ARYA

Aryiny stehy zase byly křivé. Polekaně se na ně zamračila a pohlédla tam, kde její sestra Sansa seděla
mezi ostatními dívkami. Sansina výšivka byla nádherná. Každý to říkal. „Sansina práce je tak krásná jako
ona sama,“ vychvalovala ji septa Mordane jednou před její matkou. „Má tak jemné, šikovné ruce.“ Když se
lady Catelyn ptala na Aryu, septa si odfrkla. „Arya má ruce kováře.“
Arya pokradmu pohlédla na druhý konec místnosti, s obavami, že septa Mordane by mohla číst její
myšlenky, ale septa jí dnešního dne vůbec nevěnovala pozornost. Seděla vedle princezny Myrcelly,
usmívala se a rozplývala se obdivem. Nestávalo se často, aby septa byla obdařena privilegiem vyučovat
královskou dceru ženským uměním, jak řekla, když královna přivedla Myrcellu, aby se k nim připojila.
Arya si pomyslela, že Myrcelliny stehy také vypadají trochu křivě, ale člověk by to rozhodně nepoznal ze
způsobu, jakým septa Mordane princezninu práci vychvalovala.
Znovu pohlédla na svou vlastní výšivku, snažíc se přijít na způsob, jak ji zachránit, ale pak si
povzdechla a odložila jehlu. Zamračeně se podívala na svoji sestru. Sansa při práci vesele brebentila. Beth
Cassel, malá dcerka sera Rodrika, seděla u jejích nohou a hltala každé slovo, které Sansa řekla, a Jeyne
Poole se k ní nakláněla a šeptala jí cosi do ucha.
„Co si to tam povídáte?“ zeptala se Arya náhle.
Jeyne se na ni překvapeně podívala, pak se zahihňala. Sansa se zatvářila rozpačitě a Beth se
začervenala. Žádná jí neodpověděla.
„Povězte mi to,“ naléhala Arya.
Jeyne se rozhlédla kolem, aby se ujistila, že septa Mordane neposlouchá. Myrcella právě něco řekla a
septa se hlasitě zasmála spolu s ostatními dámami.
„Mluvily jsme o princi,“ řekla Sansa, hlasem jemným jako políbení.
Arya věděla, kterého prince má na mysli: Joffreye samozřejmě. Toho vysokého, pohledného. Sansa
vedle něho musela sedět na hostině. Aryu posadili vedle toho malého tlustého. Samosebou.
„Joffreymu se tvoje sestra líbí,“ zašeptala Jeyne pyšně, jako by to mělo něco společného s ní. Byla
dcerou majordoma Zimohradu a Sansinou nejmilejší přítelkyní. „Řekl ji, že je velmi krásná.“
„Ožení se s ní,“ řekla malá Beth zasněně a objala si kolena rukama. „Pak se Sansa stane královnou celé
říše.“
Sansa měla tolik skromnosti, že se začervenala. Červenala se půvabně. Všechno dělá půvabně,
pomyslela si Arya s tupým vzdorem. „Beth, neměla by sis vymýšlet,“ usměrnila Sansa mladší dívku, něžně
ji hladíc po vlasech, aby vyrovnala příkrost svých slov. Pohlédla na Aryu. „Co ty si myslíš o princi Joffovi,
sestro? Je velmi galantní, nemyslíš?“
„Jon říká, že vypadá jako holka,“ odpověděla Arya.
Sansa si nad svým vyšíváním povzdechla. „Ubohý Jon,“ řekla. „Žárlí, protože je to bastard.“
„Je to náš bratr,“ řekla Arya až příliš nahlas. Její hlas prořízl odpolední ticho věžní místnosti.
Septa Mordane zvedla oči. Měla kostnatý obličej, pichlavé oči a malá ústa bez rtů, stvořená k mračení.
„O čem to tam spolu mluvíte, děti?“
„Náš nevlastní bratr,“ opravila Aryu Sansa, tiše a precizně. Usmála se na septu. „Arya a já jsme se
bavily o tom, jak potěšeny jsme, že tu princeznu máme dnes s námi,“ řekla.
Septa Mordane přikývla. „Vskutku. Je to pro nás velká čest.“ Princezna Myrcella se při komplimentu
nejistě usmála. „Aryo, proč nepracuješ?“ zeptala se septa. Vstala a zamířila k nim přes místnost, provázena
hlasitým šustěním svých naškrobených sukní. „Ukaž mi svoje vyšívání.“
Arya by nejraději začala křičet. To je celá Sansa, takhle probudit septinu pozornost. „Tady je,“ řekla
zamračeně a zvedla k ní svou práci.
Septa si prohlížela látku. „Aryo, Aryo, Aryo,“ řekla. „Takhle to nepůjde. Takhle to rozhodně nepůjde.“
Všichni se na ni dívali. Bylo to na ni víc, než dokázala snést. Sansa byla příliš dobře vychovaná, než aby
se sestřinu pokoření smála, ale Jeyne se uculovala i za ni. Dokonce i princezna Myrcella vypadala, jako by
jí, Aryi, bylo líto. Arya cítila, jak se jí derou slzy do očí. Vstala ze židle a zbrkle se rozběhla ke dveřím.
Septa Mordane za ní zavolala. „Aryo, vrať se zpátky! Neopovaž se udělat další krok! Tvoje matka se
o tom dozví. A navíc před zraky královské princezny! Všechny nás před ní zahanbuješ!“
Arya se zastavila u dveří a kousajíc se do rtu, obrátila se zpátky do místnosti. To už jí po tvářích stékaly
slzy. Podařilo se jí mírně se uklonit Myrcelle. „Když dovolíš, moje paní.“
Myrcella na ni zamrkala a pohlédla na svoje dámy, aby jí poradily, co má dělat. Pokud však ona byla
nejistá, septa Mordane rozhodně nebyla. „Kam máš v úmyslu jít, Aryo?“ zeptala se.
Arya na ni zamračeně pohlédla. „Jdu kovat koně,“ odpověděla sladkým hlasem, výraz šoku na septině
tváři pro ni byl alespoň malým zadostiučiněním. Pak se otočila na patě a znovu se rozběhla, berouc schody
tak rychle, jak jí to nohy dovolovaly.
Nebylo to spravedlivé. Sansa měla všechno. Sansa byla o dva roky starší; možná že do doby, než se
narodila Arya, nic pro ni už nezbylo. Často ji to takto připadalo. Sansa uměla šít, tančit a zpívat. Psala
básně. Uměla se oblékat. Zdědila vysoké lícní kosti jejich matky a husté zlatohnědé vlasy Tullyů. Arya se
vyvedla po jejich otci. Její vlasy byly matně hnědé a obličej měla dlouhý a vážný. Jeyne jí říkávala Arya
Koňská tvář, a tiše ržála pokaždé, když se ocitla v její blízkosti. Bylo bolestivé, že jedinou věcí, kterou
Arya zvládala lépe než její sestra, byla pravé jízda na koni. A také vedení domácnosti. Sansa nikdy neměla
hlavu na čísla. Pokud se provdá za prince Joffa, Arya doufala, že si kvůli němu opatří dobrého správce.
Nymeria, která na ni čekala ve strážní místnosti u úpatí schodiště, vstala v okamžiku, kdy Aryu spatřila.
Arya se na ni usmála. Vlčí štěně ji milovalo, třebaže nikdo jiný ji rád neměl. Všude chodily spolu a
Nymeria spala v jejím pokoji, v nohách její postele. Kdyby to matka nezakázala, Arya by si vlče vzala i do
věže k vyšívání. Ať si potom septa Mordane stěžuje na její křivé stehy.
Když ji Arya odvazovala, Nymeria radostně chňapala po její ruce. Měla žluté oči. Kdykoli se v nich
zachytilo sluneční světlo, zaleskly se jako dvě zlaté mince. Arya ji pojmenovala po válečnické královně
Rhoynů, která svůj lid převedla přes úzké moře. I to způsobilo velké pozdvižení, Sansa samozřejmé
pojmenovala svoje vlče „Lady“. Arya protáhla obličej a pevně k sobě vlče přitiskla. Nymeria jí olízla ucho
a Arya se zahihňala.
Septa Mordane mezitím již určitě poslala vzkaz její matce. Když odejde do své komnaty, najdou ji tam.
Arya nechtěla, aby ji našli. Měla lepší nápad. Chlapci se dole na nádvoří procvičovali v šermu. Chtěla zas
vidět, jak Robb položí na lopatky toho galantního prince Joffreye. „Pojď,“ zašeptala na Nymeriu. Vstala a
rozběhla se, s vlkem běžícím jí těsně v patách.
Na krytém mostě mezi zbrojnicí a Velkou věží bylo okno, ze kterého byl výhled na celé nádvoří. Pravě
tam spolu zamířily.
Přiběhly tam, Arya zčervenalá a bez dechu, a nalezly Jona sedícího na okenním sedátku, s nohou
nenuceně zvednutou k bradě. Pozoroval dění pod sebou, tak do něj zabrán, že si nevšiml jejich příchodu,
dokud jim jeho bílý vlk nevyběhl vstříc. Nymeria se opatrně kradla blíž. Duch, již větší než jeho
sourozenci, ji ucítil, láskyplně chňapl po jejím uchu a posadil se zpátky na zem.
Jon se na ni zvědavě podíval. „Neměla bys pracovat na svých stezích, sestřičko?“
Arya na něj protáhla obličej. „Chtěla jsem je vidět bojovat.“
Usmál se. „V tom případě pojď sem ke mně.“
Arya se vyšplhala do okna a posadila se k němu, do chóru úderů, nárazů a hekání zezdola z nádvoří.
K jejímu zklamání probíhal výcvik mladších chlapců. Bran byl mohutně vycpán, takže vypadal, jako by
byl přivázán k péřové matraci, a princ Tommen, který byl sám o sobě tlusťoučký, vypadal jako vypasená
malá koule. Těžce oddychovali, funěli a naráželi jeden do druhého ocelí vyztuženými dřevěnými meči pod
bedlivým dozorem starého sera Rodrika Cassela, zbrojmistra, statného a chrabrého muže s úchvatnými
bílými licousy na tvářích. Pokřikoval na ně tucet diváků, mužů a chlapců, aby jim dodali kuráže, a Robbův
hlas mezi nimi byl nejsilnější. Za ním viděla Theona Greyjoye, v černém kabátci s vyšitou krakaticí jeho
rodu na hrudi a s výrazem suchého pohrdání na tváři. Oba bojovníci se již potáceli. Arya usuzovala, že
spolu zápolí už hodnou chvíli.
„O něco větší dřina než vyšívání,“ poznamenal Jon.
„O něco větší zábava než vyšívání,“ oplatila mu to Arya. Jon se zakřenil, natáhl se k ní a pocuchal jí
vlasy. Arya se začervenala. Vždycky si byli blízcí, Jon měl obličej jejich otce, stejně jako ona. Byli mezi
ostatními jediní. Robb, Sansa, Bran, a dokonce i malý Rickon, ti všichni zdědili podobu Tullyů, příjemné
úsměvy a oheň ve vlasech. Když byla Arya malá, vždycky měla strach, že to znamená, že je taky
nemanželská. Byl to Jon, za kterým chodívala ve svém strachu, a Jon, který ji zas a znovu ujišťoval, že se
nemá čeho obávat.
„Proč nejsi dole na nádvoří?“ zeptala se ho Arya.
Napolo se na ni usmál. „Bastardům není dovoleno ubližovat malým princům,“ řekl. „Jakékoli modřiny,
které při výcviku utrží, musí pocházet od urozených protivníků.“
„Ach tak.“ Arya upadla do rozpaků. Měla si to uvědomit. Už podruhé toho dne ji napadlo, že život není
spravedlivý.
Pozorovala svého malého bratra, jak mečem sekl do Tommena. „Vedla bych si stejně dobře jako Bran,“
řekla. „Je mu teprve sedm. Mně je devět.“
Jon na ni pohlédl s moudrostí svých čtrnácti let. „Jsi příliš kostnatá,“ řekl. Vzal ji za paži, aby nahmatal
její svaly. Pak si povzdechl a zavrtěl hlavou. „Pochybuji, že bys vůbec uzvedla meč, sestřičko, a nevím jak
ještě dokázala mávnout.“
Arya vytrhla paži z jeho sevření a zamračila se na něj. Jon jí znovu pocuchal vlasy. Pozorovali Brana a
Tommena, jak se v kruhu pohybují jeden kolem druhého.
„Vidíš prince Joffreye?“ zeptal se Jon.
Neviděla ho, ne při prvním pohledu, ale když se podívala znovu, našla ho vzadu, ve stínu vysoké
kamenné zdi. Byl obklopen muži, které nepoznávala, mladými panoši oděnými do barev Lannisterů a
Baratheonů, a všichni pro ni byli cizinci. Bylo mezi nimi i několik starších mužů; rytířů, jak předpokládala.
„Podívej se na erb na jeho kabátci,“ pobídl ji Jon.
Arya se podívala. Na princově prošívaném kabátci byl vyšit ozdobný erb a ta výšivka byla vskutku
jedinečná. Erb byl uprostřed rozdělen na dvě poloviny; na jedné straně byl korunovaný jelen královského
rodu, na druhé lev Lannisterů.
„Lannisterové jsou náležitě hrdí,“ poznamenal Jon. „Člověk by si myslel, že královský erb postačí, ale
jim ne. Rod jejich matky je pro ně co do cti rovnocenný královu.“
„Ta žena je v jejich rodině stejně důležitá jako král!“ protestovala Arya.
Jon se dal do smíchu. „Možná bys měla udělat to samé, sestřičko. Spárovat ve svém erbu Tullye se
Starky.“
„Vlk s rybou v tlamě?“ Ta myšlenka ji rozesmála. „To by vypadalo hloupě! Kromě toho, dívka neumí
bojovat, tak proč by měla mít kabátec s erbem?“
Jon pokrčil rameny. „Dívky mají erby, ale ne meče. Bastardi mají meče, ale ne erby. Já si to
nevymyslel, sestřičko.“
Z nádvoří pod nimi k nim dolehl výkřik. Princ Tommen se válel v hlíně, snažil se vstát a nedařilo se mu
to. Se všemi svými vycpávkami vypadal jako želva převržená na záda. Bran nad ním stál se zdviženým
dřevěným mečem, hotový udeřit do něj znovu v okamžiku, kdy se zvedne na nohy. Muži se dali do smíchu.
„Stačí!“ zvolal ser Rodrik. Vzal prince za ruku a zvedl ho. „Bojovali jste dobře. Lewe, Donnisi,
pomozte jim z brnění.“ Rozhlédl se kolem. „Princi Joffreyi, Robbe, dáte si další kolo?“
Robb, již upocený z předchozího zápasu, dychtivě popošel kupředu. „Rád.“
Joffrey v odpověď na Rodrikovu výzvu přešel do slunečního světla a jeho vlasy v něm zazářily jako
tekuté zlato. Tvářil se znuděně. „Tohle je hra pro děti, sere Rodriku.“
Theon Greyjoy vybuchl v hlasitý smích. „Vždyť vy jste děti,“ řekl výsměšně.
„Robb možná dítě je,“ opáčil Joffrey. „Já jsem princ. A už mě unavuje bušit do Starků dřevěným
mečem.“
„Utržil jsi víc úderů, než jsi rozdal, Joffe,“ poznamenal Robb. „Ty se mě bojíš?“
Princ Joffrey na něj pohlédl. „Och, jsem z tebe vyděšený. Jsi o tolik starší.“ Někteří z Lannisterových
mužů se zasmáli.
Jon zamračené hleděl na výjev pod nimi. „Ten Joffrey je ale pěkný náfuka,“ řekl Arye.
Ser Rodrik se zamyšleně tahal za svoje bílé licousy. „Co navrhuješ?“ zeptal se prince.
„Skutečnou ocel.“
„Přijímám,“ vyhrkl Robb v odpověď. „Budeš litovat!“
Zbrojmistr položil ruku na Robbovo rameno, aby ho uklidnil. „Ocel je příliš nebezpečná. Dovolím vám
turnajové meče s tupými hranami.“
Joffrey neřekl nic, ale před prince se protlačil muž, kterého Arya neznala, vysoký rytíř s černými vlasy a
obličejem plným jizev po spáleninách. „Toto je tvůj princ. Kdo jsi ty, že se opovažuješ zakazovat mu
bojovat ostrým mečem, sere!“
„Jsem zbrojmistr Zimohradu, Clegane, a uděláš dobře, když si to zapamatuješ.“
„Ty tady cvičíš ženy?“ dotazoval se spálený muž. Byl svalnatý jako býk.
„Cvičím rytíře,“ odvětil ser Rodrik jedovatě. „Ocel dostanou, až na to budou připraveni. Až na to budou
mít věk.“
Spálený muž pohlédl na Robba. „Jak starý jsi, chlapče?“
„Je mi čtrnáct,“ odpověděl Robb.
„Já zabil člověka ve dvanácti. A můžeš si být jistý, že to nebylo tupým mečem.“
Arya viděla, jak se Robb naježil. Jeho pýcha byla raněna. Otočil se k seru Rodrikovi. „Dovol mi to. Já
ho porazím.“
„V tom případě ho poraz turnajovým mečem,“ trval na svém ser Rodrik.
Joffrey pokrčil rameny. „Přijď a utkej se se mnou, až budeš starší, Starku. Pokud nebudeš příliš starý.“
Z hloučku Lannisterových mužů se ozval smích.
Nádvořím se rozlehlo Robbovo klení a nadávky. Šokovaná Arya si přikryla ústa dlaní. Theon Greyjoy
popadl Robba za paži, aby ho udržel v bezpečné vzdálenosti od prince, a ser Rodrik se v úleku popotahoval
za svoje licousy.
Joffrey potlačil zívnutí a otočil se ke svému mladšímu bratrovi. „Pojď, Tommene,“ řekl. „Hodina her
skončila. Nechme dětem jejich skotačení.“
To vyvolalo další vlnu smíchu od Lannisterů, další kletby od Robba. Obličej sera Rodrika byl pod jeho
bílými licousy temně rudý. Theon svíral Robba v železném stisku tak dlouho, dokud princ a jeho družina
neodešli.
Jon se díval, jak odcházejí, a Arya pozorovala Jona. Jeho obličej byl nehybný jako hladina jezírka v
srdci božího háje. Nakonec slezl dolů z okenního parapetu. „Představení skončilo,“ řekl. Sklonil se, aby
Ducha podrbal za ušima. Bílý vlk vstal a otřel se mu o nohy. „Měla bys běžet do svého pokoje, sestřičko.
Septa Mordane určitě bude na číhané. Čím déle se budeš schovávat, tím přísnější bude trest. Budeš pak
muset vyšívat celou zimu. Až přijde jarní tání, najdou tvoje tělo s jehlou stále pevně sevřenou mezi
zmrzlými prsty.“
Arya to za vtipné nepovažovala. „Já vyšívání nenávidím!“ řekla rozohněně. „To není spravedlivé!“
„Nic není spravedlivé,“ řekl Jon. Znovu pocuchal její vlasy a zamířil pryč. Duch se neslyšně vydal za
ním. Nymeria také šla za nimi, ale když viděla, že Arya stojí na místě, zastavila se a ohlédla se na ni.
Neochotně se otočila a vydala se opačným směrem.
Bylo to horší, než si Jon myslel. Nebyla to jen septa Mordane, kdo na ni čekal v jejím pokoji. Byla to
septa Mordane a její matka.