7. KAPITOLA
„Ale stejně pořád nechápu proč?
„Takže jsme toho moc nevyřešili.“
„Divný. Vážně divný. Pozve tě na oběd a vykládá, jak tě zbožňuje
a že jsi nejkrásnější žena, co se na světě objevila po Heleně Trojské,
možná ještě o chlup hezčí... a pak vyklopí, ach, nemůžu tě milovat
vinou nějakého úděsně zlověstného deprimujícího tajemství... a doprovodí
tě domů, a tečkcň“
„Nabídl mi auto s řidičem. Abych mohla Neapol poznávat a přitom.
.. se vyhnout průšvihům.“
Jessika přikývne.
Nepřestávám dorážet.
„Co by ho k tomu mohlo vést, Jess? Proč..
„Nech mě myslet. Potřebuju nikotin, jinak mi to nepálí.“
Jessika popadne cigaretu a zapálí si, vyfoukne modrý kouř nad
kůrky své pizzy Margherita. A pak začne uvažovat:
„Možná je fakticky hrozně moc velkej šéf Camorry. A nerad by,
aby se na to děsné a slaďoučké tajemstvíčko přišlo. Tedy vážně trochu
vypadá jako nebezpečný mafián.“ Zasměje se. „Ale možná je v tom
úplně něco jiného. Třeba má genitální herpes?“
Opravdu slyším, že se jí do hlasu vkrádá zapšklost? Je to moje nejlepší
kamarádka. Nechci, aby žárlila nebo zuřila kvůli tomu, s čím se
jí svěřuju. Prozatím to všechno brala dobrosrdečně, cynicky, komentáře
podbarvovala pobaveným sarkasmem, tak typickým pro Jessiku.
A bylo to takhle dokonalé. Je přesně taková, jakou ji chci mít, abych
neztratila půdu pod nohama.
„Ale taky to ještě,“ vyfoukne Jessika modrý kroužek, „může nějak
souviset s jeho manželkou. S její smrtí.“
Sedíme v malé pizzerii dole v přístavu a celý večer mluvíme jenom
o ném. Jessika je zlatá, že se mnou tyhle hovory vede, a já jí jsem za to
patřičně vděčná. Ale na druhou stranu, má na vybranou?
Pizzerie je otevřená, aby dovnitř mohl dusný noční vzduch. Sedíme
u venkovního stolku, ale dohlédnu dovnitř, kde u barového pultu
se zlověstně vyholení hromotluci nalévají neředěnou grappou. Pokaždé
ji do sebe chvástavě kopnou a pak se vždycky otočí k hostům, jako
by za svůj výkon čekali potlesk. Někteří mají paže celé zjizvené - popáleniny
a řezné rány.
Jessika si na podobně zastrčené a trochu špinavé zapadáky potrpí.
Podle ní mají duši, jsou autentické a na nic si nehrají. Občas souhlasím,
občas taky ne. Zrovna ted mi je to jedno. Jsem neuvěřitelně
zmatená a chybí jen kousíček, abych byla vrcholně nešťastná.
Mark Roscarrick ke mně cítí stejnou zamilovanost jako já k němu,
ale přesto si zakazuje vztah?
Pravda, nabídl mi auto s řidičem. Tím je Giuseppe. Proč by to
dělal, kdyby nechtěl, aby to mezi námi pokračovalo dál?
Zadívám se na Jessiku přes stůl poházený ubrousky.
„Jsem úplně blbá, Jess? Myslíš, že ho mám prostě pustit z hlavy?“
Jessika mi pohled zpříma oplácí.
„Přesně.“
Prožívám hořké zklamání. Ale současně vím, že Jess má pravdu.
„No ale...“ Jess labužnicky típne vajgla. Celý večer mluví v tom
teplém večerním vzduchu jen skrz kouř. „Vím, že to neuděláš.“
„Prosím?“
„Že ho z hlavy nepustíš, je to tak, kámoško? Už to zašlo moc daleko,
viď?“
Mluví nezvykle něžně. V obličeji má chápavý a moudrý výraz.
Občas mě napadne, že mě má přečtenou víc než já sama sebe.
„Jak to myslíš?“
„No tak. Zamilovdvdš se do něho, Ixko. Takovou jsem tě ještě neviděla,
zádumčivou a zasněnou... Jak na Větrný hůrce, fakt.“
„A le - “
„Tenhle má do matematickýho mokasína daleko, co? To je Láska
s velkým el. Vždyť jsi kvůli jednomu obědu vyplakala málem řeku.
Chci říct, trochu se zamysli.“
Jessika se natáhne přes stůl a stiskne mi ruku; podobně se mě dotknul
i on během oběda. „Poslyš. Chceš si užít dobrodružství, chceš si
kapku zariskovat. Do Itálie jsi přijela hlavně proto, abys zažila něco
nového a vzrušujícího. Tady se ti to nabízí. No ne? Možná ti zlomí
srdce, ale co když ty zlomíš to jeho?“
„Ale. Třeba má už... jiný vztah?“
„Pokud jo, tak to vyřeš. To prostě patří k teritoriální válce. V Římě
spi s Římany.“
„To je rčení?“
„Ne!“ Hrdelně se zasměje. „Ale je to pravda. Viď? A jedna věc se
mafii musí nechat, jako že odrazuje ty davy zatracených turistů. Neapol
je vlastně poslední nefalšované italské město, kde nejsou v přesile
vypasení turisti s feťákem na krku.“
„Pokud je mafián. Já ... nemůžu... chápeš.“
Tohle nemá cenu. Nemá to smysl. Vedle Marka Roscarricka jsem
nudná. Na tom nic nezměním.
Znovu se ohlédnu k baru. Polovina z těch ranařů patří nejspíš
k mafii. Jo, navenek vypadají jako dělníci z doků a skladů, svalnatí
a tetovaní. Připadá mi však pravděpodobnější, že celé dny sčítají zisky,
šmelí, pašují a posílají dary manželkám celníků. A možná se tu a tam
porvou v zadní uličce u brány směrem k městečku Capua. Dají nakládačku
konkurenci.
Jo. Jsem si jistá, že dělají přesně tohle.
A stejně tak věřím, že Mark je jiný než tihle chlapi. Je zábavný
a inteligentní a má úroveň a chování džentlmena — nebo je to jen těmi
drahými anglickými školami a urozeným původem? Možná je všechno
jen maska a Mark je pouze další tanečník na maškarním plese
neapolské společnosti.
A taky si vzpomenu, jak udeřil toho útočníka. Nad tím můžu těžko
zavřít oči. Zasadil mu drtivý úder, zběsilý výbuch zkušeného násilí.
Jako by použil smrticí zbraň, se kterou umí dokonale zacházet.
A mercedes řídil se zkrvavenými klouby. Snědá kůže, bílé zuby, nezkrácený
dravec. A taky jak feťáci zareagovali na jeho příchod.
„Haló?“
Jessika mi před očima mává dlaní. Jako bych oslepla.
„Promiň.“
„Nech mě hádat, myslela jsi na čísla, co zítra vsadíš v loterii? A kolik
stojí polenta?“
„Nechce se sejít, Jess, vážně to nemá cenu.“
„Jo?“
„Vyjádřil se jasně. Něco ke mně cítí, ale mezi námi to je bez šance.“
„Pcha!“ Jessika ledabyle odmávne můj nářek a požádá číšníka o účet.
„Nevěř tomu, kámoško. Je jasné, že se s tebou scházet chce, ale je v tom
nějaký zádrhel, no. Jenže sexuální touha strčí všechnu logiku do kapsy,
a když k tomu dojde, myslím, když zaútočí pravá láska, neexistuje nic,
co by ji mohlo zarazit. Věř mi.“ Usměje se do šera. „Však on se vrátí.“
K pláči si přeju, aby to byla pravda. Bojím se, že to je pravda. Potřebuju,
aby to byla pravda. Nejradši bych ihned utíkala domů, schovala
se tam před nebezpečím a bolestí.
Jessika zaplatí účet, vstaneme a nevšímáme si zvědavého očumování
hřmotných pijáků. Po neapolském nábřeží se loudáme směrem
k Santa Lucia. Nad Capri visí bledý váhavý měsíc. Je to zsinalá severní
vdova v černém jižním závoji. Mantilla. Najednou mi všechno
připadá strašně smutné. Brebentící hloučky Italů a procházející se rodinky
do mě už nevlévají energii. Je to hloupé. A chce se mi brečet.
Co je to se mnou? Ty pocity jsou zveličené a bezdůvodné, a přesto
velice skutečné. Trpím, jsem idiot, jsem zraněná, topím se v sebelítosti.
A zírám na Marka Roscarricka.
Marcus Roscarrick.
Stojí tam ve světle měsíce a lampy před dveřmi mého bytu. Opírá se
o auto, o svůj stříbromodrý mercedes, úplně sám. Je v džínsech a střízlivé
tmavé košili. Dívá se ulicí dolů na proužek moře plného jiskřivých
hvězd; vypadá netečně, urostle, osaměle, zlověstně, zamyšleně. Temné
noční světlo mu na obličeji s vysedlými kostmi modeluje sošné rysy.
Zdá se mladší a smutnější než kdykoliv předtím. A přesto mužnější.
„Vidíš!“ vypískne Jessika. „Neříkala jsem ti to?“
Mark zaslechne Jessin hlas, obrátí se a dívá se na mě. Mám ústa
dokořán, nejsem schopná slova. Mám pocit, jako by mě lapil kužel
reflektoru na jevišti, kde hraju v dramatu, které sleduje publikum
/ celého potemnělého města. Všechno kolem nás utichne.
„Právě si chci skáknout do baru...“ vyhrkne Jessika a s významným
úšklebkem se na mě usměje. Pak se ztratí v uličkách - a zůstanu
jen já a on. Jediní dva lidé v Kampánii. Jenom já a on a souhvězdí
( )i ionu, jež se třpytí nad Sorrentem a Capri.
Podle Markova temného, smutného a pokřiveného úsměvu si domyslím,
že se něco změnilo, že se mezi námi něco neodvolatelně zlomilo.
Vykročí ke mně. Ale to už mu běžím vstříc.
2025 ©