31. KAPITOLA
Utíkáme. Mark mě doslova vleče ze sálu ven do úzkých chodeb a tentokrát
zabočíme doleva, jinudy, než jsme přišli. Na vteřinku se ohlédnu.
Za námi je slyšet zběsilý křik, v namodralém přítmí se míhají
postavy a do toho burácí přízračný sborový chorál.
„Tudy - vidíš?“
Chodba se klikatí, najednou se zúží natolik, že mi skála z obou
stran drhne o žebra, ale my se škvírou protáhneme a chodba se opět
rozšíří. Ted už pádíme a chodba se rozvírá do další z obřích řeckých
nádrží na vodu.
Strop je v nedohlednu.
Mark přejede rozsvícenou baterkou kolem dokola. Zjistíme, že
nahoru po jedné skalní stěně běží starý ocelový žebřík.
„Někam nás dovede,“ zadrmolí Mark. „Tyhle štoly sloužily za války
jako úkryt před nálety. Tudy se dostaneme nahoru.“
„Mám tedy lézt?“
„Ano. A rychle.“
Zoufale kouknu po žebříku nahoru a pak dolů na svoje střevíčky
s jehlovými podpatky. Mark vykřikne:
„Dej mi ty střevíce, slyšíš?“
Shýbnu se, vyzuju střevíčky a Mark je hodí do hlubin cisterny. Pak
se rozběhneme k žebříku. Mark šplhá jako první a já těsně za ním,
chňapu po ocelových příčlích. Pomalu stoupáme vzhůru. Supiny rzi
mě bodají do chodidel, starý žebřík přízračné skřípe a vrže, jako by si
stěžoval na naši tíhu. Netroufnu se kouknout dolů - dvacet, třicet,
padesát metrů. Pokud se žebřík zbortí, spadneme a jistě se zabijeme,
roztříštíme se na kusy o kamennou podlahu.
„Ukaž!“
Mark mi podá ruku, aby mi pomohl.
Odmítnu.
„Marku, zvládám to. Hlavně sebou hod!“
Mark pokračuje ve šplhání. Po několika mučivých minutách se
dostane nahoru, ke skalní římse. Skloní se ke mně a tentokrát pomoc
přijmu. Vytáhne mě na římsu vedle sebe. Totálně vyčerpaná lapám
po dechu.
Mark opět rozsvítí baterku na mobilu a zjistí, že před námi se rozbíhá
bludiště tunelů. Ale náhle spatříme rozptýlené paprsky světla -
důkaz, že nejsme hluboko pod povrchem, že hned nad námi už jsou
městské ulice. Světlo sem proniká z kanálu nebo jiného průlezu.
Ale pod námi zní hlasy. „Marku - dohánějí nás!“
„Poběž! Tudy!“
Mark svítí baterkou nahoru a po pár metrech zjistí, že světlo sem
proniká škvírami v dřevěných padacích dveřích, ke kterým vedou
schůdky vytesané do skály. Mark po nich vyběhne a ramenem zvedá
poklop. Dveře se nepohnou. Zvuky dole sílí. Mark to zkusí podruhé.
„Rychle —“
Zdola slyšíme rozzuřené italské nadávky. Mark se nahrbí a zhluboka
se nadechne. Znovu se zapře o dveře a ty náhle s prásknutím povolí.
Vzápětí nás oslní světlo. Mark se vytáhne nahoru.
„Marku!“
Mark ke mně natáhne ruku a napne síly, aby mě vytáhl na světlo.
Zmateně se rozhlížím a Mark zatím chvatně spustí padací dvířka
a postrčí na ně přepravku s lahvemi vína.
Přepravku s vínem?
Jsme ve skladu obchodu s lahůdkami v centru Neapole. Vlastně se
nedivím, je jasné, že ty nekonečné tunely a sklepení vedou na povrch
na mnoha místech, většinou bizarních: v suterénních prádelnách, v pekařstvích
a tak donekonečna. Stojíme v obchodě, který má otevřeno
a je plný lidí, pořizujících večerní nákupy. Našeho příchodu si nikdo
nevšiml. Skrýváme se za policemi a dohlédneme k pultu s vyloženými
uzeninami a sýry.
„Prostě jen projdeme ven na ulici,“ rozhodne Mark.
Jsme špinaví, uválení v prachu, Markův zaprášený smoking je plný
pavučin a já jsem rozcuchaná, bosá, minišaty mám potrhané a silně
krvácím z kotníku, který jsem si odřela o zrezivělý žebřík, ale jinou
možnost nemáme. Musíme vyjít z obchodu tak klidně a samozřejmě,
jako bychom si právě jen koupili kus sýra.
Nějaká stařenka právě platí za hovězí dršťky v papírovém sáčku,
koukne po nás, ale ani nemrkne, jen pohoršené sykne a zavrtí hlavou,
jako by podobné postavy potkávala dnes a denně. Pak se dál soustředí
na hledání drobných v peněžence.
Zastavíme se na ulici. Mark štěkne do telefonu:
„Giuseppe —“
Stojíme v úzké uličce nedaleko Duomo. Mark telefonuje, zběsile
naviguje svého pobočníka na místo srazu a přitom spolu spěcháme
uličkami, abychom se dostali k rušnější třídě. Pak s bušícím srdcem
čekáme, mlčky, vyděšeně. Za jeden a půl minuty se objeví Giuseppe,
naskočíme — a vůz se bleskově vyplete ze starých uliček na modernější
bulváry. Zběsile řízneme zatáčku doprava, pak další rovnou ulicí dojedeme
do Chiaia a zastavíme u zadního vchodu Palazzo Roscarrick.
Mark se nakloní do vozu a vytáhne mě ven. Bosou mě odnáší do
paláce a přitom na sluhy huláká rozkazy.
Zamknete dveře! Zamkněte všechny dveře! Zavřete okna a zamkněte
okenice!
Vězení.
Vběhneme do ložnice a já se vrhnu do koupelny, abych si opláchla
krvácející kotník a nohy zčernalé drolivou rzí. Přemáhám pláč. Zhluboka
dýchám, abych se trochu zklidnila. Umyju si ruce a obličej. Pak
si ve skříni najdu oblečení a převléknu se do džínsů, bavlněné košile
a tenisek. V ložnici najdu Marka, jak si zapíná manžety modré košile
a současně nervózně mluví do mobilu:
„Si si — Giuseppe — si!“
Z hlasu mu čiší zběsilá hysterie.
Posadím se na postel. Jedním uchem poslouchám Markův bleskový
neapolský dialekt, protože jsem ještě vykolejená šílenými zážitky
z nočního podzemí.
Mark ukončí hovor. Přisedne ke mně.
„Musíš odtud zmizet.“
„Proč?“
„Protože ted po mně půjde Camorra.“
„Camorra?“
Mark potřese hlavou.
„Mafiáni jen pasou po zámince mě zabít. A teď budou všichni stát
na jejich straně, takže mě mohou zlikvidovat bez obav.“
„Proč?“
„Spáchal jsem ten nejhorší myslitelný zločin, Ixko. Porušil jsem
zákon mystérií. Porušil jsem svou přísahu, a navíc jsem zneuctil posvátný
pátý rituál, což se nikdy nesmí stát. Zabránil jsem jim v dokončení
zasvěcovacího rituálu.“
„Nerozumím.“
Mark si prsty prohrábne černočernou hřívu. S povzdechem si promne
obličej. Je unavený, ale současně jako na jehlách. Vzhlédne ke mně.
„Ixko, jakmile začneš rituál mystérií a dostaneš se za počáteční
úrovně, pak to musíš dokončit, jinak tě... považujou za pouhého
voyeura, který lacino hledá povyražení, nebo - což je horší - hodlá
mystéria zneužít ke špehování ostatních. Jak víš, v kultu je řada slavných
a vysoce postavených lidí — takže oddanost a utajenost tvoří
základní podmínky.“
„Ano,“ přikývnu. „Všimla jsem si. Politici. Miliardáři. Viděla jsem
je v Benátkách...“
Nedořeknu, protože si náhle domyslím důsledky dnešní noci.
Politici.
Miliardáři.
Enzo Paselli.
No jistě! No jisté\ Najednou všechno do sebe zapadá a konečně to
dává smysl. Jako bych tajnými dveřmi vstoupila do podzemního labyrintu
a tím prozradila jeho utajení.
Vyřešila jsem záhadu mystérií.
„Marku,“ vydechnu. „Mystéria řídí mafie, je to tak?“
Přikývne:
„Ano. Taky myslím.“
„,Ndrangheta a Camorra. Organizují je a financují, vid?“
„Je to velmi pravděpodobné.“
Mark se tváří zlomeně, ale já ne. Logika celé věci mi je rázem jasná.
Začnu vzrušeně přecházet ložnicí a přemýšlím nahlas.
„Došlo mi to, Marku. Mystéria nikdy nezmizela, tajemné kulty
vzkvétají dál —jen se přeměnily na mafie.“
„Cože?“ Mark se překvapeně zarazí. Pak na mne naléhá: „Cože?
Ixko? Cože?“
„Copak to nechápeš? Právě v tajemných kultech jsou kořeny mafie
a Camorry a ,Ndranghety! Marku!“ Rozběhnu se k němu, uchopím
ten krásný obličej do dlaní a políbím ho na rty. A potom začnu opět
vzrušeně přecházet sem a tam a chrlím ze sebe změť svých myšlenek.
„Pochop přece, ty španělské kořeny mafií jsou nesmysl. Tajné zlocinecké
společnosti v jižní Itálii vznikly přetransformováním tajných
náboženských kultů - a ty existovaly taky na jihu Itálie! Určitě! Mají
stejné zákony o mlčenlivosti, stejné přísahy oddanosti, stejnou hierarchii.
A taky u obou hraje hlavní roli krev a čest a násilí. A platí i stejný
zákoník cti pro všechny, kdo by se po zasvěcení chtěli odtrhnout.“
„Ale — nechápu proč — nevidím —“
„Vždyť to přímo bije do očí. Víme, že kult mystérií přežil podobně,
jako v Kalábrii přežili potomci starověkých Reků, a recept na kykeón
se v Řecku pořád stejně předává z generace na generaci už dva tisíce
let. Ale mystéria přežila právě v podobě mafií!“
Dívám se na zabedněné okno a pokračuju ve vysvětlování: „Historická
evoluce se nedá popřít. Tajemné kulty v jižní Itálii zastínilo ve
čtvrtém století po Kristu křesťanství, ale kulty úplně nezanikly.“ Oči
mi planou horečkou z poznání. „Přetrvaly, ale jsou teď ještě utajenější
a nevázanější, sdružují se v nich pohanští zednáři s násilnými, vášnivými
a provokativně sexuálními rituály, k nimž patří i halucinogenní drogy—“
Obrátím se k fotografiím Andrease Gurskyho a doslova srším mentální
energií. „A v průběhu staletí se tajné sekty změnily na dobře organizované
zločinecké společnosti, protože od začátku neuznávaly církev
a autority, a navíc potřebovaly prostředky na financování svých
rituálů a orgií. Z toho důvodu se specializovaly na zločin, na krádeže,
vydírání, únosy, pašování.“
„Ixko, jako teorie to je úžasné,“ potřásá Mark hlavou, „a nejspíš je
to i pravda.“ Vstane a přistoupí ke mně. „Ale zrovna teď je to vedlejší.
Dnes v noci musíme myslet na kroky, které Camorra a ,Ndrangheta
proti nám podniknou, protože si dál jedou ve starých kolejích.“
„Ale já vím, jaké kroky podnikají!“ skoro se rozkřiknu. „Lákají
další slavné a prachaté lidi na utajené orgie plné sexu a přepychu, pozvou
je, aby se zapojili do prestižního kultu, zasvětí mocné a privilegované
- viděla jsem je na vlastní oči, Marku, exprezidenty, velké
průmyslníky a podnikatele, vědce a celebrity, a právě díky tomu Camorra
a ,Ndrangheta jsou neporazitelné, protože by jen těžko zlikvidovaly
samy sebe. Mají ochranu z nejvyšších míst u lidí, kteří jsou
závislí na rituálech a dalších orgiích tajemného kultu - a navíc jim jde
o pověst.“
„Ale nás nechrání nikdo a nic.“ Mark mě drží za ramena, křečovitě
do mě zatíná prsty, bolí to, moc to bolí. „Rozumíš, co se ti snažím
vysvětlit? Zabijou mé. Porušil jsem zákon mystérií. Potřebovali záminku.
Teď ji mají a já jsem proti nim bezmocný“
Třeštím na něho oči. Všechna intelektuální euforie ze mě vyprchá
jako dým - a já stojím v ložnici s mužem, kterého miluju a který mi
právě sdělil, že je odsouzený k smrti.
„Ale - Marku - můžeme přece utéct?“
„Kam?“ Mark se tomu nápadu hořce zasměje. „Camorra by mě
našla všude. Jistě jsi slyšela jméno Roberto Saviano?“
„Novinář, psal o Camoře.“
„Přesně. Už deset let se skrývá, Camorra na něho pořádá štvanici
po celé Evropě. Takhle já žít nechci, Ixko, přesouvat se z úkrytu do
úkrytu, neustále měnit totožnost, prchat před vším, co jsem miloval.“
Upře na mě vášnivě odhodlaný pohled. A dodá: „To radši zemřu.
Zabijou mě, ale bude to aspoň znamenat konec.“
V pokoji zavládne ticho. Mark popojde, zastaví se uprostřed místnosti
a zapne si poslední manžetový knoflíček.
Namítnu: „Ne, Marku, musíme něco udělat! Musíme utéct!“
„Ne. Tady se nic dělat nedá.“
„Tak ty, sakra, dovolíš, aby nás jen tak zabili?“
„Tebe ne. Jenom mě.“
„Marku!“
Hlasitě si povzdechne.
„Ten obřad jsem prostě musel ukončit. Nemohl jsem dovolit, aby
ti to udělali. Ty sama jsi to nechtěla. Je to tak?“
„Ale Marku, kvůli tobě jsem byla ochotná tu oběť přinést. Souhlasila
jsem. Nechci, abys mou vinou umřel!“
Mark jen znovu zavrtí krásnou hlavou a upře na mě smutné modré
oči. Nutí se k úsměvu. Nazouvá si tenisky, roztržitě se shýbne a zašněruje
je. V samozřejmosti jeho pohybů je něco děsivého, smířlivého.
Člověk chystající se na vlastní popravu.
Pak ke mně přistoupí, vezme mě do náruče a dlouze mě políbí.
„Alex, po pravdě, nesnesl bych se o tebe dělit. Nevydržel bych se
na to dívat. Na to tě příliš miluju.“ Znovu mě políbí. „Miluju tě, Alex.
V životě jsem žádnou ženu tolik nemiloval, a kdybys zemřela, můj
život by beztak ztratil cenu. Ale pokud ty se zachráníš, zemřu v klidu.
A proto ted musíš jít.“
„Marku!“
„Běž. Už se nesmíme nikdy vidět.“
„Marku!“
Křičím, ale někdo mě drží. Giuseppe a další sluha mě vlečou na
chodbu, křičím na svého miláčka, bráním se, peru se s nimi, ale oni
mě dál táhnou chodbou pryč.
„Alex, pomáhají tě zachránit. Budeš v bezpečí, Ixko.“ A nakonec
Mark s povzdechem dodá: „Per favore, ricordate de mi. “
Naposledy ho zahlédnu. Oči má vlhké, ale nehybný obličej. Konec.
Dveře ložnice se zabouchnou.
„Ne, ne ne ne - Marku!“
Ale dveře zůstávají zavřené, Mark zmizel. V hlavě mi zní jeho poslední
slova:
Pamatuj si mé.
2025 ©