23. KAPITOLA
„Au.“
„Ach. Mi dispiace, Alex.“
„Marku. Měl bys mít dotek jako pírko, když jsi ten aristokrat.“
Ležím přehnutá přes Markův klín, jako když mě při prvním mystériu
plácal přes zadek. Tentokrát mám vyhrnutou sukni a nahý zadek
nastavuju jen proto, aby mi zrudlé podlitiny namazal antiseptickou
mastí, která je navíc chladivá.
Mark mi do kůže vmasíruje ještě trochu krému do míst, kde se mi
rákoska zakusovala do těla. Krev mi neteče, ale žhavá bolest je zlá i tak.
„Vážně máš úchvatný zadeček,“ řekne Mark zadumaně. Jako by
obdivoval Rubense zděděného po předcích. „Připomínáš mi Venuši.
. Prsty mě laská, zahání bolest léčivou mastí a já civím na vyleštěnou
dřevěnou podlahu, pořád ještě trochu opilá a zmatená a zahanbená.
A vzrušená. A umírám hlady.
Ohlédnu se po sedmnáctém lordu Roscarrickovi, který mi maže
zadek mastí.
„Hotovo, Celenza?“
„Ano,“ potvrdí, zlehka a uznale mě pleskne po hýždích jako malý
sporťák po kapotě, zašroubuje mast a já se zvednu a jdu k zrcadlu. Vyhrnu
si šaty a zkroutím krk, abych se ve svitu lampy prohlédla zezadu.
Růžová jelita mi kmitají před očima, ale bolestné vzpomínky se
tak rychle nevypaří. Ani potěšení z toho, jak jsem švihala Francoise.
Slastná chuť opojného vína, ale především moje vlastní zešvihání v zrcadle
Markových očí. Díval se, jak mě nahou bijí rákoskou. Probudilo
se ve mně cosi hlubšího než sex, dnes večer. Ale je v tom i sex.
Musím se přemáhat, abych Marka neznásilnila. Ale současně se stydím
za to, co jsem udělala. A ten stud je součást rozkoše.
Jak je to možné? Je snad klíčem k mystériím amorálnost?
Nechám si šaty spadnout ke kotníkům. Obrátím se k Markovi,
který si hoví v křesle a hltá mě pohledem. Smoking má pohodlně rozepnutý
a bílou košili rozhalenou na hrudi, takže vykukuje svůdný trojúhelník
snědé sexy svalnaté hrudi; připomíná pohledného mladého
gamblera, který prohrál skoro všechno a teď zbytek dědictví propíjí
v šampaňském. S úsměvem a se vzpurné rozcuchanými černými vlasy
sedí bezstarostně rozvalený v křesle.
„Kolik je hodin, Marku?“
Mrkne na tenké stříbrné hodinky.
„Tři hodiny po půlnoci?“
„Opravdu?“
Úplně jsem ztratila pojem o čase. Víno, výprask, hudba. Třetí mystérium
vyvrcholilo tím, že všichni v kapli se opili silným kořeněným
vínem, hudba zněla stále hlasitěji a postupně přešla do moderních
rytmů.
Oblékla jsem si šaty a tančila s Markem. Byl to divoký a současně
romantický tanec. Francouzským oknem jsme vytančili na vylidněnou
břečťanem obrostlou terasu, vysoko nad přízračným městem,
v temném, prázdném údolí zalitém letní mlhou, prozářenou měsícem.
Tančili jsme v těsném objetí, zatímco hudba sílila a zase slábla,
a nakonec jsme skončili tady, v ložnici. Osprchovala jsem si z těla
barvu a oblékla si šaty. Bez prádla.
„Mám hlad,“ přiznám se.
Mark se předkloní a obrátí se ke dveřím. Houkne: „Giuseppe?“
Dveře se okamžitě otevřou, jako by zavelel generál.
„Signor?“
„Piknik budeme mít teď.“
„Si, signor.“
„Cože?“
Zvědavě se dívám na Giuseppa a dvě komorné - copak vůbec nechodí
spát? - i když během mystérií nejspíš nespí nikdo - kteří přinesou
tři velké proutěné koše a kostkovanou přikrývku; tu si pamatuju
z Capri. Dívky rozloží talíře a příbory, vyndají jídlo - chléb, salámy,
čerstvě vybalené sýry, kulatá neapolská rajčata, kapary, šťavnaté třešně
a červené klobásky, moje oblíbené naložené maso.
Giuseppe a dívky zmizeli. Jídlo čeká na přikrývce jako zátiší ze
sedmnáctého století, které zobrazuje roh hojnosti. Venkovský ráj.
„Myslíš vážně na všechno,“ vydechnu a dychtivě se vrhnu na jídlo.
„To je moje povinnost,“ odpoví Mark a dlouze se na mě zadívá.
„Myslet na všechno.“
Pozoruje mě, jak krájím dlouhý šťavnatý salám a - poněkud nežensky
- si cpu kus slaného masa do úst. Kašlu na to. Jsem hanebný tvor,
jsem zkažená a příšerná holka, ale taky jsem lačná bakchantka a vyhládlá
menáda. Mark sklouzne ze židle, vezme si olivový chleba a utrhne si
kus velký jako pěst, který si namaže kusem gorgonzoly, a ukousne si.
Jíme a pijeme víno. Usmíváme se a pak se začneme smát. A opět
pijeme víno. Strčím Markovi do úst kolečko salámu. Mark mi dá
mezi rty dvě třešně a odtrhne stopky. Hihňám se. Políbí mě na bílou
vnitřní stranu zápěstí. Podělíme se o salám soppressata. Vklouznu mu
dlaní pod košili, abych se přesvědčila, že mu pořád bije srdce. Mark
sní kousek elegantního citronového dortu a pak mě políbí sladkými
citronovými rty.
Je to noční hostina, dětský sen o pikniku, vzhledem k té pozdní
hodině neskutečný a o to krásnější. Nad Aspromonte se usmívá měsíc.
Mark mě svlékne a polije mi ňadra šampaňským, srká ho z mých ztopořených
bradavek a ty studené bublinky ve mně probouzejí rozkoš.
V šeru zhluboka oddechuju a Mark mě líbá a slízává ze mě šampaňské.
Třešňová šťáva na mé bílé kůži. Mám šampaňské ve vlasech, mám
šampaňské všude. Uběhla spousta času. Příbory jsou rozházené. Třešně
rozmačkané. Přikrývka pomuchlaná. Měsíční světlo omývá talíře.
Ráno se zívnutím vstanu, usměju se do stropu a obrátím se k Markovi,
ale je pryč. Pryč? Důlek v polštáři je skoro neznatelný, takže vstal
už dávno. Místo něho tu leží jeden z jeho elegantních vzkazů, napsaný
plnicím perem. Přeložený lístek položený vedle mě.
Ixka.
Rozbalím lístek.
Jel jsem na schůzku do Plati. Zajdi si do přízemí na snídani. Uvidíme
se ve tři. La Serenissima čeká! Rx
Plati? Schůzka? Cože?
Natáhnu se pro hodinky: můj ty bože, dvanáct hodin! Poledne!
Vyskočím z postele a pádím do koupelny, kde se málem opařím ve
sprše - au, voda mě pálí a nejvíc na stále rozbolavělé kůži zadku. Pak
se vydrbu osuškou a zamířím k obrovskému starožitnému šatníku.
Giuseppe nebo někdo jiný mi sem pečlivě pověsil všechno oblečení,
takže se klidně můžu připojit ke zdejšímu aristokratickému stylu.
Rozhodnu se pro jednoduché letní šaty značky Prada, světle modré,
a k nim bílé nazouvací tenisky. Dávám přednost jednoduchosti.
I když kdy přesně jsem dozrála k názoru, že šaty Prada za tisíc dolarů
se dají považovat za „prosté“ či „jednoduché“?
Mezitím se ve mně probouzí zvědavost. Schůzka v Plati? A s kým?
Rozběhnu se ke dveřím. Giuseppe nikde, ale zdola slyším zvuky
snídaně - připomíná to velký hotel - a cítím vůni čerstvé kávy. Seběhnu
do přízemí a zabočím doprava. Aha, tudy se jde na zadní dvůr,
kde parkují auta, od luxusních po otřískané terénní vozy. Vidím tam
i Markův landrover, takže odjel v jiném autě. S kým? S Giuseppem?
Vrátím se do hradu a jdu po vůni čerstvého pečivá. Na prostorné
terase najdu u stolů hosty na pozdní snídani pod rozevřenými slunečníky.
Dívky v bílém roznášejí kávu, džus, croissanty a cibulovou marmeládu.
Domyslím si, že právě na téhle otevřené terase s vyhlídkou na údolí
a lesy a vylidněné město Rhoguda jsme včera večer tančili s Markem.
Ale kdovíproč mi všichni z přítomných připadají matně povědomí,
ale odkud? Jenom ze včerejšího večera? To jistě, ale možná odjinud.
Z bulvárních časopisů plných snímků celebrit. Z televize. Z webových
stránek celebrit.
Najednou mi je trapně. Nemám tu Marka, aby mě provedl světem
evropských boháčů a starých šlechtických rodů. Žádný Mark mě
dvorně nedovede k mému stolu, nedrží mě jemně za loket, neřídí mě
a neučí bez toho, že bych si to vůbec uvědomila.
Rozhlédnu se.
„Alexandro?“
Někdo mi hází záchranný pás. Natáhnu krk a uvidím Francoise,
jež na mě mává od nejvzdálenějšího stolu. Kamarádsky mě zve k sobě.
Kývnu na jednu z dívek v bílé říze.
„Cappuccino, per favore,“ požádám a zamířím ke stolku s bílými
kovovými židlemi, kde Francoise zrovna dojídá croissant. Spiklenecky
se na mě usměje a pozdraví:
„Dobré ráno.“
„Bonjour.“
Usmívá se.
„Vsadím se, že jsi tenisová hvězda. Máš svalnatá předloktí.“
„Svým drsným podáním jsem proslulá.“
Zdvořile se směje.
„Bavilo tě to?“
„Bylo to... rozjařující,“ zamyslím se. „Takže jo, asi bavilo.“ Směle
se jí podívám přímo do očí a pak si z košíčku vytáhnu croissant, namažu
si ho meruňkovým džemem. K tomu černou hořkou kávu
s mléčnou pěnou. Vynikající.
Francoise zajiskří v očích. Je v džínsech a obyčejném bílém tričku.
Sáhla po ještě větší jednoduchosti než já. Ale mimoděk si vybavím její
nahé a pomalované tělo vydané mi na milost a nemilost, její krásný
bílý zadek. Vzrušovalo mě to. Proč? Copak jsem bisexuálka? Ne, to
těžko. Příliš prahnu po mužích, příliš prahnu po Marku Roscarrickovi.
Ale stejně to bylo rozjařující a svým způsobem i vzrušující.
„A co ty?“ usrknu kávu. „Co si o... tomhle všem myslíš? Jako
celkově o mystériích.“
„Mění mě,“ přizná dívka bez vytáček. Pak se zamyšleně ohlédne
přes starou rozdrolenou balustrádu. Za ní se rozkládají ponuré lesy
Trpkých hor. „Daniel mi tvrdil, že mystéria tohle dělají s každým, že
mě změní, ale já mu to moc nevěřila. Je to pravda. Jsem absolutně
nadšená. Miluju to všechno - mystéria, tu dramatičnost a zvědavost,
kam pojedeme příště? Kdo tam bude? Co se mnou udělají tentokrát?
Ale,“ Francoise zaváhá a podívá se na mě. „Ale je to taky... dost děsivé.
Un peu dangereux.“
Dívka oblečená v bílém trpělivě čeká u stolu. Požádám o další
kávu. Pak se Francoise zeptám na Daniela. Odpoví mi, že teď má
pracovní schůzku a večer odtud odjíždějí. Pracovní schůzku, jako
Mark.
Zeptá se mě na Marka, kde jsme se poznali, kam ted jel. Spokojeně
brebentím, ale pak si znepokojeně vybavím, o čem se zmínila na Capri.
Tohle vážně musím zjistit. Jako by nestačilo, že jsem už beztak
nervózní kvůli Markovu rannímu zmizení.
„Francoise, na Capri jsi mluvila o Markovi...“
Z hlubokého údolí pod námi stoupá hebký teplý vzduch, nadouvá
plátno slunečníku a Francoise s upřímným, ale i maličko nejistým
výrazem poslouchá všechny moje otázky.
„Měla jsem mlčet.“
„Francoise?“
„Vážně, sama nevím nic víc.“
„Ale víš.“
„Jenže —“
„Pověz mi to. Prosím. Buď kamarádka.“
„A le -“
„Francoise!“
Pohlédne mi do očí a s hlubokým povzdechem rezignuje.
„Tak jo. Zkrátka šušká se, že něco udělal. Ale neměla bych ti o tom
říkat, když to jsou jenom drby.“
„Něco udělal? Myslíš, že se angažoval v Camoře? Ze pořád je členem
Camorry?“
Francoise na mě zachmuřeně zírá.
„Ne.“
„Tak čeho se to týká? Čeho? Jeho zemřelé manželky? Jeho peněz?
Tak mluv!“
Nad hradem krouží číhající dravec. Většina lidí už z terasy odešla,
na stolech se válí odhozené ubrousky. Jsme tu skoro samy. Kde je
Mark? Jak mě tu mohl nechat? Pcha, jednání v Plati? Dostanu vztek.
„Francoise, chci vědět všechno. Všechno, všechno, všechno. Povídej.
Už mám plné zuby náznaků.“
Francoise rozpačitě zamrká, ale nakonec přikývne.
„Tak jo. To nejšílenější jsem slyšela nedávno, protože jsem si povídala
s kamarádkou Italkou. Seznámily jsme se při druhém mystériu
a řeč přišla na tebe. Zmínila jsem se o Roscarrickovi a ta kamarádka,
Clea, víš - má spoustu známých v Římě...“
„Francoise!“
„Tak jo, jo. Říká se, že Mark se jako hodně mladý zapletl s ,Ndranghetou
tady - v Kalábrii.“
„No a? Co provedl konkrétně?“
Pauza. Konečně Francoise přiznala:
„Konkrétně měl někoho zabít. Prý ho chladnokrevně zastřelil. Za
denního světla. V Plati.“
Orel stále krouží nad hradem. Vyráží skřeky. Osamělý, ale zlověstný
zvuk. Šokované mlčím.
Francoise se natáhne přes stůl a vezme mou ruku do dlaní.
„Ale Ixko, prosím, pamatuj si, že Mark Roscarrick je mladý a hezký
a bohatý a úspěšný — ale žije ve velmi závistivém prostředí. V Americe
si lidé úspěchu cení, ale jsi ve staré Evropě, kde úspěch často
probouzí trpkou závist. Řekla bych, že tohle jsou vážně jenom pomluvy.
Hoď to za hlavu.“
Hodit to za hlavu? Naopak, jde mi ze všeho hlava kolem. Mark je
vrah?
A najednou mi dílky skládačky zapadnou na správné místo. Odvrátím
se od Francoise a zírám na kroužícího orla.
Plati.
Vzpomenu si na toho starce, který se s Markem včera večer spiklenecky
domlouval na chodbě. Ano, už vím, proč mi byl povědomý.
Často jsem ho viděla v novinách, ale ne proto, že by byl nějaká oblíbená
celebrita, ale byl jeden z nechvalně proslulých a mocných šéfů
,Ndranghety. A dokonce si vybavím jeho jméno.
Enzo Paselli.
A v té souvislosti jsem zaslechla i název Plati: jde totiž o sídlo ,Ndranghety,
srdce jejich bezohledné říše zla. Domov klanu Paselliových.
Rázně se zvednu.
Francoise zbledne.
„Alex, kam jdeš?“
„Do Plati. Není to daleko, ne? Podle Marka se pokračuje prostě
dál po cestě, kterou jsme sem přijeli.“
Francoise neskrývá zděšení.
„Ne, to nemůžeš. To je šílenost! Zabijou tě! Cesty jsou nebezpečné!“
Utíkám přes terasu pryč. Proběhnu hradem. Nasednu do landroveru.
Jak jsem čekala, klíčky zůstaly v zapalování! Kdo by se odvážil
ukrást vůz společnosti nejbrutálnějších italských gangsterů?
Nastartuju.
Zaváhám. Slyším Francoise. Vylétla ze dveří na štěrk dvora a křičí
na mě.
„Alex, nedělej to, nesmíš! Plati je strašně nebezpečné místo - Alexandro!“
Zacouvám a zahnu doprava. Po prašné, hlinité cestě se rozjedu
směrem k Plati.
2025 ©