20. kapitola

20. KAPITOLA

Prvních pár dní po druhém mystériu jsem jako omámená. Ale není to
nic depresivního, spíš jsem zasněná, opojená, roztoužená. A je v tom
jenom zrnko lítosti. Cosi se ve mně změnilo, uvnitř i navenek. Při
každém svlékání či sprchování vidím svoje tetování. Fascinuje mě.
Začínám ho mít ráda, jako tajný, ale velkolepý dárek.
Jednou večer to ukážu Jessice: Vyhrnu si šaty a Jess zírá.
Potřese hlavou. Kvikne:
„Chci to taky!“
Zasměju se a Jess se připojí. Pak se obléknu a Mark se pro mě zastaví
a jdeme spolu na večeři jako normální dvojice. Začínáme si zvykat
na jistý řád. Jako normální milenci.
Ale ten řád, ten rytmus je nádherný. V podvečer, když poleví vedro,
se obvykle milujeme. Večer jíme a pijeme. Někdy přespím v paláci
a jindy Mark zůstane v mém bytečku, zatímco před domem parkuje
Giuseppe — možná ozbrojený? Možná taky ne.
V takových dnech jsem neuvěřitelně šťastná, i když se nic výjimečného
neděje; možná jsem šťastná právě proto. Jednou v noci ležím
vedle spícího Marka v jeho obrovské posteli a náhle si vzpomenu na
větu ze starého filmu Doktor Zivago: milující se dvojice žije v barabizně
uprostřed divočiny a musí rybařit a obdělávat pole a živit se
vlastními silami. Jednou jim náhodný host řekne: „Až se jednou budete
ohlížet do minulosti, uvědomíte si, že tyhle obyčejné dny patřily
k těm nejšťastnějším v životě.“
Dívám se na skleněnou sochu v hustém šeru a sama sebe se ptám:
Jsou tohle naše obyčejně šťastné dny? Dny plné lásky a nevinných radostí
a příjemných povinností, pocitu vnitřního, samozřejmého štěstí?
Život je líbezný, jednoduchý a prodchnutý láskou a zušlechtěný prací.
A nabízí mi tolik slastí! Nakloním se k Markovi a políbím mu jizvu
na svalnatém opáleném rameni. Pořád mě zajímá, kde k ní přišel,
ale hlavu si kvůli tomu nelámu. Ať se všechno odehrává, jak má. Znovu
Marka políbím. Zamumlá cosi ze spaní a já ho líbám na široká
voňavá záda. Toužím ho probudit. Nedokážu odolat.
Lamor che move il sole e laltre Stelle.
Následující odpoledne si hovím ve své posteli a hryžu propisovačku.
Takhle pracuju většinou, možná proto, že postel mi připomíná
Marka. A všechno, co v ní děláme.
Na druhou stranu mě právě tohle rozptyluje. Vezmu notes a pročítám
si klíčová fakta, která jsem se dozvěděla o mystériích. Moje diplomová
práce kdovíjak zabrousila k otázkám tajných kultů, ale nevadí
mi to. Mystéria mi připadají fascinující - zvlášť ted, když je sama postupně
poznávám...
Za prvé a především jsem zjistila, že oblasti v okolí Neapole byly
odjakživa proslulé svými „sklony k orgiím“. Právě tady bylo centrum
slasti Římské říše. Například do Pompejí si lidé jezdili užívat; venkovské
sídlo Julia Caesara bylo na pobřeží jen pár kilometrů severněji,
ačkoliv od té doby dávno zmizelo pod stoupající hladinou moře. Lidé
tam jezdili pořádat večírky a orgie až do prvního století před Kristem.
Z toho důvodu nebylo divu, že právě ve zdejším kraji zakořenila
tajná náboženství kladoucí důraz na smilstvo a orgiastické radovánky,
včetně spirituálního erotismu!
Snad. Snad ano. Ostatně osobně jsem toho důkazem.
A ještě jedna věc je zajímavá.
Jak se zdá, alkohol a drogy ve všech formách jsou klíčem ke dveřím
mystérií. Při eleusinských mystériích se pil při obřadech speciální
lektvar kykeón. Historici zaznamenali, že po kykeónu se lidé chovali
velmi opile a jistý řecký učenec Erasixenus údajně zemřel po vypití
pouhých dvou pohárů zmíněného nápoje.
Co je to za nápoj? Homér ve svém díle uvedl dokonce přesný recept:
kykeón byl odvar z ječmene, máty a glechonu.
Jasné, že nemám nejmensí ponětí, co ten „glecbon“ vlastně je.
Všechno je tak složité a navzájem propletené! Nešťastně poklepávám
propisovačkou o notes.
Všude vidím jen prázdná místa a velké otazníky. Něco chybí.
Něco nepoznaného. Jak je ten recept přesně? Proč se to tají? A hlavně
jak je možné udržet to v tajnosti tolik staletí?
Podle záznamů se recept dědil ve dvou rodinách eleusinských kněží
- z otce na syna a z matky na dceru - a ty ho utajovaly po celá dvě
tisíciletí. Ohromující!
Buď nápoj chystali podle zvláštního receptu, nebo v tom byla záhada,
kterou sami nechápali.
Slyším Jessiku, která se vrátila domů z vyučování. Dveře jejího
bytu hlučně prásknou, Jess se zpěvem míří rovnou do sprchy Nemusím
ani koukat na hodinky a vím, že bude pět. Za hodinku či dvě se
tu objeví Mark, aby mě někam vytáhl. Moc se mi líbí, když mě někam
vytáhne. Jo, Neapolí se s tebou toulám ráda, lorde Roscarricku. Dneska
půjdeme na večeři - už posté - ale předtím mi chce ukázat něco,
co z města ještě neznám. Pročítám si znovu poznámky a hryžu propisovačku.
Ale hned zase přestanu, abych neměla pusu od inkoustu.
Napíšu si do bloku nový odstavec o všem, co se mi právě honí
hlavou.
Je jasné, že existuje nějaká tajná droga nebo nápoj, které jsou důležité
k vnitřnímu prozření, jež tvoří podstatu zasvěcení do mystéria. A je to
zážitek stejně trýznivý jako slastný - a bez problémů snesitelný pro obě
pohlaví. Ale o jakou drogu se jedná?
Na chvilku přestanu psát a přečtu si posledních pár poznámek,
které jsem si vypsala z knih.
„Athénské i římské zákony přísně zakazovaly mluvit o čemkoliv,
co souviselo s eleusinskými mystérii. V roce 415 před Kristem došlo
mezi athénskou elitou opakovaně k úniku informací, čemuž byla brutálně
učiněna přítrž: všichni, kdo prozradili nějaké tajemství, skončili
na mučidlech a následně na popravišti.“
Mučení a smrt?
Je to zajímavé až k zbláznění a nejvíc mě láká fakt, že mystéria
očividně přežila v autentické formě: a já — Alexandra Beckmannová -
obyčejná studentka historie z Dartmouthu — jsem možná na prahu
odhalení záhady řeckořímských tajných náboženství.
Nevšímám si neodbytných varovných hlásků ve vlastní hlavě, které
mi připomínají: mystéria jsou nebezpečná!
Ale, pcha! Dřív možná, ale dnes? Dělám prostě vědecký výzkum.
Jasné?
Fajn. Spustím nohy na podlahu. Co nevidět se začnu chystat na
večer. Jess už přestala zpívat, což znamená, že skončila se sprchováním,
teď do sprchy můžu já. Nejsem si jistá, jestli by vodovod v našem
činžáku zvládl dvě puštěné sprchy naráz.
Pak mi zazvoní telefon.
Z psacího stolu seberu mobil.
Na displeji čtu Mark.
„Buona sera?“
„Ixko... jak se máš?“
Vychutnávám si Markův láskyplný a pobavený hlas, který sám
o sobě stačí, abych se cítila o kus šťastnější. Sama ještě netuším, jak je
to možné. Vždyť je to jenom hlas. Jeho hlas.
„Jsem děsně utahaná. Nastudovala jsem si všechno, co se o eleusinských
obřadech dá vůbec zjistit.“
„V tom případě smekám.“
„Věděl jsi, že technicky vzato jsem mystési Tak staří Rekové říkali
zasvěcencům, co ještě neprošli všemi rituály. A mystéria považovali za
natolik posvátná, že o nich nemluvili jménem, ale říkali jim pouze Ta
Hiera. Posvátná.“
Mark mě pochválí. Džentlmensky. Vyhlížím oknem do slunce
nad střechou hotelu Excelsior. Povídáme si.
„Studovala jsi pilně, Ixko.“
„Jo. Je to moje práce.“
Mark zaváhá, než řekne: „Víš, existuje jistý citát; třeba ti bude užitečný.“
„Povídej.“
„Požehnán je ten, kdo po zhlédnutí těchto rituálů vykoná pouť podzemím.
Pozná konec života stejně jako požehnaný začátek. “
„Óóch,“ vydechnu. „To je úúúžasné! Kdo je to?“
„Pindaros, řecký básník. Tady hovoří o konečném mystériu.“
„Vykoná pouť podzemím... Páni!“ Honem si Pindarův verš zapisuju
do notesu.
„Carissima.“
Nevnímám ho.
„Mm?“
„Dostala jsi můj dárek?“
Přestanu psát a odložím propisovačku.
„Ano, dárek doručili.“
Posadím se k psacímu stolu, na kterém leží menší plochá krabička,
zabalená v luxusním stříbrném papíře. Dorazila už ráno.
„Ještě jsem to neotevřela. Co je to? Tvoje dárky jsou někdy dost
o nervy, Marku.“
Zdvořile se zasměje. Mužně.
„Rozbal to.“
„Teď?“
„Per favore.“
„Tak dobře.“ Přidržím si mobil ramenem pod bradou, sáhnu po
krabičce a přesunu se na postel, kde se pohodlně rozvalím do polštářů.
Rychle rozvážu stužku a strhnu stříbrný obal. Krabička pod ním
je nenápadná, šedá. Zvednu víko a zírám na předmět odpočívající
v hnízdečku z jemného molitanu.
„Co to...“
„Líbí se ti?“
„Líbí,“ potvrdím. „Odjakživa jsem toužila právě po tomhle.“ Polknu.
„Co to je?“
Vyprskne smíchy.
„Baibure-ta.“
„H e?“
„Je to vibrátor, dolcezza. Nejlepší vibrátor na světě. Made in Japan.“
Zrudnu, i když jsem v pokoji sama. Zrudnu jako rajče.
„Ale hele, to jako vibrátor vůbec to... nevypadá. Vypadá to jako...“
Z měkkého hnízdečka vytáhnu lesklý kovový předmět. Je nečekaně
těžký a pečlivě vytvarovaný.
„Vypadá to jako mučicí nástroj pro trpajzlíky!“
„Zkus to.“
„Marku!“
„Zkus to!“
„K čemu bych pak měla tebe?“
„Aspoň to zkus... jednou.“
Hmmm. Mám to vyzkoušet? Hihňám se, ale červenat se nepřestávám.
S mobilem pořád pod bradou obracím sexuální hračku v rukou.
Kov je místy skoro průsvitný. A tohle jsou perly nebo lesklé ocelové
kuličky? Nikdy jsem vibrátor nepoužívala, ale Jessika jeden měla
a spolu jsme se nad ním chichotaly. Pak jsem to pustila z hlavy. Tenhle
však vypadá jinak, je menší a těžší a má úplně odlišný tvar. Určitě
je mnohem dražší. Ale postupně začínám chápat, jak asi funguje. To
se celé strčí tam dovnitř...
„Jsem oblečená, Marku.“
„Tak se svlékni.“
„Si, Celenza!“
„Ale tohle nejsou mystéria, Ixko.“
„Já vím, ale líbí se mi říkat ti tak. Líbí se mi, když mi poroučíš. Ale
jen při sexu. Zkus to někdy v restauraci a dám ti pěstí do nosu, Marku
Roscarricku.“
Mark se zasměje. Miluju jeho smích.
„Musím dát mobil stranou, můj pane. Vydrž.“
Bleskově si servu džíny. Bosá už jsem, tak ještě kalhotky. Lehnu si
na postel a vrátím si mobil pod bradu. Vibrátor držím v ruce.
„Fajn, Celenza. Co ted?“
„Stiskni to černé tlačítko dole.“
Najdu tlačítko, které je diskrétně skryté. Ve vibrátoru se rozsvítí
něžný rudý přísvit, ale víc mě upoutá silné vibrování. Sice jsem to čekala,
ale vůbec nepřipomíná hlučné bzučení Jessičina přístrojku.
„Propána! Ono to je živé!“
„A ted to použij.“
„Celenza...?“
Váhám. Vážně to mám udělat?
„Ale, Marku, já nevím —“
„Přitiskni si stříbrnou špičku ke klitorisu. Miláčku.“
Chvíli na hračku koukám a pak pomalu roztáhnu stehna. Na
bílé kůži mi plane černofialové tetování. Přístrojek mi připomíná
zvířátko, něco živého, co tiše, temně přede. Dychtivostí konat svou
práci.
„Přitiskni si tu věcičku na klitoris.“
Zaváhám a nakonec vydechnu:
„Si, Celenza.“
Zavřu oči a přiložím si měkce zaoblený kov ke klitorisu. K vlhkému
rozkroku.
Ten pocit je příliš.
„Och, bože!“
„Netlač moc silně.“
„Je to hezké, jo, ale divné
„Zkus to znovu. A jdi na to hodně pomaloučku.“
Zopakuju pokus, ale přístrojek si ke klitorisu přiblížím jen zlehka.
Zaplaví mě slast. Líhne se v rozkroku, ale rozlévá se ve vlnkách dál.
„A teď mysli na mě, carissima.“
„To už myslím,“ chraptím a mám pravdu. Se zavřenýma očima
myslím na Marka.
„A na co myslíš?“
Přístrojek přede.
„Na tebe,“ šeptám. „Jsi ve mně. Hluboko.“
„Co dělám?“
Rdím se po celém těle. Ale ne studem.
„Šoustáš mě.“
„A pořádně?“
„Tvrdě. Jsi... jsi celý ve mně. Miluju tvůj penis. Ale... ach...“
Je to strašlivé. Příliš krásné. Chci, ať to trvá donekonečna.
„Pomalu, nespěchej... Mluv se mnou. A jak tě šoustám, Alexandro?“
„Zezadu. Nejsi nahý.“
„Ne?“
„Ne, ale já ano. Vpadl jsi ke mně do bytu, Marku, serval jsi ze mě
šaty, hodil mě na postel a brutálně mi roztáhl stehna - musela jsem se
ti podvolit, och, bože - “
Přístrojek přede. Oči mám zavřené, srdce mi buší jako o závod.
Přístrojek mě laská jako živý. Ne útočně. Ale až příliš.
„Och, můj bože.“
„Svlékl jsem tě.“
„Ano, a ted se milujeme, miluješ se se mnou jako zvíře a šeptáš mi,
že jsem tvoje holčička.“
„Moje malá holčička —“
„A já jsem bezmocná, jsi hluboko ve mně.“
„V tobě?“
„Hluboko, hluboko ve mně. Necítím nic než tebe. Tvůj pták mě
provrtává. Aleeee - “
„Počkej —“
„Nemůžu
„Carissima —“
Nejsem téměř schopná slova. Přístrojek je živý a uvádí mě do extáze.
Rajské extáze.
„Šoustáš mě tak bezohledně, až to bolí, a já to miluju, miluju, miluju...
Miluju to, já - já to miluju, miluju
„Ale může to být ještě lepší.“
„Mmmmmarku —“
„Vtiskni ten druhý díl dolů
„Kam - já - já — ne — ach anooooo —“
Chápu. Ano, už chápu. Přístrojek do mě vklouzne. Análně. Sám
od sebe.
„OH.“
O dvacet minut později se vřítím do koupelny a zoufale roztočím kohoutek
s horkou vodou.
Hračku omyju a schovám do krabičky. Je to až příliš vzrušující
hračka a já jí rozhodně dávám přednost před sporťákem.
A pak se vrátím do sprchy a rozkošnicky se omývám božským mýdlem
- dalším dárkem od Marka. Vyprávěl mi, že ho vyrábějí ve Florencii
mniši a jeptišky v klášteře už od čtrnáctého století.
Voní jemně po květinách, je smyslné a hladí mé jako milenec.
Z pěny jsou voňavé obláčky. Myju se s ním skoro celý den, asi to
přeháním, a přitom jeden kousek stojí padesát dolarů!
Díky, Marku. Děkuju za všechno.
Navoněná a osvěžená se vrátím do ložnice, nahá, jen s ručníkovým
turbanem na hlavě, a na vteřinku se zastavím před vysokým zrcadlem.
Hmmm. Nepřibrala jsem? Nezačínám se příliš vykrmovat těmi
úžasnými neapolskými dobrotami?
Usoudím, že mi je jedno, pokud přibírám - především proto, že
nepřibírám. Cpu se sice všemi zázraky středomořské kuchyně, ale
moře, plavání a hlavně spousta sexu mi pomáhají udržet si přijatelnou
váhu.
Ozve se domovní zvonek. Hodím na sebe župan a bosá seběhnu
dolů a otevřu dveře vstříc teplému večernímu vzduchu. Stojí tam rozesmátý
Mark v džínsech a bílé košili a já mu skočím do náruče tak
prudce, až o krok ucouvne hlouběji do uličky. Drží mě a já ho líbám
a nohy mu pevně omotávám kolem boků.
Líbáme se. Chovám se jak sedmnáctiletá bláznivka. Ať! Vždyť se
tak i cítím. Jsem zamilovaná. Vysoko nad Capri se houpe měsíc.
„Ahoj, Ixko,“ šeptne a postaví mě na zem.
„Ahoj, Marku,“ řeknu. „Moc ráda tě vidím.“
Usmívá se.
„Hračka se ti tedy líbila?“
„Japonci jsou fakt blázni, viď?“
„Pořídil jsem ti to, abys nebyla osamělá.“
„Marku, vidíme se denně. Dvakrát denně se milujeme.“
„Ale občas mám své povinnosti.“ Ukáže na zaparkovaný mercedes.
„Obleč se, dnes ti chci ukázat něco výjimečného.“
„Co?“ Představuju si pohádkovou večeři nebo nejlepší růžové víno
na světě servírované na vrcholku Vesuvu, ale Mark odpoví:
„Cappella Sansevero.“
„Páni!“ vypísknu vzrušeně. O té kapli jsem už slyšela, jasně! Žádný
pořádný návštěvník Neapole tu nádheru nevynechá!
A o studentovi historie to platí dvojnásob.
„Ale Marku, já se snažila dostat dovnitř a marně. Kaple je už roky
zavřená kvůli rekonstrukci a nikdo neví, kdy ji opět zpřístupní. A —“
Oči mu lišácky jiskří.
„Máš pravdu, ale tu rekonstrukci platím já.“
Houpe velkým klíčem na kroužku. Mark mě dostane do Cappella
Sansevero!
Jízda trvá jen několik minut a z mé uličky ošumělých činžáků se
přeneseme ke vchodu do jednoho z nejposvátnějších míst výtvarného
umění. Vystoupíme z auta.
Kaple je obklopená lešením a stojí v úzkých uličkách staré Neapole,
v majestátním a potlučeném srdci Neapole, kde neoholení starci
před kavárničkami dlouze klábosí, kouří a chrchlají a vyměňují si
přátelské urážky. Místní společenské vyžití.
V soumraku září prosklené oltáříky elektrickými svíčkami. Mezi
rudými plastovými květy stojí spousta usměvavých Panenek Marií —
což je patronka Camorry.
Než Mark odemkne, zpoza rohu vyrazí velký modrý skútr a mine
mě až nebezpečně blízko. Sedí na něm dvě rozesmáté dívky bez helmy
a tmavé vlasy za nimi vlají jako husté závoje.
Dívám se za nimi. Dívky jsou šťastné, rozesmáté. Mihnutí krásy.
Zmizely a staré ulice jsou skoro tiché. Nad hlavou nám visí schlíplé
prádlo. V přízemí je klid. Naproti přes ulici vidím skrz otevřené okno
muže, který na starožitně baňaté televizi kouká na fotbal. Bezzubými
ústy žvýká sýr i s kůrkou.
„Tak dobrá,“ vytrhne mě Mark z rozjímání nad životem neapolské
ulice. „Piccolina, můžeme dovnitř.“
Otvírá dveře do Cappella Sansevero.
Spatřím nádhernou malou pozdně barokní kapli, ve které svítí
jediná holá žárovka. Všude se válí štětce a smetáky a podlahu pokrývá
čerstvý cihlový prach. Ani ten nepořádek nepokazí krásu třpytivé
mramorové kaple, umně zdobené jako pohádková šperkovnice.
Okouzleně se rozhlížím. Mark mi vypráví historii kaple, ale já už
ji stejně znám:
„Raimondo, sedmý princ rodu Sansevero, se narodil roku 1710
v urozené neapolské rodině, jejíž kořeny sahají až ke Karlu Velikému.
Údajně šlo o největšího génia v dějinách Neapole a byl zběhlý v alchymii,
astronomii, magii a mechanice...“
Obdivuju fresky na stropě a poslouchám Marka.
„Princ ovládal půl tuctu evropských jazyků a k tomu i arabštinu
a hebrejštinu. Byl hlavou neapolské zednářské lóže, ale nakonec ho
exkomunikovali z církve - obvinění z rouhání bylo však později odvoláno.“
Na podlaze je labyrint mozaik; vím, že zobrazují zednářské zasvěcení.
Proč mě Mark přivedl zrovna sem? Má kaple něco společného
s mystérii?
Mark máchne paží po šířce kaple:
„Poslední roky života Raimondo zasvětil budování téhle kaple.
Nechal ji vyzdobit sochami a freskami od největších umělců své doby.
Přál si, aby se z kaple stalo srdce neapolského baroka prodchnuté tajemnými
a alegorickými pravdami.“
„Je to... velmi působivé.“
„Pojď,“ vybídne mě Mark.
Irochu znervózním, protože vím, že tahle nádherná kaple netvoří
hlavní poklad Cappella Sansevero. Ten se skrývá pod malým úzkým
schodištěm po naší pravé ruce.
Vzadu je tma. Mark rozsvítí baterku v mobilu a pomalu sestupuje
po schodišti z bílého mramoru, které se točí, a tak spěchám za
Markovým světlem. Konečně se dostaneme do temna a ponurého
ticha krypty a baterka nám ukáže příšerný a fantastický poklad kaple
Sansevero.
Mramorový Kristus zahalený v závoji. Christo Velarto.
Je to ohromující. Je to děsivé. Je to nepopsatelné. Ale já chci v srdci
najít slova, abych neměla pocit, že jsem selhala, že si pohled na tu
velkolepost nezasloužím.
Socha ztvárňuje Krista v hrobce, ale sochař Sammartino oděl dosud
mrtvého, na zmrtvýchvstání čekajícího Krista hedvábným posmrtným
závojem, těsně přiléhajícím k obrysu i všem detailům těla.
Přesto je všechno vytesané z jediného kvddru mramoru.
Jak to umělec dokázal? Jak je to vůbec možné? Vytesat dokonalé
tělo současně s dokonale realistickým závojem, aby se dvě věci staly
jednou? Při pohledu na tu dokonalost chápu, že řada věřících považuje
dílo za zázrak.
„Co na to říkáš?“ zeptá se Mark tiše.
„Je to neuvěřitelné,“ zakoktám se. „Je to víc než fantastické dílo. Je
to zázračné. Neskutečné.“
Ano. Ta socha je neuvěřitelná. Zřejmě nej nádhernější umělecké
dílo, jaké jsem kdy viděla. Čiší z ní cosi znepokojivého, jakoby mimo
říši lidí. Socha je dokonalá až přízračné. Je to příliš silný zážitek.
„Marku, proč mi to ukazuješ právě teď?“
Mark mě vezme za ruku.
„Protože chci, carissima, abys viděla možnosti skryté v každém
člověku. Velké umění nám dodává odvahu — vlévá do nás sílu.“
„Odvahu?“
„Už za pár dní přijde čas na třetí mystérium.“
Mlčím. Krypta je hrobově tichá. Zahalený Kristus spí, ale jako by
se měl užuž probudit. Zmocní se mě klaustrofobický pocit. Chci ven.
Snažím se na třetí mystérium nemyslet, ale je tu, nevyhnutelné.
Vystoupíme po schodišti do kaple a vyjdeme na ulici. Mark za
námi zamkne. S úlevou vdechnu teplý, kalný, odpadky a citroníky
provoněný vzduch staré Neapole. Zeptám se, zda se můžeme chvíli
projít. Mark ochotně souhlasí.
Ruku v ruce se s Markem loudáme po kočičích hlavách svažitých
neapolských uliček, kolem obchůdků s potravinami a rybích restaurací,
které mají rozvrzané stolky vystrčené až na ulici. Hosté se cpou
krevetami a pijí víno stejně jako staří Římané, kteří tu hodovali už
před dvěma tisíci lety.
Blížíme se k moři. Podívám se po Markovi.
„Kde se odehraje třetí mystérium? Kde přesně?“
Odpoví, ale přitom se na mě nepodívá.
„V Aspromonte. V Kalábrii.“
Záchvějů se, jako by mě ovál mrazivý zimní vítr. Aspromonte?
Ze svých studií kruté kalábrijské mafie - ,Ndranghety - moc dobře
znám význam jména Aspromonte.
Vyrazíme do Trpkých hor.