ARYA

Jednouchý černý kocour nahrbil záda a zasyčel na ni. Arya šla uličkou, lehce balancovala na bříškách
bosých chodidel, naslouchala bušení svého srdce, dýchala pomalými hlubokými nádechy a výdechy. Tiše
jako stín, říkala si, lehce jako peříčko. Kocour ostražitýma očima pozoroval, jak se k němu blíží.
Chytání koček bylo obtížné. Její ruce byly plné napolo zhojených škrábanců a obě kolena měla pokrytá
strupy, jak si je odřela do krve při nacvičování přemetů a kotrmelců. Zpočátku jí vždycky utekla i
kuchařova vypasená kočka, ale Syrio jí nedával pokoj ve dne v noci. Když k němu doběhla s krvácejícíma
rukama, řekl jen: „Tak pomalu? Snaž se být rychlejší, děvče. Tvoji nepřátelé ti uštědří víc než jen pár
škrábanců.“ Jemně jí rány poťukal myrským ohněm, který pálil tak, že se musela kousat do rtů, aby se
nedala do křiku. Pak ji poslal ven za dalšími kočkami.
Rudá bašta byla plná koček: líných číč vyhřívajících se na sluníčku, studenookých myšilovů
mrskajících ocasy, rychlých malých koťátek s drápky jako jehličky, koček dvorních dam, pravidelně
kartáčovaných a důvěřivých, rozcuchaných stínů brouzdajících kolem hromad hnoje. Jednu po druhé Arya
honila, aby je vždycky nakonec popadla a hrdě přinesla Syriovi Forelovi... Všechny, až na tohodle
jednouchého černého kocouřího ďábla. „To je skutečný král tohoto hradu,“ řekl jí jeden ze zlatých plášťů.
„Starší než hřích a dvakrát tak prohnaný. Kdysi král hostil královnina otce a ten černý bastard vyskočil na
stůl a popadl pečenou křepelku rovnou z prstů lorda Tywina. Robert se smál tak, že málem pukl. Od toho
se drž raději dál, dítě.“
Utíkal před ní přes polovinu hradu; dvakrát kolem Pobočníkovy věže, přes nádvoří mezi vnitřními a
vnějšími hradbami, proběhl stájemi, pak dolů po točitých schodech, kolem malé kuchyně a prasečího dvora
a kasáren zlatých plášťů, podél úpatí říční stěny a vzhůru po dalších schodech a tam a zpátky přes Zrádcův
chodníček a do nejrůznějších roztodivných budov a zase ven, dokud Arya už vůbec nevěděla, kde je.
Teď ho konečně měla. Z obou stran se blízko k sobě skláněly vysoké stěny a před ní byla holá masa
kamenné zdi bez oken. Tiše jako stín, opakovala si, klouzajíc kupředu, lehce jako pírko.
Když byla na tři kroky od něj, kocour vyrazil. Vyběhl doleva, zakličkoval doprava a Arya za ním
doprava a pak doleva, odřezávajíc mu únikovou cestu. Hlasitě zasyčel a snažil se proklouznout jí mezi
nohama. Rychle jako had, řekla si v duchu, chňapla po něm a její ruce se sevřely kolem jeho vypaseného
těla. Přitiskla si ho k hrudníku, otočila se s ním dokola a dala se do smíchu, zatímco jeho drápy se zaťaly do
přední části jejího krátkého koženého kabátce. Vždycky tak rychlá, políbila ho rovnou mezi oči a
v okamžiku těsně předtím, než jeho drápy našly její obličej, trhla hlavou dozadu. Kocour zavřeštěl a
zaprskal.
„Co to té kočce dělá?“
Ohromená Arya pustila kocoura a otočila se po hlase. Zvíře v okamžiku zmizelo. Na konci uličky stála
dívka s hřívou zlatých kučer, oblečená pěkné jako panenka v modrém saténu. Vedle ní byl malý zavalitý
světlovlasý chlapec se vzepjatým jelenem vyšitým perličkami na přední části kabátce a s miniaturním
mečem u pasu.
„Co děláš s tou kočkou, chlapče?“ zeptala se Myrcella znovu příkrým hlasem. Svému bratrovi řekla:
„To je ale orvaný kluk, viď? Podívej se na něho.“ Zahihňala se.
„Orvaný, špinavý, smradlavý kluk,“ souhlasil Tommen.
Oni mě nepoznali, uvědomila si Arya. Dokonce ani nevědí, že jsem děvče. Nebylo divu; byla bosá a
špinavá, vlasy měla z dlouhého běhu hradem zacuchané, oblečená byla v krátkém kabátci rozervaném
kočičími drápy a v hnědých kalhotách z hrubé látky, odříznutých nad koleny. Při chytání koček se člověk
neobléká do sukní a hedvábí. Rychle sklopila hlavu a poklekla na koleno. Snad ji opravdu nepoznají.
Pokud ano, nikdy by jí to neprošlo. Septa Mordane by byla uražená až za hrob a Sansa by s ní z pocitu
hanby už nikdy nepromluvila.
Kupředu popošla stará tlustá septa. „Chlapče, jak ses sem dostal? V téhle části hradu nemáš co
pohledávat.“
„Těch se člověk nikdy nezbaví,“ zabručel jeden z rudých plášťů. „Je to stejné, jako byste se snažili
udržet venku krysy.“
„Ke komu patříš, chlapče?“ vyptávala se septa. „Odpověz mi. Co je to s tebou, jsi snad němý?“
Arye uvízl hlas v hrdle. Kdyby odpověděla, Tommen a Myrcella by ji určitě poznali.
„Godwyne, přiveď ho sem,“ řekla septa. Vyšší ze strážných k ní zamířil uličkou.
Panika jí sevřela hrdlo jako obří ruce. Arya by nedokázala promluvit, ani kdyby na tom závisel její
život. Klidně jako stojatá voda, říkala si v duchu.
Když se Godwyn natáhl, aby ji chytil, Arya se rozhýbala. Rychle jako had. Naklonila se doleva, takže
jeho prsty se jen letmo dotkly její paže a zavrtěla se kolem něho jako na obrtlíku. Hladce jako letní
hedvábí. Než se strážný stačil otočit za ní, uháněla pryč uličkou. Rychle jako jelen. Septa na ni cosi křičela.
Arya jí proklouzla mezi nohama, silnýma a bílýma jako dva mramorové sloupy, vstala, narazila do prince
Tommena, který tvrdě dopadl na zem a vyjekl: „Aúúú!“ a pak prokličkovala kolem druhého strážného a už
byla za nimi a plnou rychlostí běžela dál.
Slyšela výkřiky, pak dusot kroků, ozývající se blízko za ní. Vrhla se k zemi a překulila se. Strážný
v rudém plášti proběhl kolem ní a zakopl, Arya rychle vstala. Nad sebou uviděla okno, vysoké a úzké, stěží
víc než jen střílnu pro lučištníka. Vyskočila, chytila se parapetu, vytáhla se nahoru, zatajila dech a
kroucením se protáhla dovnitř. Kluzce jako úhoř. Skočila dolů, dopadla na zem před vyděšenou
posluhovačku, vyskočila, oprášila si pavučinu ze šatů a opět se rozběhla, ven ze dveří, pak dlouhou síní,
dolů po schodech, přes kryté nádvoří, zabočit kolem rohu, přes zeď a dlouhým, úzkým oknem do hrobově
temného sklepa. Zvuky pronásledování za ní byly stále tišší a tišší.
Arya byla bez dechu a naprosto ztracená. Jestli ji poznali, je v tom až po uši, ale říkala si, že tak zlé to
snad nebude. Utíkala před nimi příliš rychle, než aby ji poznali. Rychle jako jelen.
Skrčila se ve tmě na bobek, zády opřená o vlhkou zeď, naslouchala zvukům pronásledovatelů, ale
jediným zvukem bylo bušení jejího srdce a vzdálené odkapávání vody. Tiše jako stín, říkala si v duchu.
Divila se, kde se to ocitla. Když před časem přišla do Králova přístaviště, za nocí ji pronásledovaly zlé sny
o tom, jak se v hradu ztratila. Otec jí řekl, že Rudá bašta je menší než Zimohrad, ale v jejích snech byla
vždycky nezměrná, nekonečné kamenné bludiště se stěnami, které jako by se posouvaly a měnily za jejími
zády. Bloudila v nich ponurými halami kolem vybledlých tapiserií, sbíhala po točitých schodištích,
probíhala přes nádvoří nebo po kamenných mostech a od stěn se ozvěnou odrážely její výkřiky, na které
nikdo neodpovídal, V některých místnostech jako by z rudého kamene prosakovala a odkapávala krev a
nikde nemohla najít jediné okno. Někdy slýchala hlas svého otce, ale vždycky z velké dálky a bez ohledu
na to, jak usilovně za ním běžela, byl stále slabší a slabší, dokud neodezněl do ticha a Arya byla sama ve
tmě.
Uvědomila si, že ve velké tmě je právě teď. Přitiskla svá holá kolena těsně k hrudi, objala si je pažemi a
zachvěla se. Bude tiše čekat a počítat do deseti tisíc. Pak už bude bezpečné nepozorovaně vylézt ven a najít
cestu domů.
Než při svém počítání došla k osmdesáti sedmi, místnost se začala prosvětlovat, jak se její oči
přizpůsobovaly tmě. Tvary kolem ní začínaly pomalu nabývat formu. Skrze šero na ni hladově hleděly
obrovité prázdné oční důlky a nejasně viděla rozježené obrysy dlouhých zubů. Zavřela oči, kousla se do rtu
a poslala svůj strach pryč. Až se na ně podívá znovu, obludy tam nebudou. Nikdy tam nebyly. Předstírala,
že ve tmě vedle ní je Syrio, šeptá jí do ucha. Klidná jako stojatá voda, říkala sama sobě. Silná jako medvěd.
Divoká jako rosomák. Otevřela oči.
Obludy tam stále byly, ale její strach pominul.
Arya opatrně vstala a natáhla ruku před sebe. Nestvůrné hlavy byly všude kolem ní. Zvědavě se jedné
dotkla, divíc se, zda je skutečná. Konečky prstů letmo pohladily masivní čelist. Byla cítit až moc skutečně.
Kost pod její dlaní byla hladká, studená a tvrdá na dotek. Přejela prsty po jednom zubu, černém a ostrém,
po dýce stvořené ze tmy, a celá se roztřásla.
„Je to mrtvé,“ řekla nahlas. „Je to jenom lebka, ta mi ublížit nemůže.“ A přesto jako by to monstrum
vědělo, že tam je s ním. Cítila jeho prázdné oči sledující ji v šeru a v té temné, jeskyňovité místnosti bylo
něco, co ji nemělo rádo. Couvla před lebkou dozadu a narazila do druhé, ještě větší než ta první. Na
okamžik cítila, jak se jí zuby netvora zarývají do ramene, jako by si to chtělo ukousnout kus masa. Arya se
otočila na patě, cítila, jak se zachytila kůže jejího kabátce a trhá se, když za ni zatahal obrovitý zub, a pak
už utíkala. Ze tmy před ní se vyloupla další lebka, největší obluda ze všech, ale Arya ani nezpomalila.
Přeskočila hřeben černých zubů velkých jako meče, prořítila se hladovými čelistmi a vrhla se proti dveřím.
Její ruce našly těžký kovový kruh zasazený v dřevu a prudce jím škubly. Dveře chvíli odolávaly a pak
se pomalu začaly otevírat dovnitř, se skřípotem tak hlasitým, že Arya si byla jistá, že musí být slyšet po
celém městě. Otevřela dveře jen natolik, aby se jimi mohla protáhnout, a vběhla do chodby za nimi.
Pokud v místnosti s obludami byla tma, pak chodba byla tou nejhlubší jámou sedmi pekel. Klidná jako
stojatá voda, řekla si Arya, ale dokonce i když svým očím dala chvilku, aby se přizpůsobily, nebylo tam
k vidění nic, jenom nejasný šedivý obrys dveří, kterými právě prošla. Zamávala si prsty před obličejem,
cítila, jak se hýbe vzduch, ale neviděla nic. Byla jako slepá.
Vodní tanečník vidí všemi svými smysly, připomněla sama sobě. Zavřela oči, zklidnila dech, jedna, dva,
tři, a vpila se do ticha, natahujíc ruce před sebe.
Konečky prstů se dotkla hrubého neopracovaného kamene po své levici. Vydala se kupředu podél zdi;
s rukou klouzající po povrchu kamene dělala malé pátravé krůčky temnotou. Všechny chodby někam vedou.
Tam, kde je cesta dovnitř, je i cesta ven. Strach seká hlouběji než meč. Nebude se bát. Měla pocit, že takto
ušla hodný kus cesty, když tu náhle chodba končila a do tváře jí zavanul studený vzduch. Přes obličej jí
přelétly vlasy.
Odkudsi hluboko zezdola uslyšela zvuky. Škrábání bot o kámen, vzdálené hlasy. Zeď ozářilo mihotavé
světlo, třebaže jen velmi slabě, a ona uviděla, že stojí na kraji velké černé studny, jámy o průměru dvaceti
stop vedoucí hluboko do země. Do oblých stěn byly jako schody vsazeny velké kameny, ve spirále
sestupující níž a níž, temné jako schody do samotného pekla, o kterém jim vypravovala stará chůva. A
vzhůru z temnoty, ven z útrob země něco přicházelo...
Arya nahlédla přes okraj a ucítila na obličeji studený dech jámy. Hluboko pod sebou viděla světlo jediné
pochodně, malé jako plamínek svíčky, ve kterém rozlišila dva muže. Jejich stíny se vlnily na stěnách
studny, vysoké jako obři. Slyšela jejich hlasy rozléhající se ozvěnou v hluboké šachtě.
„... našel jednoho bastarda,“ říkal jeden. „Ostatní také brzy najde. Za den, dva, za čtrnáct dní...“
„A až se dozví pravdu, co udělá?“ zeptal se druhý hlas s melodickým přízvukem Svobodných měst.
„To vědí jen bohové,“ odpověděl první hlas. Arya viděla chomáč šedého kouře stoupající z pochodně,
vlnící se jako hádek. „Ti blázni se pokusili zabít jeho syna, a co hůř, udělali z toho frašku. On není muž,
který se dá odstranit tak snadno. Varuji tě, vlk a lev brzy skočí jeden druhému po krku, ať to budeme chtít,
či ne.“
„Příliš brzy, příliš brzy,“ posteskl si hlas s přízvukem. „Co dobrého by z války vzešlo teď? Ještě nejsme
připraveni. Pozdrž to.“
„To je jako bych měl poručit času. Považuješ mne snad za čaroděje?“
Ten druhý se uchechtl. „To ani v nejmenším.“ Plameny olízly chladný vzduch. Vysoké stíny už byly
téměř na vrcholu a o okamžik později muž držící pochodeň vešel do jejího zorného pole, se svým
společníkem po boku. Arya se odplížila pryč od studny, lehla si na břicho a přitiskla se na zem vedle zdi.
Když muži vyšli na vrchol schodiště, zatajila dech.
„Co podle tebe mám dělat?“ zeptal se ten, co nesl pochodeň, statný muž v koženém poloplášti. Dokonce
i v těžkých botách jeho chodidla bezhlučně klouzala po kameni. Pod ocelovou čepičkou měl zjizvený
obličej a strniště tmavého vousu, oděný byl v kroužkové zbroji na vařené kůži a za pasem měl dýku a
krátký meč. Arya měla pocit, že něco na něm jí připadá podivně známého.
„Když může zemřít jeden pobočník, proč by nemohl druhý?“ odpověděl muž s přízvukem a
vidlicovitým žlutým vousem. „Tančil jsi ten tanec předtím, můj příteli.“ Arya si byla jistá, že toho druhého
muže nikdy předtím neviděla. Byl odpudivě tlustý, a přesto se zdálo, že našlapuje zlehka, nese svou váhu
na ploskách chodidel, jak by to dokázal vodní tanečník. Ve světle pochodní se zaleskly jeho prsteny, rudé
zlato a bledé stříbro, osázené rubíny, safíry, žlutýma tygříma očima. Měl po prstenu na každém prstě; na
některých dokonce dva.
„Předtím není teď a tento pobočník není tamten,“ namítl zjizvený muž, když vystoupili do chodby.
Nehybná jako kámen, řekla Arya sama sobě, tichá jako stín. Oslepeni září své pochodně, nevšimli si jí
přitisknuté ke kamenné podlaze, jen pár stop od nich.
„Možná ne,“ odpověděl ten s vidlicovitým vousem a zastavil se, aby nabral dech po dlouhém výstupu.
„Nicméně, potřebujeme čas. Princezna čeká dítě. Khal nic nepodnikne, dokud se jeho syn nenarodí. Víš
přece, jací jsou ti divoši.“
Muž s pochodní do něčeho strčil. Arya uslyšela tajuplné zarachocení. Od stropu sjela velká kamenná
deska, rudá ve světle pochodně, a dopadla na zem s ohlušující ránou, která ji téměř přiměla vykřiknout.
Tam, kde předtím byl vchod do studny, nebylo nic než kámen, pevný a neporušený.
„Pokud se nerozhýbe brzy, možná pak už bude příliš pozdě,“ řekl statný muž v kovové čepičce. „Tohle
už není jen hra pro dva hráče, pokud vůbec kdy byla. Stannis Baratheon a Lysa Arryn uprchli mimo můj
dosah a našeptávači říkají, že kolem sebe shromažďují meče. Rytíř květin napsal do Vysoké zahrady,
naléhá na svého lorda otce, aby poslal jeho sestru ke dvoru. Ta dívka je čtrnáctiletá panna, sladká, krásná a
učenlivá, a lordu Renlymu a seru Lorasovi by se zamlouvalo, kdyby s ní král léhal, oženil se s ní a učinil ji
novou královnou. Malíček... jen bohové vědí, jakou hru hraje Malíček. Nejvíc ze všech mi přesto za nocí
nedává spát lord Stark. Má toho bastarda, má knihu a brzy bude znát pravdu. A jeho žena teď unesla
Tyriona Lannistera, díky Malíčkově neprozřetelnému zásahu. Lord Tywin to bude považovat za těžkou
urážku a Jaime chová ke Skřetovi podivnou náklonnost. Pokud Lannisterové vyrazí na sever, pohnou se
zároveň s nimi i Tullyové. Pozdrž to, říkáš ty a já odpovídám uspiš to. Dokonce ani ti nejšikovnější
žongléři nedokáží udržet ve vzduchu stovku koulí navěky.“
„Ty jsi víc než žonglér, starý příteli. Jsi skutečný čaroděj. Chci po tobě jen to, abys ta svá kouzla
prováděl ještě o chvíli déle.“ Vydali se pryč chodbou, ve směru, kterým přišla Arya, kolem místnosti
s obludami.
„Udělám vše, co bude v mých silách,“ řekl tiše ten s pochodní. „Potřebuju zlato a dalších padesát
ptáčků.“
Nechala je odejít hodný kus cesty před sebe, pak se začala plížit za nimi. Tiše jako stín.
„Tolik?“ Světlo se mihotalo v dálce před ní a hlasy byly stále slabší. „Takové, co potřebuješ, je těžké
najít... tak mladé, aby si neuvědomovali, co vlastně dělají... možná starší... ti neumírají tak snadno...”
„Ne. Mladší jsou bezpečnější... chovej se k nim laskavě...“
„…když budou držet jazyk za zuby...“
„...riziko...“
Dlouho poté, co hlasy odezněly v dálce, stále viděla světlo jejich pochodně, kouřící hvězdu, která jí
ukazovala cestu. Dvakrát se jí zdálo, že zmizela, ale Arya pokračovala rovně dál a v obou případech se
ocitla na vrcholu příkrého, úzkého schodiště, s pochodní planoucí hluboko pod ní. Pospíchala za světýlkem,
dolů a dolů. Jednou zakopla o kámen a spadla proti zdi. Pod prsty nahmatala jen hlínu podepřenou
trámovým dřívím, zatímco předtím byly stěny tunelu pokryty kamenem.
Musela se za nimi takto plížit celé míle. Když jí jejich světlo nadobro zmizelo z očí, neexistovalo jiné
místo, kam by mohla jít, než kupředu. Znovu nahmatala zeď a šla podle ní, slepá a ztracená, a alespoň si
přitom představovala, že Nymeria ťape ve tmě po jejím boku. Nakonec se ocitla po kolena hluboko
v zapáchající vodě, přála si, aby dokázala tančit po jejím povrchu, tak jak to možná uměl Syrio, a říkala si,
zda ještě vůbec někdy uvidí světlo. Když se vynořila do nočního vzduchu, venku se již úplně setmělo.
Zjistila, že stojí v ústí odpadní stoky, tam, kde vtékala do řeky. Arya páchla tak strašlivě, že se svlékla
rovnou na místě, odhodila svoje špinavé šaty na břehu řeky a ponořila se hluboko do černé vody. Plavala,
dokud se necítila čistá, a pak vylezla ven z vody, rozechvělá chladem. Když si prala šaty, po cestě u řeky
jeli nějací jezdci, ale pokud i viděli hubené nahé děvče máchající si svoje hadříky ve svitu měsíce,
nevěnovali mu pozornost.
Byla celé míle od hradu, ale kdekoli v Králově přístavišti stačilo jen zvednout zrak vzhůru k Rudé baště
na Aegonově kopci, takže nehrozilo nebezpečí, že by se ztratila. Než přišla ke strážnici u brány, šaty měla
téměř suché. Padací mříž byla spuštěná a brána zavřená na závoru, a tak zamířila k postrannímu vchodu.
Muži ve zlatých pláštích, kteří měli hlídku, se jen ušklíbli, když jim řekla, aby ji pustili dovnitř. „Tady
nemáš co pohledávat,“ odbyl ji jeden z nich. „Zbytky z kuchyně jsou rozdané a po setmění už sem žebráky
nepouštíme.“
„Já nejsem žádný žebrák,“ ohradila se. „Já tady žiju.“
„Řekl jsem, že tu nemáš co pohledávat. Potřebuješ štulec za ucho, aby se ti zlepšil sluch?“
„Chci vidět svého otce.“
Strážní si vyměnili pohledy. „Já chci ošukat samotnou královnu, za všechno to dobro, co mi prokazuje,“
řekl ten mladší.
Starší z mužů se zasmál. „Kdopak je tvůj otec, chlapče, městský krysař?“
„Pobočník krále.“
Oba muži se dali do smíchu, ale pak proti ní ten starší mávl pěstí, ležérně, asi jako by člověk chtěl
praštit krysu. Arya viděla ránu přicházet ještě předtím, než se muž pohnul, couvla před ním, a aniž se jí
dotkl, uskočila stranou. „Já nejsem chlapec,“ vyjekla na ně. „Jsem Arya Stark ze Zimohradu, a pokud se na
mě odvážíte sáhnout, můj otec nechá vaše hlavy nabodnout na kůly. Když mi nevěříte, přiveďte
z Pobočníkovy věže Joryho Cassela nebo Vayona Poolea.“ Založila si ruce v bok. „Otevřete mi teď bránu,
nebo potřebujete štulec za uši, abyste lépe slyšeli?“
Když ji Harwin a Tlustý Tom přivedli dovnitř, její otec byl sám v soláru a u jeho lokte mírným
plamenem hořela olejová lampa. Skláněl se nad tou největší knihou, jakou kdy viděla, s popraskanými
žlutými stránkami plnými kostrbatého písma, vázanou ve vybledlé kůži, ale zavřel ji, aby si vyslechl
Harwinovo hlášení. Když muže se slovy díků propouštěl, jeho obličej byl velmi přísný.
„Uvědomuješ si, že polovina mojí stráže tě musela jít ven hledat?“ řekl Eddard Stark, když se ocitli
o samotě. „Septa Mordane je bez sebe strachy. Je v septu, kde se modlí za tvůj bezpečný návrat. Aryo, ty
přece víš, že nikdy nemáš chodit za brány hradu bez mého svolení.”
„Já jsem za brány nešla,“ vyhrkla. „Tedy nechtěla jsem. Byla jsem dole ve sklepeních, jenomže ta se
proměnila v tunel. Všude tam byla tma a já neměla pochodeň ani svíci, abych si posvítila na cestu, takže
jsem musela jít za nimi. Nemohla jsem se vrátit zpátky cestou, kterou jsem přišla, protože tam bylo strašně
moc oblud. Otče, oni mluvili o tom, že tě zabijí! Ne ty obludy, dva muži. Neviděli mě, protože jsem byla
nehybná jako kámen a tichá jako stín, ale slyšela jsem je. Říkali, že máš tu knihu a bastarda a že když může
zemřít jeden pobočník, proč by se to nemohlo stát i druhému? Tohle je ta kniha? Vsadila bych se, že tím
bastardem je Jon.“
„Jon? Aryo, o čem to mluvíš? Kdo to říkal?“
„Oni přece,“ odpověděla. „Byl tam jeden tlustý s prsteny a žlutým vousem rozvětveným jako vidlička a
další v kroužkové zbroji a ocelové čepičce a ten tlustý říkal, že to ještě musí pozdržet, ale ten druhý se
s ním hádal, že už nemůže vydržet žonglovat a že vlk a lev skočí jeden druhému po krku a že to je všechno
fraška.“ Snažila se vzpomenout si na zbytek. Nerozuměla docela všemu, co říkali, a teď to měla v hlavě
všechno popletené. „Ten tlustý říkal, že princezna čeká dítě. Ten v ocelové čepičce měl pochodeň a říkal,
že si musí pospíšit. Myslím, že to byl čaroděj.“
„Čaroděj?“ řekl Ned s vážnou tváří. „Měl snad dlouhou bílou bradu a vysokou špičatou čepici posetou
hvězdami?“
„Ne! vůbec to nebylo jako v příbězích staré chůvy. Nevypadal jako čaroděj, ale ten tlustý říkal, že jím
je.“
„Já tě varuju, Aryo, jestli mi tyhle nesmysly povídáš jen proto, abys -“
„Ne, říkala jsem ti, že to bylo ve sklepeních, u místa s tajnou zdí. Honila jsem kočky a...“ Protáhla
obličej. Kdyby se přiznala k tomu, že shodila na zem prince Tommena, opravdu by se na ni rozčílil. „... a
vlezla jsem prostě do toho okna. Za ním jsem našla obludy.“
„Obludy a čarodějové,“ řekl její otec. „Zdá se, že jsi prožila nemalé dobrodružství. Říkáš, že ti muži,
cos je slyšela, hovořili o žonglování a frašce?“
„Ano,“ připustila Arya, „jenomže -“
„Aryo, byli to kejklíři,“ řekl jí otec. „V Králově přístavišti teď musí být na tucet hereckých skupin,
přišly si vydělat nějaký ten peníz od návštěvníků turnaje. Nejsem si jistý, co ti dva dělali na hradě, ale
možná je král požádal o představení.”
„Ne.“ Umíněně zavrtěla hlavou. „To nebyli -“
„V žádném případě bys neměla za nikým chodit ani ho špehovat. Také se mi nezamlouvá představa, že
moje dcera pronásleduje kočky a leze přitom do divných oken. Podívej se na sebe, drahé dítě. Celé paže
máš pokryté šrámy. Už to trvá příliš dlouho. Vyřiď Syriovi, že bych si s ním rád promluvil -“
Jeho slova přerušilo krátké, náhlé zaklepání na dveře: „Promiň, lorde Eddarde,“ ozval se Desmond
z chodby, „ale je tu černý bratr a prosí o slyšení. Říká, že to je v naléhavé záležitosti. Myslel jsem si, že bys
to rád věděl.“
„Noční hlídka u mne má dveře vždycky otevřené,“ řekl její otec.
Desmond muže pustil dovnitř. Byl hrbatý a ošklivý, s neupraveným vousem a nepraným oděvem, ale
otec ho přivítal srdečně a zeptal se ho na jméno.
„Yoren, nechť se ti zlíbí, můj pane. Omlouvám se za tuto pozdní hodinu.“ Uklonil se Arye. „Toto musí
být tvůj syn. Má tvoji podobu.“
„Já jsem děvče,“ řekla Arya roztrpčeně. Pokud starý muž přijel od Zdi, musel přitom jet přes Zimohrad.
„Znáš moje bratry?“ zeptala se vzrušeně. „Robb a Bran jsou na Zimohradu a Jon je na Zdi. Jon Sníh, je teď
taky v Noční hlídce, určitě ho znáš, má zlovlka, bílého s červenýma očima. Je Jon už průzkumníkem? Já
jsem Arya Stark.“ Starý muž v páchnoucích černých šatech se na ni díval zaraženě, ale Arya jako by nebyla
schopná přestat. „Až pojedeš zpátky na Zeď, vezmeš ode mě Jonovi dopis, když mu ho napíšu?“ Přála si,
aby tu Jon s ní byl právě teď. On by uvěřil všemu o sklepení i o tlustém muži s vidlicovitým vousem a
čaroději v kovové čepičce.
„Moje dcera často zapomíná na slušné vychování,“ omlouval ji Eddard Stark s mírným úsměvem, který
změkčoval jeho slova. „Prosím tě o odpuštěni, Yorene. Poslal tě můj bratr Benjen?“
„Nikdo mě neposlal, můj pane, kromě starého Mormonta. Jsem tady, abych našel muže pro Zeď, a až
Robert bude příště pořádat audienci, pokleknu před ním a vyslovím naše potřeby, abych se dozvěděl, zda
král a jeho pobočník nemají v žalářích nějaké mizery, kterých by se rádi zbavili. Docela dobře by se ale
dalo říct, že jsem tady také kvůli Benjenu Starkovi. Jeho krev zčernala, učinila ho mým bratrem, stejně jako
je tvým. To kvůli němu jsem přišel. Jel jsem rychle, to ano, málem jsem po cestě uštval svého koně, jak
jsem ho hnal, ale ostatní jsem nechal daleko za sebou.“
„Ostatní?“
Yoren si odplivl. „Žoldáky, svobodné jezdce a další verbež. Ten hostinec jich byl plný a já jsem viděl,
jak všichni větří. Pach krve nebo pach zlata, nakonec všichni cítili to samé. Žádný z nich ale neměl
namířeno do Králova přístaviště. Někteří odcválali do Casterlyovy skály, která je blíž. Lord Tywin už se to
určitě dozvěděl, na to můžeš vzít jed.“
Otec se zamračil. „O čem to mluvíš?“
Yoren pohlédl na Aryu. „Raději bych s tebou hovořil o samotě, můj pane, prosím o prominutí.”
„Jak si přeješ. Desmonde, doprovoď moji dceru do jejích komnat.“ Políbil ji na čelo. „Dokončíme náš
rozhovor zítra.“
Arya stála na místě jako vrostlá do podlahy. „Jonovi se nic zlého nestalo, že ne?“ zeptala se Yorena.
„Ani strýci Benjenovi?“
„Nu, co se Starka týče, o tom nic nevím. Ten chlapec, Sníh, byl v pořádku, když jsem odjížděl ze Zdi,
Ti dva mi ale starosti nedělají.“
Desmond ji vzal za ruku. „Tak jdeme, moje paní. Slyšela jsi otce.“
Arya neměla jinou možnost než jít s ním, a v duchu litovala, že to není Tlustý Tom. S Tomem by se
kvůli nějaké výmluvě mohla pozdržet u dveří a slyšela by, co Yoren říká otci, ale Desmond byl příliš
chytrý, než aby její trik neprohlédl. „Kolik strážných můj otec má?“ zeptala se ho, když sestupovali k její
ložnici.
„Tady v Králově přístavišti? Padesát.“
„Ty bys nedovolil, aby ho někdo zabil, viď že ne?“ zeptala se.
Desmond se zasmál. „V tomto ohledu buď bez obav, moje paní“. Lorda Eddarda střežíme ve dne v noci.
Ujišťuji tě, že se mu nemůže nic stát.“
„Lannisterové mají víc než padesát mužů,“ poznamenala Arya.
„To máji, jenomže každý seveřan má cenu deseti jižanských šermířů, takže můžeš klidně spát.“
„Co kdyby poslali čaroděje, aby ho zabil?“
„Nu, co se tohodle týče,“ odpověděl Desmond a tasil svůj meč, „u čarodějů je to úplně stejné jako
u jiných lidí, když jim setneš hlavu.“