BRAN

Dole na nádvoří se malý Rickon honil s vlky. Bran je pozoroval ze svého okenního sedátka. Kamkoli
se chlapec rozběhl. Šedý vítr tam byl první, skočil kupředu, aby mu odřízl cestu, dokud jej Rickon
neuviděl, nevykřikl potěšením a nerozběhl se opačným směrem. Chundeláč mu běžel v patách, otáčel se a
chňapal, když se ostatní vlci ocitli příliš blízko. Jeho srst temněla, dokud nebyl celý černý, a jeho oči byly
zeleným ohněm. Branův Léto přiběhl poslední. Byl stříbrný a kouřový, s očima ze žlutého zlata, které
viděly všechno, co tam k vidění bylo. Byl menší než Šedý vítr a ostražitější. Bran si říkal, že je
nejšikovnější z celého vrhu. Slyšel udýchaný smích svého bratra, když Rickon pobíhal po tvrdě udusané
zemi na svých malých nožkách.
Zaštípalo ho v očích. Toužil být tam dole, smát se a běhat s nimi. Rozrušený tou myšlenkou, Bran si
kotníky zaťatých pěstí otřel slzy z očí, než stačily stéci. Jeho osmý den jména přišel a odešel. Byl nyní
téměř dospělým mužem, příliš starým na to, aby plakal.
„Byla to lež,“ řekl s hořkostí, když si vzpomněl na vránu ze svého snu. „Neumím létat. Nemůžu
dokonce ani chodit.“
„Vrány jsou prolhané,“ souhlasila stará chůva z křesla, kde seděla nad svým pletením. „Znám jeden
příběh o vráně.“
„Já žádné další příběhy poslouchat nechci,“ odsekl Bran nedůtklivě. Kdysi měl starou chůvu a její
příběhy rád. To bylo předtím. Teď to bylo jiné. Nechávali ho s ní celé dny, aby na něj dávala pozor,
umývala ho a dělala mu společnost. Jenomže to bylo tím horší. „Já ty tvoje hloupé příběhy nenávidím.“
Stará žena se na něj bezzubě usmála. „Moje příběhy? Ne, můj malý pane, ne moje. Ty příběhy byly a
jsou, přede mnou a po mně a před tebou taky.“
Je to velice ošklivá stará žena, pomyslel si Bran nenávistně; scvrklá a vrásčitá, téměř slepá, příliš slabá,
než aby vyšplhala do schodů, jenom s pár zbylými chumáči bílých vlasů pokrývajících její skvrnitou
růžovou hlavu. Nikdo ve skutečnosti nevěděl, jak je stará, ale jeho otec mu pověděl, že jí říkali stará chůva
už tehdy, když on byl chlapcem. Nepochybně to byla nejstarší osoba na Zimohradu, možná dokonce i
nejstarší člověk v celých Sedmi královstvích. Chůva přišla na Zimohrad jako kojná Brandona Starka, jehož
matka zemřela při jeho porodu. Byl to starší bratr lorda Rickarda, Branova dědečka, nebo možná mladší
bratr, nebo bratr otce lorda Rickarda. Někdy to stará chůva povídala jedním způsobem a jindy úplně jinak.
Ve všech příbězích malý chlapec zemřel ve věku tří let na letní horečku, ale stará chůva zůstala na
Zimohradu se svými vlastními dětmi. O oba svoje syny přišla ve válce, v níž král Robert získal trůn, a její
vnuk byl zabit na hradbách Štítu během povstání Balona Greyjoye. Její dcery se před dávnou dobou
provdaly, odstěhovaly se a zemřely. Jediné, co zbylo z její krve, byl Hodor, slabomyslný hromotluk, který
pracoval ve stájích, ale stará chůva si prostě žila dál, věnovala se svému pletení a vypravovala svoje
příběhy.
„Mě nezajímá, čí příběhy to jsou,“ řekl jí Bran. „Já je nesnáším.“ Nechtěl slyšet žádné příběhy a nechtěl
u sebe mít starou chůvu. Chtěl svoji matku a otce. Chtěl se rozběhnout s Létem hopkajícím po svém boku.
Chtěl vyšplhat na zborcenou věž a krmit tam vrány obilím. Chtěl znovu jet na svém poníkovi se svými
bratry. Chtěl, aby všechno bylo takové, jaké to bylo dřív.
Věděl však, že už nikdy, nikdy už to nebude takové, jaké to bývalo předtím. Vrána mu našeptávala, že
umí létat, ale když se probudil, byl celý polámaný a svět se změnil. Všichni ho opustili, jeho otec, jeho
matka a jeho sestry, a dokonce i jeho nevlastní bratr Jon. Otec mu slíbil, že pojede na opravdovém koni do
Králova přístaviště, ale pak odjel bez něho. Mistr Luwin poslal za lordem Eddardem ptáka se vzkazem,
dalšího matce a třetího Jonovi na Zdi, ale od žádného z nich nedostal odpověď. „Ptáci se často ztrácejí,“
konejšil ho mistr. „Mezi námi a Královým přístavištěm je tolik mil a tolik jestřábů a je možné, že naše
zprávy k nim vůbec nedorazily.“ Přesto to Branovi připadalo, jako by všichni zemřeli, zatímco spal... Nebo
možná zemřel on a oni na něj zapomněli. Jory a ser Rodrik a Vayon Poole odešli taky, a Hullen a Harwin a
Tlustý Tom a čtvrtina stráží.
Jenom Robb a malý Rickon zůstali tady, ale Robb se tolik změnil. Byl to nyní lord Robb, nebo se jím
alespoň snažil být. Nosil opravdový meč a nikdy se neusmíval. Celé dny trávil drezírováním stráží a
procvičováním se v šermu, nutil nádvoří zvonit zvukem oceli, zatímco Bran se díval všechen zoufalý ze
svého okna. Po večerech se zavíral s mistrem Luwinem, povídal si s ním nebo procházel účetními knihami.
Někdy vyjížděl s Hallisem Mollenem a býval pryč celé dny, na návštěvách vzdálených pevností. Kdykoli
byl pryč déle než den, Rickon plakával a ptal se Brana, jestli se Robb vůbec vrátí zpátky. Dokonce i když
byl doma na Zimohradu, zdálo se, že lord Robb vždycky má víc času pro Hallise Mollena a Theona
Greyjoye, než kdy měl pro svoje bratry.
„Mohla bych ti vyprávět příběh o Brandonovi Staviteli,“ řekla stará chůva. „Ten byl vždycky tvůj
oblíbený.“
Před tisíci a tisíci lety Brandon Stavitel vybudoval Zimohrad a někteří říkají, že i Zeď. Bran ten příběh
znal, ale nikdy nepatřil mezi jeho oblíbené. Možná se ten příběh líbil některému z těch druhých Brandonů.
Někdy k němu chůva hovořila, jako by byl její Brandon, děťátko, o které se starala před tolika lety, a jindy
si ho pletla s jeho strýcem Brandonem, kterého zabil Šílený král předtím, než se Bran narodil. Matka mu
kdysi říkala, že stará chůva žije už tak dlouho, že všichni Brandonové Starkové se v její hlavě stali jedním
člověkem.
„To není můj oblíbený,“ řekl. „Moje oblíbené jsou ty strašidelné.“ Uslyšel zvenčí nějaký vzruch a
obrátil se zpátky k oknu. Rickon utíkal přes nádvoří ke strážnici u brány, s vlky v patách, ale věž byla
obrácená na špatnou stranu, než aby Brandon viděl, co se tam děje. Frustrovaně se vší silou uhodil pěstí do
stehna, ale necítil nic.
„Och, moje sladké letní dítě,“ řekla stará chůva tiše, „co ty víš o strachu? Strach patří k zimě, můj malý
pane, kdy napadne sníh sto stop hluboký a od severu začne vát ledový vítr. Strach patří k dlouhé noci, kdy
slunce schová svou tvář na celé roky a malé děti se rodí a žijí a umírají v temnotě, zatímco zlovlci se stávají
vyzáblými, hladovými stvořeními a přes lesy kráčejí bílí chodci.“
„Ty máš na mysli Jiné,“ řekl Bran reptavě.
„Jiné,“ souhlasila stará chůva. „Před tisíci a tisíci lety nastala zima, která byla studená a krutá a
nekonečná nad všechny vzpomínky člověka. Snesla se tma, která trvala celé generace, a králové se chvěli a
umírali ve svých hradech, stejně jako pasáci vepřů ve svých chatrčích. Ženy svoje děti raději rdousily, než
by je měly vidět hladovět, a pak plakaly a cítily, jak jim slzy zamrzají na tvářích.“ Její hlas a její jehlice
utichly, a ona na Brana pohlédla svýma bledýma, kalnýma očima a zeptala se: „Tak, dítě. Takový příběh
bys chtěl vyprávět?“
„Nu,“ řekl Bran váhavě, „ano, jenom...“
Stará chůva přikývla. „V té temnotě tehdy poprvé přišli Jiní,“ řekla, zatímco její jehlice dělaly cvak,
klik, cvak. „Byly to studené věci, mrtvé věci, které nenáviděly železo a oheň a dotek slunce a každého tvora
s teplou krví v žilách. Převalili se přes tvrze, města a království, po tuctech vraždili hrdiny a armády, jeli na
svých bledých koních a neponechávali za sebou nic než mrtvé. Všechny meče mužů dohromady nestačily
zastavit jejich postup, a dokonce ani panny a nemluvňata u nich nenašly slitování. Honili panny po lesích a
svoje mrtvé služebníky krmili masem lidských dětí.“
Její hlas velmi ztichl, byl to téměř šepot a Bran zjistil, že se naklání kupředu, aby lépe slyšel.
„To bylo ve dnech předtím, než přišli Andalové, a dlouho předtím, než ženy uprchly přes úzké moře
z měst Rhoyne, a sto království těch časů bylo královstvími Prvních lidí, kteří tyto země převzali od dětí
lesa. Avšak tu a tam v hlubinách lesů děti stále žily ve svých dřevěných městech a dutých kopcích a
obličeje na stromech nad nimi držely stráž. A když tehdy smrt a chlad plnily zemi, poslední hrdina se
rozhodl nalézt tyto děti, v naději, že jejich prastará kouzla by mohla vyhrát zpět to, co armády lidí ztratily.
Vydal se do mrtvých zemí s mečem, koněm, psem a tuctem společníků. Celá léta hledal, dokud se nakonec
nevzdal naděje, že nalezne děti lesa v jejich tajných městech. Jeden po druhém jeho přátelé umírali, i jeho
kůň a nakonec i jeho pes, a jeho meč zmrzl tak, že se čepel zlomila, když jej chtěl použít. Jiní vycítili
horkou krev a tiše se mu vydali po stopách, byli mu v patách se smečkou bílých pavouků velkých jako
psi …“
Dveře se otevřely s hlasitým buch a Branovi v náhlém leknutí skočilo srdce až do krku, ale byl to jen
mistr Luwin s Hodorem tyčícím se ve dveřích za ním. „Hodor!“ zvolal pacholek, jak měl ve zvyku, a
obdařil Brana širokánským úsměvem.
Mistr Luwin se neusmíval. „Máme návštěvníky,“ oznámil, „a je vyžadována tvoje přítomnost, Brane.“
„Zrovna poslouchám příběh,“ namítl Bran.
„Příběhy mohou počkat, můj malý pane, a až se k nim vrátíš, zjistíš, že jsou stejné jako předtím,“ řekla
stará chůva. „Návštěvníci nebývají tak trpěliví a často s sebou přinášejí svoje vlastní příběhy.“
„Kdo je to?“ zeptal se Bran mistra Luwina.
„Tyrion Lannister a někteří z mužů Noční hlídky, se vzkazem od tvého bratra Jona. Robb s nimi právě
hovoří. Hodore, pomůžeš Branovi dolů do síně?“
„Hodor!“ souhlasil Hodor šťastně. Sklonil svoji rozcuchanou hromotluckou hlavu pod dveře. Hodor byl
téměř sedm stop vysoký. Bylo těžké uvěřit, že je ze stejné krve jako stará chůva. Bran přemýšlel o tom, zda
až bude starý, scvrkne se stejně jako jeho prababička. Nezdálo se to pravděpodobné, dokonce i kdyby se
Hodor měl dožít tisíce let.
Hodor zvedl Brana tak lehce, jako by byl žokem sena, a přitiskl ho ke svému masivnímu hrudníku.
Vždycky byl mírně cítit koňmi, ale nebyl to nepříjemný pach. Jeho paže byly svalnaté a porostlé hnědými
chlupy. „Hodor,“ řekl znovu. Theon Greyjoy kdysi poznamenal, že Hodor toho sice moc neví, ale nikdo
nemůže pochybovat o tom, že by neznal svoje jméno. Stará chůva se chichotala jako slípka, když jí to řekl,
a prozradila mu, že Hodorovo skutečné jméno je Walder. Nikdo nevěděl, odkud se vlastně vzal „Hodor“,
ale když ho začal říkat, začali ho tím jménem zvát. Bylo to jediné slovo, které uměl říci.
Nechali starou chůvu ve věžní místnosti s jejími jehlicemi a jejími vzpomínkami. Hodor si cosi
nemelodicky pobrukoval, zatímco nesl Brana dolů po schodech a po ochozu, s mistrem Luwinem jdoucím
jim v patách, plným spěchu, aby udržel tempo s pacholkovými dlouhými kroky.
Robb seděl v otcově vysokém křesle, měl na sobě kroužkovou zbroj přes vařenou kůži a přísný obličej
lorda Robba. Theon Greyjoy a Hallis Mollen stáli za ním a kamenné šedé zdi pod vysokými úzkými okny
lemoval tucet strážných. Uprostřed místnosti stál trpaslík se svými sloužícími a čtyřmi cizími muži
v černém od Noční hlídky. V okamžiku, kdy ho Hodor pronesl dveřmi, Bran vycítil napětí v síni.
„Jakýkoli muž z Noční hlídky je zde na Zimohradu vítán na tak dlouho, jak si přeje zůstat,“ říkal Robb
svým hlasem lorda Robba. Přes kolena měl položený svůj meč, s čepelí obnaženou, aby to celý svět viděl.
Dokonce i Bran věděl, co znamená vítat hosta s mečem taseným z pochvy.
„Jakýkoli muž z Noční hlídky,“ opakoval trpaslík, „ale ne já, pochopil jsem to správně, chlapče?“
Robb vstal a namířil na malého muže svůj meč. „Během nepřítomnosti mého otce a mé matky jsem tady
pánem já, Lannistere, a pro tebe nejsem žádný chlapec.“
„Pokud jsi zde pánem, měl by ses naučit panské zdvořilosti,“ odpověděl malý muž, který hrot meče
namířený do svého obličeje ignoroval. „Řekl bych, že tvůj nevlastní bratr podědil slušnosti svého otce
požehnaně.“
„Jon,“ vydechl Bran z Hodorova náručí.
Trpaslík se otočil a pohlédl na něj. „Takže je to pravda, chlapec žije. Stěží bych tomu uvěřil. Vás Starky
je těžké zabít.“
„A vy Lannisterové byste si to měli dobře zapamatovat,“ řekl Robb, který sklonil hrot svého meče.
„Hodore, přines mého bratra sem ke mně.“
„Hodor,“ přikývl Hodor, s úsměvem se rozběhl kupředu a posadil Brana do vysokého křesla Starků, kde
lordi Zimohradu sedávali ode dnů, kdy se začali zvát králi severu. Křeslo bylo z chladného kamene,
vyleštěné dohladka nesčetnými pozadími, s vytesanými hlavami zlovlků cenících zuby na koncích
masivních opěrek. Bran je sevřel, když se posadil. Jeho necitlivé nohy se mu klátily ve vzduchu. Ve velkém
křesle si připadal napůl jako dítě.
Robb mu položil ruku na rameno. „Řekl jsi, že máš na srdci něco, co chceš říct Branovi. Nuže, tady je,
Lannistere.“
Bran si s nepříjemným pocitem uvědomil, že se na něj upírají Lannisterovy oči, jedno černé, druhé
zelené, a obě se na něho dívaly, studovaly ho, odhadovaly ho. „Dozvěděl jsem se, že jsi byl docela dobrý
lezec, Brane,“ řekl malý muž nakonec. „Pověz mi, jak se stalo, že jsi toho dne spadl?“
„Já jsem nespadl“ namítl Bran. Nikdy nespadl, nikdy, nikdy, nikdy.
„To dítě si nepamatuje nic z pádu ani z výstupu, který mu předcházel,“ řekl mistr Luwin jemně.
„Podivné,“ poznamenal Tyrion Lannister.
„Můj bratr tady není od toho, aby odpovídal na tvoje otázky, Lannistere,“ řekl Robb stroze. „Vyřiď, co
vyřídit máš, a odejdi.“
„Mám pro tebe dárek,“ řekl trpaslík Branovi. „Jezdíš rád na koni, chlapče?“
Mistr Luwin popošel blíž. „Můj pane, to dítě ztratilo cit v obou nohou. Nemůže sedět na koni.“
„Nesmysl,“ řekl Lannister. „Se správným koněm a správným sedlem může jezdit dokonce i mrzák.“
To slovo se jako nůž zařízlo do Branova srdce. Cítil, jak se mu do očí derou slzy. „Já nejsem žádný
mrzák!“
„V tom případě já nejsem trpaslík,“ řekl Skřet a jeho ústa se zkroutila do úšklebku. „Můj otec se
zaraduje, až to uslyší.“ Greyjoy se zasmál.
„Jaký druh koně a sedla navrhuješ?“ zeptal se mistr Luwin.
„Chytrého koně,“ odpověděl Lannister. „Chlapec nemůže používat nohy, aby zvíře řídil, takže musíte
přizpůsobit koně jezdci, naučit ho reagovat na otěže, na hlas. Začal bych s neobježděným jednoročkem,
s koněm bez výcviku, aby ho nebylo třeba ničemu odnaučovat.“ Vytáhl ze svého opasku srolovaný papír.
„Tohle dejte vašemu sedláři. Ten se postará o zbytek.“ Mistr Luwin vzal papír z trpaslíkovy ruky, zvědavý
jako malá šedivá veverka. Rozvinul jej a dlouho si jej prohlížel. „Chápu. Kreslíš pěkně, můj pane. Ano,
tohle by mělo fungovat. Mohl jsem na to přijít sám.“
„Mě takové věci napadají snadněji, mistře. Neliší se zas tolik od mých vlastních sedel.“
„Budu opravdu moct jezdit?“ zeptal se Bran. Chtěl jim věřit, ale bál se. Možná to byla jen další lež.
Vrána mu taky slibovala, že bude moci létat.
„Budeš,“ ujistil ho trpaslík. „A to ti přísahám, chlapče, na koni budeš stejně velký jako kterýkoli
z nich.“
Robb Stark se tvářil zmateně. „Je tohle nějaká past, Lannistere? Co pro tebe Bran znamená? Proč mu
vlastně pomáháš?“
„Tvůj bratr Jon mne o to požádal. A mám ve svém srdci měkké místečko pro mrzáky, bastardy a
zlámané věci.“ Tyrion Lannister si položil ruku na srdce a usmál se.
Dveře vedoucí na nádvoří se otevřely. Do sině vnikl pruh slunečního světla a dovnitř bez dechu vtrhl
Rickon se zlovlky v patách. Chlapec se zastavil u dveří, s očima rozšířenýma, ale vlci šli dál. Jejich oči
našly Lannistera, nebo možná zachytili jeho pach. Léto začal vrčet první, Šedý vítr se k němu přidal
o chvíli později. Zlehka běželi směrem k malému muži, jeden z pravé strany, druhý z levé.
„Vlkům se nelíbí tvůj pach, Lannistere,“ poznamenal Theon Greyjoy.
„Možná je načase, abych odešel.“ řekl Tyrion. Udělal krok dozadu... a ze stínů za ním se s vyceněnými
zuby vynořil Chundeláč. Lannister uskočil, ale Léto se na něj vrhl z druhé strany. Odbelhal se o kus dál,
nejistý na svých vratkých nohou, a Šedý vítr chňapl po jeho paži, zuby se zaryly do jeho rukávu a urvaly
kus látky.
„Ne!“ vykřikl Bran z vysokého křesla, zatímco Lannisterovi muži sahali po mečích. „Léto, ke mně,
Léto, ke mně!“
Zlovlk uslyšel hlas svého pána, pohlédl na Brana, pak znovu na Lannistera. Odplížil se od malého muže
a posadil se vedle volně visící Branovy nohy.
Robb po celou dobu zadržoval dech. Nyní zhluboka vydechl a zavolal: „Šedý větře.“ Jeho zlovlk přešel
k němu, rychlý a tichý. Teď už zbýval jenom Chundeláč, dorážející na malého muže, s očima žhnoucíma
jako zelený oheň.
„Rickone, zavolej si ho,“ křikl Bran na svého malého bratra a Rickon se vzpamatoval a vykřikl: „Domů,
Chundeláči, domů, hned.“ Černý vlk na Lannistera naposledy zavrčel a odběhl zpátky k Rickonovi, který
ho pevně objal kolem krku.
Tyrion Lannister si odvázal šátek z krku, otřel si jím čelo a bezvýrazným hlasem řekl: „Jak zajímavé.“
„Jsi v pořádku, můj pane?“ zeptal se jeden z jeho mužů, s mečem v ruce. Když mluvil, nervózně
pokukoval po zlovlcích.
„Mám utržený rukáv a moje kalhoty jsou nepochybně mokré, ale jinak neutrpělo újmu nic kromě mojí
důstojnosti.“
Dokonce i Robb vypadal otřeseně. „Ti vlci... nechápu, proč to udělali.“
„Nepochybně si mne spletli s večeří.“ Lannister se Branovi strnule uklonil. „Děkuji vám, že jste si je
zavolali, mladí pánové. Ujišťuji vás, že by mne shledali poněkud nestravitelným. A nyní raději odejdu.“
„Ještě okamžik, můj pane,“ řekl mistr Luwin. Přešel k Robbovi a ti dva dali hlavy k sobě a něco si
dlouho šeptali. Bran špicoval uši, aby slyšel, co říkají, ale jejich hlasy byly příliš tiché.
Robb Stark konečně zasunul svůj meč do pochvy. „Já... možná jsem se k tobě choval ukvapeně,“ řekl.
„Prokázal jsi Branovi laskavost a, nu...“ Robb se ze všech sil snažil ovládnout. „Pohostinnost Zimohradu je
ti k dispozici, pokud si to přeješ, Lannistere.“
„Ušetři mne falešných zdvořilostí, chlapče. Ty mě nemáš rád a nechceš mě tady. V zimním městečku,
před zdmi tvého hradu, jsem viděl hostinec. Tam si najdu postel a oběma se nám bude spát lehčeji. Za pár
měďáků si možná dokonce najdu vstřícnou děvku, aby mi zahřála lože.“ Promluvil k jednomu z černých
bratři, starému muži s pokroucenými zády a rozcuchaným vousem. „Yorene, za úsvitu vyrazíme na jih.
Najdeš mě na cestě.“ S těmito slovy odešel, přecházeje na svých krátkých nožkách síní, kolem Rickona a
ven ze dveří. Jeho zbrojnoši ho následovali.
Čtyři muži z Noční hlídky zůstali. Robb se k nim nejistě otočil. „Nechal jsem vám připravit pokoje a
najdete dost vody, abyste ze sebe mohli smýt prach z cesty. Doufám, že nás dnes při večeři poctíte svou
přítomností u stolu.“ Pronášel svá slova tak neobratně, že si toho všiml dokonce i Bran; byla to řeč, které se
naučil, ne slova od srdce, ale černí bratři mu i tak poděkovali.
Když Hodor nesl Brana zpátky do jeho postele ve věži, Léto běžel za nimi vzhůru po schodech. Stará
chůva usnula ve svém křesle. Hodor řekl: „Hodor,“ popadl svoji babičku a odnesl ji, tiše chrápající, zatímco
Bran ležel v posteli a přemýšlel. Robb mu slíbil, že může jíst s muži Noční hlídky ve Velké síni. „Léto!“
zavolal. Vlk vyskočil na jeho postel. Bran ho objal tak prudce, že ucítil jeho horký dech na své tváři. „Budu
teď moci jezdit,“ pošeptal svému příteli. „Brzy začneme vyrážet jezdit na lov do lesa, počkej, uvidíš.“
Netrvalo to dlouho a usnul.
Ve svém snu znovu šplhal, vytahoval se na prastarou věž bez oken, jeho prsty se zarývaly do spár mezi
zčernalými kameny, jeho chodidla hledala místečka, kam by se mohla zaklesnout. Výš a výš šplhal, skrze
mraky až do noční oblohy, a věž se nad ním stále zvedala do výše. Když se zastavil, aby se podíval dolů,
hlava se mu začala opile točit a ucítil, jak mu prsty sklouzávají. Bran vykřikl a přitiskl se ke stěně, aby
nespadl. Země byla tisíc mil pod ním a on neuměl létat. Neuměl létat. Čekal, dokud mu srdce nepřestalo
divoce bušit, dokud nebyl schopen normálně dýchat a pak znovu začal stoupat. Nezbývalo mu nic jiného
než šplhat stále dál. Zdálo se mu, že vysoko nad sebou, vykreslené na pozadí obrovitého bílého měsíce, vidí
tvary chrličů. Paže ho začaly bolest, ale neodvažoval se odpočinout si. Přinutil sám sebe začít šplhat
rychleji. Chrliče pozorovaly jeho výstup a jejich oči žhnuly červeně jako žhavé uhlíky v železném koši.
Možná to kdysi dávno byli lvi, ale teď byly pokroucené a groteskní. Bran je slyšel, jak cosi šeptají jeden
druhému, tichými kamennými hlasy, které byly příšerné na poslech. Nesmím je poslouchat, říkal sám sobě,
nesmím je poslouchal, dokud je nebudu poslouchat, jsem v bezpečí. Ale když se chrliče odpoutaly od
kamene a začaly se po zdi věže sunout tam, kde Bran visel mezi nebem a zemí, věděl, že vůbec není
v bezpečí. „Neslyšel jsem vás,“ plakal, zatímco kamenné stvůry se k němu plazily blíž a blíž. „Neslyšel,
neslyšel.“
Probudil se lapající po dechu, ztracený ve tmě, a uviděl obrovitý stín tyčící se nad ním. „Neslyšel jsem,“
zašeptal, rozechvělý strachy, ale pak ten stín řekl: „Hodor,“ zapálil svíci vedle postele a Bran si vydechl
úlevou.
Hodor z něj smyl pot teplým vlhkým hadříkem a oblékl ho svýma obratnýma, něžnýma rukama. Když
byl čas, snesl ho dolů do Velké síně, kde byly blízko ohně rozestavěny dlouhé stoly na kozách. Pánovo
křeslo v čele stolu bylo ponecháno prázdné, ale Robb seděl po jeho pravici, s Branem proti sobě. Jedli toho
večera rožněné sele, koláč s nádivkou z holoubat a tuřín politý máslem a poté jim kuchař slíbil medové
plástve. Léto chňapal zbytky ze stolu z Branovy ruky, zatímco Šedý vítr a Chundeláč se v rohu tahali
o kost. Psi Zimohradu se teď ke stolu vůbec neodvažovali. Branovi to zpočátku připadalo divné, ale začínal
si na to zvykat.
Yoren byl mezi černými bratřími nejstarší, a majordomus ho proto usadil mezi Robba a mistra Luwina.
Starý muž vydával kyselý zápach, jako by se dlouho nemyl. Rval maso zuby, lámal žebra, hlasitě vysává
morek z kostí a při zmínce o Jonu Sněhovi pokrčil rameny. „Postrach sera Allisera,“ zabručel, a dva z jeho
společníků se zasmáli smíchem, kterému Bran nerozuměl. Když se ale Robb zeptal na zprávy o jejich strýci
Benjenovi, černí bratři zlověstně ztichli.
„Co se děje?“ zeptal se Bran.
Yoren si otřel prsty o svoji halenu. „Jsou to zlé zprávy, pane, a krutý způsob odplaty za tvoje pohoštění,
ale když muž položí otázku, musí být připraven snést odpověď na ni. Stark zmizel.“
Jeden z jeho společníků řekl: „Starý medvěd ho poslal, aby se poohlédl po ztraceném Waymaru
Royceovi, ale on se dosud nevrátil, můj pane.“
„Je pryč už příliš dlouho,“ řekl Yoren. „Se vší pravděpodobností je mrtvý.“
„Můj strýc není mrtvý,“ řekl Robb Stark hlasitě, s hněvem v hlase. Vstal z lavice a položil ruku na jílec
svého meče. „Slyšíte mě? Můj strýc není mrtvý!“ Jeho hlas se odrážel od kamenných zdí a Bran najednou
pocítil strach.
Kysele páchnoucí Yoren pohlédl na Robba, nedojatý. „Jak pravíš, můj pane,“ řekl a dál drtil mezi zuby
kusy masa.
Nejmladší z černých bratří se nepohodlně zavrtěl ve své židli. „Na Zdi není muže, který by začarovaný
hvozd znal lépe než Benjen Stark. On najde cestu zpátky.“
„Nu,“ řekl Yoren, „možná najde, možná nenajde. Do toho lesa se už předtím vydali dobří muži a nikdy
z něho nevyšli.“
Jediné, na co Bran byl schopen myslet, byly příběhy staré chůvy o Jiných a o posledním hrdinovi,
štvaném po bílém lese mrtvými lidmi a jejich pavouky velkými jako honící psi. Chvíli se bál, dokud si
nevzpomněl, jak příběh skončil. „Děti mu pomohou,“ vyhrkl, „děti lesa!“
Theon Greyjoy se zachechtal a mistr Luwin řekl: „Brane, děti lesa jsou mrtvé a zmizelé tisíce let.
Jediné, co po nich zbylo, jsou obličeje na stromech.“
„Tady dole je to možná pravda, mistře,“ řekl Yoren, „ale nahoře za Zdí, kdoví? Tam nahoře člověk
nemůže vždycky říct, co je živé a co mrtvé.“
Toho večera, poté co byly talíře sklizeny ze stolů, Robb odnesl Brana do postele sám. Šedý vítr běžel
před nimi a Léto těsně za ním. Jeho bratr byl na svůj věk silný a Bran byl lehký jako uzlíček hadrů, ale
schody byly příkré a tmavé, a než dosáhli vrcholu, Robb ztěžka dýchal.
Položil Brana do postele, přikryl ho pokrývkami a sfoukl svíci. Chvíli seděl vedle něho ve tmě. Bran si
s ním chtěl povídat, ale nevěděl, co říci. „Najdeme pro tebe koně, slibuju ti to,“ zašeptal Robb nakonec.
„Vrátí se někdy vůbec zpátky?“ zeptal se Bran.
„Ano,“ řekl mu Robb s takovou nadějí v hlase, že Bran věděl, že slyší svého bratra a ne jenom lorda
Robba. „Matka bude doma brzy. Možná bychom ji spolu mohli jet přivítat, až se vrátí. Nepřekvapilo by ji
to, kdyby tě viděla na koni?“
Dokonce i v temné místnosti Bran cítil, jak se jeho bratr usmívá. „A potom pojedeme na sever a
podíváme se na Zeď. Ani Jonovi nepošleme vzkaz, že tam přijedeme, prostě tam jednoho dne budeme, ty a
já. Bude to velké dobrodružství.”
„Dobrodružství,“ opakoval Bran roztouženě. Slyšel, jak jeho bratr vzlykl. Místnost byla tak temná, že
slzy na Robbově tváři neviděl, a tak natáhl ruku a našel jeho dlaň. Jejich prsty se propletly.