5. KAPITOLA
Ksakru. Když se budu rvát, můžou mě zabít, i kdyby to původně neměli
v plánu - ale je to přece nůž. Leskne se. Zlovolný a dlouhý.
První čahoun s nepovedeným a pořád ještě živým tetováním na
krku, které připomíná pásový opar, popojde dopředu. Zahání mě do
kouta. Jsem pouze jedna z krys v neapolské uličce.
Nůž má falický tvar, je ztopořený. Mžiknu k bezmocnému nebi
a pak na nelítostnou temnotu uličky za zády násilníků. Ne. Odtud
žádná naděje nepřichází. Není ani tady. Ani jinde. Jsem sama.
Třeba bych si svobodu mohla vyprosit, i s tou svojí mizernou italštinou.
Přilepím oči na vůdce gangu a žadoním.
„Per 1’amore del cielo - pro lásku boží, prosím vás - ti prego di tutto
cuore —“
Chechtá se a smích zní jako příšerný tuberácký kašel.
„Ah, bellezza, b e lle z z aObrátí se ke svým pobaveným komplicům
a pak koukne zpátky na mě. „Zasraně sexy. Si? Sexy holka.“
Jiné anglické slovo nejspíš nezná.
Zasraná sexy holka.
Vzedme se ve mně strach. A taky vztek. Dělí nás dva metry, dvě
vteřiny, než se mě dotkne a začne ohmatávat. Zády se tisknu k vlhké
staré zdi. Zeď je tak temná a zastíněná a studená, jako by ji nikdy
nezahřálo slunce. Takhle hluboko do slumů slunce nikdy nepronikne
- stejně jako do mysli těchto lidí. Jeden z mladíků s úšklebkem
řekne:
„Divertiamochi..
To slovo znamená něco jako hra. Podle všeho si chtějí se mnou
pohrát a mně je jasné, co to znamená ve skutečnosti.
Na pažích cítím špinavé pracky, tahají mě za šaty, snaží se je strhnout.
Šaty se mi ležérně a škodolibě rozpuknou na rameni a odhalí
podprsenku. Druhá ruka mi hmátne po ňadrech, zvedne ramínko
podprsenky a nožem ho přeřízne.
Nadávám, choulím se, zakrývám se. A pořád vřískám nadávky.
Ale mladíci se jen chechtají. Obklopili mě, a jako by jich byly
desítky, všude cítím ruce, ve vlasech, na pažích, snaží se mi odtáhnout
pěsti od hrudi.
„Dost!“
Začnu kopat a bezhlavě mlátit rukama; kašlu na to, že jsem v menšině
a zahnaná do rohu, k čertu s nimi. Nedovolím, aby na mě sahali.
Nedovolím jim pohrát si se mnou!
A teď se mrskám v jejich rukou, snažím se vykroutit - ale je jich na
mě prostě moc - čtyři vyčouhlí a rozchechtaní italští grázlíci - hádám,
že jednoho z těch feťáků bych sejmout dokázala, kolenem mu
kopnout do koulí, srazit ho k zemi - ale čtyři? - to je beznadějné.
Topím se pod jejich rukama, strhávají látku, ohmatávají mi stehna —
„Ne, dost! Přestaňte! Prosím, dost! Prosím!!!“
Jenom se mi chechtají a jejich smích se rozléhá prázdnou uličkou,
podél zabedněných oken a drolících se zdí. Přes ústa se mi připlácne
studená dlaň a umlčí můj křik. Mimoděk mi bleskne hlavou, jestli se
náhodou nemám modlit. Tedy nedělala jsem to už roky, ale teď je
možná ta správná chvíle - vtom však dostanu nápad. Poslední šance?
Hryznu do ruky, která se mi tiskne na rty, a když ucukne, co nejhlasitěji
zavřísknu:
„Znám se s Markem Roscarrickem\ Je to můj přítel. Lui e mio amico!“
Reakce je šokující. Chlapci zkamení. Už mě neohmatávají. Vůdce
na mě civí, pátrá mi v očích, jako by z nich mohl vyčíst pravdu. Jeho
parťák potřese hlavou.
„Guappo.“ Další dva hajzlíci přikývnou, bledé šeredné obličeje ve
stínech uličky. Znovu vykřiknu zaklínadlo.
„Znám ho! Roscarricka! E un buon amico!“
Ale nefunguje to. Nepřesvědčila jsem je. Buď si myslí, že lžu, nebo
jim to je jedno. Možná že Roscarrick je nula. Místo v úsměvu ukazují
zuby opět v úšklebku. A opět se na mě vrhnou - s novým odhodláním.
Znovu mě umlčí špinavá ruka, další mě osahává; a teď už začínám
podléhat: tak, honí se mi hlavou, tak se to stává, takhle vypadá znásilnění
— jako bych přemýšlela o někom cizím, zavřu oči a klesám pod
hladinu oceánu bolesti a ponížení —
„Lasciarla sola.“
Cože?
Nový hlas.
Nechte j i na pokoji.
„Coniglio!“
Zbabělce.
Kdo je to?
Kolem mě proletí silná pěst; jednoho z mladíků odtrhne. Jako by
ho ze mě odloupl bůh nebo obr - grázl se doslova vznese do vzduchu
a vzápětí se rozplácne na dlažbě; pak se obrátí ten vůdce, zahuláká, ale
zběsilá pěst ho tvrdě udeří; tetovaný obličej se mu pod údery roztrhne
na obou tvářích, všude dokola vystříkne krev. Jako rudý inkoust.
V zšeřelé uličce rozeznám snědou pohlednou tvář. Kdo je to? Není
to Roscarrick, ani nikdo z mých známých. Zachránce je s přáteli -
mladými spojenci v luxusním oblečení. Rvou se s grázly, jeden z feťáků
se už s vytím válí na špinavých kočičích hlavách, ale další dva se
brání. Přitisknu si roztrhané šaty k tělu. Chci utéct. Je to příšerné.
Rvačka je surová. Někdo určitě skončí s kudlou v břiše.
A pak všichni ztichnou.
Přes kočičí hlavy přilétne další hlas. Mužský, starší, pánovitý:
„Cazzo! Porco demonio —“
To je Roscarrick. Stoprocentně. Jeho bílé zuby, snědý obličej, řítí se
k nám.
Reakce mladíků je šokující. Sotva zahlédnou Marka, rázem se přestanou
surově rvát. Zírají jeden na druhého a pak i na Marka - zoufale.
Vypadají jako malí kluci, k smrti vyděšená batolata. Mark přistoupí
k vůdci gangu. A vrazí mu pěst do tváře. Jen jedinkrát, ale
sakra tvrdě.
A pak se Mark usměje.
Mark se usmívá. A ten úsměv je tak zlověstný, o tolik děsivější než
úder, že mladík začne fňukat. S brekem klopýtavě ucouvne, zády padne
na zeď, z nosu se mu valí krev. Vypadá zděšeně. Zděšené z Marka
Roscarricka. Takový výraz jsem ještě nikdy u nikoho neviděla: výraz
člověka, který věří, že zemře.
Proč je tak vyděšený? Kdo je Mark Roscarrick, že z něho má ten
mladík takovou hrůzu?
V hlavě se mi honí příliš mnoho otázek. Mžikáním setřesu slzy
strachu a přitahuju si roztrhané šaty k tělu, ale nedokážu se nedívat.
Zachránci odvlečou grázly za límec jako školáky, které v kabinetu
čeká zasloužený trest. Slyším bouchnutí dvířek auta; slyším prudké
vystartování luxusních pneumatik po starém dláždění. A ticho.
Teď v uličce stojím jen já a Mark Roscarrick. Mark má krémový
plátěný oblek s modrou košilí; já jsem v roztrhaných šatech. Zranitelná
a zoufalá, nicméně zachráněná.
Probodává mě pohledem. V pátrající modři jeho očí vyčtu rozzuřený
soucit.
„Jste v pořádku, Ixko? Je mi to líto. Hrozně moc líto.“
„Ale - ale..
Mezitím se ohmatávám a zjišťuju, jestli nejsem zraněná. Jsem v pořádku.
Jenom pár modřin a škrábanců. Zato mě bolí myšlení, rozzuřené,
zmatené. Kdo je ten muž, který mi nejdřív dal kopačky a hned
nato mě zachrání?
Musím to zjistit.
„Jak jste věděl, kde jsem? Jak? Jak jste... Vůbec nechápu, co se děje.“
Mark si mě prohlíží od hlavy k patě, ale ne smyslně - spíš jako
vyšetřující lékař. Holá kolena mám odřená do krve. Sklopím hlavu
a uvědomím si, že potrhané letní šaty mám postříkané krví. Není to
moje krev, patří mladíkovi, který se mě pokusil znásilnit. Mladíkovi,
kterého Mark tak promyšleně udeřil.
Bylo to surové. Vidím Roscarricka novýma očima. Možná je urozený,
ale navíc je, co, primitiv? Ne, kdepak, primitiv ne. Ale určitě
není uhlazený. Vzpomenu si na díru v jeho džínsech, když jsem ho
navštívila v paláci, na prosvítající snědou kůži; na záblesk zvířete pod
civilizovanou slupkou. Vždyť čtveřici grázlíků vyděsil už jen svým
příchodem.
Nevím, co si myslet.
„Chcete se nechat vyšetřit lékařem, Alexandro?“
Postupně se dávám dohromady.
„Ne. Jsem... v pořádku, myslím. Oni... moc mi toho neprovedli -
objevil jste se včas - ale já ne..
„A co policie? Chcete to nahlásit na policii?“
Váhám. Na jednu stranu bych svůj vztek nejraději vyřvala z vrcholku
Vesuvu. A na druhou stranu chci kompletně a okamžitě zapomenout
na všechno, co se právě seběhlo: koneckonců do toho průšvihu
mě dostala především moje vlastní pitomost. Loudala jsem se nejhoršími
chudinskými čtvrtěmi nebezpečného města, proslulého zločinností
stejně jako uvadající krásou - procházela jsem se uličkami jako
zatraceně hloupá husa, naivní Američanka, co ráčila vytáhnout paty
za hranice...
„S policií si to ještě promyslím. Zatím nejsem rozhodnutá.“
Mark se usmívá vážně, skoro až omluvně. A já položím nejpalčivější
otázku:
„Ale jak?“ Vážně to chci zjistit. ,Jak jste mě našefc“
Kývne, jako bych se ptala velmi rozumně. Což je pravda.
„Promiňte, Ixko, asi v tom máte pěkný zmatek. Od té vaší návštěvy
v paláci - pořád na vás myslím.“
Je to náznak ruměnce? Ne, není. Ale Markova obvyklá sebejistota
je maličko nahlodaná. Honem rozpaky odmávne.
„Smím vás dostat odtud? Až se umyjete, rád bych vás pozval na
oběd. A tam vám všechno vysvětlím. Slibuju.“
Kdo je Mark Roscarrick? Co to všechno znamená?
Nezáleží mi na tom. Úžasně krásný muž mě právě zachránil před
důsledky mé vlastní blbosti a před něčím mnohem horším - což si
nechci ani připomínat - a teď mi nabízí pomoc a společnost. Jsem
příliš slabá, než abych odolala. Toužím se podřídit.
„Ano,“ kývnu. „Prosím. Ráda bych domů.“
Následuje okamžik elektrizujícího ticha. Přikývne, vezme mě za
ruku, zvedne si ji ke rtům a políbí ji, něžně. Ticho se prodlužuje, vytuším,
že mi tu ruku touží políbit znovu a znovu...
2025 ©