27. KAPITOLA
„Takže Jižní Tyrolsko je hezké?“
„Přímo krásné — ohromující. Dolomity jsou pohádka. Le Corbusier
tvrdil, že vypadají jako umělecké dílo, a fakt je to pravda.“
„Kdože? To mluvíš o nějakém vašem sousedovi?“
Doufám, že Jess jen vtipkuje.
„Le Corbusier. Ten švýcarský architekt.“
„Ahá.“
„Jsou vážně úchvatné, Jess, neuvěřitelně zelené louky, plno květin,
jezera s vyhřátou vodou a obrovitánské růžovošedivé vrcholky a štíty,
jako procesí gotických katedrál.“
„Fakt?“
„Jo, vážně.“
„Pcha. Hory. Taková zbytečnost.“
Usmívám se. Jessika se chechtá do monitoru. Jsme na Skype. Ona
se povaluje ve svém neapolském bytečku a já jsem v pronajatém bytě
v Benátkách. S Markem jsme sem dorazili dnes ráno, auto jsme zaparkovali
v Mestre a přes lagunu se dostali na člunu.
Benátky!
„Takže ty jsi vážně navštívila jeho slavný zámek a jedla bramborový
salát a tohle všechno?“
„Ja. Es schmeckt gut.“
„Už ses stačila úplně - zahojit?“
„Jsem úplně v pořádku, dík za optání.“
„No jo. Prostě jsem si dělala těžkou hlavu kvůli tvému zadku,
Ixko. Slíznul asi parádní výprask, co?“
Jess je kapku naštvaná, protože o mystériích jí toho moc nevykládám.
Chtěla by slyšet co nejšťavnatější detaily. Moc toho ze mě nevytáhne.
„Věř mi, jsem komplet v pohodě.“
Zvedne oči ke stropu, zasměje se. Pak řekne:
„A jaký je ten zámek?“
„Velikánský... Majestátní. A taky jsem se seznámila s Markovou
matkou a sestrou.“
„Vážně? Paní Dokonalá. A dál?“
Oči má zvědavostí vykulené.
„Vlastně jsou jiné, než jsem čekala. Sestra je úžasně milá, skrznaskrz
Angličanka, maličko upjatá, ale zábavná. Matka je víc, echm,
severský typ.“
Jo ? “ '
„Germánská blondýna. Jako vikinská královna.“
„No ale já myslela, že matinka je z Neapole? Jako čistokrevná Italka.“
„No právě. Říkám přece, že je jiná, než jsem čekala. A má v sobě
trochu smutek.“ Ohlídnu se přes rameno. Slyším houkající parníček,
který si razí cestu benátským kanálem. Mám dojem, že sem doléhají
i hlasy turistů mířících na Ponto Rialto. Nebo ke svátému Markovi.
Už se nemůžu dočkat, až se dostanu ven a všechno si prohlédnu
a užiju. Nikdy dřív jsem tu nebyla. Dorazili jsme sem přesně včas na
čtvrté mystérium, které se koná právě dnes večer.
Benátky!
Znovu se podívám na monitor laptopu, odkud se na mě směje hezounký
Jessin obličej s typicky britským pršáčkem. Moje kamarádka.
Stýská se mi po ní. Z Neapole jsem odjela už před třemi týdny, kdy
jsme s Markem odletěli do Kalábrie a odtud se přesunuli do Tyrolska.
Při pouhém pomyšlení na Marka Roscarricka mě rozechvívá bouře
emocí. Už nikdy ho ze sebe nevytrhnu. Vrostl do mě. S úsměvem
vyzvídám:
„A jak se vám vede v Santa Lucia, lidi?“
Jessika vzhlédne a pokrčí rameny.
„Suprově.“
„Pořád učíš?“
Ušklíbne se, ale spokojeně. Pobaveně. Hmmm. Tuším nějaké tajemství.
Svěří se mi? Ale Jessika má vlastní otázky.
„Ixko, chtěla jsem se zeptat...“
„Jo?“
Ztiší hlas. Hodně.
„Víš, hele, jde o to, no, co se stalo v Plati. Už jsi to, hele, skousla?“
Zamžiká do kamery. „Dokážeš se s tím vyrovnat?“
Před dvěma týdny jsem jí svou návštěvu Plati popsala v e-mailu
a netajila jsem nic z toho, co jsem se o Markovi dozvěděla. Možná to
byla chyba, ale Jess je moje nejlepší kámoška a já se prostě musela
někomu svěřit. Pro mě samotnou bylo to břemeno příliš těžké.
Odpověď mě zaskočila, protože v ní nebyla ani stopa po Jessině
obvyklém cynismu ani vtipu. Tím pouze podtrhla vážnost faktů, které
jsem jí prozradila.
Ale současně se ustaraně vyptávala na mě. Starosti neskrývala ani teď.
„Myslím, že jsem v pohodě,“ uklidňuju ji. „Až o tom, co udělal,
uslyšíš v souvislostech, tak to bude...“ Jaké je to slovo? Přijatelný. Ne.
Pochopitelný? Ne tak docela. Ospravedlnitelný? Dejme tomu. Krutá
spravedlnost, kterou Mark vzal do vlastních rukou tam, kde zákon
nestačil.
Osobně věřím, že Mark jinou možnost ani neměl, protože jinak by
ten šílený zabiják řezník vraždil dál, dál by ženy a muže sekal na kusy.
Tak si to zdůvodňuju a pomáhá mi to se s celou věcí vyrovnat.
Vysvětlím to Jess. Vážně přikývne.
„Jo, na jednu stranu se dá tvrdit, že to byl hrdinský čin.“ Zamyslí
se. „Ale taky můžeš říct, že Mark je v každém případě zabiják.“
„Jess!“
„Hele, nevykládej si to špatně. Já s tebou přece souhlasím! Tady je
úplně jiný svět. Žádné poklidné americké městečko, vid? Tady si hrajou
podle vlastních pravidel.“ Mračí se. „Víš, já o tom přemýšlela a myslím
si, že Marka těžko můžeme soudit. Pochop, třeba se jednou vdám za
vojenského pilota, co bombarduje děti někde na Středním východě
nebo v nějaké pošahané válce. To je přece navlas stejné, uznej! A taky by
se mě nikdo neptal: Páni, jak to sneseš, když víš, co všechno dělal...“
Mlčky přikývnu. Jessina argumentace je zajímavá a trochu mě
uklidní. Ale o tomhle se dál bavit nechci. Zdola sem totiž doléhá
Markův hlas; právě přišel a hovoří s pokojskou. Domyslím si, že nějaké
dívky mě zase přijdou připravit na večerní mystérium. Určitě půjde
o nějaké hodně složité šaty.
Ale než hovor ukončím, ráda bych se dozvěděla Jessinu novinku.
Jsem si jistá, že se něco děje.
„Fajn, Jessiko, musím běžet.“
Jess kývne a mrkne na mobil, kolik je hodin. „Jo, šest, radši sebou
taky hodím. Večer vyrážím do Vomera.“
„Do Vomera?“
"Jo"
A znovu ten tajnůstkářský úsměv. Jasně, je v tom MUŽ! Tenhle
úsměv u Jessiky znamená, že má nový objev.
„A s kým tam jdeš?“
Pokrčí rameny.
„Prostě s někým.“
„Máš nového přítele?“
Zavrtí hlavou. Usměje se. Přikývne.
„Páni! Nový mužský!“
Nadšeně vypísknu.
„Propána! Tak mluv! Povídej! Musíš mi to říct!“
„No... když to ...“ Jessika uhne pohledem. „Když to není jen tak.
Já nevím...“
To je vážně divné. K Jessice Rushtonové mi tohle kličkování nesedí.
Obvykle mi všechna svoje dobrodružství vždycky popsala podrobně
- do posledního milimetru. Zbožňuje drby o mužích a sexu.
A mě to ostatně taky baví.
Možná proto jsme my dvě spolu tak skvěle vycházely.
Proč ale teď dělá drahoty?
„Jessiko?“
Koukne se zpříma do kamery a s povzdechem přizná:
„Je to Giuseppe.“
Cože?
„Vážně? Ten Markův Giuseppe?“
"Jo"
Zatleskám. Mám upřímnou radost. Věděla jsem, že se jí líbí. Ale
jasně, je moc hezký a milý. Super!
„No, to jsem nadšená!“ zasměju se.
Jess chvíli nejistě kouká a pak se zazubí.
„Určitě? Stoprocentně? Fakt určitě? Nemyslíš si, že se po tobě opičím?"
„Jessiko, ty huso! Jasně že ne! Aspoň se uvidíme častěji!“
„No, víš, Giuseppe zítra letí do Benátek a chce, ať ho doprovodím.
Ale chtěla jsem si s tebou promluvit, chápeš, nejdřív - než mu kývnu.“
„Sláva! Tak přileť! To musíš! Aspoň se spolu namažeme! To je
senzace!“
„Tak fajn.“ Rozzáří se. „To mě podrž! Hlavně se neboj, že ti lezu do
těch mystérií, nebo tak. Stejně mě nepozvali. Ale uvidíme se. Ahoj
zítra v Benátkách!“
Zamávám jí.
„Ahoj.“
Jess mi zamává na oplátku.
„A nespadni do kanálu!“
Vzápětí monitor zčerná. Jsem šťastná. Upřímně šťastná. Svět je
zase dokonalý.
No, skoro dokonalý. V ráji už zůstává jen poslední, malilinký had
pochybností: Jak to bylo s Markovou manželkou. Enzo Paselli se přece
zmínil, že Mark zdědil její bohatství. Prokleté peníze.
Přinesly mu štěstí?
Ale ted o tom nechci přemýšlet. Chci být šťastná, takže jsem šťastná.
A dnes večer ze mě bude Alexandra Čtvrtá.
2025 ©