BRAN

Jitro se rozednilo do jasu a chladu, s křehkostí, která naznačovala konec léta. Vyrazili za úsvitu, aby se
zúčastnili popravy člověka, dohromady jich bylo dvacet a Bran jel s nimi, nervózní vzrušením. Bylo to
poprvé, co uznali, že je dost stár, aby jel se svým otcem a svými bratry a byl svědkem vykonání královy
spravedlnosti. Byl to devátý rok léta a sedmý rok Branova života.
Muž byl vyveden před malou tvrz v kopcích. Robb se domníval, že to bude jeden z divokých, co
přísahali věrnost Mancemu Nájezdníkovi, králi za Zdí. Stačilo, aby na to Bran pomyslel a na těle mu
vstávala husí kůže. Vzpomínal si na povídačky u krbu, které mu vypravovala stará chůva. Divocí jsou zlí
lidé, říkávala, otrokáři, vrahové a zloději. Obcují s obry a vlkodlaky, za temných nocí kradou malá děvčata
a pijí krev z naleštěných rohů. A jejich ženy za Dlouhé noci léhávají s Jinými, aby posléze přivedly na svět
příšerné pololidské děti.
Jenomže muž, kterého nalezli se svázanýma rukama a nohama, připoutaného řetězem ke zdi tvrze, kde
čekal na královu spravedlnost, byl starý a hubený, ne o moc větší než Robb. Mráz ho připravil o obě uši a
prst na ruce a byl oblečený celý v černém, jako bratři z Noční hlídky, až na to, že jeho kožešiny byly
rozervané na cáry a celé umaštěné.
Dechy mužů a koní se mísily, měnily se v chladném ranním vzduchu v obláčky páry. Jeho otec nechal
muže odvázat od zdi a přivést před ně. Robb a Jon seděli vzpřímení a tiší na svých koních. Bran mezi nimi
na svém poníkovi se snažil vypadat starší než na svých sedm let a pokoušel se předstírat, že tohle všechno
už viděl. Branou tvrze profukoval mírný větřík a nad jejich hlavami se ve vzduchu třepetal praporec Starků
ze Zimohradu: šedivý zlovlk běžící po sněhobílém poli.
Branův otec seděl vážný a vznešený na svém koni, dlouhé hnědé vlasy mu cuchal vítr. Jeho nakrátko
zastřižený vous byl protkaný stříbrem, což jej činilo na pohled starším než pětatřicetiletým. Dnešního dne si
jeho šedivé oči měřily svět ponurým pohledem a vůbec nepřipomínal člověka, který s nimi za večerů
sedával před krbem a tiše jim vypravoval o časech hrdinů a dětí lesa. Sundal si svůj obličej otce, pomyslel
si Bran, a nasadil si obličej lorda Starka ze Zimohradu.
V chladu toho rána byly kladeny otázky a bylo na ně odpovídáno, ale Bran si pak už příliš nevzpomínal
na to, co bylo řečeno. Nakonec jeho otec vydal příkaz a dva z jeho strážných odvlekli otrhaného muže
k pařezu železostromů ve středu malého nádvoří. Přinutili ho položit hlavu na tvrdé černé dřevo. Lord
Eddard Stark sesedl ze svého koně a jeho svěřenec Theon Greyjoy přinesl popravčí meč. „Led“ tomu meči
říkali. Jeho čepel byla široká jako mužská dlaň a byl vyšší než sám Robb. Čepel byla ukovaná z valyrijské
oceli, ukovaná a zaříkaná, a byla tmavá jako kouř. Žádná ocel se nevyrovnala valyrijské.
Jeho otec si stáhl rukavice a podal je Jorymu Casselovi, kapitánovi své domácí stráže. Uchopil Led
oběma rukama a řekl: „Ve jménu Roberta z rodu Baratheonů, prvního svého jména, krále Andalů a Rhoynů
a Prvních lidí, pána Sedmi království a ochránce říše, výnosem Eddarda z rodu Starků, pána Zimohradu a
strážce severu, tě odsuzuji k smrti.“ Zvedl obrovitý meč nad hlavu.
Branův nevlastní bratr Jon Sníh popojel blíž. „Drž otěže pevně v rukou,“ zašeptal. „A neodvracej
pohled. Otec si toho všimne, když to uděláš.“
Bran pevně uchopil otěže svého poníka a držel oči upřené na odsouzence.
Jeho otec uťal muži hlavu jediným jistým úderem. Sníh potřísnila krev, rudá jako letní víno. Jeden
z koní se vzepjal a musel být ukázněn, aby se nedal na útěk. Bran nebyl schopen odtrhnout oči od krve.
Zatímco se díval, sníh kolem pařezu ji hladově hltal a bral na sebe její barvu.
Hlava odpadlá od těla narazila na silný kořen a překulila se. Zastavila se blízko Greyjoyových nohou.
Theon byl štíhlý, snědý devatenáctiletý mladík, kterému všechno připadalo zábavné. Zasmál se, přiložil
k uťaté hlavě nohu a odkopl ji stranou.
„Osle,“ zamumlal Jon, natolik tiše, aby ho Greyjoy neslyšel. Položil Branovi ruku na rameno a Bran se
ke svému nevlastnímu bratrovi otočil. „Vedl sis dobře,“ pochválil ho Jon vážně. Jonovi bylo čtrnáct a už
věděl, jak to při popravách chodí.
Během dlouhé cesty zpět do Zimohradu jako by bylo chladněji, třebaže vítr do té doby ustal a slunce
svítilo vysoko na obloze. Bran jel společně se svými bratry kus cesty před družinou a jeho poník se snažil
ze všech sil udržet tempo s jejich koňmi.
„Zbabělý zemřel statečně,“ poznamenal Robb. Byl vysoký a statný a rostl každý den, podobný své
matce, se světlou pletí, zlatohnědými vlasy a modrýma očima Tullyů z Řekotočí. „Přece jen byl odvážný.“
„Ne,“ řekl Jon Sníh tiše. „To nebyla odvaha. Tenhle byl mrtvý strachy. Bylo to vidět v jeho očích,
Starku.“ Jonovy oči byly tak tmavě šedivé, že se zdály být takřka černé, ale ušlo jim toho jen málo. Byl
stejného věku jako Robb, i když vzhledem ho nepřipomínal ani v nejmenším. Jon byl štíhlý tam, kde Robb
byl svalnatý, tmavý tam, kde Robb byl světlý, graciézní a mrštný tam, kde jeho nevlastní bratr byl silný a
rychlý.
Na Robba to neučinilo žádný dojem. „Jiní ať vezmou jeho oči,“ zaklel. „Zemřel dobře. Dáme si závod
k mostu?“
„Jistě,“ souhlasil Jon a pobídl svého koně do klusu. Robb znovu zaklel a vyrazil za ním, a za chvíli již
oba cválali po stezce. Robb se smál a halekal, Jon byl tichý a soustředěný. Kopyta jejich koní vykopávala
spršky sněhu.
Bran se nesnažil následovat je. Jeho poník s nimi nemohl soupeřit. Předtím si všiml očí toho otrhaného
muže a teď o nich přemýšlel. Po chvíli zvuk Robbova smíchu odezněl a les opět ztichl.
Byl tak zabraný do myšlenek, že vůbec neslyšel zbytek skupiny, dokud jej nedostihl otec a nezařadil se
po jeho boku. „Je ti dobře, Brane?“ zeptal se laskavým hlasem.
„Ano, otče,“ odpověděl mu Bran. Vzhlédl. Oděný ve svých kůžích a kožešinách, sedící na mohutném
válečném oři, jeho otec se nad ním tyčil jako obr. „Robb říká, že ten muž přijal smrt statečně, ale Jon tvrdí,
že měl strach.“
„Co si myslíš ty?“ zeptal se jeho otec.
Bran se zamyslel. „Může člověk vůbec být statečný, když má z něčeho strach?“
„To je jediná chvíle, kdy může být statečný,“ odvětil jeho otec. „Chápeš, proč jsem to udělal?“
„Byl to divoký,“ řekl Bran. „Unášejí ženy a prodávají je Jiným.“
Otec se usmál. „Stará chůva ti zas vypravovala ty svoje povídačky. Ve skutečnosti byl ten muž
křivopřísežník, zběh od Noční hlídky. Žádný člověk není nebezpečnější. Dezertér ví, že jeho hrdlo je
beztak propadlé, když ho chytnou, a tak se neštítí žádných zločinů, ani těch nejodpornějších. Ty jsi mne ale
pochopil špatně. Otázka zněla, ne proč ten muž musel zemřít, ale proč jsem to musel udělat já.“
Na tohle Bran neznal odpověď. „Král Robert má kata,“ řekl nejistě.
„To ano,“ připustil jeho otec. „Stejně jako ho měli targaryenští králové před ním. Náš obyčej je ale
starší. Žilami Starků stále proudí krev Prvních lidí a držíme se víry, že člověk, který vynese rozsudek smrti,
by sám měl tít mečem. Když vezmeš jinému člověku život, jsi povinován pohlédnout mu do očí a
vyslechnout si jeho poslední slova. A pokud nejsi schopen udělat to, pak si ten člověk možná ani
nezasluhuje zemřít.
Jednoho dne, Brane, se staneš Robbovým vazalem, budeš držet stráž nad svým bratrem a nad svým
králem a výkon spravedlnosti připadne tobě. Až ten den přijde, nesmíš v tom úkolu shledávat potěšení, ale
také se od něj nesmíš odvracet. Vladař, který se skrývá za placenými popravčími, brzy zapomíná na to, jaká
je smrt.“
Tehdy se zpoza hřebene pahorku před nimi vynořil Jon. Mával na ně dolů a volal. „Otče, Brane,
pojeďte rychle sem, podívat se, co našel Robb!“ Pak opět zmizel za hřebenem.
Jory popohnal svého koně a zařadil se po jejich boku. „Potíže, můj pane?“
„Bezpochyby,“ řekl jeho pán. „Pojeďme, podíváme se, jakou lumpárnu zas moji synové vyvedli.“
Popohnal svého koně do klusu. Jory, Bran a ostatní vyrazili za ním.
Našli Robba na břehu řeky severně od mostu, s Jonem stále sedícím na koni vedle něho. Pozdně letního
sněhu bylo na toto roční období požehnaně. Robb stál po kolena v bílé závěji, kápi staženou z hlavy, vlasy
prozářené sluncem. Choval něco v náručí a oba chlapci si spolu povídali tajnůstkářskými, vzrušenými
hlasy.
Jezdci opatrně volili cestu přes závěje, pátrali po pevném podkladu na sněhem pokrytém, nerovném
terénu. Jory Cassel a Theon Greyjoy přijeli k chlapcům jako první. Greyjoy se za jízdy jako vždycky smál a
vtipkoval. Nyní Bran slyšel, jak hlasitě zalapal po dechu. „Bohové!“ zvolal a sahaje po meči, snažil se
udržet kontrolu nad svým koněm.
Jory měl svůj meč již tasený. „Robbe, jdi od toho pryč!“ volal, zatímco jeho kůň se pod ním vzpínal na
zadních.
Robb se zamračil a vzhlédl od uzlíčku ve svém náručí. „Ta už vám ublížit nemůže,“ řekl. „Je mrtvá,
Jory.“
Bran byl v tu chvíli přemožen zvědavostí. Popohnal by svého poníka, aby jel rychleji, ale otec ho
přinutil sesednout u mostu a pokračovat dál pěšky. Bran zbrkle seskočil z poníka a rozběhl se ke svým
bratrům.
Do té doby sesedli i Jon, Jory a Theon Greyjoy. „U sedmi pekel, co to je?“ divil se Greyjoy.
„Vlk,“ odpověděl mu Robb.
„Zrůda,“ opravil ho Greyjoy. „Podívejte se, jak je to velké.“
Branovi, který se prodíral po pás vysokou závějí ke svému bratrovi, divoce bušilo srdce v hrudi.
Napolo pohřbený v krví potřísněném sněhu ležel schoulený ve smrti velký tmavý tvor. Jeho chundelatá
srst byla pokrytá ledem a slabý pach hniloby na něm lpěl jako ženský parfém. Bran zahlédl slepé oči
hemžící se larvami, obrovitou tlamu plnou zažloutlých zubů. Ale byla to velikost zvířete, která ho přiměla
zalapat po dechu. Byl větší než jeho poník, dvakrát větší než ten největší lovecký pes v psinci jeho otce.
„To není zrůda,“ řekl Jon tiše. „Je to zlovlk. Narůstají větší než ostatní jejich druhu.“
„Zlovlka jižně od Zdi nespatřili dobrých dvě stě let,“ namítl Theon Greyjoy.
„Já jednoho vidím teď a tady,“ odpověděl Jon.
Bran odtrhl oči od obludy. Právě tehdy si všiml ranečku v Robbově náruči. Potěšeně vykřikl a přešel k
němu blíž. Vlče bylo drobnou kuličkou šedočerných chlupů, s očima ještě slepýma. Jemně čumáčkem
doráželo proti Robbově hrudníku. Marně mezi kůžemi jeho oděvu hledalo mléčné žlázy a vydávalo
slaboučký naříkavý zvuk. Bran k němu váhavě natáhl ruku. „Neboj se,“ pobídl ho Robb. „Můžeš si ho
pohladit.“
Bran štěně rychle, nervózně pohladil a spěšně se odvrátil, ale to už mu Jon řekl: „Tu máš.“ Jeho
nevlastní bratr mu do náruče vložil druhé mládě. „Je jich tu pět.“ Bran se posadil do sněhu a přitiskl si vlče
k obličeji. Jeho kožíšek byl na jeho tváři hebký a teplý.
„Zlovlci volně pobíhající po říši,“ zamumlal vrchní podkoní Hullen.
„Je to zlé znamení,“ řekl Jory.
Otec se zamračil. „Je to jen mrtvé zvíře, Jory.“ Přesto se zdálo, že si s něčím dělá starosti. Obcházel
kolem těla a pod jeho botami křupal sníh. „Víte, co ji zabilo?“
„Má něco v krku,“ odpověděl Robb, hrdý na to, že znal odpověď ještě předtím, než se ho otec zeptal.
„Tady, hned za čelistí.“
Jeho otec poklekl a rukou zašmátral v tlamě zvířete. Prudce zatáhl a zvedl věc do výše, aby ji všichni
viděli. Kus roztříštěného paroží, s ulámanými výsadami, celý vlhký krví.
Na skupinu padlo náhlé ticho. Muži se s nepříjemným pocitem dívali na paroží a žádný se neodvážil
promluvit. Dokonce i Bran byl schopen vycítit jejich strach, třebaže ho nechápal.
Jeho otec hodil paroží stranou a očistil si ruce o sníh. „Překvapuje mě, že žila ještě tak dlouho, aby byla
schopná porodit mláďata,“ řekl. Jeho hlas narušil kouzlo okamžiku.
„Možná nežila,“ řekl Jory. „Slyšel jsem příběhy... možná ta stvůra byla už mrtvá, když štěňata přišla na
svět.“
„Porozená z mrtvoly,“ ozval se další muž. „Ještě větší smůla.“
„Na tom nesejde,“ zabručel Hullen. „Beztak brzy také pojdou.“
Bran vydal bezhlesý výkřik hrůzy.
„Čím dříve, tím lépe,“ dal mu za pravdu Theon Greyjoy. Tasil svůj meč. „Dej sem tu bestii, Brane.“
Malá věc v jeho náručí se zavrtěla proti jeho hrudníku, jako by slyšela a rozuměla. „Ne!“ vykřikl Bran
rozohněně. „Je moje!“
„Odlož svůj meč, Greyjoyi,“ řekl Robb. Na okamžik zněl stejně velitelsky jako jejich otec, jako vladař
Zimohradu, kterým se jednoho dne stane. „Necháme si ta vlčata.“
„To nejde, chlapče,“ vložil se do rozhovoru Harwin, který byl Hullenovým synem.
„Bude pro ně milosrdenstvím, když je zabijeme,“ řekl Hullen.
Bran pohlédl na svého otce, v naději, že mu bude oporou, ale dostalo se mu jenom zamračeného
pohledu a nakrčeného obočí „Hullen má pravdu, synu. Lepší rychlá smrt než mnohem krutější zimou a
vyhladověním.“
„Ne!“ Když ucítil, jak se jeho oči plní slzami, odvrátil pohled. Nechtěl plakat v přítomnosti svého otce.
Robb si tvrdošíjně stál na svém. „Ta rezavá fena sera Rodrika měla minulý týden znovu mladé,“ řekl.
„Bylo jich málo, jenom dvě živá štěňata. Bude mít dost mléka.“
„Roztrhá je na kusy, když se od ní budou pokoušet pít.“
„Lorde Starku,“ řekl Jon. Bylo zvláštní slyšet ho oslovovat otce tak formálně. Bran na něj pohlédl se
zoufalou nadějí. „Je tu pět štěňat,“ řekl otci. „Tři pejskové, dvě feny.“
„No a co, Jone?“
„Máš pět dětí,“ pokračoval Jon. „Tři syny, dvě dcery. Zlovlk je znakem tvého rodu. To osud chce, aby
tvoje děti měly ta vlčata, můj pane.“
Bran si všiml, jak se výraz obličeje jeho otce změnil, a viděl i ostatní muže, jak si vyměnili pohledy.
V tom okamžiku Jona miloval celým svým srdcem. Dokonce i ve věku sedmi let Bran chápal, co jeho bratr
právě udělal. Ten výpočet vyšel správně jen proto, že Jon vynechal sebe. Započítal děvčata, dokonce i
maličkého Rickona, ale ne sebe, levobočka, který nosil příjmení Sníh, jež zvyk velel dát všem na severu,
kteří neměli to štěstí, že se narodili se svým vlastním jménem.
Jejich otec to pochopil stejně dobře. „A pro sebe nechceš žádné vlče, Jone?“ zeptal se tiše.
„Zlovlk je ozdobou korouhve rodu Starků,“ poukázal Jon. „Já Stark nejsem, otče.“
Jejich otec Jona zamyšleně pozoroval. Robb vykřikl do nastalého ticha. „Budu se o něj starat sám,
otče,“ slíbil. „Namočím plátýnko do teplého mléka a budu mu z něj dávat pít.“
„Já taky!“ řekl Bran v ozvěně.
Lord Stark si dlouho a bedlivě měřil svoje syny přemýšlivým pohledem. „To se snadno řekne, ale hůř
udělá. Nedovolím, abyste na to mrhali časem služebnictva. Jestli ta vlčata chcete, budete si je krmit sami.
Rozumíte?“
Bran dychtivé přikývl. Vlče v jeho náručí se zavrtělo a olízlo mu obličej horkým jazykem.
„Také si je musíte vycvičit,“ pokračoval jejich otec. „Vy sami je musíte vycvičit. Správce psince nebude
mít s těmi obludami nic společného, to vám mohu zaručit. A bohové ať vám pomáhají, pokud je zanedbáte
nebo z nich vycvičíte kruté bestie nebo se k nim budete chovat špatně. Tohle nejsou psi, kteří vám budou
panáčkovat o sladkosti nebo se při kopnutí odplazí. Zlovlk dokáže člověku utrhnout paži stejně lehce jako
obyčejný pes zabije krysu. Jste si jistí, že tohle všechno chcete?“
„Ano, otče,“ odpověděl Bran.
„Ano,“ souhlasil Robb.
„Ta vlčata možná stejně zemřou, navzdory veškeré vaší péči.“
„Nezemřou,“ řekl Robb. „My je zemřít nenecháme.“
„Nechte si je tedy. Jory, Desmonde, posbírejte ostatní vlčata. Je nejvyšší čas vrátit se zpátky do
Zimohradu.“
Teprve tehdy, když všichni vysedli na koně a zamířili k domovu, Bran si dovolil vychutnat sladkou
chuť vítězství. Do té doby se jeho vlče uvelebilo v kůžích jeho oděvu, hřálo ho na těle, bezpečně
zachumlané na dlouhou jízdu k domovu. Bran přemýšlel, jak je pojmenovat.
V polovině mostu Jon prudce zatáhl za otěže svého koně a zastavil.
„Co se děje, Jone?“ zeptal se jejich otec.
„Vy to neslyšíte?“
Bran slyšel vítr ve větvích, klapot kopyt jejich koní na železostromových prknech, slabé naříkání jeho
hladového vlčete, ale Jon naslouchal něčemu jinému.
„Tam,“ řekl Jon. Otočil svého koně a klusem zamířil zpátky přes most. Dívali se, jak sesedl na místě,
kde ve sněhu ležel mrtvý zlovlk, viděli, jak si kleká. O okamžik později ujížděl zpátky k nim, s úsměvem
na tváři.
„Muselo poodlézt stranou od ostatních,“ řekl Jon.
„Nebo ho to smetlo,“ dodal jejich otec, prohlížeje si šesté vlčí mládě. Jeho kožíšek byl bílý, zatímco
ostatní byli celí šediví. Oči měl rudé jako krev otrhaného muže, který byl popraven toho rána. Bran si
pomyslel, jak je to zvláštní, že tohle vlče má otevřené oči, zatímco ostatní byla ještě slepá.
„Albín,“ řekl Theon Greyjoy s trpkým úšklebkem pobavení. „Tohle zemře mnohem rychleji než
ostatní.“
Jon Sníh obdařil svěřence svého otce dlouhým, zmrazujícím pohledem. „Já si to nemyslím, Greyjoyi,“
řekl. „Tohle totiž patří mně.“