2. kapitola

2. KAPITOLA
Chci si ho vyhnat z hlavy, takže druhého dne se zaberu do zuřivého
vybalování krabic ve svém novém a neuvěřitelně mrňavém jednopokojovém
bytečku poblíž Castell dellOvo.
Když mi Jessika před pár týdny zavolala do Států novinku, že mi
sehnala bydlení, prohlásila, že byt je v moderní elegantní čtvrti zvané
Santa Lucia; ale když teď bosá vyjdu na mini balkónek s kovovým
zábradlím tepaným ve tvaru révy, trkne mě, co je moderní a elegantní
podle neapolských měřítek: znamenalo to, že novoklasicistní budovy
nejsou starší než dvě stě let a hromady neodvezených odpadků u chodníku
sahají jen do výše hlavy.
Ale čert to vem! Obloha je božsky čisťounká, ráno je teplé, a když
se vytáhnu na špičky - a přitom málem přepadnu z balkónku - dohlédnu
na proužek Tyrhénského moře, k zešílení modrý, vzdálený
pouhé dva bloky odtud a uvězněný mezi domy na Via Lucilio.
Na vzdáleném obzoru se černá zubatý obrys ostrova. Určitě to je
Capri.
Ze svého balkónku dohlédnu až na Capri!
Jsem tady teprve čtyřiadvacet hodin a už to město miluju. Musím
se o svoje štěstí podělit. Zavolám Jessice, abych jí to řekla. Prskne do
mobilu sprostou nadávku a doporučí mi, ať se vrátím k práci a přestanu
se chovat jako sentimentální kráva. Velmi britské. A samozřejmě
mám chuť se jí na něho zeptat. Ale nemůžu. Vysmála by se mi.
„Díky za ten byt, Jess.“
„Prego. A mazej zpátky k vybalování. A přestaň myslet na něho!“
Zasměju se.
„Jak to víš?“
„Včera večer jsi mluvila jenom o něm. Nevěřím, že bys zapomněla.“
„Jsem ráda, že působím jako záhadná žena.“
„Hele, klídek, Ixko. No, tak nám lord Dokonalý zaplatil pití. A co?“
„Jess, proč je tady všude tolik odpadků?“
„Už jsem ti řekla, že za to může Camorra, ovládají odvoz odpadků
a nikomu jinému to nedovolí - samý čachry, úplatky, celé město jede jako podle scénáře, všechno je iluze - maškarní bál, všichni nosí masku.
Vtluč si to do hlavy.“
„A?“
„A pokud už uvidíš popeláře, mají s sebou ozbrojený doprovod.“
„Téda! To je fakt super\‘‘
Jess se odmlčí, zasměje se.
„Jo. Ale jinak, pokud se chceš o Cammoře dozvědět něco víc, radím
ti zeptat se jejího člena.“
„Cože?“
„No, je tady jistý chlápek. Lord Roscarrick. Už jsi o něm slyšela?“
„Ne. Pouč mě.“
„No... asi je dost přitažlivý, pokud teda letíš na pohledný, sexy,
okouzlující, urozený miliardáře. Je pravda, že některý holky to žerou.“
„A dál?“
„Jedna strana tvrdí, že je vysoce postavený v Camoře, čili v neapolské
mafii, další lidi zase věří, že proti mafii naopak bojuje. V každým
případě to je zajímavý. Brnkni mu a požádej o rozhovor.“
„Jessiko, vážně mi radíš, abych mu prostě zavolala? Zčistajasna? Ty
se nudíš? Nudíš se, že mám pravdu!“
Zavyje do mobilu.
„Čtvrteční hnusný ráno, každý čtvrteční ráno učím třídu královen
krásy.“
„Aha —“
„Jen si pilujou nehty a klábosí o orgasmu. A jinak, Ixko, neber to
jako vtip. Chci říct, že ten člověk se dá odchytit. Pokud o to vážně
stojíš. Rozhodně dává peníze charitativním organizacím, co pomáhají
obětem mafie. Tím bys mohla začít. Chápeš, postavit na tom záminku
k rozhovoru. Vážně se ti líbí tak děsně moc, Ixko? A nelži!“
Nadechnu se. Líbil se mi? Líbil? Vážně chci zareagovat na jeho
hozenou rukavici? Chci si s ním začít? S tím záhadným a trošičku
zlověstným mužem?
ANO. Můjtybožeano. Ještě žádný muž v mém krátkém životě mě
nevzrušil, nevyvedl z míry, nerozbouřil mé sexuální šťávy jako on:
jenom tím několikahodinovým nehleděním na mě a pak zamračeným
pohledem a nenápadným odchodem - když mi nejdřív zaplatil
útratu. Nic víc neudělal, ale přesto to bylo ažaž.
ANO, chci si s ním začít. ANO ANO ANO ANO ANO.
„Možná,“ připustím.
„Jo, to zrovna. Kdybys dostala aspoň poloviční šanci, rozerveš na
něm košili zubama. Ty couro.“
„Myslíš tu košili Jermyn Street, ušitou na zakázku z egyptské bavlny?“
Jessika se zasměje.
„Přesně tu. Tu ručně ušitou nebohými sirotky v Antverpách?“
„N o - “
„Pokud tě to vážně zajímá... Bydlí ve slavném paláci, ve čtvrti
Chiaia.“
„Co - kde?“
„Chiaia. To je, víš, super snobská čtvrť. Je to asi deset minut chůze
ze Santa Lucia. Palazzo Roscarrick, vygoogluj si to. Je v podstatě tvůj
soused, sakra. Klidně tam zaskoč hned po obědě, vyzpovídej ho o všem,
co ví o Cammoře, a do večera si vykouříš postkoitální cígo. Tedy pokud
tě nenechá odprásknout svými gangsterskými parťáky. Takže
v pohodě jdi! A dávej na sebe pozor!“
Hovor skončí. Srdce mi buší jako splašené. Dívám se na azurové
Tyrhénské moře a chvějivé ozubí ostrova Capri. Takže on žije jen kousek
cesty odtud. V paláci. Jasně že v paláci. Kde taky jinde?
Stojím na balkoně a utápím se ve snění. Představuju si ho - Markuse
Roscarricka, mladého lorda Roscarricka, signora krasavce - jak se
probouzí v obrovském pokoji s obrovskými okny, vpouštějícími dovnitř
obrovské světlo Kampánie; venku v zahradě šustí palmy, zdálky
šumí téměř neslyšný hukot neapolské dopravy jako konejšivá ozvěna.
Možná že vchází komorník. Proplouvá kolem portrétů předků a nese
právě připravenou snídani. Vidím stříbrné konvičky kávy a misky
s citronovým džemem, vidím plátky citronu na porcelánu, čerstvě
vymačkanou šťávu krvavého pomeranče rozstříknutou na pláni sněhobílého
povlečení. Krev na absolutní běli.
Nahá žena. Figuruje v té scéně i nahá žena? Ano, tady je - zpola
zastřená krajkou vyrobenou v Bruggách stojí nahá a mladičká a bílá
u sluncem zalitého výsuvného okna, zadumaná a krásná. Mark Roscarrick
vstane, rovněž nahý a vzrušený a pružný - jeho svalnaté tělo
jako by vytesali z tvrdého tmavého amazonského dřeva - a přejde po
parketové podlaze, obejme ženu kolem útlého bílého nahého pasu,
políbí ji na obnaženou šíji a žena vzrušením lapne po dechu a obrátí
se a jsem to já, to jsem já u toho okna, já stojím nahá v jeho ložnici,
jsem jeho milenka, a když v pase ucítím jeho pevný stisk, s úsměvem
se obrátím a líbám ho na krásnou tvář a pak kleknu na tvrdé parkety
a natáhnu se po jeho touze a, a — a. A.
A dole na dlažbě Via Santa Lucia sedí na skútru mladíček a vzhlíží
ke mně. Dívá se, jak tu stojím bosá v šortkách, s pootevřenými rty
sním erotický sen. Mladíčkovi je asi šestnáct, a dokonce i na tu dálku
rozeznám, jak se kření. Pak odjede směrem ke Castell delPOvo a k zasněně
modrému Tyrhénskému moři.
Tohle je absurdní. Co se to se mnou děje? S otevřenýma očima
sním o sexu? Tady je to jiné než v New Hampshire. Jo, s New Hampshire
to nemá nic společného.
Musím se soustředit. Teď zbývá vybalit jenom oblečení a laptop.
Oblečení nejdřív.
Ale - auvajs. Tenhle proces u mě nečekaně nastartuje depresi. Přivezla
jsem si spoustu oblečení značky Zara: nový, skoro kompletní
šatník nakoupený před měsícem ve firemním obchodě na sanfranciském
Union Square. Tehdy jsem si myslela, kdovíjak jsem chytrá -
v Kalifornii ty oděvy vypadaly velmi evropsky a módně a vhodně,
pokud ne dokonale. A navíc byly proklatě levné.
Ovšem teď se při vybalování šatů a kalhotových kostýmů třesu
hnusem. Já vím, že Zara je španělská značka, ale najednou mi připadá
děsně... americká. Nebo spíš oblečení vypadá nečekaně maloměstsky
a konfekčně. Šaty jsou docela hezké - úzké sukně z černé bavlny, krátké
vzorované letní šaty, minisukně s žakárovým vzorem, roztomilé
krajkové pouzdrové šaty — všechno letní a příjemné, bavlněné a nové,
ale tady, v záři italského slunce, jako by všem kusům chyběl skutečný
styl a nápad. Neudělají žádný dojem. Jsou to hadříky. Jsem tady pouhý
den a už vím, že všichni tady na Via Toledo nosí nejmíň Pradu.
Samé hedvábí a kašmír a jemné plátno. Dokonce i dopravní strážníci
vypadají, jako by hlídkovali na předváděcím molu, ne na chodníku.
Ale nemám na vybranou a tohle oblečení mi musí stačit. Na vylepšení
šatníku nemám peníze. Musím tedy spoléhat na tělesné klady.
Což jsou?
Dojdu k vysokému starožitnému zrcadlu, které visí na stěně proti
staré železné posteli. Oknem dopadá šikmé světlo. Dívám se na sebe.
V šortkách. Bosou. Na oblině tváře mi po vybalování zůstala šmouha.
Vlasy mám jakžtakž slušné, vlnité. Většinou. Měřím metr šedesát
pět a vážím pětapadesát kilo a podle některých lidí jsem docela hezká.
Jednou mi jistý muž řekl, že jsem krásná.
Jednou.
Přistoupím blíž k zrcadlu. Zkoumám se, jako bych byla otrokyně
na tržišti. Římská otrokyně v Piazza Mercato. Jo, nastudovala jsem si
dějiny Itálie.
Nos mám roztomile zvednutý, nebo spíš kapku křivý? Mám příliš
mnoho pih. Zuby skoro bezvadné. Uši komicky malé. Po ústřicích
zvracím. A měla jsem jenom tři milence.
Tři.
Zrcadlo zadrnčí, jak dole po černých kočičích hlavách přejede náklaďák.
Tři! Mám za sebou jenom tři milence a při sexu s nimi jsem jedinkrát
nezažila orgasmus. A bůh mi je svědkem, že to chci změnit. Už
nemám chuť být hodná a poslušná holka a pilně studovat. Dopřejte
mi jedno léto, prosím, jediné léto, kdy se budu jenom bavit a užívat si.
A mít sex. Spousty, spousty pořádného sexu.
Možná jsem ve skutečnosti děvka, možná že Jess má pravdu a moje
vnitřní děvka číhá jen na to, aby se mohla vynořit, jako pestrý motýl
z bělostné kukly vzorné dcery Lehkovážné děvče z Borgetta, na podpatcích
se klátí coura v Pradě, nestydatá mladá milenka super boháče.
Věřím, že tímhle vším bych ráda byla, aspoň na jediné léto. A pak
bych mohla spokojeně zestárnout a vyprávět svým šokovaným a blaženým
vnučkám o tom jediném nevázaném létě v hříšné a smyslné
Neapoli.
Týjo, babí, ty jsi byla ale číslo!
Oblečení už visí ve velké staré skříni a jako poslední mi zbývá vybalit
laptop a všechno zapojit. To mě stresuje míň než vybalování
šatů. V pokoji stojí viklavý dřevěný stůl, který bohatě postačí jako
pracovní; můžu ho přirazit ke stěně.
Laptop oživne a připojí se k bezdrátovému internetu, o který se
dělím s Jess ve vedlejším bytě. Pustím se do práce. Sbírám materiál
k historii organizovaných zločinných gangů v jižní Itálii. To bude
tvořit první třetinu mé diplomové práce a už ji mám skoro hotovou.
Pak přijde sběr informací v terénu. Rozhovory. Poznávací výpravy.
Dobrodružství.
Pročítám si, co už mám z práce napsané.
Camorra.
Vznik Camorry, organizovaného zločineckého syndikátu soustředěného
v Neapoli, není zcela jasný. Možná jde o přímého dědice španělské
tajné společnosti Garduña, založené roku čtrnáct set sedmnáct během
vlády Bourbonů v Neapoli. Stejně tak ale mohla tato mafie vyrůst z malých
zločineckých gangů působících mezi nejchudšími vrstvami neapolské
společnosti koncem osmnáctého století...
Hodiny ubíhají. S vyschlými ústy zírám na monitor. Palazzo
Roscarrick. Zkusím ho vygooglovat. Palazzo Roscarrick...
,Ndrangheta. Camorra. Sacra Corona Unita...
K čertu. Googlím. A vyhledání zabere přesně sto vteřin: na webové
stránce věnované neapolskému výtvarnému umění a architektuře.
Jessika měla pravdu. „Palazzo Roscarrick“ je mezi znalci dějin umění
velmi ceněn. A opravdu mám k němu jen deset minut chůze.
Zmocní se mě obrovská touha tam vyrazit. Hned. Ale nesmím.
Ale musím. Ale nemůžu. Ale můžu. Afcmůžu tam nejít. Proč bych
tam nemohla jít? Tohle je moje práce, moje diplomová práce. Mám
záminku, ne, mám pádný důvod. Jinak jsem mohla rovnou zůstat
doma v nudném San José a zkoumat organizovaný zločin jen na internetu,
ale teď jsem v Neapoli, abych si všechno ověřila a zjistila osobně:
a Marcus Roscarrick je očividně ten pravý, kdo mi o tom může prozradit
víc: dává přece peníze obětem mafie.
Proč to dělá? Z pocitu viny?
Než zasáhne moje svědomí či zdravý rozum, shodím šortky a natáhnu
si džíny a sandály a obyčejné bílé tílko. Nic okázalého. Možná
jeden náramek. Líbí se mi, jak se Jessičiny náramky odrážejí od jejího
opáleného zápěstí. Možná další stříkanec vůně? Ano. Stoprocentně.
Sluneční brýle? Ne.
Tak fajn, jo.
Chůze by měla trvat deset minut. Ale po rozpálených a přecpaných
ulicích jdu déle. Míjím dodávky a motocykly a tratorie a módní
butiky, rudolící muže doručující podnosy s kopci čerstvé smetanové
mozzarelly do luxusních restaurací, kde si kuchaři právě dopřávají
krátkou přestávku před obědem na tajnou cigaretku vedle cypřišů ve
velkých květináčích.
Pak se ulice rozevře a je prostornější a dýchá historií - a já jsem
zmatená.
Via Chiaia se přemění na řádku mramorových schodišť a svažujících
se promenád. Rozhlížím se, ztraceně, zbloudilá mezi spěchajícími
obchodníky v luxusních oblecích a policisty, kteří se před kavárnou
dělí o jednu mamutí pizzu. Město se tu prudce zvedá od mořské hladiny:
můžu pokračovat nahoru nebo dolů: Vyšplhám po jedné řadě
lesklého a majestátního schodiště, kouknu doleva a doprava a začnu si
dělat těžkou hlavu - ale ne. Počkat.
Jsem v cíli. Poznávám to podle fotky z webu.
Veliká strohá budova ze šestnáctého nebo sedmnáctého století se
stopami gotiky a s mohutnými zdmi. Skoro připomíná vězení, ale
krásné vězení v meruňkové a rudohnědé barvě, s palmami, rozlehlé
a chránící před sluncem. A opravdu tam visí deska: Palazzo Roscarrick.
Ten název se mi líbí.
Se srdcem vysoko v krku dojdu zužující se uličkou k obrovským
dveřím. Kradmé klepnutí velkého kovového klepadla nevyvolá žádnou
odezvu. Připadám si hloupě. Připadám si jako sirota hledající
vchod do chudobince. Absurdní situace. Měla bych zase zmizet.
Velké dveře se otevřou. Vykoukne muž v uniformě. Co je zač? Komorník?
Sluha? V tomhle světě se nevyznám.
Tváří se udiveně. Nečeká hosty. Možná to jsou nesprávné dveře.
„Si?“
Ach bože. Teď musím vytasit svou italštinu. Trapnou školáckou
italštinu.
„É, buon... é ... giorno. Parla...“
„Prosím. Mluvím anglicky,“ odpoví muž bez známky italského
přízvuku. Možná to je Brit. „Co pro vás mohu udělat?“
„E, ráda bych navštívila... uch... pana Roscarricka, chci říct, lorda
Roscarricka. Chci říct...“ Jsem nemožná. Červenám se. Neměla jsem
sem chodit. „Jsem to ... no americká studentka. Tedy píšu práci. Dělám
výzkum o ... Camoře... Ne, chci říct...“ Co tady můžu říct?
Sluha, nebo kdo to je, se mnou soucítí. Jeho obličej přesčtyřicátníka
ozáří zjihlý úsměv.
„Myslíte lorda Roscarricka. Přejete si ho navštívit?“
„Ano.“
„Koho mám ohlásit?“
Tak do toho, Alex. Do toho.
Skoč do toho po hlavě.
„Vyřiďte mu, že přišla dívka z Caffe Gambrinus.“
Muž na okamžik povytáhne obočí a pak mi pokyne, ať vejdu do
majestátních dveří. Jsem uvnitř. V paláci Roscarrick. V tom paláci
Roscarrick!
Rozhlížím se: je temný a sladce provoněný - leštěnkou z včelího
vosku a orchidejemi nebo liliemi. Strop je klenutý. Vzadu je stinná
nekrytá zahrada, kam šikmo dopadá slunce a ozařuje jiskřivou vodu
ve fontáně.
Ticho. Slunce. Sluha se vrátí.
„Lord Roscarrick vás přijme teď hned.“