9. KAPITOLA
Probudím se ještě za tmy a podívám se na Markovy ruce. Spí v posteli
vedle mě a temná mužná krása jeho těla se zdá samozřejmá a upřímně
podvědomá. Líbezná ústa, která toužím políbit, jsou pootevřená,
v bílé měsíční záři se mu třpytí zuby, kadeřavé černé vlasy má rozcuchané.
Nejvíc mě však okouzlují jeho ruce, mužné, ale jemné, pokojně
spočívající v přítmí. Připadají mi dokonalé a nevinné. Jak nevinný
Mark může být? Po včerejší noci?
V ústech mám jako na poušti.
Seberu župan a odplížím se do kuchyně. Vypiju sklenici studené
minerálky. Nemám potuchy, co přesně prožívám, ale nejspíš, určitě
má Jessika pravdu a já se do Marka zamilovala.
Pár minut zůstanu sama v temné kuchyni, dívám se z okna na měsíc,
jenž civí na vlastní odraz v Tyrhénském moři.
Pak vklouznu zpátky do postele, k Markovu oddechování a tichému
teplu.
A když se probudím podruhé, je jasné ráno a kampánské slunce sálá
skrz lamely rozvrzaných žaluzií a na holé stěny vykresluje světelné čárové
kódy. Je pryč? Duše mi zpanikaří. Srdce se mi zajíkne. Ne. Takhle
ne, ne takhle, ne — ne úlet na jednu noc — ne po tom, co bylo. Prosím.
Jen klid, Ixko, jen klid.
Nechal mi na polštáři bílý šustivý lístek. Elegantní lístek z poznámkového
bloku, pečlivě přeložený vpůli, na vnější straně je plnicím
perem napsáno Alexandra. Kde ten papír vzal? A pero? Jak tohle
dělá? Lačně chňapnu po vzkazu a čtu.
Ve spánku vypadáš tak šťastná. Jdu koupit snídani. V sedm si dáme
sfogliata. R. x
Opět tonu ve štěstí. Skočím po mobilu a kouknu, kolik je hodin:
6:40. Za dvacet minut bude zpátky. Bleskově se osprchuju a navléknu
si chladivé šedé bavlněné šaty - a zatímco čekám, až mi uschnou vlasy,
ozve se domovní zvonek.
„Buon giorno,“ pronese Mark do chraplavého interkomu. „La co-
Iczione e servita.“
Za okamžik už stojí přede dveřmi bytu a s nádherným úsměvem
nese sáček pečivá a due cappuccini na kartonovém tácku.
Má na sobě čistou tmavomodrou košili, džíny a ty krásné ručně
šité boty. Jak je to možné? Vozí si v mercedesu zásobu košil? Ale ty
maličko znepokojivé otázky mi z hlavy zažene chuť lahodné kávy. Pak
jíme pečivo, které připomíná croissanty - ale je to něco jiného.
„Mňam.“
„Sfogliata frolla. Od Scaturchio ve Spacca Napoli. Pečou je už
sto let.“
„Vynikající. Co je, k čertu, ta náplň?“
„Měkká ricotta s kandovaným ovocem a kořením. Je těžké nesníst
jich aspoň deset.“
Usmívá se. Usmívám se. Slunce se taky usmívá. A kupodivu necítím
nic trapného, žádný ten ostych při vůbec první společné snídani. Sedíme
na balkónku na plastových židlích. Vrcholek Vesuvu halí hebké
stuhy bílých mráčků a ostrov Capri leží v zasněném mořském oparu.
„Tak,“ řekne Mark a odloží prázdný talíř. „Kté včerejší noci“
Úsměv mi nepatrně ztuhne. Nejsem si jistá, jestli o tom chci mluvit.
Včerejší noc byla pohádka, ale radši bych ji tak nechala: nemluvila
bych o ní, nepitvala ji, nerozebírala, nikdy. Prostě jedna úžasná noc.
Jedna úžasná noc plná bouřlivého, živočišného a velkolepě bezstarostného
sexu. Žádné rozebírání, žádné otázky. Jen ta úžasná noc.
„Včerejší večer byl dokonalý,“ usměje se Mark. „Ale možná byl
dokonalý až moc.“
„Prosím?“
Nakloní krásnou hlavu k rameni a zeptá se:
„Znáš tu frázi... coup de foudre?“
Emoce se mi vyplašeně rozechvějí.
„Ano. Coup de foudre. Doslova je to blesk, úder blesku.“
Přikývne. Zírám na něho.
Tohle si myslí? Ze to bylo jen náhlé vzplanutí a sexuální vášeň? Že
takhle to mezi námi je? Jen přelétavé poblouznění, co se do příštího
týdne vypaří?
Vytuší, že jsem rozrušená.
„Ixko, jen bych ti rád něco prozradil, než popojedeme dál.“
„A o co jde?“
„Jestli jsi...“ Uhne pohledem. „Připravená. Protože pokud s tím
vztahem chceš pokračovat, jsou tu jisté věci...“ Opět na mě zaměří
modré oči. „Jisté věci, o kterých bys měla vědět.“
Věci, co bych měla vědět? No tak.
Odložím talíř.
„Tak mi to pověz, Marku. To velké tajemství. Prostě to vyklop.
Zvládnu to. Mám řidičák. Už jsem dospělá, fakt.“
Usměje se.
„To jsem si všiml.“
Předstírám, že mu chci na hlavu hodit sáček od pečivá. S omluvným
úsměvem zvedne ruku.
„Dobrá, dobrá. Omlouvám se. Jen to je... hrozně těžké. Nechci tě
vyplašit hned v tu chvíli, co jsem tě poznal, Alexandro. Jsi pro mě
dobrá zpráva, jak říká klasik.“ Odmlčí se a pokračuje: „Ale jisté stránky
mého života jsou pro mě tak zásadní, že o nich prostě musíš vědět
- pokud se chceš se mnou scházet i dál. A jestli ty věci přijmout
nedokážeš, tak bude nejlíp se rozejít. Vlastně bychom se museli rozejít.
Kvůli tobě i kvůli mně.“
Mark mě tím proslovem děsí. Zní to dramaticky. Mlčky vyčkávám.
Až se svěří. Ale srdce mi v hrudi duní, úzkostně, vyplašeně.
Dopije kávu a podívá se na mě.
„Už jsi někdy slyšela o tajných náboženstvích? O mystériích?“
„Ne. Ne tak docela.“ Prohrábnu středoškolské znalosti. „Něco jako
předkřesťanství? Uch. Na univerzitě se věnuju hlavně moderním dějinám.“
„Tajná náboženství jsou kulty z dob antického Řecka s tajemnými
iniciačními rituály. Doprovázejí klasickou společnost Středozemí, celé
.mtické Řecko a Řím. Některé byly velmi populární, například mithraismus,
jiné zůstaly kontroverzní a soustředily se především na orgie,
jako třeba dionýská mystéria.“
Třeštím na Marka oči. Dionýsos. Orgie. Kde to skoncP.
„Nerozumím.“
Mark přikývne a nakoukne dolů do poklidné ranní uličky. A pak
nadhodí:
„Máš ted pár volných hodin?“
„Jistě. Rozvrh si určuju sama.“
„Chceš si zajet do Pompejí?“ Podívá se na hodinky. „Stihneme to
ještě předtím, než otevřou pro turisty. Znám se s ředitelem. V Pompejích
totiž najdeš vysvětlení - a srozumitelnější, než jak ho podávám já.“
Je impulzivní a strohý, ale na to si zvykám, protože to je prostě
Mark. Rozhodný a spontánní. A mně se to líbí, ne, miluju to. Matematický
mokasín by mě nikdy zčistajasna nehnal do Pompejí.
Ovšem matematický mokasín taky neměl nic společného ani s kulty,
ani s orgiemi.
Už za dvacet minut projíždíme odpudivými okrajovými předměstími
Neapole. Kolem nás se míhají depresivní šedé paneláky zjizvené
graffiti - ale protkané stinnými olivovými hájky a voňavými sady citroníků,
svažujícími se k třpytivému moři. Navzdory té špíně je to
všechno líbezné. Možná ta ošuntělá špína k tomu patří. Láska a násilí,
růže a sněť.
Mark kličkuje kolem tříkolek s nákladem melounů, které řídí scvrklí
stařečci. U ucha drží mobil.
„Fabio! Buon giorno —“
Domyslím si, že mluví s pompejským manažerem.
Po chvilce zastavíme před velkou kovovou branou. Čeká tam na
nás mrňavý mužík v bílých džínsech a nesmírně drahých slunečních
brýlích Armani. Marka přivítá zdvořile, možná až s náznakem strachu.
Pak se obrátí ke mně a okázale mi políbí ruku.
Po tomhle divadýlku manažer odemkne bránu a vpustí nás do
Pompejí.
Pompeje!
Už od svých školních let jsem toužila podívat se právě sem a prohlédnout
si slavné a jedinečně Zachovalé římské město, které po výbuchu
Vesuvu pohřbil popel. A teď ho navštívím jako privilegovaný host
v hodinách, kdy se v něm nehemží davy turistů.
Vědec ve mně touží zpomalit a vstřebávat detaily, ale Mark prostě
pochoduje kupředu a vede mě kolem ruin, kolem římských bordelů
a lázní, kolem obchůdků a náleven -
Konečně zastavíme. Je vedro, jsem zpocená.
Mark ukáže před sebe.
„Vila mystérií.“
Vstoupíme, manažera necháme venku. Zahlédnu nádvoří, komnaty
a podlahy s pestrými mozaikami. Zabočíme za poslední roh a ocitneme
se ve zšeřelém sále, úžasně vyzdobeném freskami starými dva
tisíce let, sálajícími zašlým prastarým nachem.
Bližšímu pohledu - zřejmě turistů - na fresky brání natažené lano.
Mark ho bez řečí překročí, vezme mě za zvlhlou dlaň a pomůže na
druhou stranu i mně.
Stojím uprostřed síně a vnímám poetickou zádumčivou krásu fresek:
tančící dívky, útoční satyrové, smutné líbezné ženy. Křehké
skvostné umění, zářivé a tepající, zachráněné před zapomněním.
Mark se doširoka rozmáchne a začne vysvětlovat.
„Ty fresky zobrazují zasvěcovací obřad. Tu dívku přijímají do kultu
boha Dionýsa.“
Se vzrůstající zvědavostí si prohlížím rozlehlé a starověké obrazy.
Vlevo je velice elegantní mladá žena, kterou připravují ke složitému
obřadu. Znějí flétny. Zena podstupuje smyslnou lázeň. Přítomní
cosi pijí — víno či drogu nebo něco jiného? Po vypití nápoje se žena
roztančí. Ve stavu vytržení tančí sama se sebou.
V ústech mám opět sucho. Obrátím se doprava. Na poslední fresce
je žena už po zasvěcení, otrokyně ji obléká, zakrývá jí vlasy rouškou.
Žena se přitom dívá přímo na mě. Vypadá zamyšleně, skoro lítostivě
- ale ukojené.
Čím je ukojená?
Udělám krok dopředu.
Na nej důležitějším výjevu, paradoxně skrytém v stinném koutě
sálu, je ta žena téměř nahá. Stojí zády k nám. Svůdné tělo je bílé
a krásné, žena vypadá božsky a nesmírně vzrušeně, očividně reaguje
na intenzivní erotickou stimulaci.
Srdce se mi rozutíká. Pochopím, co se děje. Tu ženu bičují.
2025 ©