24. KAPITOLA
Cesta do Plati se zpočátku zdá slušná, ale rychle se změní na úzký
pruh udusané hlíny, obíhající strmé horské úbočí. Po levé straně na
mě zívá hluboké údolí plné skal a štěrku, nad kterým se vznáší oblaka
prachu až k modrozelené hladině Jónského moře, jež místy vykukuje
v dálce za stromy.
Krajina je ponurá. Umím si představit, že na jaře tu kvetou pestré
květy a oleandry jsou svěže zelené, ale uprostřed stravujícího léta tady
jsou jen samé kameny a prach. Nakonec cesta zmizí úplně.
Po další zatáčce, kdy pneumatiky vozu prokluzují v hlíně a štěrku,
mě čeká jízda přes desítky metrů drolící se suti. Hluboko ve strži se
o kmeny opírá vyhořelý vrak fiatu jako vzpomínka na řidiče, který
trasu nezvládl.
Přesto si tam troufnu; opatrně řadím a motor podrážděně brblá.
Pomalu, ale zarytě se v zoufalém odhodlání sunu vpřed, protože se
prostě musím dostat do Plati, musím se o Markovi dozvědět pravdu.
Nevím, jak mě vůbec mohlo napadnout, že Enzo Paselli - pokud
ho najdu - mi tu pravdu prozradí.
Auto vyje. Dupnu na plyn, od kol stříká štěrk a zadní kola sjedou
po svahu o kus níž. Naštěstí téměř ve stejném okamžiku najedu předními
koly na pevnější místo a auto se vyhoupne zpátky na cestu, která
odtud zase pokračuje vpřed. Přežila jsem a auto taky.
Ale současně s úlevou cítím i pochybnosti. Možná narazím na
Marka, jak se směje a popíjí s proslulými vrahy - sám vrah.
Přejede mi mráz po zádech.
Vrah?
Bože, prosím, ať Mark není vrah!
Jedu dál. Nesmím myslet na nic než na ubývající kilometry. Cesta
je prašná, klikatá, kamenitá a nekonečná. Tu a tam zahlédnu osamělého
divokého koně, který se za autem ve vyprahlé pustině udiveně
ohlíží. Konečně se cesta trochu zlepší a strach ve mně začne narůstat.
Co když ale Mark odjel do Plati kvůli nějakému zločinu? Ne, prosím.
Ať Mark není jedním z nich.
Plati.
Už ho vidím. Sjíždím dolů úzkým holým průsmykem do dalšího
údolí a svahy pode mnou jsou posázené domy docela velkého města.
Vypadá to tam jak v rozvalinách po katastrofě. Všude jsou jen zpola
dostavěné domy, nehotové silnice a obchody.
„Hé! Hé!“
Dvě děti s jekotem ukazují na můj landrover. Hrají si mezi náhrobky
za zdí hřbitova na okraji městečka, ale pohled na moje auto
je rozruší.
„Signorina! Signorina!“Jeden z kluků ukáže oplzlé gesto a oba začnou
hýkat smíchy. Nepoznám, zda se diví, že někdo sem po té nebezpečné
cestě přece jen dojel, nebo se takhle chovají ke každému na
potkání.
Po chvíli však pochopím, že je to přece jen údiv, protože stejně
vyjevený pohled sklízím od všech, koho míjím. Skupinka staříků
před zaplivanou putykou nad společnou lahví grappy valí oči na neznámé
vozidlo. Jeden z nich dokonce zavrtí hlavou, jako by se ze šatného
překvapení až rozhněval.
Ted už jsem regulérně vystrašená. Městečko Plati je šeredné a těžko
mohu nevnímat nepřátelskou atmosféru. V jednom okamžiku
mám chuť dupnout na plyn a projet město na druhou stranu, odkud
mě pořádná silnice dovede až k letišti v Reggiu.
Ale to nemůžu. Potřebuju se dozvědět pravdu o Markovi. Zaparkuju
v místě, které v Plati nejvíc připomíná náměstí, piazza, i když ve
skutečnosti jde jenom o shluk vyšších betonových nenatřených budov,
shlížejících na šedivé a prázdné parkoviště. Zdejší strohost až děsí.
Konečně zahlédnu velkou nevzhlednou hospodu, zpola schovanou
za betonovou zdí. Venku stojí pár plastových stolů, odkud mě chmurně
pozoruje několik pijáků. Ano, tady bude centrum městského společenského
života. Pokud se chci dozvědět pravdu o Markovi, pak ji
najdu jedině tady.
Kašlu na pohledy a úšklebky sedících mužů a posadím se na jednu
z židlí. Všichni se tváří, jako by ze mě vycházel odpudivý smrad.
Mrňavý číšník se neochotně přiloudá k mému stolu. Neskrývá
přání, že se mnou nechce ztratit slovo a že mám okamžitě vypadnout.
Ale já už se ani nečervenám. Už jsem zašla příliš daleko.
„Signorina.
„Espresso, per favore. “
Číšníkovy oči se rozzáří úlevou. Dáma si dá jen kafe a zase zmizí.
Ale já dodám, italsky:
„Hledám Enza Paselliho.“
Sto cercando Enzo Paselli.
Číšníkovi ztuhnou rysy. Zřejmě jsem vyslovením toho jména porušila
nějaký úděsně přísný zákon.
Neodpoví. Mlčky zmizí v kavárně.
Všichni od ostatních stolů na mě civí. Dvě mladé matky s kojenci
v náruči se otevřeně ušklíbají. Tři muži středního věku a v dokonale
vyžehlených oblecích nechápavě valí oči na pitomou americkou blondýnu.
Číšník se vrátí.
„Espresso!“štěkne nezdvořile a práskne na neotřený stůl bílým šálkem
na talířku. Zřejmě se nemůže dočkat, kdy už vypadnu.
Vzhlédnu k němu a zopakuju:
„Sto cercando Enzo Paselli.“
Číšník se rozhlédne po okolních stolech a hledá morální oporu,
pomoc s tou potrhlou Američankou, co si koleduje o kulku.
Srdce mi buší jako splašené. Bojím se, ale jsem odhodlaná vytrvat.
Uběhne hodina a stejná scénka se opakuje celkem třikrát. Kdykoliv
ke mně číšník přistoupí, objednám si kávu nebo vodu a dodám, že
chci mluvit s Enzo Pasellim. A číšník mi s truchlivým výrazem pokaždé
donese šálek a beze slova ho s třesknutím postaví na stůl. Ostatní
hosté si mezi sebou šeptají. Jeden z mužů vstane a odejde od společníků
i jejich lahve sicilského vína někam za roh. Jde si pro bouchačku?
Pro partu ranařů?
Pak někde v dálce vystřelí výfuk a já si skoro s úlevou pomyslím, že
je to tady. Už se tu střílí. Je mi do pláče. Toužím vypadnout z hrůzného
města Plati, ale potřebuju se přece dozvědět pravdu o Markovi! Nakonec
vstanu a jdu k číšníkovi, který přede mnou štítivě couvá. Zopakuju:
„Sto cercando Enzo Paselli!!“
Tentokrát mi odpoví dalším klasickým italským pozdravem: sepne
ruce jako k modlitbě a potřese jimi: prosím, prosím, prosím, nechtějte
takovou bláhovost.
„Signorina, perfavore, non si capisce
„Sto cercando Enzo Paselli!!“
Doslova hulákám. Vzteky jsem nepříčetná. Mají právo zavolat na
mě policii, ale do Plati policie samozřejmě nejezdí.
Najednou ucítím na lokti ruku. Nevysoký mladý muž mě s kalábrijským
přízvukem vyzve:
„Venga con me."
Pojďte se mnou.
Odvádí mě - k mému autu nebo na popravu? Krk má pokrytý
tetováním, na nohou motorkářské boty. Vede mě mezi odpadky za
roh a tam náhle spatřím úplně jinou kavárnu, elegantní, s markýzou
nade dveřmi a ubrusy na vkusných stolech.
A tam sedí Enzo Paselli a o samotě jí pozdní oběd. Dívá se na mě.
Před sebou má půl lahve vína. Jí šneky. Babalucci.
Když přijdu blíž, dokonce vstane. Má světle modré kalhoty a rozhalenku,
ze které mu trčí vrásčitý krk a stříbrně ochlupená hrud.
Obličej má plný vrásek a úplně holou hlavu. Přesto z něho čiší smrtelná
hrozba. Zabiják se zubní protézou.
Podá mi ruku plnou jaterních skvrn. Má slabý stisk, skoro ho necítím.
Zabíjením nejspíš pověřuje svoje poskoky.
Pak si znovu sedne a slupne malého šneka a po bradě se mu táhne
nitka šnečího slizu nebo slin a při řeči se mu leskne na bradě. Mluví
dokonale anglicky, s americkým přízvukem.
„Rozumím dobře, že mě hledáte?“
„Hledám.“
Enzo se usměje. Brada se mu pořád leskne.
„A víte, že to je velká hloupost?“
„Ano.“
„Tak o co jde?“ Enzo sní dalšího šneka: drtí ho umělými zuby.
„Proč jste přijela do Plati?“
Mlčím. Co mám říct? Enzo mě vytrhne z přemýšlení.
„A uvědomujete si, mladá dámo, že tady jsou běžné únosy? Pod
každým domem je únikový tunel. Okolní lesy jsou plné pohřbených
těl. Je tam spousta, spousta těl.“
„Jsem přítelkyně Marka Roscarricka a chci se dozvědět pravdu.“
Další odmlka, tentokrát kratší. Enzo na mě kývne.
„Takže vy jste Alexandra Beckmannová. Myslel jsem si to.“
Ohromeně na něho třeštím oči. Mlčí, jen sáhne po ubrousku, jako
by si chtěl tu nechutnou slinu otřít z brady, ale jenom se ožene po
mouše. Pak si hlasitě srkne vína. Greco de Bianco. Moucha bzučí dál.
Zajíknu se:
„Odkud víte, kdo jsem?“
S úsměvem polkne víno.
„To je moje práce, vědět všechno. Jinak,“ strčí si do úst dalšího
šneka, „bych byl jen další tělo v lesích nad Gioia Tauro.“
Hodně dlouhá odmlka. Žvýká a pije a upírá na mě vodové oči,
s bradou pocintanou šnečím slizem. Zajímalo by mě, jestli si tu bradu
neotírá záměrně, aby mě štval, odpuzoval; jeden z mafiánských triků.
Pokud ano, pak mu to vychází. Musím se hodně ovládat, abych neutekla.
Tak dost!
„Prosím, mohl byste mi povědět pravdu o Marku Roscarrickovi?
Vím, že ho znáte, mluvil jste s ním v hradu Rhoguda. Chci zjistit
pravdu a co se stalo v Plati.“
Enzo Paselli zadumaně žvýká šneky, sloupává je ze zelených listů
kapradí, nabodává je malou vidličkou a cpe si je do vlhkých vrásčitých
úst. Polkne a konečně odpoví.
„Jste statečná žena, slečno Beckmannová, když jste přijela do Plati,
a navíc zadní cestou od hradu. Nejnebezpečnější cesta v Itálii. Víte, že
Plati je také nejbohatší město v Itálii? Ale peníze jsou pohřbené jako
ta těla.“ Poposedne. „Jste velmi statečná. To obdivuji. Je to největší
lidská ctnost. Ježíšova ctnost.“ Usměje se. „A proto vám povím pravdu
o Marku Roscarrickovi.“
Zvedne sklenku s vínem a obdivuje jeho slámově zlatavou barvu.
Pokračuje: „Roscarrick je vrah. To je pravda. Sejmul chlapa tady,
v Plati, v pravé poledne. Hned vedle kavárny, kde jste do sebe nalila ta
espressa.“
Slunce mi sálá na šíji. Je mi na omdlení. Konec. Hotovo. Moje
láska, můj pán, moje osamělost. Je po všem.
Enzo Paselli se usmívá. Zubní protézu má kluzkou šnečím slizem.
Je to groteska, ale já se vůbec nesměji. Ani trošku.
„Ale měl k tomu dobrý důvod. Měla byste znát i souvislosti.“
„Cože?“ Musím se ovládat. „Tak mi o těch souvislostech povězte,
prosím.“
„Lord Roscarrick tady obchodoval, dovážel zboží přes Reggio —“
„Ano. To vím.“
Enzo Paselli přikývne a sní posledního šneka. Pokračuje: „Tady
v Plati si tím znepřátelil hodně lidí. Hodně významných lidí. Jistě chápete,
že se nám jeho podnikání nezamlouvalo.“
„Ano.“
„Jistí lidé se chtěli Roscarricka zbavit. Tu prácičku měl udělat Salvatore
Palmi. Vy o něm nevíte nic, ale v Kalábrii ho zná každý, zvlášť
pod jeho přezdívkou Norcino.“ Odmlka. „Prasečí řezník.“
Enzo si lokne vína a nadechne se.
„Norcino nemohl Roscarricka sejmout sám, na to měl příliš dobrou
ostrahu, ale mohl se dostat k Roscarrickovým dělníkům. V průběhu
jediného týdne zmasakroval hned tři. Doslova je rozsekal na
kousky. Měl na to speciální nože.“
Nedokážu ze starce odtrhnout oči. Šnečí sliz mu na bradě zaschnul
na bílý prášek. Čas se zastavil. Před restaurací jsme úplně sami, i když
zevnitř na nás civí snědé zamračené obličeje.
Enzo odstrčí talíř a příběh dokončí:
„Mezi námi, Salvatore Palmi byl odporný psychopat. Neznám nikoho,
kdo by si ho nehnusil a nebál se ho, dokonce i tady v Plati.
Strach z něho měla i policie a netroufla si zasáhnout. Salvatore dělal
na objednávku klanů a kápů. Nikdo mu to nedokázal zarazit. Norcino
svou profesi miloval, byl celý blažený, že z lidí může vyrábět sekanou.
Pak Salvatore zabil Roscarrickova předáka, přímo v jeho domě
a před očima dětí mu usekl hlavu - a hned nato zabil i jeho manželku.
Čistě proto, že zabíjení ho bavilo.“
Je mi na zvracení. Enzo potřese holou lebkou.
„Všichni byli strachem úplně ochromení. Salvatore se choval jako
rotvajler, rodinný mazlíček, co začal smrtelně ohrožovat vlastní rodinu.
Byl nezvladatelný. U toho předního podniku sedával každou
neděli v houfu svých patolízalů. Řezník Salvatore by si ani ve snu
nepomyslel, že do Plati by si vůbec troufl někdo, kdo má na něho
koule.“
Zírám na Enza. Přikývne.
„Ale Mark Roscarrick ty koule měl. V neděli hned po vraždě svých
lidí přijel do Plati, zaparkoval na náměstí a s pistolí v ruce došel až
k Salvatorovi. Ten zrovna popíjel prosecco. Byl nepřipravený, zaskočený
uprostřed zábavy. Roscarrick ho vytáhl od stolu, dovlekl doprostřed
náměstí, kde řezníka donutil pokleknout, a prostřelil mu hlavu.
A hned nato Roscarrick nasedl do svého vozu a odjel.“
Enzo si lokne vína a lišácky se pousměje.
„To bylo sakra statečné, a jak jsem říkal, odvaha si zaslouží obdiv.
A navíc to bylo chytré, protože Roscarrick udělal na všechny tak velký
dojem, že vstoupil do legend a získal si respekt. Od té doby spousta
lidí věří, že určitě patří k hlavním šéfům Camorry, protože jinak by si
to přece netroufl!“
„Ale ve skutečnosti není v Camoře?“
Enzo mi neodpoví.
„Místní v Plati by se za podobnou drzost normálně pomstili, ale
v tomhle případě vzali rozum do hrsti. Koneckonců zbavili jsme se
problému, náš vlastní pes nám přerostl přes hlavu.“ Enzo se chystá
vstát. „Nakonec jsme se s vaším lordem Roscarrickem sešli a vyhlásili
jsme příměří. Doporučili jsme mu, ať zanechá kšeftů v Kalábrii,
a ,Ndrangheta pro jednou upustí od pomsty. A to platí dodnes. Včera
jsme se s Roscarrickem sešli, abychom si navzájem potvrdili, že příměří
trvá.“ Enzo předvede scvrklý úsměv. „Je mi sympatický, ale nevyznám
se v něm. Pořád jsem se nerozhodl, jestli je světec, nebo hříšník.
A vůbec, kde vzal kapitál na rozjezd podnikám? Jeho rodina, to byli
žebráci. Pak mu zničehonic umřela mladá bohatá manželka. A peníze
po ní byly prokleté.“
Opět se ožene ubrouskem po mouše. „A teď, Alexandro Beckmannová,
se musíme rozloučit, protože ty psy neudržím na řetězu dlouho.
Pro příště mě najdete vždycky tady, ale teď jeďte, ať neskončíte
v lesích nad Gioia Tauro. Jeďte.“
Jdu, klopýtám zpola jako ve snách. Zahnu za roh, přejdu špinavé
náměstí a nasednu do auta. Tentokrát jedu hlavní cestou kolem kalábrijského
pobřeží. Toužím se dostat rychle do bezpečí, bože, prosím,
dostaň mě odtud, prosím, prosím.
Motor burácí, prchám z Plati a myšlenky mám v jednom víru.
Silnice mě vede do údolí, je to velká zajížďka olivovými háji a po
další zatáčce proti sobě uvidím auto. Blokuje cestu, musím zastavit.
Jeden z dvojice mužů vystoupí z auta.
Je to Mark. Stojí tam s napjatým zoufalým výrazem v obličeji.
Vylezu z landroveru. Kolena se mi třesou a Mark na mě upírá krásné
smutné oči.
„Alex,“ vyhrkne. „Alex... myslel jsem...“
Vzlykám tak křečovitě, až málem ztratím vědomí. Vrhnu se mu do
náruče.
„Marku. Marku. Marku?
2025 ©