ŠEST

ŠEST

Pálení v hrudi bylo tak silné, ţe skoro stačilo odvést mou pozornost od toho mišmaše, co jsem měl v hlavě. Skoro.
Zvýšil jsem náklon běţeckého trenaţéru a donutil se do toho pořádně opřít. Těţce dusající nohy, svaly v jednom ohni, tohle vţdycky zabralo. Takhle jsem ţil svůj ţivot. Neexistovalo nic, čeho bych nemohl dosáhnout, pokud jsem se do toho pořádně opřel: škola, kariéra, rodina, ţeny.
Do hajzlu. Ţenské.
Znechuceně jsem potřásl hlavou a zesílil zvuk na svém iPodu v naději, ţe mě to rozptýlí
na dost dlouho, abych kruci došel trochy klidu.
Měl jsem vědět, ţe to nebude fungovat. Je jedno, jak moc jsem se snaţil, ona tam byla pořád. Zavřel jsem oči a všechno se to vrátilo: skláním se nad ní, cítím, jak mě celého obtáčí, zpocený, rozbolavělý, chci s tím přestat, ale nedokáţu to. Proniknout do ní bylo to nejdokonalejší mučení. Zasytilo to ten hlad, který jsem v daném okamţiku cítil, ale jakmile bylo po všem, uvědomil jsem si, ţe mě jako závisláka pohlcuje potřeba další dávky. Bylo to děsivé, protoţe v těch chvílích, kdy jsem byl s ní, bych udělal cokoli, o co by mne poţádala. A tenhle pocit začínal prosakovat i do okamţiků, jako byl tenhle, kdy jsem ani nebyl s ní, a přesto jsem touţil být vším, co potřebuje. Absurdní.
Někdo mi vytrhl sluchátko z ucha a já se obrátil za zdrojem toho nepříjemného vyrušení. „Co je?" vyštěkl jsem a zamračil se na svého bratra.
„Pokud trochu nepřibrzdíš, budem tě muset seškrabávat z podlahy, Bene," odpověděl.
„Tak co provedla tentokrát, ţe tě tak vytočila?"
„Kdo?"
Zakoulel očima. „Chloe."
Ucítil jsem, jak se mi při zaznění jejího jména stahuje ţaludek, a zaměřil pozornost
zpátky na trenaţér. „Proč si myslíš, ţe s tím má ona něco společného?"
„Protoţe nejsem zasraný idiot."
„Já ţádný problém nemám. A i kdyby se nějaký nakrásně vyskytl, proč by to proboha
mělo mít něco společného s ní?"
Rozesmál se a zavrtěl hlavou. „Nikdy jsem nepotkal nikoho, na koho bys reagoval takhle. A ty přece víš proč, ne?" Vypnul svůj stroj a zaměřil teď veškerou pozornost na mne. Lhal bych, kdybych tvrdil, ţe jsem nebyl ani trochu nervózní. Můj bratr byl vnímavý; občas aţ příliš vnímavý. A pokud někdy nastala doba, kdy bych se od něj raději drţel dál, pak to bylo právě teď.
Pokračoval jsem v běhu, upřeně zíral před sebe a snaţil se vyhýbat jeho pohledu. „Pouč
mě."
„Protoţe vy dva jste si aţ příliš podobní," prohlásil samolibě.
„Coţe?"
Několik lidí se obrátilo, aby zjistilo, kdo to tam uprostřed přeplněné posilovny tak řve.
Praštil jsem rukou do vypínače a obrátil se k němu. „Jak tě tohle vůbec napadlo? Nejsme si ani trochu podobní." Po uběhnutí deseti mil jsem byl zpocený, zadýchaný a rozhicovaný. Jenţe v tuhle chvíli neměl můj zvýšený krevní tlak nic společného s cvičením.
Henry se dlouze napil ze své láhve s vodou a pokračoval v pošklebování. „S kým si myslíš, ţe mluvíš? Nikdy jsem nepotkal dva lidi, kteří by si byli podobnější. Tak předně" Odmlčel se, odkašlal si, zvedl ruku a začal dramaticky odpočítávat na prstech. „Jste oba inteligentní, cílevědomí, neskutečně pracovití a loajální. A navíc," dodal a ukázal na mě, „ona je pěkná dračice. Vlastně je to první ţenská za celý tvůj ţivot, která se ti dokáţe postavit a neběhá za tebou jako ztracené štěně. Tobě nejde pod nos, jak moc něco
takového potřebuješ, co?"
To se snad všichni pomátli? Jasně, něco z toho moţná byla pravda; ani já jsem nemohl popřít, ţe byla neuvěřitelně inteligentní. Uměla tvrdě dřít; často mě překvapovalo, jak dobře dokáţe všechno zvládat. Rozhodně byla cílevědomá, ačkoli já bych to popsal spíš termínem paličatá nebo zatvrzelá. A o její loajalitě nebylo pochyb. Mohla mě zaprodat uţ stokrát od té chvíle, co jsme spolu začali hrát tu úchylnou hru.
Stál jsem tam a mračil se na něj, zatímco jsem se v duchu pokoušel dát dohromady
odpověď. „Jo, ale taky je to děsná kráva." Hezké. Velice vybraná mluva, Bennette.
Slezl jsem ze stroje, rychle ho otřel a zamířil na druhou stranu posilovny ve snaze bratrovi uniknout.
Vesele se mi rozesmál za zády. „Vidíš? Věděl jsem, ţe se ti dostala na kobylku."
„Jdi do prdele, Henry."
Posadil jsem se, ţe udělám pár sedů-lehů, jenţe on si stoupl nade mne a šklebil se jako
kocour, který právě spolkl kanára. „No, já uţ jsem tady skončil," řekl a oprášil si ruce.
Vypadal ohromně spokojený sám se sebou. „Nejspíš teď vyrazím domů."
„Fajn. Vypadni."
Se smíchem se obrátil k odchodu. „Jo, ještě neţ zapomenu, Mina chtěla, abych se tě
zeptal, jestli se ti podařilo Chloe přesvědčit, aby přišla na večeři."
Přikývl jsem, posadil se a začal se zabývat tkaničkami u bot. „Říkala, ţe dorazí."
„To jsem jediný, komu to přijde směšné, ţe se ji máma snaţí sčuchnout zrovna s Joelem
Cignolim?" V hrudi mi znovu vyvstal ten pocit. Henry i já jsme s Joelem vyrůstali a byl to docela slušný kluk, ale představa těch dvou pohromadě ve mně z jakéhosi důvodu budila nutkání do něčeho praštit. „Víš, Joel je skvělej chlap," pokračoval. „Ale Chloe je trochu mimo jeho ligu, nemyslíš?" Měl jsem pocit, ţe se tentokrát na mě zahleděl o vteřinku
déle. „Ale co, jestli si myslí, ţe má šanci, tím líp pro něj."
Znovu jsem se poloţil a začal dělat sedy-lehy o malinko rychleji, neţ bylo nezbytné.
„Uvidíme se později, Benny." „Jo, později," zamumlal jsem.
Kdyţ jsem v neděli večer leţel v posteli, přehrával jsem si v hlavě svůj plán. Uvaţoval
jsem o ní aţ příliš, a jinak neţ dřív. Musím být k sobě tvrdý a vydrţet celý týden, aniţ bych se jí dotkl, bude to jako detox. Sedm dní, to zvládnu. Sedm dní se jí nedotknout a jednou provţdy dostat celou tu záleţitost z hlavy! Konečně se budu moct se svým ţivotem znova
pohnout dál. Jenom bude třeba provést pár bezpečnostních opatření.
Předně, nesmím se od ní nechat zatáhnout do hádky. Z jakéhosi důvodu byly hádky mezi námi dvěma jako nějaká úchylná forma předehry. Za druhé: uţ ţádné fantazírování, nikdy. To znamenalo uţ ţádné uvolňující sexuální hrátky, ţádné snění o nových a ţádné
malování si jí nahé nebo toho, jak jisté části mého těla přicházejí do kontaktu s jejím.
A ono to v podstatě vypadalo, ţe jdou věci podle plánu. Nacházel jsem se v permanentně rozmrzelém stavu a týden se hrozně vlekl, ale kromě spousty oplzlých fantazií se mi dařilo vše drţet pod kontrolou. Snaţil jsem se, co to šlo, zaměstnávat mimo kancelář, ovšem během těch intervalů, které jsme byli nuceni trávit spolu, jsem si udrţoval neustálý odstup a většinou jsme se k sobě chovali se stejnou zdvořilou averzí jako předtím.
Přísahal bych ale, ţe se mě snaţila zlomit. Kaţdý den jako by slečna Millsová vypadala ještě víc sexy neţ ten předešlý. Kaţdý den si oblékla nebo udělala něco, čím stahovala moji mysl zpátky do kanálu plného bahna. Uzavřel jsem sám se sebou dohodu, ţe uţ nebudou ţádná „posezení" o obědové pauze. Potřeboval jsem s tím skoncovat, a představovat si ji při masturbaci - sakra, představovat si ji, jak masturbuje - tomu rozhodně nepomáhalo.
V pondělí přišla s rozpuštěnými vlasy. Kdyţ seděla během schůzky naproti mně, nedokázal jsem myslet na nic jiného, neţ jak si je omotávám kolem ruky, kdyţ se nade mnou sklání.
V úterý měla na sobě přiléhavou sukni po kolena a ty punčochy vzadu se švy. Vypadala jako sexy sekretářka z plakátu.
Ve středu dorazila v kalhotovém kostýmu. To bylo kupodivu ještě horší, protoţe jsem nedokázal dostat z hlavy představu, jaké by to bylo stahovat ty kalhoty po jejích dlouhých nohách.
Ve čtvrtek přišla oblečená v naprosto obyčejné halence s výstřihem do véčka, ale kdyţ se sklonila, aby zvedla moje pero, naskytl se mi velice slušný výhled pod blůzu. Schválně jsem to pero upustil jen jedenkrát.
V pátek uţ jsem myslel, ţe exploduju. Za celý týden jsem si ho nevyhonil ani jednou, a chodil jsem po světě s těmi největšími exempláři naběhlých koulí, jaké kdy lidstvo pamatuje.
Kdyţ jsem v pátek ráno kráčel do své kanceláře, modlil jsem se, aby se třeba hodila marod. Tak nějak jsem ale věděl, ţe tolik štěstí mít nebudu. Byl jsem nadrţený a v obzvlášť mizerné náladě, a kdyţ jsem otevřel dveře kanceláře, málem jsem dostal infarkt. Zalévala zrovna kytky v květináčích a skláněla se nad nimi v tmavošedých úpletových šatech a kozačkách, které jí sahaly aţ po kolena. Kaţdičká křivka jejího těla byla vystavena na odiv. Někdo tam nahoře mě fakticky nenávidí.
„Dobré ráno, pane Ryane," pozdravila mě sladce, kdyţ jsem procházel kolem ní, takţe jsem se zastavil. Něco nebylo v pořádku. Nikdy na mě nemluvila takhle mile. Podezíravě jsem po ní zašilhal.
„Dobré ráno, slečno Millsová. Zřejmě jste dnes v mimořádně srdečné náladě. Někdo
umřel?"
Nadzvedla koutek úst v ďábelském úšklebku. „Ach, to ne. Jenom se nemůţu dočkat té
zítřejší večeře a setkání s vaším kamarádem Joelem. Henry mi o něm všechno řekl.
Myslím, ţe toho máme opravdu hodně společného."
Ten sráč. „Aha, jistě. Večeře. Docela jsem zapomněl. Ano, vy a Joel No, jelikoţ je to maminčin mazánek a vy panovačná semetrika, mohl by z vás dvou být váţně roztomilý páreček. Dal bych si šálek kávy, pokud si budete chystat pro sebe." Otočil jsem se a zamířil do své kanceláře.
Pak mě ale napadlo, ţe moţná není v mém nejlepším zájmu nechat ji, aby mi chystala kávu. V tyhle dny bylo pravděpodobné, ţe mi do ní něco přidá. Třeba arsenik.
Neţ jsem se vůbec stihl posadit, zaklepala na dveře.
„Vstupte."
Postavila kafe tak zprudka, ţe ho trocha vyšplíchla na stůl, o kterém sakra dobře věděla,
ţe je to zakázkově vyrobený kousek za patnáct tisíc dolarů, a obrátila se ke mně.
„Půjdete dneska dopoledne na to plánované jednání?" Stála vedle stolu v oblaku slunečního světla. Stíny se jí řasily na šatech a podtrhovaly křivku jejích ňader. Krucinál, jak já jsem touţil vtáhnout tu její pevnou bradavku do úst. Ţe by tady bylo chladno? Jak jí
můţe být zima, kdyţ já se potil jako čuně?
Potřeboval jsem odsud zatraceně rychle vypadnout.
„Ne. Zapomněl jsem na schůzku, co mám odpoledne ve středu města. Takţe asi za
deset minut odcházím a dneska uţ se nevrátím. Jenom mi odmailujte všechny detaily," odpověděl jsem rychle a zamířil k bezpečnému útočišti svojí ţidle.
„O nějaké dnešní schůzce mimo kancelář jsem neměla ani tušení," poznamenala skepticky.
„Ne, to neměla," odsekl jsem. „Je to soukromé."
Kdyţ neodpověděla, risknul jsem zvednout hlavu a spatřil na její tváři podivný výraz. Co
to bylo za pohled? Vypadala jednoznačně naštvaně, ale bylo v tom i něco jiného. Ţe by
snad ţe by ţárlila?
„Aha," řekla konečně a kousla se do spodního rtu. „Jde o někoho, koho znám?" Nikdy se mě neptala, kam jdu. „Totiţ, jen pro případ, ţe by se s vámi potřeboval spojit váš otec
nebo bratr."
„No" odmlčel jsem se, abych ji trochu potrápil. „V tomhle století, kdyţ se někdo
potřebuje se mnou spojit, můţe mi zavolat na mobil. Ještě něco, slečno Millsová?"
Na moment zaváhala a pak zvedla bradu a vypnula ramena. „Vzhledem k tomu, ţe tady nebudete, napadlo mě, ţe bych zahájila víkend o něco dřív. Třeba bych si mohla koupit
něco na zítřejší večer."
„Ţádný problém. Takţe se uvidíme zítra." Naše pohledy se do sebe nad stolem pevně zaklesly a elektřina ve vzduchu byla tak hmatatelná, ţe jsem úplně cítil, jak se mi zrychluje srdeční tep.
„Pěkně si uţijte tu schůzku," pronesla skrz zaťaté zuby, otočila se a zavřela za sebou dveře.
Ulevilo se mi, kdyţ jsem ji o patnáct minut později slyšel odcházet. Jelikoţ jsem usoudil, ţe teď uţ můţu bezpečně projít, posbíral jsem svoje věci a vyrazil ven. Zastavil mě nějaký chlap, který nesl obrovskou naaranţovanou kytici.
„Mohu vám s něčím pomoct?" zeptal jsem se ho.
Vzhlédl od psací podloţky, do které nakukoval, a odpověděl. „Mám tady zásilku pro
slečnu Chloe Millsovou."
Co to - ? Kdo by jí sakra posílal květiny? To se jako s někým scházela, zatímco jsme? Ani jsem tu myšlenku nebyl schopný dokončit.
„Slečna Millsová odešla na oběd. Vrátí se asi za hodinu," zalhal jsem. Nutně jsem potřeboval vidět vizitku. „Podepíšu vám to a postarám se, aby je dostala." Postavil kytici na její stůl.
Rychle jsem se podškrábl na psací desku, dal mu spropitné a zamumlal sbohem, kdyţ odcházel. Tři dlouhé minuty jsem tam jen tak stál, zíral na ty květiny a veškerou silou vůle se přesvědčoval, abych se přestal chovat jako pitomá husička a rozhodně se nepodíval na tu kartičku.
Růţe. Ona růţe nesnášela. Ušklíbl jsem se, protoţe ať uţ jí tohle poslal kdokoli, nic o ní netušil. Dokonce i já jsem věděl, ţe nemá ráda růţe. Zaslechl jsem ji jednou říkat Saře, jak jí jeden nápadník poslal kytku. Okamţitě ji vyhodila, protože jí vadila ta pronikavá vůně. Nakonec ve mně zvítězila zvědavost a já tu vizitku z kytice vytrhl.
Uţ se těším na večeři.
Joel Cignoli
Kdyţ jsem drtil kartičku v pěsti, hrudí se mi zase pomalu začal rozlévat ten cizí pocit.
Sebral jsem květiny z jejího stolu, vyšel ze dveří, zamkl za sebou a vyrazil chodbou k výtahu.
Zrovna kdyţ se dveře otevřely, míjel jsem široký chromovaný odpadkový koš a bez velkého přemýšlení hodil vázu i se vším, co obsahovala, dovnitř.
Nechápal jsem, co se to se mnou krucinál děje. Zato jsem ale sakra dobře věděl, že s Joelem Cignolim si na rande v žádném případě nevyrazí.