28. kapitola

28. KAPITOLA

O tři hodiny později vystoupím na mechem obrostlé vlhké molo našeho
pronajatého domu, který se jmenuje Palazzo Dario. Jdu sama,
Mark ještě uvnitř vyřizuje nějakou obchodní záležitost u laptopu, který
má monitor plný proudících černých a rudých cifer. Zahlédnu
vlastní odraz v černé hladině Velkého kanálu. Neubráním se úsměvu.
Komorné odvedly skvělou práci. Mám na sobě plesové šaty s vysokým
pasem a úzkými rukávy z mušelínu v barvě smetany. Vypadám
jako debutantka z románu Jane Austenové. Dlouhé hedvábné rukavičky,
atlasové taneční střevíčky, perlový náramek i náhrdelník. Mušelín
je skvostně hebký, ale velmi průhledný. Pod šaty mám smetanově
bílé punčochy, ale žádné spodní prádlo; jak jinak.
Naštěstí je venku tma, takže nikdo nevidí, že jsem pod šaty nahá.
Aspoň doufám. Rozhlédnu se po kanálu. Gondola má připlout v devět
večer. Vím, že je čas, ale chci si užít vyhlídku.
Vzhlédnu k pronajatému domu, kde bydlíme. Přijeli jsme teprve
dnes ráno, ani jsem si ho nestačila pořádně prohlédnout.
Ale už teď ho mám ráda.
Ve dne dům - malý palác - vypadá líbezně. Večer, v měkkém
osvětlení kanálů a hvězd, připomíná sen, zjevení nevídané krásy. Fialové
výklenky a chmurně temná okna a melancholicky šedé kamenné
stěny, nevyzpytatelné a svůdné obrazy mezi kolébajícími se světly kolem.
Ten pohled mě vnitřně vykolejí, rozjaří, jako bych tančila v rytmu
přízračné, němé hudby Benátek.
Dolétnou ke mně veselé hlasy a smích. Vůně vína a pach nafty,
parfému a cigaret a vzdáleného moře.
Most vzdechů. Náměstí svátého Marka. Santa Maria della Salute!
Tolik věcí a dojmů z města mám zadřených hluboko v duši, tolik jsem
o něm snila a toužila ho navštívit při plánování studentských cest.
Nejsem si jistá, co si myslet o skutečných Benátkách. Jsou tak opojné,
že váhám nad tím, co je a co není realita. Benátky vypadají jako velkolepá
kopie sama sebe, jako úchvatné filmové kulisy. A já mám v tom
dramatu hlavní roli. Alexandra mystériím oddaná.
Je tohle Gritti Palace Hotel? V atlasových střevíčkách se vytáhnu
na špičky a vidím elegantní muže a ženy, jak večeří na ozářené terase,
tam na druhé straně, za lesklou plochou Velkého kanálu. Slyším jejich
smích, tlumené cinkání skleniček a příborů. Pak hlučné burácení motoru:
benátská policie v modrém člunu se pomalu sune kanálem směrem
k věži chrámu svátého Marka, jež se rudě a přízračné tyčí nad obzorem.
Přímo před naším palácem stojí čtyři pestré tyče a na nich visí
těžké gotické skleněné lucerny. Jejich světlo hází prastaré a zvláštní
tvary pod průzračnou a hvězdnou noční oblohou. Gotické prvky
na našem paláci - zvaném Dario - jsou famózní.
K tomuto místu se váže romanticky tragická legenda. To všechno
jsem si stačila nastudovat. Zemřela tady spousta slavných lidí, včetně
arménského kupce s diamanty, který zde zesnul počátkem devatenáctého
století. Poté palác koupil velký britský pohlavár Rawdon Brown,
který tu spáchal sebevraždu, když ho rekonstrukce paláce přivedla na
mizinu. Dalším majitelem byl irský důstojník, jenž „záhadně“ zemřel
v roce 1860. Pak se mezi majiteli sídla vystřídala řada různých příslušníků
nižší šlechty. Poslední komtesu tady zavraždil její milenec. Potom
dům koupil manažer rockových hvězd: zavražděn. Po něm bankéř:
utopil se. Zkusili sem přivést vymítače ďábla a všeho zlého. Marně.
A ted tu jsem já. Neměnila bych ani za nic.
„Ach, slečna Beckmannová. To je příjemné setkání!“
Je to Mark ve svém obleku jako z počátku devatenáctého století.
Moc mu to sluší, vypadá jako vysoký a snědší Darcy. Úzké černé
kalhoty, možná jezdecké, končí ve vysokých kožených botách. Bílou
košili zdobí vysoký límeček, přes ni má Mark přepychovou rudou
vestu a dlouhý rozevlátý černý plášť se šosy. Dobový kostým korunuje
poněkud dandyovský cylindr. Já sama jsem bez klobouku, ale mám
nádherně upravené vlasy, plné kudrlinek, které mají vypadat jako
přírodní kučery, dokonce nepatrně pocuchané. Moc chytré, vážně.
Mark vyjde na soukromé mramorové molo a s hedvábnými bílými
rukavičkami v ruce se mi ukloní.
„Vypadáš úžasně.“ Hltá mě pohledem. Přistoupí blíž, zvedne k ústům
mou ruku v bílé rukavičce, dvorně ji políbí.
„Kráčí kol, plna noci krás, bezmračných nocí hvězdnatých; a výběr
tmy a světla svaz má v držení a očí svých,“ zarecituje Mark.
Obejme mě kolem pasu a políbí mě na rty.
„Celenza,“ opřu se mu dlaní o prsa, jako bych ho zpola odstrkávala.
Ale neodstrkávám.
Mark se konejšivě usmívá.
„Tak co, jsi připravená na čtvrté zasvěcení?“
Poprvé v životě zkusím vyseknout pukrle, které se mi skoro povede.
„Si, Celenza. Aspoň myslím...“
Jsem připravená? Nejsem si jistá. Trochu se chvěju nervozitou. Ale
cítím i odhodlání. Markovi jsem řekla, že ho miluju, protože je to
pravda; teď mohu těžko couvnout.
„Jako by ses pro ty šaty narodila. Americká princezna v Benátkách,
ze záhadného důvodu převlečená za Elizabeth Bennetovou z Pýchy
a předsudku.“ Zadívá se mi přes rameno na kanál. „A, naše gondola!“
Otočím se na atlasovém podpatku. Z blikajícího temného šera se
zhmotňuje lesklá černá gondola a nehlučně se dotkne našeho mola.
Gondoliér je pohledný, to dá rozum.
„Signor Roscarrick?“
„Si.“
Úzká gondola je vystlaná měkkými polštáři z rudého hedvábí.
Mark mi pomůže nastoupit, já se pohodlně opřu do polštářů a Mark
sedí vedle mě a vzhlíží k horké průzračné obloze.
Cítím Markovu vodu po holení; je ve svém kostýmu z období regentství
mužně pohledný. Toužím po něm. Toužím po Benátkách.
A dokonce toužím po sexu právě tady a teď. Pomilovat se v gondole.
Gondoliér čeří vodu a my se pozvolna suneme po Velkém kanálu.
Gondoliér tiše zpívá. Je to kýč, ale vlastně není. Proč by si benátský
gondoliér nemohl prozpěvovat? Kde jinde, kde je na celém světě lepší
místo pro zpěv při práci?
Město si tiše zpívá a horký a nehybný letní večer by nemohl být
krásnější. Projedeme pod Ponte dell Accademia, odkud na nás shlížejí
tváře turistů, kochajících se filmově dokonalou krásou Benátek
a hvězd. Hlavní role Ixka a Mark.
Je to sen, nebo skutečnost? Jsem opravdu tady, skutečně míjíme
Palazzo Fortuny a Ca Rezzonico, plujeme pod bělostným obloukem
mostu Rialto, díváme se na domy, v nichž zemřel Wagner a žil Marco
Polo a skládal Stravinskij a Henry James tesknil, na domy Browninga
a Tiziana a Casanovy, na paláce básníků a dóžat a princů a kurtizán.
Uchváceně se rozhlížím z polštářů a svírám Markovu ruku. Sním,
neprobudila jsem se. Nechci se probudit, nikdy.
„Kráčí kol, plna noci krds, bezmračných nocí hvězdnatých; a výběr
tmy a světla svaz má v držení a oěí svých,“ sama šeptám slova básně.
A najednou si uvědomím, že Byron psal o Benátkách jako o ženě.
Město je v jeho představách černovlasá, svůdně zádumčivá žena, tajuplná,
se zářivýma očima, nevyzpytatelnou povahou, nepřetržitě sexuálně
vzrušená. Benátky jsou snědá, krásná a sebevražedně melancholická
básnířka, která se nepřetržitě snaží utopit v jezeře.
Mark mi nenápadně vklouzne dlaní pod šaty. Nereaguju, jen ukážu
na strohý šedivý palác.
„Není tohle Byronův dům?‘
„Správně. Palazzo Mocenigo.“
Prsty mi sune mezi stehna. Pátrá, pátrá. Hledá spouštěč mé rozkoše.
„Bydlel tam,“ pokračuje Mark, „s liškou, vlkem, nejméně dvěma
opicemi a nemocnou vránou.“
„Vránou?“ podivím se a přemáhám výkřik slasti.
„Ta vrána pošla a právě pak jeho milenka vyhrožovala, že se utopí
ve Velkém kanále. Přežila.“
Gondola zatáčí a Mark vytáhne ruku zpod mých šatů. Zamrzí mě
to, chci ho. Cítím úděsné a rošťácké nutkání se předklonit, rozepnout
ty přepychové jezdecké kalhoty a uchopit ho do úst.
Propána, co to se mnou ta mystéria provádějí?
Ať je to, co chce, hrozně se mi to líbí. A líbí se mi v Benátkách. Užším
bočním kanálem teď míříme do severní části města a já se bavím
všemi pohledy, které se nám během jízdy nabízejí, vášnivě se líbající
dvojice za temným oknem, kostelík shlížející k vlastnímu odrazu na
černé olejovité hladině. V žlutě osvětleném pokoji nad kanálem zní
zpěv, další gondoliér veze plačící ženu, světla míhající se v temných slepých
uličkách, které končí zdí s gotickými okny s těžkými okenicemi.
„Marku.“
Ruku mu svírám pořád pevněji. Čtvrté mystérium se blíží.
„Políbíš mě?“
Mark se ke mně nakloní a velmi vášnivě mě políbí na rty, načež
zvedne svou krásnou tvář k obloze.
„Vidíš nás?“ zeptá se.
Uvědomím si, že myslí Souhvězdí nás dvou; vysoko nahoře, v sousedství
Orionu.
Přikývnu. Nevysvětlitelně se mi chce plakat.
„Vidím nás, Marku. Ano, vidím nás.“
Ale především tu vládne neuvěřitelné ticho. Noční Benátky. Bez
aut, bez motorů. Je to nejtišší město na světě? Jen tiché pleskání vlnek
o středověký mramor a tichý zpěv gondoliéra. A jinak ticho, nehybná
a krásná nicota, jako by se město mělo užuž rozplynout do vzduchu.
Gondola nás doveze až na hranici Benátek. Posadím se zpříma.
Vidím širokou lagunu, třpytivá světla zřejmě z ostrova Murano, a pak
nízký pochmurný tvar ostrova se hřbitovem: ostrova smrti.
„Už tam budem,“ oznámí gondoliér anglicky.
Zbytečně. Vím, že se blížíme k cíli, protože se zčistajasna ocitneme
v tlačenici dalších člunů, gondol a spousty vodních taxíků. U okraje
laguny kotví malý parníček. Z člunů a gondol vystupují lidé v složitých
kostýmech z počátku devatenáctého století, stejně jako mám
já a Mark. Vidím mušelínové a hedvábné šaty, jemný atlas, živůtky
a vlečky a pláště. Muži jsou v přiléhavých šosatých kabátech, mají vysoké
bílé límečky a tuhé hedvábné kravaty.
K těm lidem patřím. Skoro tomu nemůžu uvěřit.
Zadívám se nad hlavy davu a ptám se:
„Je to tady? V téhle budově?“
Prohlížím si nenápadný krychlový očividně starý palác, jenž se
opuštěně choulí na samém konci kanálu. Dívá se do laguny vystavený
všem zvědavým pohledům jako dítě, které stojí v koutě třídy na hanbě.
„Je to Casino degli Spiriti,“ vysvětlí Mark. „Má za sebou pestrou
minulost. Strašidla a malíře a básníky a orgie.“ Uchopí mě za loket
a pomůže mi z gondoly na molo. „Neměj strach, Ixko. Čtvrté mystérium
je jedno z nejpříjemnějších.“
Strach samozřejmě mám, ale současně jsem vzrušená a těším se.
Opět nás vítají dívky v bílých řízách a před vchodem do paláce nám
podají sklenku vína.
Gondoliér odplouvá s loďkou pryč a jedna z komorných přidřepne
přímo přede mnou a průsvitné mušelínové šaty mi vyhrne až do
pasu - a všem lidem okolo odhalí moji nahotu.
Podle příkazu jsem si nevzala spodní kalhotky a všichni kolem teď
vidí, že jsem poslechla. Dívka si zkoumavě prohlédne moje tetování
nad okrajem podvazku, pak mi šaty opět spustí a s poklonou ucouvne.
Tohle všechno se odehrává na břehu kanálu, v Benátkách, a přitom
mě pozorují desítky lidí, desítky bohatých a vzdělaných lidí -
mezi nimi poznávám i pár celebrit a politiků - , a přesto potlačím stud
a rozpaky, srkám víno a povídám si s Markem, zatímco dívka se věnuje
své práci. A lidi kolem mě se baví a pokyvují a pijí. Pak nás jedna
z komorných zavede do Casino degli Spiriti.
Dům je prostornější, než se zvenčí zdá. Zšeřelé přízemí je zařízeno
sice velmi elegantně, ale to přítmí působí zlověstně, trochu jako hrobka.
Visí tu pach vlhka vzlínajícího z laguny, jež se vlní hned pod okny
Dívky nás vedou do patra, které je očividně srdcem domu. Je jasnější
a nesrovnatelně přepychovější, velkolepější. Bílé gotické oblouky, mramorové
sloupy, vysoké stropy s uměleckými štuky. Celá místnost připomíná
spíš taneční sál. Stěny zdobí fresky s erotickým podtónem,
zobrazují spleť růžových a bílých těl nahých žen a cherubínků. Jako
autora tipuju Tiepola.
Bíle oděné dívky roznášejí velké kovové poháry.
„To je kykeón,“ vysvětlí mi Mark. „Dopij pohár do dna.“
Kykeón? Jistě, už jsem o něm slyšela. Byla to droga eleusinských
mystérií. Proslulé, ale tajné narkotikum.
Vůbec poprvé vážně zapochybuju. Drogy? Neberu drogy! Párkrát
jsem zkusila marihuanu, ale bylo mi po ní zle od žaludku a točila se
mi hlava. Mark moje váhání vytuší.
„Je to legální přípravek z bylin a planých rostlin.“
„Ale jakých?“
„Nemám tušení, Ixko. To je tajemstvu
Omluvně se usmívá.
Komorná mě upřeně pozoruje. Štve mě, že vůbec váhám. Došla
jsem přece tak daleko! A nemůžu ztratit Marka. Prostě nemůžu!
Vezmu si pohár od dívky a piju. Lokám zhluboka. Nápoj má temnou
natrpklou chuť, možná i trochu kořeněnou. Jako vystydlé svařené
víno. Ale není to nepříjemné. Zvednu pohár a dopiju poslední kapku.
Mark pije také a přitom se mi dívá do očí.
„Kykeón musí vypít každý.“
A teď zazní hudba, kterou se proplétá pulzující africký rytmus. Je
mi povědomý, ale nevím, jak se jmenuje.
„Je to Missa Luba,“ připomene mi Mark.
No jasně! Missa Luba. Mše z bývalé belgické kolonie v Africe, nahraná
už před desítkami let.
A pro tuhle chvíli je to dokonalá zvuková kulisa, protože kykeón
začne působit neuvěřitelně rychle. Mám vidiny. Visím Markovi na
ruce. Vrávorám, tentokrát doopravdy vrávorám. Potím se. Jsem trochu
vyděšená.
„Nebraň se kykeónu,“ šeptá Mark a něžně mě líbá na šíji. „Mysli na
gondolu, piccolina, unáší tě tmou po kanále, horkou a dusnou nocí.“
Na vteřinku zírám do jeho pohledné vzdálené tváře, ale když
se otočím, vidím další známý obličej. Kdo je to? Herec? Sním? Ale
ne, poznávám další celebrity. Proslulý politik. Vedle nějaký internetový
miliardář. Slavná modelka. Další politik, americký, i s manželkou.
Osobnosti z celého světa.
Začínám uplouvat realitě. Mark mě drží za ruku v hedvábné rukavičce,
pevně mě svírá. Jako bych byla na luxusním večírku pro bohaté
a slavné - ale především mocné lidi. Pokud to nejsou pouhé halucinace,
pokud ta silná droga nezobrazuje iluzi stejně přesně jako pravdu.
Nevím. Je mi mdlo.
„Potřebuju čerstvý vzduch.“
Mark přikývne.
„Samozřejmě.“
Přistoupím k oknu a nad lagunou hltám svěží teplý vzduch. Když
se ohlédnu, Mark stojí vedle krásné asi osmnáctileté ženy v zářivě rudých
plesových šatech. Dívka se na mě usměje, pak mě obejde a klekne
si za mnou na podlahu. Co to dělá? Dívka mi prsty klouže pod
šaty až k rozkroku. Začne mi hladit klitoris.
„Jsi vlhká,“ prohodí.
Chvilku na ni třeštím oči, pak se zase podívám na Marka. Do jeho
jiskřivých modrých očí.
„Ano, jsem,“ přisvědčím.
Dívka mi nepřestává hladit klitoris. Stojíme bez hnutí vedle skupinky
tančících lidí, ale my se nehýbáme, jen dívka mi nepřestává
laskat a mnout klitoris. S Markem si hledíme do očí.
Mám dojem, že taju. Poddám se rozkoši a halucinacím. Ach,
achch, ano. Dívka je překrásná. Nemám potuchy, kdo to je. Tiše sténám,
nemůžu si pomoct. Nechci, aby přestala. Je to nádhera. Ale
dívka náhle s úsměvem ruku odtáhne a já slyším, jak běží pryč rozvířeným
davem. Vzrušením lapám po dechu. Blízko. Byla jsem tak
blízko. A kde jsem já?
„Marku. Kdo to byl?“
Zavrtí hlavou.
Zašeptám:
„Tajemství. Ano, já vím. Tajemství. Marku, mám divný pocit.“
Znovu mě vezme za ruku. Opřu se mu o rameno a pocítím nával
chtíče. Mocné ochromující touhy. Chci sex, s Markem, přímo tady
a před lidmi. Chci mu servat kravatu, naškrobenou košili, rozepnout
jezdecké kalhoty. Je těžké to neudělat. Zvlášť mě rozpalují ty vysoké
kožené boty.
Hudba zní tak hlasitě, až skoro bolí. Nemám ponětí, kolik je hodin,
kolik času uběhlo.
Mark mi šeptá do ucha. Dech mu voní vínem.
„Chceš si lehnout? Vleže působí kykeón ještě silněji.“
Nejsem si jistá, jestli bych snesla ještě silnější účinky kykeónu, ale
jinak má Mark pravdu: Musím si lehnout. V hlavě se mi perou barvy,
ožívají fresky. Andílci se po hlavě kutálejí z obláčků.
Chvatně klopýtám mezi lidmi a držím se Marka pevně za ruku.
Potkáváme muže ve vojenských uniformách, ženy v bílých průsvitných
šatech a kabátcích. Na černém benátském obzoru je vidět stín
hřbitovního ostrova. Nalevo vede velké dřevěné schodiště, jeho konec
mizí za ohybem. Mark mě tam vede a já málem běžím napřed.
Vím, že chci vyjít po téch schodech nahoru.
Na horním schodě se Mark zastaví: před námi se táhne pozlacená
a růžová chodba. V zlatém a rudém pokoji zahlédnu širokou postel.
Pustím se Marka, dojdu tam a lehnu si. Skopnu atlasové taneční střevíčky.
Najednou si uvědomím, že v místnosti jsou ještě další lidé. Zmateně
se posadím, chci utéct, ale Mark už je u mě a tiše mě chlácholí:
„No tak, zase si lehni...“
Poslechnu, protože toužím ležet. A chci, aby Mark ležel na mně.
Ale k posteli místo něho přistoupí mladá žena, vyhrne mi mušelínové
šaty až k pasu a pak mi je svlékne úplně. Sundá mi i náramek. Dívce
je kolem dvacítky, je oblečená do hedvábí a vlasy má krásně vyčesané
do výšky.
Ležím na zádech, nahá až na bílé hedvábné punčochy, a do postele
si ke mně přilehne mladá žena v šatech jako z Pýchy a předsudku.
Kupodivu však drží v ruce dlouhý skleněný vibrátor.
Mark stále stojí u postele.
„Marku?“
„Přijmi to, Alexandro. Poddej se.“
Přijímám, přijímám, přijímám to. Cekám, že dívka mi zasune vibrátor
do vagíny, ale ona mi stáhne rukavičky a železnými pouty mi
připevní obě zápěstí ke sloupkům postele.
Vzhlížím na mužské i ženské tváře, shluklé kolem postele. Pak mi
dívka uvězní i kotníky nohou; vypolstrovaná pouta mě drží u železných
sloupků postele. Teď jsem naprosto bezbranná. Nahá, jen v bílých
punčochách. A celá ta situace, diváci, moje pouta, bezbrannost,
mě naprosto nepřirozeně vzruší a rozjaří.
Podívám se na Marka, jako bych prosila o útěchu.
Přikývne.
Uvolním se.
Dívka se nakloní a chvilku mě líže mezi nohama, pak mi roztáhne
stehna a vibrátor zasune hluboko do mě; a vytáhne ho a zase zasune,
pořád dokola.
Zkusím se posadit.
„Marku — ne - já —“
Dívka mě osloví.
„Ixko, per favore.“
Odkud zná moje jméno? Jak ho ví? Ale je hezká a má chlácholivý
hlas. Mark tam stojí ve společnosti dalších mužů, přibližně ve stejném
věku jako on. Klidně ke mně shlížejí. Co to má znamenat? Ležím na
posteli mezi cizími lidmi a ta dívka mi strká mohutný skleněný vibrátor
hluboko, hluboko do vagíny. Připoutanýma nohama kopu do hedvábného
prostěradla pod sebou, zaskočená podivnou slastí, hlubokou
zneklidňující rozkoší.
Skleněný vibrátor jako by hřál; jak to dokázali?
„Alexandro..
Ta hezká dívka mě znovu osloví jménem, pak vytáhne vibrátor
a jazýčkem mě dráždí na klitorisu. Je nadaná a já vzhlížím do Markových
láskyplných očí. Hudba, hudba. Nejsou to už dva jazyky? Dva
laskající kočičí jazýčky, hebké, na klitorisu. A ted jsou ty dívky tři; ta
třetí mě hryže do bradavek, škádlivě, jako kotě.
Tři dívky, jedna úplně nahá. A Mark. Stojí tam ve vysokých botách
a vysokém bílém límci a já toužím prohrábnout jeho rozcuchané
černé vlasy. Ale Mark se na mě dívá a je v tom láska a možná i chtíč.
Třpytivý a mocný chtíč. Vychutnává si pohled na mě, pohled na to,
co se děje se mnou i kolem mě.
A to vědomí ve mně probouzí ještě větší potěšení. Jedna z dívek mě
dráždí hřejivým vibrátorem a já začnu sténat, protože mě současně
laská jazykem a přitom cosi líbezně šeptá italsky. Druhá dívka mi
zlehýnka okusuje bradavky, kroutí jimi, štípe do nich a voní neuvěřitelně
líbezným parfémem. Natáhnu se, abych ji mohla políbit na hebká
ňadra. Třetí do mě zasouvá další teplý vibrátor, análně, krásně. To
jsem nevěděla, to jsem nevěděla. A hudba stále pulzuje a šumí, stále
hlasitěji a vzrušeněji.
„Jsi krásná,“ řekne mi Mark láskyplně. „Tak neuvěřitelně krásná!“
Otevřenými okny vidím na hvězdy. Hvězdy, hvězdy. Hudba duní.
Dívka mě dráždí skleněným vibrátorem. Ležím roztažená na posteli
mezi spoustou lidí. Toužím po ještě větší nahotě. Po ještě větším vyplnění.
Víc. Víc.
„Sanctus —“
Dovnitř, ven a dovnitř, ven. Klitoris. Vibrátor. Análně. Polibky.
Dívky mi laskají pohlaví, citlivá místečka na těle, chvěju se, topím se,
utápím se v potápějícím se benátském paláci, utápím se ve slasti, v kožešinách
a skořici.
Hosanna.
Hluboko ve mně. Hluboko ve mně. Vidím hvězdy. Tolik hvězd.
Mark je hvězdy. Začínám vrcholit.
Dominus.
Orgasmus se blíží jako příval. Vibrátor je nemilosrdný. Dívčin jazyk
na mém klitorisu. Druhá dívka mě kouše do bradavek. Orgasmus
se blíží, se blíží, se blíží.
„Marku!“
Drží mě za ruku. Pořád jsem připoutaná.
„ Tesorina. “
Orgasmus se blíží, hrozivě, chvěju se...
Všechny tři dívky na mně nemilosrdně pracují, jazyky, rukou, zuby,
vibrátorem, konečně vrcholím v extatické křeči, v gejzíru energie, lapám
po dechu a křičím a z rozkroku mi obloukem vystříkne milostný výron
a já se hroutím v omamné a nepopsatelné agónii, ukřižovaná pustošivým
extatickým vytržením. Kolem mě víří kaleidoskop barev a já vím,
že nechci nic než Marka. Marka na sobě. Marka Marka Marka.
„Marku.“
„Alexandro, cara mia.“
Otevřu uslzené oči.
Je u mě. Dívky mi uvolní pouta a Mark mě zvedá do náruče, nahou,
zpola v mdlobách, jako by mě zachraňoval z hořícího domu,
Mark mě zvedá a odnáší mě z ložnice.
Šeptám přes slzy zmatku a štěstí a Mark mě odnáší mezi lidmi po
schodech dolů, ven z paláce do teplé noci. Nahou mě nese k molu
a uloží mě do člunu.
A teď ležím nahá v gondole na polštářích s roztaženýma nohama.
Strašně se stydím a přitom mi je absolutně jedno, kdo mě vidí. Kdo
se dívá. Kdo vidí můj rozkrok a bílou kůži. Jsem nahá bílá žena v černém
člunu na černé hladině kanálu, na sobě mám jen bílé punčochy,
v sametově černém městě snů a rozkladu. Červenám se a cítím studený
vítr na holé kůži, ale přesto si hnusím představu oblečení.
Gondola se kolébá, kličkuje, pluje a zastaví se v úzkém postranním
kanálu. Nad námi ční starý kostel, přízračný v měsíčním světle. Gondoliér
se vypařil. Mark stojí nade mnou a rozepíná si kalhoty.
Rozevřu chvějící se stehna. Lačně se vztáhnu vstříc jeho touze. Je
neuvěřitelně tvrdý.
Chci tu jeho nádheru sát, ale stlačí mě zpátky a najednou je ve mně,
vyplňuje mě.
„Byla jsi tak krásná.“ Políbí mě. „Tak zatraceně krásná!“
Miluje se se mnou. Šoustá mě a gondola se kolébá na vlnách prastarých
Benátek. Nohy v punčochách mám ve vzduchu. Lidi nás vidí.
Určitě nás vidí. Všichni vidí Marka, jak mě šoustá. A znovu. A znovu.
A ještě jednou. Och.