6. kapitola

6. KAPITOLA

Ne. Odtáhnu ruku, jako bych se spálila. Tohle je risk. Nedůvěřuju své
vlastní touze. Ještě pořád se mírně chvěju po tom útoku.
Ukážu na svoje zakrvácené šaty.
„Chci se vrátit do bytu.“
„Samozřejmě, jistě,“ vyhrkne Mark ochotně. „Určitě se chcete převléknout.
Pojďte tudy, Ixko, parkuju jenom pár set metrů odtud na
Via Speranzella.“
Nevím, co jsem čekala - Maserati, Bentley, kočár s dvojspřežím
a kočím v livreji? Ale Markovo auto je prostě jen luxusní sportovní
mercedes: elegantní, šik, rychlý, nový, tmavě modrá metalíza. Malé
luxusní vozítko do úzkých zasviněných uliček.
Vlezu do auta na sedadlo spolujezdce. Voní to tam po něm: čistě
a kultivovaně, a navíc cítím i tu božskou a nevyzpytatelnou, přitom neurčitou
kolínskou. Jízda do uličky Santa Lucia trvá jenom pár minut, od
slumů na bulvár, kolem bossi - kumbálů pro chudé, které připomínají
vězeňské cely - až k novoklasicistním činžákům modernější Neapole.
Během jízdy si nevyměníme skoro ani slovo. Nevím, co říct. Jsem
příliš vyjukaná a rozrušená. A taky mě Mark Roscarrick děsně moc
přitahuje. Víří ve mně zrádné pocity. Nejsem si jistá, jestli mě nezradila
vlastní touha. Přestaň s tím, Alex. Je to jenom muž.
Ale bezohledně přitažlivý muž.
Zatímco Mark kličkuje šílenou neapolskou dopravou mezi fiátky,
mrkne na svoje zakrvácené klouby na rukou. Pak se zasměje. Kratičce.
„Kriste. Vypadám jako boxer po šestém kole. Tak tvrdou ránu jsem
snad ani neplánoval.“
Touhle poznámkou odstartuje moje otázky. Vodopád otázek.
„Kdo to byl? Co byli zač?“
Řídí a dívá se upřeně před sebe.
„No, jak to říkají místní ženy - Si buca sai, renzo si buca.“
„Prosím?“
„Bucarsi.“ Potřese hlavou. Neusmívá se. „Doslova to znamená dělat
do sebe díry.“
„Myslíte feťáky?“
„Ano.“
Aspoň tohle jsem tipla správně. Závislí na heroinu. Sháněli peníze
na dávku a chtěli si přibrat něco navíc. Nevím, co si o nich myslet.
Mám je nenávidět, nebo litovat? Pere se ve mně obojí.
„A co se stane... s těmi feťáky? Kdo byli ti lidé, co mi pomohli?“
„Přátelé a asistenti. Jako první k vám doběhl Giuseppe. Můj sluha.“
„A co s nimi asistenti udělají?“
Mark při řízení pokrčí rameny.
„Jen klid, moji lidé nikoho nezabijou. Nanejvýš je naučí bohabojnosti.“
„A co pak? Odvezou je na policii?“
„Carabinieri?“ Mark zavrtí hlavou. Z hlasu mu čiší pohrdání.
„K čemu by to bylo dobré? Feťáků je tolik, že bychom potřebovali vězení
odtud až po Palermo, a polovina policie je beztak zkorumpovaná.“
Mark ostře zabočí do mé ulice. Při parkování vysvětluje: „Ne.
Necháme je běžet, ale nejdřív dostanou lekci. Podle mě už žádnou
ženu v životě nenapadnou.“ S povzdechem dodá: „Koho bych ale rád
dostal za mříže, to jsou ti parchanti, co v téhle verbeži vypěstovali
závislost na heroinu. Camorra. ,Ndrangheta.“ Pohledný obličej má
stažený vzteky, až jde z toho strach, a obrátí se ke mně. „Všechny je
nenávidím, Ixko. Camorra tady všechno otrávila. Naše město by
mohlo být tak krásné, a přitom většinou ukazuje jen ošklivou tvář.
Vždyť si vezměte, co se stalo vám.“ Otočí klíčky v zapalování a motor
ztichne. „Tak jsme u vašeho bytu. Mám počkat v autě?“
„Počkat?“
„Rád bych vás pozval na oběd.“
„Ale...“
„Tedy - pokud se na to cítíte. Víte, chtěl bych vám všechno vysvětlit
a rád bych to udělal co nejcivilizovaněji!“ Čelisti pokryté strništěm
se zatínají. „A možná byste teď neměla zůstat sama, Alex.“
Mlčím. Zmateně. Opravdu mám hlad, ale ještě víc se potřebuju
napít něčeho ostřejšího, abych smazala živé vzpomínky na útok.
A Mark má zřejmě pravdu i v tom, že nechci zůstat sama.
„Ano...,“ zajíknu se. „Tak tedy ano, ale...“
„Počkám tak dlouho, jak bude nutné.“
Vylezu z auta, vyřítím se nahoru do bytu a bleskově se osprchuju.
Smývám špínu po hnusných rukou, co mě osahávaly, snažím se smýt
obraz celého dopoledne. Pak si obléknu svoje nejnovější šaty ze Zary:
námořnicky modré, s vyšitými květy. Potřebuju se cítit žensky a líbezně.
Už po pár minutách jsem zpátky u auta - ale ujedeme jenom
pár set metrů a potom Mark zaparkuje a vyskočí ven. Stojíme u mola,
odkud vede malý můstek - a ten končí v Castell dell’Ovo.
Tohle kamenné molo s vysokým hradem, trčícím výhrůžně do
moře, jsem si prohlížela už mnohokrát. Pročetla jsem si i jeho historii.
Vystavěli ho v místě, kam podle legendy moře vyplavilo sirénu nebo
mořskou pannu na pusté pobřeží, kde pak rozkošničtí Řekové založili
nové město — Neo-Polis. Neapol. Nové město.
Ale tohle je moje první návštěva „ostrova“.
Mark mi otevře dveře jako profesionální šofér, usměje se a pak po
majestátním kamenném mostě dojdeme do hradu, stráženého železnou
branou; a tam odbočíme doleva.
K mému překvapení spatřím řadu veselých venkovních restaurací,
lemujících hradní zdi a schovaných pod modrobílými markýzami.
Přes záliv nabízejí vyhlídku na Neapol.
Sedneme si ke stolku hned v první restauraci. Číšnice přivítá Marka
širokým úsměvem, zatímco druhá číšnice mi odtáhne židli od stolu,
zastíněného slunečníkem, a já se posadím.
„Signorina, buon giorno - e signor Roscarrick!“
Marka tu očividně dobře znají, jeho příchod vyvolá diskrétní, ale
slyšitelný rozruch - mezi ostatními hosty, ale především mezi personálem.
Zajímalo by mě, kolik mladých žen si Mark přivedl k těmto
stolům přede mnou, pod stejné italské slunce, ve stejně vlahém a voňavém
mořském vánku.
Je mi to jedno. Okusuju chlebovou tyčku - Grissini - a pak vzhlédnu
a vydechnu. Cítím, jak ta ryzí hrůza prožitá během poslední hodiny
odplouvá. Aspoň doufám.
Říkám si, že pokud existuje nějaké místo, jež zahojí rozjitřené myšlenky,
tak je to tady. Vyhlídka je nádherná: široká zátoka se rozlévá
s dvornou velkorysostí od prastarého zářícího centra Neapole kolem
zadumaných úbočí Vesuvu, podél útesů a pláží ve Vico a Sorrento.
Italské vlajky se třepetají v měkkém větříku, jachty křižují sytě modré
vody, úhlední policisté v motorových člunech sviští z moře až k bujně
zpěněnému příboji. Je to zátiší zvané „středomořské blaženství“.
„Je tu opravdu krásné,“ vyhrknu mimoděk.
„Líbí se vám tady?“ Marka to neskrývaně těší. Jeho běloskvoucí
úsměv dokonale zapadá do scenérie. Oceán. Ano. Slunce. Ano. Pohledný
muž. Ano. Všechno je tady, a správně. Hmm.
„Číšnice vás zná, je to tak? Zřejmě sem chodíte často...“ Vyzní to
nepříjemně podezřívavě. V hlavě mám lepší otázky. V duchu si vynadám
za nezdvořáctví, ale s Markem to podle všeho ani nehne.
„Znám se s majitelkou.“ Přes obličej se mu opět kmitne bolest. „Signora
Manfredi. Její manžel byl u policie. Zabila ho... Camorra.“ Potřese
hlavou a podívá se na menu, ale tuším, že přesně ví, co tam stojí. Maskuje
svoje city. Pauza. Pak se opět rozzáří svým odtažitým úsměvem: „Pomáhal
jsem jí podnik rozjet a přispěl jí menší půjčkou. Na oplátku mi zaručila,
že tady bude nabízet všechna má oblíbená jídla. A moje vlastní víno.
Tady.“ Nakloní se a ukáže na bod na svém jídelníčku. „Vidíte? Tady.“
Zkusím ten název přečíst. Nemožně obtížné. Zkusím to vyslovit.
„Pešci ang... basilic...“ Vzdám to. „Echm. Nějaká ryba?“
Přikývne.
„Ano, nějaká ryba. Je to mořský das na bazalkovém rizotu s humři
pěnou. Vynikající lahůdka. Chcete to zkusit?“
Hodím jídelníček na stůl a hodím i starosti za hlavu. Pod stolem si
vyzuju sandály.
„Proč ne, Marku. Rozhodování mě už nudí.“ Podívám se na něho
a on se dívá za mě. Pokračuju: „Občas bych řekla, že všichni máme až
moc na výběr. Deprimuje mě to. Tolik šamponů v drogerii. Chci přece
jen něco na umytí vlasů. Vyberte vy, Marku. Vyberte za mě?
S náznakem úsměvu přikývne.
Usměju se na oplátku. Sedím bosá na slunci a konečně mě zaplavuje
pohoda jako droga, která umrtvuje bolest z dopoledního šoku.
Kolem nás si hoví spokojené italské rodiny, brebentí a obědvají, stařečci
se zasněně usmívají na míjející jachty, voní tu citron a skvělé
jídlo a hluboké, nádherné moře, slaný a osvěžující vzduch...
„A co víno? Souhlasíte?“
„Oficiálně vydávám souhlas. A vůbec mi to nevadí, Marku Roscarricku,
protože platíte vy.“
Kde se to ve mně vzalo? Možná mě osmělilo prožité nebezpečí
a probudilo ve mně koketnost. Ale Mark se jen zasměje.
„Vynikající argument. Tak bude v pořádku, když si objednáme
víno z Alto Adige. Znáte ho?“
„Ne.“
„Pochází z nejsevernější části Itálie, kde se už mluví německy. Jednou,
možná...“ Zadívá se na mě, zavrtí hlavou, jako by chtěl sám sebe
opravit. „Víno je vynikající, ale mimo tu oblast skoro neznámé. Moje
rodina tam vlastní pozemky. Vinice a zámek. Tedy, spíš - hrad.“
„No jasně,“ pousměju se. „Hrad má přece každý Taky jsem mívala
vlastní hrady, ale začaly mě nudit. Hrady vyšly z módy. Teď bych
chtěla spíš palác.“
Mark se znovu zasměje. „Utahujete si ze mě.“
„Jste miliardář. První miliardář, na kterého jsem kdy narazila.“
„Nejsem si jistý, jestli to je lichotka, Ixko.“
„A jaký to je vlastně pocit, mít tolik peněz?“ Chroupám chlebovou
tyčinku. Moje neomalenost Marka pobaví. Za jeho ramenem vidím
třepetající se vlajku Evropské unie, vyrudlou v přímořském slunci do
světle modrého odstínu. Ochotně odpoví:
„Když si člověk nemusí dělat starosti s penězi, je to navlas stejné,
jako když si neláme hlavu kvůli počasí. Je to prostě výhoda, která
není samozřejmá. Ale jmění jsem vydělal vlastní tvrdou prací. Jenomže
víte, bohatství přináší zase svoje specifické potíže.“
„Například? Všechna ta Lamborghini se nevejdou do garáže?
Nebo vás štve ta fronta krásek, co se vám řadí před postelí?“
„To ne.“ Koukne na mě rozjiskřenýma očima. „Prostě to život...
ach... komplikuje. Řekněme, že si koupím vilu v Toskánsku. Pak
si musím platit někoho, kdo se o vilu bude starat - protože většinu
času tam netrávím. Pak musím zaplatit někoho, kdo bude toho
správce chránit. Pak si musím zaplatit člověka, který bude kontrolovat
člověka, který chrání správce, který... Ale to by vás nudilo.“
Odmlčí se. A pak mu unikne ten tichý nakažlivý smích. „Ale neprosím
se o soucit.“
„Taky se ho nedočkáte.“
Donesou nám jídlo. Vypadá trochu nezvykle, ale krásně: kusy
hebké bílé ryby protkané růžovou humři pěnou, jako průsvitný rosol
růžového kaviáru. To všechno si hoví na zeleném ostrůvku rizota -
rýže obarvené bazalkou.
A pak ochutnám první sousto.
„Och, bože.“
„Chutná?“
„Je to.. Hledám slova. „Je to lahodné. Nic tak dobrého jsem ještě
nejedla.“
„Výborně!“
Mark se široce, oslnivě usmívá. Z rozhalené košile mu vykukuje
černé ochlupení, možná nepatrně pozlacené sluncem. Elegantníma
rukama zvedne láhev spočívající ve stříbrném kbelíku.
„A ted je na řadě Gewurtztraminer. Mírně vychlazené víno z oblasti
Tramin v údolí řeky Etsch. A právě tam vynalezli tohle víno.
Ladí k lehce kořenné chuti bazalky a mořského ďasa.“
Z předchozích zkušeností znám Gewurtztraminer jen jako laciné
německé víno nebo ještě levnější kalifornskou napodobeninu. Váhavě
usrknu, ale Mark má pravdu. Samozřejmě: vsadím se, že Mark má
vždycky pravdu. Víno je vynikající. Nemá tu lepkavou nasládlost, se
kterou jsem počítala. Je bohaté, ale přesto suché, s náznakem květinové
vůně. Prostě dokonalé, k čertu.
Tak pijeme a jíme a hovor se rozjíždí a po chvíli už plyne přirozeně.
Vyprávím Markovi legrační příběhy z mých studentských časů, příběhy
o mně a Jessice. Tak moc legrační nejsou, ale Mark se směje a zní to
upřímně. A jak oběd pokračuje, duševně a fyzicky se dostávám do pohody.
Hrůzný zážitek z uličky jako by potkal někoho jiného, někdy jindy.
Víno je svěží a vychlazené a skvělé a slunečné odpoledne se protahuje
a já slyším lidi kolem sebe, jak spokojeně drmolí italsky, a připomíná
mi to ten nejmelodičtější soundtrack na světě. Jsem ráda, že
okolnímu hovoru nerozumím, protože jejich slova nic neznamenají
. 1 tvoří jen libozvučné zurčení neznáma.
Ještě pořád jsem Markovi nepoložila otázky, na které jsem se chtěla
zeptat. Ale kdovíproč jsem se na ně teď zeptat nechtěla. Možná bych
/kazila ten okamžik.
„Zatím jste se nezeptala, jak to bylo dnes dopoledne,“ připomene
mi Mark. Ve stejné vteřině, kdy na to pomyslím. Naléhá:
„Vážně se nezeptáte?“
Váhám a mlčím. Zčásti proto, že jsem zmatená, protože ve skutečnosti
nemyslím na nic jiného než na sex. Zrovna teď, v tuhle chvíli, se
chci s Markem pomilovat, zoufale to chci. Toužím cítit jeho ruce na
kůži, jeho rty na svých rtech, jeho bílé zuby hravě se zakusující do
mého nahého těla. Představuju si nás, jak se milujeme na pláži. Slunce
nade mnou, Mark nade mnou...
Snažím se nezírat, ale zírám. A on zírá na mě. A navíc se na mě
dívá způsobem, jako by mě vážně chtěl. Před minutkou jsem si přesedla
na jinou židli, abych unikla stravujícímu slunci, a všimla jsem
si, jak mi civí na nohy, na bosá chodidla. S ryzím a lačným chtíčem.
Snaží se necivět, ale civí. A teď upírá pohled na mě.
Erotické napětí mezi námi je téměř hmatatelné a slastné, i když
nesnesitelné. Přenádherně nesnesitelné. Takhle to nejde. Musí se to
posunout dál. Sucho musí skončit, musí se vrátit období dešťů. Ale
slunce na nás nepřestává žhnout.
Mark zvedne ruku.
„Možná potřebujeme ještě trochu vína.“
„Och. Myslíte?“
Usměje se.
„Ale něco jiného. Speciálního.“
Rozhlédnu se po stole a zjistím, že nádobí od oběda zmizelo, aniž
jsem si toho všimla. V nejmenším mě to nepřekvapí, protože Marka
Roscarricka halí aura, díky níž se věci d ějí samy od sebe, správně, ale
neviditelně.
Talíře nahradil nový stříbrný kbelík s novou lahví vína. Mark tu
malou, útlou láhev poloviční velikosti vytáhne a obrátí ji v rukou,
abych viděla vinětu.
„Tohle je Moscato Rosso ze Saint Laurent, opět z blízkosti Alto
Adige.“ Do maličké sklenky Mark nalije asi pět centimetrů vysokou
hladinku a podá mi ji.
Víno připomíná kapalný jantar smíchaný s krví světce. Už sama
vůně je božská. Mark ukáže na mou sklenku růžově zlatého vína.
„Děláme jen pár set lahví ročně, ale většinu let nevyrobíme ani jedinou,
protože réva musí zrát v naprosto perfektním počasí. Tahle réva
se na celém světě pěstuje jen na deseti hektarech.“
Dívám se přes sklenku. Poslední příležitost, než tohle zajde příliš
daleko, dokud nevypiju víc než svou dávku. A já chci ty odpovědi
vážně slyšet.
„Jak jste se dozvěděl, kde přesně v Quartieri jsem? Jak jste zjistil, že
potřebuju pomoc?“
Přikývne. A vrátí láhev do stříbrného kbelíku. Větřík nám rozechvívá
slunečník nad hlavou.
„Když jsem vás poprvé zahlédl, Alexandro, v Caffe Gambrinus,
tak...“ S náznakem bezmoci rozhodí ruce. „Zkrátka jsem si uvědomil,
že v životě jsem neviděl tak líbeznou ženu.“
Mozek mi odmítá ta slova strávit, ale v srdci jásám. Jásám. Vážně.
Jsem naivní husa. Ale jásám. V životě jsem neviděl tak líbeznou ženu.
Mě.
„Omlouvám se, jestli to zní vlezle nebo povrchně, Ixko, ale říkám
jen pravdu. Toužil jsem zamířit k vašemu stolu a oslovit vás. Okamžitě.“
Konečně najdu hlas.
„Ano?“
„Ovládl jsem se. Místo toho jsem poslouchal váš rozhovor s kamarádkou.
Omlouvám se. A pak jsem uhradil váš účet. V tomhle jsem si
nedokázal pomoct. Aspoň to. A pak jsem zmizel, abych neprovedl
něco ještě pošetilejšího.
„Ale proč jste mě neoslovil?“
Neodpoví.
„Ale pak jste se objevila přímo v Palazzo. Byla jste troufalá. Zdaleka
ne tak nevinná, jak jsem si představoval. Navíc jste byla zábavná
a chytrá a ... Zkrátka bylo hrozně těžké vám opět odolat. Nejsem typ,
který se nechá ovládat sentimentálními city.“
Co to vlastně říká? Taju. Pod jeho slovy. Taju. Ale to nesmím.
„A pak?“
„Po vašem odchodu z paláce jsem požádal své blízké - přátele, kolegy,
sluhy - aby na vás dohlédli. Víte... zase se omlouvám. Bez povolení
jsem se pletl do vašich záležitostí, to je neodpustitelné. Ale připadala
jste m i... trochu naivní, možná troufalá až moc.“
„Nechal jste mě špehovat?“
„To zrovna ne. Chránit? Ano. To je přesnější. Ale pak se mi doneslo,
že prolézáte chudinské čtvrti, Materdei, Scampii, nebezpečná,
opravdu nebezpečná místa, a tak jsem svoje lidi požádal, ať zvýší pozornost.
Takže ano, v posledních dvou dnech vás vlastně špehovali.“
Bezradně jsem dumala, co si o tom jednání myslet. Mám se zhrozit,
připadat si zhnuseně a zneužité? Ale tak si vůbec nepřipadám.
Cítím se ochráněná. Mark Roscarrick mě chrání. Vyloučeno, abych se
na něho hněvala. A Mark pokračuje ve vysvětlování:
„Zrovna jsem byl na Via Toledo, když mi zavolal Giuseppe a hlásil,
že jste v proklatě velké kaši. On se k vám dostal jako první, ale já
přispěchal, jak nejrychleji to šlo.“
„A zachránil mě. Děkuju.“
Ledabyle mou vděčnost odmávne.
„Z mé strany šlo o pouhé sobectví. Žádné díky si nezasloužím.“
„Prosím? Proč sobectví?“
Vánek ustane. Rodina u stolu za námi mezitím odešla. Ticho se
prodlužuje. Konečně Mark promluví.
„Ixko, zachránil jsem vás pro sebe. Zachránil jsem vás, protože se
mi dělalo zle z pouhé představy, že by se vám něco stalo. Pochopte,
prosím, že jsem po vás toužil už od začátku.“
„Ale mluvil jste přece o Jessice.“
„To byla lež, abych vás před sebou ochránil.“
Oči má potemnělé hněvem, nebo smutkem, nebo kdovíčím ještě.
„Nechápu. Marku?“
Dlouze, chmurně si povzdechne. Odvrátí se a pokračuje ve vysvětlování
jakoby pro sebe, s očima upřenýma na pobřeží poloostrova
Sorrentino.
„Ten vztah by vás ohrozil. Ale já do toho stejně jdu.“
Otočí se zpět ke mně a zpříma se mi zadívá do očí - jako by mi
hleděl až na dno duše.
„Máte v sobě něco, nejenom vaše krása, prostě něco hluboko. Poznal
jsem to, hned jak jste vstoupila do paláce. Vaše odvaha, vaše nebojácnost.
Ta jiskřivá inteligence. A mě to k vám začalo přitahovat,
hned a nepřekonatelně. Jako zemská gravitace.“ Zaváhá a pak dodá:
„Jak je ten verš na konci Dantovy Komedie. Jako láska, jež hýbe sluncem
a ostatními hvězdami? L’amor cbe move e sole e l ’altre stelle.“
Odmlčí se. A mlčím i já. Co mám říct? Ze možná cítím totéž?.
Něco velice podobného?
Svoje nebezpečné přiznání spláchnu douškem vína Moscato Rosso.
Je božské: pronikavě bohaté, a přesto jako něžná růže.
„Danteho mám taky ráda,“ vyhrknu se zajíknutím. „A tady jsem
kromě jiného i proto, abych se naučila italsky a mohla si ho číst v originále.“
Sklouzne po mně očima.
„Oblíbená pasáž?“
„V Komedii?“ Zamyslím se a řeknu: „Myslím tu pasáž z Ráje:
Když duše povstávají k Bohu.“
Dokončí verše místo mě a neskrývá okouzlený úsměv:
„Jako vzlétající sněhové vločky! Ano! Tuhle část mám taky rád.“
Opět se střetneme očima. A Mark zarecituje verše v plynné italštině.
„In sú viďio cosi Vetera addorno, farsi efioccar di vapor triunfanti..
A znovu mlčíme. Mark upíjí víno.
A pak sklenku postaví, rudé rty má vlhké od sladkého Moscato
Rosso. Zhluboka se mi zadívá do očí. Natáhne paži přes stůl a snědou
dlaní mi přiklopí ruku. Ten dotek mě celou zelektrizuje: toužím se ho
dotknout celým tělem, každou částí svého já. Svět víří kolem nás.
„Marku...“ vyhrknu. Jsem lapená, bezradná. Nechci dál ztrácet
čas. Ústa nám dělí jen deset centimetrů. Svět není důležitý, vesmír
neexistuje, celý svět tvoří jen tento okamžik a tenhle stůl v slunné
restauraci pod širým nebem, já a Marcus Xavier Roscarrick, který
naklání hlavu do strany, aby se mi vlhkými sladkými rty ponořil do
čekajících úst.
„Nemůžu,“ zašeptá. „Nemůžu tě políbit. Je to příliš nebezpečné.
Pro tebe“ Unikne mu povzdech prosycený žalem. „Chci tě, Ixko. Sám
nevím, jestli jsem kdy po někom toužil tak moc.“ Dlouhá a úděsná
pauza. „Ale není to možné.“