22. kapitola

22. KAPITOLA

Hrad Rhoguda jistě nebyl nikdy krásný, ale svého času budil bázeň
a respekt. Dodnes je obrovský, ponurý, vojensky strohý ve španělsko-
-italském stylu, jako palác v Casertě.
A opět nás u brány vítají desítky mladíků v tmavých oblecích,
s vážným výrazem a vysílačkami a slunečními brýlemi, i když je zataženo.
Varovné boule na elegantních sakách nemohou znamenat nic
jiného než pouzdra s revolverem.
Mark ukáže doklady - průkaz a zvláštní slonovinový odznak
s portrétem Dionýsa s jeho pověstnou hůlkou. Domyslela jsem si, že
jde o symbol závěrečného zasvěcení. Trpělivě, jen trochu nervózně,
jsem čekala, než strážci ověří naši totožnost a doprovodí nás skrz veliké
dveře, jimiž by bez problémů projel i kočár, a pak nahoru po nabílených
kamenných schodech do dvou velkých a skoro prázdných
komnat. Část bortícího se hradu byla opravená - očividně kvůli mystériím.
Ale kým? Kdo to platí? Mark sám? Mark a další miliardáři? Co
všechno obnáší jeho podnikání?
Všechny tyhle otázky mu toužím položit, ale současně mě užírá
spousta dalších otázek, na které by mi beztak neodpověděl. Mark mi
pošeptá, že před začátkem obřadu mám dost času si odpočinout. Jsem
ráda, protože padám únavou. Skopnu boty, padnu na postel a rázem
utonu v hlubokém spánku.
Je to však neklidný, trhaný spánek. Zdá se mi, že jsme s Markem
na potápějící se výletní lodi, všude se tříští padající věci a pasažéři
panikaří. A pak se topím ve svatebních šatech, snažím se rozrazit
okénko v kajutě, zatímco kolem mě stoupá voda znečištěná divným
rudým olejem a Mark mi přitiskne dlaň k ústům, abych nemohla
promluvit, a zatáhne mě pod vodu a ...
Probudí mě úlek. Bosá a v džínsech ležím na posteli, vyjukaná
a sama. V ústech mám jak na poušti, takže se rozběhnu do koupelny:
opět strohé, ale čisté a novoučké. Napustím si kelímek vodou z Aspromonte,
z Trpkých hor, a spláchnu pachuť noční můry.
Usnula jsem někdy odpoledne. Teď je tma.
Srkám vodu a rozhlížím se.
Okno koupelny je otevřené do teplé noci plné pískajících moskytů.
Za pobořenými hradbami se rozeklané pohoří táhne ve tmě až za obzor
se vší svou divokou nespoutaností. Jenom tu a tam vidím záblesk
reflektorů auta, jež na dálku nejsou větší než hrot špendlíku. Další
hosté přijíždějí na mystérium?
Opačným směrem leží vylidněné přízračné město Rhoguda; pouhá
silueta temných trčících tvarů.
Rozhlížím se po stínech pustého města, po pobořených obchodech
a kavárnách. Kdo tam žil? Kdo tam dole vyrůstal? Jistě to bývalo líbezné
místo, zasněné a utopené v přenádherném útulném údolíčku.
Městečko s vážně zachmuřeným knězem, dobráckým pošťákem na
kole a s dívkami, jež v zářivém ranním slunci perou prádlo a šťastně si
zpívají kalábrijské písně.
Všechno zmizelo, zbyly jen ruiny a přízraky. Jen městečko zničené
zemětřesením, čarodějnictvím a také ,Ndranghetou.
Zaslechnu zvuk.
„Marku?“
Žádná odpověď. Možná se to ozvalo shora, cítím, že tam vržou
prkna podlahy. Jistě přijíždějí další hosté a další vyznavači eleusinských
mystérií, kultu Dionýsa a Mithry. A určitě i několik dalších
žen, které čeká zasvěcení do třetího mystéria.
Vzhlédnu. Měsíc moudře září na svět pod sebou. Zřejmě už ho
nemůže nic udivit.
Hlasy.
Ale teď slyším hlasy zřetelně, přede dveřmi svého pokoje. Mluví
tlumeně, jakoby spiklenecky, zřejmě něco plánují. Potlačím úzkost,
bosá doťapkám ke dveřím a natahuj u uši. Dveře jsou nepatrně pootevřené
a škvírou vidím Marka a Giuseppa, jak hovoří s neznámými muži.
Kdo je to? Co tady dělá Giuseppe? Pravda, Mark v tomhle nebezpečném
kraji chce jistě mít krytá záda. Ale proč se domlouvají šeptem?
Mark ustaraně přikyvuje.
Ráda bych viděla do obličeje i ostatním spiklencům. Podle hlasů
jsou starší; mluví střelhbitou italštinou. Moc nerozumím, ale zachytím
zmínku o ,Ndrangheté.
Dvakrát.
Prkna zavržou. Rozhovor umlkne. Zahlédnu třetí obličej; starý
pán, možná osmdesátník. Znám ho, i když netuším odkud. Něčím je
slavný. Ale čím?
Mark zamíří ke dveřím. Honem od nich ucouvnu a snažím se tvářit
co nejnormálněji, ale Mark mě nachytá uprostřed pokoje, kde
bezradně stojím jako idiot.
„Ixko?“
„Ano?“
Mračí se.
„Ixko? Není ti nic?“
„No já, pochop... právě jsem se probudila. Páni, měl jsi mě probudit
dřív. Promiň, jsem ještě celá zpitomělá.“
Moje drmolení Marka zřejmě uklidní. Usměje se.
„No, radši si pospěš. Co nevidět začnou přípravy na mystérium.“
Až teď si uvědomím, že Mark je ve smokingu, v černobílém. Stihl
se osprchovat a oholit.
„No jo, ale - co si mám obléknout?“
„Nic.“
„Cože?“
„Jenom se osprchuj, carissima. Víc nepotřebuješ. Přijdou dívky
a pomůžou ti.“
Otočí se a zmizí na chodbě. Potlačím strach a jdu do sprchy. Voda
je horká a příjemná. Sotva se otřu osuškou, objeví se komorné v bílých
jednoduchých řízách. Kde ty dívky vlastně shánějí? Jak je platí?
Teď radši moc nepřemýšlej, Ixko.
Samým vzrušením zapomínám na strach. Vzpomínám si, jak —
aspoň zpočátku — jsem si vychutnávala smyslnost druhého mystéria,
pocit vnitřního prozření, dokonce i vědomí dosud nepoznané moci.
Tak dobrá. Jsem připravená.
Připravená na všechno.
Dívky se usmívají, ale neumějí anglicky a mluví s tak silným kalábrijským
přízvukem, že jim nerozumím málem ani slovo. Ale to
nevadí, protože je jasné, co po mně chtějí.
Jedna dívka mi ukáže, ať se posadím na postel. Poslechnu, zabalená
jenom do osušky, ale komorné mi ji vezmou, takže zůstanu nahá.
Třetí dívka si klekne přede mě a roztáhne mi stehna. Zkoumá mé
tetování, po chvilce se obrátí ke svým družkám a kývne.
Naznačí, ať si stoupnu. Zvednu se. Jedna dívka přistoupí blíž s malou
bílou porcelánovou dózickou v ruce. Otevře ji. Uvnitř zahlédnu
třpytivou zlatou tekutinu. Pak si uvědomím, co dívky udělají: natřou
mě barvou. Dvě komorné už drží štětce, ta třetí nádobku s barvou.
Na nahou kůži mi začnou nanášet zlatou vrstvu.
Zabere to téměř hodinu, ale čas běží rychle. Dívky klečí a víří po
mně štětci namočenými v barvě - zlaté, rudé a sytě modré. Šmouhy
jsou abstraktní, a přesto velmi smyslné, obkroužily mi ňadra, oblinu
bříška, něžně se mi vinou po nahých stehnech a škádlivě mi ukazují
k rozkroku. Nohy od kotníků níž a obličej zůstávají netknuté, stejně
jako hýždě. Ale proč?
Pocit z toho všeho je skoro sexuální. Tiché šeptání štětce, špitání
dívek, které si nejspíš vyprávějí poslední drby. Připadám si nádherná:
shlížím na vlastní skvostně pomalované tělo. Barvy jsou matné a přitom
třpytivé, zlatavé a velkolepé, pokožka mi žhne narcisovou žlutí
a plamenně rudou a fialovou barvou.
Změnila jsem se v umělecké dílo.
Hotovo. Stojím tam pokrytá barvami a dívky si mezi sebou šeptají.
Čekáme, až barvy zaschnou. Pak nejmenší komorná přistoupí blíž
s podivným předmětem: vypadá jako sametový psí obojek.
Připne mi ho k pomalovanému krku. Druhá dívka k obojku přicvakne
dlouhý stříbrný řetízek, jako vodítko.
Čekám. Nahá. S obojkem. Na řetězu. Pomalovaná.
Do ložnice vejde Mark, dvorně se mi ukloní, vezme konec vodítka
a kývne ke dveřím.
Pochopím, že mě odvede na chodbu, nahou, jen s obojkem. Komorné
mi ještě přinesou elegantní střevíčky na podpatku. Jsou sexy.
Mrknu na značku. Blahnik. Návrhář přijatelný pro tajemné kulty.
Italský švih, vznešený dojem.
Mark opět ukáže ke dveřím. Zhluboka se nadechnu.
„Si, Celenza.“
Poddajně přikývnu. Mark mě za řetízek vede z pokoje ven, po schodišti
dolů a dál chodbou, kde v komnatách ozářených jen svíčkami
zahlédnu tu a tam postavy: při sexu? Při polibku? Nevím, jsou to jen
svíjející se obrysy. Tichý smích. Prostorem se opět nese hudba, líbezná
melodie chorálu ale pomalu sílí, zní stále hlasitěji, zlověstně a přenádherně.
Konečně poznám, co to je: skladatel Arvo Part. Cantus pro Benjamina
Brittena. Jedna holka v Dartmouthu jeho hudbu milovala. Je
smutná, a přesto extrémně smyslná. Rozlévá se místnostmi, kostelní
melodie, ačkoli pohanská.
Mark mě vede na řetízku jako psa nebo otroka, můj otrokář. Kdovíproč
mi to nevadí. Pokud jsem pes, jsem nádherný pes, pes asyrského
krále, drahocenný a milovaný barzoj.
Vstoupíme do rozlehlého sálu, zřejmě kaple. Všimnu si apsidy,
hlavní lodi, oltáře. Je zde shluk lidí, dvaceti či třiceti. Jsou oblečení
převážně do černého a všichni mají masku.
Všichni - kromě Marka a mě, nahé ženy v jejich středu, mě, připadám
si jako nádherný chrt, zvíře ve skvostném hávu ze zlatých
a rudých odstínů a lesků.
Rozhlédnu se. V šeru rozháněném plamínky svíček se kmitají rudé
odlesky. Kaple je vyhřátá a provoněná a krásná. Ve vzduchu voní kadidlo,
svíčky blikají a v jejich záři se celá třpytím. Doslova jiskřím.
Zářím jako zdroj světla. Přestávám vnímat realitu. Vůně kadidla je
nesmírně silná a omamná.
„Alexandro,“ osloví mě Mark.
Škubnutí řetízku mě popotáhne kupředu, až se ocitnu uprostřed
kaple, v průsečíku, kolem kterého se všechno otáčí.
„Celenza.“
Přistoupí ke mně dva muži a sundají mi obojek. Zato mi hedvábným
provazem spoutají zápěstí. Utáhnou ho, bolestivě. Ale vydržet se to dá.
S nečekaným klidem a beze stopy strachu sleduju, jak moje spoutaná
zápěstí dívky přivazují k železnému kruhu, jenž visí od stropu na
černém kovovém řetězu.
Jsem bezmocná a spoutané paže mám přivázané vysoko nad hlavou.
Ale nevadí mi to. Co se to se mnou děje? Ta příprava s komornými,
to malování na kůži mě omámilo jako droga a přeneslo mě do jiné
dimenze. Pokojné a smyslné dimenze, kde já nejsem já.
Mark stojí přímo přede mnou. Dívá se, jak mě poutají. Dívám se
na něho. Dívá se na mě. Navzájem si hledíme hluboko do očí.
„Napij se,“ podrží u mě jedna z dívek pohár, jako by nabízela ocet
Ježíši.
Pohár je z kovu a tekutina se zdá hodně hustá. Ze zdvižených paží mi
vyprchává krev a zmocňuje se mě závrať, ale poslechnu. Není to ocet,
ale přesladké a neobyčejně silné víno, okořeněné něčím neznámým.
„Alexandra Třetí,“ řekne Mark.
Něco se děje. Zavřu oči. Cítím, co bude následovat. Ceká mě bičování.
Cekám, zaťatá napětím. Hudba se vzdouvá a opět odlévá. Cekám
a náhle -
Prásk.
Na zadku ucítím první dopad rákosky a zabolí to, pronikavě, ale
ostrou bolest protkává slast. Dívám se na Marka. Dívá se na mě. Dívá
se, jak mě bijí. Stali jsme se freskami z Vily mystérií.
„Pij.“
Dívka ke mně přistoupí a já se napiju, trochu vína mi steče po
bradě. Cítím se jako divoké zvíře v železech. Už chápu, proč mě potřebovali
zneškodnit. Věřím, že můžu být nebezpečná. Jsem schopná
nejhoršího.
Prásk.
Netuším, jak dlouho bití trvalo. Alkohol, pokud to není něco jiného,
mě přenese do neskutečného světa. Nechci nic než se dívat na
Marka, jak se on dívá na mě, na můj výprask. Dívá se. Neúsměvně,
ale se zvláštní naléhavostí. Jen výjimečně a na vteřinu přerušíme oční
kontakt.
Před každým slastí i bolestí ochromujícím úderem mi dívky dávají
loknout zázračného vína a já ho žíznivě hltám. Začínám si to užívat:
jen ať se na mě klidně všichni dívají! Jen ať sledují mou trýzněnou krásu!
Moji nahou a pomalovanou kůži v temném a posvátném prostoru.
Obličeje kolem mě jsou rozmazané, plné obdivu. A posvátné bázně.
Hudba se mění, i když stále připomíná chorál a ladí s atmosférou.
Bití rákoskou je sexuálně vzrušující; lupání rákosu o moji pokožku,
bolest a chuť vína na jazyku. Pokožka mi v záři svíček svůdně jiskří,
není mi zima, není mi horko. Jsem krásná, cítím se krásná jako nikdy
předtím. Dívám se na Marka.
Dívá se na mě.
A pak požádám:
„Pokračujte.“
Říkám to nikomu, všem, Dionýsovi, Markovi.
„Pokračuj, Celenza.“
Mark kývne na někoho, kdo stojí za mnou.
A ať už tam s rákoskou stojí kdokoliv, poslechne.
Rákoska mě švihne přes hýždě tak tvrdě, až se zatřesou. Visím za
zdvižené paže, houpu se na řetězu a chodidly se jen taktak dotýkám
země. Po další ráně se roztřesu celá, sténám a ocitnu se na prahu, hranici
čehosi - ale ne orgasmu, je to jiný druh vyvrcholení. Další vnitřní
výtrysk psychické bolesti. Co je to?
Mark ze mě nespouští oči.
Žádám:
„Ještě.“
Prásk. Už téměř vrcholím. Už skoro toužím, ať to skončím. Podívám
se dolů a tam klečí dívka a drží zrcadlo, abych v něm viděla
vlastní odraz: svoje nahé, spoutané a bičované tělo. A ano, jsem krásná,
jsem. Ale proč? Jak může být bičování krásné? Tohle zobrazoval
Caravaggio? Rákoska mě udeří ještě jednou a já zasténám, tiše,
a ohlédnu se po Markovi, který přikývne.
„Dost,“ řekne.
Bití ustane.
Dívky ke mně přistoupí a uvolní mi ruce. Promnu si odřená, bolavá
zápěstí, ale pak už mi dívky zručně nasadí obojek a Mark mě za
stříbrný řetízek odvádí do sousední místnosti, přepychové, orientálně
zařízené a vyzdobené místnosti.
Obojek zase zmizí. Mark mi políbí ruku a zašeptá:
„Pár minut si tady odpočiň, Ixko.u
Pak zmizí. Rozhlédnu se. Připadá mi to jako komnata v harému:
ručníky a hedvábné polštáře a měděné mísy plné vody a zrcadla ozářená
svíčkami: žíznivě se napiju vody a vína, které mi podá komorná.
Zavinou mě do hedvábného županu a já si lehnu, zpola ve snech srkám
víno a hlavu mám podivně prázdnou. Když se Mark vrátí, ve
dveřích mi pokyne.
Vstanu. Vyjdu za Markem ven. Jsem oblečená do hedvábného županu,
ale je vpředu rozevřený, takže mám odhalená ňadra a vyholený
klín; ale to mi vůbec nevadí. Všechny smysly mám šíleně rozbouřené.
Chci Marka. Chci ho. Chci, aby se mě zmocnil.
Ovšem Mark teď má se mnou jiné plány. Doprovodí mě zpátky do
středu kaple, kde stojí hloučky maskovaných lidí - jsou to však jiní
než předtím. Ale zase tu hoří svíčky a zní další chorál, tentokrát temněji
a naléhavěji, a vtom spatřím další pomalovanou a pozlacenou
nahou ženu, která je připoutaná k řetězu navlas stejně jako předtím já.
Nahými zády stojí otočená ke mně, je připravená a čeká. Mark mi
podá rákosku a tiše mi přikáže:
„Udeř ji.“
Na okamžik zaváhám. Mám novou roli? Já mám bít zasvěcovanou
družku?
V kapli vládne propastné ticho. Dívám se a tělo poznám: tvar mladého
oblého zadečku. Bílého, nepokrytého barvou.
Je to Francoise. Ohlédne se, houpe se za paže pověšené ve výšce.
Něžně se usměje, zachytí můj pohled a smutně šeptne:
„To je v pořádku, Ixko. Já předtím bičovala tebe“
Francoise se ke mně otočí opět zády. Hlavu má smířeně skloněnou.
Podívám se na Marka. Souhlasně přikývne. Zvednu paži. A udeřím.