BRAN

Lovci vyjeli z hradu již za svítání. Král toužil po divokém kanci k hostině naplánované na dnešní
večer. Princ Joffrey jel se svým otcem a Robbovi také dovolili připojit se k lovecké družině. Strýc Benjen,
Jory, Theon Greyjoy, ser Rodrik, a dokonce i královnin legrační malý bratr, ti všichni vyjeli s nimi.
Koneckonců, byl to poslední lov. Zítra časně zrána se všichni vydají na dalekou cestu na jih.
Brana nechali doma s Jonem, děvčaty a Rickonem. Jenomže Rickon byl ještě maličký a děvčata byla
jenom děvčata a Jon a jeho vlk nebyli nikde k nalezení. Bran je ovšem nijak usilovně nehledal. Myslel si,
že Jon se na něho zlobí. Zdálo se, že Jon má poslední dobou vztek na každého. Bran netušil proč. Odjede se
strýcem Benem na Zeď, aby se připojil k Noční hlídce. Podle Brana to bylo téměř stejně dobré jako odjet
na jih s králem. To Robb byl jediným, koho tu nechají, ne Jon.
Celé dny se Bran stěží mohl dočkat, až bude pryč. Pojede po královské cestě na svém vlastním koni, ne
na poníkovi, ale na opravdovém koni. Jeho otec se stane pobočníkem krále a budou žít v červeném hradě
v Králově přístavišti, v hradě, který postavili dračí lordi. Stará chůva povídala, že tam straší, že ve
sklepeních byly spáchány strašlivé věci a na zdech tam visí dračí hlavy. Stačilo, když na to Bran pomyslel,
a začal se celý třást, ale strach neměl. Jak by se mohl bát? Jeho otec tam bude s ním, a rovněž král se všemi
svými rytíři a zbrojnoši.
Bran se jednoho dne také stane rytířem, jedním z příslušníků Královské gardy. Stará chůva mu říkala, že
ji tvoří ti nejlepší šermíři v celé říši. Je jich jen sedm, nosí bílou zbroj a nemají manželky ani děti, ale žijí
jen proto, aby sloužili králi. Bran všechny ty příběhy znal. Jména těch rytířů mu zněla jako hudba. Serwyn
se Zrcadlovým štítem. Ser Hyam Redwyne. Princ Aemon Dračí rytíř. Dvojčata ser Erryk a ser Arryk, která
zemřela jedno mečem druhého před stovkami let, když bratr bojoval proti sestře ve válce, již zpěváci
nazývali Tancem draků. Bílý býk, Gerold Hightower. Ser Arthur Dayne, Meč jitra. Barristan Chrabrý.
Dva muži z Královské gardy přijeli na sever s králem Robertem. Bran je pozoroval fascinován, ale
nikdy v sobě nenašel odvahu oslovit je. Ser Boros byl holohlavý muž s masitými tvářemi a ser Meryn měl
hluboko vpadlé oči a vous v barvě rzi. Rytíře z příběhů mu víc připomínal ser Jaime Lannister, který také
byl příslušníkem Královské gardy, ale Robb říkal, že Lannister zabil starého šíleného krále a neměl by se
mezi ně již počítat. Nejvýznamnějším žijícím rytířem byl ser Barristan Selmy, Barristan Chrabrý, velitel
Královské gardy. Otec mu slíbil, že se se serem Barristanem setkají, jakmile dorazí do Králova přístaviště,
a Bran si odškrtával čárky dnů, které si nakreslil na zeď, tak dychtivý odjet, vidět svět, o kterém dosud jen
snil, a začít nový život, který si stěží dokázal představit.
A přesto, když teď zbýval už jen poslední den, Bran si najednou připadal ztracený. Zimohrad mu byl
jediným domovem, který kdy znal. Jeho otec mu řekl, že by se s ním dnes měl náležitě rozloučit, a on se
o to pokoušel. Jakmile lovci vyjeli, procházel hradem se svým vlkem po boku, s úmyslem zajít za těmi,
kteří měli zůstat. Za starou chůvou a kuchařem Gagem, za Mikkenem v jeho kovárně, za pacholkem
Hodorem, který se stále usmíval a staral se o jeho poníka a nikdy neřekl nic jiného než jen „Hodor“, za
mužem v prosklených zahradách, který mu dával ostružiny, když ho přišel navštívit...
Nebylo to k ničemu. Nejdříve šel do stáje a uviděl tam svého poníka v jeho stání, až na to, že už to nebyl
jeho poník, protože dostane opravdového koně a poníka tady nechá, a najednou Bran netoužil po ničem
jiném než sednout si tam na zem a dát se do pláče. Otočil se a vyběhl ze stáje předtím, než mohli Hodor a
ostatní pacholci spatřit slzy v jeho očích. To byl konec veškerého jeho loučení. Místo toho Bran strávil celé
dopoledne v božím háji, kde se pokoušel naučit svého vlka přinášet mu hozený klacík, ale nedařilo se mu
to. Vlče bylo šikovnější než kterýkoli z psů v otcově psinci a Bran by přísahal, že rozumí každému slovu,
které mu řekne, ale o přinášení klacíků projevovalo pramalý zájem.
Stále se pokoušel vymyslet pro něho jméno. Robb tomu svému říkal Šedivý vítr, protože uměl tak
rychle běhat. Sansa svého pojmenovala Lady, Arya svému dala jméno po jakési pradávné čarodějnické
královně, co se o ní zpívá v písních, a malý Rickon tomu svému říkal Chundeláč, což Branovi připadalo
jako pěkně hloupé jméno pro zlovlka. Jonův vlk, ten bílý, se jmenoval Duch. Bran si říkal, kéž by na to
jméno tak přišel první, i když jeho vlk bílý nebyl. Během uplynulých čtrnácti dnů ho napadla stovka jmen,
ale ani jedno mu neznělo správně.
Nakonec ho házení klacíků omrzelo a rozhodl se, že si půjde zašplhat. Nebyl nahoře na polozbořené
věži už celé týdny, protože se dělo tolik zajímavých věcí, a tohle možná bude jeho poslední příležitost.
Rozběhl se přes boží háj, dlouhou oklikou, aby se vyhnul jezírku, u kterého rostl strom srdce. Ten strom
ho vždycky děsil; strom by přece neměl mít oči, říkal si Bran, ani listy, co vypadají jako ruce. Jeho vlk mu
uháněl v patách. „Zůstaň tady,“ nařídil mu Bran u úpatí strážního stromu blízko stěny zbrojnice. „Lehni.
Tak je to správné. A teď zůstaň.“
Vlk udělal, jak mu Bran řekl. Bran jej podrbal za ušima, pak se odvrátil, vyskočil, sevřel nízko visící
větev a vytáhl se po ní. Byl v polovině cesty vzhůru po stromě, lehce přelézal z větve na větev, když tu vlk
pod stromem vstal a začal výt.
Bran pohlédl dolů na zvíře. Jeho vlk zmlkl, ale dál na něj hleděl vzhůru do větví štěrbinami svých
žlutých očí. Projelo jím podivné zamrazení. Vlk ještě jednou zavyl. „Ticho!“ okřikl ho. „Sedni. Zůstaň. Ty
jsi horší než matka.“ Vytí jej pronásledovalo celou cestu vzhůru po stromě, až nakonec přeskočil na střechu
zbrojnice, pryč z vlkových očí.
Střechy Zimohradu byly Branovi druhým domovem. Jeho matka často říkávala, že Bran uměl šplhat
ještě předtím, než se naučil chodit. Bran si nepamatoval, kdy poprvé zvládl chůzi, ani si ale nevzpomínal,
kdy se naučil šplhat, takže předpokládal, že to asi bude pravda.
Pro chlapce byl Zimohrad velkým kamenným labyrintem stěn, věží, nádvoří a tunelů prostírajícím se do
všech stran. Ve starších částech hradu se síně svažovaly nahoru a dolů, takže člověk si dokonce ani nemohl
být jistý, na kterém podlaží se nachází. Mistr Luwin mu řekl, že to místo během staletí rostlo a zvětšovalo
se jako nějaký monstrózní kamenný strom. Jeho větve jsou pokroucené, silné a sukovité a jeho kořeny
vrostlé hluboko do země.
Když se dostal nahoru a vyšplhal blízko k obloze, Bran spatřil Zimohrad v celé jeho kráse. Líbilo se mu,
jak vypadá, když se prostíral pod ním, jenom s ptáky kroužícími mu nad hlavou, zatímco hluboko dole se
odehrával život hradu. Bran dokázal celé hodiny dřepět mezi beztvarými, deštěm a větrem ohlodanými
chrliči, které dumaly nad První věží, a pozorovat veškeré dění kolem. Muže cvičící se v šermu s dřevem a
ocelí dole na nádvoří, kuchaře obdělávající svoji zeleninu v prosklené zahradě, psy neúnavně pobíhající
sem a tam v psinci, ticho božího háje, děvečky klevetící u studny na praní. Navozovalo mu to pocit, jako by
byl pánem celého hradu, takovým způsobem, jaký dokonce ani Robb nikdy nepozná.
Odhalilo mu to také tajemství Zimohradu. Stavitelé se dokonce ani nenamáhali srovnat zemi; hned za
zdmi Zimohradu se nacházely kopce a údolí. Byl tam krytý most, který se vzpínal mezi čtvrtým podlažím
zvonice a druhým podlažím ptačí věže. Bran o tom věděl. A věděl taky, že jižní bránou by se dostal za
vnitřní hradby, vylezl by do výše tří pater a proběhl by celou cestu kolem Zimohradu úzkým tunelem ve
skále a pak by vyšel na úrovni přízemí u severní brány, kde by se nad ním tyčila sto stop vysoká stěna.
Bran byl přesvědčen, že o tomhle neví dokonce ani mistr Luwin.
Jeho matka žila v ustavičné hrůze, že Bran jednoho dne na zdi uklouzne, spadne a zabije se. On jí tvrdil,
že se to nikdy nestane, ale ona mu stejně nevěřila. Jednou ho přinutila slíbit ji, že zůstane na zemi a do
žádných výšek šplhat nebude, a jemu se ten slib dařilo dodržovat téměř čtrnáct dnů, kdy pro něj jeden den
byl delší než druhý, až nakonec jednoho dne vylezl oknem své ložnice, když všichni jeho bratři tvrdě spali.
Druhého dne se ke svému zločinu pln pocitu viny přiznal. Lord Eddard mu nařídil jít do božího háje,
aby se tam kál. Nechal tam postavit stráže, které měly dohlédnout na to, aby Bran zůstal o samotě celou noc
a přemýšlel o své neposlušnosti. Příštího rána nebyl Bran k nalezení. Nakonec ho našli spícího v horních
větvích nejvyššího strážního stromu v háji.
Třebaže byl rozčílen na nejvyšší míru, jeho otec nemohl jinak než se tomu smát. „Ty nejsi můj syn,“
řekl Branovi, když ho přiměli slézt dolů, „ty jsi veverka. Tak jí buď. Když musíš šplhat, šplhej si, ale snaž
se alespoň, aby tě přitom tvoje matka neviděla.“
Bran se snažil, jak mohl, třebaže ne pokaždé se mu podařilo oklamat ji. Protože jeho otec mu to
výslovně nezakázal, obrátila se o pomoc k ostatním. Stará chůva mu vypravovala příběh o neposlušném
malém chlapci, který vyšplhal příliš vysoko a srazil ho k zemi blesk, a potom přilétly vrány a vyklovaly mu
oči. Na Brana to nijak nezapůsobilo. Vraní hnízda byla na vrcholu polozbořené věže, kam nechodíval nikdo
jiný než on, a někdy si naplnil kapsy obilím, než se dal do lezení, a vrány je pak zobaly přímo z jeho
natažených dlaní. Žádná nikdy neprojevila sebemenší zájem o jeho oči.
Později mistr Luwin vyrobil malého chlapce z hlíny, oblékl ho do Branových šatů a svrhl ho z hradeb
dolů na nádvoří, aby mu názorně předvedl, co by stalo, kdyby takto spadl Bran. Bylo to legrační, ale Bran
se potom podíval na mistra a řekl jen: „Já nejsem z hlíny. A kromě toho, já nikdy nespadnu.“
Pak ho nějakou dobu pronásledovaly stráže, kdykoli jej zpozorovaly na některé ze střech, a pokoušely
se ho zahnat zpátky na zem. To bylo vůbec nejlepší období ze všech. Bylo to jako hra na honěnou s jeho
bratry, až na to, že Bran vždycky vyhrál. Žádný ze strážných by nikdy nevylezl ani do poloviny věže tak
rychle jako Bran, dokonce ani Jory. Po většinu času ho stejně nezpozorovali. Lidé se vzhůru nikdy nedívají.
To byla další věc, která se mu na šplhání líbila; měl přitom pocit, jako by byl neviditelný. Také se mu líbily
hmatové vjemy, které přitom měl, když se kámen po kameni vytahoval vzhůru po zdi a zarýval špičky prstů
hluboko do mělkých spár mezi nimi. Vždycky si před šplháním sundal boty a vydal se vzhůru bosý;
navozovalo mu to pocit, jako by místo dvou rukou měl čtyři. Miloval pronikavou, sladkou bolest, kterou
šplhání zanechávalo v jeho svalech. Líbilo se mu, jak je tam vysoko nahoře cítit vzduch, sladký a studený
jako zimní broskev. Měl rád ptáky: vrány v polozbořené věži, malé droboučké vrabčáky, kteří hnízdili v
puklinách mezi kameny, prastarou sovu, co spala v prašném podkroví nad starou zbrojnicí. Bran je všechny
znal.
Nejvíc ze všeho se mu líbilo šplhat na místa, kam se nemohl dostat nikdo jiný, a vidět šedivý
propletenec Zimohradu způsobem, jakým ho nemohl vidět nikdo jiný. Celý hrad jako by se tím stával
Branovým tajným místem.
Jeho oblíbeným úkrytem byla polozbořená věž. Kdysi to byla strážní věž, nejvyšší z celého Zimohradu.
Před dlouhou dobou, sto let předtím, než se narodil dokonce i jeho otec, do ní udeřil blesk a zapálil ji. Celá
horní třetina věže se zbortila dovnitř a věž nikdy nebyla opravena. Někdy jeho otec poslal k úpatí věže
krysaře, aby vyčistili hnízda, která nacházeli ukrytá mezi změtí spadaných kamenů a sežehnutých a
uhnilých trámů. Nikdo se ale nedostal vzhůru na rozježený vrchol stavby, nikdo kromě Brana a vran.
Znal dva způsoby, jak se tam dostat. Mohl šplhat přímo po stěně věže samotné, ale kameny tam byly
uvolněné, malta, která je držela pohromadě, se již dávno změnila v prach a Bran nikdy neměl dobrý pocit,
když se do nich měl opírat plnou vahou.
Nejlepším způsobem bylo začít z božího háje, vyšplhat vzhůru po starém strážním stromě a přejít přes
zbrojnici a strážnici, kde přeskočil ze střechy na střechu, bos, aby ho stráže nad svými hlavami neslyšely.
Tak se dostal na slepou stranu První věže, nejstarší části hradu, bachraté kulaté bašty, která byla vyšší, než
na první pohled vypadala. Teď už tam žili jen krysy a pavouci, ale po starých kamenech se stále dobře
šplhalo. Mohl se vydat rovnou vzhůru, kde se chrliče slepě nakláněly do prázdného prostoru, a přehoupávat
se z chrliče na chrlič, ruku přes ruku, kolem severní strany. Odtamtud, když se skutečné napnul, mohl
natáhnout ruku a vytáhnout se na polozbořenou věž, která se skláněla blízko k němu. Nakonec zbývalo
vyškrábat se po zčernalých kamenech až na samý vrcholek, ne víc než deset stop, a to už se k němu začaly
snášet vrány, aby se podívaly, zda jim přinesl zrní.
Bran se dokonale nacvičenými pohyby s lehkostí přehupoval od chrliče k chrliči, když vtom uslyšel
hlasy. Tolik ho překvapily, že téměř uvolnil svůj stisk. Co žil. První věž vždycky bývala prázdná.
„Nelíbí se mi to,“ říkal ženský hlas. Pod Branem byla řada oken a hlas se ozýval z posledního okna na
jeho straně. „Ty ses měl stát pobočníkem.“
„Bohové, nedopusťte,“ odpověděl mužský hlas nenuceně. „Není to pocta, o kterou bych zrovna stál.
Obnáší až příliš mnoho povinností.“
Bran tam visel na chrliči, naslouchal, najednou dostal strach pokračovat dál. Mohli by zahlédnout jeho
chodidla, kdyby se pokusil přehoupnout.
„Copak nevidíš nebezpečí, do kterého nás to staví?“ řekla žena. „Robert toho muže miluje jako svého
bratra.“
„Svoje bratry Robert nemá zrovna v lásce. Ne že bych ho z něčeho vinil. Stannis dokáže pokazit trávení
každému.“
„Nehraj si na blázna. Stannis a Renly jsou jedna věc a Eddard Stark je něco docela jiného. Robert bude
Starka poslouchat. Prokleti budiž oba. Měla jsem trvat na tom, aby pobočníkem jmenoval tebe, ale byla
jsem si jistá, že Stark jeho nabídku odmítne.“
„Měli bychom se považovat za šťastlivce,“ řekl muž. „Král mohl docela dobře jmenovat pobočníkem
jednoho ze svých bratrů nebo možná dokonce Malíčka, bohové, chraňte nás. Dej mi raději čestného
nepřítele než ambiciózního a budu v noci spát klidněji.“
Oni hovoří o otci, uvědomil si Bran. Chtěl toho slyšet víc. Jen pár dalších stop..., jenomže kdyby se
přehoupl kolem okna, uviděli by ho.
„Budeme ho muset pozorně sledovat,“ řekla žena.
„Já bych se raději díval na tebe,“ pronesl muž znuděným hlasem. „Pojď sem ke mně.“
„Lord Eddard se nikdy nezajímal o nic, co se přihodilo jižně od Šíje,“ řekla žena. „Nikdy. Říkám ti, má
v úmyslu zakročit proti nám. Proč jinak by opouštěl sídlo své moci?“
„Ze stovky možných důvodů. Povinnost. Pocta. Touží vepsat své jméno velkým písmem do knihy
historie, dostat se pryč od své ženy, nebo obojí. Nebo možná jenom chce, aby mu jednou v životě bylo taky
teplo.“
„Jeho paní je sestrou lady Arryn. Divím se, že Lysa není tady, aby nás uvítala svými obviněními.“
Bran pohlédl dolů. Pod oknem byla úzká římsa, jen několik palců široká. Pokoušel se k ní dolů
natáhnout, ale byla příliš daleko. Nikdy na ni nedosáhne.
„Děláš si zbytečné starosti. Lysa Arryn je vystrašená kráva.“
„Ta vystrašená kráva sdílela lože s Jonem Arrynem.“
„Kdyby něco věděla, šla by s tím za Robertem, než utekla z Králova přístaviště.“
„Poté, co na moje naléhání souhlasil s tím, že toho jejího neduživého syna pošle do pěstounské péče do
Casterlyovy skály? Já si to nemyslím. Věděla, že život jejího chlapce by byl rukojmím za její mlčeni. Teď
je možná odvážnější, když je v bezpečí nahoře na Orlím hnízdě.“
„Matky.“ Muž ho slovo vyplivl jako nějakou nadávku. „Řekl bych, že porody jakýmsi divným
způsobem deformují vaši mysl. Všechny jste šílené.“ Zasmál se. Byl to hořký zvuk. „Ať si je lady Arryn
odvážná, jak jen chce. Cokoli ví, cokoli si myslí, že ví, nemá žádný důkaz.“ Na okamžik se odmlčel. „Nebo
snad má?“
„Myslíš, že král bude požadovat důkaz?“ opáčila žena. „Vždyť ti to říkám, on už mě nemiluje.“
„A čí je to chyba, drahá sestro?“
Bran si prohlížel okenní římsu. Mohl by seskočit dolů. Byla příliš úzká, než aby na ní mohl přistát, ale
kdyby se mu podařilo chytit se jí, až by letěl kolem, pak se vytáhnout nahoru... Až na to, že by ho přitom
mohli uslyšet a přejít k oknu. Nebyl si jistý, co si to vlastně povídají, ale věděl, že to není určeno pro jeho
uši.
„Jsi stejně slepý jako Robert,“ říkal žena.
„Pokud tím chceš říct, že vidím stejné věci, pak ano,“ odvětil muž. „Vidím muže, který by raději
zemřel, než by zradil svého krále.“
„Jednoho už zradil, nebo jsi zapomněl?“ řekla žena. „Ach, nepopírám, že je vůči Robertovi loajální, to
je zřejmé. Co se ale stane, až Robert zemře a Joff po něm zdědí trůn? A čím dřív k tomu dojde, tím
bezpečnější budeme my všichni. Můj manžel je den ode dne nepokojnější. Když vedle sebe bude mít
Starka, bude to tím horší. Stále je zamilovaný do jeho sestry, té nanicovaté mrtvé šestnáctileté holky. Jak
dlouho to potrvá, než se rozhodne odvrhnout mne a přivést si místo mne nějakou novou Lyannu?“
Bran byl najednou velmi vystrašený. Netoužil po ničem jiném než se co nejrychleji vrátit stejnou cestou,
kterou přišel a vyhledat svoje bratry. Jenomže co by jim řekl? Najednou si uvědomil, že se za každou cenu
musí dostat blíž. Musí vědět, kdo si to spolu ve věži povídá.
Muž si povzdechl. „Měla bys méně myslet na budoucnost a víc se soustředit na potěšení, která ti nabízí
přítomnost.“
„Přestaň s tím!“ okřikla ho žena. Bran slyšel náhlé plesknutí těla o tělo, pak mužův smích.
Vytáhl se, přelezl přes chrlič a vyšplhal na střechu. Byla to snadná cesta. Po střeše se dostal k dalšímu
chrliči, přímo nad oknem místnosti, kde spolu rozmlouvali.
„Tenhle náš hovor začíná být velmi únavný, sestro,“ řekl muž. „Pojď sem a zmlkni už konečně.“
Bran se obkročmo posadil na chrlič, sevřel ho nohama a zhoupl se hlavou dolů. Visel tam za nohy a
pomalu natahoval hlavu směrem k oknu. Svět vypadal podivně vzhůru nohama. Nádvoří se pod ním
kolébalo, až se mu z toho točila hlava, jeho kameny byly vlhké roztátým sněhem.
Bran se podíval do okna.
Uvnitř místnosti spolu zápasili muž a žena. Oba byli nazí. Bran nepoznal, o koho se jedná. Muž k němu
byl otočen zády a jeho tělo před ním zakrývalo ženu, kterou prudkým pohybem přirazil vzhůru proti zdi.
Bylo slyšet tiché, vlhké zvuky. Bran si uvědomil, že se líbají.
Díval se, s očima rozšířenýma a vystrašený, s dechem staženým v hrdle. Muž měl ruku dole mezi jejími
stehny a zřejmě jí ubližoval, protože žena začala přidušeně sténat. „Nech toho,“ říkala, „nech toho, nech
toho. Och, prosím...“ Ale její hlas byl tichý a slabý a neodstrčila ho od sebe. Ruce měla pohřbené v jeho
vlasech, v pletencích dlouhých zlatých kadeří. Pak muž sklonil obličej dolů k jejím ňadrům.
Bran uviděl její tvář. Oči měla zavřené, ústa otevřená a sténala. Její zlaté vlasy se houpaly sem a tam,
zatímco její hlava se pohybovala dozadu a dopředu, ale přesto v ní nakonec poznal královnu.
Zřejmě vydal nějaký zvuk. Najednou otevřela oči a podívala se přímo na něho. Vykřikla.
Všechno to pak bylo dílem okamžiku. Žena muže prudce odstrčila, křičela a ukazovala před sebe. Bran
se snažil vytáhnout, ohnul se vpůli a natáhl ruce vzhůru k chrliči. Příliš pospíchal. Jeho ruka zašmátrala po
hladkém kameni, v panice povolilo sevření jeho nohou kolem chrliče a najednou padal. Následoval
okamžik závratě a pak už letěl kolem okna. Vystrčil ruku, popadl římsu, ale minul ji. Chňapl po ní znovu
druhou rukou. Prudce se zhoupl proti stěně budovy. Ten náraz mu málem vyrazil dech z těla. Visel tam za
jednu ruku a prudce oddychoval.
V okně nad ním se objevily obličeje.
Královna. A nyní Bran poznal i muže vedle ní. Byli si tak podobni, že vypadali jako odrazy jeden
druhého v zrcadle.
„Viděl nás,“ řekla žena příkře.
„No tak viděl,“ opáčil muž.
Branovi začaly sklouzávat prsty. Popadl římsu druhou rukou. Jeho nehty se zaryly do nepoddajného
kamene. Muž k němu natáhl ruku. „Chyť se mne,“ řekl. „Než spadneš.“
Bran ho uchopil za ruku a držel se ho vší silou. Muž jej vytáhl na římsu. „Co to děláš?“ ptala se žena.
Muž ji ignoroval. Byl velmi silný. Posadil Brana na parapet. „Jak starý jsi, chlapče?“
„Je mi sedm,“odpověděl Bran, který se třásl úlevou. Jeho prsty zanechaly hluboké otisky v mužově
předloktí. Vystrašeně je pustil.
Muž pohlédl na ženu. „Co za věci to dělám pro lásku,“ řekl znechuceně. Pak do Brana strčil.
Bran se s výkřikem zvrátil z okna do prázdna. Nebylo tam nic, čeho by se chytil. Kamenné nádvoří se
mu řítilo vstříc.
Někde v dálce zavyl vlk. Nad polozbořenou věží zakroužily vrány, marně čekající na zrní.