34. KAPITOLA
Sotva si stihneme vyměnit pár slov, když dovnitř vejde Enzo Paselli
v doprovodu dvou mladších mužů.
Enzo se obrátí ke mně.
„Mark Roscarrick za námi přišel s žádostí, ať vám navždy zajistíme
bezpečí před pomstou Camorry i ,Ndranghety. Slíbili jsme, že vám
neublížíme - pokud ovšem dá souhlas k šestému mystériu. Připomněli
jsme mu, že rituál nemusí přežít - jak ostatně všichni víme, protože
při šestém mystériu člověk přijme smrt výměnou za lásku.“
Ohlédnu se po Markovi, který jen vrtí hlavou, zřejmě v upřímném
šoku. Podívám se na Paselliho, rozhodím rukama.
„Já ne
„Už chápete? To je podstata mystérií.“ Paselli pokrčí rameny. „Ale
jedno byste vědět měli. Když jsem se dostal do čela ,Ndranghety, začalo
mi vadit, že praktiky mafií ta velkolepá mystéria zničily, že mafie
je zneužívají pro ukojení vlastní chamtivosti, aby se obohatily, aby si
zotročily politiky v Itálii i na celém světě. Mystéria jsou obrovský
a ušlechtilý dar starověku, ale naši současníci je znásilnili.“
Enzo dojde k Markovi, nakloní se k němu a klíčkem odemkne
pouta. Osvobodí ho. Mark v džínsech a uválené bílé košili si mne
dokrvava odřená zápěstí.
Paselli pokračuje ve vysvětlování.
„Dnes jsem Celenza Šestý, což mi dává nesmírnou moc, kápové se
bojí mě i toho, co vím, protože vím všechno. Všechno si natáčíme.
A proto se občas pokusím využít nezměrnou moc šestého mystéria
pro vykonání dobra, protože to bylo jeho původním účelem. Ovšem
zmíněná moc je proklatě ošemetná a snadno se může zvrtnout. Markova
manželka zarputile trvala na tom, že šestým mysteriem projde až do
konce, i když jsem ji vážně varoval. Ano, prošla si vším, čím jste se
protrpěli vy dva.“ Paselli si povzdechne. „Ale já se bohužel nemýlil.
Byla příliš křehká, úplně ji to rozhodilo, zbavilo strachu ze smrti -
nebo spíš zájmu o život. Na tom kopci u Capuy spáchala sebevraždu;
nestala se obětí vraha.“
Paselli schová klíč do kapsy a cestou ke dveřím se ještě podívá na
mě. A pak na Marka.
„A od toho dne jsem vás zpovzdálí sledoval, Roscarricku, i jak jste
pomáhal obětem Camorry. Viděl jsem, že jste dobrý a statečný Ale
dnes, kdy všichni nosí nějakou masku, to je hodně nebezpečná činnost.“
Paselli mávne na svoje mladší společníky, kteří poslušně odejdou.
Paselli už také míří ke dveřím. „Ale teď jste se zachránili. Oba. Camorra
se vás ani nedotkne. Dám všem vědět, že jste zasvěcení do šestého mystéria.
Budou to respektovat, a co je ještě lepší, budou se vás bát - takže
tím automaticky získáte moc. Doufám, že ji využijete k dobrému.“
Zastaví se na prahu.
„Ještě pár hodin vás tady zdržíme a pak už smíte odejít.“ Podívá se
mi přímo do očí. „Možná se ještě někdy setkáme, Alexandro Šestá.“
Enzo Paselli je pryč. Zavřel za sebou dveře. Zůstali jsme sami.
Mark mě k sobě přitáhne, ale nepolíbíme se - obejmeme se, pevně
a ještě pevněji. Odhrnu mu černou kadeř ze zhmožděného obličeje.
„Marku! Co ti to provedli?“
„Nic,“ uklidňuje mě. „Copak na tom záleží? A co prováděli s tebou?
To samé?“
Přikývnu. A políbím ho na čelo. A Mark vymáčkne úsměv: vůbec
poprvé od chvíle, co jsem vstoupila do místnosti, vidím jeho třpytivý,
šťastný, smutný, nádherný úsměv. A přizná: „Ach bože, já opravdu
věřil, že jsi po smrti, ale pořád jsem doufal, že to je nějaká lest. A taky
proto mi bylo jedno, co všechno mi provádějí.“
Mark se zvedne a zamíří do koupelny. Jdu s ním. Skloní se nad
umývadlo, namočí ručník do teplé vody a z obličeje si smývá zaschlou
krev. Rány nejsou hluboké a ani pohmožděniny nejsou tak hrozné.
Vlastně je v pořádku, zmučený, ale v pořádku. Je pořád krásný, pořád
je to Mark Roscarrick - a především je pořád naživu.
Ještě pár minut trpělivě čekáme, sedíme vedle sebe na posteli. Pak
navrhne:
„Co se podívat, jestli už můžeme ven? Je mi jedno, kde jsme, v Palermu,
v Londýně, Buenos Aires. Chci vypadnout, potřebuju na vzduch.
Pojďme.“
Rázně mě popadne za ruku a zamíříme ke dveřím. Je odemčeno.
Před námi se táhne chodba z černého kamene. Projdeme na konec,
vyjdeme nahoru po schodech, pak ještě po dalším schodišti. Vkročíme
do široké chodby. Nad hlavou nám kalně svítí elektrické žárovky.
„Je tu prázdno,“ poznamená Mark. „Všichni jsou pryč.“
V budově není živá duše. Je to prastará stavba a já si domyslím, že
pod ní budou hluboká sklepení a prastaré chodby. Pořád stoupáme
výš po schodech, až v kameni konečně spatřím okénko a skrz něj
vzdálené vlny postříbřené měsícem - jsme někde na pobřeží? S novým
přívalem dychtivosti se rozeběhneme do dalších schodů a vynoříme
se na terase zalité nocí a tmou. Vrhneme se k okraji a nakloníme
se přes elegantní kamennou balustrádu.
„Neapol!“ vydechne Mark a tiše se rozesměje. „Jsme pořád v Neapoli
Má pravdu. Ohromeně třeštím oči na široký obzor, na nejkrásnější
vyhlídku na zemi: ušlechtilý oblouk Neapolského zálivu od kopce
Vomero přes hotel Centro Storico až k útesům Sorrenta a Amalfi
a k matné posvátné siluetě Capri, třpytící se pod hvězdami.
„Tohle místo znám!“ zaraduju se. „To je Villa Donn’ Anna. V Posillipo.
Jednou jsem se zatoulala na zdejší pláž.“
Mark mě vezme za ruku. Okouzleně se kocháme tou noční nádherou.
A po chvíli vzhlédnu k miliardě třpytivých hvězd, k Orionu
a Plejádám a spatřím i souhvězdí Marka a Alex, stejné jako na Capri.
Souhvězdí nás dvou.
Tiše se zeptám:
„Co teď budeme dělat?“
Mark neodpoví. Místo toho se obrátí ke mně, pohlédne mi do očí,
pozvedne mi obličej trochu výš a hluboce, smyslně a vášnivě mě políbí.
Bílými prsty mu prohrábnu černé kadeřavé vlasy, protože teď už
vím: Nic než Láska nepřetrvá, vše ostatní je dým.
2025 ©