BRAN

Měl pocit, jako by takto padal už celá léta. Leť, zašeptal hlas v temnotě, ale Bran nevěděl, jak létat, a
jediné, čeho byl schopen, bylo padat.
Mistr Luwin vyrobil malého chlapce z hlíny, vypálil ho v peci, dokud nebyl tvrdý a křehký, oblékl ho
do Branových šatů a shodil ho ze střechy. Bran si vzpomínal na to, jak se dole pod zdí roztříštil na kusy.
„Jenomže já nikdy nespadnu,“ řekl a dál padal.
Země byla tak hluboko, že na ni skrze šedivou mlhu, která se vlnila kolem něho, stěží dohlédl, ale cítil,
jak rychle padá, a věděl, že na něho tam dole čeká. Dokonce ani ve snech člověk nemůže padat
donekonečna. Věděl, že se probudí v okamžiku těsně před dopadem na zem. Člověk se vždycky probudí
těsně předtím, než dopadne.
A co když ne? zeptal se hlas.
Země teď byla blíž, třebaže stále velmi daleko, tisíc mil daleko, ale blíž, než byla předtím. Tady
v temnotě byla zima. Nebylo tam slunce ani hvězdy, jenom země hluboko pod ním, která se blížila, aby se
o ni rozmáčkl na kaši. a šedivá mlha a šeptající hlas. Nejraději by se rozplakal.
Neplač, Leť.
„Já létat neumím,“ namítl Bran. „Neumím, neumím...“
Jak to můžeš vědět? Copak jsi to někdy zkoušel?
Hlas byl vysoký a tenký. Bran se rozhlédl kolem sebe, aby se podíval, odkud přichází. Spirálovitě dolů
se s ním k zemi řítila vrána, těsně mimo jeho dosah, provázela ho při pádu. „Pomoz mi,“ řekl.
Já se o to snažím, odpověděla vrána. Řekni, máš nějaké zrní?
Bran sáhl do kapsy a temnota kolem něj se podivně otočila dokola. Když ruku vyndal, mezi jeho prsty
klouzala do prázdna zlatá zrníčka. Padala s ním.
Vrána přistála na jeho ruce a začala zobat.
„Ty jsi opravdu vrána?“ zeptal se Bran.
A ty opravdu padáš? zeptala se vrána jeho.
„Je to jenom sen,“ řekl Bran.
Opravdu? zeptala se vrána.
„Probudím se, až dopadnu na zem,“ řekl Bran ptákovi.
Až dopadneš na zem, zemřeš, řekla vrána a začala znovu zobat zrní.
Bran pohlédl dolů. Nyní pod sebou viděl hory, jejichž vrcholky byly okrášlené sněhem a stříbrná vlákna
řek v temných lesích. Zavřel oči a dal se do pláče.
Tohle nikam nevede, řekla vrána. Už jsem ti to říkala, odpovědí je létání, ne pláč. Co je na tom těžkého?
Já to taky dělám. Vrána nabrala vzduch a zatřepetala křídly kolem Branovy ruky.
„Ty máš křídla,“ namítl Bran.
Možná je máš taky.
Bran si hmátl na ramena, marně pátraje po peří.
Existují různé druhy křídel, řekla vrána.
Bran pohlédl na svoje ruce, na své nohy. Byl tak vyhublý, jenom kůže těsně obepínající kosti. Byl
vždycky takhle hubený? Pokoušel se vzpomenout si. Z šedivé mlhy před ním se vyloupl obličej, jasně
zářící zlatem. „Co za věci to dělám pro lásku,“ řekl.
Bran vykřikl.
Vrána zamávala křídly, zakrákala. Tohle ne, křikla na něj. Zapomeň na to, nepotřebuješ to, odlož to
stranou, zapomeň na to. Přistála na Branově rameni, klofla do něj a zářící zlatý obličej zmizel.
Bran teď padal rychleji než předtím. Šedivá mlha skučela kolem něho, když se řítil směrem k zemi pod
sebou. „Co mi to děláš?“ zeptal se vrány se slzami v očích.
Učím tě létat.
„Já neumím létat!“
Letíš právě teď.
„Já padám!“
Každý let začíná pádem, řekla vrána. Podívej se dolů.
„Já mám strach...“
PODÍVEJ SE DOLŮ!
Bran se podíval dolů a ucítil, jak se jeho vnitřnosti mění ve vodu. Země se k němu teď přímo řítila. Celý
svět se prostíral pod ním, tapiserie běloby, hnědi a zeleně. Viděl všechno tak jasně, že na okamžik
zapomněl na strach. Viděl celou říši a každého v ní.
Viděl Zimohrad, tak jak jej vidí orlové, vysoké věže vyhlížející seshora bachratě a nemotorně, zdi
hradního opevněni, které byly jen tenkými čárkami na hnědé hlíně. Viděl mistra Luwina na jeho balkoně,
studujícího oblohu svojí naleštěnou bronzovou trubicí a zamračeně píšícího poznámky do svojí knihy.
Viděl svého bratra Robba, vyššího a silnějšího, než si ho pamatoval, procvičujícího se na nádvoří v šermu,
s mečem z opravdové oceli. Viděl Hodora, prostoduchého obra nesoucího kovadlinu do Mikkenovy
kovárny, zvedajícího si ji na rameno tak lehce, jako by si jiný muž zvedl pytel sena. V srdci božího háje
velký bílý čarostrom přemítal nad svým odrazem na hladině černého jezírka a jeho listy ševelily
v chladném větru. Když vycítil padajícího Brana, zvedl oči od tiché vody a vědoucně se na něho zahleděl.
Pohlédl na východ a spatřil galéru brázdící vody Kousanec. Viděl svoji matku sedící samotnou v kajutě,
hledící na krví potřísněnou čepel dýky na stole před ni, zatímco veslaři se mocně opírali do vesel a ser
Rodrik se nakláněl přes zábradlí, celý se třásl a prudce oddychoval. Před nimi se kupily temné bouřkové
mraky, rozléhalo se temné hromobití a černou oblohu bičovaly provazce blesků, ale zvláštní bylo, že oni to
neviděli.
Pohlédl na jih a uviděl širé modrozelené řítící se vody Trojzubce. Viděl svého otce hádajícího se
s králem, jeho obličej poznamenaný žalem. Viděl Sansu, jak v noci pláče až do usnutí, a spatřil Aryu
hledící do ticha a střežící ve svém srdci tajemství. Všude kolem nich byly stíny. Jeden stín byl temný jako
saze, se strašlivým obličejem psa. Další byl oděn ve zbroji lesknoucí se jako slunce, zlatý a krásný. Nad
oběma z nich se tyčil obr ve zbroji vyrobené z kamene, ale když otevřel hledí, uvnitř nebylo nic než tma a
hustá černá krev.
Zvedl oči a zahleděl se do dáli přes úzké moře, do Svobodných měst a k zelenému Dothrackému moři a
ještě dál, do Vaes Dothrak pod jeho horou, do bájných zemí za Nefritovým mořem, do Ašaje u Stínozemí,
kde se draci probouzejí do východu slunce.
Nakonec pohlédl na sever. Uviděl Zeď zářící jako modrý krystal a svého nevlastního bratra Jona spícího
samotného v chladném loži, s pokožkou blednoucí a tvrdnoucí, jak z něj vyprchávaly vzpomínky na teplo.
A pohlédl dál za Zeď, přes nekonečné hvozdy oděné sněhem, přes zamrzlé pobřeží a velké modrobílé řeky
ledu a mrtvé planiny, kde nic nerostlo a nežilo. Dál a dál a dál na sever se díval, až k zácloně světla na
samém konci světa a pak ještě dál. Pohlédl hluboko do srdce zimy a pak vykřikl, pln strachu, a na tvářích
ho zapálilo teplo jeho slz.
Teď to víš, zašeptala vrána, která seděla na jeho rameni. Teď víš, proč musíš žít.
„Proč?“ zvolal Bran, který nic nechápal a jen dál padal a padal.
Protože zima se blíží.
Bran pohlédl na vránu na svém rameni a vrána se podívala na něho. Měla tři oči a to třetí oko bylo plné
strašlivých vědomostí. Bran se podíval dolů. Teď pod ním nebylo nic než sníh a zima a smrt, zmrzlá
pustina, kde zubaté modrobílé věže ledu čekaly, aby ho objaly. Řítily se k němu jako oštěpy. Uviděl kosti
tisíce dalších snílků nabodaných na jejich hroty a pocítil zoufalý strach.
„Může člověk vůbec být statečný, když má z něčeho strach?“ slyšel říkat svůj vlastní hlas, tichý a
vzdálený.
A hlas jeho otce mu odpověděl: „To je jediná chvíle, kdy může být statečný.“
Teď, Brane, pobídla ho vrána. Rozhodni se. Leť nebo zemři.
Smrt se k němu natahovala, ječela a řvala.
Bran roztáhl paže a letěl.
Neviditelná křídla nabrala vzduch, naplnila se a vynesla ho vzhůru. Strašlivé ledové jehly začaly
ustupovat do hloubky pod ním. Obloha se nad ním otevřela. Bran vzlétl. Bylo to lepší než šplhání. Bylo to
lepší než cokoli jiného. Svět pod ním se zmenšoval.
„Já letím!“ zvolal potěšeně.
To jsem si všimla, poznamenala tříoká vrána. Vznesla se do vzduchu a zatřepetala křídly proti jeho
obličeji, zpomalujíc ho, oslepujíc ho. Když její perutě začaly bít do jeho tváře, zachvěl se. Její zobák ho
prudce klofl a Bran pocítil náhlou oslepující bolest uprostřed čela, mezi očima.
„Co to děláš?“ vykřikl.
Vrána otevřela zobák a zakrákala na něho, strašidelným výkřikem hrůzy, a šedivá mlha kolem nich se
zachvěla, zavlnila a roztrhla se jako závoj a on uviděl, že vrána je ve skutečnosti žena, služka s dlouhými
černými vlasy, kterou odněkud znal, ze Zimohradu, ano, tak tomu bylo, už si na ni vzpomínal a pak si
uvědomil, že je v Zimohradu, ve vysoké posteli v nějaké studené věžní místnosti a ta černovlasá žena
upustila na podlahu nádobku s vodou, kde se rozbila, a rozběhla se dolů po schodech s výkřikem: „On se
probral, on se probral, on se probral!“
Bran se dotkl svého čela mezi očima. Místo, kde ho vrána klofla, ho stále pálilo, ale nic tam nebylo,
žádná krev, žádná rána. Cítil nesmírnou slabost a točila se mu hlava. Pokoušel se vstát z postele, ale
nedokázal to.
A pak se vedle postele něco mihlo a lehce to přistálo na jeho nohou. Necítil nic. Pár žlutých očí pohlédl
do jeho vlastních, očí zářících jako slunce. Okno bylo otevřené a v místnosti byla zima, ale teplo, které
vycházelo z vlka, ho obklopilo jako horká lázeň. Moje štěně, uvědomil si Bran... nebo to není ono? Bylo
tak velké. Natáhl se k němu, aby ho pohladil, rukou, která se mu chvěla jako list.
Když do místnosti vtrhl jeho bratr Robb, bez dechu, jak se řítil vzhůru po schodech věže, zlovlk olizoval

Branův obličej. Bran klidně zvedl oči a pohlédl na Robba. „Jmenuje se Léto,“ řekl.