33. kapitola

33. KAPITOLA

Na druhém konci linky zavládne absolutní ticho. Doléhají ke mně jen
nezřetelné zvuky z restaurace: hovor číšníků, cinkot nádobí, kdosi
sbírá příbory.
Pak mě přes vzdálenost pěti set kilometrů osloví roztřesený stařecký
hlas.
„Zdravím, Alexandro.“
Je to Enzo Paselli. Začnu koktat otázku, ale Enzo Paselli mě nenechá
dojít ani do poloviny. Umlčí mě řezavým uchechtnutím a řekne:
„Já přece vím, proč mi voláte.“
„Opravdu?“
„Ano.“
Pár vteřin sbírám odvahu k té nejhorší otázce.
„Enzo. Prosím, řekněte mi. Žije Mark Roscarrick?“
Enzo neodpovídá. Jen hlasitě dýchá. Poslouchám ho. Bezmocně
zírám prosklenou stěnou terminálu na chumel klábosících taxíkářů.
Dva se hádají, paže založené na hrudi, hlavu zvrácenou
a bradu vystrčenou bojovně vzhůru - jako Mussolini na filmovém
záznamu.
Enzo odpoví:
„Ano, jsem přesvědčený, že žije.“
Úleva mě zaplaví jako adrenalin.
„Jak to víte?“
Ticho. Naléhám:
„Enzo. Jak víte, že je naživu?“
„Slečno Beckmannová. Prosím. Už jsem vám přece vysvětlil, že
mou povinností je vědět všechnoHlas se vzdálí od telefonu. Slyším,
jak se s někým dohaduje kalabrijsky. Možná objednává něčí vraždu
nebo další porci brokolice s ricottou. Pak se zeptá:
„Co chcete, abych udělal, Alexandro? Chcete, abych vašeho přítele
zachránil?“
„Ano! Ano, to chci. Prosím. Signor Paselli, já vím, že řídíte mystéria,
tajemný kult. Došlo mi to - vy, Camorra, ,Ndrangheta, vy spo-
léčně ovládáte zasvěcovací rituály, kykeón - takže na hradě Rhoguda
jste nebyl jen kvůli potvrzení smíru s Markem.“
Počítám, že moje oznámení Enza Paselliho trochu zaskočí, poskytne
mi prostor pro smlouvání, ale Enzo odpoví stejně klidně jako jindy:
„Ale uvědomujete si, Alexandro, co Roscarrick provedl při pátém
mystériu? Porušil zákon a Camorra ho co nevidět zabije. On to ví
a víme to i my. Protože tak zní zákon — je to dáno, je to nevyhnutelné.
Lituji.“
„Tak já projdu pátým mysteriem znovu! Dovolte mi to! Můžou si
tam se mnou dělat, co budou chtít, Enzo, přísahám!“ Snažím se ovládat
hlas a krotit slova, i když to ve mně vře. „Všechno, co budou chtít,
udělám všechno, co Camorra bude po mně chtít, vy to můžete zařídit,
jste capo di tutti capi, Camorra má z ,Ndranghety strach, z vás má
strach, i když jinak se nebojí nikoho!“
Tak. Můj poslední trumf. Poslední naděje. Poslední eso. Další ticho.
Hádka taxíkářů za sklem nepřestává, žhne tam nekonečný zářijový
den, léto bez konce. Enzo Paselli si odchrchlá a nevzrušeně mi
sdělí:
„Je příliš pozdě.“
„Prosím!“
„Ale vy jste nezhřešila, Alexandro. Jak mi řekli, byla jste ochotná
se pátému mystériu podrobit. Zákon porušil Roscarrick. Je příliš
pozdě.“
„A le-“
Nenechá mě domluvit.
„Ale co, Alexandro?“
„Udělám cokoliv! Cokoliv, všechno, všechno! Prosím, prosím, prosím
- pomozte mi - pomozte mi!“
Enzo Paselli se nadechne a vydechne. Slyším, jak mluví italsky
s nějakým poskokem, panovačně. Pak si povzdechne, odchrchlá a pokračuje:
„Vážně uděláte cokoliv?“
„Ano. ANO! Úplně všechno!“
„Ale...“ Váhá. Šílím. Mluví dál:
„Tak platí, Alexandro. Va bene, va bene. .. Možná byste přece jen
mohla néco udělat, čím by se všechno dalo do pořádku. Mohla by se
tím změnit celá situace a možná ve váš prospěch. Ale vyžaduje to obrovskou
odvahu.“
„Co je to?“
„Šesté mystérium. Musíte projít šestým mysteriem.“
O dvacet devět hodin později sedím opět ve svém bytě. Mamince
jsem zavolala, že přiletím o pár dní později kvůli „problémům“. Maminka
brblá a je jasné, že má o mě strach, ale pokud jde o její vyzvídání,
jsem neprůstřelná. Jessika je údivem bez sebe, ale nabulíkovala
jsem jí nějakou báchorku. Jess samozřejmě pozná, že lžu, ale je dost
velká kámoška, aby mě respektovala a nechala to bez komentáře.
Za moje lži se mi odmění jídlem a skleničkou červeného. Miluju
Jess. Miluju svou maminku.
Ale jak moc miluju Marka?.
To se ptám, protože v hlavě mi pořád dokola zní slova Enza Paselliho,
jeho varování ohledně šestého mystéria. Vůbec se nepodobá
těm předchozím obřadům. Šesté mystérium není erotické, je nebezpečné.
Může člověka zabít. Jen málokdo svolí k šestému mystériu poté, co se
o tom nebezpečí dozví. Ovšem výhradně šesté mystérium mi zajistí skutečnou
Katabasis. Skutečné osvobození, návrat odsouzence. Návrat k původnímu
stavu.
Co to vlastně znamená? Ze umřu? Jsem ochotná riskovat život
za Markovu záchranu?
Ano, jsem.
Mrknu na hodinky. Je sedm večer. Vyjdu na balkon bytečku, který
má být už vyklizený. Domácí se zítra přijde přesvědčit, že jsem
pryč, ale to už tady nebudu. Dnes v noci si mě vyzvednou Enzovi lidé.
Rozhlížím se. Na Neapol se rychle snáší zářijový soumrak a zahaluje
všechno mlžným oparem jako kouřově rozmazaná renesanční
olejomalba. Capri se na mléčně modrém obzoru rýsuje jako pouhý
sen. Je to romanticky působivý pohled.
Zadrnčí domovní zvonek. Vrátím se do bytu a stisknu bzučák. Do
patra vyjdou tři pohlední a trochu vyjevení mladíci. Šetří slovy. Nejmladší
na mě civí s náznakem soucitu - nebo je to něco zlověstnějšího?
Dvorně mávne ke schodišti. Jdu za ním. Na sobě mám obyčejné
džíny, džínové sáčko a kabelu se základními věcmi. Připadám si směš238
ně. Toaletní potřeby. Kartáček na zuby. Rtěnka. Co si představuju?
Copak jedu strávit víkend do hotýlku u jezera?
Hodlám projít šestým a posledním mysteriem dionýského a eleusinského
kultu. Musím dospět až do skutečné katabasis. Ať už mě
v příštích čtyřiadvaceti hodinách čeká cokoliv, změní mě to navždy;
možná mě to zabije. Ale třeba to zachrání Marka.
Za blokem, na Via Santa Lucia, parkuje velká tmavomodrá dodávka.
Muži mi pomohou vlézt dozadu, kde jsou podušky a přikrývky.
Jeden z mladíků mi podá tabletku.
„Co je to?“
Anglicky umí pramálo. Neobratně vysvětlí:
„Spaní. Po tom spaní.“
Spolknu tabletku a zapiju ji z lahve nabízené minerálky, na kterou
zase našroubuju uzávěr.
„Tak,“ řekne mladík a zvedne tmavou kápi - takovou nejspíš nosili
mistři popravčí.
Kápi mi samozřejmě nasadí na hlavu. Nebráním se tmě, protože
mě to nijak neomezuje. Pořád můžu volně dýchat, a navíc hebká přiléhavá
tma působí konejšivě.
Dodávka se rozjede. Cítím její pohyb, ve tmě vnímám kličkování
hustou noční dopravou, kolem brzdí a troubí vozidla, kašlou skútry
a skřípají pneumatiky. Pak auta kolem nás začnou spíš svištět - jsme
tedy na dálnici? A pak se hluk začne vzdalovat, protože pilulka působí,
a nakonec usnu na velkém měkkém polštáři a zdá se mi o Markovi,
jak se topí uvězněný pod ledem, zkouší se vydrápat ven a zoufale
ke mně vztahuje paže.
Stojím na zamrzlém jezeře, Mark je uvězněný ve vražedně ledové
vodě a já se ho hystericky snažím zachránit. Prosím o pomoc kolemjdoucího
Španěla, ale ten krvácí z úst; ukáže si na ně a jde dál. Jsem
bezmocná. A Mark pod ledem umírá - vířivě se propadá do safírové
hlubiny, mizí v hvězdném tekutém mrazu.
Probudím se. Kolik hodin trvala jízda? Tři? Pět? Šest? Můžeme být
kdekoliv v Itálii, od Alp až po Sicílii. Můžeme být ve Francii nebo
Švýcarsku. Na hlavě mám pořád kápi. Posadím se a přes látku kápě
řeknu:
„Mám žízeň. A potřebuju na záchod.“
Cítím přítomnost lidí, ale netuším, koho jsem oslovila.
Neznámý hlas mi odpoví:
„Deset minut. Vydržte to jenom deset minut.“
Není to ten mladík jako před odjezdem, hlas je starší, angličtina
jistější.
Muž má pravdu. Po deseti minutách dodávka zastaví, dveře se otevřou.
Pořád s kápí mě vytáhnou ven, vedou mě přes silnici a pak vycítím,
že jsem ve velké budově, kde se každý zvuk rozléhá. Ale kde to jsem?
Průvodce mě nasměruje dolů po několika schodištích. Oslepené
klopýtám, ale ruce mě pevně kormidlují doleva, doprava a zase doleva.
Pach starých chodeb. Kamenná budova páchne staře a zatuchle -
hrad? Klášter? Co je to?
Pak mě ruce strčí do místnosti, dveře zabouchnou a kápě zmizí.
Zírám. Přede mnou stojí Enzo Paselli a po boku má mladou ženu.
Enzo mi pohlédne do očí a zavrtí holou hlavou, až se mu ochablé
laloky pod krkem zahoupají. Má hluboké vrásky. Zdá se neuvěřitelně
starý, jako sama Itálie. Pak anglicky osloví ženu:
„Dej jí najíst a napít a potom ji připrav.“
Zmizí dřív, než se stačím na něco zeptat.
Zůstane jen mladá žena v bílé říze. Samozřejmě. Podá mi láhev
s minerálkou a já se napiju. Usmívá se přátelsky a trpělivě čeká, až
uhasím žízeň. Ale možná to není přátelský úsměv, protože když se
zeptám, co mě čeká, neodpoví.
Rozhlížím se.
Postupně si uvědomuju, že jsem v jakémsi obrovském tanečním
sále s klenutým stropem a středověkými freskami na stěnách. Nikde
není jediné okno.
Fresky jsou zřejmě raně renesanční, možná ještě starší, plné alegorických
a náboženských výjevů ve změti živých barev, Kristus a andělé.
Světci a madony. Jsem příliš rozrušená, než abych se v tom vyznala.
Na studené podlaze je černobílá mozaika. V sále není jediný kousek
nábytku — jen za mnou stojí veliká dřevěná postel s rudými prošívanými
přikrývkami z bavlny a hedvábí.
„Si,“ řekne dívka. Pochopím, že neumí anglicky. Mlčky mi podá
šaty na převlečení a ukáže ke stěně. Šaty jsou z černé bavlny, jednoduché,
bez rukávů a bez prádla. Ve stěně proti nám spatřím malé dveře.
Nemám na vybranou, musím projít šestým mysteriem. Přejdu klenutým
sálem ke dveřím a za nimi najdu velkou čistou moderní koupelnu.
Svléknu se, bleskově se osprchuju, a než si obléknu šaty, na
okamžik se na sebe zadívám v zrcadle: na svůj dvaadvacetiletý obličej
s tvářemi, které už nejsou oblé a nevinné jako dřív. Připadám si mnohem
starší než před pár měsíci. Možná už začínám šedivět.
Marku Roscarricku. Kde jsi? A žiješ vůbec?
Vzchopím se. Hodím přes sebe šaty, vyčistím si zuby a vrátím se
do majestátního sálu. Dívka tam čeká v tichu nesmyslně obrovského
prostoru, v kterém vypadá ztraceně. V ruce drží kovový pohár.
Dojdu k posteli, vedle které dívka čeká.
„Kykeón?“ zeptám se.
Zpola přikývne, zpola zavrtí hlavou a studený pohár mi vrazí do
dlaní.
Sevřu ho v rukou a vypiju do dna. Nápoj chutná trpce jako nikdy
předtím, není příjemný. Ale vypiju ho a čekám. Co teď? Co se mnou
provedou? Vím, že droga působí velmi rychle. Posadím se na postel
a čekám. Dívka se vytratí jedinými dveřmi, které tu kromě koupelnových
jsou. A zavře je za sebou.
Uběhnou dvě tři hodiny, či aspoň to tak odhaduju. Nemám možnost
měřit čas. Žádné hodiny ani hodinky. Ani mobil. Už je ráno? Jak
dlouho jsme jeli? Myšlenky se mi míchají se sny a drogou a smutkem
a změtí výjevů na stropních freskách. Bůh svátý. Holubice a světec.
Kristovo zmrtvýchvstání. Kající hříšníci v pláči.
I já uroním pár slz a pak padnu na postel a usnu. Zdá se mi, že do
sálu přišel muž, roztáhl mi nohy a teď má se mnou sex.
Náhle si uvědomím, že je to pravda. Muž je mladý a pohledný.
Není nahý, ale já nahá jsem. Ležíme ve velké posteli s rudými přikrývkami
a muž mě znásilňuje, ale vlastně ne, protože jsem souhlasila.
Souhlasila jsem s šestým mysteriem. Muž vyvrcholí, upraví si oblečení
a odejde ze sálu. Jeho kroky se pod klenbou rozléhají.
Ano. Kykeón mi víří v hlavě.
Skutečně se to stalo?
Stalo. I když jsem byla napůl v deliriu, stalo se to. Hledám svoje
černé šaty, ale mezitím se vrátí dívka v bílém a dá mi opět napít kykeónu.
Pak do mě vsune prsty. Co kontroluje? Objeví se další dvě dívky,
přimějí mě ulehnout a vetřou do mě lubrikant. Přijde další mladý
muž a mlčky má se mnou sex. Civím do stropu a pláču. Kvůli tomu
sexu. Pro to, jaká jsem bývala. Ale hlavně pláču kvůli Markovi.
Nevím, co se děje a proč. Ztrácím ponětí o sobě samé. Hodiny se
mění na den, na dva dny. Pořád a pořád dostávám drogu, až nakonec
zmizí hranice mezi mnou a světem. Umírám. Už chápu, proč šesté
mystérium někteří nepřežijí. Jedna část mého já touží zemřít. Unesli
mě, ale mně je to jedno. Dívky mě nakrmí ovocem a chlebem a pak
opět usnu. Jsem vyčerpaná do dna.
Nevím, jestli je ráno, ale po pár hodinách mě dívky probudí, zavážou
mi oči a napojí mě dalším pohárem kykeónu. Pak mě v koupelně
vykoupou a znovu uloží do postele a já pláču a potom plakat přestanu.
A ted cítím ženské doteky, místnost provoněl jemný dámský parfém.
Lížou mě, dotýkají se mě. A znovu piju kykeón a laskají mě a sex
mi splývá s drogou. Už nemohu, poddám se, prohrávám. Laskání je
nekonečné a něžné a jakoby samoúčelné.
V jednom okamžiku mě rozechvějí křeče orgasmu, ale je to reflexivní,
ne emocionální reakce, vyvrcholím jen na příkaz těla, ale mysl
je jinde, duše uprchla, duše tu není, to nejsem já, koho šoustají a laskají
a líbají, je to někdo jiný, nějaká hloupá americká studentka. Alexandra.
Matně se na ni rozpomínám.
Hodiny. Mnoho, mnoho hodin. Možná dní. Oči mám pořád zavázané,
poslepu i jím. Další dívka mě masíruje, do kůže mi vtírá
uklidňující olej. Ležím se zavázanýma očima, nahá. Přijde muž, musím
ho sát. Poslechnu jako stroj. Nevidím. Saju ho. Dívky mě opět
dovedou do koupelny, koupají mě v teplé vodě, hladí hebkou pěnou.
Cítím to voňavé mýdlo z Florencie a znovu se rozpláču, zoufale.
Dívky mě dovedou k posteli, zavinou mě do měkkého županu a pak -
poprvé snad po celých dnech — mi z očí sundají pásku.
Opět vidím, konečně.
Stojí tam Enzo Paselli. Po tak dlouhém oslepení mě do očí bodá
i měkké přítmí v sále. Než si zvyknu, Enzo se mi jeví jen jako černá
silueta. Malá a stará a mocná a zlovolná.
Dívá se na mě.
„Mark Roscarrick je mrtvý,“ zavrtí hlavou. S povzdechem dodá:
„Ale to jsi určitě věděla. Musela jsi vědět, že to hrozí. Bohužel.“
Třeštím na něho oči. Žádný hněv ve mně nezbývá, jsem vysátá.
Potřásám hlavou. Možná jsem to opravdu věděla. Možná jsem v posledních
dvaasedmdesáti hodinách - nebo jak dlouho to trvalo - konečně
pochopila, že to všechno je hra, divadlo nebo podvod a že Mark
je už po smrti.
Enzo na mě mžourá.
„Věděla jsi, že může být mrtvý, že příšerně riskuješ jen pro nepatrnou
naději, ale i pro ni jsi byla ochotná nasadit vlastní život?“
Přikývnu. Otupěle. Poražené. Mark je mrtvý. Jak jinak. Všechno
to byla lež, ale já ji chtěla. Ted cítím skoro úlevu. Je mi jedno, jestli
teď umřu. Je konec. Rozhlížím se. V sále jsou další lidé. Starší muži,
starší žena. Jako svědkové. Jako členové poroty, jako porota jsou i oblečení.
Odsoudí mě. Ať to udělají! Vše je pouhý dým.
„Už jsi téměř završila šesté mystérium. Jsi na samé hranici katabasis.“
Enzo luskne prsty a ke mně přistoupí první z dívek. „Zbývá
poslední rituál a pak tě propustíme. Stane se z tebe řádně zasvěcený
člen mystérií. Šesté mystérium dokončil živý jen málokdo, proto ti
Mark o nich nikdy nechtěl říct. Chtěl tě ochránit, ušetřit tě před propastí.
Před touhle hrůzou.“
Už ani nedokážu plakat. Sleduji odcházející lidi, za nimi jde i dívka
i Paselli. Zůstanu sama. Strašlivě sama. Co to se mnou provedli?
Jako by mě zbavili strachu ze smrti. Co je smrt? Co je to? Jen krátká
změna. Vím, že jsem Marka milovala. Upřímně. Pro svého milovaného
jsem byla ochotná riskovat život a to mi vzít nemohou, nemohou
mě okrást o poslední zářivou pravdu, která jako jediná zbývá ze staré
Alexandry Beckmannové: Milovala jsem a byla jsem milována.
Všechno pomine, všechno musí zemřít stejně, jako se všechno musí
narodit, ale tohle jsou pouze příznaky iluze: běh času. I pouhý okamžik
je věčný. Pokud jsi miloval, skutečně miloval aspoň okamžik, pokud jsi
byl milován, pak jsi zamilovaný a milovaný navždy. A smrt prohrává.
Vzpomenu si na kapli Sansevero a Krista povstávajícího z hrobu.
A vzpomínám, jak jsme s Markem byli šťastní, když jsme se v Benátkách
dívali na Mantegnův obraz.
Nepfetrvá nic než Bůh, vše ostatní je dým.
A teď si vybavím i básníka Pindara a jeho verš: konečně mu beze
zbytku rozumím.
Požehnán je ten, kdo byl svědkem těchto obřadů a vykonal pouť pod
zem. Poznal konec života stejně jako jeho božský počátek.
Ano, tuhle cestu jsem podstoupila já a už vím, jak vypadá smrt.
A už se nebojím. Už ne.
Později se otevřou dveře a na mozaikovou podlahu vkročí dívka
v bílém. Nese oblečení, jež mi mlčky podá: moje džíny, tričko, tenisky.
Všechno vyprané. Obléknu se. Dívka čeká, pak na mě kývne a opět mi
zaváže oči.
Opět.
Poslušně se podřídím a nechám si pásku ovinout kolem hlavy. Náhle
mám pocit, že tohle je příprava před popravou. Ale třeba mě jenom
zastřelí. Ať!
Vedou mě z rozlehlého sálu, jdeme řadou chodeb. Už nepláču,
došly mi slzy. Mark je mrtvý a nic už nezbývá. Nic než Bůh, vse ostatní
je dým.
Vystoupíme po schodech nahoru. Dívka mě strčí do další místnosti.
Dveře se za mnou zavřou, děvče zmizí. Přesto cítím něčí přítomnost.
V místnosti nejsem sama.
Zaslechnu hluboký sametový pevný mužský hlas: „Chi e? Chi e qui
dentro? Kdo je to?“
Hluboký sametový pevný mužský hlas.
Strhnu si pásku z očí.
Na kovové židli sedí Mark Roscarrick s rukama připoutanýma
k ocelovým područkám. Na obličeji má zaschlou krev, kolem očí
podlitiny. Má pevně zavázané oči. Teď už křičí, sedí tam. A je živý.
Rozběhnu se k židli, roztřesenými prsty zápolím s hedvábným uzlem
šátku, co má Mark přes oči. Ostře se nadechne, ucítí mě. Náhle
se tváří ohromeně, nevěřícně.
„Alex? Jsi to ty? Alex???? Je to možné? Ixko? Ixko? Ixko?“
Strhnu mu šátek z očí. Zůstane na mě zírat.
„Ale, Alex - tvrdili mi, že jsi po smrtil“
Slzy má na krajíčku, vyčtu mu to z rozechvělých rtů.