ARYA

Její otec se opět svářil s radou. Arya mu to viděla na obličeji, když přišel ke stolu, zase pozdě, jak to
poslední dobou bylo pomalu na denním pořádku. Když Ned vstoupil do Malé síně, první chod, hustá sladká
polévka z dýní, byla již odnesena. Říkali jí tak, aby ji rozlišili od Velké síně, kde král mohl hostit tisícovku
lidí, ale i tak to byla obrovitá místnost s klenutým stropem a na lavicích u jejích stolů bylo místo pro dvě
stovky lidí.
„Můj pane,“ řekl Jory, když otec vstoupil. Vstal a zbytek stráže se postavil s ním. Každý muž na sobě
měl nový plášť ze silné vlněné látky šedivé barvy, s lemem z bílého saténu. Vlněné záhyby každého pláště
spínala malá ruka z tepaného stříbra, která označovala jejich nositele jako muže pobočníkovy osobní stráže.
Bylo jich tam jenom padesát a většina lavic zela prázdnotou.
„Posaďte se,“ řekl Eddard Stark. „Vidím, že jste začali beze mne. S radostí se dozvídám, že v tomhle
městě jsou stále ještě lidé, co mají zdravý rozum.“ Dal pokyn, aby pokračovali v jídle. Služebnictvo začalo
přinášet tácy s žebírky pečenými v kůrčičce z česneku a bylin.
„Na nádvoří se povídá, že budeme mít turnaj, můj pane,“ řekl Jory, který si sedl zpátky na svoje místo.
„Říkají, že se dostaví rytíři z celého království, aby se utkali na počest tvého jmenování pobočníkem krále.“
Arya viděla, že otec z toho není příliš nadšený. „Říkají také, že to je ta poslední věc na světě, kterou
bych si přál?“
Sansiny oči se rozšířily jako talíře. „Turnaj,“ vydechla. Seděla mezi septou Mordane a Jeyne Poole, tak
daleko od Aryi, jak jen mohla, aniž by za to uštědřila pokárání od otce. „Dostaneme povolení jít se tam
podívat, otče?“
„Víš, co si o tom myslím, Sanso. Zdá se, že nám nezbývá než zorganizovat Robertovy hry a předstírat
kvůli němu, že jsme tím nesmírně poctěni. Což ovšem neznamená, že do tohoto bláznovství musím
zatahovat svoje dcery.“
„Och, prosím „ žadonila Sansa. „Já to chci vidět.“
„Princezna Myrcella tam bude taky, můj pane, a ta je mladší než lady Sansa,“ ozvala se septa Mordane.
„Všechny dámy ode dvora budou při tak významné události očekávány, a poněvadž turnaj je pořádán na
tvoji počest, vypadalo by to přinejmenším podivně, kdyby se ho tvoje rodina nezúčastnila.“
Otec vypadal ztrápeně. „Myslím, že máš pravdu. Dobrá tedy, zařídím tam pro tebe místo, Sanso.“ Pak si
všiml Aryi. „Pro vás obě.“
„Mě ten jejich stupidní turnaj nezajímá,“ řekla Arya. Věděla, že tam bude princ Joffrey, a ona prince
Joffreye nenáviděla.
Sansa zvedla hlavu. „Bude to velkolepá událost. O tebe tam nikdo stát nebude.“
Otcovým obličejem přelétl stín hněvu. „Dost, Sanso. Ještě slovo a rozmyslím si to. Jsem z těch vašich
ustavičných hádek unavený k smrti. Jste přece sestry. Očekávám od vás, že se podle toho budete chovat,
rozumíte?“
Sansa se kousla do rtu a přikývla. Arya sklopila obličej a zamračeně hleděla do svého talíře. Cítila, jak ji
v očích pálí slzy. Hněvivě si je pěstmi vymnula, odhodlaná neplakat.
Jediným zvukem byl chvíli jen klapot nožů a vidliček. „Prosím, omluvte mne,“ oznámil její otec poté
ostatním spolustolovníkům. „Dnes večer nemám příliš chuť do jídla.“ Vstal a odešel ze síně.
Jakmile byl pryč, Sansa si začala vzrušeně šeptat s Jeyne Poole. Na druhém konci stolu se Jory zasmál
jakémusi vtipu a Hullen začal mluvit o jezdeckých koních. „Vaši váleční oři teď možná nejsou v tom
nejlepším stavu pro klání. Už to není to, co bývalo, ach ne, už dávno není.“ Desmond, Jacks a Hullenův syn
Harwin ho okřikli, aby byl zticha, a Porther zavolal o další víno.
S Aryou nikdo nemluvil. Bylo jí to jedno. Vyhovovalo jí to tak. Kdykoli to bylo možné, jídávala
samotná ve svém pokoji. Někdy jí to dovolili, když otec musel stoloval s králem, nějakým urozeným
pánem nebo vyslanci z toho místa či onoho. Po zbytek času jedli v jeho soláru, jenom on, ona a Sansa.
V takových chvílích Arya postrádala své bratry nejvíc. Toužila škádlit Brandona a hrát si s malým
Rickonem a mít před sebou Robba, který by se na ni usmíval. Chtěla, aby jí Jon cuchal vlasy a říkal jí
„sestřičko“ a vždycky dořekl větu zároveň sní“. Jenomže ti všichni byli pryč. Nikdo nezůstal, jenom Sansa
a ta s ní dokonce ani nemluvila, pokud ji k tomu otec nedonutil.
Tam na Zimohradu jídávali ve Velké síni po téměř polovinu času. Její otec říkával, že pán by měl
stolovat se svými poddanými, pokud chce doufat, že si je udrží. „Snaž se znát lidi, kteří tě následují,“
slyšela ho jednou říkat Robbovi, „a dej jim poznat sebe. Nechtěj, aby tvoji muži museli zemřít za cizího
člověka.“ Na Zimohradu vždycky měl u svého vlastního stolu židli navíc a každý den požádal jiného
člověka, aby se k němu připojil. Jednoho večera to byl Vayon Poole a řeč se točila kolem stavu pokladny,
zásob chleba a služebnictva. Jindy to byl Mikken a její otec mu naslouchal, jak mu neúnavně vypráví
o zbraních a mečích a jak horká by měla být výheň a o nejlepším způsobu kalení oceli. Dalšího dne k sobě
pozval Hullena s jeho nekonečnými řečmi o koních nebo septona Chaelyho z knihovny nebo Joryho nebo
sera Rodrika nebo dokonce starou chůvu s jejími vyprávěnkami.
Arya nic nemilovala víc než chvíle, kdy seděla u otcova stolu a naslouchala jim, jak spolu hovoří. Také
ráda poslouchávala muže na lavicích; svobodné jezdce tuhé jako kůže, galantní rytíře, odvážné mladé
panoše i prošedivělé staré zbrojíře. Házela po nich sněhové koule a pomáhala jim krást koláče z kuchyně.
Jejich ženy jí dávaly sladké bochánky se sušeným ovocem a ona vymýšlela jména pro jejich miminka a
hrávala si s jejich dětmi na obludy a panny, na schovaný poklad a na hrady. Tlustý Tom jí říkával „Arya
Podnožka“, protože tvrdil, že právě tam je možné vždycky ji najít, pod nohama ostatních. Líbilo se jí to
mnohem víc než „Arya Koňská tvář“.
Jenomže to bylo na Zimohradu, celý svět daleko, teď se všechno změnilo. Tohle bylo poprvé od
příjezdu do Králova přístaviště, co jedli s jejich muži. Arya je nenáviděla. Nesnášela zvuky jejich hlasů,
stejně jako způsob, jakým se smáli, a příběhy, co si vyprávěli. Kdysi to byli její přátelé a cítila se s nimi
v bezpečí, ale teď věděla, že už to není pravda. Dovolili zabít Lady, už jen to bylo strašné, ale mnohem
horší to bylo, když Ohař našel Mycaha. Jeyne Poole Arye řekla, že ho rozsekali na tolik kusů, že ho museli
přivézt zpátky řezníkovi v pytli, a ten nebožák si zpočátku myslel, že to je prase, které zabili. Nikdo
nepozvedl hlas, nevytáhl nůž ani neudělal cokoli jiného, ani Harwin, který vždycky mluvil tak odvážně,
nebo Alyn, který se měl stát rytířem, nebo Jory, který byl kapitánem stráží. Dokonce ani její otec.
„Byl to můj přítel,“ zašeptala Arya do svého talíře, tak tiše, že ji nikdo nemohl slyšet. Její žebírka tam
ležela nedotčená, nyní vystydlá, se slabým škraloupem na povrchu loužičky tuku srážejícího se pod masem
na talíři. Arya na ně pohlédla a udělalo se jí zle. Odstrčila talíř stranou.
„Poslyš, ty máš v úmyslu odejít, mladá dámo?“ zeptala se septa Mordane.
„Nemám hlad.“ Arya zjistila, že je pro ni obtížné pamatovat na slušné chování. „Omluvíš mne,
prosím?“ zarecitovala škrobeně.
„Ne, neomluvím,“ odpověděla septa. „Stěží ses dotkla jídla. Sedneš si a vyprázdníš svůj talíř.“
„Vyprázdni si ho sama.“ Než ji kdokoli stačil zastavit, Arya se vyřítila ke dveřím, zatímco muži se
smáli a septa Mordane za ní hlasitě volala a její hlas přitom stoupal výš a výš.
Tlustý Tom byl na svém místě, strážil dveře Pobočníkovy věže. Když uviděl Aryu řítící se k němu a
uslyšel septiny výkřiky, nevěřícně zamrkal. „No tak počkej, maličká, zastav se,“ spustil a natáhl se po ni,
ale Arya proklouzla mezi jeho nohama a pak už utíkala po točitých schodech věže a její chodidla pleskala
o kámen, zatímco Tlustý Tom těžce funěl za ní.
Její ložnice byla jediným místem, které se Arye v celém Králově přístavišti líbilo, a tím, co v ní měla
nejraději, byly dveře, masivní deska z tmavého dubu s černými železnými obručemi. Když těmi dveřmi
práskla a spustila těžkou petlici, nikdo se do jejího pokoje nedostal, ani septa Mordane, ani Tlustý Tom
nebo Sansa, ani Jory nebo Ohař, nikdo! Práskla jimi za sebou právě teď.
Když byla petlice na místě, Arya se konečně cítila dostatečně v bezpečí, aby se mohla dát do pláče.
Přešla k okennímu sedátku a posadila se tam, popotahujíc. Nenáviděla je všechny a nejvíc samu sebe.
Všechno to byla její chyba, všechno zlé, co se dosud stalo. Sansa jí to řekla a Jeyne taky.
Na dveře zaklepal Tlustý Tom. „Aryo, děvče, co se děje?“ zvolal. „Jsi uvnitř?“
„Ne!“ vykřikla. Klepání ustalo. O okamžik později ho slyšela odcházet. Tlustého Toma bylo snadné
oklamat.
Arya přešla k truhlici v patách svojí postele. Klekla si, otevřela víko a oběma rukama začala vytahovat
svoje šaty. Popadala plné hrsti hedvábí, saténu, sametu a vlny a házela je na podlahu. Byla tam na dně její
truhlice, kde ji schovala. Arya ji zvedla téměř něžně a vytáhla štíhlou čepel z její pochvy.
Jehla.
Znovu si vzpomněla na Mycaha a její oči se zaplnily slzami. Její chyba, její chyba, její chyba. Kdyby ho
nepožádala, aby si s ní šel hrát a šermovat klacky...
Ozvalo se zaťukání na dveře, hlasitější než předtím. „Aryo, okamžitě otevři ty dveře, slyšíš mě?“
Arya se otočila s Jehlou v ruce. „Raději sem nechoď,“ odsekla. Prudce čepelí sekla do vzduchu.
„Pobočník se o tom dozví!“ zuřila septa Mordane za dveřmi.
„Mně je to jedno,“ vykřikla Arya. „Jdi pryč.“
„Tohodle nestoudného chování budeš litovat, mladá dámo, to ti slibuju.“ Arya naslouchala u dveří,
dokud neuslyšela zvuk septiných vzdalujících se kroků.
Šla zpátky k oknu s Jehlou v ruce a pohledla na nádvoří pod sebou. Kdyby jen dokázala šplhat jako
Bran, pomyslela si; vylezla by z okna a pustila by se dolů po věži, utekla by z tohoto strašného místa, pryč
od Sansy a septy Mordane a prince Joffreye, ode všech. Ukradla by si nějaké jídlo v kuchyni, vzala by si
Jehlu a svoje dobré boty a teplý plášť. Našla by Nymeriu v divokých lesích za Trojzubcem a společně by se
vrátily na Zimohrad nebo by utekly za Jonem na Zeď. Zjistila, že si přeje, aby tu teď Jon byl s ní. Pak by se
možná necítila tak osaměle.
Tiché zaklepání na dveře za ní odvrátilo Aryu od okna a jejích snů o útěku. „Aryo,“ ozval se hlas jejího
otce. „Otevři dveře. Musíme si spolu promluvil.“
Arya přešla místnost a zvedla petlici. Otec stál za dveřmi sám a vypadal spíš smutně než rozezleně.
Stačil jediný pohled na jeho tvář a Arya se začala cítit ještě hůř. „Mohu jít dál?“ Arya přikývla, pak
zahanbeně sklopila oči. Otec za sebou zavřel dveře. „Čí je to meč?“
„Můj.“ Arya málem zapomněla na Jehlu ve své ruce.
„Dej mi to.“
Arya mu meč neochotně podala, s myšlenkou, zda ho ještě někdy bude znovu držet v ruce. Její otec ho
otočil ke světlu, prohlížel si obě strany čepele, pak palcem zkoušel hrot. „Meč hrdlořezů,“ poznamenal.
„Přesto se mi zdá, že tuhle značku výrobce poznávám. To je Mikkenova práce.“
Arya mu nedokázala lhát. Sklopila oči.
Lord Eddard Stark si povzdechl: „Moje devítiletá dcera je vyzbrojena mečem z mojí vlastní kovárny a
já o tom nevím. Od pobočníka krále se očekává, že bude vládnout Sedmi královstvím, a přesto se zdá, že
nedokážu vládnout dokonce ani ve své vlastní rodině. Jak jsi přišla k tomu meči, Aryo? Kde jsi ho vzala?“
Arya se kousala do rtu a mlčela. Jona nezradí, dokonce ani jejich vlastnímu otci.
Po chvíli otec řekl: „Myslím, že na tom vlastně nezáleží.“ Zamračeně pohlédl na meč ve své ruce.
„Tohle není hračka pro děti a už vůbec ne pro dívku. Co by na to řekla septa Mordane, kdyby věděla, že si
hraješ s mečem?“
„Já jsem si nehrála“ odpověděla Arya nadurděně. „A septu Mordane nenávidím.“
„To stačí.“ Hlas jejího otce byl tvrdý a odměřený. „Septa nedělá nic víc než svoji povinnost, ačkoli
bohové vědí, jakým bojem jsi to pro tu nebohou ženu učinila. Tvoje matka a já jsme ji pověřili
nesplnitelným úkolem vychovat z tebe dámu.“
„Já nechci být dáma!“ odsekla Arya s očima plnýma bezmocného hněvu.
„Měl bych tuhle hračku zlomit přes koleno a skoncovat s celým tímhle nesmyslem.“
„Jehla by se nezlomila,“ řekla Arya vzdorovitě, ale její hlas její slova zrazoval.
„Takže on má i jméno, je to tak?“ Její otec si povzdechl. „Ach, Aryo. Máš v sobě divokost, dítě. ,Vlčí
krev', říkával tomu můj otec. Lyanna v sobě měla její nádech a můj bratr Brandon mnohem víc než to. Oba
je to předčasně přivedlo do hrobu.“ Arya v jeho hlase slyšela smutek. Nestávalo se příliš často, aby mluvil
o svém otci nebo svém bratrovi a sestře, kteří zemřeli předtím, než se narodila. „Lyanna by určitě nosila
meč, kdyby jí to můj otec dovolil. Někdy mi ji připomínáš. Dokonce i vypadáš jako ona.“
„Lyanna byla krásná,“ řekla Arya ohromeně. Každý to říkal. O Arye něco podobného rozhodně nikdy
nikdo neřekl.
„Byla,“ souhlasil Eddard Stark, „krásná a tvrdohlavá a předčasně mrtvá.“ Zvedl meč a podržel ho mezi
nimi. „Aryo, co jsi chtěla dělat s touhle... Jehlou? Koho jsi doufala, že jí probodneš? Svoji sestru? Septu
Mordane? Znáš nejdůležitější věc, která platí pro boj mečem?“
Jediné, na co byla schopná přijít, byla lekce, kterou jí udělil Jon. „Bodej ostrým koncem,“ vyhrkla.
Její otec potlačil smích. „Řekl bych, že to je opravdu nejdůležitější.“
Arya mu to zoufale chtěla vysvětlit, přinutit ho pochopit to. „Snažila jsem se učit, ale...“ Její oči se
zaplnily slzami. „Poprosila jsem Mycaha, aby se se mnou procvičoval.“ Okamžitě ji přemohl zármutek.
Odvrátila se, celá rozechvělá. „To já jsem ho o to požádala,“ plakala. „Byla to moje chyba, byla to...“
Paže jejího otce najednou byly kolem ní. Něžně ji držel a ona se k němu otočila a vzlykala proti jeho
hrudi. „Ne, moje holčičko,“ mumlal. „Smutni za svého přítele, ale nikdy nesvaluj vinu na sebe. Ty jsi toho
řeznického chlapce nezabila. Ta vražda leží na Ohařově prahu, na jeho a té kruté ženy, které slouží.“
„Já je nenávidím,“ přiznala se Arya, s rudým obličejem, uvzlykaná. „Ohaře, královnu, krále i prince
Joffreye. Nenávidím je všechny. Joffrey lhal, nebylo to tak, jak říkal. Taky nenávidím Sansu. Ona si to
pamatovala, jenom lhala, aby se zalíbila Joffreyovi.“
„Všichni někdy lžeme,“ řekl její otec. „Nebo si opravdu myslíš, že ti věřím, že Nymeria utekla?“
Arya se provinile začervenala. „Jory slíbil, že to neřekne.“
„Jory svoje slovo dodržel,“ řekl otec s úsměvem. „Jsou určité věci, o kterých není třeba mi říkat.
Dokonce i slepec by viděl, že ten vlk by tě nikdy dobrovolně neopustil.“
„Museli jsme po ní házet kameny,“ řekla zbědovaně. „Říkala jsem jí, ať utíká, aby byla volná, že už ji
nechci. Byli tam jiní vlci, se kterými si mohla hrát, slyšeli jsme je výt a Jory říkal, že zdejší lesy jsou plné
zvěře, takže bude mít co jíst. Jenomže ona pořád šla za námi, a tak jsem ji musela zahnat kameny. Dvakrát
jsem ji zasáhla. Vyla a dívala se na mě a já jsem se přitom tolik styděla, ale byla jsem v právu, viď?
Královna by ji nechala zabít.“
„Udělala jsi dobře,“ řekl jí otec. „A dokonce ani ta lež nebyla... beze cti.“ Když předtím šel k Arye, aby
ji objal, odložil Jehlu stranou. Nyní čepel znovu zvedl a přešel k oknu, kde chvíli stál a díval se ven na
nádvoří. Když se otočil zpátky, jeho oči byly zamyšlené. Posadil se do okenního sedátka, s Jehlou na klíně.
„Aryo, sedni si. Potřebuju se pokusit vysvětlit ti určité věci.“
Znepokojeně se posadila na pelest své postele. „Jsi ještě příliš mladá, než abych tě zatěžoval všemi
svými starostmi,“ řekl jí, „ale jsi také Stark ze Zimohradu. Znáš naše slova.“
„Zima se blíží,“ zašeptala Arya.
„Nelehké, kruté časy,“ přitakal její otec. „Zakusili jsme je na Trojzubci, dítě, a když spadl Bran. Ty ses
narodila v dlouhém létě, nádherném, nikdy jsi nepoznala nic jiného, ale nyní se blíží zima. Vzpomeň si na
znak svého rodu, Aryo.“
„Zlovlk,“ odpověděla, s myšlenkami u Nymerii. Přitiskla si kolena k hrudi a objala je rukama, najednou
plná strachu.
„Dovol mi říct ti něco o vlcích, dítě. Když padá sníh a vanou bílé vichry, osamocený vlk zemře, ale
smečka přežije. Léto je časem šarvátek a hádek, v zimě musíme chránit jeden druhého, udržovat se
vzájemně v teple, dělit se o svoji sílu. Takže pokud už musíš nenávidět, Aryo, chraň si svou nenávist pro ty,
kteří nám skutečně ubližují. Septa Mordane je dobrá žena a Sansa... Sansa je tvoje sestra. Možná se od sebe
lišíte jako slunce a měsíc, ale vašimi srdci protéká stejná krev. Ty potřebuješ ji, stejně jako ona potřebuje
tebe... a já potřebuju vás obě, bohové, stůjte při mně.“
Mluvil tak unaveně, že Arya z toho posmutněla. „To není tím, že bych Sansu nenáviděla,“ řekla mu.
„Ne ve skutečnosti.“ Byla to jen poloviční lež.
„Nechci tě strašit, ale také ti nechci lhát. Přišli jsme do temného a nebezpečného místa, dítě. Tohle není
Zimohrad. Máme kolem sebe nepřátele, kteří o nás smýšlejí zle a chtěli by nám ublížit. Proto nemůžeme
vést války mezi sebou. Tvoje umíněnost, útěky, hněvivá slova, neposlušnost... doma to byly jenom letní
dětské hry. Tady a teď, se zimou, která se blíží, je to něco docela jiného. Je načase, abys začala vyrůstat.“
„Budu,“ slíbila mu Arya. Nikdy ho nemilovala tak, jako právě v tom okamžiku. „Dokážu být silná.
Dokážu být stejně silná jako Robb.“
Podal jí Jehlu, jílcem napřed.
Pohlédla na meč s údivem v očích. Na okamžik se neodvážila dotknout se ho, plná strachu, že kdyby se
po něm natáhla, uskočil by opět pryč, ale otec jí řekl: „No tak vezmi si ho, je tvůj,“ a ona ho vzala do ruky.
„Mohu si ho nechat?“ zeptala se. „Opravdu?“
„Opravdu.“ Usmál se na ni. „Kdybych ti ho vzal, nepochybuji o tom, že do čtrnácti dnů bych u tebe pod
polštářem našel železnou kouli s ostny. Snaž se nezapíchnout svoji sestru, ať tě bude provokovat jakkoli.“
Příštího rána při snídani se omluvila septě Mordane a poprosila ji o prominutí. Septa si ji změřila
poněkud podezřívavým pohledem, ale její otec přikývl.
O tři dny později, v poledne, otcův majordomus Vayon Poole poslal Aryu do Malé síně. Stoly na
kozách byly rozebrány a lavice odsunuty ke stěnám. Síň jí připadala liduprázdná, dokud neznámý hlas
neřekl: „Jdeš pozdě, chlapče.“ Ze stínů vystoupil štíhlý muž s holou hlavou a velkým zobanovitým nosem,
který v ruce držel pár štíhlých dřevěných mečů. „Zítra tady budeš přesně v poledne.“ Hovořil s přízvukem,
veselou kadencí Svobodných měst, možná Braavosu nebo Myru.
„Kdo jsi?“ zeptala se Arya.
„Jsem tvůj taneční mistr.“ Hodil jí jeden z dřevěných mečů. Chňapla po něm, minula ho a slyšela ho
dopadnout na podlahu. „Zítra ho chytíš. Teď ho zvedni.“
Nebyla to jenom hůl, ale opravdový dřevený meč s jílcem, ochrannou mřížkou a hruškou. Arya ho
zvedla a nervózně ho sevřela oběma rukama, držíc ho před sebou. Byl těžší, než vypadal, mnohem těžší než
Jehla.
Holohlavý muž scvakl zuby k sobě. „Takhle ne, chlapče. Tohle není velký dvouruční meč, který je třeba
držet oběma rukama. Budeš ho držet jen v jedné ruce.“
„Je příliš těžký,“ namítla Arya.
„Je tak těžký, jak má být, aby ti dal sílu, kterou potřebuješ, a kvůli vyvážení. Dutina uvnitř je za tímto
účelem vyplněna olovem. Jedna ruka je nyní všechno, co potřebuješ.“
Arya sundala z jílce pravou ruku a otřela si upocenou dlaň o kalhoty. Meč držela v levé ruce. Zdálo se,
že muž to schvaluje. „Levá ruka je dobrá. Všechno je obráceno, tvoji nepřátelé z toho budou zmatenější.
Teď ale stojíš špatně. Natoč tělo bokem, ano, takhle. Jsi kost a kůže, víš to? To je taky dobré, terč je
alespoň menší. Nyní stisk. Ukaž, podívám se.“ Popošel blíž a pohlédl na její ruku, roztáhl jí prsty, znovu je
uspořádal. „Takhle to má být, ano. Nesvírej to tak křečovitě, to ne, stisk musí být opatrný, jemný.“
„Co když ho upustím?“ řekla Arya.
„Ocel se musí stát součástí tvé paže,“ řekl jí holohlavý muž. „Copak můžeš upustit kus svojí ruky? Ne.
Po devět let byl Syrio Forel prvním šermířem Mořského lorda z Braavosu, on tyto věci zná. Poslouchej ho,
chlapče.“
Bylo to už potřetí, co ji nazval „chlapcem“. „Já jsem děvče,“ protestovala Arya.
„Chlapec, děvče,“ řekl Syrio Forel. „Jsi šermíř, to je všechno.“ Scvakl zuby k sobě. „Proto musíš mít
stisk šermíře. Nedržíš válečnou sekeru, držíš -“
„-jehlu,“ dořekla to za něj Arya dychtivě.
„Přesné tak. Teď začneme tančit. Pamatuj si, dítě, tohle není železný tanec zapadánu, co se učíme,
rytířský tanec plný sekání a bušení. Je to tanec hrdlořezů, vodní tanec, rychlý a svižný. Všichni lidé jsou
složeni z vody, věděla jsi to? Když je propíchneš, voda z nich vyteče a oni zemřou.“ Udělal krok zpátky a
zvedl svůj vlastní dřevěný meč. „Teď se mne budeš snažit zasáhnout.“
Arya se o to pokusila. Zkoušela to čtyři hodiny, dokud ji nebolel a nepálil každičký sval v těle, zatímco
Syrio Forel jen scvakával zuby k sobě a říkal ji, co má dělat.
Druhého dne pro Aryu začala skutečná výuka.