15. KAPITOLA
Začíná mi docházet, že náš vztah nabral jistý rytmus. Něco jako
dvorní tanec osmnáctého století, kotilion nebo vážný menuet, kde se
tanečníci — muž a žena — k sobě přibližují, pak se vzdálí a opět přiblíží,
ale pokaždé se k druhému přiblíží trochu víc, až nakonec se spojí.
Navždy?
Zrovna teď ležím ve svém bytečku, oblečená, ale bosá, chvílemi
vzhlížím ke stínům na stropě, ale jinak si čtu v různě poházených
knihách. A jsem si jistá, že teď jde o stadium vzdalování se, protože
jsem si zrovna nastudovala další informace o kořenech Camorry
a ,Ndranghety.
Jsem odhodlaná číst dál, protože nechci zapomenout důvod, proč
vůbec jsem do Neapole přijela, a to navzdory svému románku — vztahu
— zběsilé vášni — pošetilosti — s Markem. Kdybych se vykašlala na
studium a na psaní diplomové práce, jako bych se mu odevzdala úplně
na milost.
Kromě toho mě historie mafií zajímá, protože mě v historii zajímá
všechno.
Ale čím víc toho pročítám, tím mám z Marka nepříjemnější pocit.
Zamračeně si dnes už potřetí otevřu stránku, kterou jsem si založila.
„Garduña byla tajná zločinecká společnost ve Španělsku, jež vznikla
koncem středověku. Původně nebyla o moc víc než vězeňský gang,
ale rozrostla se do organizovanějšího společenství: její činnost sestávala
z loupeží, únosů, žhářství a nájemných vražd. Známé stanovy organizace
Garduña byly schváleny v r. 1420 v Toledu. Podle části historiků
se tento tajný zločinecký klan během španělské nadvlády v jižní
Itálii rozrostl na neapolskou Camorru.“
A očima jsem utkvěla na následujícím odstavci:
„Důkaz o tomto italském odkazu nám nabízí jedna kalábrijská lidová
píseň, která vznikla právě už ve středověku. Vypráví příběh
o třech bratřích či španělských rytířích, kteří v sedmnáctém století
uprchli ze Španělska poté, co brutálně zavraždili svůdce své milované
sestry. Trojice ztroskotá na ostrově Favignana v blízkosti Sicílie. První
rytíř, Carcagnosso, jenž se modlí ke svátému Michaelu, se dostane do
Kalábrie a založí ,Ndranghetu. Druhý se jmenuje Osso, je oddaný
svátému Jiřímu a na Sicílii založí Mafii. Třetí z rytířů je Mastrosso,
uctívá Pannu Marii a v Neapoli založí Camorru.“
Polknu a poslouchám tiché bušení svého srdce.
Mark Roscarrick.
Lord Mark Roscarrick.
Lord Marcus James Anthony Xavier Mastrosso Di Angelo Roscarrick.
Maličko mě zamrazí. Je to pouhá náhoda? Kde Mark sebral jméno,
které ho váže k údajným zakladatelům Camorry? Pokud v devatenáctém
a dvacátém století jeho rodina uzavírala sňatky se šlechtickým
rodem Bourbonů, ženila se a vdávala s jeho italskou i španělskou
větví, protože Bourbonové původně pocházeli ze Španělska.
A ve Španělsku měla kořeny i Camorra - či se to aspoň předpokládá.
Odložím knihu a zaposlouchám se do hluku zvenčí. Pod sluncem
se rozléhá siréna převozní lodi na Ischii a na Via Nazario troubí zástupy
taxíků.
Zvednu další knihu. Etymologie neapolského života. Tuhle pasáž
jsem si už předtím podtrhla, dvakrát.
„Guappo (plurál: guappi) je slovo z neapolského dialektu a znamená
ranař, surovec nebo chvastoun. Dnes slovo slouží většinou k označení
člena Camorry, guapperia (či guappariá) byla předchůdkyní Camorry
a původně se velmi lišila.“
Koušu si nehet a přemýšlím.
Ti sotva odrostlí feťáci, co se mě pokusili napadnout v Quartieri
Spagnoli, křičeli na Marka „guappo“. Tehdy jsem se nad tím nepozastavila.
Zřejmě nadávka v dialektu. A nevěnovala bych tomu jedinou
myšlenku ani teď, kdybych si nepřečetla další pasáž:
„Slovo má základ ve španělském guapo, což znamená smělý, elegantní
či okázalý muž, a pravděpodobně se odvozuje od latinského
vappa. Ale stejně tak může slovo mít základ v Garduně, zločinecké
organizaci ve Španělsku. Gardunu tvoří guapos, většinou skvělí šermíři,
bezohlední vrazi a zkušení banditi.“
Šermíři. Byli to rváči a šermíři. A dál:
„Ovšem guappo nemusí nutně být synonymem pro člena Camorry.
Rovněž jde o neapolského šviháka, typického svým fintivým vze-
zřením a okázalým vystupováním. Podle oblečení se lišili na p ro stého’
guappo a na guappo z vyšších vrstev: ten první si potrpěl na
výstřední oblékání, ten druhý typ se dával šatit od nejlepších neapolských
krejčích.“
Sedí ten popis na Marka? Jistě, možná, nebo ne? Ano? Mark
Roscarrick není žádný přitroublý dandy, oháknutý frajer, co okouní
před hospodami a hledá zábavu. Je rodilý a skutečný aristokrat, obléká
se s vynikajícím vkusem, ale nenápadně, diskrétně a bez přetvářky;
tak si představuju anglického vévodu. Prostě obléká se jako angloitalský
šlechtic, kterým skutečně je.
Přesto mu ti feťáci nadávali, že je „guappo“.
V hlavě mám z toho všeho příšerný zmatek.
S povzdechem odložím knihy. Na přečtení toho čeká spousta —
o mafii, ,Ndranghetě, přísahách, tajných schůzkách, zasvěcovacích obřadech-
ale jsem tím vším doslova zahlcená, takže to musí počkat do zítra.
Navíc mi Jessika klepe na dveře.
„Ixko! Jsi vzhůru?“
„Uch-chm...“
„Máš návštěvu.“
Honem si nazuju sandály a běžím otevřít. Jessika vzrušeně ukáže
na balkon a obě vyjdeme na hřející slunce.
„Vidíš?“
Podíváme se dolů. Přímo proti našemu domu parkuje malý stříbrný
mercedes. O něj se opírá a pokuřuje mladý hezký muž ve skvěle
padnoucím černém obleku a slunečních brýlích. Černé střevíce. Skoro
jako uniforma.
„Omylem zmáčkl můj zvonek,“ vysvětluje Jessika v bílých minišatech,
které vypadají cudně a přitom i vyzývavě. „Je sexy. Uznej! Z fleku
by mohl hrát v Kmotrovi. V tom s Robertem De Nirem.“ Vyprskne
smíchy. „Představil se jako Giuseppe a dělá pro lorda Dokonalého.“
Civím dolů a Jessika mele dál: „Možná že si s ním maličko maličko
maličko něco začnu!'
„Giuseppe? Myslím, že jsem se s ním už setkala...“
„To je fajn. Každopádně se s tebou chce vidět.“
„A le -“
„Tipuju, že to je tvůj čestný šofér, kámoško.“
„Ale-“
„Přestaň blbnout. Dole na tebe čeká archanděl sexu. S mercedesem.“
Znovu se podívám na auto a řidiče. Křiknu:
„Giuseppe?!“
S úsměvem vzhlédne a ano, poznávám ho. Je to ten z mých zachránců,
co se ve slepé uličce objevil jako první.
Giuseppe se znovu usměje, kouzelně. Komicky a dvorně se ukloní
a ukáže na auto, jako by mě vybízel, ať nasednu do kočáru s koňským
spřežením někde v Rakousku-Uhersku osmnáctého století.
„Páni, rozluč se s Popelkou!“ zazpívá Jessika a předvede potrhlý
taneček. „Hlavně bacha, ať se z pohádky nestane horor!“
„Jo, dám si bacha na křišťálové pantoflíčky.“
Jessika špulí rty a princeznovsky prozpěvuje. Navrhnu jí:
„Co kdybys dolů sešla se mnou, Jess? Zjistíme, co to znamená.“
Za dvě minuty už stojíme na chodníku před domem a Giuseppe se
s úsměvem znovu uklání a předvede nečekaně dobrou angličtinu.
„Dobré ráno, slečno Beckmannová.“
„Ahoj.“
Další okouzlující úsměv. Slyším, jak si Jess brumlá: „Óch, Sexysaurus
Rex!“
„Jsem vám k dispozici, abych vás dovezl, kam budete chtít. Na příkaz
lorda Roscarricka!“ oznámí Giuseppe.
Nechápu.
„Ale proč?“
„Takový rozkaz jsem dostal. Ale můžete řídit i sama, slečno Beckmannová.“
Giuseppe houpe klíčky v prstech.
„Ale —“ Dívám se na krásné auto, které mi Mark půjčil. Je to sestřička
jeho tmavě modrého sportovního mercedesu, možná trochu
menší. „Nemůžu, Giuseppe. Mohla bych ho v té neapolské dopravě
škrábnout, znáte to.“
„Slečno Beckmannová, vy mi nerozumíte. To auto je vase.“
„Co?“
„Je vaše. Dar od lorda Roscarricka.“ Ucouvne a s další zdvořilou
poklonou dodá: „Patří vám. Klidně si zajeďte do Říma nebo třeba do
Moskvy, prostě kam chcete.“ Svižně se obrátí na patě a po Via Santa
Lucia odrázuje k pobřeží.
Chvíli klapu pusou naprázdno jak ryba na suchu. Třeštím oči na
to krásné auto.
Na svoje auto?
Jessika je stejně šokovaná jako já. Nakonec kníkne.
„Mercedes? Daroval ti sporťák mercedes?“
„Vím. Já vím.“
Mračí se.
„Ale jedno ti řeknu: je to proklatá urážka! Dal ú jenom mercedes?“
Hihňá se. Hihňám se spolu s ní.
Zatvářím se okázale povýšeně a prohlásím: „Asi mu budu muset
dát za uši. Vysvětlím mu, že beru nejmíň Bentley.“
„Nebo Lamborghini. Čalouněné levhartem.“
Rveme smíchy. Pak pokrčím rameny.
„Hele, to si vážně nemůžu vzít.“
Jessika se zamračí.
„Co? Proč ne?“
„Vždyť to vidíš, Jess. Je to mercedes! Prostě se to neděláš
„Ale moment, počkej. Pořádně si to promysli.“ Jess se na vteřinku
zamyslí a dodá: „Tak, už jsem si to promyslela. Radím ti, to auto si
nech a vyjedem si na výlet.“
Minutku uvažuju. Jsem rozhodnutá dar odmítnout: je to přehnané,
nemyslitelné! Ale jednu projížďku bychom si užít mohly, ne? Jeden
den plný legrace. A potom auto vrátím.
„Stejně si ho nenechám.“
„Vážně?“
„Jo. Vážně.“
„Tak dobře...“ kývne Jess. „Jo, tak to nejspíš bude nejlepší. A hele,
nemohla bych se o něj postarat? Věnuju ho sirotčinci, čestně.“
„Ale na jeden den si ho užít můžeme, co říkáš?“
Jess zaboxuje do vzduchu.
„Jupí! Ale kam pojedem?“ dumá. „Co bys ráda? Amalfi? Positano?“
„Vyloučeno. Mohla bych tam narazit na mámu a mercedes bych jí
těžko vysvětlila.“
Jessika přikyvuje.
„Já vím,“ připustí. „Tak co jet na zámek Caserta, víš, ten velký —“
„Mají tam největší zahradu na světě, viď?“
„Odjakživa jsem se tam toužila podívat. No tak, Popelko. Zahraj
si na piráta silnic!“
Nasedly jsme a já dychtivě strčila klíčky do zapalování. Jessika si
začne pohrávat se satelitní navigací, nedočkavě zadá cíl cesty. A já sedím
za volantem a užasle a trochu vyjukaně zírám na palubní desku.
Sporťák jsem ještě nikdy neřídila. A mercedes už vůbec ne. A rozhodně
jsem nikdy neřídila zbrusu nový sporťák mercedes chaosem
neapolských ulic, kde všechna auta jako by svištěla v šíleném závodu:
otřískané fiaty a skoro stejně otřískané alfy romeo se přetlačují s popelářskými
vozy, které ale neodvážejí odpadky, a se zlověstnými limuzínami
s naprosto neprůhlednými zadními skly.
Ale přesto nastartuju, vyjedu a ujíždím. U Scampie sice málem
přejedu stařenku a za Marcianise jen o fous nenabourám do výlohy
Supero Supermercati, ale po prohihňaném obědě v pořádku dorazíme
k zámku Caserta.
Kdovíproč pro nás ten slavný zámek z osmnáctého století znamená
dost zklamání.
Říká se mu Versailles bourbonské Itálie, ale přesto - možná jako
Versailles - je prostě moc veliký. Velkolepá mramorová schodiště se zvedají
do výšky jako nekonečná schodiště ve snech a vedou do obrovitých
nudných sálů zvučících ozvěnou, plných melancholické nicoty a gigantických
oken, které vyhlížejí na poněkud zchátralé uličky města Caserta.
A zahrady svou rozlohou vyrážejí dech, jsou nekonečné a táhnou
se celé kilometry a mizí v prosluněném oparu. Víc děsí, než okouzlují.
Stojíme tam jako trpaslíčci a Jessika předčítá z průvodce:
„Palác má přibližně tisíc dvě stě místností, včetně dvou tuctů
apartmánů, velké knihovny a divadla, které napodobuje neapolské
Teatro San Carlo.“
„Dvanáct set místností?“
„Dvanáct set,“ potvrdí Jessika. „Obyvatelstvo Casertavecchia přestěhovali
o deset kilometrů blíž, aby posloužilo jako pracovní síla.
A továrnu na hedvábí v San Leucio navenek předělali jako pavilon
v obrovském parku.“
„V téhle zahradě by se schoval celý New York.“
Jessika s povzdechem přikývne a obě se pustíme předlouhou stezkou,
která se táhne k vzdáleným fontánám. Na dálku se to nepozná,
ale fontány klidně můžou být vysoké jako pyramidy. Jess čte:
„Palác Caserta posloužil jako lokace při natáčení řady filmíi.
V roce 1999 se objevil v epizodě Hvězdných válek jako palác královny
Amidaly na planetě Naboo.“
„Naboo? To mě podrž, my jsme na Naboo!“ směju se, ale to už na
mě padne únava. „Pojď, Jess. Vrátíme se domů.“
A tak se vracíme. Ale s postupujícím soumrakem se mi kazí nálada.
Než ujedeme polovinu zpáteční cesty do Neapole, obloha je kalná
a přes vycházející měsíc kloužou mraky plné deště. Doprava se mučivě
loudá, takže mám dost času udiveně zírat okénky na bezpočet ohňů
rozesetých po krajině s řídkou předměstskou zástavbou, ohňů nedaleko
zchátralých domů, ohňů v sousedství pobořených starých továren.
„Hernajs, co to znamená? Co se děje?“
Ukážu na ohně, hlučně praskající v chladivém nočním větru. Jessika
se zívnutím přikývne.
„Tys tohle ještě neviděla?“
„Ne.“
Jess si do unaveného obličeje vemne studený vzduch.
„To Camorra, pálí tady odpadky, ilegálně. Toxický odpad, svinstvo
z továren, všechno. Pálí to vždycky v noci. Mají zónu, takový
oblouk, kolem všech zatracených předměstí Neapole. Někteří to
označují za trojúhelník smrti.“
„Senzace. A proč?“
„Jedovatý odpad z ilegálních skládek a spalování se dostává do
podzemních vod. Je tady největší výskyt rakoviny z celé Itálie - myslím
tu trojúhelníkovou zónu, kde je Camorra obzvlášť aktivní.“
Doprava se konečně zrychlí, míjíme další ohně. Rozhlížím se po
satanské scenérii: plameny a vítr a tma.
Ale co je největší a taky zneklidňující, ten paradox, ona ta ohňová
krajina je vlastně krásná. Třpytivá noční krajina tvořená ohni, měsícem
ozářenými palmami a vylidněnými betonovými sklady a domy,
bílými jako kost. Krása a zlo v jednom. Jako okouzlující muž se sklonem
k násilí.
Příští týden mě Mark Roscarrick vezme na Capri.
2025 ©