CATELYN

Ze všech komnat Zimohradu byly Catelyniny ložnice těmi nejteplejšími. Zřídkakdy v nich musela
nechávat rozdělávat oheň. Hrad byl postaven na přírodních horkých pramenech a jejich vroucí vody
proudily jeho zdmi a místnostmi jako krev v lidském těle, zaháněly chlad z jeho kamenných síní, plnily
prosklené zahrady vlhkým teplem, zabraňovaly zemi promrznout. Na tuctu malých nádvoříček se ve dne
v noci kouřilo z hladin malých jezírek. V létě to byla maličkost, která nikomu nestála za pozornost, ovšem
v zimě to byl rozdíl mezi životem a smrtí.
Catelynina lázeň byla vždycky horká a plná páry a stěny její ložnice bývaly příjemné na dotek. To teplo
jí připomínalo Řekotočí, dny plné slunce s Lysou a Edmurem, ale Ned horko rád neměl. Starkové byli
stvořeni pro chlad, zdůrazňoval jí a ona se tomu smála a říkala mu, že v tom případe jejich hrad zajisté
postavili na špatném místě.
A tak, když spolu skončili, Ned se od ní odkulil a vstal z jejího lože, tak jako již tisíckrát předtím. Přešel
místnost, odhrnul těžké závěsy, jedno po druhém otevřel vysoká vížka okna a vpustil dovnitř chladný noční
vzduch.
Vítr kroužil kolem něj, když tam stál obrácen tváří do tmy, nahý a s holýma rukama. Catelyn si přitáhla
kožešiny k bradě a pozorovala ho. Vypadal jaksi menší a zranitelnější, jako mladík, za kterého se před
patnácti dlouhými lety provdala v septu v Řekotočí. Slabiny ji stále bolely od prudkosti jeho milováni. Byla
to příjemná bolest. Cítila v sobě jeho semeno. Modlila se, aby se v jejím lůně proměnilo v život. Od té
doby, co se narodil Rickon, již uplynuly tři roky. Nebyla ještě tak stará, aby mu nemohla porodit dalšího
syna.
„Odmítnu to,“ řekl Ned, když se k ní otočil zpátky. Jeho oči byly vystrašené a hlas měl podivně
zastřený.
Catelyn se na loži posadila. „To nemůžeš. Nesmíš.“
„Mojí povinností je vládnout zde na severu. Nepřeji si stát se Robertovým pobočníkem.“
„Nepochopí to. Je teď králem a králové nejsou jako ostatní lidé. Když mu odmítneš sloužit, bude se
divit, proč lomu tak je, a dříve nebo později začne mít podezření, že se stavíš proti němu. Copak nevidíš,
jakému nebezpečí nás všechny hodláš vystavit?“
Ned zavrtěl hlavou, odmítal tomu věřit. „Robert by nikdy neublížil mně ani nikomu z těch, co miluji.
Jsme si bližší než bratři. Má mě rád. Když jeho nabídku odmítnu, bude soptit, zuřit a proklínat mě, ale za
týden se tomu společně zasmějeme. Znám toho muže!“
„Znával jsi muže,“ řekla. „Král je pro tebe cizím člověkem.“ Catelyn si vzpomněla na mrtvého zlovlka
ve sněhu, na zlomené paroží uvízlé hluboko v jeho chřtánu. Musí ho přinutit pochopit to. „Hrdost pro krále
znamená hodně, můj pane. Robert urazil celou tu dlouhou cestu, aby tě navštívil, aby tě vyznamenal touto
významnou poctou. Ty mu ji nemůžeš hodit zpátky do obličeje.“
„Poctou?“ Ned se hořce zasmál.
„V jeho očích ano,“ řekla.
„A ve tvých?“
„I v mých,“ vybuchla, nyní již rozhněvaná. Copak to sám nevidí? „Jak jinak chceš říkat tomu, že ti
nabízí svého vlastního syna ke sňatku s tvojí dcerou? Sansa se jednoho dne možná stane královnou. Její
synové budou vládnout říši od Zdi až k horám Dorne. Co je na tom tak špatného?“
„Bohové, Catelyn, Sanse je teprve jedenáct:,“ zasténal Ned. „A Joffrey... Joffrey je...“
Dopověděla to za něj. „... korunní princ a dědic Železného trůnu. A mně bylo teprve dvanáct, když mne
můj otec zaslíbil tvému bratrovi Brandonovi.“
Nedovy rty se zkroutily v trpkém úšklebku. „Brandonovi. Ano. Brandon by věděl, co má dělat. Ten to
věděl vždycky. Všechno to mělo být pro Brandona. Ty, Zimohrad, všechno. On se narodil k tomu, aby se
stal královým pobočníkem a otcem královny. Já nikdy nežádal o to, aby tento pohár přešel na mne.“
„Možná ne,“ řekla Catelyn, „ale Brandon je mrtvý, ten pohár na tebe přešel a ty z něj musíš pít, ať se ti
to líbí, či ne.“
Ned se od ní odvrátil a pohlédl zpátky do noci. Stál tam a díval se ven do tmy, pozoroval měsíc a možná
hvězdy, nebo snad hlídky na hradbách.
Catelyn jeho bolest chápala. Eddard Stark se s ní oženil místo Brandona, jak mu velel zvyk, ale stín jeho
mrtvého bratra stále ležel mezi nimi, stejně jako ten druhý, stín ženy, jejíž jméno nikdy neřekl, ženy, která
mu porodila jeho nemanželského syna.
Už už se chtěla zvednout a jít za ním, když tu se ozvalo zaklepání na dveře, hlasité a neočekávané. Ned
se zamračeně otočil. „Co se děje?“
Přes dveře k nim dolehl Desmondův hlas. „Můj pane, je tady mistr Luwin a prosí o naléhavé slyšení.“
„Pověděl jsi mu, že jsem vydal příkaz, aby mne nikdo nerušil?“
„Ano, můj pane. Trvá na tom.“
„Dobrá tedy. Pošli ho dovnitř.“
Ned přešel k šatníku a vklouzl do těžké róby. Catelyn si najednou uvědomila, jak je v místnosti chladno.
Sedíc vzpřímená na loži, přitáhla si kožešiny k bradě. „Snad bychom měli zavřít okna,“ navrhla.
Ned nepřítomně přikývl. Mistr Luwin byl uveden dovnitř.
Byl to malý prošedivělý muž. Šedivé byly jeho oči, které byly rychlé a mnoho viděly. I vlasy měl
šedivé, či alespoň ten zbytek, který mu léta ponechala. Šat měl z šedé vlny, olemovaný bílou kožešinou,
v barvách Starků. Jeho velké splývavé rukávy měly uvnitř skryté kapsy. Luwin si do těch kapes vždycky
zastrkoval různé věci a také z nich rozličné předměty vytahoval: knihy, dopisy, prapodivné věcičky, hračky
pro děti, Catelyn se často divila, jak je možné, že se vším, co schovává do svých rukávů, mistr Luwin
vůbec dokáže zvednout ruce.
Mistr čekal, dokud se za ním dveře nezavřely, a teprve pak promluvil. „Můj pane,“ řekl Nedovi,
„promiň, že tě obtěžuji ve chvílích odpočinku. Byl mi zanechán vzkaz.“
Ned se tvářil podrážděně. „Byl zanechán kým? Přijel k nám snad jezdec? Nikdo mi o tom neřekl.“
„Žádný jezdec tu nebyl, můj pane. Jenom jsem našel vyřezávanou dřevěnou skříňku, položenou na stůl
v mé hvězdárně, zatímco jsem odpočíval. Moji služebníci nikoho neviděli, ale musel ji přinést někdo
z královy družiny. Žádné jiné návštěvníky z jihu jsme neměli.“
„Dřevěnou skříňku, říkáš?“ zajímala se Catelyn.
„Uvnitř byla jemně broušená nová čočka pro moji hvězdárnu, podle vzhledu z Myru. Výrobcům čoček
z Myru se nikdo nevyrovná.“
Ned se zamračil. Catelyn věděla, že pro tento druh věcí má málo porozumění. „Čočka,“ zabručel. „Co to
se mnou má společného?“
„Položil jsem sám sobě tutéž otázku,“ řekl mistr Luwin. „Očividné měla znamenat víc než jen to, co
bylo patrné na první pohled.“
Catelyn se pod svými kožešinami zachvěla. „Čočka je nástrojem, který nám pomáhá vidět.“
„To vskutku je.“ Zašmátral prsty po náhrdelníku svého řádu; těžkém řetězu nošeném kolem krku pod
róbou, jehož každý článek byl ukut z odlišného druhu kovu.
Catelyn cítila, jak se v ní opět pohnul strach. „Co chtějí, abychom viděli zřetelněji?“
„To samé jsem se zeptal sám sebe.“ Mistr Luwin vytáhl ze svého rukávu těsně srolovaný arch papíru.
„Skutečný vzkaz jsem našel ukrytý pod falešným dnem, když jsem rozebral skříňku, ve které se čočka
nalézala, ale není určen pro moje oči.“
Ned natáhl ruku. „V tom případě mi ho dej.“
Luwin se nepohnul. „Omlouvám se, můj pane. Ten vzkaz není ani pro tebe. Je určen očím lady Catelyn
a jenom jí samotné. Mohu jí ho předat?“
Catelyn přikývla, neodvažujíc se promluvit. Mistr položil papír na stolek vedle její postele. Byl
zapečetěn malou skvrnou modrého vosku. Luwin se uklonil a začal se pozpátku vzdalovat.
„Zůstaň tady,“ přikázal mu Ned ponurým hlasem. Pohlédl na Catelyn. „Co je? Moje paní, ty se
chvěješ.“
„Mám strach,“ připustila. Natáhla se a vzala dopis do svých třesoucích se rukou. Kožešiny zapomenuty
spadly z jejího těla a odhalily její nahotu. V modrém vosku byla otisknuta pečeť měsíce a sokola rodu
Arrynů. „Je to od Lysy.“ Catelyn pohlédla na svého manžela. „Nepotěší nás to,“ řekla. „V tom dopise je
smutek, Nede, cítím to.“
Ned se zamračil, jeho obličej potemněl. „Otevři ho.“
Catelyn rozlomila pečeť.
Její oči přelétaly nad řádky slov. Zpočátku jí nedávala smysl. Pak se rozpomněla. „Lysa nic
neponechala náhodě. Když jsme spolu jako děvčata vyrůstaly, měly jsme svoji tajnou řeč, kterou znala jen
ona a já.“
„Dokážeš to přečíst?“
„Ano,“ připustila Catelyn.
„V tom případě čti.“
„Asi bych měl odejít,“ ozval se mistr Luwin.
„Ne,“ řekla Catelyn. „Budeme potřebovat tvoji radu.“ Odhodila svoje kožešiny a vstala z postele. Když
přecházela přes místnost, noční vzduch byl na její holé pokožce studený jako hrob.
Mistr Luwin odvrátil zrak. Dokonce i Ned vypadal šokovaně. „Co to děláš?“ zeptal se.
„Chci zapálit oheň,“ odpověděla mu Catelyn. Našla svůj noční šat a oblékla si ho, pak poklekla před
prázdným krbem.
„Mistr Luwin -“ začal Ned.
„Mistr Luwin přivedl na svět všechny moje děti,“ řekla mu Catelyn. „Teď není čas na nějaký falešný
stud.“ Vsunula mezi třísky papír a na vrchol hromádky položila těžší polena.
Ned přešel místnost, vzal ji za paži a zvedl ji. Chvíli ji takto držel, s obličejem jen pár palců od jejího.
„Moje paní, pověz mi to! Co stojí v tom dopise?“
Catelyn v jeho sevření ztuhla. „Varování,“ řekla tiše. „Pokud máme tolik rozumu, abychom mu dokázali
naslouchat.“
Jeho oči pátraly v jejím obličeji. „Pokračuj.“
„Lysa píše, že Jon Arryn byl zavražděn.“
Jeho prsty na její paži ztuhly. „Kým?“
„Lannistery,“ odpověděla. „Královnou.“
Ned její paži pustil. Na její pokožce zůstaly tmavě červené otlaky. „Bohové,“ zašeptal drsným hlasem.
„Tvoje sestra je šílená žalem. Neví, co říká.“
„Ví to,“ namítla Catelyn. „Lysa je impulzivní, to ano, ale tento dopis byl pečlivě promyšlen, chytře
ukryt. Věděla, že kdyby padl do špatných rukou, znamenalo by to pro ni smrt. Jestliže tolik riskovala,
musela mít víc než pouhé podezření.“ Catelyn pohlédla na svého manžela. „Nyní už skutečně nemáme na
výběr. Musíš se stát Robertovým pobočníkem. Musíš s ním odjet na jih a dozvědět se pravdu.“
Okamžitě viděla, že Ned dospěl k jinému rozhodnutí. „Jediné pravdy, co znám, jsou tady. Jih je
hnízdem zmijí, kterému je radno vyhýbat se.“
Luwin se zatahal za svůj těžký náhrdelník, tam, kde ho dřel do měkké kůže na krku. „Pobočník krále má
velkou moc, můj pane. Moc zjistit pravdu o smrti lorda Arryna a přivést jeho vrahy před královskou
spravedlnost. Moc ochránit lady Arryn a jejího syna, pokud by to nejhorší mělo být pravdou.“
Ned se bezmocně rozhlédl po ložnici. Catelyn by se k němu nejraději rozběhla, ale věděla, že v tu chvíli
ho nemůže vzít do náruče. Nejdříve musí Ned vyhrát bitvu sám se sebou, kvůli jejich dětem. „Říkáš, že
Roberta miluješ jako svého bratra. Nechal bys svého bratra obklopeného Lannistery?“
„Ať vás oba vezmou Jiní,“ zamumlal Ned ponuře. Odvrátil se od nich a přešel k oknu. Nepromluvil, a
neudělal to ani jeho mistr. Mlčky vyčkávali, zatímco Eddard Stark odříkával tiché sbohem domovu, který
tolik miloval. Když se konečně odvrátil od okna, jeho hlas byl unavený a plný melancholie a koutky jeho
očí se vlhce leskly. „Můj otec jednou odešel na jih, aby uposlechl královo předvolání. Nikdy se domů
nevrátil -“
„Jiné časy,“ poznamenal mistr Luwin. „Jiný král.“
„Ano,“ přitakal Ned otupěle. Posadil se do křesla vedle krbu. „Catelyn, ty zůstaneš zde na Zimohradu.“
Jeho slova projela jako vlna chladu jejím srdcem. „Ne,“ vyhrkla, najednou plná strachu. Má snad tohle
být její trest? Už nikdy nevidět jeho tvář, necítit jeho paže kolem svého těla?
„Ano,“ řekl Ned hlasem, který nepřipouštěl žádné námitky. „Musíš místo mne vládnout severu, zatímco
já budu za Roberta obstarávat jeho záležitosti. Na Zimohradu vždycky musí být Stark. Robbovi je čtrnáct.
Brzy se stane dospělým mužem. Musí se naučit vládnout a já tady nebudu, abych mu to ukázal. Ať je
přítomen všem shromážděním rady. Musí být připraven, až přijde jeho čas.“
„Bohové vědí, že ne za mnoho let,“ zamumlal mistr Luwin.
„Mistře Luwine, důvěřuji ti tolik, jako bych věřil své vlastní krvi. Poskytni mojí ženě svůj hlas ve všech
záležitostech malých i velkých. Uč moje syny věcem, které potřebují vědět. Zima se blíží.“
Mistr Luwin ponuře přikývl. Pak padlo ticho, dokud Catelyn nesebrala odvahu a nepoložila mu otázku,
odpovědi na niž se obávala ze všech nejvíc. „Co ostatní děti?“
Ned vstal, vzal ji do náruče a podržel její obličej blízko svého. „Rickon je ještě velmi malý,“ řekl něžně.
„Měl by zůstat tady s tebou a Robbem. Ostatní vezmu s sebou.“
„To nepřežiju,“ zašeptala Catelyn rozechvěle.
„Přežiješ,“ řekl. „Sansa se musí provdat za Joffreye, to je nyní zcela jasné, nesmíme jim poskytnout
sebemenší důvod, aby mohli pochybovat o naší oddanosti. A je nejvyšší čas, aby se Arya naučila způsobům
jižanského dvora. Za několik let také dosáhne věku na vdávání.“
Sansa na jihu zazáří, řekla si Catelyn v duchu, a bohové vědí, že Arya potřebuje vytříbit mravy.
Neochotně je ve svém srdci propustila. Ale ne Brana. Nikdy ne Brana. „Ano,“ řekla, „ale prosím, Nede, pro
lásku, kterou ke mně chováš, nech Brana se mnou tady na Zimohradu. Je mu teprve sedm.“
„Mně bylo osm, když mne otec poslal do pěstounské péče na Orlí hnízdo,“ namítl Ned. „Ser Rodrik mi
řekl, že mezi Robbem a princem Joffreyem panuje nedobrý vztah. To není prospěšné. Bran tu propast mezi
nimi může přemostit. Je to milý chlapec, pohotově se směje, člověk si ho snadno zamiluje. Dovol mu
vyrůstat s mladými princi, nech ho stát se jejich přítelem, tak jako se Robert stal mým. Náš rod v důsledku
toho bude bezpečnější.“
Catelyn věděla, že má pravdu. To vědomí ale nijak nezmírnilo bolest, kterou musela snášet. To
znamená, že je ztratí všechny čtyři: Neda, obě děvčata a svého sladkého, roztomilého Brana. Jenom Robb a
malý Rickon jí zůstanou. Již nyní se cítila osamělá. Zimohrad byl tak rozlehlým místem. „V tom případě
mu nedovol chodit blízko ke zdem,“ řekla statečně. „Víš přece, jak rád Bran šplhá.“
Ned jí slíbal slzy z očí, než stačily stéci. „Děkuji ti, moje paní,“ zašeptal. „Vím, že je to pro tebe těžké.“
„A co Jon Sníh, můj pane?“ zeptal se mistr Luwin.
Catelyn při vyslovení toho jména ztuhla. Ned vycítil její hněv a odtáhl se.
Mnozí mužové zplodili bastardy. Catelyn s tímto vědomím vyrůstala. Nepřekvapilo ji proto, když se
v prvním roce svého manželství dozvěděla, že Ned je otcem dítěte jakési dívky, kterou poznal během
válečného tažení. Měl svoje mužské potřeby a strávili celá léta od sebe, Ned daleko ve válce na jihu,
zatímco ona zůstávala v bezpečí hradu svého otce v Řekotočí. Zaobírala se tehdy spíš Robbem,
nemluvňátkem u svého prsu, než myšlenkami na manžela, kterého stěží znala. Přála mu jakoukoli útěchu,
které se mu mezi bitvami mohlo dostat. A pokud by se jeho semeno ujalo, očekávala, že se o dítě postará.
Učinil víc než to. Starkové nebyli jako ostatní muži. Ned toho bastarda přivezl s sebou domů a říkal mu
„syn“, aby všichni na severu viděli. Když konečně všechny války skončily a Catelyn přijela na Zimohrad,
Jon a jeho kojná se již v Nedově sídle zabydleli.
To ji hluboce ranilo. Ned o jeho matce nemluvil, nikdy se o ní ani slovem nezmínil, ale hrad nemá
žádná tajemství a Catelyn slyšela svoje služebné opakovat si příběhy, které slyšely z úst vojáků jejího
manžela. Šeptaly si o seru Arthuru Dayneovi, Meči jitra, nejnebezpečnějším ze Sedmi rytířů Aerysovy
Královské gardy. A o tom, jak ho jejich pán porazil v souboji muže proti muži. Vypravovaly si i o tom, jak
Ned přivezl meč sera Arthura zpátky jeho krásné mladé sestře, která jej očekávala v hradu zvaném
Hvězdopád na břehu Letního moře. Lady Ašara Dayne, vysoká a bledá, s pronikavýma fialovýma očima.
Dva týdny trvalo, než sebrala odvahu, ale nakonec, jednoho večera na loži se Catelyn přece jen zeptala na
pravdu o tom, jak to bylo, zeptala se ho přímo do očí.
To bylo jen jednou za celá ta léta, kdy ji Ned vyděsil. „Na Jona se mne nikdy neptej,“ řekl jí hlasem
chladným jako led. „Je to moje krev, a to je všechno, co potřebuješ vědět. A teď mí povíš, kde jsi slyšela to
jméno, moje paní.“ Byla mu zavázána poslušností, řekla mu to, a od té doby veškeré šeptání ustalo a jméno
Ašary Dayne na Zimohradu už nikdo nikdy neslyšel.
Jakákoli žena byla Jonovou matkou, Ned ji musel vášnivé milovat, protože nic, co Catelyn řekla, jej
nepřesvědčilo, aby hocha poslal pryč. Byla to jediná věc, kterou mu nikdy neodpustila. Naučila se svého
manžela milovat celým svým srdcem, ale nikdy v sobě nenašla lásku, kterou by dala Jonovi. Kvůli Nedovi
by kolem sebe strpěla i tucet bastardů, pokud by jí nebyli na očích. Jon jí ale byl na očích stále, a jak
vyrůstal, připomínal Neda mnohem víc než kterýkoli z jeho manželských synů, jež mu sama porodila. Tím
to bylo horší. „Jon musí odejít,“ řekla nyní.
„On a Robb jsou si blízcí,“ namítl Ned. „Doufal jsem...“
„Tady zůstat nemůže,“ řekla Catelyn, která mu skočila do řeči. „Je to tvůj syn, ne můj. Já ho tady
nechci.“ Věděla, že jsou to krutá slova, ale byla to pravda. Ned chlapci neprokáže žádnou laskavost, když
ho nechá na Zimohradu.
Pohled, kterým ji Ned obdaroval, byl sklíčený. „Dobře víš, že na jih ho s sebou vzít nemohu. U dvora
pro něj nebude místo. Chlapec se jménem bastarda... Víš, co by o něm řekli. Stranili by se ho.“
Catelyn obrnila svoje srdce proti němé prosbě v manželových očích. „Říkají, že tvůj přítel Robert sám
zplodil celý tucet bastardů.“
„Ale žádného z nich nikdy neviděli u dvora!“ vybuchl Ned. „Ta Lannisterovic ženská se o to postarala.
Jak můžeš být tak proklatě bezcitná, Catelyn? Vždyť je to jen chlapec. On -“
Nechával se unášet svým hněvem. Možná by řekl víc, nebýt mistra Luwina, který do jejich rozhovoru
zasáhl. „Nabízí se zde další řešení,“ řekl mistr tichým hlasem. „Tvůj bratr Benjen za mnou kvůli Jonovi
přišel před pár dny. Zdá se, že ten hoch má aspirace stát se jedním z černých.“
Ned se zatvářil šokovaně. „On požádal o to, aby se mohl připojit k Noční hlídce?“
Catelyn neřekla nic. Nechávala Neda, ať si to v klidu promyslí; její hlas by teď nebyl vítán. Ale
nejraději by v tom okamžiku mistra políbila. Nabídl jim dokonalé řešení. Benjen Stark byl jedním z bratří,
kteří odpřísáhli věrnost Noční hlídce. Jon se mu stane synem, dítětem, které nikdy neměl. A až přijde čas,
chlapec sám složí přísahu. Nezplodí žádné děti, které by jednoho dne mohly ohrožovat nárok Catelyniných
vlastních vnoučat na Zimohrad.
„Sloužit na Zdi je velkou ctí, můj pane,“ řekl mistr Luwin.
„A dokonce i bastard to v Noční hlídce může dotáhnout daleko,“ uvažoval Ned nahlas. Přesto byl jeho
hlas stále plný obav. „Jon je ještě tak mladý. Kdyby mne o to požádal jako dospělý muž, byla by to jiná
věc, ale čtrnáctiletý chlapec...“
„Těžká oběť,“ souhlasil mistr Luwin. „Jenomže teď jsou těžké časy, můj pane. Jeho úděl nebude o nic
krutější než tvůj nebo tvé paní.”
Catelyn pomyslela na tři děti, které musí ztratit. Bylo těžké mlčet.
Ned se od nich odvrátil a zahleděl se z okna. Jeho dlouhý obličej byl tichý a zamyšlený. Nakonec si
povzdechl a otočil se k nim zpátky. „Dobrá tedy,“ řekl mistru Luwinovi. „Myslím, že tohle řešení bude
nejlepší. Promluvím s Benem.“
„Kdy to řekneme Jonovi?“ zeptal se mistr.
„Až budeme muset. Je nezbytné vykonat přípravy. Bude to trvat dva týdny, než budeme hotovi
k odjezdu. Raději bych Jona nechal těšit se z těchto posledních několika společných dnů. Léto brzy skončí
a dětství taky. Až přijde čas, sám mu to řeknu.“