16. KAPITOLA
Ne, nemůžu si to vzít, Marku!“
„Proč ne?“
„Protože je to drahá věc, sporťák. Připadám si jako vydržovaná
žena. Jak domácí zvířátko.“
„Chtěla bys radši letadlo?“
Dívám se na něho ze sousedního sedadla. Žertuje. Já ne. Sedíme
v mém autě, které je teď zase jeho. Parkujeme ve Vomeru, na jednom
z kopců s vyhlídkou na Neapol. Jsou tady zelené čtverce zahrad, vysoké
zdi s bezpečnostními kamerami a popelnice se odtud pravidelně
vyvážejí.
„Marku, už teď jsem tvoje, to přece víš. Prostě jen nechci - tohle.“
S úšklebkem ukážu na palubní desku auta, jako by mě odpuzovala,
třebaže děvka Alex ve mně šeptá: „Nech si to, nech si to, nech si přece
to zatracený auto!“
„A co byt, smím ti koupit byt?“ naléhá Mark. „Mohl bych ti koupit...
třeba byt po Diegu Maradonovi, bydlel kousek odtud, nebylo
by to fajn? Nebo co se ti líbí?“
Směje se. A vtipkuje. Aspoň doufám.
„Nechci byt!“
„Fajn, tak diamanty. Rubíny. Všechny smaragdy z Kašgaru?“
„Přestaň si ze mě utahovat, Marku.“
„Ale já tě škádlím rád, piccolina. Krčíš při tom nos jako zlobivá
holka a pak vypadáš... ach...“
„Ze si zasloužím na zadek?“
„Ts, ts, carissima mia, nepokoušej mě.“
Rukou mi stiskne koleno.
„Marku.“
Mračí se a současně se usmívá. Pak se koukne na moje holé nohy
pod obyčejnými modrými šaty. Znovu mě pohladí po koleni a ve smíc
hu ukáže bílé zuby.
Mark má na sobě světle šedý oblek se světle modrou košilí a světle
žlutou kravatou, všechno nádherně světlounké kromě jeho opáleného
obličeje, lemovaného kadeřavými černými vlasy, které mě úžasně
vzrušují. Je sobota, snažím se vrátit auto, ale Mark trvá na posledním
výletu a pak se prý smím teprve rozhodnout.
Pořád jsem pevně odhodlaná dar Markovi vrátit. Mou nedůvěru
k němu ještě posílila cesta k zámku Caserta přes příměstské slumy
a pak návrat trojúhelníkem smrti zpátky do města jako kruhem mafiánského
pekla.
Asi bych se s tím Markovi měla svěřit, aby si nemyslel, že prostě jen
trucuju.
A tak to udělám. Sedí na sedadle spolujezdce a já mu vylíčím výlet
s Jess. Mark se mračí pořád víc, až nakonec jeho neuvěřitelně krásný
obličej zoškliví hněvem. Vyplivne slovo „cornuti“ - nadávka gangsterům.
Přiznám, že to připomínalo Dantovo peklo. Jako bych projížděla
kruhy mafiánského pekla.
„Prostě peklo - zima a plameny.“
Kývne a odvrátí se a začne mluvit s pohledem upřeným ven z okénka.
„Non isperate mai veder lo cielo: i’ vegno per menarvi a 1’altra riva, ne
le tenebre etterne, in caldo en gelo. “ Pokrčí rameny. „Tenhle verš miluju:
Nedoufej, že někdy spatříš Ráj: přišel jsem tě doprovodit na druhý
břeh, do věčné temnoty, ohně a mrazu.“ Potřese hlavou. „Mrazí z toho
v zádech. A je to výstižný popis Kampánie pod vládou Camorry.“
Pak sklopí hlavu — zahanbeně? Ale potom se obrátí a zpříma se na
mě zadívá chladnýma, kovově modrýma očima. Zeptá se:
„Ty si vážně myslíš, že jsem členem Camorry, vid’?“
Zpanikařím.
„Ne, jasně že ne, ale...“
„Ale co, Ixko? Co? Tohle je jeden z důvodů, proč auto vracíš, mám
pravdu? Myslíš si, že ho zaplatila krev a násilí, že kvůli němu umírá
ve Scampii tolik feťáků.“
„Ne, Marku, já jen...“
„Zajímá tě, jak vydělávám peníze? Vážně?“
„No - “
„Tak chceš?“
Bez mrknutí mu ten hluboký pohled oplatím.
„Chci.“
„Tak mi dej klíčky. Od mého auta.“
Hlas mu zní napjatě. Zuřivostí.
Prohodíme si místa. Mark se posadí za volant, nastartuje a s burácením
se řítí dolů z kopce Vomero. Podle mě jede nejmíň sto padesát za
hodinu. Ať už je mafián, nebo ne, na dopravní předpisy kašle zvysoka.
Sotva za šest vteřin zastavíme u zadního vchodu Palazzo Roscarrick.
Mark vyškubne klíčky ze zapalování a beze slova je vrazí sluhovi,
aby mercedes zaparkoval. Pak pánovitě odrázuje do paláce a já klušu
za ním.
Rozzuřeného Marka jsem ještě nezažila. Tváří se zachmuřeně, jde
rychle a odhodlaně. Projdeme řadu chodeb, jako bychom spěchali
skrz temné nákupní centrum, pak se Mark prudce zastaví před dveřmi,
rozrazí je a postrčí mě dovnitř.
V místnosti vládne pološero, voní tam cedrové dřevo a kůže. Na
obrovském ocelovém stole je řada počítačů. Stěny jsou nevtíravé šedé
a téměř holé, pokud nepočítám dvě fotografie - hádám od Guye
Bourdina- s nádechem erotična, surrealistické, znepokojivé, abstraktní.
Bohatě stačí k tomu, aby si člověk při krátkém pohledu na ně odpočinul
od myšlenek, než se opět vrátí k rozdělanému úkolu.
„Tady,“ sykne Mark úsečně. „Dělám tohle\“
Ukáže na dva přepychově tenké laptopy na psacím stole. Přistoupím
blíž. Na zářících monitorech se sypou a tečou vodopády a sloupce
cifer, s blikáním mění barvy jako duhový déšť číslic. Po obou
stranách sloupců mrkají různé symboly.
„Nerozumím, Marku.“
Popojde dopředu a ukáže na jeden z laptopů.
„Podnikám na burze. Spekuluju. Přesněji řečeno, zrovna dnes ráno
jsem vydělal na nepatrné diskrepanci kanadského dolaru ve vztahu
k růstu úroků v posledních deseti letech na trhu s hovězím.“
„Cože?“
„Lidi na burze obchodují s různými komoditami a ve chvíli, kdy
dochází k dlouhodobému poklesu jejich ceny, vrátí se k osvědčenému
zlatu a drahým kamenům. Nabízí se tu nekonečně široké pole možností
pro spekulace.“
„Takže obchoduješ na burze?“
„Přesně. Chceš se podívat, jak při tom vypadám? Nic extra, asi
jako kdybych si brnkal na klavír.“
Od stolu odtáhne supermoderní koženou židli a začne ťukat do
klávesnice. Napíše řadu cifer a symbolů, které blikají rudě a černě
a střídají se s jinými ciframi. Prsty mu poletují nad klávesami jako
pianistovi, který hraje kantátu na chrámových varhanách a s přehledem
zvládá několik klávesnic současně.
Působí to velmi eroticky. Každý muž, který svou práci zvládá dob
ře a úspěšně, mě trochu vzrušuje. A nesejde na tom, jestli to je farma
ření, archeologie nebo kácení stromů. Hlavně když svou práci zvládá
dobře. Asi za tím bude nějaký evoluční instinkt. Například po m.i
tematickém mokasínoví jsem skutečně toužila jenom ve chvíli, kdy
chytře a s přehledem počítal rovnice. Bez pomoci. A tehdy jsem tou
žila, aby mě políbil. A zrovna teď toužím, aby se Mark se mnou i u
místě pomiloval.
Přemůžu se a neprozradím to.
„No dobře,“ koukám na barevně blikající čísla. „A co se tam právíděje?“
Mark si odsedne od stolu a zatváří se ležérně.
„Odhaduju, že jsem právě vydělal šestnáct tisíc dolarů. A nějaký
londýnský obchodník půjde večer domů v mizerné náladě.“
„Uspokojuje tě to?“
„Jistě,“ připustí Mark. „Ale míň než zpočátku. Je to... kapitalis
mus. Tak to na světě chodí a my s tím nic nenaděláme. Taky je to
mnohem bezpečnější než moje předchozí práce.“
Hodil mi udičku schválně?
Stojím tam v laciných modrých šatech a dívám se na miliardáře,
který mi chce darovat sportovní auto.
„A co jsi vlastně dělal dřív, Marku?“
„Dovážel jsem do Kampánie a Kalábrie zboží z Číny a zaměstnancům
jsem dával slušné mzdy. Žádné úplatky ani výpalné jsem neplatil,
ale dost se mi prodražila ostraha mého podnikání. Zkazil jsem
kšefty levným robotárnám Camorry na severním a východním předměstí
Neapole. Vydělal jsem sice pohádkové peníze, ale spoustu šéfů
Camorry a ,Ndranghety jsem hodně... rozhněval. Chtěli mě dokonce
zabít, ale já na to kašlal, protože já byl rozzuřený ještě víc než oni.“
Vstane a s rukama založenýma na prsou se na mě dívá. Vzpurně,
ale ne nadřazeně. Zeptám se:
„Proč?"
„Když jsem vyrůstal, Ixko, byli js"?čorP"me urození, ale chudí, ožebračení,
všechno šlo s námi z kopce. Dokonce i tenhle palác se rozpadal.“
Máchne paží kolem sebe. „A stejné to bylo s panstvím v Tyrolsku i se
sídlem v Anglii. Roscarrickové byli odsouzeni k zániku a všechno se
mělo rozprodat, celá jejich historie byla na trhu. No, a já se rozběsnil,jak
jen to dokáže osmnáctiletý snílek. Chtěl jsem se stát malířem
nebo architektem, ale neměl jsem na studia. A tak jsem se co nejdřív
pustil do obchodování, abych za každou cenu zachránil náš majetek
i slavné staré jméno Roscarrick. Dokázal jsem to. Nadělal jsem si ne-přátele
, ale vydělal jsem miliony.“
Mark mluví lehce zvýšeným hlasem. „Ale jak nejdřív to šlo, přestal
jsem s dovozem, aby mě mafie nakonec nezastřelila, a radši jsem investoval
do počítačů.“ Mávne k laptopům a tváří se přitom skoro pohrdavě.
„Ted je to snadné. Představ si to, že jsem sestavil dokonalý
virtuální stroj, který vyžaduje jen údržbu a občas promazat a celý den
se z něj sypou další a další peníze.“
V místnosti zavládne hrobové ticho, jen sloupce cifer blikají na
l aptopu.
„Ale to auto si stejně nevezmu, Marku. Dej ho chudým.“
Nečekaně se rozesměje.
„Možná si ho jednou vezmeš.“
„Možná, ale spíš ne. Chci tebe. Ne tvoje peníze.“
Přistoupí ke mně a rukou mě obejme kolem pasu. Políbí mě na krk.
Zrnka slasti po mně stékají jako růžové a červené sloupce cifer na monitoru.
Och Marku, ještě! Ale odtáhne se.
„Tak dobrá. Ale nové šaty ti koupit musím. Se Zarou je konec.
A odmítnutí se nepřipouští.“
Zrudnu — a nepřestávám se červenat. Vůbec mi nedošlo, že si všímá
značek mého oblečení.
Ale na druhou stranu vážně toužím po novém šatníku. Bez elegantního
sporťáku se obejdu, ale pokud mě Mark chce vzít i na luxusnější
místa - třeba na Capri - musím se podle toho oblékat. A to
znamená, že mi šaty musí koupit Mark, protože já si lepší značky nemůžu
dovolit.
A tak jdeme s Markem nakupovat.
Příštích šest hodin mě vodí po voňavých, nádherných, třpytivých
a minimalisticky zařízených buticích v Kampánii i po obřích obchodech
s velkými výlohami a neuvěřitelnými kusy z hedvábí a kašmíru
a mořem nevyužitého místa, kde prodavačky vypadají jako znuděné
modelky a kam bych se sama bála vkročit, protože jsem přesvědčená,
že desetinná čárka je na cenovce nesprávně. Ale nakonec i mně dojde,
že ty šaty skutečně stojí tři tisíce, a ne tři sta euro.
A ta slova! Bože, ty názvy! Plynou kolem mě jako med za medového
odpoledne: Prada, Blahnik, Ferragamo, Burberry, Armani,
Chanel, Galliano, Versace, Dior, YSL, McQueen, Balenciaga, Dolce
a Gabbana. Slova a slova a slova.
Stoprocentní hedvábí, semiš, atlas, střevíčky, sukně, halenky, kabelky,
prádlo, pestré letní šaty, kašmír, krabice, krabice, v průběhu odpoledne
Mark objedná druhé auto, abychom měli nákupy kam dávat,
nakoupil mi tolik oblečení a obuvi a doplňků, až se stydím. Ale připadám
si jak anglická královna a jsem děsivě, hanebně, blaženě šťastná.
„Chci, abys zůstala sama sebou,“ vysvětluje mi Mark. „Ale je škoda
nevyužít tvůj potenciál. Zasloužíš si být ještě krásnější, víš?“
A pak mě cestou z posledního obchodu políbí na prsty, skočíme do
mercedesu a já si nasadím nové sluneční brýle za čtyři sta dolarů a připadám
si jako mladší a šťastnější verze Jackie Kennedyové. Ve sluneční
záři jedeme k mému bytu.
Oba víme, co se stane vteřinu po zaparkování.
Jiskří to mezi námi jako před bouří. Mark mě během nákupů stokrát
viděl vysvlečenou v kabince, znásobenou zrcadly, obdivoval moje
ňadra i zadeček v novém prádle a prahl po mně - nicméně dokázal se
ovládnout. Prozatím.
Vím, že teď už se ovládat nebude.
Odemknu dveře do bytu a Mark se na mě vrhne. Shodí sako a sevře
mě jako do kleští. Setkáme se rty - ne, srazíme se. Líbáme se, jako
bychom se nepolíbili už od osmnáctého století. Tvrdě ho hryznu
do rtu. Serve mi podprsenku, štípe mě do bradavek, tvrdě, něžně
a ještě něžněji, až opět zatoužím po drsnosti.
„Víc.“
Bolestivě mi saje bradavku, levou, dlaněmi mi vjede do kalhotek.
Najde mou kundičku a čekající klitoris a zručně ho hladí prsty,
třikrát, čtyřicetkrát, miliónkrát nádherně a, ach, tak chytře, hebce
a konejšivě, škádlivě a dráždivě. Zmocní se mě opojná závrať. Toužím
po něm. Potřebuju ho. Chci vidět jeho tělo, svaly, chci ho vidět bosého,
s v a lnatého. A tak z něho servu košili, až se knoflíky rozstříknou
po pokoji, a Mark se směje a já taky.
A přesto je to vážná věc. Jako vždy. Sex s Markem je hravý, ale
současně smrtelně vážný, občas trochu jako modlitba. Zbožňování
a uctívání. Tímto tělem se klaním tvému tělu.
Předkloním se, lížu a líbám mu tuhé a vyrýsované svaly, nádherné
opálené vlnky jeho hrudního koše. Vsávám jeho mužnou čistou vůni.
Potom se svezu na kolena, rozepnu mu kalhoty. Má tvrdou a mohutno
u dlouhou erekci. Uchopím ji do úst a saju.
Saju. Saju jeho líbezný úd, laskám mu varlata, laskám a saju, čekám
že vyvrcholí, ale současně to ještě nechci. Parkety mě tlačí do
kolen, ale ta bolest se mísí s rozkoší. Připadám si jako polepšená kajícnice,
nahá klečím na podlaze jako novicka, saju ho a vzhlížím k němu.
Mark mi horkýma rukama projíždí ve vlasech, hladí mě, škube a pak
rve, protože ho saju skoro krůtě, nemilosrdně. Zvedne mi hlavu
a něžně zašeptá:
„Ne, Alex —ještě nechci —“
Mark mě vytáhne do stoje a políbí mě na rty, objímám ho kolem
svalnatého pasu a polibek mu oplácím. Bokem padneme na postel,
Mark mě kousek odstrčí a roztáhne mi stehna. Jsem mokrá, strašně
moc mokrá. Dívám se na něho. A čekám.
Bleskově se svlékne do naha. Je to velkolepá podívaná. A hrdinská.
Nevím, jestli si to uvědomuje, ale vypadá jako válečník, jako mladý
Achilles. Je symbolem mužského vzrušení. Prudce se na mě svalí
.1 vstoupí do mě. Dlaní mi přiklopí ústa, protože křičím jeho jméno.
A vniká do mě, znovu a znovu. A znovu.
Mark Roscarrick mě šoustá. Miluje se se mnou jako král. Jako můj
pán, který se dnes vrátil z války a hned dvakrát mě obšťastnil.
Naše spojená těla se spolu zmítají, zběsile, vášnivě, jak při rvačce
okořeněné láskou. Mark přiráží, něžně a hned tvrdě, něžně a ještě
k rutěji. Tiše sykne. Pochopím, že užuž vyvrcholí - poznám to podle
jeho zaťatého těla - ale jsem tak sobecká, že nejdřív se chci udělat já.
Chňapnu ho za štíhlé snědé boky a vrazím si ho hlouběji do těla, víc
a víc, vší silou si ho tisknu mezi nahá a rozechvělá stehna a na holé
kůži se mi převalují vlnky slasti.
Cítím ho v sobě, vyplňuje mě, rve mi prsty do úst a já je saju a cítím
chuť soli. Utočí na mě penisem, opakovaně a hrubě, palec mi
strká skoro až do krku, těžkým hrudníkem mi drtí prsa. Jsem napůl
udušená.
Ale teď ze mě vyklouzne, znovu do mě vrazí a na jednu mučivou
vteřinku vyčkává. Pak mi údem pohladí klitoris a opět do mě vnikne,
Je to nádhera, nádhera. A zopakuje to, penisem mi tře klitoris. Srdce
mi puká krví, celou mě zalije slastný pot, zavřu oči, zatímco slast
mnou krouží až dolů k místečku, kde mě probodl.
„Carissima, carissima —“
Nedokážu říct slovo. Nemusím. Zahryznu se mu do ramene. Tou
hou. A znovu a znovu mi penisem přejede přes vagínu a chvějící se,
dychtivý klitoris. Pak se shýbne a vrazí mi jazyk do úst a přepevně nu'
sevře svalnatými pažemi a tentokrát vnikne hluboko, skoro až příliš
hluboko, och, přehluboko. A pak to zopakuje, třikrát do mě slastné
a skoro se smíchem vnikne a konečně vykřiknu v trýznivém orgasmu,
v orgasmu tak zběsilém a extatickém a dominantním, že se dá splést
s ryzí bolestí.
2025 ©