21. KAPITOLA
„Je to nejmíň pětihodinová jízda do hor,“ řekne mi Mark, nakloní se
v autě ke mně a stiskne mi koleno, ne smyslně, ale chlácholivě. „I když
podle mapy to na takovou dálku nevypadá.“
„Prosím?“
Parkujeme na okraji Reggio Calabria, v otřískaném, pět let starém
pronajatém landroveru. Mark snížil laťku.
„Potřebujeme auto na horské cesty,“ vysvětlí Mark a nastartuje.
Hlučně zařadí rychlost a při tom zvuku bolestně zamrká. „Cesty tu
jsou příšerné, i pár kilometrů může zabrat hodinu - proto takové auto.“
Zatímco čekáme u výjezdu z letiště, abychom se zařadili do štrúdlu
aut na silnici, Mark bradou ukáže ke vzdáleným horám. Nezdají se
zvlášť vysoké, ale působí zachmuřeně, zlověstně. Odrazují už temným
vzhledem. To je pohoří Aspromonte, neblaze proslulé Trpké hory.
A další kývnutí Mark nasměruje k odřené palubní desce. „A kromě
toho, Kalábrie je skvělé místo pro přepadení a krádeže. Jen šílenec
by sem vyrazil ve Ferrari.“
Mark konečně vjede mezi fiaty a farmářské nákladáčky a vyrazíme
na dlouhou jízdu k severu a posléze na východ do srdce pohoří Aspromonte.
V zácpě jedeme pomalu, silnice jsou úzké. Stáhnu okénko
a užasle zírám ven. Samozřejmě jsem v Kalábrii ještě nebyla.
Jsme na nejjižnějším výběžku italské pevniny v místě, kde je nejblíž
k Sicílii i ke Španělsku. Ale Kalábrie vůbec neodpovídá mým
představám.
Ovšem, co jsem čekala? Asi něco na způsob Neapole, starou a chaotickou
zástavbu s okouzlující starověkou atmosférou, s palmami
a skvělou zmrzlinou, nejvýš jen tu a tam protkanou chudinským
hrůzným předměstím a hloučky bezdomoveckých feťáků, připomínajících
skrytou vysokou zločinnost.
Ovšem zločinnost tu okolo nás nečíhá, ale doslova bije do očí. Z celého
kraje čiší pocit zoufalého, bezmocného utrpení, proti kterému
není obrany. Místo zchátralých předměstí tu míjíme jedno upadající,
šeredné a chudičké město za druhým. Jedinou výjimku představují
historické budovy. Pravda, není tu tolik graffiti jako v Neapoli, ale
možná se o to přičinila právě ta spousta vybydlených, pobořených - či
naopak nedostavěných - budov.
Všechno tu je hnusné, odporné. Předtím jsem tak ošklivou Itálii
nikde neviděla.
Mark ukáže na pobořenou ulici činžovních domů, kolem které se
vlečeme po ucpané silnici.
„Hrůza, co? Jako bychom ani nebyli v Evropě, ale někde v Tunisku.
Vlastně to je ještě horší..
Má pravdu. Přízemí činžáků jsou popukaná, v patrech už chybí
okna, dole se drolí omítka i části zdivá. Kdovíproč na střeše stojí sedm
zrezivělých automatických praček.
Z dalšího bloku domů zůstal už jenom val sutin - betonové překlady
oken a rozdrcené cihly. Pak následuje pustá pláň vystlaná odpadky,
o kus dál špinavý obchůdek s potravinami a zase krajina změněná
na skládku. Zastavíme na červenou.
„Tohle má na svědomí ,Ndrangheta?“
„Jak jinak. Ale k tomu připočti zemětřesení. Před deseti lety se
odehrálo tak silné zemětřesení, že zničilo celá města... je to nejchudší
část Itálie, možná celé západní Evropy.“
Mark v tmavě modrých džínsech a košili má jednu ruku nedbale
vystrčenou z okénka, druhou ovládá volant. Z vyhrnutých rukávů
tmavě modré košile vykukují opálená svalnatá předloktí. Sedí v uvolněné
mužné póze. Umím si představit, že na renesanční malbě sedmnáctého
století by lord Roscarrick vypadal úžasně. Ale Mark vypadá
úžasně i teď a já ho šťastně hltám pohledem. Snažím si ho takhle
vtisknout do paměti.
Včera večer jsme si vychutnali neuvěřitelně báječný sex. Objevili
jsme vzrušující trik: Mark mě dlouho, třeba i dvacet minut, hýčká
slastným, něžným orálním sexem a ve mně pomalu narůstá vzrušení,
blížím se vrcholu, ale těsně předtím, než ho dosáhnu, mě Mark
přestane hebce lízat a přitiskne se mi k rozkroku pichlavým strništěm
brady, takže kontrast mezi předchozí něžností jazyka a následujícím
drážděním drsnou bradou mě vybičuje do extatických křečí.
Musela jsem si k obličeji přitisknout polštář, abych nekřičela příliš
hlasitě.
Ale Jessika v sousedním bytě mě stejně zaslechla a ráno, než jsme
vyběhli chytit letadlo do Reggia, ještě prohodila:
„Ježíši, Alex. To sis místo kočky musela pořídit zrovna vlkodlaka?
Aby si sousedi nezačali stěžovat!“
Znovu se ted ohlédnu po Markovi. Zažívám s ním jedno líbezné
překvapení za druhým.
Protože Mark není vždycky ten pozorný a nesobecký milenec. Někdy
si mě prostě jen strhne k tělu a drsně se mě zmocní. Tohle udělal
i toho večera, když jsme se vraceli z Cappella Sansevero. Zaparkovali
jsme u zadního vchodu jeho paláce a vystoupili do tmy, když tu mě
Mark prudce zvedl, položil mě obličejem na kapotu, vyhrnul mi šaty
a stáhl kalhotky, až se v pase rozervaly — a pak mě na svém nádherném
stříbrném mercedesu ošoustal zezadu. Trvalo to pouhé tři vteřiny.
Tři nečekané, ale och-bože-jaké vteřiny.
Byl to trochu šokující a děsivý a neuvěřitelně žhavý sex. Možná by
mě to nemělo tolik vzrušovat, ale vzrušovalo. A pak si Mark beze
slova zapnul poklopec, začal si pohvizdovat a doprovodil mě do paláce,
jako by vůbec k ničemu nedošlo. Omluvila jsem se a utíkala do
ložnice pro nové kalhotky; využila jsem okamžik samoty v té pohádkové
koupelně a rychlou masturbací se dovedla k orgasmu, což byla
příjemná tečka za tím krvežíznivým sexem na kapotě mercedesu.
K vyvrcholení mi stačilo pár vteřin.
Kolik orgasmů člověk snese? Nemůže se jimi předávkovat?
Mark uměl být brutální i láskyplný a mně se líbilo, že předem nikdy
nevím, které jeho já se zrovna vynoří na povrch.
Vůbec se mi však nezamlouvalo, že o třetím mystériu zatím nic
nevím, ani proč se odehraje v Kalábrii. Proč zrovna v tomhle prokletém
kraji?
Vytrhnu se ze zamyšlení. Oknem vozu ted vidím Středozemní
moře. I jeho hladina vypadá kalně a depresivně, ačkoliv ho vyhřívá
ostré ranní slunce začínajícího července. Od mého prvního setkání
s Markem uběhlo deset týdnů. Deset týdnů, které mi převrátily život
naruby.
„Poslyš,“ podívám se na Marka, „pověz mi, co všechno víš o ,Ndranghetě.
Potřebuju to do své diplomové práce, tak proč nevyužít i čas
v autě, ne?“
Mark se zlehka ušklíbne.
„Vím jen tolik, co vědí všichni, cara mia. Je to ten nejhorší a nejbezohlednější
ze všech organizovaných zločineckých gangů a v současnosti
je i nejbohatší a nejmocnější. Odhaduje se, že ,Ndrangheta
kontroluje tři procenta z celého italského hrubého domácího produktu.
To je víc, než Itálie vynakládá na obranu.“
„Ježíši!“
„Přesně. A ,Ndrangheta je tady v Kalábrii neomezeným vládcem.“
Mark ukáže na vylidněnou vesničku a betonovou budovu restaurace,
která nesmyslně trčí uprostřed pole. „Říká se, že kdyby Kalábrie byla
nezávislá, v žebříčku hodnocení ekonomiky a životní úrovně by se
přetlačovala tak se Somálskem.“
„Jak to ,Ndrangheta dokázala? Jak může mafie zničit celou provincii?“
„Jsou to rodinné klany, staré a neproniknutelné. Všichni cizí jsou
pro ně nepřátelé, ale mezi sebou si jsou oddaní na život a na smrt.
Mezi ně se nedostane nikdo kromě pokrevních příbuzných, takže
policie do klanů nemůže nasadit svoje lidi jako do mafie a Camorry,
jež se v posledních letech podařilo výrazně oslabit.“
„A ty domy... města...“
,„Ndrangheta tady otvírá svoje hotely a obchody, ve kterých pere
špinavé peníze. V nich nasadí tak nízké ceny, že všichni ostatní podnikatelé
v kraji zkrachují. Z toho důvodu se všichni tady v Kalábrii
spoléhají na ně, jsou u nich zadlužení, zaměstnaní, vlastně zotročení.
Je to skoro jako za feudalismu. A navíc ,Ndrangheta pobírá evropské
dotace na rozvoj provincie, ale vždycky jen zahájí stavbu silnice nebo
továrny, shrábne granty a nechá věci nedodělané. Všechno je pak tady
v úpadku, vládne tu příšerná anarchie.“ Mark prudce odbočí doleva,
takže se vzdalujeme od moře směrem k horám. „A ke zchátralosti
přispívá i daň z nemovitosti, která se platí jen za dokončené stavby.
Z toho důvodu většina domů vypadá nehotově, zůstávají bez nátěru
a šeredné, jen aby se majitelé vyhnuli dani.“
Usoudím, že bych si měla dělat poznámky. Jsou to fascinující fakta.
Honem vytáhnu blok a propisovačku. Tohle si vážně musím zapsat.
Mark se mi směje.
„Obdivuju tvoji píli, Alexandro Beckmannová.“
„Někteří z nás máme taky povinnosti, lorde Roscarricku. Každý
nemůže párkrát ťuknout do klávesnice a hned vydělat šedesát tisíc.“
„Tak snadné to zase není,“ zavrčí Mark trošičku dotčeně.
Ale mezitím všechno kolem potemní: na nebi se houfují temná
mračna a cesta je pořád horší a okolní krajina divočejší. Stále se zužující
asfaltka přešla do uježděné nezpevněné cesty. Landrover drkotá
přes výmoly. Míjíme obrovské šedé, nenatřené betonové vily, před
kterými parkují silné vozy a štěkají hlídací psi.
„Tohle by tě taky mohlo zajímat.“ Mark se rozkašle v oblacích prachu,
který při jízdě víříme, a plivne z okénka. „Každé září se kápové
gangů ,Ndranghety — klanoví vůdci - sejdou v osamělém klášteře,
který je nedaleko odtud v srdci hor. Jde o svatyni Matky v Polsi.“
Píšu tak rychle, jak jen to jde, ale ve zmítajícím se autě to není
snadné.
„A dál?“
Mark pokračuje:
„Na těch schůzkách v Polsi je zajímavé, že se konají už celé stovky
let. Donedávna byly ty každoroční srazy bizarní a sexuálně odvázané.
Hlavy rodových klanů vedly procesí svých lidí z nejbližší vesnice
do vzdálené svatyně v Polsi. Cesta trvala dva dny, bylo třeba ujít třicet
kilometrů. Po gangsterech šly řady žen, mladé i staré, a ty cestou
rituálně naříkaly a plakaly. Některé měly na hlavě trnovou korunu
a krev jim stékala po obličeji, jiné se spokojily s tím, že putovaly bosy.
Ale všichni popíjeli silné víno a pojídali pečené kozí maso a hulákali
prastaré žalmy a písně a celou noc tančili tarantellu při dudách
a tamburíně. A opíjeli se a přejídali a šoustali mezi oleandry a v porostech
oregana. Opilí a šílení.“
„Takže to jsou... dionýské orgie?“ zeptám se.
„Možná ano,“ připustí Mark. „Dává to smysl, protože Kalábrie
tvořila v dávné minulosti součást starověkého Řecka, tady měli Rekové
svou největší kolonii a žil tu Platon i Pythagoras.“ Roztržitě, krásně
a lišácky se na mě usměje, jako by věděl něco, co já nevím. Ale tak se
ostatně tváří pořád.
„Stačí to pro tvou diplomovou práci? Prozatím?“
Zběsile píšu.
„Ano, Marku. Je to fascinující. Úžasné.“
„Super,“ kývne Mark, „protože teď musím přemýšlet. Nejsem si
jistý, kde právě jsme... Je to někde tady, na té cestě do Plati.“
Mark zpomalí vůz a studuje rozcestník. Kouknu tam a pokrčím
rameny. Namáhá se zbytečně, protože cedule někdo rozstřílel salvami
kulek, že se nedá rozluštit jediný název.
Kulky?
Mark se chvíli dívá na cedule a pak do mapy ve svém iPadu. S povzdechem
zavrtí hlavou.
Udiveně vyhrknu:
„Copak ty neznáš cestu? ... Mystérií ses přece účastnil už dřív.“
Neohlédne se po mně.
„Kalábrii znám jen pracovně, pamatuješ? Dovážel jsem zboží
do provincie Reggio a Crotone.“
„To znamená —“
Mark stroze vysvětlí: „Mystéria se konají po celé Itálii, často i v Anglii,
Francii, Španělsku. Každé léto se jich souběžné odehrává hned
několik. Lidé je mohou různě střídat a zase se vracet k těm kroužkům,
ve kterých byli zasvěceni poprvé, takže potkávají stále nové tváře. To
všechno,“ dodal, „ještě přispívá k záhadnosti mystérií.“
Sedím v autě s pusou dokořán, protože vůbec poprvé mám představu,
jak jsou mystéria rozšířená - po celé Evropě. Kdo tohle všechno
organizuje?
Obrátím se k Markovi.
„To ty jsi rozhodl, že na třetí mystérium pojedeme sem, do příšerné
Kalábrie?“
„Byl jsem zvědavý. A taky tu potřebuju vyřídit jednu pracovní záležitost.“
„Jakou?“
„Nic důležitého.“ Mark se opět zadívá na iPad. „Myslím, že náš cil
leží asi dvacet kilometrů za nejbližší vesnicí. Pro jistotu se tam můžeme
zeptat. Nikdo nestojí o to, aby zabloudil v Aspromonte.“
Pár minut drkotáme po kamenité cestě, vybereme několik stoupajících
ostrých zatáček a lezeme po úbočí pořád výš, protože na vrcholu
hory leží vesnice — podle kalábrijských měřítek líbezná. Důstojný
kamenný kostel dominuje shluku starých domů. Ulice jsou pěkně
dlážděné a v útržcích slunce si starci hoví na lavičkách.
Itálie, jak má být.
Ale když vyjedeme nahoru, mám divný pocit. Pokřikující děti hrají
na ulici fotbal a mladé maminky je napomínají z oken obrostlých
popínavými květinami; prodavač ovoce se naklání přes Stánek a přátelsky
klábosí s nějakou starou paní.
Mluví řecký. Ne italsky.
Mark se nad mým údivem usmívá.
„Nu ano, tohle bylo starověké Řecko, už od dob helénských osadníků.
Jazyk nikdy úplně nezmizel, zvlášť v těchto odlehlých údolích.“
Stojím tam v zamlženém slunci: Američanka ohromená evropskou
historií. Poslouchám jazyk Platona a Pythagora, kterým mluví jeho
přímí potomci.
Mark se s místními domlouvá italsky. Takže místní jsou dvojjazyční,
ale dává to smysl.
Nechám Marka, ať zařídí, co potřebuje. Jdu si sednout na lavičku
opodál. Cesta byla únavná. Bolí mě celé tělo. Den mi připadá nekonečně
dlouhý. Stařeček vedle mě se usměje a osloví mě starou řečtinou.
Přikyvuju. Vlídně se usmívám na Sokratova syna a jeho nesrozumitelné
brebentění.
Och, Itálie. Och, Evropo!
„Tak fajn,“ řekne Mark a mávne na mě, ať se s ním vrátím do auta.
Vypadá spokojeně. „Měl jsem pravdu,“ řekne, zatímco startuje. „Už
jenom dvacet kiláků. Na cestě směrem do Plati.“ Ukáže na temné
údolí zařízlé do zlověstně vyhlížející hory. Samozřejmě že naše cesta
vypadá nejděsivěji ze všech.
Snažím se nepanikařit.
Není to snadné. Urazit těch posledních „jenom dvacet kiláků“ nám
trvá dvě hodiny. Prodíráme se cestou tu zavalenou balvany, tu spláchlou
lijáky, do strmých svahů plných výmolů. Po dlouhé době pak za
hájkem pokroucených borovic a tenkých bříz uvidím městečko.
Když vjedeme do „města“, pocit přízračného děsu zesílí. Prastaré
i moderní budovy jsou v rozkladu, jsou to jen hrůzné slupky s popukanými
či prázdnými okny, s dveřmi vyvrácenými v pantech či jednoduše
vykopnutými.
„Panebože,“ vydechnu, „je to město duchů.“
Mark přikývne.
„Jmenuje se Rhoguda. Poslední obyvatel ho opustil v padesátých
letech minulého století. Příliš časté zemětřesení. A příliš mnoho čarodějnic.“
„Cože...“
„Mystérium se bude odehrávat v bourbonském hradě támhle na
vrcholku hory.“
Zastíním si oči a spatřím strohou budovu. Trochu mi připomíná
klášter, jenž se tyčí asi půl kilometru za městem.
Ohlédnu se po Markovi. Náhle pochopím.
„Tady mě budete bičovat, viď? Marku? Taky mě ztrestáte bičem?“
Neodpoví a pokračuje v jízdě směrem k impozantnímu hradu.
2025 ©