonce ani na chvilku, ne teď, když by každý okamžik
mohl být jeho posledním. Musím tu být s ním, kdyby... kdyby...“ Vzala bezvládnou ruku svého syna,
prohrábla jeho prsty svoje vlastní. Byl tak křehký a hubený, žádná síla mu v ruce nezůstala, ale ona přes
jeho pokožku stále cítila teplo života.
Robbův hlas zněžněl. „On nezemře, matko. Mistr Luwin říká, že čas největšího nebezpečí pominul.“
„A co když se mistr Luwin mýlí? Co když mě Bran bude potřebovat, zrovna když tu nebudu?“
„Rickon tě potřebuje,“ řekl Robb ostře. „Jsou mu teprve tři. nechápe, co se děje. Myslí si, že ho všichni
opustili, a tak za mnou chodí celý den, drží mě za nohu a pláče. Nevím, co s ním mám dělat.“ Na okamžik
se odmlčel, kousaje se do spodního rtu, tak jak to dělával, když byl malý. „Matko, já tě taky potřebuju.
Snažím se, ale nejde to... nezvládnu to všechno sám.“ Jeho hlas se zlomil náhlým přívalem emocí a Catelyn
si uvědomila, že je mu teprve čtrnáct. Chtěla vstát a jít k němu, ale Bran ji stále držel za ruku a ona se
nemohla hnout.
Venku před věží začal výt vlk. Catelyn se zachvěla, jen kratičce.
„To je Branův.“ Robb otevřel okno a vpustil do dusné věžní místnosti noční vzduch. Vytí zesílilo. Byl
to táhlý a osamělý zvuk, plný melancholie a zoufalství.
„Zavři je,“ řekla mu. „Bran musí zůstat v teple.“
„Potřebuje je slyšet zpívat,“ řekl Robb. Někde venku na Zimohradu začal druhý vlk výt v chóru
s prvním. Pak třetí, o něco blíž. „Chundeláč a Šedý vítr,“ řekl Robb, když jejich hlasy zesílily a sjednotily
se. „Jde je rozeznat jednoho od druhého, když pozorně nasloucháš.“
Catelyn se chvěla. Bylo to žalem, chladem a vytím zlovlků. Další noc plná vytí, studeného větru a
šedivého prázdného hradu, další z mnoha stále stejných, a její chlapec tam ležel polámaný, to nejsladší
z jejích dětí, to nejněžnější. Bran, který se tak rád smál a šplhal a snil o rytířích, to všechno je teď pryč a
ona už ho nikdy znovu neuslyší smát se. Se vzlykáním vyprostila ruku z jeho slabé hůlčičky a přikryla si
uši, aby neslyšela to strašlivé vytí. „Umlč je!“ vykřikla. „Já to nevydržím, umlč je, umlč je, zabij je
všechny, budeš-li muset, jen je prostě umlč!“
Nepamatovala si, že by spadla na podlahu, ale najednou na ní ležela a Robb ji zvedal, držel ji ve svých
silných pažích. „Neboj se, matko. Oni by mu neublížili.“ Pomohl jí na úzké lože v rohu místnosti. „Zavři
oči,“ řekl jí něžně. „Odpočiň si. Mistr Luwin mi řekl, že od Branova pádu skoro nespíš.“
„Nemohu,“ naříkala. „Bohové ať mi odpustí, Robbe, nemohu, co kdyby zemřel, zatímco budu spát, co
kdyby zemřel, co kdyby zemřel...“ Vlci stále vyli. Vykřikla a znovu si uši přikryla dlaněmi. „Ach, bohové,
zavři to okno!“
„Jen když mi slíbíš, že půjdeš spát.“ Robb přešel k oknu, ale když se natáhl k okenicím, k truchlivému
vytí zlovlků přibyl další zvuk. „Psi,“ řekl a zaposlouchal se do noci. „Všichni psi štěkají. To nikdy předtím
nedělali...“ Catelyn slyšela, jak zatajil dech. Když vzhlédla, jeho obličej byl ve světle lampy bledý jako
stěna. „Oheň,“ zašeptal.
Oheň, pomyslela si, a pak Bran! „Pomoz mi,“ řekla naléhavě a posadila se. „Pomoz mi s Branem.“
Zdálo se, jako by ji Robb neslyšel. „Hoří věž knihovny,“ řekl.
Catelyn již také viděla červené světlo probleskující otevřeným oknem. Vydechla si úlevou. Bran byl
v bezpečí. Mezi knihovnou a jejich věží se prostíralo nádvoří a neexistoval způsob, jak by se oheň mohl
dostat až k nim. „Díky bohům,“ zašeptala.
Robb na ni pohlédl, jako by se byla zbláznila. „Matko, zůstaň tady. Vrátím se zpátky, jakmile bude oheň
uhašen.“ S těmito slovy vyběhl z místnosti. Slyšela ho, jak venku přede dveřmi volá na stráže a jak se
společně o překot hrnou dolů z věže, berouce schody po dvou, po třech najednou.
Zvenčí z nádvoří se ozvaly výkřiky „Hoří!“, volání, běžící kroky, ržání vystrašených koní a zmatené
štěkání hradních psů. Naslouchajíc kakofonii zvuků, uvědomila si, že vytí přestalo. Zlovlci utichli.
Když přecházela k oknu, Catelyn odříkala tichou modlitbu k sedmi tvářím boha. Z oken knihovny přes
nádvoří šlehaly k nebi dlouhé jazyky plamenů. Pozorovala kouř stoupající k obloze a se smutkem myslela
na všechny ty knihy, které Starkové nashromáždili během staletí. Pak zavřela okenice.
Když se od okna odvrátila, v místnosti s ní byl muž.
„Neměla jsi tu být,“ zamumlal trpce. „Neměl tu být nikdo.“
Byl to malý, ošklivý muž ve špinavém hnědém šatu a páchl koňmi. Catelyn znala všechny štolby, kteří
pracovali v jejich stájích a tento nebyl žádným z nich. Byl vychrtlý, s řídkými světlými vlasy a bledýma
očima hluboko vpadlýma do kostnatého obličeje. V ruce držel dýku.
Catelyn pohlédla na jeho zbraň, pak na Brana. „Ne,“ hlesla. To slovo jí uvízlo v hrdle, změnilo se
v pouhé zašeptání.
Musel ji slyšet. „Bude to pro něj vykoupením,“ řekl. „Beztak už je mrtvý.“
„Ne,“ opakovala Catelyn, když opět nalezla hlas. „Ne, to nesmíš.“ Otočila se zpátky k oknu, aby
zavolala o pomoc, ale muž se pohyboval rychleji, než by věřila, že je možné. Jednou rukou ji popadl přes
ústa a zvrátil jí hlavu dozadu, druhou přiložil nůž k její dýchací trubici. Do nosu ji naplno udeřil jeho
nesnesitelný pach.
Zvedla obě ruce vzhůru, vší silou uchopila čepel a odtáhla ji od svého hrdla. Slyšela ho, jak jí kleje do
ucha. Prsty měla kluzké vlastní krví, ale čepel dýky nepustila. Ruka přes její ústa se sevřela těsněji,
uzavřela jí přívod vzduchu. Catelyn prudce škubla hlavou na stranu a podařilo se jí uchopit do zubů kousek
masa jeho dlaně. Prudce se do ní zakousla. Muž zasténal bolestí. Stiskla zuby k sobě, škubla a najednou
byla volná. Její ústa plnila chuť jeho krve. Nadechla se a vykřikla, on ji popadl za vlasy a smýkl jí pryč od
sebe. Zapotácela se a spadla na zem, a když pak vzhlédla, stál nad ní, namáhavě dýchal a celý se třásl.
Dýku kluzkou krví stále pevně svíral v pravé ruce. „Ty jsi tu být neměla,“ opakoval stupidně.
Catelyn uviděla otevřenými dveřmi za ním vklouznout stín. Ozval se tichý zvuk, méně než zavrčení, to
nejslabší výhružné zašeptání, ale muž zřejmě něco slyšel, protože se začal otáčet právě v okamžiku, kdy se
vlk odrazil a skočil. Společně padli k zemi, napolo přes Catelyn, tam kde ležela, nejdříve muž, na něm vlk.
Vrahův výkřik trval necelou vteřinu, jen do té doby, než zvíře trhlo hlavou vzhůru a vyrvalo mu polovinu
hrdla.
Jeho krev, která jí potřísnila obličej, byla cítit jako teplý déšť.
Vlk se na ni podíval. Tlamu měl rudou a vlhkou a jeho oči zlatě žhnuly v temné místnosti. Uvědomila
si, že to je Branův vlk. Samozřejmě že to byl on. „Děkuji ti,“ zašeptala Catelyn, hlasem slabým a sotva
slyšitelným. Rozechvěle zvedla ruku. Vlk přiťapkal blíž, očichal jí prsty, pak z nich svým vlhkým drsným
jazykem začal olizovat krev. Když ji všechnu slízal, tiše se otočil, vyskočil na Branovo lůžko a lehl si vedle
něho. Catelyn se začala hystericky smát.
Tak ji tam potom našli, když Robb, mistr Luwin a ser Rodrik vtrhli do místnosti se všemi strážnými
Zimohradu. Když smích v jejím hrdle konečně odezněl, zabalili ji do teplých pokrývek a odvedli ji do
Velké věže, do jejích vlastních pokojů. Stará chůva ji svlékla, pomohla jí do voňavé horké lázně a umyla
z ní krev měkkým plátýnkem.
Poté přispěchal mistr Luwin, aby ji ošetřil. Řezné rány v jejích prstech byly hluboké, téměř na kost, a na
hlavě, tam kde jí vrah vytrhl hrst plnou vlasů, měla krvácející místečko. Mistr jí řekl, že bolest se právě
probouzí, a dal jí makové mléko, aby lépe spala.
Konečně zavřela oči.
Když je znovu otevřela, řekli jí, že spala čtyři dny. Catelyn přikývla a posadila se na loži. Všechno jí
nyní připadalo jako noční můra, všechno od Branova pádu, jako strašlivý sen plný krve a žalu, ale bolest
v prstech jí připomínala, že to je pravda. Cítila se slabá a hlavu měla lehkou, a přesto byla podivně
odhodlaná, jako by z ní byla sňata obrovitá tíha.
„Přineste mi chléb a med,“ řekla svým služebníkům, „a vyřiďte mistru Luwinovi, že moje obvazy
potřebují vyměnit.“ Pohlédli na ni plni překvapení a odběhli vykonat, oč je požádala.
Catelyn si vzpomněla na to, jak se chovala předtím, a cítila se zahanbena. Otočila se k nim všem zády,
ke svým dětem, ke svému manželovi, svému domovu. Už nikdy se to nebude opakovat. Ukáže těm
seveřanům, jak silní Tullyové z Řekotočí umějí být.
Robb ji navštívil před časem jídla. Rodrik Cassel přišel s ním, také svěřenec jejího manžela Theon
Greyjoy a nakonec Hallis Mollen, svalnatý strážný s čtvercovitě zastřiženým hnědým vousem. Robb jí řekl,
že to je nový kapitán stráží. Všimla si, že její syn je oděn ve vařené kůži a drátěné košili a u pasu mu visel
meč.
„Kdo to byl?“ zeptala se jich Catelyn.
„Nikdo nezná jeho jméno,“ odpověděl jí Hallis Mollen. „Nebyl to člověk ze Zimohradu, moje paní, ale
někteří říkají, že ho tady na hradě tu a tam viděli během uplynulých několika týdnů.“
„V tom případě je to jeden z králových mužů,“ řekla, „nebo jeden z Lannisterů. Možná tu zůstal poté, co
všichni ostatní odjeli.“
„Možná,“ přitakal Hal. „Vezmeme-li v úvahu, kolik se poslední dobou na Zimohradě vyskytovalo
cizinců, neexistuje způsob, jak se dozvědět, ke komu patřil.“
„Skrýval se ve vašich stájích,“ řekl Greyjoy. „Bylo to z něho cítit.“
„Jak je možné, že si ho nikdo nevšiml?“ zeptala se příkře.
Hallis Mollen se zatvářil rozpačitě. „Mezi koňmi, které si lord Eddard vzal s sebou na jih, a těmi, co
jsme poslali na sever Noční hlídce, byla stání zpola prázdná. Nevyžadovalo to přílišné úsilí schovat se tam
před štolby. Je možné, že ho viděl Hodor, říkají, že ten kluk se poslední dobou chová divně, jenomže
přitom, jak mdlého je rozumu...“ Hal zavrtěl hlavou.
„Objevili jsme místo, kde přespával,“ vložil se do rozhovoru Robb. „Měl devadesát stříbrňáků
v koženém měšci zahrabaném pod slámou.“
„Je dobré vědět, že život mého syna nebyl prodán lacino,“ řekla Catelyn s hořkostí v hlase.
Hallis Mollen na ni pohlédl se zmateným výrazem. „Prosím o tvoje milosrdenství, moje paní, chceš říct,
že tady byl proto, aby zabil tvého chlapce!“
Greyjoy byl plný pochyb. „To je šílené.“
„Přišel zavraždit Brana,“ řekla Catelyn pevným hlasem. „Stále mumlal cosi o tom, že jsem tam neměla
být. Založil požár v knihovně, protože si myslel, že se vyřítím ven, abych ho pomáhala hasit, stráže že
vezmu s sebou. Kdybych nebyla napolo šílená žalem, vyšlo by mu to.“
„Proč by někdo chtěl zabít Brana?“ divil se Robb. „Bohové, vždyť je to malý kluk, bezmocný, spící...“
Catelyn svého prvorozeného syna obdařila vyzývavým pohledem. „Pokud máš vládnout severu, musíš
nad takovými věcmi přemýšlet, Robbe. Odpověz si na svoji vlastní otázku. Proč by někdo měl chtít zabít
spící dítě?“
Než jí stačil odpovědět, služebnictvo se vrátilo s tácem plným čerstvě připraveného jídla z kuchyně.
Bylo toho mnohem víc, než oč požádala: teplý chléb, máslo, med a borůvková zavařenina, plátek slaniny a
naměkko vařené vejce, klínek sýra, hrnek mátového čaje. A s tím vším přišel mistr Luwin.
„Jak se vede mému synovi?“ Catelyn pohlédla na jídlo a zjistila, že na něj vůbec nemá chuť.
Mistr Luwin sklopil oči. „Jeho stav se nezměnil, moje paní.“
Byla to odpověď, kterou očekávala, nic víc a nic méně. V prstech jí cukalo bolestí, jako by v nich stále
měla zaseknuté ostří, zaťaté hluboko do masa. Poslala služebnictvo pryč a pohlédla zpátky na Robba. „Máš
už odpověď na svou otázku?“
„Někdo se bojí, že Bran by se mohl probrat,“ řekl Robb, „bojí se toho, co by mohl říct nebo udělat, bojí
se něčeho, co Bran ví.”
Catelyn na něj byla pyšná. „Velmi dobře.“ Otočila se k novému kapitánovi stráží. „Musíme Brana držet
v bezpečí. Pokud tu byl jeden vrah, mohou se objevit další.“
„Kolik stráží chceš, moje paní?“ zeptal se Hal.
„Po dobu nepřítomnosti lorda Eddarda je pánem Zimohradu můj syn,“ řekla mu.
Robb jako by najednou byl o něco vyšší. „Postav jednoho muže do Branova pokoje, jednoho ven před
dveře, dva dole ke schodišti. Nikdo Brana nenavštíví bez svolení mého nebo mé matky.“
„Jak poroučíš, můj pane.“
„Udělej to ihned,“ řekla Catelyn.
„A vlk ať zůstane v místnosti s Branem,“ dodal Robb.
„Ano,“ přikývla Catelyn. A pak ještě jednou: „Ano.“
Hallis Mollen se uklonil a vyšel z místnosti.
„Lady Stark,“ řekl ser Rodrik, když byl strážný pryč, „nevšimla sis náhodou dýky, kterou vrah použil?“
„Okolnosti mi nedovolily prohlédnout si ji zblízka, ale její čepel bych popsat dokázala,“ odpověděla
Catelyn se suchým úsměvem. „Proč se ptáš?“
„Našli jsme ji stále spočívající v zlosynově dlani. Zdálo se mi, že to je příliš krásná zbraň na takového
muže, tak jsem si ji prohlížel dlouho a důkladně. Čepel je z valyrijské oceli, jílec z dračí kosti. Zbraň jako
tahle neměla v rukou takového padoucha co pohledávat. To znamená, že mu ji někdo dal.“
Catelyn zamyšleně přikývla. „Robbe, zavři dveře.“
Nechápavě se na ni podíval, ale udělal, co mu nařídila.
„To, co teď řeknu, nesmí opustit zdi této místnosti,“ pověděla jim. „Chci, abyste mi na to přísahali.
Pokud je dokonce i jen část mého podezření pravdivá, Ned a moje děvčata vjeli do smrtelného nebezpečí a
slovo ve špatných uších by mohlo ohrozit jejich životy.“
„Lord Eddard je mi druhým otcem,“ řekl Theon Greyjoy. „Proto přísahám.“
„Máš moji přísahu,“ řekl mistr Luwin.
„Moji také, paní,“ řekl ser Rodrik v ozvěně.
Pohlédla na svého syna. „A ty, Robbe?“
Přikývl na souhlas.
„Moje sestra Lysa je přesvědčena, že Lannisterové zavraždili jejího manžela, lorda Arryna, pobočníka
krále,“ řekla jim Catelyn. „Vzpomínám si, že Jaime Lannister se toho osudného dne, kdy Bran spadl,
nepřipojil k lovu. Zůstal tady na hradě.“ V místnosti zavládlo hrobové ticho. „Jsem přesvědčená, že Bran
z té věže nespadl,“ řekla. „Myslím, že ho shodili.“
Na jejich obličejích se rozprostřel výraz šoku. „Moje paní, to je obludná myšlenka,“ řekl Rodrik Cassel.
„Dokonce i Králokat by couvl před smrtí nevinného dítěte.“
„Och, skutečně?“ opáčil Theon Greyjoy. „Já bych na to krk nevsadil.“
„Neexistuje hranice lannisterské pýchy ani lannisterských ambicí,“ řekla Catelyn.
„Ten chlapec vždycky býval velice šikovný a měl pevné ruce,“ řekl mistr Luwin zamyšleně. „Znal tady
na Zimohradu každičký kámen.“
„Bohové,“ zaklel Robb. Jeho mladý obličej byl temný hněvem. „Jestli je tohle pravda, zaplatí za to.“
Tasil svůj meč a zamával jím ve vzduchu. „Vlastnoručně ho zabiju!“
„Dej to pryč!“ obořil se na něj ser Rodrik. „Lannisterové jsou sto lig daleko. Nikdy netas meč, pokud jej
nechceš použít. Kolikrát ti to mám opakovat, pošetilý chlapče?“
Robb zahanbeně strčil meč do pochvy, najednou opět dítě. „Vidím, že můj syn teď nosí ocel,“ obrátila
se Catelyn k seru Rodrikovi.
„Myslel jsem, že je na to čas,“ řekl starý zbrojmistr.
Robb se na ni díval s obavami v očích. „Nejvyšší čas,“ řekla. „Zimohrad možná brzy bude potřebovat
všechny svoje meče a bude lépe, nebudou-li vyrobeny ze dřeva.“
Theon Greyjoy položil ruku na jílec svého meče a řekl: „Moje paní, pokud na to dojde, můj rod je ti
velkým dlužníkem.“
Mistr Luwin se znovu zatahal za svůj náhrdelník, tam kde ho dřel do krku. „Jediné, z čeho můžeme
vycházet, jsou domněnky. Chceme obvinit milovaného bratra naší královny. Nepřijme to s laskavostí.
Musíme mít důkaz, nebo navždy mlčet.“
„Tvým důkazem je ta dýka,“ řekl ser Rodrik. „Tak nádherná čepel nemůže zmizet bez povšimnutí.“
Catelyn si uvědomila, že existuje jen jedno místo, kde o ní lze zjistit pravdu. „Někdo se musí vydat do
Králova přístaviště.“
„Půjdu já,“ prohlásil Robb.
„Ne,“ řekla mu. „Tvoje místo je tady. Na Zimohradu vždycky musí být Stark.“ Pohlédla na sera Rodrika
s jeho velkými bílými licousy, na mistra Luwina v jeho šedivé róbě, na mladého Greyjoye, štíhlého,
snědého a impulzivního. Koho poslat? Komu se dá věřit? Pak to najednou věděla. Zafačovanými prsty,
tuhými a nepoddajnými jako kámen, ze sebe odhrnula pokrývky a slezla z postele. „Musím jet sama.“
„Moje paní,“ řekl mistr Luwin, „je to moudré? Lannisterové zajisté budou na tvůj příjezd pohlížet
s nemalým podezřením.“
„A co Bran?“ zeptal se Robb. Ten ubohý chlapec se tvářil zcela zmateně. „Snad ho nechceš opustit?“
„Pro Brana jsem udělala všechno, co bylo v mých silách,“ řekla a položila svou zraněnou ruku na jeho
rameno. „Jeho život je teď v rukou bohů a mistra Luwina. Jak jsi mi sám připomněl, Robbe, musím teď
myslet taky na ostatní svoje děti.“
„Budeš potřebovat silný doprovod,“ řekl Theon.
„Pošlu s tebou na cestu Hala a skupinu strážných,“ řekl Robb.
„Ne,“ namítla Catelyn. „Velká skupina přitahuje nevítanou pozornost. Nechci, aby Lannisterové věděli,
že tam jedu.“
Ser Rodrik protestoval. „Moje paní, dovol tedy alespoň mne provázet tě. Královská cesta je pro ženu
cestující osamoceně nebezpečná.“
„Já nepojedu po královské cestě,“ odpověděla Catelyn. Na okamžik se zamyslela, pak přikývla na
souhlas. „Dva jezdci jsou schopni jet stejně rychle jako jeden a o mnoho rychleji než dlouhá kolona
zatížená povozy a kolovými domy. Uvítám tvoji společnost, sere Rodriku. Poputujeme podél Bílého nože
dolů na jih a v Bílém přístavu si najmeme loď. Za pomoci silných koní a rychlých větrů bychom do
Králova přístaviště měli dorazit mnohem dřív než Ned a Lannisterové.“ A pak, pomyslela si, pak uvidíme,
co se vidět dá.