29. kapitola

29. KAPITOLA

Nemám čas přemýšlet nad tím, co se odehrálo během čtvrtého zasvěcení,
protože hned ráno, sotva se zavrtím v ložnici s vyhlídkou na Velký
kanál, dostanu zprávu o příjezdu Jessiky a Giuseppa. Mark i já si
s nimi vyjdeme na snídani. Potom mě Mark vezme na týdenní zběsilou
prohlídku Benátek: blažená kombinace výtvarného umění a hudby
a gotické architektury a báječných koktejlů v baru u Harryho.
Občas se k nám připojí Jessika s Giuseppem, ale většinu výprav
podnikáme sami. Mark zná Benátky dobře, vypráví mi, že jako mladičký
student tady během prázdnin na Cambridgi strávil spoustu času.
Ale mě neudivuje, že Mark zná Benátky jako své boty, protože zná
a ví všechno. Určitě by byl skvělý průvodce i na Měsíci a prohlídku by
zakončil v nenápadné, ale pohádkové trattorii.
Začneme u baziliky Santa Maria Gloriosa dei Frari ve čtvrti San
Polo. Nemám potuchy, kde přesně to je a co to znamená, ale Mark mě
ujistí, že se jedná o významnou památku.
„Zvenčí teda nic moc,“ poznamenám při pohledu na opršelou fasádu
z červených cihel.
Ale uvnitř: ach!
V bazilice spatřím omračující Nanebevzetí od Tiziana. Podle Marka
ten obraz inspiroval Richarda Wagnera k napsání Die Meistersingers.
Potom drásající socha starého svátého Jeronýma od Alessandra
Vittorii, které údajně stál modelem právě Tizian. Prohlížím si starce,
předzvěst smrti. Vím, že smrt s mystérii souvisí, že každý orgasmus je
malá smrt. Jak říkají Francouzi: La petite mort.
Proč se mi čtvrté mystérium tolik líbilo? Co je v nápoji kykeón?
Proč mě těšilo, že Mark přihlíží, jak mě uspokojuje jiná žena? Samozřejmě
nejsem lesbička, ale moje sexualita je mnohem složitější, než
dokážu pochopit. A mystéria mě neučí jen záhadám vlastní sexuality,
ale i všemu, co souvisí s láskou či Bohem nebo smrtí a kdoví s čím
ještě. Je to tady. V mé mysli. V mých smyslech. Jako líbezná a neodbytná
vůně, kterou si pamatuju, ale pojmenovat ji neumím. Zatím ne.
Mark mě vyruší z myšlenek, něžně mě za ruku táhne na opačnou
stranu obrovského kostela dunícího ozvěnou, kde mi ukáže velkolepou
smutnou hrobku novoklasicistního sochaře Canovy, kterou si
umělec navrhl sám.
Můj milenec, můj přítel, můj Celenza, můj amant se na mě dívá
s úsměvem.
„Tohle,“ sdělí mi napůl pobaveně, napůl vážně, „posloužilo jako
inspirace na obal alba Closer od Joy Division.“
„Joy Division?“ Nic mi to neříká. „Co je to?“
„Anglická rocková skupina z osmdesátých let. Zpěvák spáchal sebevraždu.“
V pohledném obličeji má pořád ten vážný a současně pobavený
výraz. Na dnešek si vybral tmavě modrý lněný oblek s hebkou
košilí a krásné semišové boty, hnědé a roztomile sešmajdané k jedné
straně. Prostě Mark. Pohladí mě po tváři. „Víš, Ixko, ta hudba při
mystériích, na kterou ses ptala? Jedna z prvních skladeb byla Atmosphere
právě od Joy Division. Jejich melodie představují rock, který se
zřejmě nejvíc přiblížil k Bohu. A jejich skladby jsi slyšela i při dalších
mystériích. Hodí se k nim dokonale. Nevím, kdo je vybírá, ale nic
vhodnějšího snad neexistuje.“
„Rock? Ale to jako rocková hudba vůbec nezněloV
Opět mě pohladí po tváři. Přeněžně. S úsměvem.
„A taky jsi slyšela Requiem od Durufléa, hlavně Kyrie, několikrát,
a Whitacreovo Lux Aurumque a taky píseň Blumenthal od Ulricha
Schnausse. A asi jsi poznala Led Zeppelin.“
„To ano,“ přikývnu. „Led Zeppelin jsem poznala.“ Mark mě políbí
na krk a poodejde dál.
„A tohle je oltářní obraz, Madona rodiny Pesarovede mě do další
části kostela. „Henry James řekl, že nic v Benátkách není dokonalejší
než tohle. Samozřejmě neviděl tebe, jak stojíš ve stínech Frari.“
Zvedne mou ruku a políbí mě na prsty, ale já ho obejmu a přitisknu
mu rty na líbezná rudá ústa. A pořádně tvrdě. A takhle to pokračovalo
dál. Navštívili jsme Grande Scuole di San Rocco s obrazy
Tintoretta, pak nás gondola dovezla do Zlatého paláce, kde mi Mark
ukázal trochu strašidelný nápis „Bůh je věčný, vše ostatní je dým“.
Nejvíc mě ale uchvátí malá anonymní soška Kentaura a Achilla,
i když většina turistů ji zřejmě přehlédla. U sošky se zdržím dlouho.
Připomíná mi Marka a mě, Marka, jak mě odnáší z Casino degli
Spiriti. Nahou a zranitelnou. Alexandru Čtvrtou. Ale náhle jsem byla
malý hoch a on byl Kentaur.
Snové dny ubíhají. Dóžecí palác. Obrazy od Tiziana a Tintoretta.
Bouře od Giorgiona.
Potom navštívíme muzeum Peggy Guggenheimové a v něm si prohlédneme
nádherná díla od Pollocka a Brancusiho, a palác Dario,
a domů se vracíme lační po sexu ještě před obědem; a nikdy si ho
neodepřeme.
Přes úzké mosty se dostaneme do Dorsoduro, proklouzneme zahradou
za palácem plnou citroníků a vyběhneme po schodišti ze
šestnáctého století do patra, kde se navzájem svlékneme a se smíchem
se svalíme do obří postele s okny otevřenými nad Velkým kanálem.
Mark je ve mně pořád tvrdší a tvrdší, zmocní se mě zepředu i zezadu,
rve mě za vlasy, až to bolí, ale slastně, až mi je do pláče, chce se mi
křičet a zmítat se v orgasmu, a pak vyvrcholím, a znovu a znovu
a znovu, v křečích lapám po dechu a vyčerpaně se svalím do polštářů,
kluzká od postkoitálního potu, omámená orgasmem naslouchám
nepřetržitému rytmu svého srdce. Při extázi slyším parníček, jak funí
po Velkém kanálu nahoru a dolů.
Jednoho parného benátského dne Mark nasměruje naše štíhlé dřevěné
taxi ven z města, přes šedou kalnou lagunu až k ostrovu Torcello.
Vysvětlí mi, že právě na tomhle zeleném osamělém ostrově se v dávnověku
usadili první Benátčané.
Vidět se tam toho moc nedá. Hromady sutin, pár opuštěných kostelů
a jedna či dvě předražené restaurace. Proč mě Mark vzal právě
sem? Jsem přehřátá a trochu mrzutá, protože mě poštípali obří moskyti.
Ale vkročíme do chladivých a posvátných prostor prastaré katedrály
a Mark mi ukazuje skvostné mozaiky na stěnách, především
tu s Madonou z desátého století.
Je to neuvěřitelně dojemný výjev. Plačící žena. Po Madonině zoufalé
tváři stéká jediná velká stříbřitá slza. Připomene mi to mystéria,
jako mi je ostatně připomíná všechno. Pravda, temná děsivá pravda,
se blíží. Cítím to. Katabasis. Poslední zjevení. Jsem vystrašená, a přesto
dychtivá. Nemůžu pokračovat, ale musím a budu.
Na ostrůvku Torcello se moc dalšího dělat nedá. Loudáme se mezi
ruinami opuštěného města. Prohlédnu si starý kamenný Atillův trůn
na náměstí. Pak si v baru koupíme celou láhev vychlazeného vína
Prosecco, upíjíme z vysokých sklenek a sledujeme majestátní bílé jachty,
proplouvající tisíc let starým kanálem Torcello, a v odpoledním
stínu si pak usneme v náruči pod citroníkem. Perfetto.
Večer sedíme s Markem nad skleničkou u stolku před kavárnou Florian.
Je tam spousta turistů a já si připadám jako jedna z nich. Mark
mi však tvrdí, že v Benátkách je turista každý, dokonce i sami Benátčané
si neustále připadají jako na návštěvě, protože Benátky jim na
každém kroku připomínají svou slávu. Takže to je v pořádku.
A tak si v Benátkách hrajeme na bohaté turisty, protože přesně to
jsme i ve skutečnosti. Hovíme si před Caffe Florian, zatímco teplý
soumrak se kolem nás snáší na nejnádhernější přírodní katedrálu
v Evropě: na rozlehlé náměstí svátého Marka s holuby a kostelními
věžemi, velkolepým Dóžecím palácem a koňmi vzpínajícími se nad
katedrálou. Mark pije víno a dívá se na mě. Mluvíme o pátém mystériu.
Není si jistý, zda chce, abych tím prošla.
„Ixko, páté jsem nikdy neviděl, tedy ne páté pro ženy. Ale doneslo
se mi leccos... prý je to dost nepříjemné a náročné. Vážně chceš do
toho jít?“
„Když pátým mysteriem neprojdu, na konci léta tě ztratím. Už za
měsíc.“
Mark vážně přikývne. A já skoro rozzuřeně zavrtím hlavou.
„Marku, to je nesmysl. Nevzdám se tě.“
„Jsi si jistá? K pokračování tě nemůže nikdo donutit.“
„Sice mě nikdo nenutí, ale...“ Dívám se na Markovy příjemné
a krásné rysy, zarámované slavnou kulisou benátského náměstí. Mám
mu říct pravdu? Ze jsem, stejně jako Francoise, na mystériích závislá
jako na návykové droze? Ze mě mění, osvobozují duchovně i sexuálně;
vysvětlit to nedokážu, ale odolat jim také ne. A pravděpodobně
bych chtěla pokračovat i v případě, že by mi ztráta milovaného Marka
nehrozila.
„Marku,“ prohlásím, „pátá udělám. Tečka.“
Tiše se rozesměje. „Mezi námi, kdybych byl vulgární, musel bych
ti otlouct o hlavu, že jsi tvrdohlavá kráva.“
Zazubím se na něho.
„Tua vacca, Celenza.“
Kráva k vašim službám, Excelence.
Mark se smíchem potřásá hlavou. Pak mě uchopí za ruku a políbí ji.
„Alexandro, díky za lekci. Beru to jako obrovskou lichotku.“
Dáme si další sklenku. Už jsme si vyrobili slušnou špičku. Klábosíme
o umění a sexu a životě v Benátkách. U třetí skleničky se zeptám,
protože se musím zeptat, je pro to nejvyšší čas.
„Marku.“ Zaváhám. „Mohl bys mi povědět o své manželce?“
Mark mlčí. Obličejem mu opět přeletí záchvěv bolesti, příznak
Markova vnitřního smutku. Ale o tom už vím, teď chci znát i jeho
příčiny.
„Ixko..
„Musím to vědět, Marku. Pořád se vyhýbáš třeba jen zmínce o ní.
Vím, že umřela. Pověz mi pravdu.“
Mark se zhluboka napije benátského koktejlu Bellini. S povzdechem
přikývne a pustí se do vyprávění.
„Jmenovala se Serena. Byla mladičká a úžasně chytrá a krásná a bohužel
i vnitřně pošramocená.“ Podívá se mi do očí. „Byla to ta druhá
nejkrásnější žena v mém životě.“
Poblíž našeho stolku vzlétnou s pleskáním holubi, vyplašení malým
rošťákem. Věže se třpytí v zapadajícím slunci.
„Možná jsem to měl tušit předem,“ svěřuje se Mark. Pohrává si se
svou sklenkou, ale nepije.
„Proč?“
„Věděl jsem, že je z rodiny, která patří ke Camoře. Vysoce postavení
mafiáni z Forcella. Díky mafii si vydělali celé jmění a pořád ještě jim
zůstaly užitečné kontakty. Její otec tvrdil, že je vývozce mramoru.“
Mark se trpce zasmál. „Věř mi, stovky milionů na mramoru nevyděláš.“
„Takže to byl skutečný gangster?“
„Jednoznačně.“
„Ale...“
„Jenže nešlo jen o otce. Serenina matka pocházela z podobné rodiny
a zemřela mladá, zřejmě jako oběť vendetty. Serena po ní zdědila
vlastní majetek.“ Mark ke mně vzhlédne, ale pak opět sklopí oči ke
sklence. „A k tomu dědictví - kromě peněz - patřilo i prostředí, kde
zločin a smrt byly běžné věci a kde vládlo příliš mnoho peněz a příliš
velké výčitky svědomí. A kombinace toho všeho - smrt matky, otec
zločinec, prostě nevím, ale uvnitř Sereny se tím něco pokazilo. Aspoň
tak si to zdůvodňuju před sebou.“
„Ale jak přesně, Marku? Co s ní bylo v nepořádku?“
Mark pokrčí pohrdavě a přitom smutně rameny. „Nic neobvyklého,
carissima, prostě běžné věci. Drogy a sex. Jela v heroinu, koksu,
cracku, zbožňovala nebezpečný sex. Do mystérií ji zasvětili dřív než
mě, už jako sedmnáctiletou.“
„Moc mladou.“
„Příšerně mladou.“
Něco mi dojde. Vzhlédnu k Markovi.
„K mystériím tě přivedla ona, viď?“
„Ano.“
„Kolik ti bylo?“
Zamyslí se.
„Nejvýš dvacet. Mladíček. Jí bylo osmnáct, ještě dívka. Potkali
jsme se na večírku v Posillipo a okamžitě se do sebe zamilovali. Byla
tak krásná a křehká a vzdělaná a nešťastná. Toužil jsem ji chránit,
spasit ji. Byla tak něžná, tak líbezná! A ano, prošel jsem kvůli ní všemi
mystérii, která skutečně byla tak fantastická, jak mi Serena slíbila.
Mystéria změnila mě i celý můj další život.“ Mark se ode mě odvrátí
a dívá se na náměstí, paláce, růžovou oblohu nad věžemi, krásu k zániku
odsouzených a sebevražedných Benátek.
„Nakonec jsme se rozhodli, že se vezmeme, ale všichni byli proti
tomu. Serenina rodina se mohla pominout vzteky, protože Serenu
hodlali provdat do jiné rodiny v Camoře, a ne za anglo-italského hejska
bez peněz, který určitě pase po jejich bohatství.“ Mark mi opět
pohlédne do očí, pevně a upřímně. „Ale nebyla to pravda. O její peníze
jsem nestál, stál jsem jedině o Serenu. Ale drogy a alkohol..
„A co tvoje rodina?“
„Matka byla zarytě proti našemu vztahu, protože Serena, no, byla
z Forcella, což je hodně špatná strana barikády. Přála si, aby její jediný
syn, dědic rodu Roscarrickových, našel manželku s modrou krví, a nejradši
z Anglie či Francie, třeba i z Ameriky, ale s majetkem nepotřísněným
krví a úplatky a pašováním drog.“
„A tvůj otec?“
„Zvláštní, ale tomu to nevadilo. Byl Angličan a kupodivu nic nehrotil,
býval nad věcí. Na Sereně oceňoval totéž co já, že je něžná
a milá, zranitelná a okouzlující. Ale v rodině měla hlavní slovo matka.
Přesto jsme se - já a Serena - “
„Vzali jste se.“
„Ano. Svatba byla zpola utajená a smutná záležitost, ovšem my byli
tolik zamilovaní! Ovšem, už po pár měsících...“ Mark nedopoví a napije
se.
„Co se stalo po pár měsících?“
„Serena začala vyvádět, jako by se utrhla ze řetězu. Obviňovala mě
z nevěry, pila jako námořník, topila se v drogách. Z mejdanů se vracívala
až ráno a v příšerném stavu a většinou vzteky bez sebe: to pak
do světa vykřikovala, jaký je její otec grázl a jaké zločiny napáchal a že
problém mu nedělá ani vraždit. O jejích výstřelcích se psalo v bulváru,
měla pověst jako ta nejhorší feťácká coura, ale byla k nezastavení;
až pak mě probudil ten telefonát.“
„Bouračka?“
Mark na mě upře modré přimhouřené oči - planoucí a skeptické.
„Ano, nabourala v kopcích nad Capuou. Údajně si vezla drogy
od nějakého dealera. Ale - proč by to dělala, dolcezzáí“
„Jak to myslíš?“
„Na neapolském sídlišti Scampia by heroin stačil pro celý svět,
v Neapoli je drog až nad hlavu, tak proč by se Serena táhla tu dálku
až do Capuy, o půlnoci? Selhaly jí brzdy a příčina se nikdy nezjistila.
Zřítila se s vozem ze svahu a pak, pak přelétla přes...“
Na opačném konci náměstí spustí malý orchestr, zvesela a slavnostně,
komickou operní melodii: ta nejmíň vhodná hudba pro tento
smutný, vážný okamžik.
Ale jinak už chápu, co Mark prožil. Napiju se a po chvilce přemýšlení
se zeptám.
„A kde bereš podezření, že nešlo o nehodu?“
Mark nereaguje hned, ale v hlubině modrých očí se třpytí smutek.
„Jsem si proklatě jistý, že to byla vražda. Nechal jsem vrak vozu
prohlédnout nejlepšími odborníky, opakovaně, ale nikdy nenašli nic,
co by selhání brzd vysvětlilo. Byly v pořádku. Auto bylo nové, hbitá
Alfa, kterou Sereně darovala její rodina. A dokonce ani nejela moc
rychle, v těch zatáčkách se držela na třicítce. A nebyla sjetá, zásobu
drog měla nedotčenou. Řídila střízlivá, to prokázala i pitva.“
„Tak kdo ji zabil?“
„Nejspíš její otec. Proto taky neapolská policie provedla jen zběžné
vyšetřování. Serenina rodina byla příliš mocná. Nedotknutelná.“
Hudba umlkne a ticho je hrozné.
Šokované koktám:
„Ale proč? Proč by ji měl zabít vlastní otec?“
„Protože si nedávala pozor na pusu. Veřejně ho shazovala a mluvila
o jeho utajovaných zločinech. Když se opila či sjela, vykřikovala do
celého světa, co má její otec na svědomí.“
„Ale... svou vlastní dceru?“
„Měl šest dětí, takže jednu dceru mohl klidně odškrtnout.“ Mark si
s dalším povzdechem prohrábne černočerné vlasy a dopije sklenku.
„Pochop, Ixko, jistě to nevím. Možná se úplně pletu, možná to provedl
jiný mafián jako pomstu a možná to byla vážně nehoda - ale tomu
věřím nejmíň. Udělal to někdo z rodiny. Její otec byl nelítostný zabiják
a měl dost velký vliv, aby to nařídil. Camorra se s nikým nepárá.“
„To proto jeho rodinu tolik nenávidíš?“
„Jde jenom o jeden z důvodů. A když jsem tedy zdědil Sereniny
peníze, chtěl jsem je použít k něčemu slušnému a začal jsem podnikat
v Kampánii i v Kalábrii - poctivě, ale současně výnosně. Chtěl jsem
ukázat, že to jde, že tady je jedna z cest, jak podlomit nadvládu mafií.“
Začínám to chápat. Přiklopím Markovu ruku dlaní.
„Marku...“
„Jenže Serenina smrt zabila i mého otce,“ dodá Mark skoro mimochodem.
„Měl ji moc rád, byla milá a zábavná, i když feťačka. Pár
měsíců po její smrti sám zemřel na srdeční infarkt.“ Mark rázně vytáhne
ruku z mojí dlaně. „Tak, a teď víš všechno.“
„Proč ses mi nesvěřil dřív?“
„Není to příběh, ve kterém bych se vyžíval. A především nemám
žádný důkaz, že Serenu skutečně zabila Camorra, nebo dokonce její
vlastní otec. Všechno, co mafie dělá, jsou hry v maskách. Nepoznáš,
co je jako a co skutečnost. V Neapoli nosí masku všichni.“
Mark vypadá vážně a já ho toužím políbit. Nad katedrálou svátého
Marka se vzpínají koně, jako by pod kopyty drtili neviditelného nepřítele.
Už jsem klidná. Vím všechno, i když je to tragické i zlověstné.
Poslední rána se zahojila.
Druhý den odletíme do Neapole, protože Mark tam má obchodní
jednání. Najal soukromý tryskáč, na pravidelných linkách bylo obsazeno.
S Jessikou jdeme přes betonovou plochu k letadlu. Jsem dětinsky
rozrušená, soukromým letadlem jsem ještě necestovala. Jess je však
divně zakřiknutá, i když v Benátkách byla šťastná a pořád se chichotala.
Je blázen do Giuseppa. Ale teď mlčí.
Proč?
Na palubě letadla, když se Giuseppe s Markem posadí dopředu
a probírají pracovní záležitosti, mi Jessika položí ruku na loket a beze
slova naznačí, že se mnou chce mluvit v soukromí.
Posadíme se. Letadlo odstartuje a přes motory nás ti dva vpředu
neslyší.
Vyhrknu: „O co jde?“
„Giuseppe se včera večer namazal. A něco prozradil.“
„A co?“
„Víš, byl vážně na šrot, Ixko. Normálně moc nepije, ale asi na něho
mám špatný vliv.“
„Jo?“
„A pak se podřekl, ale to už byl skoro mimo. Přísahám, že dávno
zapomněl, že to vůbec řekl.“
Jess se tváří netypicky zasmušile, je to vážná věc.
„A? Co řekl?“
Jessika se ke mně obrátí.
„Víš, že je i šesté mystérium?“
„Fakt???“
Jessika přikývne a zadívá se dopředu, kde spolu Giuseppe a Mark
vtipkují a chechtají se.
„Zkrátka šesté mystérium existuje a je děsivé a příšerně nebezpečné
a hrozně, hrozně tajemné. Víc nevím. Tedy nic víc už Giuseppe nevyžvanil.“
Jsem vykolejená. Myslela jsem, že včera v kavárně jsme si s Markem
vyjasnili poslední problém. Ale proč mi nepověděl o tomhle?
Pořád ještě lže? Proč lže?
Proč?