3. KAPITOLA
Jdu za komorníkem - nebo za sluhou - fakt nevím, co je zač — a proplétáme
se sály a chodbami obrovské budovy.
A v chůzi nestačím valit oči. Palazzo Roscarrick přesně odpovídá
mým představám, ale vlastně je překonává. Dlouhou chodbu zdobí velké
a velebné portréty z osmnáctého století. A je tam spousta ohromných
prostor — cestou zahlédnu pokoje a sály s vysokými okny, ačkoliv na
většině z nich jsou zavřené okenice. Tapety v chodbě jsou luxusní, vzorované,
s odstínem světlého nefritu - možná čínská výroba a určitě staré.
„Tudy - prosím.“
Jak je ten palác vlastně velký? Jak je jeho majitel bohatý?
Ráda bych se trochu porozhlédla. A obdivovala. Nábytek tvoří
míchanice těžkého ořechového španělského stylu a odlehčeného stylu
georgiánské Anglie, tu a tam okořeněná ryze moderním strohým kusem.
Stejně tak i temné a majestátní olejomalby jsou prostřídané současnými
abstraktními díly. Pruhy a šplíchance zběsilých a vzrušujících
a ryze moderních barev. Všude čiší vkus, mladá a jiskřivá estetika.
Ne, není to žádné muzeum. Všimnu si, že jednu stěnu zdobí starožitné
pušky. Aspoň si myslím, že jsou starožitné.
Sluha mě vede kolem posledního rohu, skrz velké dřevěné dveře na
další nekryté nádvoří a obdiv u mě vystřídá ohromení. Zírám na mohutnou
hradbu dvojitého kamenného schodiště, stoupajícího svisle
přes celých pět pater; připomíná mi žebra trčící z páteře. Ta architektura
vyráží dech a vrcholnou okázalostí trochu vyvádí z míry.
„Dvojramenné schodiště, typické pro neapolské baroko. Navrhl ho
Ferdinando Sanfelice pro mého předka, devátého lorda Roscarricka.“
Hlas zní velmi anglicky, je měkký a pevný a hluboký. Vím, že to je
on, stojí hned za mnou. Jestlipak nás sledoval, zatímco jsem procházela
jeho až komicky nádherným sídlem a čučela jako přitroublý turista?
Pozoroval mě?
Pokračuje:
„Schodiště je tak rozměrné, protože je navrženo pro koně. Když se
jezdci vrátili do paláce, mohli projet velkým jižním vchodem rovnou
na nádvoří - a pak pořád v sedle sjet po schodišti dolů. Koně byli
vycvičení na to, aby sestoupili po schodišti a pak sami odklusali do
stáje. Dost potrhlé, viďte?“
Na šíji mi hoří ruměnec. Cítím, že celá planu. Nechci se obrátit a podívat
se na něho, na muže se schodištěm pro koně. Sandály mám trapné
a laciné. Měla jsem si obléct plesové šaty. Vůbec jsem sem neměla chodit.
„Tak tedy, dívka z Caffe Gambrinus...“ Hlas mu změkne skoro do
smíchu. „To je jako z románu, nemyslíte?“
Konečně se obrátím. Stojí tam s náznakem úsměvu.
„Stejně jako vy,“ doplním.
„Cože?“
„Mluvíte jako postava z románu.“
„Prosím?“
„Marcus Xavier Roscarrick, lord Roscarrick. Chci říct - chci -
echm...“
Pro všechno na světě, co to plácám? Co to vyvádím? Vždyť ho
normálně urážím! Ale v hlavě mám zmatek. Dívá se na mě. Dívám se
na něho. Sluha čeká.
Má na sobě džíny; měkké oprané modré džíny. K nim šíleně drahé
anglické střevíce a bílou bavlněnou košili maličko v byronském stylu
a zpola rozepnutou. Jeden knoflík chybí. Bavlna oslepivě bělostné košile
je viditelně otřepaná. Na první pohled přepych. Jemná kůže střevíců
mu ladí s opálením, pokud to ovšem není jeho přirozená barva
pleti. Zuby má bílé.
Světle modré oči nejsou vlastně chladné. Úsměv působí přátelsky,
i když maličko odtažitě. A aspoň není ve smokingu a kravatě ani
v upírské kápi. A možná že moje sandály tak úplně trapně nevypadají.
Byla bych radši, kdyby byl o dva stupně míň hezký O pár gramů.
Tohle je už moc.
„Chcete si se mnou popovídat o Camoře?“
„Ano.“
„Uvědomujete si, že vaše žádost je dost neomalená?“ Předvede oslnivý
úsměv. „Možná až nebezpečná?“
„N o ... to asi ano.“
Najednou si připadám hloupě. A taky nevychovaně. A jsem dost neomalená.
Ale už je pozdě. Rozjela jsem to, tak klidně můžu pokračovat.
Lord Roscarrick kývne a obrátí se ke sluhovi. Spustí na něho bleskový
vodopád italštiny. Muž přikyvuje a poslouchá.
Opět na něho zírám. Hltdm ho pohledem, vstřebávám ho.
Nad kolenem nedbale vyrudlých džin má Roscarrick jednu díru,
ledabyle, ale zkušeně umístěný kaz. Pod roztrženou látkou prosvítá
snědá kůže. Náznak šelmy skryté pod oblečením. Znovu mi vyschne
v ústech.
No tak, Ixko, to by stačilo. Vzpamatuj se. Tohle je prostě nějaký
pohledný záhadný třicetiletý miliardářský šlechtic. V Neapoli. O takové
tu zakopneš na každém kroku.
Roscarrick si rukou prohrábne vlající tmavé vlasy a obrátí se zpátky
ke mně - a tohle je jeho první gesto sehrané jako připomínka urozeného
původu, možná náznak ješitnosti. Skvělé! Ted už po něm tolik
netoužím. Je ješitný. Ano! Ale ty vlasy má tak tmavé, tak vlnité a prstýnkové
a tmavé!
„Tak... kde jsme to zůstali; chovám se hrozně nezdvořile. Pro vás
jsem Mark. Mark Roscarrick. Ale jak mám říkat vám... slečno...?“
„Beckmannová.“
Ve zvědavých očích mu zůstává otázka. No jistě, chce slyšet celé
moje jméno. Představím se. Zajíkavě.
„Alexandra. Beckmannová. Říkejte mi Alex. Nebo Ixko. Lidi mi
říkají Ixko.“
„Ixko? Vážně?“
„Jo. Ixko.“
„Takže to není román pro ženy. Spíš špionážní thriller.“
„Ale kdo je ten zločinec?“
Mark chvilku mlčí. Pak zaslechnu jeho tichý, zrychlující se smích.
Působí nakažlivě. A to zablýsknutí ostrých bílých zubů, to zablýsknutí
pronikavých modrých očí. Přede mnou stojí pobavený a nebojácný
dravec, predátor, jestřáb, který se nedá zavřít do klece. Ledově modré
oči má nepatrně šikmé. Číhá v nich nervózní a zlověstná síla. Kdoví,
třeba to není ješitnost, ale obyčejné soustředěné vzrušení. Opět začnu
podléhat jeho kouzlu. Košili má do džínů zastrčenou nepořádně, zapnutou
nedbale. Zahlédnu přinejmenším dva centimetry jeho pevného
pasu, opáleného svalnatého břicha.
„Per favore...“ Mluví ráznou italštinou s komorníkem. Snažím se
odvrátit pohled, zadívat se na vznosné kamenné schodiště, na dvojramenné
schodiště s lunetami a volutami a barokními kudrlinkami.
Ale nedokážu se soustředit. Jsem příliš vykolejená a rozrušená.
„Tak tedy, Ixko,“ vysloví mé jméno jízlivě, ale ne nelaskavě. „Vypijeme
si kávu v Dlouhém sále a vy mě můžete vyzpovídat a zjistit, zda
náhodou nejsem mafián.“
Jde přede mnou. Sluha se vytratil. Není to daleko: zabočíme doleva
a doprava a pak užasle vykulím oči snad posté od chvíle, kdy jsem
překročila práh.
Dlouhý sál je prostě dlouhý sál. Obrovská protáhlá galerie s dřevěným
ostěním se vznosně vysokými okny, jež prostor zaplavují neapolským
světlem, a další moderní abstraktní obrazy tu pravidelně prostřídávají
díla starých mistrů. Na jednom plátně mě upoutá buclatá
hebká bělostná nahá žena, jež si pruhem rudého hedvábí cudně zakrývá
klín. Její kypré tvary jsou nezaměnitelné.
„Ano, je to Tizian,“ potvrdí lord, který si všimne mého pohledu.
Odtáhne pro mě židli od stolu. „Najde se tu i nějaký Mantegna.
Spousta děl od Watteaua. A Bouchera. Toho máme až moc. Čím exotičtější
námět, tím lepší, samá francouzská nahota. Moji předci. Samí
zvrhlíci.“ Zasměje se. „Ale na druhou stranu, kdyby nebyli tak posedlí
sexem, neexistoval bych.“
„Nerozumím.“
Posadila jsem se. Z kabely vylovím notes. Můžu aspoň předstírat,
že tu jsem kvůli své diplomové práci, a ne abych na něho valila oči
a koktala.
„Prosím?“
Mark si také sedne, lenivě překříží nohy. Kotník přehodí přes koleno.
Sevřu propisku v prstech. Odděluje nás nízký mramorový stolek.
Nekonečně vysokými okny sem zešikma dopadá světlo; krajkové
záclony povlávají v teplém kampánském větříku. Je mi moc horko.
Tričko se mi lepí k pažím.
„Moje rodina z otcovy strany pochází z Anglie. Máme sídlo
v Northumberlandu, ale v osmnáctém století se devátý kníže, šílený
George Roscarrick, vypravil na cestu po Evropě a zamiloval se do Itálie.
Když už měl plné zuby anglického poprchávání, přestěhoval se do
Neapole, právě do tohoto paláce.“ Uvolněně gestikuluje. „Ovšem, jak
řekl už Goethe: vidět Neapol a zemřít. Jenom pár let po přistěhování
se devátý kníže nakazil syfilidou, zešílel, na dvoře Bourbonů se pokusil
pokousat hráčku na klavicembalo - a během záchvatu zemřel.“
Zapíšu si to. Roscarrick mluví rychle a srozumitelně.
„Ovšem láska k životu v Neapoli i k neapolským ženám se otiskla
do našeho DNA. Od té doby se Roscarrickové žení a vdávají s místní
šlechtou.“
Přes obličej mu přeletí náznak nečekaného výrazu. Záblesk zuřivé
úzkosti. Vzápětí zmizí jak zbloudilý obláček na letní obloze a vrátí se
jeho příjemný, zdvořilý úsměv. A pak se Mark znovu rozpovídá o dalších
svých předcích, o uměleckých sbírkách, paláci, soubojích a alkoholismu,
trousí zábavné historky. Já mu na oplátku prozradím něco
o sobě, o svém zájmu o historii, poezii, politiku - a on se směje
a usmívá na důkaz, že mě skutečně poslouchá.
Je to sice zábavné, ale přesto myslím na něco jiného. Viděla jsem
to. Viděla jsem jeho bolest. Ten záblesk hněvu. Co to znamená? Proč
mu nikdo nepomohl najít úlevu? Proč nevyhledal někoho, kdo tu
ránu zahojí? Možná všechny odhání. Trochu děsí i mě.
Cítím jeho nevtíravou kolínskou, nic útočného; je temně svůdná
a přitom něžná. Čistá, ale jiná. Uvědomím si, co na mě působí tak
opojně: voní nádherně čistě, ale. jinak, než znám. Je úplně jiný než já.
Metr pětaosmdesát vedle mých stopětašedesáti centimetrů. Je silnější.
Bohatší. Trochu starší. Má strniště na tvářích a je hrdý, ale přesto
skrývá bolest, kterou je třeba zahojit.
Dívám se na komorníka, jenž přinesl a na malý mramorový stolek
položil stříbrný podnos s kávou. Srkám lahodnou, maličko moka černou
kávu a doufám, že mi pročistí hlavu. Marně. Vlastní smysly mě
šikanují, jsem jejich fackovací panák. Mám závrať. Jako by mě vyslýchala
tajná policie. Mám šílený dojem, že jsem možná potkala spřízněnou
duši. Jak se spolu smějeme; je to přirozené. Je on snad tím dílkem,
který mi schází, abych byla celá? Nebo si to zakázal?
Ixko. Uklidni se.
„Proč jste za nás zaplatil účet?“
Přikývne. Jako by ta otázka byla oprávněná.
„Všiml jsem si vaší kamarádky, účet ji vyděsil. Chtěl jsem pomoct.
Peníze mám a pomáhám rád.“
„A budu upřímný. Měl jsem ještě další důvod... Proč bych mladé
krásné ženě nemohl koupit Veneziano?“
Srdce se mi rozbuší. Rázem jsem ve střehu. Je to příliš rychlé, přehnaně
přímé, až moc laciné. Snaží se mě svést. Fajn. Chci, aby mě
sváděl, ale nechci mu podlehnout. Ne takhle nevkusně, takhle ne.
Naježím se. Maličko se odtáhnu. Dívá se na mě. A usmívá se.
„Vaše přítelkyně je velice krásná.“
„Cože?“
„Je nesmírně líbezná. Neovládl jsem se. Omlouvám se.“
„Och.“
„Jak se jmenuje?“
Teď zuřím. Pitomě zuřím. Alex, ty káčo!
„Jessika.“
„Aha. Dobrá. Je taky Američanka?“
„Ne, Britka.“
„Myslel jsem si to. Pít rozhodně umí.“ Zdvořile se směje. „Omlouvám
se za upřímnost. Doufám, že jste se neurazila. Tak, co jste vlastně
chtěla vědět o Ca moře?“
Rysy mi zoufalstvím ztuhnou. Srkám kávu a v duchu běsním. Netouží
po mně. Nesnaží se mě svést. Původně myslel, že ho navštívila
Jessika. K zbláznění, fakt. Zlobím se na sebe za všechny ty pitomé
pocity. Celou tu dobu šlo o Jessiku. Ta dívka z Caffe Gambrinus. Souhlasil
s návštěvou, protože myslel, že za ním přišla Jessika, a ted se
prostě chová zdvořile a zkouší se mě slušně zbavit.
Pitomá. Jsem tak pitomá! Jsem prostě idiot.
Rozhovor končí. Káva je dopitá. Vypráví mi, že se zabývá importem
a exportem - a právě díky tomu rozmnožil rodinné miliony na
miliardy. S patřičnou skromností doplní, že rád přispívá na charitu -
především obětem zločinů. Je to neurčitá informace a mně je to jedno.
Předstírám, že si píšu poznámky. Zajímalo by mě, jestli lže, jestli ve
skutečnosti není jen pohledný gangster, který zametá stopy. Ale, čert
to vem. Jsem divná. Vykládá mi, jak miluje Kalifornii, pouště na jihozápadě:
tu pravou Ameriku, „panenskou divočinu“. Vážně použil
slovo „panenský“. Štve mě to.
Očividně tuší, že mi je nepříjemně. Rázně vstane, rozloučí se
a podá mi navštívenku: vybízí mě, ať zavolám, kdykoliv budu potřebovat
další informace. Brouknu upjaté poděkování, mám pocit, že by
se slušelo pukrle nebo že bych sama sebe měla okřiknout za hrubost,
ale místo toho jen řeknu sbohem a odmítnu nabídnutý doprovod.
Tryskem seběhnu po rozlehlém mramorovém schodišti a sama se propletu
k východu. Cestu si pamatuju, doleva a doprava, doleva a doprava,
skrz halu, na konec chodby - kolem směšně přezdobeného
brnění - jen abych byla pryč byla pryč byla pryč.
Vykročím na rušnou ulici do žhavě spalujícího slunce. Kouknu na
svůj hloupý poznámkový blok a mrsknu s ním na vysokou hromadu
odpadků.
A pak si všimnu těch policistů, jak o překot fotografují. Mě.
2025 ©