30. kapitola

30. KAPITOLA

„Vážně ti Mark pořád tvrdí, že není žádné šesté mystérium?“ "Jo."
„Hmmm..
Jess stojí přede mnou v neapolském bytečku v Santa Lucia a hodnotí,
jak vypadám v nových, růžovočerných a děsně drahých minišatech
značky McQueen. Nemám pod nimi spodní prádlo. Podle rozkazu.
Začínám si zvykat na luxusní modely a nenošení kalhotek, ale na
všechna ta tajemství kolem mystérií si zvyknout nedokážu.
Dnes večer se zúčastním pátého mystéria. Domnívala jsem se, že je
poslední, ale Jess do mě zasela pochybnosti.
Marka jsem se na to dvakrát zeptala na rovinu: poprvé před čtrnácti
dny, hned po přistání v Neapoli. Mark mě rázně odbyl: „Žádné
šesté mystérium není!“ A znovu jsem se ho zeptala před dvěma dny
a to byl ještě důraznější. Ale mně neušlo, že k Giuseppemu se teď
chová s odstupem, chladně, i když dříve byli jako dva bratři. Dokonce
se mračil i při pouhé zmínce o něm.
S Jess to probíráme, zrovna teď.
„No jo,“ broukne Jessika nešťastně. „Ale co my s tím naděláme,
Ixko? Nakonec co nevidět se přesvědčíš sama, jak to je ve skutečnosti.
Ale buď opatrná, kámoško, buď zatraceně opatrná!“ Ucouvne a pochvalně
na mě kývne, jako by právě vystrojila dceru na cestu k oltáři.
„Vypadáš skvěle! Bomba! Toho starého kozla Dionýsa z tebe klepne!“
Nejistě se zasměju, ale hned zvážním, protože mě zaplaví zběsilá
úzkost. Páté mystérium. Katabasis. Jsem strachy bez sebe.
Jessika mě vezme za ruku.
„Chceš do toho vážně jít, Ixko? Pořád ještě z toho můžeš vycouvat,
i teď.“ Upírá na mě laskavé hnědé oči. Bojuju se slzami. „Ixko, můžeme
si zajít do pizzerie a namazat se vínem a hádat se nad pizzou
a předstírat, že nic z toho se vůbec nestalo.“
Na okamžik jsem v pokušení jít s Jessikou a znovu se stát bezstarostnou
studentkou, dělat, že ty čtyři měsíce s Markem neexistovaly.
Ale představa, že by mi Mark zmizel ze života, byla k nepřežití. Zlý
sen. On je součástí mě, mám ho vetkaného do duše. Zbožňuju, jak
mě změnil, jak se ze mě stala otevřenější a sebevědomější - i moudřejší
- osobnost než dřív.
Vděčně stisknu Jess ruku a zavrtím hlavou.
„To nejde,“ povzdechnu si.
Zvenčí se ozve klakson auta. Giuseppe ve stříbrném mercedesu,
který mi málem patřil. Vyjdu z domu, Giuseppe mlčky otevře dveře
vozu a jedeme do úzké uličky v srdci staré Neapole, via dei Tribunali.
Není to daleko.
Mercedes zastaví před kostelem svaté Marie duší v očistci. Chiesa
de Santa Maria delle Anime del Purgatori ad Areo. Ten barokní kostel
znám, už jsem si ho na toulkách úzkými uličkami Tribunali mnohokrát
prohlížela. Vzhledem k jeho chmurné pověsti jsem ale nikdy
nenašla odvahu vstoupit dovnitř.
Už zvenčí kostel působí odpudivě. Když Giuseppe otevře dveře
vozu a já vystoupím na kluzké dláždění - vzápětí zírám na tři vyleštěné
bronzové lebky, posazené na kamenných sloupech. Ovládnu se,
abych se viditelně neotřásla hnusem. Řeknu:
„Grazie, Giuseppe.“
Upjatě přikývne, ale pořád z jeho chování cítím kajícnost; stydí se
za lhaní, nebo se stydí za to, že mu uklouzla pravda?
Zatím se to nedozvím. Giuseppe nasedne zpět do mercedesu a odsviští,
doprovázený pohledem místních puberťáků posedávajících na
skútrech i trafikanta v novinovém Stánku.
Musím vstoupit do kostela. Potlačím strach, vystoupím po krátkém
schodišti a opřu se do dveří. Uvnitř čeká hlouček lidí, mezi nimi
i Mark ve svém obvyklém smokingu. Mračí se. Dokonce i on se tváří
trochu zasmušile a nervózně. To mi náladu rozhodně nevylepší.
„Buona sera, Ixko.“
Mark mě políbí na čelo. Ohlédnu se a spatřím Francoise s jejím
přítelem Danielem; i kolem nich stojí hlouček. Trochu mě uklidní, že
páté mystérium podstoupí i moje přítelkyně. Povzbudivě se na sebe
usmějeme. Z očí jí vyčtu úzkost.
Ale promluvit si spolu nestihneme, už nás vedou k postrannímu
schodišti. Ze studia neapolské historie vím, kam ty schody vedou,
a musím bojovat s ještě větším strachem.
Dole je sklepení, děsivá krypta, kde se dodnes tajně provozuje pradávný
neapolský kult uctívačů lebek, o čemž svědčí řada hrůzných
důkazů.
Schody jsou strmé a tak si dole vydechnu úlevou. Jenže pak se
rozhlédnu a otřesu se hnusem.
Celý sklep je plný různých schránek přetékajících lidskými lebkami
a kostmi. Z některých lebek visí náhrdelníky, jiným před prázdnými
důlky plápolají svíčky.
Kult uctívání lebek byl v šedesátých letech minulého století zakázaný
katolickou církví, ale tady vzkvétá stejně vytrvale jako v minulosti.
Mnoho místních obyvatel - převážně ženy — se sem chodí modlit
k oblíbené lebce, přinášejí sem oběti a zapalují svíčky, aby si
vyprosili štěstí nebo plodnost či vyléčení rakoviny nebo prostě jen pro
tu úchvatně děsivou atmosféru krypty.
„Zvládáš to, Ixko?“
Mark mi něžně položí ruku na rameno. Zalžu, že zvládám.
Ukáže:
„Sestoupíme sem dolů.“
Všimnu si, že náš průvodce, menší obrýlený stařík, otvírá padací
dveře v podlaze.
Je mi jasné, že z krypty kostela sestoupíme do slavného a rozlehlého
labyrintu hluboko pod Neapolí: Napoli Sotteraneo.
Město stojí na tufovité měkké skále a lidé tu po tisíce let hloubili
a kopali tunely a sklepy a studny, a to hned v několika vrstvách pod
sebou, takže v podzemí je Neapol zřejmě stejně rozlehlá jako nahoře.
Jako když se v Benátkách tyčí kostel nad vlastním odrazem v kanálu...
Průvodce zvedne poklop a ještě se k nám obrátí se slovy:
„Bude to dlouhá cesta. Možná se budeme muset plazit.“
Zhluboka se nadechnu zatuchlého vzduchu a Mark mi pomůže
sešplhat po schůdkách do tmy.
„Grazie. “
A pak jdeme, plazíme se, klopýtáme, prolézáme, následujeme pochodeň
našeho průvodce, prodíráme se neapolským podzemním labyrintem,
kde jsou stovky kilometrů chodeb protkaných kanály, tajnými
kaplemi a středověkými kostnicemi, zasypanými římskými stavbami
a smrdutými vězeňskými celami z doby vlády Bourbonů. Míjíme i další
kaple tajemných kultů - většinou dnes využívané Camorrou při pašování
jako sklady drog, lihovin, tabáku a zbraní. Rada tajných kultů tady
v podzemí vykonávala po staletí svoje obřady a sloužila mše, ale v současnosti
jsou ty posvátné prostory většinou obsazené a kontrolované
mafií.
Není to povzbudivé zjištění.
Vzduch v chodbách je stále zatuchlejší a vlhčí a odpornější a já
horečně přemýšlím. Začínám vidět souvislosti, postupně mi všechno
dává smysl: jako když u současníka zpozorujeme podobu s hodně
vzdáleným slavným předkem.
„Ci siamo quasi
Zřejmě už budeme v cíli cesty. Další úzký klikatý tunel končí
v cisterně — obrovité podzemní nádrži na vodu, kterou podle Marka
kdysi dávno vybudovali staří Rekové. Mark má na mobilu baterku
a přejede světlem kolem nás. Ohromeně zírám. Cisterna, dnes už dávno
bez vody, je neuvěřitelné dílo lidských rukou. V okouzleném šoku
si prohlížím velkolepě vytesanou klenbu vysokého kamenného stropu,
nádherně vytesané a reliéfy pokryté stěny. Na výšku má cisterna
nejméně sto metrů. Připomíná mi to dílo dávno vymřelé civilizace
z planety, kde vývoj proběhl rychleji a úspěšněji než u nás.
„Avanti. “
Jdeme dál. Vzduch je rozpálený a jakoby řídký Točí se mi hlava,
i když jsem se ještě nenapila kykeónu. Bude i dnes? Doufám, že ano.
Doufám, že ne.
Dál pokračujeme ještě užší chodbou z řeckých cihel a s holou kamennou
podlahou. Je vlhká, smrdutá, ponurá, nedůvěryhodná.
„Už jenom pár minut, carissima.“
Mark mě konejšivě drží kolem ramen, ale moc mě to neuklidňuje.
Jsme hluboko v podzemí, v zapomenutém bludišti tunelů pod
Neapolí.
„Tudy,“ vyzve nás průvodce anglicky. Vidím světla a lucerny, matné
a modré světlo. Tunel končí sérií velkých sklepení, ozářených pochodněmi
a melancholickou modrou září. Tam už jsou davy lidí, pijí
víno a povídají si, ale vládne jiná nálada než při předchozích mystériích.
Hudba je spíš kostelní, zřejmě gregoriánský chorál nebo ještě
starší, a navíc zpívaná v řečtině. Smutná naléhavá melodie.
Mark ustaraně vraští čelo. Stisknu mu ruku a on vymáčkne úsměv.
Vedou nás do jednoho sklepení s klenutým stropem. Připomíná
vnitřek velkého letadla, ale stěny jsou z vlhkého kamene. Pod stropem
se táhne terasovitý výběžek, na kterém stojí lidé a dívají se dolů.
Planoucí pochodně ozařují stěny s vytesanými freskami, zřejmě
z dob, kdy tajné kulty v Itálii teprve vznikaly. Kamenné výjevy jsou
primitivní, ale detailní a zobrazují mučené lidi. Jednomu muži podřezávají
hrdlo. Jiného znásilňují. Třetí má v zádech zabodnutou dýku
a krev stříká do výšky jako rudý gejzír.
Vzpomenu si na Markovu zvláštní jizvu na rameni - od nože. Takže
tímhle se vysvětluje další záhada? Zranění nožem je symbolem zasvěcení
do mystérií, stejně jako moje tetování na stehně.
Znovu Markovi stisknu ruku. Má zpocenou dlaň, je ustaraný a nervózní.
Takhle ho neznám, proto si dělám starosti i já. Co se bude dít?
Hudba zesílí, sbor prostých a lkajících hlasů, občas až disharmonických.
Ale znějí tak živě, že bych se ani nedivila, kdyby chór zpíval
někde za sousední zdí, v spleti sklepení a chodeb. Ano, takhle vypadaly
starověké chrámy zasvěcené Dionýsovi.
„Napij se,“ osloví mě dívka a vtiskne mi pohár do rukou. Nemá na
sobě bílou tuniku, jen obyčejné černé oblečení, ale zřejmě vykonává
stejnou funkci jako komorné při předchozích mystériích.
Nejistě se ohlédnu po Markovi, ale ten už mezitím svůj pohár přijal
a vypil ho do dna. Pak si hřbetem ruky otře ústa a pohár pohrdavě
vrátí. Ale pořád se chová divně - není to můj aristokratický Mark,
vznešený a s nadhledem, jak ho znám a miluju. Je to někdo jiný. Je
zřejmé, že v sobě dusí hněv.
„Marku, není ti nic?“
Jen mávne rukou.
„Dívej se, cara mia. Prozatím to stačí.“
Poslechnu a vidím, že z davu vybrali jednu ženu. Je to Francoise.
Mezi lidmi poznám ještě tři či čtyři další dívky, které byly u dřívějších
obřadů: moje sestry ve víře. Ale nejdřív vybrali Francoise.
Všichni stojíme na vyvýšených kamenných terasách velkého protáhlého
sklepení. Francoise v černých šatech pokorně sejde po schodech
na dno sklepa a odtud zamíří k protější čelní stěně, na které je
obří primitivní freska řeckého či římského vojáka, jenž zabíjí býka.
Ovšem voják ho jen nezabíjí, ale brutálně nožem znovu a znovu
rozřezává býkovo hrdlo, až ze zděšeného zvířete tryská všemi směry
krev. Vítězství člověka nad zvířetem? Nebo vítězství krutosti nad milosrdenstvím?
Pod freskou stojí postarší muž se stříbrným zvoncem v ruce. Zazvoní
a anglicky osloví Francoise:
„Souhlasíš, že dobrovolně přijmeš páté mystérium?“
Francoise váhavě odpoví:
„Souhlasím.“
„Pak první rituál může začít. Poklekni.“
Francoise poslechne. Muž zavelí:
„Modli se k bohu Mithrovi.“
Francoise pomalu sepne ruce a skloní hlavu před freskou, před
mužem, který zabíjí býka. Pán mystérií opět zazvoní a dívka se k němu
obrátí, aby vyslechla další příkaz.
„Teď se otoč a lehni si na záda.“
Vypitý nápoj na mě začíná účinkovat, ale jinak než víno nebo kykeón.
V porovnání s tím jde o prudký náraz opojení, cítím se ochromená
opilostí, ale současně překypuju agresivitou, jako bych se chtěla
s někým rvát. Není to nic pěkného.
Mrknu na Marka a zjistím, že prožívá podobné emoce: skřípe zaťatými
zuby, jako by potlačoval výbuch zuřivosti.
„Musíš se nabídnout Mithrovi a Dionýsovi!“ poručí muž se stříbrným
zvonkem. „Vyhrň si šaty.“
Francoise leží na skvostně vzorovaném orientálním koberci. Zavře
oči a já jí z tváře vyčtu zmatek a strach. Odhodlaně si vyhrne sukni a obnaží
stehna a rozkrok. Černě oblečené dívky - komorné? - přistoupí ke
koberci, kleknou k Francoise a vzrušují ji těmi skleněnými hřejivými
vibrátory. Poznám, že Francoise proti své vůli reaguje. Oči má křečovitě
zavřené. Z terasy se na ni dívá její Daniel. Z obličeje mu nevyčtu nic.
Hudba je stále naléhavější. Tohle mystérium se nejvíc blíží klasické
mši. Ve vzduchu prosyceném pachy a kouřem kadidla slyším útržky
latiny a řečtiny.
Slavnosti dionýské, bakchantské, apaturie, skiereiy...
Držím se Marka za ruku, abych neomdlela a nespadla z terasy
dolů. Je to skoro nesnesitelné.
Bubnování sílí. Lyra nebo podobný nástroj se vzepne k burácející
chvále. Kadidlo a pochodně zamlžují vzduch ve sklepení. Dopředu
vystoupí muž - vysoký vousatý třicátník. Oči zakryté maskou.
Muž si rozepne kalhoty. Je vzrušený. Komorná mu na erekci navlékne
kondom a on si klekne k Francoise a vstoupí do ní. Kopuluje
s ní. Jinak se to nazvat nedá. Předchozí mystéria byla sexuální, erotická,
ale tohle je něco jiného. Je to děsivé, brutální, ale současně až
zrůdně symbolické. Muž sdílí ženu s bohem. Partnerka se musí podvolit.
Všichni se musí podvolit. Jsem hrůzou bez sebe.
Maskovaný muž skončí, vyklouzne Francoise z těla a komorné se
k ní vrhnou, aby jí pomohly na nohy. Vidím, že je zmatená, odvrací
hlavu a zatíná pěsti. Je pološílená. A tohle je teprve první z rituálů
Katabasis?
Daniel seběhne z terasy a chlácholivě odvádí zrudlou a roztřesenou
Francoise do tmavého kouta.
„Ty“
Muž se stříbrným zvonkem ukazuje na mě.
Nechci. Ale musím: chci přece zůstat s Markem. Nedokážu to.
Ohlížím se po Markovi a ten se dívá do země a vrtí hlavou. Náhle mi
kratičce pohlédne do očí a řekne:
„Ještě pořád to můžeš zastavit. Tohle je poslední příležitost to zastavit.“
Uhne pohledem a já vzlyknu:
„Nemůžu to zastavit, nechci přijít o tebe. Miluju tě.“
Jsem zpitomělá, ochromená a odhodlaná. Poslechnu pána mystérií
a sestoupím po schodech jako robot. Dojdu ke klenutému konci jeskyně.
Zvonek zazvoní. Na otázku, zda souhlasím a podvolím se, přitakám:
„Ano, souhlasím.“
Muž pokračuje:
„Klekni si.“
Kleknu si před fresku. Zírám na starověkého vojáka, jenž zabíjí
starověkého býka. Gejzír starověké rudé krve, vybledlé do smutně
zhnědlé šedi. Zvonek zazvoní.
„Otoč se a lehni si.“
Zatnu pěsti. V těle mi křičí každičký nerv: Ne, ne. Ne. Nedělej to.
Vzepři se. Uteč. Tohle je ŠPATNÉ!
Ale mystéria mě nepustí ze svých drápů. Otočím se a lehnu si na
záda. Zvonek zazvoní.
„Vyhrň si šaty.“
Lehnu si. Vyhrnu si šaty. Samozřejmě jsem bez kalhotek. Komorné
se mi shluknou u kolen, vzrušují mě, jak nejlíp mohou. Zatínám
pěsti. V kouři a hustém šeru hledám Marka, ale odvrací tvář.
Z přítmí zředěného plameny vystoupí jiný, mladší muž, asi dvacetiletý.
Má také masku, jen u brady je vidět malá jizva.
Je vzrušený. Chystá se do mě vstoupit. Se zavřenýma očima čekám,
až se mě zmocní. Až si mě zotročí, až mě zneužije - proti mé vůli,
i když se podvoluju.
„Cornuti!“
Otevřu oči.
Mark.
To je Mark!
Cože?
Mark stojí dole v jeskyni a mává nožem — kde ho vzal? — od kterého
srší jiskry odlesků. Popadne zjizveného mladíka za krk a přitiskne
mu nůž k hrdlu.
„Estopa!" Vůdce rituálu se zvonečkem zuřivě protestuje svárlivou
italštinou. Ne! Mystéria nelze zastavit! Musíš se podělit o ženu, teď hned!
Znáš pravidla a znáš trest za neposlušnost!
„Jdi do prdele!“ zařve Mark anglicky a houkne na mě: „Ixko, vstaň!
Pojď ke mně!“
Vyskočím, stáhnu si sukni přes zadek a běžím k němu. Mark pořád
ohrožuje mladíka a ten je strachy bez sebe, jako by se bál, že Mark
ho zabije stejně chladnokrevně, jako kdysi oddělal řezníka v Plati.
Pán mystérií stále protestuje, italsky, ale mluví velmi pomalu, výhružně,
takže i já mu rozumím každé slovo.
„Roscarricku, kápové po tobě půjdou. Pak to je u pátého mystéria
a je jedno, že ta žena patří tobě. Pokud odejdeš, spácháš tím sebevraždu.“
„Beru na vědomí!“ vyštěkne Mark, pustí zjizveného mladíka, který
se chytne za nezraněné hrdlo a odklopýtá stranou.
Pak mě Mark vezme za ruku a přikáže:
„Utíkej!“