32. kapitola

32. KAPITOLA

Zní to jako protimluv, ale Giuseppe a jeho přátelé mě z paláce vykopnou
velmi něžně. S obrovskou ohleduplností mě postaví na ulici,
ubrečenou, zoufalou, vzteklou a neukonejšitelnou.
Nabídnou mi odvoz, ale jen zavrtím hlavou. Stojím na místě,
němá a tvrdohlavá. Pořád v slzách.
Starožitné dveře se zavřou, ale já se na ně vrhnu a začnu bušit pěstmi
do leštěného dřeva. Pak několikrát zalomcuju mohutnou mosaznou
klikou a konečně vykoukne Giuseppe a se soucitným výrazem
zavrtí hlavou.
„Mrzí mě to, Alexandro, opravdu, ale pána už nesmíte nikdy vidět.
Je to jeho rozkaz.“
„Ale, Giuseppe, ne, Giuseppe - prosím - prosím Zase se topím
v slzách. Kolem chodí lidé z pozdních nákupů a z restaurací a okukují
plavovlasou Američanku, která ječí a brečí a vyvádí u dveří Palazzo
Roscarrick. Ale mně na tom nezáleží.
Nezáleží už na ničem.
„Giuseppe, musíš něco udělat! Přemluv Marka! Chci být s ním, ať
se — ať se děje cokoliv. Chci být s ním.“
„Perfavore. Tohle posílá signor Roscarrick, abyste se bezpečně dostala
do Států.“
Giuseppe se mi snaží vecpat tlustý štos bankovek, ale já je chňapnu
a pohrdavě jimi mrsknu zpátky do chodby. Padesátieurové bankovky
se třepetavě rozlétnou po podlaze. Giuseppe ani nemrkne, sebere tu
nejbližší a vtiskne mi ji do dlaně.
„Aspoň si, signorina, přivolejte taxi.“
Zavře dveře a já pochopím, že už se znovu neotevřou. Ne pro mě.
Přesto na ně ještě zabuším. Nikdo se samozřejmě neukáže.
Po půlhodině mi vyschnou slzy a hlavní šok odeznívá. Vystřídají ho
temné, ničivější emoce. Taxíkem se vrátím do bytečku v Santa Lucia
a snažím se prozkoumat a pochopit tu černou propast, jež se ve mně
rozevřela: jako když si chirurg prohlíží tomografický snímek zrůdného
nádoru, jako klenotník zkoumající osudový kaz na drahokamu.
Vím, že ten žhavý smutek ze zlomeného srdce mě bude provázet
hodně dlouho. Nebo možná navěky. Bude se mnou bydlet, bude se
mnou bdít i spát, bude mi připomínat ztrátu milovaného člověka,
který se mi do života už víckrát nevrátí.
A pak přijde den, kdy se z televize či novin dozvím nevyhnutelnou
zprávu: Mark Roscarrick, molto e scapolo Lord Roscarrick, byl nalezen
mrtvý.
Zastřelený nájemným vrahem. Zabitý nějakým sedmnáctiletým
feťákem za sto eur. A mně se smutek vsákne až do kostí, vplíží se mi
do duše.
„Grazie.“
Platím taxíkáři, ale ten se při pohledu na můj uslzený obličej ještě
soucitně zeptá:
„Signorina? Perdere? Stai bene? Posso aiutarti?“
Dělá si o mě starosti. Není lhostejný. Strčím mu do ruky padesátieurovou
bankovku a uteču do bytu. Vyběhnu do patra, zamknu za
sebou a znovu se rozbrečím. Nejspíš se upláču k smrti, doslova umřu
na dehydrataci.
Zřejmě vzlykám hodně hlasitě, protože za chvíli se ozve zaklepání
na dveře a Jessičin vyjevený hlas:
„Ixko? Co se děje?“
„Nic.“
„Ixko? Co se stalo, že brečíš - vypadáš příšerně. Otevři mi.“
Polozhroucená sedím na podlaze svého pitomého bytu v pitomé
čtvrti Santa Lucia v pitomé Neapoli a žalem jsem jako opilá. Ohlédnu
se k balkonu a představím si, jak snadné by bylo přelézt zábradlí a zadívat
se na Capri v měsíčním svitu a najednou - jakoby náhodou -
sklouznout, spadnout a smutek navždycky skončí.
Náhle se s úlekem proberu ze strnulosti. Musím ty nebezpečné
myšlenky zahnat. Musím se uklidnit, promluvit si s někým. Za dveřmi
čeká Jess.
Vstanu, otřu si slzy z obličeje a za dveřmi najdu Jess v bílých džínsech
s modrým tílkem a smutným chápavým pohledem, ale sotva na
mě koukne, vyjekne zděšením:
„A kruci sakra. Kruci kruci sakra.“
"Jess."
Beze slova ucouvnu a Jess vejde do pokoje. Chvilku mě svírá v objetí,
ale pak v mé pitomě mrňavé kuchyňce, kde mě té první nádherné
noci Mark líbal a svlékal, uvaří čaj - britský čaj.
Ne, tyhle myšlenky si musím zakázat. Utočí na mě jako vojáci na
opevněný hrad. Jakmile pustím dovnitř jediného, hrad padne. A pak
budu ztracená.
Jess mi podá hrnek čaje a posadí se na podlahu vedle mě. Na hrnku
je fotka pobřeží v Amalfi. Připomene mi to maminku, která tam
byla na dovolené. V jiném století. Měla bych jí zavolat. Chci maminku.
Zlomené srdce bolí tak strašně, že chci maminku).
„No tak,“ vybídne mě Jess nad svým hrnkem a dívá se mi ustaraně
do očí. „Uklidni se, Alex. A hlavně to všechno vyklop!“
Zhluboka si loknu, i když čaj je vařící. A pak spolknu i slzy,
postavím hrnek na podlahu a podívám se na Jess - a všechno jí
povím. Tedy všechno, co potřebuje vědět: že Mark porušil zákon
mystérií, povím jí o tom, že mystéria řídí a platí Camorra a ,Ndrangheta
a ty teď po něm půjdou; a znovu se napiju, abych zahnala
pláč, už ho bylo dost a dost, pak vysvětlím, že mě vyhnal, zakázal
si mě, zřekl se mě, protože je přesvědčený, že co nevidět ho za trest
zabijou. A proto chce, abych byla v bezpečí, abych zmizela ze scény,
navždy.
Domluvím.
Jessika zavrtí krásnou hlavou. V očích jí také vidím úzkost.
„Proboha! Chudinko,“ polituje mě beze stopy své typické jízlivosti.
„Chudák Mark.“
Odmlčí se a oknem se zadívá na noční oblohu. Zdálky je slyšet
ohňostroj jako výstřely. To zřejmě ve Španělské čtvrti nějaký gang
pod vlajkou Camorry oslavuje, že se někdo z kumpánů vrátil z vězení.
„Víš,“ povzdechne si Jess tiše, „tuhle jsem slyšela, jak Španělská
čtvrť dostala svoje jméno.“
Mlčím.
Jess pokračuje: „Pamatuješ si na tu ulici v centru čtvrti, Vico Lungo
del Gelso? Gelso znamená moruše, víš?“
Mlčím.
Jess pokračuje:
„Jmenuje se podle španělských vojáků, co se tam v trávě milovali
s Italkami a umazali si uniformu od spadaných moruší. A proto ten
název.“
Jessika sklopí oči k hrnku. I ona má na tváři pár slz.
„To znamená, že Giuseppe a já jsme taky skončili. Logicky.“ Znovu
usrkne čaj a potřásá hlavou: „Brrr. Tak dost, dost, to stačilo, kámoško.“
Popleská mě po koleně. „Musíme být silné.“
„Silné?“
Jessika bezmocně pokrčí rameny.
„No, tak aspoň silnější. Ixko, já vím, že to je hrůza, ale pokud Mark
tvrdí to s Camorrou... no přece víš, jak jsou mafiáni nelítostní.“
Přikývnu. Zuboženě. Jessika připomíná:
„Pokud Mark vážně porušil nějaký děsný zákon, tak ho - tak ho
určitě —“
„Zastřelí.“
„Je dobře, že jsi z toho venku. Mark se zachoval správně, ušlechtile,
protože vážné nebezpečí hrozí i tobě, Ixko.“ Jess si nešťastně povzdechne.
„Je mi jasný, že ti to rve srdce, ale Mark ti prokazuje laskavost,
snaží se tě ochránit před - bůhví čím.“
„Ale Jess,“ pohlédnu kamarádce do něžných hnědých očí. „Jessiko,
já ho miluju.“
Následující týdny proběhnou v totální depresi. Každé ráno se probudím
se smutkem; a chuť smutku na mě číhá v každém kapucínu,
v každé pizze, ve všem, co jím a piju, ve všem, co se snažím polknout.
A věřte mi, že smutek má příšerně hořkou chuť. Zničí všechno.
Zakalí svět. Nad Kampánií svítí černé slunce.
Občas se — navzdory zákazu - snažím vyčíhat Marka. Loudám se
po Chiaia až k hlavnímu vchodu do Palazzo Roscarrick, na který jsem
zaklepala při své první návštěvě tady. To už je celé měsíce. Ale když
zaklepu tentokrát, nepřijde otevřít buď nikdo, nebo sluha, kterého
neznám, a ten stejně beze slova ihned zabouchne.
Jindy se mu zase pokouším dovolat na mobil. Třeba třicetkrát za
dvě hodiny. Pak číslo přestane definitivně existovat a automat mi ženským
hlasem ohlásí: „Číslo je nedostupné.“ Posílám e-maily, ale zůstávají
bez odpovědi. Časem se začnou vracet s tím, že e-mailová adresa
je chybná.
A tak mu začnu psát dlouhé dopisy, rukou, na papír pocákaný slzami,
ale ani na ně nedostanu odpověd, naopak se mi vracejí neotevřené.
Mark neotevře ani můj dopis? Ne, neotevře.
A ještě horší než tahle odmítnutí je nervozita, s jakou každé ráno
jdu k trafice na Via Partenope, pozdravím prodavače „buon giorno“
a koupím si svůj obvyklý výtisk II Mattino.
Nechci ty noviny číst. Nenávidím je, ale tenhle deník nejlépe informuje
o zločinnostech v Neapoli a nemilosrdně přináší seznamy
obětí válek gangů, drogové mafie a tak donekonečna. Kdyby se Markovi
něco stalo, nejdřív to najdu právě v novinách II Mattino. Byla by
tam fakta. I fotografie.
A tak se každý den vracím do bytu, cestou nervózně obracím potištěné
stránky a zírám na fotografie mrtvých, rozpláclých před zavšivenými
kavárnami v Miano v kalužích vlastní krve, nebo sedících
v autě s významnou dírou mezi očima, nebo prostě jen ztuhlá těla
odhozená na nekonečných horách neapolských odpadků v Centro
Storico. A při pohledu na ty snímky si v duchu říkám: je to on, je to
Mark, takhle skončil, vážně je po všem?
A pokaždé se mi srdce rozkrvácí ještě víc a pokaždé si uvědomím,
že Mark to ještě není - ale co nevidět že přijde den, kdy zase podniknu
tu mučivou cestu k trafice, řeknu prodavači buon giorno, zaplatím
a sotva rozevřu stránky novin, uvidím Marka.
Mrtvého.
A pak jednoho vlahého večera, když už jsem na pokraji zhroucení,
když mi hrozí, že se stanu někým, kým se stát nechci, dojdu pěšky
po Chiaia k Palazzo Roscarrick. Jsem odhodlaná podniknout poslední
pokus — a pak? Co budu dělat pak? Nevím.
Zahnu za poslední roh a vzápětí mi srdce pukne zase o trochu víc.
Palazzo Roscarrick je k nepoznání. Na vchodových dveřích je těžký
visací zámek, na oknech jsou pevně zamčené okenice. Nikde ani
známka života. Na jedné zdi je připevněný nápis Na prodej.
Nevím, co to přesně znamená. Možná že Mark je dávno mrtvý
a před veřejností to utajili. To by nebylo nic výjimečného. Ale zrovna
tak je možné, že utekl a skrývá se v jižním Tyrolsku, Londýně, New
Yorku, Brazílii a prodává majetek, aby měl v úkrytu z čeho žít. Ale
pohled na zabedněný dům s cedulí Na prodej mě zase nutí k pláči.
Tentokrát se cítím snad nejhůř od rozchodu s Markem: pořád jsem
zoufalá a zdrcená, ale navíc jsem se vzdala naděje.
Rezignovala jsem, přiznala si, že z života mi zmizel navždy. A nesejde
na tom, jestli je mrtvý nebo se ukrývá. Ale teď bych zřejmě měla
zachránit sama sebe. Jessika měla pravdu: I mně hrozí nebezpečí. Viděla
jsem toho příliš.
Dovleču se zpátky do bytu a zavolám mamince domů do San José.
Už týdny mi volá a posílá e-maily, protože její mateřský instinkt jí
napovídá, že něco je se mnou příšerně v nepořádku, ale nemůže na to
přijít; jak asi, když se jí nesvěřuju. Nechci jí o mystériích nic říkat, ne
ze studu nebo rozpaků — naopak - ale jednak to všechno je příliš
složité a za druhé se na to snažím sama myslet co nejmíň.
V daleké Kalifornii zvoní telefon. Cvakne.
„Haló?“
„Ahoj, mami.“
„Holčičko!“ Z hlasu jí čiší káravá radost. „Alexandro, miláčku, to
je úžasné! Jak se máš, chlapci se na tebe pořád vyptávají a tatínek
zrovna dneska ráno říkal, víš —“
Zarazím maminku uprostřed věty.
„Mami, jedu domů.“
Maminka váhá. Zdvořile, láskyplně. Dobře pozná, že jí zdaleka
neříkám všechno, ale je natolik hodná, že proti mé vůli ze mě další
informace netahá.
„Tak dobře, holčičko. Už jsi... dopsala tu práci?“
„Jo, mám ji hotovou. A chci se co nejrychleji vrátit domů.“
Bojuju se vzlyky.
„Těším se, zlato. Dej mi včas vědět číslo letu, ať tě můžeme vyzvednout
na letišti. Tatínek bude nadšený, moc jsi mu chyběla.“
Maminka ještě chvíli brebentí, ale pak řeknu, že musím končit
a objednat si let, což je pravda. Udělám si on-line rezervaci. Na zítřejší
odpoledne. Za necelých čtyřiadvacet hodin poletím domů a sem se
už v životě nevrátím.
Druhý den ráno si sbalím kufr. Netrvá mi to dlouho, protože si
neberu žádné z těch nádherných luxusních modelů, co mi koupil
Mark. Když do bytu přijde Jessika, aby mi s balením pomohla, ty věci
jí nabídnu, ale ona jen zavrtí hlavou a já ji chápu. Hned si však začnu
připadat provinile a trochu i nechutně. Začnu se omlouvat, jenže Jessika
mě rázně odbyde:
„Nebud trumpeta, Ixko. Smím tě doprovodit na letiště? Fakt se mi
bude stýskat, Lexy.“
Tváří se posmutněle. A smutek halí úplně všechno. Nasedneme do
taxíku a kličkujeme čoudící neapolskou dopravní zácpou. U terminálu
vystoupíme a já jdu k odbavení. Jessika mě předlouze objímá, tiskne
se ke mně tváří, jako bychom se loučily navždy. Pak si zamáváme
a já projdu celní kontrolou a ukazuju svou palubní vstupenku a v duchu
si říkám: Sbohem, Neapoli. Na neshledanou, Neapoli. Adieu.
Sbohem. Měj se. Čau. Ta obyčejná slůvka ve mně dokážou rozbouřit
ty nejúděsnější emoce.
Letadlo jde na start až za dvě hodiny. Sedím na nepohodlné nerezové
lavičce, z plastového kelímku srkám macchiato a zírám do
prázdné budoucnosti. Na stěně visí plakát s reklamou na víno Taurasi.
Vzpomenu si na všechna vína, která jsem tady ochutnala. Všechna
jídla, která jsem tu měla. Hořce myslím na tohle násilnické, občas
šeredné město s jeho krásou a vínem a s jeho historií a slávou, na jeho
dolce vita. Fantastické jídlo a neuvěřitelná krutost.
A pak si pomyslím na všechny ty malé šnečky, které tu prodávají.
Babalucci. Nikdy jsem je neochutnala. Takový dobrodruh zase
nejsem.
Babalucci. Babalucci!
Vyskočím, jako by mě zasáhl elektrický proud.
Co to vyvádím? Proč tady sedím? Proč jenom zírám do zdi?
Vždyť přece jenom můžu něco udělat!
Prosvištím zpátky pasovou kontrolou, ze samé netrpělivosti málem
vřískám v běhu a ostraha si jen povzdechne a nechá mě proletět
do haly. Pak se vrhnu k odbavovací přepážce a křičím, ať moje kufry
zase vyloží. Neletím do Ameriky, neletím do Kalifornie!
Zůstávám. Protože — pokud Mark žije, někde, kdekoliv — možná
existuje způsob, jak ho zachránit.
Rozklepanými prsty vyťukávám číslo na mobilu. Zajíkavě požádám
o číslo restaurace v městě Plati, provincie Kalábrie.
Bezvýrazný ženský hlas mi číslo nadiktuje:
Due, due, sei, cinque...
Načmárám si číslo na palubní vstupenku, hovor ukončím a hned
na číslo zavolám. Je poledne, oběd. Bude tam, musí tam být.
Ozve se ostražitý hlas. Patří mladému muži. „sir Drmolím, jak jen italsky dokážu nejrychleji. Vysvětlím, že se jmenuju
Ixka. Alexandra Beckmannová. Přítelkyně Marka Roscarricka.
A pak požádám, zda bych mohla mluvit s Enzo Pasellim.