26. KAPITOLA
Než přistaneme ve Veroně, stačím se uklidnit. Trochu. Za terminálem
na Marka čeká přítel - nebo známý či sluha - a předá mu klíčky
od auta, malého a rychlého BMW. Uvědomím si, že Markovo bohatství
výrazně usnadňuje každodenní fungování a nutné zařizování. Ale
ty peníze vydělal bojem s mafií a stejně nakonec sám musel zabíjet.
Mám sto chutí utéct z toho světa, ale současně vášnivě toužím
Marka políbit. Mlčky nasednu do auta a rozjedeme se do Tyrol.
Krajina je zpočátku depresivní: severoitalská předměstí, supermarkety
Carrefour a betonové kanály. V bezpočetných autech sedí zpocení
a podráždění lidé. 1 v osm ráno je tu třicet stupňů. Kolem silnice
se táhnou vyprahlé pláně. Sežehlé dohněda. Cítím se navlas stejně.
Toužím po sexu. Dostal by ze mě napětí. Je to jediná cesta, jak se
uvolnit, jak se znovu a skutečně přiblížit Markovi.
Sex.
Co kdybych se k němu naklonila s polibkem? Ale nemůžu. Sama
nevím proč. A tak jenom sedím, prahnu po něm a sleduju míjející
cypřiše, prodejny s automobily a nízké kopce.
Ale vpředu uvidím hory a vykulím oči. Některé mají sněhovou
čepici, jsou obrovské a majestátní, třpytí se jako křišťály. Podle rozcestníků
s odbočkami do Tridentu a Bolzana je jasné, že se k horám
blížíme skutečně rychle. Po autostrádě svištíme rozlehlým říčním
údolím a po obou stranách nás začínají svírat horská úbočí.
„To je ohromující pohled,“ vydechnu. Jsou to moje první slova po
skoro dvou hodinách, instinktivní reakce na nečekanou nádheru. Pořád
toužím po Markovi.
„Jen počkej, cara mia, bude to ještě krásnější,“ slíbí Mark, dupne
na plyn a předjede český kamion. Svištíme na sever a já poznávám, jak
to myslel.
Krajina je neuvěřitelná, jako z pohádky. Brčálově zelené terasy vinic
a jabloňových sadů pokrývají všechna místa, kde na úbočí nezvítězila
skála, na kopcích ční zasněné hrady a za nimi a prastarými
horskými vesničkami se zvedají hory.
„Dolomity.“
Takové hory jsem v životě neviděla. Vypadají neskutečně, spíš jako
dětský sen o horách: obrovité věže šedé a ledem pokryté skály se vznášejí
tři až pět kilometrů vysoko. Naprosto kolmo. Jako obrácené kamenné
krápníky. Jako katedrály podřimující na slunci. Čekající - na co?
„Jako kluk jsem tady trávil spoustu času,“ svěří se Mark. „Matka
se sestrou tu žijí dodnes.“
Odbočí z autostrády a teď se proplétáme úzkou silničkou kolem
vinic a smaragdových farem, kde se na loukách pasou koně. V každé
vesničce stojí středověký kostelík. Snažím se nemyslet na Marka, jak
to spolu děláme. Jsem už skoro posedlá. Je možné, že mystéria ve mně
vybičovala hypersexualitu.
Najednou si něco uvědomím.
„Všechny nápisy jsou v němčině.“
„Je to tak,“ potvrdí Mark. Snažím se lačně necivět na jeho svalnatá
předloktí, na pevné čelisti a výrazné lícní kosti. Umím si ten krásný
obličej představit stažený vzteky, agresivní zuřivostí. Ale stále ho toužím
políbit. To je zvrhlost. Nebo ne?
„Dvacet kilometrů odtud se pořád mluví italsky, tady už německy,
ale všichni pořád mají italskou národnost. Jen jsou praktičtější než
běžní Italové.“
Další zatáčka nás navede na dlouhou štěrkovou cestu a já vyjeknu
úžasem. Vede k velkému a hezkému starému domu, porostlému břečťanem
a révou. Chlubí se velkou strážní věží, která stojí v jednom rohu.
„Zámek Roscarrick. Matka se sestrou přijedou až zítra.“
Frajersky zastaví smykem před velkým hlavním vchodem. Ven se
vyřítí muž v tričku, kraťasech a sandálech, ale stejně si domyslím, že
jde o sluhu.
„Guten Tag, Klaus, “ pozdraví Mark, když vystoupí z vozu a podá
sluhovi klíčky. Ten něco poznamená, zachytím pouze slovo garten,
zahrada. Německy umím jenom pár slov. Mark přátelsky ukáže na
zavazadla vzadu. „Ein Uhr? Im zweiten Schlafzimmer. Danke, Klaus. “
Mark mě vezme za ruku a vede mě do zámku. Už se neovládnu.
Sotva za námi zapadnou dveře, vrhnu se na Marka a políbím ho.
Nepotřebuje pobízet a polibek mi vrátí, v objetí mě zvedne skoro
do vzduchu.
„Marku!“ vzlyknu ve smíchu. „Hele, musíš se se mnou okamžitě
pomilovat. Jinak odtud snad uteču.“
Mark mě postaví zpátky na nohy a začne ze mě rvát oblečení, ale
já se stejně dravě snažím svléknout zase jeho. Chci se mu zahryznout
do svalnaté hrudi, až do krve. Chci vidět, jak ho vzrušuju. Jak ho
mám ve své moci.
„Tudy,“ sykne Mark a hrubě mě za sebou táhne za ruku. „Ložnice
je nahoře. Tudy.“
Vyběhneme po obřím velkolepém schodišti a Mark mě svléká už
v běhu. Odstrčím ho, skopnu boty. Bosá utíkám a Mark se žene
za mnou a cestou si svléká košili. Hodí ji na zábradlí, kde povlává
v teplém vzduchu jako prapor jeho chtíče.
„Kde je ložnice?“
„Tady.“ Obrátím se k Markovi současně s tím, jak otvírá dveře.
V ložnici ho políbím. Dveře za námi zapadnou. Mark je bez košile, já
bez šatů, jen v prádle. Toužím být nahá, pro něho, s ním. Ale po té
předlouhé cestě jsem zpocená a rozpálená. Chci být čistá, pro něho.
„Potřebuju sprchu.“
„Tak já si tě osprchuju sám.“
Mark mě zvedne a odnese mě do velké, světlé a pohádkově moderní
koupelny. Všude se třpytí nerez. Rozhlížím se. Tohle nechal zařídit
Mark a zaplatil to.
A teď mě lord Roscarrick postaví do sprchy a sundá mi podprsenku
a kalhotky. Stojím tam nahá, zpocená, nedočkavá.
„Tak mě osprchuj.“
Mark otočí číselníkem, který tu je místo kohoutků, a z vodovodní
růžice na stříbrné hadici vytryskne příjemná teplá voda. Mark mě
namydlí stejným mýdlem, které používáme v Neapoli. Mýdlem z Florencie.
Voní božsky.
Mark mě pečlivě rozkošnicky umývá. Zvedne mi jednu a pak druhou
nohu, namydlí mi každý prst zvlášť, opláchne ho a políbí. A postupuje
k lýtkům, přes kolena ke stehnům. Systematicky a soustředěně
mi masíruje zadek a ve mně zatím pulzuje číhající slast, ale čekám
a vnímám všechny Markovy dotyky, prsty mi mne vnitřní strany
stehen plné voňavé pěny. Je to nesnesitelné.
„Pojd do sprchy ke mně.“
„Za minutku, cara mia, za minutku.“
Teď mi pěnu roztírá po ňadrech, celou mě pokrývá voňavou andělskou
pěnou, jemnými dotyky, pevnými dotyky. Proud vody mi namíří
na vlasy a já zavřu oči a cítím, jak mi voda splachuje z obličeje poslední
zbytky potu. Cítím jeho rty na svých. Líbá mě velmi pánovitě, agresivně.
Mark shodí džíny a vleze ke mně do sprchy. Teď jsme ve sprše my
dva a jeho erekce. Cítím ji na těle. Otevřu oči a uchopím ji do dlaní.
Tu nádheru. Promnu ji hrstí voňavých bublinek, opatrně a skoro
s úctou. Miluju jeho erekci. Miluju Marka. Miluju jeho touhu po
mně. Jak jsem o něm vůbec mohla pochybovat?
Po pár minutách Mark vodu vypne, vykročíme ze sprchy a navzájem
se otřeme osuškami. Nazí se rozběhneme zpátky do ložnice, čistí
a mladí a zamilovaní. A připravení se milovat jako normální milenci.
Ale - počkat.
Ležíme na posteli a Mark se mě chce zmocnit. Zarazím ho, vrtím
hlavou. Pevně mu sevřu zápěstí a zachytím jeho pohled. Řeknu:
„Zabil jsi člověka.“
Přikývne. Modré oči se mu třpytí.
„Zabil jsem člověka.“
„Musel jsi?“
„Musel jsem.“
„Odpouštím ti...“
„Vážné? Dokážeš to?“
Svírám mu ruku jako ve svěráku. Přimhouří oči. Obličeje nám
dělí sotva pár centimetrů.
„Ano, dokážu to, protože tě miluju, Roscarricku. Ksakru, jak já tě
miluju! Radši bych tě nemilovala, ale je to zkrátka tak.“
Tohle jsem vyslovila poprvé v životě. Po tváři se mi skutálí slza.
Pustím Marka a ochable ležím na posteli.
„A teď si mě vezmi, prosím, než si to stačím rozmyslet - než to
skončí - než to vzdám a uteču.“
Mark přikývne a skloní se ústy k mým stehnům. Ale takhle to ted
nechci. Přitáhnu mu hlavu výš a políbím ho na rty.
„Marku. Jsem připravená.“
Beze slova mi drsně roztáhne nohy, předkloní se, přísně mi pohlédne
do očí a pousměje se - načež do mě tvrdě vrazí.
„Áádch!“
Cítím propastnou úlevu. Zatínám zuby. Je to bolest. Je to rozkoš.
Naráží do mě penisem, neúprosně. Hlasitě sténám. Skoro pláču. Je to
živé. Dnes chci tuhle tvrdou hru. Žádná rozkošnická předehra. Jen
tohle. Jen Mark. Zmocňuje se mě beze zbytku.
Šoustáme. Jinak se to popsat nedá. Šoustáme spolu, navzájem.
Hltavě si bereme všechno, co od druhého chceme. Políbím Marka na
rameno, na ty nádherné tvrdé svaly. A pak ho hryznu, tvrdě. A zase
políbím.
Vyjekne.
„Ty!“
Zaryju mu nehty do zad a Mark do mě vstupuje pořád dokola,
hlouběji a hlouběji. Bolí to, ale já po bolesti prahnu. Dívám se mu do
očí, zatímco se mi houpe v těle. A syknu:
„Miluju tě, parchante!“
Drápu mu kůži. Mark do mě buší penisem. Laskám jeho krutou
a zároveň něžnou linii brady.
„Nenávidím tě, ale miluju tě.“
„Alexandro, Alexandro..
Zvedne mi nohy do výše svých ramen, aby do mě mohl vniknout
ještě víc. Moje bílé tělo, jeho snědé tělo. Jako by mě chtěl probodnout
skrznaskrz, rozdrtit mě svou tíhou.
Znovu ho kousnu do ramene. Do tuhého mužného ramene. Vražedně
silného ramene. Zabijáckých rukou. Můj mstitel Mark Roscarrick.
„Zezadu!“
Za koho se mám? Ze rozkazuju?
Mark poslechne. Ladně mě obrátí jako hračku nebo oblíbený hudební
nástroj. Znovu roztáhnu stehna. Ach ach ano. Už jsme skoro
na konci cesty. Zabořím se tváří do polštáře. Vím, co přijde vzápětí.
Těším se na to.
Ale přijde něco jiného. Pánovitě do mě vjede, osmkrát či devětkrát,
surově a velkolepě hluboko - a pak mě zvedne a odnáší na druhou
stranu pokoje.
K širokému oknu. Je otevřené dokořán. Vidím z něj hory a lesy
a stmívající se modrou oblohu. Hory jsou rudé, v zapadajícím slunci
žhnou jako oheň. Mark mě přehne přes okenní římsu, boky mi podloží
polštářem. Hledím na hory. Mark stojí za mnou.
A pak do mě opět vnikne. Šoustá mě na okenní římse. Zezadu.
Vlahý večerní vzduch mě hladí po ňadrech. Cítím vůni borových lesů
a hor. Vidím ledovce v Dolomitech. Na klitorisu cítím Markovy prsty.
Cítím v sobě jeho touhu. Tečou mi slzy. Rozechvívám se zběsilým
orgasmem. Jako by ve mně pádili koně. V dálce. Dunění kopyt.
2025 ©