ARYA

„Nahoru,“ křikl Syrio Forel a prudce sekl po její hlavě. Dřevěné
meče kleply o sebe a Arya jeho útok zdařile odrazila.
„Doleva,“ zvolal a jeho meč znovu zasvištěl. Její vyjel jako
žihadlo, aby se s ním střetl. Při klepnutí dřeva o dřevo Syrio scvakl
zuby k sobě.
„Doprava,“ řekl a „doleva a doleva a doleva,“ zas a znovu a stále
rychleji a postupoval přitom kupředu, zatímco Arya před ním
ustupovala a odrážela každý jeho výpad.
„Výpad,“ varoval ji, a když vyrazil, Arya udělala krok stranou,
smetla dřevěnou čepel jeho meče a sekla po jeho rameni. Málem
ho zasáhla, málem, bylo to tak blízko, že jí to vyčarovalo úsměv na
tváři. Do čela jí spadl pramen vlasů vlhký potem. Odhrnula si jej
dozadu hřbetem ruky.
„Doleva,“ zazpíval Syrio. „Dolů.“ Mával svým mečem tak
rychle, že před jejíma očima vypadal jako pouhá šmouha a od stěn
Malé síně se ozvěnou odrážela jejich klep, klep, klep. „Doleva.
Doleva. Nahoru. Doleva. Doprava. Doleva. Dolů. Doleva!“
Dřevěná čepel ji zasáhla vysoko do hrudi, náhlým bolestným
úderem, který pálil tím víc, že přišel ze špatné strany. „Au,“
vykřikla. Než dnes půjde spát, někde venku na moři, bude mít
čerstvou modřinu. Modřina je lekcí, říkala sama sobě, a každá
lekce člověka činí lepším. Syrio ustoupil dozadu. „Jsi mrtvá.“
Arya se zamračila. „Ty jsi podváděl,“ ohradila se prudce. „Řekl
jsi doleva a šel jsi zprava.“
„Přesně tak. A ty jsi teď mrtvá.“
„Jenomže ty jsi lhal!“
„Moje slova lhala. Moje oči a moje ruka volaly pravdu, ale tys to
neviděla.“
„Viděla,“ ohradila se Arya. „Nespustila jsem z tebe oči na
okamžik!“
„Dívat se neznamená vidět, mrtvé děvče. Vodní tanečník vidí
všechno. Pojď, odlož meč, je čas chvíli naslouchat.“
Následovala ho ke zdi, kde se spolu posadili na lavici. „Syrio
Forel byl prvním šermířem Mořského lorda z Braavosu, chceš
vědět, jak k tomu došlo?“
„Byl jsi tím nejlepším ze všech mužů ve městě.“
„To ano, ale proč? Ostatní byli silnější, rychlejší, mladší, tak
proč byl Syrio Forel nejlepší? Já ti to teď povím.“ Špičkou malíčku
se lehce dotkl svého očního víčka. „Vidění, opravdové vidění, to je
srdcem všeho.
Poslouchej. Lodě Braavosu se plaví tak daleko, kam až vanou
větry, do zemí zvláštních a divuplných, a když se vrátí, jejich
kapitáni přinášejí do zvěřince Mořského lorda nevídaná zvířata.
Taková zvířata, jaká jsi nikdy neviděla, pruhované koně, velké
skvrnité věci s krky dlouhými jako kopí, chlupatá mořská prasátka
obrovitá jako krávy, bodavé ostnochvosty, tygry, kteří nosí svá
mláďata v kapsách na břiše, strašlivé ještěry s klepety ostrými jako
kosy. Syrio všechna ta stvoření viděl.
V den, o kterém mluvím, první šermíř právě skonal a Mořský
lord poslal pro mne. Mnozí chrabří mužové se před něj dostavili a
stejně tolik jich bylo posláno pryč a nikdo nevěděl proč. Když
jsem před něho předstoupil já, na jeho klíně seděl tlustý žlutý
kocour. Řekl mi, že jeden z jeho kapitánů mu to zvíře přivezl z
ostrova za slunečním úsvitem. ‘Viděl jsi někdy něco takového jako
ona?' zeptal se mne.
Já mu odpověděl: „Každého večera vídám v uličkách Braavosu
tisíc stejných jako on, a Mořský lord se zasmál a ještě téhož dne
jsem byl jmenován jeho prvním šermířem.“
Arya protáhla obličej. „Já tomu nerozumím.“ Syrio scvakl zuby
k sobě. „To zvíře byla úplně obyčejná kočka, nic jiného. Ti ostatní
očekávali nějaké bájné stvoření, a to také viděli. Jak je velké,
říkali. Nebylo větší než ostatní kočky, jenom tlusté z pohodlnosti,
protože Mořský lord je krmil ze svého vlastního stolu. Jaké má
zvláštní malé uši, říkali. Měla uši ožvýkané od zápasů mezi
koťaty. A očividně to byl kocour, třebaže Mořský lord tomu říkal
,ona, a tak to také viděli ostatní. Už chápeš?“
Arya se nad tím zamyslela. „Ty jsi prostě viděl to, co tam
opravdu bylo.“
„Přesně tak. Otevřít oči, to je jediné, co potřebuješ. Srdce lže a
mysl si s tebou zahrává, ale oči vidí pravdu. Dívej se svýma očima.
Naslouchej svýma ušima. Chutnej svými ústy. Čichej svým nosem.
Ciť svou pokožkou. Teprve pak se formují myšlenky, tímto
způsobem poznáváš pravdu.“
„Přesně tak,“ souhlasila Arya s úsměvem.
Syrio Forel si dovolil usmát se. „Myslím, že až dorazíme na ten
tvůj Zimohrad, bude načase vložit ti do ruky Jehlu.“
„Ano!“ zvolala Arya nadšeně. „Počkej, až to ukážu Jonovi -“
Velké dřevěné dveře Malé síně se s hlasitým prásknutím rozletěly
dokořán. Arya se otočila.
Pod obloukem dveří stál rytíř Královské gardy s pěti
lannisterskými strážnými rozestavěnými za ním. Byl v plné zbroji,
ale hledí měl zvednuté. Arya si pamatovala jeho vpadlé oči pod
mocnými oblouky obočí a rezavě zbarvené kníry z doby, kdy s
králem přijel na Zimohrad: ser Meryn Trant. Muži s rudými plášti
na sobě měli drátěné košile přes vařenou kůži a ocelové přilby se
znakem lva. „Aryo Stark,“ řekl rytíř, „pojď s námi, dítě.“
Arya se nejistě kousla do rtu. „Co ode mne chcete?“
„Tvůj otec by tě rád viděl.“
Arya udělala krok kupředu, ale Syrio Forel ji chytil za paži. „A
proč lord Eddard posílá lannisterské muže místo svých vlastních?
Připadá mi to zvláštní.“
„Hleď si svého, taneční mistře,“ odbyl ho ser Meryn. „Do toho ti
nic není.“
„Vás by pro mne můj otec neposlal,“ řekla Arya. Popadla svůj
dřevěný meč. Lannisterští strážní se dali do smíchu. „Odlož ten
klacek, děvče,“ varoval ji ser Meryn. „Jsem příslušníkem
Královské gardy, Bílých mečů.“
„Právě tím byl i Králokat, když zabil starého krále,“ řekla Arya.
„Já s vámi jít nemusím, když nechci.“
Seru Merynovi došla trpělivost. „Chopte se jí,“ nařídil svým
mužům a spustil si hledí své přilbice.
Tři z nich vykročili kupředu. Kroužková zbroj jemně cinkala při
každém jejich kroku. Arya najednou dostala strach. Strach seká
hlouběji než meče, říkala sama sobě, aby zmírnila zběsilý tlukot
svého srdce.
Syrio Forel se postavil mezi ně. Lehce dřevěným mečem poklepával
proti své vysoké botě. „Zůstaňte stát na místě, kde jste.
Jste muži, nebo psi, že se odvažujete zastrašovat dítě?“
„Kliď se nám z cesty, starý muži,“ řekl jeden z červených plášťů.
Syriova hůl se svištěním vylétla vzhůru a zazvonila o jeho přílbu.
„Jsem Syrio Forel a vy se mnou budete mluvit s větším
respektem.“
„Ty plešatý bastarde.“ Muž tasil z pochvy svůj dlouhý meč. Hůl
s oslepující rychlostí vystřelila kupředu. Arya uslyšela hlasité
třesk, když meč dopadl na kamennou podlahu. „Moje ruka!“
vykřikl strážný a popadl se za zlomené prsty.
„Na tanečního mistra jsi rychlý,“ musel uznat ser Meryn.
„Ty jsi pomalý na rytíře,“ odsekl Syrio.
„Zabijte toho Braavosana a přiveďte ke mně tu holku,“ nařídil
rytíř v bílé zbroji.
Čtyři lannisterští strážní tasili svoje meče. Pátý, ten se zlomenými prsty, si odplivl a svojí levou rukou vytáhl dýku, co měl u
pasu.
Syrio Forel scvakl zuby k sobě, zaujal postoj vodního tanečníka
a nastavil nepříteli svůj bok. „Aryo, dítě,“ zvolal, nedívaje se na ni,
nespouštěje ani na okamžik oči z lannisterských mužů, „pro
dnešek jsme s výukou tance skončili. Nejlépe bude, když ihned
odejdeš. Běž za svým otcem.“
Arya ho nechtěla opustit, ale on ji naučil vždycky bez odmlouvání
udělat to, co jí řekl. „Rychle jako jelen,“ zašeptala.
„Přesně tak,“ souhlasil Syrio Forel, zatímco zbrojnoši se k němu
přibližovali. Arya ustupovala, se svým dřevěným mečem pevně
sevřeným v ruce. Když ho pozorovala nyní, uvědomila si, že Syrio
Forel si s ní jen hrál, když spolu bojovali. Muži v rudých pláštích
se k němu přibližovali ze tří stran s ocelovými meči v rukou. Měli
brnění přes hruď a ramena a ocelové plátky všité do kalhot na
stehnech, ale kolem lýtek měli jenom kůži. Jejich ruce byly holé a
přílby na jejich hlavách měly nánosníky, ale žádná hledí přes oči.
Syrio nečekal, až se k němu přiblíží, ale bleskurychle se otočil
doleva. Arya nikdy neviděla žádného člověka pohybovat se tak
rychle. Jeden meč odrazil svojí holí a jako na obrtlíku se otočil
před druhým. Zbavený rovnováhy, první muž narazil do druhého.
Syrio prudce kopl dozadu a oba rudé pláště se svalily na zem. Třetí
strážný je přeskočil a sekl po hlavě vodního tanečníka. Syrio před
jeho mečem uhnul a vyrazil kupředu. Strážný s křikem padl k
zemi, s krví řinoucí se z vlhké rudé rány zející na místě, kde
předtím bylo jeho levé oko.
Muži, kteří spadli na zem, vstávali. Syrio jednoho kopl do
obličeje a popadl ocelovou přílbu z hlavy druhého. Muž s dýkou
po něm bodl, Syrio výpad odrazil přílbou a kopnutím muži
roztříštil koleno. Poslední rudý plášť zařval divokou nadávku,
vyrazil a mávl dolů mečem, který držel oběma rukama. Syrio
odtančil doprava a řeznický výpad zasáhl mezi krk a rameno muže
bez přílby, který se snažil vstát. Muž na kolenou vykřikl. Než jeho
vrah stačil vykroutit svůj meč z rány, Syrio jej svým klackem bodl
do ohryzku na krku. Strážný vydal přidušený výkřik a zapotácel
se, s rukama kolem krku a černajícím obličejem.
Než Arya stačila doběhnout k zadním dveřím, které vedly do
hradní kuchyně, pět mužů leželo na zemi, mrtvých nebo umírajících.
Slyšela sera Meryna Tranta nadávat. „Zatracená nemehla,“
klel a vytahoval z pochvy svůj vlastní meč.
Syrio Forel znovu zaujal šermířský postoj a scvakl zuby k sobě.
„Aryo, dítě,“ zavolal, aniž se na ni podíval, „jdi už konečně!“
Dívej se svýma očima, říkával jí vždycky. Viděla: rytíře oděného
v bílé zbroji od hlavy k patě, s nohama, hrdlem a rukama
pokrytýma ocelí, s očima ukrytýma za hledím vysoké bílé přilbice
a s krutou obnaženou ocelí v ruce. Proti němu stál Syrio v kožené
vestě a s dřevěným mečem v ruce. „Syrio, utíkej,“ vykřikla.
„První šermíř Braavosu nikdy neutíká,“ zazpíval, když po něm
ser Meryn sekl. Syrio před jeho úderem uskočil a jeho hůl se
přitom pohybovala ve změti šmouh. Během jediného okamžiku
zasadil rytíři úder do spánku, lokte a do krku a dřevo zazvonilo
proti kovu přilbice, ohrdlí a kabátce. Arya tam stála jako
přimrazená. Ser Meryn postupoval kupředu, Syrio ustupoval.
Odrazil nový úder, jako na obrtlíku se otočil před dalším, uhnul na
stranu před třetím.
Čtvrtý přesekl jeho hůl vedví, roztříštil dřevo a projel ocelovým
středem uvnitř.
Arya se se vzlykáním otočila a utekla.
Utíkala kuchyní a máselnicí, slepá panikou, proplétající se mezi
kuchaři a kuchtíky. Do cesty jí vkročila pekařská pomocnice s
dřevěným tácem v rukou. Arya, která se řítila rovnou přes ni,
shodila křehké bochníky čerstvě upečeného chleba na zem. Za
sebou slyšela výkřiky, ale to již běžela kolem statného řezníka,
který tam stál a zíral na ni se sekáčkem v ruce. Ruce měl rudé až
po lokty.
Hlavou jí uhánělo všechno, co ji Syrio Forel učil. Rychlá jako
jelen. Tichá jako stín. Strach seká hlouběji než meče. Neslyšná
jako had. Tichá jako stojatá voda. Silná jako medvěd. Prudká jako
vlčice. Strach seká hlouběji než meče. Člověk, který se bojí
prohrát, už prohrál. Strach seká hlouběji než meče. Strach seká
hlouběji než meče. Strach seká hlouběji než meče. Jílec jejího
dřevěného meče byl již kluzký potem, a když Arya přiběhla k
točitému schodišti, těžce oddychovala. Na okamžik ztuhla.
Nahoru, nebo dolů? Cesta nahoru by ji přivedla ke krytému mostu,
který se klenul nad malým nádvořím a vedl do Pobočníkovy věže,
ale oni zřejmě předpokládají, že se touto cestou vydá. Nikdy
nedělej to, co očekávají, řekl jí jednou Syrio. Arya zamířila dolů,
dokola a dokola, každou chvíli přeskakovala úzké kamenné schody
po dvou a po třech. Vynořila se v rozlehlém sklepení s klenutým
stropem, obklopená sudy piva naskládanými dvacet stop vysoko.
Jediné světlo se linulo z úzké štěrbiny okénka vysoko ve zdi.
Sklepení bylo slepou uličkou. Neexistovala žádná cesta ven
kromě té, kterou přišla. Neodvažovala se vydat se zpátky nahoru
po schodech, ale také tam nemohla zůstat. Musí najít svého otce a
povědět mu, co se stalo. Otec ji ochrání.
Arya si vrazila svůj dřevěný meč za opasek a začala šplhat,
přeskakujíc ze sudu na sud, dokud se nedostala nahoru k okénku.
Oběma rukama se zapřela o spodní římsu a vytáhla se vzhůru. Zeď
byla tři stopy široká a okénko v ní bylo tunelem vedoucím šikmo
vzhůru. Arya pomalu lezla směrem k dennímu světlu. Když se její
hlava dostala na úroveň země, pohlédla přes nádvoří k
Pobočníkově věži.
Masivní dřevěné dveře byly rozštípané na třísky, zřejmě
sekerami. Na schodech ležel obličejem k zemi mrtvý muž, s pláštěm
zmuchlaným pod sebou a zády své drátěné košile zbrocenými
krví. S náhlou hrůzou si uvědomila, že plášť mrtvoly je z šedivé
vlny lemované bílým saténem. Nedokázala říci, o koho se jedná.
„To ne,“ zašeptala nevěřícně. Co se děje? Kde je její otec? Proč
pro ni rudé pláště přišly? Vzpomněla si na to, co říkal ten muž se
žlutým vousem, v den, kdy našla obludy. Když zemře jeden
pobočník, proč by nemohl druhý? Arya cítila slzy deroucí se jí do
očí. Zatajila dech a naslouchala. Slyšela zvuky zápasu, výkřiky,
volání, třeskot oceli o ocel, linoucí se z oken Pobočníkovy věže.
Nemůže se vrátit zpátky. Její otec...
Zavřela oči. Na okamžik byla příliš vystrašená, než aby se
dokázala jen pohnout. Zabili Joryho, Wyla, Hewarda a toho
strážného na schodech, ať to byl kdokoli. Mohli zabít i jejího otce
a také ji, kdyby ji chytili. „Strach seká hlouběji než meče,“ řekla
nahlas, ale nebylo nic dobrého v tom, když předstírala, že je vodní
tanečnice. Syrio byl vodním tanečníkem a ten bílý rytíř ho
pravděpodobně zabil, ať tak či tak byla jen malou holkou s
dřevěným mečem, samotnou a k smrti vyděšenou.
Protáhla se ven na nádvoří a opatrně se rozhlížejíc kolem sebe,
pomalu vstala. Hrad jako by byl vylidněný. Rudá bašta nikdy
nevypadala opuštěně. Všichni lidé se zřejmě skrývají uvnitř, za
dveřmi zavřenými na závory. Arya se toužebně podívala vzhůru ke
své ložnici, pak zamířila pryč od Pobočníkovy věže. Přitisknutá
těsně ke zdi, klouzala ze stínu do stínu. Předstírala, že honí
kočky... až na to, že kočkou teď byla ona, a kdyby ji chytili, zabili
by ji.
Přebíhajíc mezi budovami a přelézajíc zídky, s kamenem za
zády, kdykoli to bylo možné, tak aby ji nikdo nemohl překvapit,
Arya se dostala ke stájím takřka bez nehody. Když přitisknutá
zády ke stěně postupovala přes vnitřní nádvoří, kolem proběhl
tucet zlatých plášťů v kroužkové a plátové zbroji, ale protože
nevěděla, na čí straně jsou, přikrčila se v šeru k zemi a nechala je
projít.
Hullen, který byl vrchním podkoním na Zimohradu tak dlouho,
jak si Arya pamatovala, ležel na zemi u vchodu do stáje. Bodli do
něho tolikrát, že to vypadalo, jako by jeho tunika byla vzorovaná
šarlatovými květy. Arya si byla jistá, že je mrtvý, ale když se
přikradla blíž, otevřel oči. „Arya Podnožka,“ zašeptal. „Musíš...
varovat svého... svého otce.“ Z jeho úst v bublinkách vyprskla
zpěněná červená tekutina. Vrchní podkoní znovu zavřel oči a
neřekl už nic.
Uvnitř byla další těla; pacholek, se kterým si hrávala, a tři muži z
otcovy domácí stráže. Opuštěný blízko vjezdu do stáje stál povoz
naložený bednami a truhlicemi. Mrtví muži zřejmě nakládali věci
na cestu do přístavu, když byli napadeni. Arya se přikradla blíž k
tělům. Jednou z mrtvol byl Desmond, který jí tenkrát ukázal svůj
meč a slíbil, že bude ochraňovat jejího otce. Ležel na zádech, slepě
hleděl do stropu a přes oči mu lezly mouchy. Blízko něho byl
mrtvý muž v rudém plášti s přílbou, na níž byl znak lva
Lannisterů. Jenom jeden ale. Každý seveřan má cenu deseti
jižanských mečů, ujišťoval ji Desmond. „Ty lháři!“ vyjekla a v
náhlém hněvu do mrtvého těla kopla.
Zvířata ve svých stáních byla neklidná, frkala a ržála při pachu
krve. Aryiným jediným plánem bylo osedlat si koně a uprchnout,
pryč z hradu a z města. Stačilo by jen držet se královské cesty,
která by ji zavedla zpátky na Zimohrad. Vzala ze zdi uzdu a sedlo.
Když přešla k zadní části povozu, její zrak upoutala na zem
spadlá truhlice. Musela být svržena v zápasu nebo upuštěna v
okamžiku, kdy ji zvedali. Dřevo se rozštíplo a víko se otevřelo,
aby obsah truhlice vyplivlo na zem. Arya poznala hedvábí, satén a
samet, které na sobě nikdy neměla. Ačkoli, na královské cestě
možná bude potřebovat teplé šaty... a kromě toho...
Poklekla na zem mezi vysypané šaty. Našla silný vlněný plášť,
sametovou suknici a hedvábnou tuniku, krátké nohavice, šaty,
které pro ni vyšila její matka, a stříbrný dětský náramek, který by
mohla prodat. Odstrčila rozbité víko stranou a sklonila se do nitra
truhlice pro Jehlu. Schovala ji až na samé dno pod ostatní věci, ale
všechno se vysypalo ven, když truhlice byla upuštěna. Na okamžik
Arya dostala strach, že meč někdo našel a ukradl ho. Pak její prsty
nahmataly pod saténovými šaty tvrdý kov.
„Tady je,“ zasyčel hlas blízko za ní.
Arya se ohromeně otočila. Za ní stál štolba, s chmýřím na tváři,
ve špinavé spodní tunice vyčnívající zpod vařené kůže. Boty měl
pokryté hnojem a v ruce držel vidle. „Kdo jsi?“ zeptala se.
„Ona mě nezná,“ ušklíbl se, „ale já znám ji, ach ano. Je to ta vlčí
holka.“
„Pomoz mi osedlat koně,“ poprosila ho Arya, která sáhla zpátky
do truhlice pro Jehlu. „Můj otec je pobočníkem krále, on tě
odmění.“
„Tvůj otec je mrtvý,“ řekl chlapec. Vykročil směrem k ní. „To
královna mě odmění. Pojď sem, děvče.“
Nepřibližuj se ke mne!“ Její prsty se sevřely těsně kolem jílce
Jehly.
„Říkám ti, pojď sem.“ Prudce ji popadl za paži.
Všechno, čemu ji Syrio Forel učil, během úderu srdce zapomněla.
Jedinou lekcí, kterou si Arya v té chvíli náhlé hrůzy
pamatovala, byla ta, kterou jí dal Jon Sníh, ta úplně první.
Bodla do něj ostrým koncem a s divokou, hysterickou silou
zajela čepelí vzhůru.
Jehla projela koženým kabátcem a bledým masem jeho břicha a
vyjela ven mezi jeho lopatkami. Chlapec upustil vidle a vydal
tichý zvuk, něco mezi zalapáním po dechu a povzdechem. Jeho
ruce se sevřely kolem čepele. „Och, bohové,“ zasténal a jeho
spodní tunika začala rudnout. „Vyndej to ze mě.“
Když čepel vytáhla, chlapec zemřel.
Koně začali hlasitě ržát. Arya stála nad tělem, tichá a vystrašená
tváří v tvář smrti. Když se chlapec zhroutil na zem, z úst se mu
vyvalila krev a ještě víc se jí vyřinulo z otvoru v jeho břiše. Začala
se slévat do jezírka pod ním. Dlaně, kterými sevřel čepel její Jehly,
měl pořezané. Arya pomalu začala ustupovat dozadu, s Jehlou
rudou krví v ruce. Musí se dostat pryč, na nějaké místo daleko
odsud, na místo bezpečné od obviňujících očí mrtvého štolby.
Znovu popadla uzdu a postroj a rozběhla se ke své klisně, ale
když sedlo zvedla na záda koně, s náhlým nepříjemným pocitem si
uvědomila, že brány hradu určitě budou zavřené. Dokonce i
postranní vchod budou nepochybně hlídat. Možná by ji strážní
nepoznali. Pokud by si mysleli, že je chlapec, možná by ji nechali
projet... Ne, určitě mají příkazy nepustit ven nikoho a nezáleželo
by to na tom, zda by ji poznali, či ne.
Jenomže ven z hradu vede ještě jiná cesta...
Sedlo vyklouzlo Arye z prstů, s žuchnutím spadlo do hlíny a
rozvířilo obláček prachu. Dokázala by znovu najít tu místnost s
obludami? Nebyla si tím jistá, ale věděla, že se o to musí pokusit.
Posbírala šaty, které vybrala z truhlice, a zahalila se do pláště,
ukrývajíc Jehlu pod jeho záhyby. Zbytek svých věcí svázala do
roličky. S rancem v podpaždí opatrně přeběhla na opačný konec
stáje. Zvedla závoru na zadních dveřích, otevřela je a opatrně
vyhlédla ven. Slyšela vzdálený třeskot oceli o ocel a úzkostlivý
hlas muže křičícího bolestí, doléhající k ní přes nádvoří. Bude
muset seběhnout dolů po točitých schodech, přes kuchyňku a
prasečí dvorek, tak jako běžela posledně, když honila černého
kocoura... Jenomže to by se dostala přímo ke kasárnám zlatých
plášťů. Touhle cestou jít nemůže. Arya se pokoušela přijít na
jinou. Kdyby přeběhla na opačnou stranu hradu, mohla by se krást
podél stěny u řeky a pak malým božím hájem, ale nejdřív musí
přejít nádvoří, kde ji uvidí strážní na hradbách.
Nikdy předtím na hradbách neviděla tolik mužů pohromadě.
Většina z nich byla oděná ve zlatých pláštích a ozbrojená oštěpy.
Někteří ji znali od vidění. Co by udělali, kdyby ji spatřili běžet
přes nádvoří? Vypadala odtamtud tak malá, byli by schopni z
výšky poznat, o koho se jedná? Záleželo by jim na tom vůbec?
Věděla, že musí odejít ihned, ale když ten okamžik nadešel, byla
příliš vystrašená, než aby se vůbec dokázala pohnout. Klidná jako
stojatá voda, zašeptal slabý hlásek v jejím uchu. Arya byla tak
ohromená, že málem upustila svůj ranec. Divoce se rozhlédla
kolem sebe, ale kromě ní, koní a mrtvých mužů ve stáji nikdo
nebyl.
Tichá jako stín, uslyšela. Byl to její vlastní hlas, nebo Syriův?
Nebyla to schopná říci, ale přesto to jaksi zmírňovalo její strach.
Vykročila ven ze stáje.
Byla to ta nejděsivější věc, jakou kdy udělala. Nejraději by se
rozběhla a schovala se někam, ale přinutila sama sebe kráčet přes
nádvoří, pomalu klást jednu nohu před druhou, jako by jí patřil
všechen čas na světě a neměla důvod nikoho se obávat. Měla pocit,
že na sobě cítí jejich oči, jako brouky lezoucí jí po kůži pod šaty.
Ani jednou nevzhlédla. Věděla, že kdyby je uviděla, jak ji
pozorují, všechna odvaha by ji dočista opustila, upustila by
raneček šatů a rozběhla by se jako dítě a pak by ji dostali. Dál
upírala pohled do země. Než přišla do stínu královského septa na
opačné straně nádvoří, Arya byla zalitá studeným potem, ale nikdo
nespustil poplach a nedal se do křiku.
Septum bylo otevřené a prázdné. V provoněném tichu uvnitř
hořela stovka modlitebních svic. Arya usoudila, že dvě z nich
bohové nebudou postrádat. Zastrčila si je do rukávu a odešla ze
septa zadním oknem. Vplížit se do uličky, kde držela v šachu
jednookého kocoura, bylo snadné, ale potom se ztratila.
Protahovala se okny dovnitř a zase ven, přelézala zídky a
nahmatávala si prsty cestu v temných sklepeních, tichá jako stín.
Jednou slyšela ženský pláč. Trvalo jí přes hodinu, než našla malé
úzké okénko, které se svažovalo dolů do sklepení, kde měla být
monstra.
Vhodila svůj ranec dovnitř a sklonila se, aby zapálila svíci. Bylo
to riskantní; oheň, který tam viděla posledně, dohořel na uhlíky, a
když do nich foukala, uslyšela hlasy. Ohnula prsty do tvaru misky
kolem blikajícího plamínku svíce a prolezla oknem, zatímco oni
vcházeli dveřmi, aniž vůbec zahlédla, kdo to byl.
Tentokrát ji monstra nevyděsila. Připadala jí téměř jako staří
přátelé. Arya držela svíci nad hlavou. S každým krokem, který
udělala, se na zdech pohybovaly stíny, jako by se obracely, aby ji
pozorovaly, jak jde kolem nich. Draci, zašeptala. Vytáhla zpod
svého pláště Jehlu. Štíhlá čepel jí připadala velmi malá a draci
velmi velcí, a přesto se Arya jaksi cítila lépe se svým mečem v
ruce.
Dlouhá síň bez oken za dveřmi byla stejně černá, jak si ji
pamatovala. Jehlu držela v levé ruce, v té, kterou bojovala, svíci v
pravé pěsti. Dolů přes kotníky jí stékal horký vosk. Vstup do
studny byl tehdy nalevo, a tak Arya zamířila doprava. Část v ní by
se nejraději rozběhla, ale Arya měla strach, že by přitom zhasla její
svíce. Slyšela tiché pištění a ve světle svíce zahlédla pár
droboučkých svítících očí, ale z krys strach neměla. To spíš z
jiných věcí. Pro kohokoli by bylo tak snadné schovat se tam, tak
jako se ona schovala před čarodějem a mužem s vidlicovitým
vousem. Téměř viděla štolbu stojícího u zdi, s prsty roztaženými
do klepetovitého tvaru, s krví stále odkapávající z hlubokých řezů
v jeho dlaních, tam kde ho pořezala Jehla. Mohl by tam na ni čekat
a popadnout ji, až půjde kolem. Její svíci by uviděl zdaleka.
Možná by raději měla jít potmě...
Strach seká hlouběji než meče, zašeptal slabý hlásek v jejím
nitru. Najednou si Arya vzpomněla na krypty na Zimohradu.
Říkala si, že jsou mnohem strašidelnější než tohle místo. Když je
viděla poprvé, byla ještě malé děvčátko. Její bratr Robb je vzal

dolů, ji, Sansu a malého Brana, který nebyl o moc větší, než je teď
Rickon. Měli s sebou jenom jednu svíci a Bran očima velkýma
jako talíře hleděl na kamenné tváře králů zimy, s vlky ležícími u
jejich nohou a železnými meči přes jejich klíny.
Robb je vedl celou cestu dolů až na samý konec, kolem dědečka
a Brandona a Lyanny, aby jim ukázal jejich vlastní hroby. Sansa se
pořád dívala na krátkou svíci, plná strachu, že každou chvíli
zhasne. Stará chůva jí vyprávěla, že tam dole jsou pavouci a krysy
velké jako psi. Když to řekla Robbovi, jen se usmíval. „Existují
horší věci než pavouci a krysy,“ zašeptal. „Tudy chodívají mrtví.“
Právě tehdy uslyšeli zvuk, tichý, hluboký a rozechvívající vzduch.
Malý Bran pevně sevřel Aryinu ruku.
Když duch vystoupil z otevřeného hrobu, celý bílý a skřehotající
po krvi, Sansa se s křikem rozběhla ke schodům a Bran se
vzlykáním omotal ruce kolem Robbovy nohy. Arya zůstala stát
tam, kde byla a strčila do ducha. Byl to jenom Jon, obílený
moukou. „Ty hloupý“ vynadala mu, „vyděsil jsi malého,“ ale Jon a
Robb se jen smáli a smáli a netrvalo to dlouho a do smíchu se dali
také Bran a Arya.
Ta vzpomínka přiměla Aryu usmát se a potom už pro ni tma
nepředstavovala žádnou hrůzu. Štolba byl mrtvý, sama ho zabila, a
kdyby na ni vyskočil ze tmy, zabila by ho znovu. Všechno bude
lepší, jakmile zase bude doma, v bezpečí za šedivými žulovými
zdmi Zimohradu.
Její kroky se rozléhaly tichou ozvěnou běžící před ní, zatímco
Arya se nořila stále hlouběji do temnoty.