OSMNÁCT

OSMNÁCT

Zatímco šel Bennett pro auto, já nás odhlásila na recepci. Ještě naposledy jsem se rozhlédla po vestibulu a snaţila si uloţit do paměti kaţdičkou vzpomínku na tuhle cestu. Kdyţ jsem vyšla ven, zahlédla jsem Bennetta, jak stojí vedle poslíčka. Pod ţebry jako bych místo srdce měla divoce vířící buben. Pořád se mi ještě točila hlava. Uvědomovala jsem si, ţe mi poskytl spoustu příleţitostí, abych mu řekla, ţe ho chci, jenţe já prostě cítila příliš velkou nejistotu, jestli by nám to spolu vůbec mohlo fungovat. Jeho páteř byla podle všeho rovnější neţ moje.
Já se do tebe zamiloval.
Ţaludek se mi blaţeně zkroutil.
Pan Gugliotti, který přecházel po chodníku, Bennetta zahlédl a přistoupil k němu.
Potřásli si rukama, zřejmě si vyměňovali zdvořilosti. Chtěla jsem k nim přistoupit, zapojit se do diskuse jako rovný s rovnými, ale bála jsem se, ţe nedokáţu zakrýt, co se právě odehrává v mém srdci, a můj obličej prozradí, co k Bennettovi cítím.
Pan Gugliotti ke mně zalétl pohledem, ale nezdálo se, ţe by mě takhle mimo kontext poznal. Obrátil hlavu zpátky k Bennettovi a přikývl něčemu, co říkal. Ten fakt, ţe mě zřejmě nepoznal, mne znejistil ještě víc. Zatím jsem nebyla někdo, kdo by stál za povšimnutí. Byla jsem jen ta, která drţí v rukou doklad o zaplacení hotelového účtu, seznam Bennettových povinností a jeho kufřík. Postávala jsem na okraji zájmu: stáţistka.
A tak jsem se drţela stranou a snaţila se uţít si těch posledních pár chvilek oceánského vánku. Bennettův zvučný hlas snadno překonal těch pár stop, které nás dělily.
„Jak tak koukám, sypete všichni skvělé nápady z rukávu. Jsem rád, ţe Chloe dostala
šanci projít to nanečisto."
Pan Gugliotti přikývl a řekl: „Chloe je chytrá. Šlo to přímo skvěle."
„Rozhodně uspořádáme co nejdřív telekonferenci, ať můţeme zahájit proces předání."
Nanečisto? Zahájit předání? Copak jsem se o tohle uţ nepostarala já? Předala jsem
Gugliottimu papíry z právního, aby je podepsal a poslal FedExem zpátky.
„To zní dobře. Řeknu Annie, aby zavolala a nějak to zorganizovala. Rád bych s vámi
prošel podmínky. Zatím jsem se ještě nerozhodl, jestli podepíšu."
„Jistě ţe ne."
Tep se mi zrychloval v panické spirále a v ţilách se mi vzedmula vlna pokoření.
Vypadalo to, ţe ta schůzka, které jsem se účastnila, byla jen představení pro mne
a skutečná práce proběhne mezi těmihle dvěma muţi aţ po návratu do reálného světa.
Ţe by celá ta konference byla jen jedna obrovská fantazie? Připadala jsem si směšná, kdyţ jsem si vybavovala detaily, které jsem líčila Bennettovi. Jak jsem byla pyšná, ţe jsem z jeho seznamu vyškrtla jednu poloţku, aby měl čas na zotavení.
„Henry se zmínil, ţe Chloe má Millerovo stipendium. To je fantastické. Zůstane u Ryan Media, aţ dokončí studium?" zeptal se Gugliotti.
„To ještě není jisté. Je to skvělá ţába. Rozhodně ale potřebuje trochu posbírat
zkušenosti."
Jediným rázem jsem úplně ztratila dech, jako by ho vycuclo vakuum. To si snad Bennett dělá srandu. Aniţ by mi musel Elliott něco říkat (a on mi to ve skutečnosti dokonce nespočetněkrát zopakoval), věděla jsem, ţe aţ skončím, budu si moct práci vybírat. Pro Ryan Media jsem dělala několik let, dřela jsem jako mezek, abych zvládla jak svoji práci, tak studium. Znala jsem některé účty líp neţ lidi, kteří je spravovali. A Bennett to dobře věděl.
Gugliotti se zachechtal. „Zkušená nebo ne, hned bych po ní chňapnul. Drţela se skvěle,
Bennette."
„Samozřejmě ţe ano," řekl Bennett. „Kdo si myslíte, ţe ji vycvičil? To jednání s vámi byla pro ni skvělá příleţitost, jak se trochu otrkat, takţe si toho cením. Nepochybně si
povede dobře, aţ skončí. Aţ bude připravená."
Tohle neznělo vůbec jako ten Bennett Ryan, kterého jsem znala. Tohle nebyl ten milenec, se kterým jsem se rozloučila teprve před chvílí, vděčný a pyšný na to, jak zdatně jsem ho zastoupila. A nebyl to ani ten Boţský bastard, jen neochotně pronášející slůvko pochvaly. Tohle byl někdo docela jiný. Někdo, kdo mi říkal „ţába" a choval se, jako by mně prokazoval sluţbu.
Cítila jsem, jak mi celý obličej plane vzteky, a odklopýtala jsem zpátky do hotelového vestibulu. Najednou jsem měla pocit, jako by nikde nebylo dost kyslíku.
Otrkat se? Povede si dobře? On ţe mě vycvičil? V jakém vesmíru?
Zírala jsem nepřítomně na boty míhající se mi před očima, jak lidé procházeli sem a tam
otáčivými dveřmi vestibulu. Proč jsem měla pocit, jako by mi ţaludek vypadl ven
a nenechal po sobě nic neţ díru vyplněnou kyselinou?
Uţ jsem se pohybovala ve světě byznysu dost dlouho, abych věděla, jak to funguje. Lidi na vrcholu se tam nedostali díky tomu, ţe by se s někým dělili o zásluhy. Dostali se tam díky velkým slibům, velkým prohlášením a ještě větším egům.
Za prvních šest měsíců u Ryan Media jsem zajistila marketingový účet za šedesát milionů dolarů.
Spravovala jsem kosmetické portfolio L'Orealu za sto milionů dolarů. Navrhla jsem poslední kampaň pro Nike.
Proměnila jsem venkovského křupana v podnikatelského ţraloka.
Vţdycky jsem měla pocit, jako by se mu příčilo mě pochválit, a cítila jsem jakési
uspokojení, kdyţ jsem mu dokazovala, ţe se plete, překonávala jeho očekávání málem jemu natruc. Ale on chtěl teď, kdyţ jsme si přiznali, ţe naše city přerostly v něco víc, přepisovat historii. Nebyl mým mentorem; nepotřebovala jsem, aby jím byl. Nedotlačil mě k úspěchu - pokud něco, tak mi před touhle výpravou spíš stál v cestě. Snaţil se mě přimět, abych to vzdala, tím, ţe se choval jako parchant.
Zamilovala jsem se do něj navzdory tomuhle všemu a on mě teď postrčil pod autobus, jen aby si zachoval tvář, protoţe zmeškal nějakou schůzku.
Srdce se mi roztříštilo na tisíc kousků.
„Chloe?"
Kdyţ jsem zvedla hlavu, setkala jsem se s jeho zmateným pohledem. „Auto je
připravené. Myslel jsem, ţe se sejdeme venku?"
Zamrkala jsem a otřela si oko, jako by mi do něj něco spadlo, a ne jako bych se kaţdou chvíli chystala zhroutit v hotelovém vestibulu.
„Jistě." Zvedla jsem se, posbírala svoje věci a obrátila se k němu. „Zapomněla jsem."
Ze všech lţí, které jsem mu kdy řekla, tahle byla nejhorší, protoţe to poznal
a podle toho, jak se mu obočí stáhlo k sobě a jak přistoupil blíţ, v očích znepokojený a pátravý výraz, neměl ani tušení, proč jsem cítila potřebu lhát mu v něčem takovém.
„Jsi v pořádku, miláčku?"
Zamrkala jsem. Byla jsem šťastná, kdyţ mě takhle oslovil ještě před dvaceti minutami,
ale teď jsem z toho měla najednou hrozně mizerný pocit. „Jsem jenom unavená."
Poznal, ţe mu zase lţu, ale tentokrát uţ na mě netlačil. Poloţil mi ruku na kříţ a vedl mě k autu.