PATNÁCT

PATNÁCT

Tématem letošní konference bylo Budoucí generace marketingové strategie a pro seznámení s touto novou generací naplánovali organizátoři plakátové prezentace studentů, kteří pracovali na získání MBA. Byla tady většina účastníků Chloeina programu, kteří důleţitě a dychtivě postávali vedle svých tabulí. Ve skutečnosti byla prezentace na této akci povaţována za nezbytnou podmínku jejího stipendia, ale já pro ni zaţádal o výjimku kvůli rozsahu a důvěrné povaze Papadakisova účtu, na kterém se její projekt zakládal. Ţádný jiný student tady neměl na starosti smlouvu za milion dolarů.
Stipendijní komise udělila tuto výjimku s velkou radostí, její členové málem slintali blahem nad vyhlídkou, ţe zařadí článek o Chloeině úspěchu do propagační broţury svého programu, aţ bude projekt dokončen, podepsán a zveřejněn.
Přestoţe neměla na téhle akci vlastní prezentaci, trvala na tom, ţe si projde kaţdou uličku a podívá se na kaţdou tabuli. Vzhledem k tomu, ţe jsem očividně nebyl schopen vzdálit se od ní víc neţ na zatracené čtyři stopy a první schůzku jsem měl naplánovanou aţ na jednu, procházel jsem to tam celou dobu spolu s ní, počítal prezentace (576) a očumoval její zadek (vyzývavý, přímo vybízející k naplácání, momentálně zahalený do černé vlny).
Ve výtahu se zmínila, ţe většinu šatníku, který jsem střídavě miloval/nenáviděl, jí zajistila její nejlepší kamarádka Julia. Dnešního dopoledne zvolila přiléhavou úzkou sukni a tmavě modrou halenku, kterou jsem teď měl na seznamu taky. Párkrát jsem se pokusil Chloe přesvědčit, ţe bychom se měli kvůli něčemu vrátit zpátky do pokoje, ale ona
vţdycky jen zvedla obočí a zeptala se: „Kvůli něčemu? Nebo kvůli někomu?"
Její otázku jsem ignoroval, ale teď uţ jsem litoval, ţe jsem nepřiznal, ţe si před
jednáním potřebuju střihnout ještě jedno číslo. Zajímalo by mě, jestli by do toho šla.
„Co takhle vrátit se do pokoje?" zašeptal jsem jí do ucha, zatímco pozorně pročítala prezentaci nějakého vysokoškoláka s nápadem na změnu obchodní značky pro jakousi malou společnost prodávající mobily. Grafy byly na tabuli připevněné lepicí páskou,
propánakrále!
„Ššš."
„Chloe, z téhle prezentace se nic nenaučíš. Pojďme si dát šálek kávy a třeba bys mi ho
mohla vykouřit na záchodcích."
„Tvůj otec mi říkal, ţe člověk nikdy neví, kde natrefí na nejlepší nápady, a ţe mám číst
všechno, na co narazím. Kromě toho jsou tohle mí spoluţáci."
Čekal jsem a pohrával si s manţetovým knoflíčkem, ale ona se k druhé půlce mé věty
evidentně vyjadřovat nehodlala. „Můj táta neví, o čem mluví."
Rozesmála se, a to zcela oprávněně. Táta byl na kaţdém seznamu pětadvaceti nejúspěšnějších byznysmenů prakticky od chvíle, kdy jsem se narodil.
„Nemusí to být zrovna kouření. Mohl bych tě opřít o zeď a opíchat," zašeptal jsem,
odkašlal si a rozhlédl se kolem, abych se ujistil, ţe nikdo není dost blízko, aby to slyšel.
„Nebo bych tě mohl poloţit na podlahu, roztáhnout ti nohy a udělat ti to jazykem."
Zachvěla se, usmála se na studenta vedle další tabule a přistoupila blíţ, aby si ji
pročetla. Muţ ke mně natáhl ruku. „Promiňte, nejste vy Bennett Ryan?"
Přikývl jsem a roztrţitě mu potřásl rukou, zatímco jsem sledoval, jak se Chloe přesouvá dál.
Ulička, ve které jsme se nacházeli, byla prakticky opuštěná aţ na ty studenty postávající u svých tabulí. I ti se ale začínali vytrácet do zajímavějších prostor, kde větší společnosti - většinou sponzoři konference - připravili nablýskané prezentace plné názvů známých firem, aby co nejúspěšněji rozjeli úvodní studentský program. Chloe se sklonila a zapsala
si něco do notesu: Změnit obchodní značku Jenkins Financial?
Pozoroval jsem její ruku a pak zvedl pohled ke tváři, na které se jí usadil zamyšlený výraz. Účet Jenkins Financial do jejího resortu nepatřil. Vlastně ani nepatřil k těm, které jsem spravoval já. Byl to malý účet, na kterém občas bez většího zájmu zapracoval některý z našich mladších kolegů. Copak si váţně neuvědomovala, jaký je to obrovský
kontrast oproti té dinosauří marketingové kampani, na které děláme?
Neţ jsem se stihl zeptat, otočila se a přesunula k další prezentaci. Fascinoval mě pohled na Chloe v plné práci. Nikdy dřív jsem si nedovolil prohlíţet si ji tak otevřeně - pokradmé sledování, ke kterému jsem se uchyloval, mi řeklo jen tolik, ţe je velice inteligentní a ambiciózní, do téhle chvíle jsem si ale neuvědomoval šíři jejích znalostí o naší společnosti.
Chtěl jsem jí sloţit nějaký kompliment, jenţe slova se mi v hlavě zašmodrchala a v hrudi se mi vzedmul podivný obranný reflex, jako by chválit její práci nějak nabourávalo
celkovou strategii. „Tvůj rukopis se zlepšil."
Zvedla ke mně s úsměvem hlavu a zacvakala perem. „Trhni si nohou."
Pták v mých kalhotách sebou zacukal. „Plýtváš tady mým časem."
„Tak proč si potom nejdeš potřásat rukama s velkými zvířaty támhle v sále s recepcí?
Podávají tam snídani. To chceš předstírat, ţe nemáš rád ty maličké čokoládové muffiny?"
„Jenţe já teď nemám chuť na jídlo."
Rty jí zkřivil drobný úsměšek. Zatímco pozorovala můj obličej, přišla se mi představit
jiná studentka.
„Sleduji vaši kariéru, co si vůbec pamatuju," vykládala dívka celá bez dechu. „Slyšela
jsem, ţe jste tady měl loni projev."
Usmál jsem se a potřesení ruky omezil, jak to jen bylo moţné, aniţ bych působil hrubě.
„Rád jsem vás poznal."
Přesunuli jsme se na konec uličky a já sevřel v dlani Chloein loket. „Zbývá mi ještě
hodina, neţ mi začne to jednání. Máš ty vůbec tušení, co se mnou provádíš?"
Konečně zvedla hlavu. Zorničky měla tak velké, ţe jí oči skoro zčernaly, a rty, po kterých si přejíţděla jazykem, dekadentně našpulené. „Nejspíš mě budeš muset vzít nahoru
a předvést mi to."
Chloe ještě pořád hledala nové kalhotky a já uţ měl pět minut zpoţdění. V jednu jsem
měl schůzku s Edem Gugliottim, marketingovým šéfem jedné menší minneapoliské firmy.
Vyuţívali jsme Edovu firmu pro menší subdodavatelské zakázky, ale teď jsme uvaţovali,
ţe mu přihrajeme významnější projekt, abychom zjistili, jak to zvládnou. Kdyţ jsem si zatahoval zip na kalhotách, připomněl jsem si, ţe Ed je sám patologicky nedochvilný.
Aţ na to, ţe tentokrát dorazil včas. Uţ na mě čekal v jednom z hotelových jednacích salonků, po boku dva podřízené s nadšenými úsměvy ve tváři.
Nesnášel jsem chodit někam pozdě.
„Ede," pozdravil jsem ho a potřásl mu rukou. Představil mě svému týmu, Danielu
a Samovi. Jeden po druhém mi také potřásli rukou, kdyţ jsem se ale dostal k Samovi, jeho pozornost uţ se upírala kamsi za mne, ke dveřím.
Dovnitř vešla Chloe, tentokrát s rozpuštěnými vlasy, a vypadala neskutečně krásně, ale současně profesionálně. Jakýmsi zázrakem se jí podařilo zakrýt fakt, ţe právě zaţila bouřlivý orgasmus na stole ve svém hotelovém pokoji.
Gugliotti a jeho muţi v náboţném tichu sledovali, jak přistoupila, odtáhla si ţidli, posadila se vedle mne a věnovala mi drobný úsměv. Rty měla červené a nateklé a na bradě jí vykvetla lehce zarudlá skvrna. Odřenina od vousů.
Ohromné.
Odkašlal jsem si, aby se všichni konečně otočili zpátky ke mně. „Začneme."
Bylo to jednoduché jednání, jakým uţ jsem prošel snad tisíckrát. Jen velice všeobecně
a bez důvěrných detailů jsem popsal účet a Gugliotti mě pochopitelně ujistil, ţe jeho tým dokáţe bezpochyby přijít s nějakým skvělým nápadem. Po seznámení s muţi, které na to vyčlenil, jsem s ním byl ochoten souhlasit. Naplánovali jsme si, ţe se znovu sejdeme hned zítra, kdy jim účet vylíčím do podrobností a oficiálně jim ho zadám. Ani ne za patnáct minut byla schůzka u konce, coţ mi poskytlo do druhé odpolední ještě trochu času. Ohlédl jsem se po Chloe a zvedl obočí v tiché otázce.
„Jídlo," řekla se smíchem. „Pojďme se někam najíst."
Zbytek odpoledne proběhl v produktivním duchu, ale já jel výhradně na autopilota,
a kdyby se mě někdo zeptal na něco konkrétního ohledně těch jednání, trvalo by mi pěkně dlouho, neţ bych si vybavil jakékoli podrobnosti. Díky bohu za Chloe a její obsesivní pořizování poznámek. Setkal jsem se s řadou kolegů, stiskl za to odpoledne snad stovky rukou, ale jediný dotyk, který jsem si pamatoval, byl ten její.
Neustále mě rozptylovala, ale hlavně mne znepokojoval fakt, ţe na tomhle místě mi to připadalo tak nějak jiné neţ obvykle. Zase šlo o práci, ale byl to docela nový svět, svět, kde jsme mohli předstírat, ţe okolnosti našeho vztahu jsou takové, jaké jsme si je přáli mít. To cukání drţet se v její blízkosti bylo ještě silnější, neţ kdyţ jsem si musel udrţovat odstup. Jak jsem tak hleděl na hlavního řečníka večera na stupínku, snaţil jsem se neúspěšně přesměrovat své myšlenky znova k něčemu produktivnímu. Seděl jsem vepředu, protoţe loni jsem na naprosto stejné konferenci přednášel ústřední projev já, a přesto jsem jaksi nedokázal najít způsob, jak se nechat vtáhnout do dění.
Periferním viděním jsem zaregistroval, jak si poposedla, a instinktivně se po ní přes stůl ohlédl. Kdyţ se naše oči setkaly, všechny ostatní zvuky splynuly dohromady, proplouvaly kolem mne, ale v nejmenším neprolamovaly zdi mého podvědomí. Bez uvaţování jsem se naklonil k ní, ona se naklonila ke mně a přes ústa jí přeletěl drobný úsměv.
Myslel jsem na dnešní ráno a na to, jak byla ve své panice průhledná. Já naopak cítil
podivný klid, jako by všechno, co jsme dělali dřív, směřovalo neochvějně právě k tomu
okamţiku, kdy jsme oba pochopili, jak snadné je prostě být.
Mobilní telefon, který zazvonil kdesi za mými zády, mě vytrhl z mého transu a přiměl se ohlédnout. Rychle jsem se znovu narovnal, protoţe jsem si šokovaně uvědomil, jak daleko dopředu jsem se vlastně nakláněl. Rozhlédl jsem se kolem sebe a s ustrnutím zaznamenal pár neznámých očí, které se na mne upíraly.
Tenhle cizí člověk neměl tušení, co je mezi námi nebo ţe pro mne Chloe pracuje; jenom o nás náhodou zavadil pohledem a zase se rychle odvrátil. Jenţe v tom okamţiku na mne plnou silou dolehl pocit viny, který jsem dosud potlačoval. Všichni věděli, kdo jsem, ji tady nikdo neznal, ale pokud by někdy vyšlo najevo, ţe jsme spolu píchali, odsudek celé komunity by ji pronásledoval po zbytek její kariéry.
Krátké ohlédnutí zpátky k Chloe mi řeklo, ţe si všimla paniky, kterou jsem měl vepsánu po celém obličeji. Zbytek přednášky jsem jen upřeně zíral před sebe, a nevěnoval jí uţ jediný pohled.
„Jsi v pořádku?" zeptala se ve výtahu a prolomila tak tíţivé ticho, které nás provázelo
celých čtrnáct podlaţí.
„Jo, jenom" Poškrábal jsem se vzadu za krkem a vyhnul se jejímu pohledu. „Jenom
přemýšlím."
„Dneska večer si vyrazím s pár kamarádkami."
„To vypadá na dobrý nápad."
„Ty máš v sedm večeři se Stevensonem a Newberrym. Myslím, ţe se máte sejít v tom
suši podniku v Gaslampu, co máš tak rád."
„Já vím," řekl jsem a ulevilo se mi, ţe jsme zapadli do známých kolejí pracovních témat.
„Jak se vlastně jmenuje ta jejich asistentka? Vţdycky chodí s nimi."
„Andrew."
Zmateně jsem se po ní podíval. „To je maličko chlapštější, neţ jsem čekal."
„Mají nového asistenta."
Jak tohle ksakru ví?
Usmála se. „Seděl vedle mě při tom večerním projevu a ptal se, jestli půjdu na dnešní
večeři taky."
Napadlo mě, jestli ty neznámé oči, které mě přistihly, kdyţ jsem zíral na Chloe, patřily jemu, a jestli se nezeptal proto, jak jsem se na ni díval. Vykoktal jsem pár
nesrozumitelných slov, neţ mě přerušila. „Řekla jsem mu, ţe mám jiné plány."
Ten neklid se mi vrátil. Chtěl jsem ji mít dneska večer u sebe a brzo uţ stejně nebude moje stáţistka. Mohl bych se potom stát jejím milencem? Mohl jsem teď ještě být pořád
její šéf? „Nechceš se taky přidat?"
Zavrtěla hlavou a zvedla hlavu ke dveřím, kdyţ jsme dorazili na třicáté poschodí.
„Myslím, ţe bych si měla jít radši po svých."
Krátká jízda zpátky z restaurace mi připadala tichá a osamělá, společnost mi dělaly jen
zmateně přeskakující myšlenky. Prošel jsem rozlehlým vestibulem k výtahu a automaticky přistoupil k Chloeinu pokoji, neţ jsem si vzpomněl, ţe s ní ve skutečnosti nebydlím. Nedokázal jsem si vybavit, který pokoj je můj, a vyzkoušel jsem na patře tři, neţ jsem
kapituloval a šel si to ověřit na recepci. Kdyţ jsem se vrátil, uvědomil jsem si, ţe můj
pokoj leţí hned vedle toho jejího.
Vypadal jako zrcadlový obraz jejího pokoje, ale jak hrozně se lišil ve všech směrech, které nebylo moţné vidět. Tahle sprcha nesmývala včera večer naše předstírané pózy; tohle nebyla ta postel, kde jsme spali přitulení k sobě. Tyhle zdi neplnily její vzdechy, kdyţ se pode mnou udělala. Tenhle stůl se nerozlámal při té dopolední rychlovce.
Zkontroloval jsem si telefon a zjistil, ţe tam mám dvě zmeškaná volání od bratra. Skvělé. Normálně uţ bych si za tu dobu s otcem a bratrem volal několikrát a vyprávěl jim o schůzkách s potenciálními klienty, které jsem tady potkal. Jenţe zatím jsem nepromluvil s ţádným z nich ani jednou. Bál jsem se, ţe by mě prokoukli a poznali, ţe moje hlava se tenhle týden nezapojila do hry.
Uţ bylo po jedenácté a mě napadlo, jestli je pořád s těmi svými kamarádkami. Nebo uţ se vrátila? Třeba tam leţí a nemůţe spát, protoţe se posedle zaobírá docela stejnými věcmi jako já. Bez uvaţování jsem sáhnul po telefonu a vytočil číslo jejího pokoje. Zazvonilo to čtyřikrát, neţ se ozval umělý hlas záznamníku. Zavěsil jsem a vyzkoušel její mobil.
Zareagovala na první zazvonění. „Pane Ryane?"
Škubl jsem sebou. Byla s ostatními studentkami. Samozřejmě ţe mě teď nemohla
oslovovat Bennette. „Ahoj, já no, jen jsem se chtěl ujistit, ţe máš jak se vrátit zpátky do
hotelu."
Po lince ke mně dolehl její smích, tlumený zvuky hlasů a duněním hlasité hudby všude kolem. „Venku čeká asi sedmdesát taxíků. Prostě si jeden z nich vezmu, aţ to tady
zabalíme."
„A to bude kdy?"
„Aţ Melissa dopije tenhle drink a nejspíš i ten další. A aţ Kim usoudí, ţe uţ má dost
tancování s kaţdým nechutným děvkařem, co tu pobíhá. Takţe mě můţete čekat někdy
mezi teď a osmou zítra ráno."
„Připadáš si vtipná?" zeptal jsem se a cítil, jak se mi po tváři rozlévá úsměv.
„Ano."
„Tak fajn," řekl jsem a ztěţka vydechl. „Jenom mi pošli textovku, aţ se v pořádku
vrátíš."
Na zlomek vteřiny zůstala zticha a pak odpověděla: „Dobře."
Zavěsil jsem a odhodil telefon na postel vedle sebe. Snad hodinu jsem zíral do stropu.
Vůbec jsem nevěděl, co mám se sebou dělat.
Nakonec jsem se zvedl a sešel dolů.
Pořád ještě jsem trčel ve vestibulu, kdyţ se ve dvě ráno vrátila, tváře rozzářené a na
rtech pevně usazený úsměv, kdyţ házela telefon do kabelky. V ruce mi zapípal mobil a já se na něj podíval.
V pořádku jsem se vrátila.
Sledoval jsem ji, jak prochází kolem recepce přímo k místu poblíţ řady výtahů, kde jsem
seděl. Zastavila se, kdyţ mě tam uviděla s kalnýma očima a ve zmačkaném obleku. Byl jsem si jistý, ţe moje vlasy připomínají špatný vtip, protoţe jsem byl úplně na nervy.
Najednou jsem neměl nejmenší tušení, co to tam vyvádím, ţe na ni čekám jako nějaký
neurotický manţel. S určitostí jsem věděl jen to, ţe já nemůţu být tím, kdo usoudí, ţe to mezi námi nebude fungovat, protoţe kdesi hluboko uvnitř jsem to chtěl nějak vyřešit.
„Bennette?" řekla a vrhla rychlý pohled po své kamarádce, která na ni mávala cestou k výtahu. Bylo mi totálně ukradené, co si ta kamarádka bude myslet, ale cítil jsem, jak po nás zvědavě pokukuje, dokud nenastoupila do výtahu.
Chloe na sobě měla malinké černé šaty a podpatky, které bych nejradši zavedl jako povinnou uniformu, dokud její stáţ neskončí. Křiţující se tenounké pásky jí obepínaly nohy od růţově nalakovaných palců aţ do půlky lýtek. Touţil jsem sloupnout jí ty šaty z těla a ošukat ji přímo na téhle pohovce zapřený o ty podpatky.
„Ahoj," zamumlal jsem a fascinovaně upíral pohled na ty míle a míle nahých nohou před sebou.
Přistoupila blíţ a zastavila se jen pár palců ode mne. „Co děláš tady dole?"
„Čekám."
Zoufale jsem se snaţil skrýt, jaký má na mě vliv, ţe v tuhle chvíli dokáţu jen stěţí
odpoutat své myšlenky od představy, jak jí svírám v zaťatých rukou vlasy, od toho, jak jí dokáţu svými palci úplně zakrýt drobné růţové bradavky, nebo ţe její poštěváček je ta nejněţnější část jakéhokoli těla, kterého jsem se kdy dotkl. Touţil jsem ochutnávat její kůţi od palců na nohách aţ po ušní lalůčky a přitom nahlas vyslovovat kaţdou myšlenku, která mě cestou napadne.
„Jsi opilý?"
Zavrtěl jsem hlavou. Ne tak, jak myslí. „Předtím mě někdo zahlédl, jak po tobě
koukám."
„Já vím." Natáhla ke mně ruku a prohrábla mi prsty vlasy. „Při tom večerním projevu.
Všimla jsem si tvého obličeje."
„Zpanikařil jsem."
Na to Chloe nijak neodpověděla; jenom se zasmála a byl to tichý, zastřený smích.
„Nebojím se, jak u toho budu vypadat já. Mám strach, jak budeš vypadat ty," řekl jsem. Slyšel jsem, jak se ostře nadechla, a ucítil, jak mi prsty pevněji sevřela vlasy. Kdyţ jsem
vzhlédl k jejímu obličeji, zdála se být vyvedená z míry.
Jak je moţné, ţe nevěděla, jak moc jsem se do ní zbláznil? Určitě si toho přece mohla všimnout pokaţdé, kdyţ jsem se na ni podíval. Jako vţdycky jsem touţil sevřít ji zezadu a plácnout ji pokaţdé, kdyţ vydá nějaký zvuk. Tahat ji za vlasy, kdyţ se udělám. Znovu ji kousat do prsou. Drhnout zuby po jejích zádech. Štípat ji zezadu do stehna a pak to místo uhladit nejněţnějšími doteky.
Taky jsem ji ale chtěl pozorovat, kdyţ spí a pak kdyţ se probudí a spatří mě, a odhalit její city podle té první, nehlídané reakce.
Začínal jsem chápat, ţe tady nešlo jenom o sex a ţe to nebylo pouze o tom, jak ji rychle vytěsnit z hlavy. Sex byl zkrátka jen ta nejrychlejší cesta k hlubšímu vlastnictví, které jsem potřeboval. Zamilovával jsem se do ní a padal do toho příliš rychle a tvrdě, neţ abych bez problémů našel pevnou půdu pod nohama.
Bylo to děsivé aţ hrůza.
Rozhodl jsem se svěřit jí pravdu.
„Potřebuju ještě jednu noc."
Zatajila dech a chvíli na mne jen tak hleděla, a teprve tehdy mě napadlo, ţe moţná cítí
něco docela jiného neţ já.
„Klidně můţeš říct ne. Já jen" Prohrábl jsem si rukou vlasy a zvedl k ní oči. „Já jen, ţe
bych byl dneska v noci váţně rád zase s tebou."
„Ty jsi tak trochu nenasytný, co?"
„Ani nemáš tušení."
Nahoře v jejím pokoji, mezi jejími prostěradly a s jejím tělem, které mne nasávalo do
sebe, pevně přivinutým a sladkým, všechno ostatní jako by zmizelo. Její vůně a zvuky, které vydávala, mi úplně zatemnily mozek, činily pohyby mých boků nevypočitatelné a tvrdé. Byla vlhká - úplně celá: kůţe zvenčí i maso uvnitř, kluzké a vtahující mne hlouběji. Její nohy se mi ovinuly kolem boků a ona mne se smíchem převrátila a začala se po mně vozit se zády prohnutými do oblouku a hlavou zakloněnou, prsty mi zarývala do břicha, jak se ve mně snaţila zakotvit. Pleť se jí leskla a já se pod ní posadil, protoţe jsem potřeboval cítit, jak její hruď drhne o tu mou, kdyţ se po mně smekávala a klouzala. Znovu jsem ji poloţil na záda, ještě jednou se nad ní sklonil, tentokrát s jejíma nohama poloţenýma na ramenou, a jí se zachvívala ústa, jak se snaţila nalézt slova.
Zaryla mi nehty do zad a já zasykl a říkal jí „ještě" a „ano" a chtěl, aby mě ocejchovala, aby mi zanechala něco, co vydrţí i do zítřka.
Udělala se a pak znovu a ještě jednou a tahala mě za vlasy a vypadala přitom divoce a nezkrotně. Zhroutil jsem se na ni a při orgasmu nesouvisle řadil slova dohromady ve snaze povědět jí, co uţ jsme oba věděli: ţe cokoli se stalo mimo tenhle pokoj, bylo nepodstatné.