CATELYN

Catelyn okolní lesy nikdy nepřirostly k srdci. Narodila se jako dcera z rodu Tullyů v Řekotočí, na
Červeném bodci Trojzubce. Les tam byl zahradou, vzdušnou a prosluněnou, kde vysoké sekvoje vrhaly
skvrnité stíny přes zvonivé bystřiny, kde ptáci zpívali ze skrytých hnízd a vzduch tam byl kořeněný vůní
květin.
Bohové Zimohradu měli rádi odlišný druh lesa. Bylo to temné prvopočáteční místo, tři akry prastarého
hvozdu nedotčené po deset tisíc let, z jejichž středu vyrůstal ponurý hrad. Páchl vlhkou prstí a rozkladem a
žádné sekvoje tam nerostly. Byl to les odolných strážních stromů obrněných v šedozeleném jehličí,
rozložitých dubů a železostromů starých jako říše sama. Silné černé kmeny se tu tiskly blízko k sobě,
zatímco pokroucené větve se nahoře splétaly v hustou klenbu a znetvořené kořeny se spolu svářily ve
věčném boji pod povrchem země. Bylo to místo hlubokého ticha a zádumčivých stínů a bohové, kteří tam
sídlili, neměli jména.
Catelyn ale věděla, že dnes večer tam najde svého manžela. Kdykoli vzal život člověku, vyhledával
poklid božího háje.
Catelyn byla pomazána sedmi oleji a jméno jí bylo dáno v duze světla, která plnila septum v Řekotočí.
Byla vychována ve víře, tak jako její otec a děd a jeho otec před ním. Její bohové měli jména a jejich
obličeje byly stejně známé jako tváře jejích rodičů. Bohoslužba tam byla obřadem s kadidelnicí, vůní
myrhy, sedmistranným krystalem obživlým světlem, hlasy pozvednutými v písni, i Tullyové měli svůj boží
háj, tak jako všechny rody, ale ten byl jen místem k procházkám nebo k četbě čí k poležení na slunci.
Bohoslužby se konaly v septu.
Ned kvůli ní nechal postavit malé septum, kde mohla zpívat sedmi tvářím boha, ale žilami Starků stále
protékala krev Prvních lidí a jejich bohy byli ti stáři, bezejmenní, beztvářní bohové zeleného hvozdu,
o který se dělili s dávno zmizelými dětmi lesa.
Uprostřed háje prastarý čarostrom rozjímal nad hladinou malého jezírka, jehož voda byla černá a
studená. Strom srdce, říkával mu Ned. Kůra čarostromu byla bílá jako kost a jeho listy byly temně rudé
jako tisícovka krví potřísněných malých dlaní. Do kmene velkého stromu byl vyřezán obličej s protáhlými,
melancholickými rysy a hluboko vpadlýma očima zčervenalýma zaschlou mízou a podivně bdělýma. Byly
staré ty oči, starší než Zimohrad sám. Viděly, jak Brandon Stavitel položil první kámen, pokud báje měly
pravdu; pozorovaly, jak kolem něj vyrůstají žulové zdi hradu. Povídalo se, že ty obličeje do stromů
vyřezaly děti lesa během temných staletí před příchodem Prvních lidí přes úzké moře.
Na jihu byly poslední čarostromy vykáceny nebo vypáleny před tisíci lety, kromě Ostrova tváří, kde
drželi svoji tichou stráž zelení lidé. Tady na severu to bylo jiné. Každý hrad tu měl svůj boží háj a každý
boží háj měl svůj strom srdce a každý strom srdce měl svoji tvář.
Catelyn nalezla svého manžela pod čarostromem, sedícího na mechem obrostlém kameni. Led spočíval
na jeho klíně a on čistil jeho čepel ve vodě černé jako noc. Na podloží božího háje ležely nahuštěny
tisícileté vrstvy humusu, pohlcující zvuk jejích kroků, ale rudé oči čarostromu jako by ji sledovaly, když
přicházela. „Nede,“ zvolala tiše.
Zvedl hlavu a podíval se na ni. „Catelyn,“ řekl. Jeho hlas byl vzdálený a formální. „Kde jsou děti?“
Vždycky jí kladl stejnou otázku. „V kuchyni. Hádají se tam kvůli jménům pro ta vlčata.“ Rozložila svůj
plášť na zem a posadila se vedle jezírka, zády k čarostromu. Cítila, jak ji jeho oči pozorují, ale snažila se ze
všech sil ignorovat je. „Arya už se do toho svého zamilovala a Sansa je jím nadšená a je plná vděku, ale
Rickon si není zcela jistý.“
„On se ho bojí?“ zeptal se Ned.
„Trochu,“ připustila, „jsou mu teprve tři.“
Ned se zamračil. „Musí se naučit čelit svým slzám. Nebudou mu tři navždycky. A zima se blíží.“
„Ano,“ souhlasila Catelyn. Při těch slovech ji zamrazilo, jako vždycky. Slova Starků. Každý urozený
rod měl svoje slova. Rodinná motta, prubířské kameny, druh modliteb, chvástali se jimi o cti a slávě,
slibovali věrnost a pravdu, přísahali víru a odvahu. Všichni kromě Starků. Zima se blíží, říkala jejich slova.
Nebylo to poprvé, kdy musela přemýšlet, jak podivní lidé tihle seveřané jsou.
„Ten muž zemřel dobře, to se musí nechat,“ řekl Ned. V ruce držel kus naolejované kůže, kterou jemně
projížděl po čepeli velkého meče, leštil kov do temného lesku. „Byl jsem rád kvůli Branovi. Byla bys na
něho pyšná.“
„Na Brana jsem vždycky pyšná,“ odpověděla Catelyn s očima upřenýma na meč, který leštil. Viděla
jemné vlnky hluboko v oceli, kde byl při kutí kov stokrát překládán přes sebe. Catelyn meče neměla ráda,
ale nemohla popřít, že Led oplývá zvláštní krásou. Byl ukutý ve Valyrii, předtím, než na staré državy
dolehla Zkáza, v dobách, kdy kovotepci pracovali za pomoci čar a kouzel, stejně jako kováři. Čtyři sta let
byl starý a stále byl stejně ostrý jako v den, kdy jej ukuli. Jméno, které nosil, bylo ještě starší, dědictví
z časů hrdinů, kdy Starkové byli králi severu.
„Byl to v tomto roce už čtvrtý,“ řekl Ned ponuře. „Ten ubohý chlapík byl napolo šílený. Něco v něm
zasadilo strach tak hluboký, že moje slova k němu nemohla dolehnout.“ Povzdechl si. „Ben píše, že počet
mužů Noční hlídky klesl pod tisícovku. Nejsou to jenom dezerce. Přicházejí o muže také na průzkumných
výpravách.“
„Mají to na svědomí divocí?“ zeptala se.
„Kdo jiný?“ Ned zvedl Led, přejel očima po délce jeho chladné oceli. „A bude to ještě horší. Možná
přijde den, kdy nebudu mít jinou možnost než svolat všechny rytíře a jet se s tím králem za Zdí vypořádat
jednou provždy.“
„Za Zdí?“ Catelyn se při tom pomyšlení zachvěla.
Ned viděl strach zračící se v její tváři. „Mance Nájezdník pro nás neznamená nic, čeho bychom se
museli obávat.“
„Tam za Zdí jsou temnější věci.“ Pohlédla za sebe ke stromu srdce, k jeho bledé kůře a červeným očím,
naslouchajícím, pozorujícím, přemýšlejícím jeho dlouhé, pomalé myšlenky.
Něžně se na ni usmál. „Nasloucháš příliš mnoha povídačkám staré chůvy. Jiní jsou mrtvi, stejně jako
děti lesa, zmizeli před osmi tisíci lety. Mistr Luwin by ti řekl, že vlastně nikdy neexistovali. Nikdo z živých
lidí ještě žádné neviděl.“
„Až do dnešního rána nikdo z živých lidí neviděl ani zlovlka,“ připomněla mu Catelyn.
„Měl jsem vědět, že není radno hádat se se ženou z rodu Tullyů,“ řekl s šibalským úsměvem. Zasunul
Led zpátky do pochvy. „Nepřišla jsi za mnou, abys mi povídala pohádky pro děti. Vím, jak málo máš
v lásce tohle místo. Co máš na srdci, moje paní?“
Catelyn vzala svého manžela za ruku. „Dozvěděla jsem se dnes smutné zprávy, můj pane. Nechtěla
jsem tě znepokojovat, dokud ses neočistil.“ Neexistoval způsob, jak tu bolest zmírnit, a tak mu to řekla
rovnou. „Je mi to moc líto, lásko moje. Jon Arryn je mrtvý.“
Jeho oči se setkaly s jejími a ona viděla, jak bolestně ho ta zpráva zasáhla, jak si tím ostatně byla jistá
předem. V mládí byl Ned vychováván pěstouny v Orlím hnízdě a bezdětný lord Arryn se stal druhým
otcem jemu i jeho druhovi, svěřenci Robertu Baratheonovi. Když Šílený král Aerys II. Targaryen
požadoval jejich hlavy, pán Orlího hnízda raději v revoltě vztyčil svoje zástavy s měsícem a sokolem, než
by vydal ty, které měl podle přísahy ochraňovat.
A jednoho dne před patnácti lety se mu jeho druhý otec stal také bratrem, když společně stanuli v septu
v Řekotočí, aby pojali za manželky dvě sestry, dcery lorda Hostera Tullyho.
„Jon...“ zašeptal. „Jsou ty zprávy jisté?“
„Byla to králova pečeť a dopis byl napsaný Robertovou vlastní rukou. Uschovala jsem ho pro tebe. Píše,
že lord Arryn zemřel náhle. Dokonce i mistr Pycelle byl bezmocný, ale dával mu makové mléko, takže Jon
se netrápil v bolestech dlouho.“
„Řekl bych, že to je pramalé milosrdenství,“ zašeptal. Viděla v jeho obličeji žal, ale dokonce i tehdy
myslel především na ni. „Co tvoje sestra?“ zeptal se. „A Jonův chlapec? Stálo v dopise něco o nich?“
„Ve vzkazu stálo jen, že jsou zdrávi a odjeli do Orlího hnízda,“ odpověděla Catelyn. „Kéž by se místo
toho raději vydali do Řekotočí. Orlí hnízdo je vysoko v horách a osamocené, a vždycky to byl domov jejího
manžela, ne její. Vzpomínky na lorda Jona tam bude vyvolávat každý kámen. Znám svoji sestru. Ta
potřebuje útěchu rodiny a kruh přátel kolem sebe.“
„Tvůj strýc se zdržuje v Údolí, že ano? Slyšel jsem, že Jon ho jmenoval Rytířem brány.“
Catelyn přikývla. „Brynden pro ni udělá, co bude moci, a pro chlapce taky. To je mi určitou útěchou, ale
přesto...“
„Vydej se za ní,“ pobídl ji Ned. „Vezmi s sebou děti. Zaplň síně hradu hlukem, výskotem a smíchem.
Ten její chlapec kolem sebe potřebuje jiné děti a Lysa by ve svém smutku neměla být sama.“
„Udělala bych to, kdybych mohla,“ odpověděla Catelyn. V dopise byly ještě jiné zprávy. „Král míří do
Zimohradu, aby se s tebou setkal.“
Nedovi chvíli trvalo, než její slova vstřebal, ale když konečně přišlo pochopení, žal opustil jeho oči.
„Robert přijede sem k nám?“ Když přikývla, na jeho obličeji se rozprostřel úsměv.
Catelyn si přála, aby jeho radost mohla sdílet s ním. Jenomže slyšela ty řeči na nádvoří: mrtvý zlovlk ve
sněhu, zlomené paroží v jeho hrdle. Strach se v ní vlnil jako had, ale přinutila se usmát se na muže, kterého
milovala, na muže, který v neblahá znamení nevěřil. „Věděla jsem, že tahle zvěst tě potěší,“ řekla. „Měli
bychom poslat vzkaz tvému bratrovi na Zdi.“
„Ano, samozřejmě,“ souhlasil. „Ben bude chtít být u toho. Řeknu mistru Luwinovi. aby na sever poslal
svého nejrychlejšího ptáka.“ Ned vstal a zvedl na nohy i ji. „Proklatě, kolik už je to let? A to nám neposlal
žádný jiný vzkaz než tohle? Nestálo tam taky, kolik lidí bude v jeho družině?“
„Řekla bych, že to bude přinejmenším sto rytířů, se všemi jejich sluhy a panoši a nejméně polovina toho
množství svobodných jezdců. Cersei a děti cestují s nimi.“
„Robert kvůli nim pojede pomalým tempem,“ řekl. „To je dobře. To nám poskytne víc času, abychom
se na jejich návštěvu mohli připravit.“
„V králově družině je také královnin bratr,“ řekla mu.
Ned se při jejích slovech zamračil. Catelyn věděla, že mezi ním a královninou rodinou panuje pramálo
lásky. Lannisterové z Casterlyovy skály přišli na pomoc Robertovi pozdě, když už vítězství bylo jisté, a on
jim to nikdy neodpustil. „Nu, pokud je cenou za Robertovu přítomnost nutnost snášet zde Lannistery, nedá
se nic dělat. Zdá se, že Robert si usmyslel přivést s sebou polovinu svého dvora.“
„Kam jde král, tam ho následuje říše,“ poznamenala Catelyn.
„Těším se, že zas uvidím jejich děti. Když jsem toho nejmladšího viděl posledně, ještě sál mléko z prsu
té Lannisterovic ženské. Teď už mu musí být takových pět let, viď?“
„Princi Tommenovi je sedm,“ odpověděla. „Je stejného věku jako Bran. Prosím, Nede, dávej si pozor na
jazyk. Ta Lannisterovic ženská je naše královna a říká se, že její pýcha rok od roku narůstá.“
Ned jí stiskl ruku. „Přirozeně musíme uspořádat hostinu se zpěváky, a Robert si bude chtít vyjet na lov.
Pošlu Joryho s čestnou stráží na jih, aby je na královské cestě přivítali a doprovodili je sem k nám. Bože,
jak je všechny nakrmíme? Říkáš, že už se vydal na cestu? Zatracený chlapík. A ten jeho zpropadený
královský žaludek.“