BRAN

K zemi se snášel sníh. Bran cítil na tváři vločky, které se rozpouštěly, když se jako nejněžnější z
dešťů lehce dotkly jeho pokožky. Seděl vzpřímený na svém koni a díval se, jak rumpálem vytahují nahoru
železnou mříž. Třebaže se snažil ze všech sil zůstat klidný, srdce se mu v hrudi třepetalo jako splašený
ptáček.
„Jsi připraven?“ zeptal se ho Robb.
Bran přikývl a snažil se přitom nedávat najevo strach. Nebyl venku ze Zimohradu od svého pádu, ale
byl odhodlaný jet stejně hrdě jako jakýkoli rytíř.
„V tom případě jedeme.“ Robb zabořil paty do slabin velkého šedobílého valacha a nechal koně vejít
pod vytaženou mříž.
„Jdi,“ pošeptal Bran svému vlastnímu koni. Zlehka se dotkl krku zvířete a malá, kaštanově hnědá
klisnička vykročila kupředu. Bran ji pojmenoval Tanečnice. Byly jí dva roky a Joseth tvrdil, že pobrala
mnohem víc rozumu, než na kolik má jakýkoli kůň nárok. Podrobili ji zvláštnímu výcviku, aby reagovala
na otěže, hlas a dotek. Doposud Bran jezdil jenom kolem dokola po nádvoří. Zpočátku ji vždycky vedl
Joseth nebo Hodor, zatímco Bran seděl připoutaný řemeny k jejímu hřbetu v příliš velkém sedle, které pro
něho nakreslil Skřet, ale během uplynulých čtrnácti dní už na ní jezdil sám, klusal po nádvoří v jednom
kolečku za druhým, a jeho odvaha s každým kolečkem narůstala.
Projeli pod strážnicí, přes padací most, vnějšími hradbami a byli venku. Léto a Šedý vítr hopkali vedle
nich, nadšeně větřili ve vzduchu. Blízko za nimi jel Theon Greyjoy se svým lukem a toulcem šípů se
širokými hroty; řekl jim, že má v úmyslu skolit jelena. Za ním jeli čtyři zbrojnoši v drátěných košilích a
přílbách s kroužkovým závěsem, a Joseth, jako špejle hubený štolba, kterého Robb jmenoval vrchním
podkoním na dobu, po kterou Hullen bude pryč. Jako poslední jel mistr Luwin, který seděl na oslovi.
Branovi by se víc líbilo, kdyby si s Robbem vyjeli sami, jen oni dva, ale Hal Mollen o tom nechtěl ani
slyšet a mistr Luwin se za něj postavil.
Za hradem se rozkládalo tržní náměstí, jehož dřevěné stánky nyní byly opuštěné. Projížděli blátivými
uličkami městečka v podhradí, kolem řad malých úhledných domečků z trámů a neomítnutého kamene.
Obydlený byl sotva jeden z pěti a z jejich komínů stoupaly k obloze tenké pramínky kouře. Zbytek se
zaplní jeden po druhém, až se začne ochlazovat. Až napadne sníh a ledové vichry budou skučet ze severu,
říkávala stará chůva, tehdy farmáři opustí svoje zmrzlá pole a vzdálené tvrze, naloží svoje povozy a pak
zimní městečko ožije. Bran nikdy neviděl, že by k tomu došlo, ale mistr Luwin říkal, že ten den přichází.
Konec dlouhého léta nebyl daleko. Zima se blíží.
Když jezdci projížděli městečkem, hrstka jeho obyvatel zneklidněně pozorovala zlovlky a jeden z mužů
upustil dříví, které nesl, a schoulil se ve strachu k zemi, ale většina z nich si na ten výjev již zvykla. Když
chlapce uviděli, poklekli na koleno a Robb každého z nich pozdravil vneseným šlechtickým pokývnutím.
Bez nohou, kterými by svého koně mohl sevřít, se Bran v důsledku houpavého pohybu zvířete zpočátku
cítil nejistě, ale velké sedlo s jeho silnou hruškou a vysokou opěrkou vzadu mu byly bezpečnou oporou a
popruhy kolem hrudi a stehen mu znemožňovaly spadnout. Po čase mu ten rytmus začínal připadat takřka
přirozený. Jeho neklid opadl a na tvář se mu vkradl rozechvělý úsměv.
Pod vývěsním štítem Kouřícího polena, místní hospody, stály dvě hostinské děvečky. Když na ně Theon
Greyjoy zavolal, mladší dívka se začervenala a přikryla si obličej dlaní. Theon popohnal svého koně
ostruhami a přejel k Robovi. „Sladká Kyra,“ řekl se smíchem. „V posteli se kroutí jako lasička, ale řekni jí
slovo na ulici, a zčervená jako panna. Povídal jsem ti někdy o té noci, kdy ona a Bessa -“
„Ne teď, když by to můj bratr mohl slyšet,“ varoval ho Robb a krátce pohlédl na Brana.
Bran se odvrátil a předstíral, že nic neslyšel, ale cítil na sobě Greyjoyovy oči. Nebylo pochyb o tom, že
se usmívá. Usmíval se často, jako by celý svět byl jedním tajným žertem, a jenom on byl tak chytrý, že mu
rozumí“. Zdálo se, že Robb Theona obdivuje a má jeho společnost rád, ale Bran si otcova svěřence nikdy
neoblíbil.
Robb popojel blíž. „Vedeš si dobře, Brane.“
„Chtěl bych jet rychleji,“ odpověděl Bran.
Robb se usmál. „Jak si přeješ.“ Popohnal svého valacha do klusu. Vlci uháněli za nimi. Bran prudce
zatáhl za otěže a Tanečnice zrychlila tempo. Slyšel za nimi výkřik Theona Greyjoye a dusot kopyt ostatních
koní.
Branův plášť se nadouval, vlnil se ve větru a sníh jako by se mu řítil do obličeje. Robb byl o hodný kus
cesty vpředu, ale čas od času se ohlédl přes rameno, aby se ujistil, že Bran a ostatní jedou za ním. Znovu
zatáhl za otěže. Tanečnice zrychlila do cvalu. Vzdálenost mezi ním a Robbem se zkracovala. Než ho
dohonil na kraji vlčího lesa, dvě míle od zimního městečka, nechali ostatní daleko za sebou. „Já jedu!“
vykřikl Bran s obličejem rozzářeným úsměvem. Měl pocit, jako by téměř uměl létat.
„Dal bych si s tebou závod, ale mám strach, že bys mě porazil,“ Robbův tón byl veselý a škádlivý, a
přesto Bran vycítil, že pod úsměvem jeho bratra něco trápí.
„Já závodit nechci.“ Bran se rozhlédl kolem po zlovlcích. Oba zmizeli v lese. „Slyšel jsi minulou noc
výt Léto?“
„Šedý vítr byl také nepokojný,“ odpověděl Robb. Svoje kaštanově hnědé vlasy měl rozcuchané a
neudržované a jeho čelist pokrývalo narudlé strniště, které ho v jeho patnácti letech činilo starším. „Někdy
si myslím, že vědí věci... cítí věci...“ Robb si povzdechl. „Nikdy nevím, kolik ti toho můžu říct, Brane. Kéž
bys tak byl starší.”
„Už je mi osm!“ vyhrkl Bran. „Osm není zas o tolik méně než patnáct a jsem dědicem Zimohradu hned
po tobě.“
„To víš, že jsi.“ Robbův hlas zněl smutně, ba dokonce maličko vystrašeně. „Brane, musím ti něco říct.
V noci přiletěl pták. Z Králova přístaviště. Mistr Luwin mne probudil.”
Brana se zmocnil náhlý strach. Temná křídla, temná slova, říkávala vždycky stará chůva a havrani
přilétající se vzkazy v poslední době jen potvrzovali pravdivost toho přísloví. Když Robb napsal lordu
veliteli Noční hlídky, pták, který se vrátil zpátky, přinesl vzkaz, že strýc Benjen je stále nezvěstný. Pak
přišel vzkaz z Orlího hnízda, od matky, ale ani v tom nebyly dobré zprávy. Neřekla, kdy má v úmyslu vrátit
se, jenom že se zmocnila Skřeta a vzala ho do zajetí. Branovi se ten malý mužík svým způsobem líbil, a
přesto mu při jméně Lannister šplhaly ledové prsty po zádech. Na Lannisterech něco bylo, něco, co si měl
pamatovat, ale když se snažil vzpomenout si na to, pocítil náhlou závrať a jeho žaludek se změnil v kámen.
Robb strávil většinu toho dne za zavřenými dveřmi společně s mistrem Luwinem, Theonem Greyjoyem a
Hallisem Mollenem. Poté byli ze Zimohradu vysláni jezdci na rychlých koních, roznášející Robbovy
příkazy po celém severu. Bran je slyšel mluvit o Cailinské držbě, prastaré pevnosti, kterou První lidé
postavili na horním konci Šíje. Nikdo mu nikdy neřekl, co se děje, a přesto věděl, že to není nic dobrého.
A nyní další havran a další zvěst. Bran neztrácel naději. „Byl to pták od matky? Vrátí se už domů?“
„Ten vzkaz byl od Alyna z Králova přístaviště. Jory Cassel je mrtvý. A Wyl a Heward taky. Byli
zavražděni Králokatem.“ Robb zvedl obličej a nastavil ho sněhu. Vločky mu roztávaly na tvářích. „Ať jim
bohové dopřejí odpočinku.“
Bran nevěděl, co na to říci. Měl pocit, jako by ho někdo uhodil, Jory byl kapitánem domácí stráže
Zimohradu od té doby, co se Bran narodil. „Oni zabili Joryho?“ Vzpomínal na všechny ty chvíle, kdy ho
Jory honil po střechách. V duchu si ho představoval, jak rázuje po nádvoří ve své kroužkové a plátové
zbroji nebo sedí na svém obvyklém místě na lavici ve Velké síni a žertuje při jídle. „Proč by někdo měl
Joryho zabíjet?“
Robb otupěle zavrtěl hlavou a v očích se mu přitom zřetelně zračila bolest. „Já nevím, a... Brane, to není
to nejhorší. Otec se při střetu dostal pod padajícího koně. Alyn píše, že má roztříštěnou nohu, ale nejsou si
jistí, kdy... kdy se...“ Dusot kopyt jej přiměl pohlédnout na cestu za nimi, po které přijížděli Theon a
ostatní. „Kdy se probere,“ dořekl Robb. Pak položil ruku na jílec svého meče a pokračoval obvyklým
hlasem lorda Robba. „Brane, slibuji ti, že ať se stane cokoli, nikdy nedopustím, aby na tohle bylo
zapomenuto.“
Něco v tónu jeho hlasu naplnilo Brana ještě větším strachem. „Co uděláš?“ zeptal se ho, když Theon
Greyjoy zastavil vedle nich.
„Theon si myslí, že bych měl svolat vazaly,“ řekl Robb.
„Krev za krev.“ Tentokrát se Greyjoy výjimečně neusmíval. Jeho štíhlý tmavý obličej v sobě měl
hladový výraz a černé vlasy mu spadaly dolů přes oči.
„Vazaly mohou svolávat jenom lordové,“ namítl Bran, zatímco k zemi kolem nich se tiše snášely bílé
vločky.
„Jestli tvůj otec zemře,“ řekl Theon, „Robb se stane lordem ze Zimohradu.“
„On nezemřel“ okřikl ho Bran.
Robb ho vzal za ruku. „Nezemře, otec ne,“ konejšil ho klidným hlasem. „Přesto... čest severu nyní
spočívá v mých rukou. Když nás otec tehdy opouštěl, řekl mi, že musím být silný kvůli tobě a kvůli
Rickonovi. Jsem nyní již téměř dospělým mužem, Brane.“
Bran se zachvěl. „Chtěl bych, aby se matka vrátila,“ řekl nešťastně. Rozhlédl se kolem po mistru
Luwinovi; jeho osel byl ještě daleko od nich, klusal přes pahorek. „Je mistr Luwin také pro to, abychom
svolali vazaly?“
„Mistr je vystrašený jako stará bába,“ ušklíbl se Theon.
„Otec vždycky dával na jeho rady,“ připomněl Bran svému bratrovi. „Matka taky.“
„I já mu naslouchám,“ ujistil ho Robb. „Naslouchám každému.“
Radost, kterou Bran cítil z jízdy, byla pryč, roztála jako sněhové vločky na jeho obličeji. Ještě
přednedávnem by ho pomyšlení na Robba svolávajícího vazaly a jedoucího do války naplnilo vzrušením,
ale teď cítil jenom strach. „Vrátíme se už?“ zeptal se. „Je mi zima.“
Robb se rozhlédl kolem nich. „Musíme najít vlky. Vydržíš to ještě chvíli?“
„Vydržím tak dlouho, jak budeš chtít.“ Mistr Luwin ho varoval, aby si vyjel jen na krátkou projížďku,
protože měl strach z opruzenin od sedla, ale Bran by před svým starším bratrem nepřiznal žádnou slabost.
Už mu bylo nanic z toho, jak ho všichni obskakovali a stále dokola se ho vyptávali, jak mu je.
„V tom případě jedeme lovit lovce,“ řekl Robb. Bok po boku svedli svoje koně z královské cesty a
vyrazili do vlčího lesa. Theon se zdržel a následoval je o hodný kus cesty za nimi, hovořil se strážnými a
žertoval s nimi.
Pod stromy bylo příjemně. Bran přiměl Tanečnici k volnému kroku, zlehka držel otěže a rozhlížel se při
jízdě kolem sebe. Znal ten les, ale byl tak dlouho zavřený v Zimohradu, že měl pocit, jako by všechno
kolem sebe viděl poprvé. Jeho chřípí plnily vůně a pachy; pronikavá svěží vůně jehličí, zemitý pach
tlejícího listí, stopy zvířecího pižma a vzdálených varných ohňů. Zahlédl černou veverku lehce přeskakující
po zasněžených větvích rozložitého dubu a zastavil se, aby si prohlédl stříbřitou pavučinu obrovitého
pavouka.
Theon a ostatní od nich byli stále dál a dál, až nakonec Bran už vůbec neslyšel jejich hlasy. Zepředu
k nim doléhal slabý zvuk tekoucí vody. Byl stále hlasitější, dokud nepřijeli k potoku. Brana v očích
zaštípaly slzy.
„Brane?“ zeptal se Robb. „Co se děje?“
Bran zavrtěl hlavou. „Jenom jsem vzpomínal,“ odpověděl. „Jory nás sem jednou zavedl, lovit pstruhy.
Tebe, mě a Jona. Pamatuješ si na to?“
„Pamatuju,“ odpověděl Robb a jeho hlas byl tichý a plný smutku.
„Já tehdy nechytil nic,“ řekl Bran, „ale Jon mi dal jednu rybu cestou zpátky do Zimohradu. Uvidíme
ještě někdy Jona?“
„Viděli jsme strýce Benjena, když sem král přijel na návštěvu,“ odpověděl Robb. „Jon nás také někdy
navštíví, uvidíš.“
Potok byl hluboký a voda v něm proudila rychle. Robb sesedl a vkročil do něj, aby svého valacha
převedl přes vodu. V nejhlubší části brodu mu sahala do poloviny stehen. Uvázal svého koně ke stromu na
opačné straně a vešel zpátky do potoka, aby převedl Brana a jeho Tanečnici, Proud pěnil kolem kamenů a
kořenů, a když ho Robb převáděl, Bran na obličeji cítil jemné spršky vody. Vykouzlilo mu to úsměv na
tváři. Na okamžik si opět připadal silný a celý. Pohlédl vzhůru mezi stromy a představoval si, že na ně
šplhá, až na samý vrcholek, a celý les se prostírá pod ním do všech stran.
Byli na opačné straně, když uslyšeli vytí, táhlé stoupající kvílení, které se k nim neslo skrze stromy jako
chladný vítr. Bran zvedl hlavu a zaposlouchal se. „Léto,“ zvolal. Ještě než to dořekl, k prvnímu hlasu se
přidal druhý.
„Něco zabili,“ řekl Robb, když znovu vysedal na koně. „Asi bych měl jet a přivést je zpátky. Počkej
tady, Theon a ostatní by tu měli být co nevidět.“
„Chci jet s tebou,“ prosil Bran.
„Najdu je rychleji, když pojedu sám.“ Robb pobídl svého valacha a zmizel mezi stromy.
Jakmile byl pryč, les jako by se sevřel těsně kolem Brana. Sníh nyní padal hustěji. Kde se dotkl země,
roztával, ale všude kolem něho, na kamenech, kořenech a větvích byla slabá bílá vrstvička. Zatímco čekal,
uvědomoval si, jak nepříjemně se cítí. Svoje nohy, bezmocně visící ve třmenech, nevnímal, ale popruh
kolem jeho hrudi byl těsný a znervózňoval ho a tající sníh prosákl jeho rukavicemi a studil ho do rukou.
Divil se, co zdrželo Theona, mistra Luwina a ostatní“.
Když uslyšel šustění listů, Bran zatahal za otěže a přinutil Tanečnici otočit se, s očekáváním, že uvidí
své přátele, ale otrhaní lidé, kteří se objevili na břehu potoka, pro něj byli cizinci.
„Přeji vám dobrý den,“ řekl nervózně. Stačil jediný pohled a Bran věděl, že to nejsou lesníci ani farmáři.
Najednou si uvědomil, jak bohatě je oblečen. Jeho kabátec byl zbrusu nový, tmavě hnědá vlna se stříbrnými
knoflíky a těžkou stříbrnou jehlicí, která na ramennou držela jeho kožešinou lemovaný plášť.
„Copak, že jsi tady tak sám?“ zeptal se ten největší z nich, holohlavý muž s drsným, větrem ošlehaným
obličejem. „Ztratil se v lese, chudák chlapec.“
„Já se neztratil,“ Branovi se nelíbilo, jak se na něj ti cizí lidé dívají. Napočítal čtyři, ale když otočil
hlavu, uviděl za sebou další dva. „Můj bratr odjel před chvílí, a moje stráže tu budou co nevidět.“
„Tvoje stráže, he?“ Uchechtl se druhý muž. Jeho vyhublou tvář pokrývalo šedé strniště. „A co budou
střežit, můj malý pane? To je stříbrná jehlice, co vidím na tvém plášti?“
„Pěkná,“ řekl ženský hlas. Stěží vypadala jako žena; vysoká a hubená se stejně tvrdým obličejem jako
ostatní a vlasy ukrytými pod miskovitě tvarovanou polopřilbou. Kopí, které držela v ruce, bylo osm stop
dlouhé, ze dřeva černého dubu a hrotem ze zrezivělé oceli.
„Podíváme se,“ řekl velký holohlavý muž.
Bran jej úzkostlivě pozoroval. Šaty toho muže byly špinavé, téměř se rozpadaly na kusy, záplatované
byly tu hnědou, tam modrou a o kus dál tmavě zelenou a všude byly vybledlé došeda, ale kdysi ten plášť
možná byl černý. S náhlým zachvěním si uvědomil, že muž s šedivým strništěm je také oblečený v černých
hadrech. Najednou si vzpomněl na zběha, kterému jeho otec uťal hlavu v den, kdy našli vlčí štěňata; ten
muž také nosil černé šaty a otec řekl, že to je zběh z Noční hlídky. Žádný člověk není nebezpečnější,
vzpomněl si na slova lorda Eddarda. Dezertér ví, že jeho hrdlo je beztak propadlé, když ho chytnou, a tak se
neštítí žádných zločinů, ani těch nejodpornějších.
„Tu jehlici, chlapče,“ řekl velký muž a natáhl ruku.
„Vezmeme si taky toho koně,“ řekla další z nich, žena menší než Robb, s velkým plochým obličejem a
zplihlými žlutými vlasy. „Slez dolů a hezky rychle.“ Z rukávu jí do dlaně vyklouzl nůž, jehož ostří bylo
zubaté jako pila.
„Ne,“ vyhrkl Bran. „Já nemůžu...“
V okamžiku těsně předtím, než Brana napadlo otočit Tanečnici dokola a odcválat pryč, velký muž
popadl otěže. „Ale můžeš, lorďátko... a uděláš to, pokud si chceš zachránit krk.“
„Stive, podívej, jak je tam přivázaný,“ řekla vysoká žena a ukázala svým oštěpem. „Možná je to pravda,
co říká.“
„Popruhy, ha?“ řekl Stiv. Vytáhl z pochvy u svého pasu dýku. „Znám způsob, jak si s nimi poradit.“
„Ty jsi nějaký mrzák, či co?“ zeptala se malá žena.
Bran se zamračil. „Jsem Brandon Stark ze Zimohradu a vy se mého koně raději nedotýkejte nebo
všichni zemřete.“
Vyzáblý muž s šedivým strništěm se dal do smíchu. „Ten kluk je pravý Stark, to se musí nechat. Jenom
Stark je takový blázen, aby vyhrožoval tam, kde by chytřejší člověk prosil.“
„Odřízni mu toho jeho malého ptáčka a nacpi mu ho do pusy,“ navrhla malá žena. „To by ho mělo
umlčet.“
„Ty jsi stejně hloupá jako ošklivá, Hali,“ řekla vysoká žena. „Mrtvý ten kluk nemá žádnou cenu, ale
živý... bohové buďte prokleti, jen pomysli, co by Mance dal za to, kdyby měl vlastní krev Benjena Starka
jako rukojmí!“
„Mance ať je prokletý,“ zabručel velký muž. „Ty se tam chceš vrátit, Ošo? Jsi ještě větší blázen než on.
Myslíš, že bílým chodcům bude záležet na tom, jestli máš rukojmí?“ Otočil se zpátky k Branovi a přeřezal
popruh kolem jeho stehna. Kůže se s povzdechem rozdělila.
Ten řez byl rychlý a bezohledný, ostří zajelo hluboko. Když pohlédl dolů, Bran uviděl rozříznutou vlnu
svých kamaší a pod ní bledé maso. Pak se z rány začala řinout krev. Pozoroval, jak se rudá skvrna rozrůstá,
a hlavu přitom měl podivně lehkou, jako by se to vůbec nedělo jemu; necítil žádnou bolest, dokonce ani její
náznak. Velký muž zabručel překvapením.
„Odhoď svoji ocel na zem a já ti slibuju, že zemřeš rychlou a bezbolestnou smrtí,“ ozval se Robbův hlas
za nimi.
Pln zoufalé naděje Bran vzhlédl a uviděl svého bratra. Síla jeho slov byla umocněna napětím
zaznívajícím z jeho hlasu. Seděl na koni, přes jehož zadek měl přehozený krvavý trup losa a v ruce oděné
v rukavici svíral meč.
„Bratr,“ řekl muž s šedivým zarostlým obličejem.
„Ten je ale divoký, pane jo,“ zaskřehotala urážlivě malá žena, co jí říkali Hali. „Ty s námi chceš
bojovat, chlapče?“
„Nebuď blázen, hochu. Jsi jeden proti šesti.“ Vysoká žena, Oša, potěžkala svůj oštěp. „Sesedni a odhoď
svůj meč na zem. Poděkujeme ti laskavě za tvého koně i za losa a ty a tvůj bratr můžete jít.“
Robb zapískal. Uslyšeli tichý zvuk měkkých tlap na vlhkém listí. Podrost se rozdělil, z nízko visících
větví spadl sníh a ze zeleně se vynořili Šedý vítr a Léto. Branův vlk zavětřil ve vzduchu a zavrčel.
„Vlci,“ zalapala Hali po dechu.
„Zlovlci,“ opravil ji Bran. Přestože jen napolo vzrostlí, byli již stejně velcí jako ti největší vlci, které
kdy viděl, ale rozdíly byly snadno patrné, když člověk věděl, kam se dívat. Mistr Luwin a vrchní psovod
Farlen mu to vysvětlili. Zlovlk měl v poměru k tělu větší hlavu a delší nohy než obyčejný vlk a jeho čenich
a čelisti byly pozoruhodně štíhlejší a výraznější. Když tam tak stáli mezi hebkými vločkami padajícího
sněhu, bylo na nich cosi ponurého a strašlivého. Šedý vítr měl čenich vlhký čerstvou krví.
„Psi,“ utrousil holohlavý muž pohrdavě. „Přesto, slyšel jsem říkat, že nic nezahřeje člověka za noci lépe
než plášť z vlčí kůže.“ Prudce mávl rukou. „Chyťte je.“
„Za Zimohrad!“ vykřikl Robb a kopl svého koně do slabin. Valach se vrhl dolů ze břehu, vstříc
orvaným lapkům. Muž se sekerou se vyřítil kupředu, řvoucí a neopatrný. Robbův meč ho zasáhl naplno do
obličeje s hrozivým prásk. Na sníh vytryskla sprška jasné krve. Muž s vyzáblým zarostlým obličejem
chňapl po Robbových otěžích a na půl vteřiny ho měl... Ale to už u něho byl Šedý vítr a stahoval ho k zemi.
Po zádech se zřítil do proudu, s hlasitým žbluňknutím a výkřikem, divoce se oháněje svým nožem, zatímco
jeho hlava klesala pod vodu. Zlovlk se vrhl za ním a tam, kde zmizeli pod hladinou, se zpěněná bílá voda
změnila v rudou.
Robb a Oša se utkali ve středu proudu. Její dlouhý oštěp jako had s ocelovou hlavou útočil na jeho
hruď, jednou, dvakrát, potřetí, ale Robb každý úder odrazil svým mečem a odvrátil jeho hrot stranou. Při
čtvrtém či pátém výpadu se vysoká žena příliš naklonila kupředu a na vteřinu ztratila rovnováhu. Robb
zaútočil a srazil ji k zemi.
Pár stop od nich se Léto vrhl na Hali. Po zlovlkově boku vyjel nůž. Léto uskočil stranou, zavrčel a
znovu se vyřítil kupředu. Tentokrát se jeho čelisti sevřely kolem jejího lýtka. Svírajíc nůž v obou rukou,
malá žena prudce bodla dolů, ale zlovlk jako by ostrou čepel nad sebou vycítil. Na okamžik její nohu pustil,
s tlamou plnou kůže, látky a krvavého masa. Když se Hali zapotácela a upadla, zaútočil na ni znovu, povalil
ji na záda a zahryzl se do jejího břicha.
Šestý muž si to rozmyslel a rozběhl se od vší té hrůzy pryč, ale daleko neutekl. Když se škrábal vzhůru
po břehu, z potoka se vynořil Šedý vítr, z jehož chlupů odkapávala voda. Oklepal se, vyskočil za běžícím
mužem, zmrzačil ho jediným chňapnutím svých zubů, a pak, když holohlavý muž s křikem klouzal po
zádech zpátky k vodě, zakousl se mu do krku.
A pak už nezbýval nikdo kromě velkého muže, Stiva. Sekl po Branově hrudním popruhu, popadl ho za
paži a prudce jím trhl dolů. Najednou Bran padal. Roztáhl se na zemi, s nohama spletenýma pod sebou a
jedním chodidlem v potoce. Chlad vody necítil, jenom ocel, když Stiv přitiskl dýku k jeho hrdlu. „Ustup,“
varoval ten muž Robba, „nebo přísahám, že chlapci podříznu krk.“
Robb prudce zatáhl za otěže a jeho kůň se vzepjal na zadních. Robb ztěžka dýchal, zuřivost z jeho očí
vyprchala a jeho ruka s mečem poklesla.
V tom okamžiku Bran uviděl všechno, co se děje kolem něho. Léto mordoval Hali, tahal z jejího břicha
lesknoucí se modré hady. Oči měla vytřeštěné doširoka, hleděly vzhůru do korun stromů a Bran nebyl
schopen říci, zda je mrtvá, či živá. Šedivý zarostlý muž a ten se sekerou leželi nehybní na zemi, ale Oša
byla na kolenou, plazila se ke svému spadlému oštěpu. Šedý vítr se k ní rozběhl, s vodou odkapávající
z kožichu. „Zavolej si ho pryč!“ vykřikl velký muž. „Zavolej je pryč oba, nebo ten mrzák na místě zemře!“
„Šedý větře, Léto, ke mně,“ zvolal Robb.
Zlovlci se zastavili, otočili hlavy. Šedý vítr odběhl zpátky k Robbovi, Léto zůstal, kde byl, s očima
upřenýma na Brana a muže vedle něho. Zavrčel. Jeho čenich byl vlhký a rudý, oči mu žhnuly.
Oša se opřela o tupý konec svého oštěpu a vstala. Z rány na paži, kam ji Robb sekl, jí tekla krev. Bran
viděl pot stékající v pramíncích po obličeji velkého muže. Uvědomil si, že Stiv je vystrašený stejně jako on.
„Starkové,“ zamumlal muž, „zatracení Starkové.“ Zvýšil hlas. „Ošo, zab ty vlky a vezmi mu meč.“
„Zab si je sám,“ odsekla. „Já se k těm obludám nepřiblížím.“
Stiv na okamžik nevěděl, co dělat. Jeho ruka se zachvěla; Bran cítil potůček krve tam, kde měl nůž
přitisknutý ke krku. Jeho nos byl plný mužova pachu; byl cítit strachy. „Ty,“ zavolal na Robba. „Máš
nějaké jméno?“
„Jsem Robb Stark, dědic Zimohradu.“
„Tohle je tvůj bratr?“
„Ano.“
„Jestli ho chceš živého, udělej, co říkám. Sesedni z koně.“
Robb na okamžik zaváhal. Pak, pomalu a rozvážně sesedl a zůstal tam stát s mečem v ruce.
„Teď zabij vlky.“
Robb se nehýbal.
„Udělej to. Vlci, nebo chlapec.“
„Ne!“ vykřikl Bran. I kdyby Robb udělal, co po něm chtěl, Stiv by je stejně oba zabil, až by zlovlci byli
mrtví.
Holohlavý muž ho svou volnou rukou popadl za vlasy a bezohledně jimi zakroutil, dokud Bran
nevzlykal bolestí. „Zavři hubu, kriple, slyšíš?“ Zakroutil vlasy ještě víc. Slyšíš?“
Z lesa za nimi se ozvalo tiché drnk. Stiv přidušeně zalapal po dechu, zatímco z jeho hrudi náhle vyjela
polovina stopy jako břitva ostrého šípu. Byl jasně červený, jako by byl pomalovaný krví.
Dýka odpadla od Branova hrdla. Velký muž zavrávoral a zhroutil se na zem, obličejem do potoka. Šíp
se pod jeho tělem zlomil. Bran se díval, jak jeho život odtéká s vodou.
Oša se zoufale rozhlédla kolem sebe. Zpod stromů se vynořili otcovi zbrojnoši s meči v rukou. Pustila
na zem svůj oštěp. „Milost, můj pane,“ zavolala na Robba.
Když pozorovali dějiště masakru, obličeje strážných měly podivný, bledý vzhled. Nejistě pokukovali po
vlcích, a když se Léto vrátil k Halině mrtvole, aby dál hodoval na jejích vnitřnostech, Joseth upustil svůj
nůž a pospíchal do křoví, aby se vyzvracel. Dokonce i mistr Luwin, který vystoupil zpoza stromu, vypadal
šokovaně, ale jen na okamžik. Pak zavrtěl hlavou a přebrodil se přes potok na Branovu stranu. „Jsi
zraněný?“
„Řízl mě do nohy,“ odpověděl Bran, „ale já to necítil.“
Když mistr poklekl, aby si ránu prohlédl. Bran otočil hlavu. Theon Greyjoy tam stál vedle strážního
stromu, s lukem v ruce a úsměvem na tváři. Vždycky se usmíval. Do měkké hlíny u svých nohou měl
zastrkáno půl tuctu šípů, ale potřeboval jen jeden. „Mrtvý nepřítel je krásná věc,“ prohlásil.
„Jon vždycky tvrdil, že jsi osel, Greyjoyi,“ řekl Robb nahlas. „Co kdybys ho jenom zranil? Co kdyby
mu přitom poskočila ruka nebo kdybys místo něho zasáhl Brana? Nemohl jsi vědět, zda ten muž nemá
kyrys, jediné, co jsi viděl, byl jeho plášť zezadu. Co by pak bylo s mým bratrem? Pomyslel jsi vůbec na
tohle, Greyjoyi?“
Theonův úsměv se vytratil. Zamračeně pokrčil rameny a začal svoje šípy vytahovat ze země, jeden po
druhém.
Robb probodl pohledem svoje zbrojnoše. „A kde jste byli vy?“ zeptal se jich. „Byl jsem si jistý, že jste
kousek za námi.“
Muži si vyměnili nešťastné pohledy. „Jeli jsme za vámi, můj pane,“ odpověděl Quent, nejmladší z nich,
jehož vous zatím byl jen hebkým hnědým chmýřím. „Jenom jsme ještě čekali na mistra Luwina a jeho osla,
promiň, prosím, a pak, nu, protože jsme tam...“ Pohlédl na Theona a rychle pohled odvrátil, pln rozpaků.
„Sledoval jsem krocana,“ řekl Theon, popuzený otázkou. „Jak jsem mohl vědět, že tu chlapce necháš
samotného?“
Robb otočil hlavu, aby na Theona ještě jednou pohlédl. Bran ho nikdy předtím neviděl tak rozezleného,
ale Robb už neřekl nic. Poklekl vedle mistra Luwina a zeptal se: „Je můj bratr hodně zraněn?“
„Není to víc než škrábnutí,“ ujistil ho mistr. Namočil hadřík do potoka, aby očistil ránu. „Dva z nich
jsou oblečení v černém,“ poznamenal přitom.
Robb pohlédl tam, kde Stiv ležel roztažený v potoce. Jeho potrhaný černý plášť, za který popotahovala
rychle proudící voda, se vlnil jako živý. „Zběhové z Noční hlídky,“ řekl ponuře. „Museli to být šílenci,
když se odvážili tak blízko Zimohradu.“
„Šílenství a zoufalství je často těžké rozlišit,“ poznamenal mistr Luwin.
„Pohřbíme je, můj pane?“ zeptal se Quent.
„Oni by nás nepohřbili,“ namítl Robb. „Usekněte jim hlavy, pošleme je zpátky na Zeď. Zbytek tu
ponechte vránám.“
„A tahle?“ Quent ukázal palcem na Ošu.
Robb k ní zamířil. Byla o hlavu vyšší než on, ale když se k ní blížil, klesla na kolena. „Ušetři můj život,
lorde Starku, a patří jen tobě.“
„Mně? Co bych dělal s křivopřísežnicí?“
„Já jsem žádnou přísahu neporušila. To Stiv a Wallen uprchli ze Zdi, ale já ne. U černých vran není
místa pro ženy.“
Theon Greyjoy se přišoural blíž. „Předhoď ji vlkům,“ naléhal na Robba. Ženiny oči zabloudily k tomu,
co zbylo z Hali, a rychle se odvrátily. Zachvěla se. Dokonce i strážní se tvářili znepokojeně.
„Je to žena,“ namítl Robb.
„Divoká,“ řekl mu Bran. „Chtěla, aby mě nechali naživu, aby mě mohli odvést k Mancemu
Nájezdníkovi.“
„Máš nějaké jméno?“ zeptal se jí Robb.
„Oša, nechť se ti zlíbí, můj pane,“ zamumlala zkroušeně.
Mistr Luwin vstal. „Možná uděláme dobře, když ji vyzpovídáme.“
Bran viděl úlevu, která se rozprostřela na obličeji jeho bratra. „Uděláme, co navrhuješ, mistře. Wayne,
svaž jí ruce. Půjde s námi zpátky na Zimohrad... a bude žít, nebo zemře, podle toho, co nám řekne.“